Nadia Terranova
Sbohem, přízraky
ODEON
Přeložila Monika Štefková
ADDIO FANTASMI Copyright © Nadia Terranova – 2018 Giulio Einaudi editore s.p.a., Torino This edition published in agreement with the Proprietor through MalaTesta Literary Agency, Milano. Translation © Monika Štefková, 2020
ISBN 978-80-207-1942-3
Vždycky jsem měla pocit, že jsme zvláštní rodina ani bohatých, ani chudých lidí, mnohem bohatších než chudáci a mnohem chudších než boháči, se zahradou jako pro boháče, ale s temným hajzlíkem, kde rostly houby. Natalia Ginzburgová: Dětství
Jednoho rána v polovině září mi zavolala moje matka, aby mi oznámila, že za pár dní začnou práce na střeše našeho bytu. Řekla to přesně takhle: našeho. Jenže já jsem už dávno měla v jiném městě na starosti jiné obydlí, které jsem si pronajímala s někým jiným; už neexistoval žádný domov, kterému bych říkala „náš“, tahle nálepka se odlepila, když jsem odešla, a v průběhu následujících let jsem ji s pečlivou zuřivostí vymazala z paměti. Ano, věděla jsem, že se střecha propadá – začala se propadat, už když jsem se narodila, a po celou tu dobu, co jsem tam žila, se jen drolila a pršel z ní prach a kusy omítky –, ale já za to nebyla ani v nejmenším zodpovědná, člověk přece nenese vinu za věci, které nechce zdědit a které už dávno odvrhl. Psala jsem pro rádio smyšlené pravdivé příběhy, které se těšily nečekané oblibě, měla jsem muže, práci, jiné město, nové večery a jiný čas. Matka mi řekla, že se vždycky musela o všechno postarat sama, že ten byt je pro ni břemenem, že už je unavená a že oprava střechy, která je plochá a vydlážděná a slouží i jako terasa, bude z její strany ten poslední projev velkorysosti – nemůže přece nabízet k prodeji takhle děravý byt –, než si koupí něco menšího a udržovanějšího. Řekla mi, že ty jámy vyhloubené nečasem, špatnou izolací a starými přestavbami 9
sousedů opraví jedna firma, zatímco já a ona, v našem bytě – zopakovala: „našem“ –, pod střechou a pod nohama a prací dělníků probereme nábytek, vybavení a knihy, abychom se mohly pustit do vyklízení: nechce, abych jí jednou vyčetla, že vyhodila moje věci, a proto je nutné, abych přijela a sama vybrala, co se může vyřadit. Pomyslela jsem si, že to bude snadné, protože kromě červené plechové krabice, ukrývané na dně jedné zásuvky, mi na ničem nezáleželo. Sbalila jsem si do kufru pár kusů oblečení a nějaké spodní prádlo a koupila si přes internet vlakovou jízdenku na následující den: budu se dívat z okýnka na dlouhém pobřežním úseku kalábrijské železniční trati, dokud nedorazím do Villa San Giovanni, odkud pojedu trajektem do Messiny až k matce a přivezu jí pomoc, o kterou mě žádala. Tu noc se mi zdálo, že se topím. Postel zahřívalo manželovo chodidlo opřené o můj kotník a já se v určitém okamžiku začala z tepla pod přikrývkou nořit do vody. Šla jsem, jako bych věděla, kam mám namířeno, a voda mi chladila kotníky, lýtka, kolena a stehna, boky, břicho, ňadra a ramena a pak ještě bradu a ústa, dokud mě, jakmile jsem se pokusila promluvit, nepohltila vlna. Okamžik předtím jsem kráčela a o chvíli později jsem se topila: nemlžil se mi zrak ani mě neopouštěly síly, stalo se jen to, že jsem v jedné chvíli vstoupila do moře a moje tělo přestalo existovat. Probudila jsem se a nadzdvihla se. Šeptem jsem zavolala na Pietra, svého manžela, ale ne proto, že bych ho potřebovala, jen jsem si přála s ním sdílet skutečnost, že umírám. Přišlo mi to důležité, umírat, a chtěla jsem, aby toho byl svědkem. Měla 10
jsem zpocené paže a podpaží, pot na čele a na ramenou a on mě chytil za loket, s vypětím všech sil otevřel oči a posadil se vedle mě. Nemohli jsme si říct nic, co by mi přineslo útěchu, a já cítila, že s ním ze svého snu nemůžu sdílet ani tíseň, ani strach. Jednou, před více než deseti lety, když jsme spolu byli teprve pár měsíců, jsem mu vyčetla, že se o moje noční můry dostatečně nezajímá; jako malou mě babička z tátovy strany vybízela k tomu, abych jí je vyprávěla, když je člověk nikomu nevypráví, tak se jich nezbaví, říkávala, a teď, když není na světě a on se mě na ně neptá, nemůžu o nich vyprávět a ničeho se nezbavím. Takže Pietro se v noci, když jsem se probudila leknutím, a taky ráno, než odešel do práce, začal ptát, jak mi je: vyprávěj mi, co se ti zdálo, naléhal a naléhal, a já to zkoušela, ale nefungovalo to, protože když se věci přenesou z jedné epochy do druhé, nikdy nefungují, je jim dobře tam, kde jsou, a vždycky existuje nějaký důvod, proč mají vzpomínky zůstat ve vzpomínkách a nemají se vydávat narušovat přítomnost. Neměla jsem mu o babičce říkat: vedle ní, na manželské posteli provoněné starodávným povlečením, plynulo vyprávění přirozeně, ale když jsem se měla svěřit jemu, stálo mě to úsilí. Tu noc to bylo stejné, ani jeden z nás neměl náladu na slova a naše dohoda byla vzdálená, stejně jako byla vzdálená doba, kdy jsme na strach odpovídali touhou a na noční můry sexem. Sáhla jsem po vodě v plastové láhvi na nočním stolku a napila se dlouhými doušky. Manžel mi zlehka přejel po zádech s láskou, kterou jsme v té době měli: byla to unavená láska, tvořená nikdy příliš intimníma rukama, které hladily břicho v úrovni pupíku, zoufalýma rukama zavěšenýma na lemu košilky nebo na gumičce od kalhotek, byla to láska, která se 11
zřídkakdy měnila v něco jiného a zacházela dál, jelikož se převalovala uvnitř citu, sama od sebe se rozlomila a po krátké iluzi se stáhla, aby se z nás opět staly dvě jasně oddělené entity. Já jsem pila a polykala a Pietro mě chytal za paži, já jsem si lehala a on si taky lehal, já jsem se otáčela na bok a on se otáčel nejdřív směrem ke mně, do polohy větší lžičky, a pak na opačný bok, takže jsme se nakonec otírali zády, navzájem se konejšili a snažili se usnout. S námahou mě následoval, ještě rozespalý, protože to byl jeho způsob, jak mě milovat, způsob, jakým se lidé ještě můžou milovat po deseti letech; naše těla v určitém okamžiku přestala fungovat dohromady, nezapadala do sebe ani ve spánku, ani při bdění, které mu předchází, a my jsme se začali navzájem odpuzovat. Sex je řeč a mezi mnou a Pietrem byla na začátku našeho vztahu, v době, kdy jsem utíkala ze Sicílie a od zmrzačené a mlčením přetékající rodiny a on mě vítal v Římě jako můj partner, rodič i bratr, vyslovena spousta slov. Tenkrát jsem společně s městem našla i své nové já a on tam byl, pořád, plný vstřícnosti, jež mě dojímala. V těch prvních měsících jsme se svlékali, jakmile jsme k tomu měli příležitost, a poté, co jsme po sobě toužili až do úplného vysílení, jsme byli šťastní, i když jedna maličkost nás mohla varovat, že to takhle nevydrží dlouho: nikdy jsme se nemilovali dvakrát, dosáhli jsme uspokojení už napoprvé a potom jsme se od sebe začali hned vzdalovat a oblékat se. Vše, co jsme hledali, jsme jeden druhému dokázali dopřát v minimálním čase, který se nikdy neprotahoval, a potom jsme začali obnovovat svoji neochvějnost, onu cizotu, jež byla mimo jiné zákonitostí naší přitažlivosti. Ale brzy – až příliš brzy na vztah, který chtěl vydržet po celý život – se ta cizota stala naším nepřítelem. Tělo přestalo být místem 12
komunikace. Něha se přelévala do každodenních rituálů, rozhovorů a do ohleduplnosti, a ve dne, i když jsme se hádali, jsme si nikdy doopravdy neublížili: žili jsme ve stínu toho druhého a dohlíželi na sebe s takovou péčí, jakou jsem nikdy nezažila; ještě chvíli poté, co se naše touha vyčerpala, jsme si uchovávali rituál a poskytovali si i přesto rozkoš, ale pak se i tahle vzájemná výměna stala nepoužitelnou jako zastaralý slovník. Vina, a to jsem věděla, byla na mojí straně. Jelikož jsem nebyla zvyklá otevírat se lidem a něco s nimi sdílet, musela jsem to být já, kdo se uzavřel jako první. Ale Pietrovi jsem jako jedinému vyprávěla o otci a on tu anomálii přijal a nic nenamítal. Znali jsme se tři týdny a oběma nám bylo něco přes dvacet, když se na našem prvním opravdovém rande objevil s balíčkem: bylo v něm modré tričko, pro bruslařky, a deník s tvrdými deskami. V tom okamžiku jsem v něm uviděla muže, na kterého jsem čekala. Nevěděl, že jsem jako malá dlouho bruslila, nevěděl, kolik jsem toho o sobě navyprávěla deníkům ukrytým v šuplících. A přece to věděl. Proto jsem se mu svěřila, že otce jsem ztratila, když mi bylo třináct. Nezemřel, prostě jednoduše zmizel – pokračovala jsem a se strachem jsem očekávala otázku: to jste se ho s matkou ani nepokusily zadržet? Ale Pietro tu otázku nepoložil. Na nic se neptal a pozorně naslouchal těm pár větám, které jsem s ním chtěla sdílet: můj otec, profesor na gymnáziu, jednoho dne odešel z domova a už se nevrátil. A v tu chvíli změnil téma. Řekl, že práce na střední škole, na kterou jsem se soustavně připravovala, by nebyla nic pro mě: zahltí mě životy druhých – rodičů, žáků a kolegů – a já se zanedlouho stanu jejich otrokem a budu nešťastná. Neřekl, že se životy nedají opakovat a že nemá smysl jít v otcových 13
stopách a stát se profesorkou jako on: položil důraz na něco jiného. Davy v aulách a na chodbách by mě nenechaly na pokoji, měla bych spíš začít psát a vkládat do svých příběhů bolest, která neumí přebývat nikde jinde. Až do toho okamžiku jsme se s Pietrem setkávali jen při veselých příležitostech, a tak jsem zjistila, že bolest v mých očích je odkrytá, ale sama sebe jsem přesvědčila, že jeho schopnost ji vyčíst je mimořádná. Na tomhle přesvědčení jsem vystavěla náš společný život. Den po dni jsem se na něho čím dál víc spoléhala, jeho serióznost byla skála a jako všechny skály měla stěny, po kterých mohlo být namáhavé, ba nepříjemné, šplhat. Občas jsem si říkala, že už bych se sama ani neuměla objednat k zubaři a nezaplatila bych složenky a daně, kdybych nepamatovala na to, že mám účtenky zakládat do šanonů, které pro náš pronajatý byt připravil on; být spolu každý den, rozhodovat o všem společně, znát nazpaměť vůni, pohlaví, povahu toho druhého: tak přesně tohle bylo manželství. Všechno ostatní bylo rozbouřené a neprobádané moře, které nestálo za to přeplouvat. Cítila jsem, jak se manžel pět deset minut otírá o moje záda, a pak znovu usíná, zatímco já jsem se dál choulila ke zdi a doufala jsem, že už nebudu muset čelit vodě; noc v sobě ukrývala zbraně k obraně, ale já jsem už vystřílela munici. Opět jsem se stávala neviditelnou, ale kdybych utonula, kdybych zemřela, chtěla bych, aby mě Pietro viděl. Protivahou toho nejčernějšího strachu je vždycky neočekávaná lehkost, a proto jsem dostala chuť se milovat tak, jako kdybychom se mohli vzájemně zhltnout, tak jako v začátcích; otočila jsem se a začala ho vášnivě hladit, ale dostalo se mi od něj jen neartikulovaného zvuku, který narušil rytmus jeho 14
dechu, zatímco tělo se smrštilo v obranném gestu. Mohli jsme se navzájem lehce dotýkat a konejšit, ale před možným milováním jsme pokaždé ucukli jako vyděšená zvířata: nezískali bychom tím více důvěrnosti, ale měli bychom jí naopak méně, přišli bychom i o to málo tělesné blízkosti, kterou jsme si s námahou vydobyli. Znali jsme se až příliš dobře na to, abychom čelili studu vidět se nazí, a ani jeden z nás by se při tom pohledu nedokázal uvolnit, ne snad proto, že by mu tělo toho druhého nepřipadalo krásné nebo přitažlivé, ale proto, že by nevěděl, co mu má říct a jak, když teď mezi námi spal ten nevyužitý slovník. Taky jsem se stáhla a znovu jsem se k němu otočila zády. Vzala jsem jeho ruku, položila ji na tu svoji ve výši pupíku a přemítala jsem s otevřenýma očima. Říkala jsem si, jak jsem mu vděčná za tu radu, kterou mi dal před deseti lety. Do svých smyšlených pravdivých příběhů jsem vkládala část své bolesti a vody, která se vylívala z minulosti, a doufala jsem, že mě psaní dokáže spasit, ale pak se ozval šum, rušivý hlas, který mi našeptával, že pocit vděku manželství před utonutím nezachrání. A tak jsem, polapená nespavostí, která nebrala konce, obklopená svým potem, Pietrovým pravidelným dechem a strachem ze ztroskotání, čekala na úsvit, který ne a ne přijít. Ale všechno dřív nebo později přijde zničit to, kým jsme byli nebo kým si myslíme, že jsme: s prvními slunečními paprsky jsem potichu vstala, políbila ho na rty, odešla jsem na nádraží, a jeho ponechala ve spánku.
15
Část první Jméno
Hnízdí se jen tam, kde je špína
Poháněná davem, který se vyloďoval z útrob trajektu Caronte, jsem prošla turnikety a setkala se s matkou. Nechala si narůst vlasy až na ramena a měla na sobě světlé šaty po kolena; její obličej, navzdory šedesáti osmi rokům, které ho měly poznamenat, uváděl do rozpaků, jako by to byl obličej holčičky; její útlé tělo se postavilo mezi mě a ostrov a sloužilo mi jako vstupní brána do města. Všimla jsem si, že jak roste – stárne –, se mi začíná podobat, jako by dcerou byla ona; usmála se na mě s bezelstností, která byla svého času vlastní mně: takže jsem o ni nepřišla, došlo mi, jen jsem ji odkázala jí. Zeptala se mě, jaká byla cesta a proč jsem dala přednost vlaku před letadlem, ale pro mě bylo samozřejmostí nastoupit v Římě do vagonu a čekat, až bude z okýnka vidět moře, vystoupit na nádraží ve Villa San Giovanni, abych mohla v zářijovém světle rozetnout Messinskou úžinu, těšit se z hřebenů vln hnaných sciroccem, choulit se na palubě mezi neznámými lidmi, kteří kouří naklonění přes zábradlí, vybrat si místo mezi Skyllou a Charybdou a po celou dobu plavby si ho přivlastňovat očima. Přeplutí: důvod, pro který stálo za to se vracet. Slunce nasvítilo plastovou ceduli opuštěného supermarketu: „Vítejte na Sicílii“, přivítala mě deset let zhaslá světla a my jsme rychle a mlčky opustily přístavní zónu. 19
Byt na nás čekal mezi ulicemi zasvěcenými mořským mýtům – via Colapesce a via Fata Morgana. Byla to jen ošklivá nástavba, kterou opožděně přilepili na starý činžovní dům, plastová koruna na hlavě pravé královny; o její zchátralosti svědčily zbytky vlysů pod balkony, lev s naondulovanou a odrolenou hřívou, vybledlé a zašlé šlechtické symboly a zelené dřevěné předokenní žaluzie, které držely na čestné slovo. Tam jsme společně bydlely přes dvacet let, od mého narození až do dne, kdy jsem odešla do Říma; moje dětství a dospívání tu zůstávaly střežit byt jako vlaštovky, jejichž třepot křídel jsem uslyšela teď, po sezóně, zatímco se matka přehrabovala v kabelce ve snaze najít klíče. Každé jaro si stavěly hnízdo na průčelí protějšího domu; když jsem byla malá, odpoledne jsem ten aglomerát černých vláken špehovala zpoza žaluzií, a jakmile jsem ráno vyšla z domova, abych se vydala do školy, hledala jsem takový i pod svým balkonem. Pomocí divokého dětského instinktu jsem vytušila, že jaro je obdobím smrti a hlíny tlející pod slavností květin, ale přesto jsem se na tom klamu a jeho vůních toužila podílet a modlila jsem se, aby si nějaká vlaštovka zvolila můj domov za svoje vlastní přechodné bydliště. Proč nejsou i u nás? rozčilovala jsem se, když jsem nastupovala do auta, ale matka nedávala pozor a soustředila se spíš na couvání než na chlácholení: tím líp, hnízdí se jen tam, kde je špína. Znovu jsem se na ni zadívala a ona našla klíče. „Na co myslíš?“ zeptala se. „Pamatuješ na Panenku?“ napadlo mě a ona se zasmála. Tak jsme říkaly sousedovi odnaproti, muži, co trávil odpoledne vykloněný z balkonu přímo nad hnízdem, které ptáci právě budovali, nad hnízdem, o kterém nic nevěděl. Trávil dny a neměl ponětí o zvířatech, která se činila pod jeho nohama, byl 20
to muž s kulatou a klidnou tváří panenky. A tak jsme s matkou odemkly byt ve třech: dostalo se mezi nás staré spiklenectví jedné z našich přezdívek, stvoření, které jsme viděly jenom my dvě. Když jsem vstoupila dovnitř, ucítila jsem vlhký pach stěn smíchaný s odérem prachu. Pomyslela jsem na manžela a pevně se chytila jeho obrazu: byl ještě v práci, už unavený po dnešním dni, měla jsem mu poslat zprávu, aby věděl, že jsem dorazila. Byt mě okamžitě přivolal zpátky k sobě. Pokoj, kde jsem spala, hrála si a učila se, se zastavil v čase; podlaha a stěny byly pokryté lávou věcí, které vytryskly z pří stěnku na terase, kterou matka vyklidila před mým příjezdem. Byl to mrtvý pokoj zatopený přívaly vzpomínek. „V pracovně ani v saloně nebylo místo, jsou tam všude kusy omítky,“ ospravedlňovala se matka autoritativním tónem lidí, kteří nechtějí být v neprávu. A skutečně, v ostatních místnostech se na gaučích, židlích a knihovnách usadila záplava bílého štuku. V mém pokoji byl život, který jsme společně nashromáždily, rozlitý po nábytku a po zemi. Hnízdí se jen tam, kde je špína. Kýchla jsem. „Tobě prach vždycky vadil,“ poznamenala matka. „To není pravda, dostala jsem na něj alergii, až když jsem se odstěhovala od moře.“ Když jsem opustila Sicílii, jako první prošel proměnou můj nos, uzavíral se víc a víc, jak byl pohrdavý a nevraživý vůči té troše kyslíku prosyceného cementem a smogem hlavního města; pak se mi změnila pokožka kvůli vápenité vodě, která vytékala z kohoutků a výfuků aut; nakonec se mi proměnila záda, která se nepřirozeně kroutila, když jsem nastupovala a vystupovala z autobusů a tramvají. A tak se z Messiňanky stala Římanka a z dívky dospělá žena a manželka. 21
„Dokud jsem byla tady, dýchalo se mi dobře,“ trvala jsem na svém. V matčiných očích se objevilo chmurné uspokojení; moje únava se mezitím proměnila v ospalost, tak jsem ji poprosila, jestli bychom se nemohly navečeřet dřív, a pak jsem se konečně zavřela ve svém pokoji. Při každém mém pohybu se z poliček ze světlého dřeva plných knih, jejichž hřbetů jsem se dotýkala, z polštáře a ze zarámovaných tisků, po kterých jsem jezdila prstem, a z přehozu z růžové tkaniny, který jsem odhrnula, abych si mohla lehnout, zvedaly obláčky prachu; matrace se scvrkla, abych se na ní cítila pohodlně, musela bych si uříznout nohy ve výšce kotníků. Ta představa mě přinutila k úsměvu a já jsem se natáhla a odsunula jsem polštáře s přikrývkami. Ze spousty životních etap, jež mě obklopovaly, bych neměla mít žádnou vzpomínku, ale já jsem přesto znala příběh košíku z vrbového proutí, v němž mě odnesli z nemocnice, když jsem se narodila, a taky historku o modré vlněné dece, kterou mi věnovala na oslavu mého narození jedna sestřenice, sestřenice, jíž moje matka opovrhovala kvůli jejímu nudnému zavalitému příteli s krátkými a tlustými stehny, který – jak často opakovala se zhnuseným výrazem – vešel do nemocnice v kožené bundě a jí, jelikož byla zrovna po porodu, se z toho sprostého pachu obnošeného oděvu zvedl žaludek. Matka uctívala košík a nenáviděla deku, protože byla zvyklá promítat do věcí to, co si myslela o lidech, kteří se jich dotkli; mezi košíkem položeným na podlaze a dekou na prádelníku bych si měla najít místo, kde strávím noc. V šuplících bylo stále ještě moje staré prádlo – vytáhla jsem tričko a zavřela oči, abych nevnímala shluk všech těch věcí. 22
První nokturno
Probudím se s roztoči v plicích. Ať je to úzkost, nebo astma, neměla jsem souhlasit s tím, že tady přespím, vracet se je vždycky chyba. Ať je to prach, nebo mořský vzduch, nemůžu dýchat, usnula jsem moc brzo. Jsem dospělá žena přibitá ke stínu svých panenek z dětství. V jiné rodině by si schovali jednu, maximálně dvě, ale u nás padlo rozhodnutí nechat si je všechny. Ta, co sedí v košíku namísto mě coby novorozence, mrká do tmy. Domovy mých spolužáků byly tak lehké, že když jsem do nich vstoupila, zdálo se mi, že se odlepují od země; majitelé je mohli opustit, kdykoli se jim zachtělo, zatímco já a matka jsme se v tom našem sotva šouraly, připoutané k věcem, které jsme nevyhazovaly. Nenechávaly jsme si všechny ty věci, abychom oslavily minulost, ale abychom si naklonily budoucnost: to, co se nám jednou hodilo, by mohlo být užitečné znovu, bylo potřeba mít ve věci důvěru a nikdy se nedopustit té ukvapenosti, že bychom je vyhodily. Neschovávaly jsme je kvůli vzpomínkám, ale kvůli naději; všechny ty věci měly svoji funkci a spouštěly proces vydírání, no a teď jsou všude kolem a sledují mě. Dětská pruhovaná kombinézka z voskovaného plátna z období mých tří let, odložená pro děti, které jsem neměla. Svatební výbava, zčernalé stříbro a lustry zabalené do bílých hadrů 23
pro můj manželský život a nový byt, který jsem si v Římě nekoupila. Rukavice na ženský box, který trval pár udýchaných lekcí v tělocvičně s gumovou podlahou, dokud jsem nepochopila, že mě naučí všechno kromě toho, jak se bránit: naučila bych se maximálně netrápit se kvůli tomu, že jsem ze všech nejhorší. A další desítky a stovky věcí všech tvarů a velikostí, plyšáci, knihy, hračky z barevného plastu, dřevěné hřebeny, krabice s oblečením: uchovávala jsem a podrobovala jsem se vůli uchovávat, doufala jsem a podrobovala jsem se vůli doufat. Místnost je teď prosycená nevyužitou nadějí. Skrz venkovní žaluzie dovnitř pronikají poryvy scirocca, vítr zavadil o suché listy aloe, uhynulé horkem na balkoně. Když zavřu oči, na tom balkoně defilují vzpomínky. První. Čurání do květináče, když jsem se jednou večer vrátila domů opilá potom, co jsme si s kamarády rozdělali oheň na pláži, protože jsem neměla sílu dojít přes chodbu na záchod. Druhá. Za úsvitu jsem na silnici slyšela zvuky koní a byla jsem přesvědčená, že se mi zdá o projíždějícím kočáru nebo voze; po probuzení jsem o tom vyprávěla matce a ona přikyvovala, aniž mi věřila. Jak jsem zjistila jednou v noci, když jsem se vyklonila ven, měly je na svědomí nelegální dostihy: gauneři z vedlejší čtvrti uzavírali silnice a proměňovali je v mafiánské palio a lidé se sbíhali, aby mohli sázet na nezletilé žokeje a umírající koně. Moje poddajná čtvrť, vměstnaná mezi měšťanské domy centra a lidová obydlí na kopci, která se zrodila a vyrostla neustále se omlouvajíc za svoji anonymitu, byla zaplavována střídavě jedněmi nebo druhými. Zavřu oči pevněji, a tohle je ošklivá pohádka. Třetí, zděšení. Jedné noci, když už jsem byla rozhodnutá odejít a už jsem měla skoro definitivně sbaleno, jsem si šla 24
zakouřit na balkon. Něčí kroky mě přiměly sklopit zrak: na silnici se zastavil nějaký kluk zachumlaný do mikiny s kapucí a s rukama schovanýma v kapsách, rozhlédl se napravo i nalevo, zničehonic se přikrčil, aby mohl něco nechat pod autem, a utekl. Čtvrť v tom období osidlovali druhořadí dealeři, kteří využívali chodníků, kde byla kvůli věčně rozbitým pouličním lampám tma. Zašla jsem dovnitř a s přehnaným strachem jsem stáhla žaluzie a zavřela okna i okenice: kdyby ten kluk vzhlédl nahoru a uviděl mě na balkoně, přinejmenším by mě zabil, strachovala jsem se a utěšovala se tím, že odjedu pryč, pryč, pryč. Čtvrtá. Přece musí existovat i nějaká čtvrtá vzpomínka, byť vybledlá. Nedá se nic dělat. Ráno tíživější večera, protože noc přináší palčivé vzpomínky, nespavost a zoufalství. Možná by mi pomohlo myslet na sex, kdybych se ovšem dokázala soustředit. Spánek se dostaví spolu s matčinými napomenutími. Nevykláněj se z balkonu, je na spadnutí, za chvíli budeme muset opravit i fasádu. To už není tvůj problém, odpověděla jsem, a odsunula tím její budoucnost stranou, když ses ho rozhodla prodat.
25
Bílé světlo úžiny
Vzbudilo mě horko a ranní hlasy, hledala jsem Pietrovu nohu, ale když jsem tu svoji vystrčila do prázdna, došlo mi, že jsem na gauči, že jsem sama a že jsem mu ještě nenapsala. Když jsme byli s manželem daleko od sebe, neradi jsme si volali, měli jsme mezi sebou dohodu, že si nebudeme narušovat prostor, abychom se, jakmile se naše životy oddělily, mohli vydat každý svojí vlastní cestou, ať už byla jakákoli. „Dobré ráno,“ napsala jsem otupělá spánkem, který mi znecitlivěl ruce, zatímco jsem s přivřenýma očima ťukala do telefonu. „Tady všechno v pořádku, doufám, že i u tebe.“ Chybějící otazník byl znamení: nemusíš mi odpovídat, vím, že tu jsi. Na ulici, dvě patra pode mnou, se přestával třást uvolněný výfuk skútru, nějaká dívka na někoho nahlas volala a z protějšího balkonu byly slyšet rány do koberců vyklepávaných na slunci. V pokoji světlo vysušilo přebytečný prach, obrysy věcí se jasně vykreslily a myšlenky se znovu srovnaly. Při vzpomínce na nespavost jsem hned vstala, celá vyděšená: bylo lepší to neodkládat a nezůstávat po tak náročné noci uvězněná v posteli. Prošla jsem chodbou bosa, na sobě jsem měla kalhotky a tričko, ve kterých jsem spala. V kuchyni, nad vypnutým sporákem, byl v zobáčku moky zastrčený čtverečkovaný papírek s matčiným normativním krasopisem a s imperativem 26
sestávajícím z jediného slova: „Zapal“. Když jsem procházela kolem jejího pokoje, nakoukla jsem do něho a byl prázdný, ale žádné důkazy jsem nepotřebovala; věděla jsem moc dobře, že jsme tu samy dva – já a byt. Když jsem někdy zůstala sama v cizím bytě, pohybovala jsem se jako stižená paralýzou, jelikož jsem obezřetně naslouchala pokynům a v zádech jsem cítila přísný pohled nepřítomných majitelů. Když mi řekli, abych si zula boty, chodila jsem bosa, když se báli, že se něco rozbije, ničeho jsem se ani nedotkla, jako by mi mohli doopravdy vyčítat, že porušuju jejich pravidla. S vědomím tohohle napětí jsem se snažila nikdy nebýt ničím hostem a na cestách jsem si vždycky vybírala anonymní hotely, postele s karmínovými prošívanými dekami a s akvarely krajin nad pelestmi, neutrální nevtíravé pokoje, kam jsem si mohla vzít svoje noční můry a svou nespavost. V samotě jsem hledala útěchu, ale přesto jsem, kam až mi paměť sahala, nikdy nebyla sama, především v bytě v Messině. Tam byla moje samota až do třinácti let obývána přítomností matčiných rodičů, kteří oba zemřeli před mým narozením: po nich jsme byt zdědili a oni ho dlouho nebyli ochotni opustit. Objevovali se jednou ročně, na Dušičky, ale mně se zdálo, že nade mnou bdí pořád, i v těch nejtrapnějších situacích, třeba když jsem byla na záchodě, nebo jsem se nechávala unést tajnými představami. Právě v téhle kuchyni mi Sara, kamarádka z mého dospívání, vyprávěla, že měla sex se dvěma kluky najednou; náš vztah už byl v té době skoro u konce, blížily jsme se k jednomu z těch nevyhnutelných odcizení, která na prahu dospělosti poznamenávají přátelství; jedna druhé jsme byly svědky let, za která jsme se styděly a na která bychom nejradši zapomněly; to odpoledne, jedno z posledních, jsme obě byly ještě na chvíli nezletilé a já 27
jsem jí záviděla to, co bych nikdy neměla odvahu udělat. Kdybych se zkusila nějak pobavit, u nohou postele by se mi zjevili mrtví příbuzní a tiše by na mě zírali, tím jsem si byla jistá; mrtví jsou soudci, kteří závidí věci, které už nemůžou dělat, chyby, kterých už se nemůžou dopustit, a radovánky přeživších. Matčini mrtví rodiče zůstali v bytě s jasným záměrem poznat mě, vnučku, která se narodila až po jejich skonu. Můj děda rozpoznal svoji mrtvici o chvíli dřív, než přišla, zastavil auto u svodidel a se čtyřmi zapnutými a blikajícími směrovkami se na dálnici podvolil smrti; moje babička onemocněla rakovinou jen pár měsíců po manželově skonu, a byt tak skončil v rukou jejich jediné dcery, mojí matky. Dvojice staříků nás chodila navštěvovat v noci z 1. na 2. listopadu, kdy jsem jim na stůl chystala chléb a mléko a druhý den ráno jsem to mléko našla napůl vypité a chléb napůl snědený a vedle nich obálku s bankovkou, mandlové sušenky ve tvaru kostí, tvrdé a běloskvoucí, co mě z nich bolely zuby, když jsem je chroupala, a marcipánové ovoce, které naopak zůstávalo nedotčené, protože bylo až nechutně sladké a člověk se nasytil už z pohledu na jeho dokonalost: bylo barevné a vymodelované do tvaru plodu opuncie, hroznu vína nebo plátku melounu. Skutečnost, že celé „představení“ odehrála v oblečení mrtvých moje matka, tomu nočnímu kontaktu dvou světů nijak neubírala na věrohodnosti. Takhle vypadala smrt až do mých třinácti let: byla to přímá a slepá čára, která měla co do činění s dědictvím a nezvratností času, místo, z něhož se lidé už nevraceli, kromě jednoho dne v roce, kvůli svátku, nešťastné, ale celkově vzato plodné události. Tak taková byla a nenaháněla mi strach. Pak, jednoho rána, můj otec zmizel. Ne jako moji prarodiče, kteří byli staří už předtím, než jsem 28
se narodila, ne jako když dopravní nehoda nebo infarkt ukončí něčí život. Smrt je tečka, ale zmizení je absence tečky nebo jakéhokoli jiného interpunkčního znaménka za slovem. Ten, kdo zmizí, přetváří čas a ten, kdo přežije, se ocitne v kruhu obsesí. Otec se toho rána rozhodl vyklouznout pryč, zavřel dveře před nosem mně i mojí matce, jelikož jsme si nezasloužily jakékoli rozloučení či vysvětlení. Po několika týdnech, které strávil bez hnutí na manželské posteli, se zvedl, vypnul budík nastavený na šest šestnáct, vyšel z bytu a už se nikdy nevrátil. Ve čtvrt na osm jsem vstala do školy (tenkrát jsem chodila do osmé třídy) a šla jsem se umýt do koupelny, potom co jsem prošla chodbou tak, jak jsem to dělala od narození a jak jsem jí procházela ještě i jako dospělá: kalhotky, tričko, bosé nohy a tři čtvrtiny mého já ještě ve spárech noci. Na kuchyňském stole bylo mléko a suchary, ale když jsem procházela kolem ložnice, pocítila jsem nepřítomnost (nepostačující povahu místa, jeho celkovou nedostatečnost: nedokázal ho zadržet ani jeho pokoj-vězení). Otec byl už dlouho schoulený pod přikrývkami, spolu se svojí psychickou bolestí, o které se mnou nikdo nemluvil, ale o níž jsem toho hodně vytušila; věděla jsem, že tam je a že po škole s ním budu předstírat oběd; věděla jsem, že nebude jíst a že matce i sama sobě podám jinou verzi událostí. Ale skutečnost, že jsem se toho rána nepodívala dovnitř, v sobě nesla pocit nezvratnosti. Často jsem se sama sebe ptala, jestli tahle rekonstrukce událostí není jen ex post vymyšlený příběh, ke kterému jsem přidala to, co jsem zjistila toho odpoledne, totiž že otec odešel; ale ten falešný pocit měl být nakonec stejně pravdivější než pravda. Paměť je tvůrčí akt: vybírá si, buduje, rozhoduje, vyřazuje; román paměti je ta nejčistší hra, kterou máme. Když jsem se 29
vracela, už z ulice jsem zaregistrovala tu novou zběsilost, která hýbala bytem, zaregistrovala jsem ji, jakmile jsem zahnula za roh, stejně jako matčin pláč. Matka vykřikovala jméno mého otce, a jakmile jsem vstoupila, zaútočila na mě a přidusila mě: tvůj otec odešel, tvůj otec nás opustil. A přestože nám na policejní stanici řekli, že musíme počkat sedmdesát dva hodin, než oznámíme jeho zmizení, ona nechtěla čekat ani den, aby mi oznámila to, co věděla, co jsme věděly obě: muž trpící depresí se vědomě a navždy vzdálil od života a od nás dvou. A tak jsem se ve třinácti letech stala dcerou pohřešovaného: opravdoví mrtví zemřou, pohřbí se a oplakávají se, zatímco můj otec se vypařil a nebude tu pro něj žádný 2. listopad, žádný kalendář, nebude ho mít už nikdy a nebudeme ho mít ani já a matka. Toho roku jsme Dušičky neslavily a prarodiče nás navštívit nepřišli. Zato jsem přesně 2. listopadu dostala svoji první menstruaci. Co se bytu týče, stalo se z něj posvátné místo, kam by se otec mohl každou chvílí vrátit, a teď ho chce matka prodat: co s ním bude v den, kdy se – ať už živý, jako zombie, nebo jako přízrak – ukáže přede dveřmi a bude se dožadovat svojí půlky postele a svého místa u stolu? Pach připálené kávy mě přivedl zpět do přítomnosti, zabodla jsem oči do kuchyňské zdi, jediné stěny, která přiléhala k vedlejšímu bytu. V minulosti tam žila hlučná rodina evangelických křesťanů; večer jsme je s matkou slýchávaly přes zeď zpívat, zatímco jsme na gauči nehybně, jako dekorativní předměty, zíraly na televizi, zabrané do své předstírané vyrovnanosti, jako bychom byly odjakživa jen my dvě, my dvě a basta. Zpívají, pomyslela jsem si s pohledem upřeným na televizní noviny. Snažila jsem se představit si sedm lidí zaujatých velebením 30
Boha okolo stolu, bratři, sestry a matka a pak ten další dospělý, otec, slovo, které se stalo tak bolestivým. „Připálila jsi kafe,“ řekla matka, když vstupovala do kuchyně s taškou plnou zeleniny. Pomyslela jsem si: otec zmizel před třiadvaceti lety. „Připravila jsem ti moku, stačilo zapálit hořák.“ Pomyslela jsem si: ztratil se beze stopy a kromě počátečního období jsme o tom už nikdy nemluvily. „Dala jsem ti lísteček do zobáčku, jako to dělávala moje babička.“ Pomyslela jsem si: proč jsme o tom už nikdy nemluvily? „Už jsi vzhůru dlouho?“ Pomyslela jsem si: proč jsi o tom už nikdy nemluvila? „V jedenáct přijdou dělníci na poslední obhlídku.“ Dívala jsem se na svoje nohy pod tričkem a pomyslela jsem si: snaží se mi naznačit, abych si vzala něco na sebe. „Už sis začala vybírat, co si chceš nechat?“ Řekla jsem: „Na žádnou z mejch věcí nesahej.“ Uběhlo třiadvacet let, napadlo mě. Co jsem během těch dvaceti tří let dělala, kde jsem byla, koho jsem poslouchala. Vedle mě by mohla být cizí třiadvacetiletá dívka, narozená v den, kdy odešel, a vedle ní třináctiletá holčička, navždy uvězněná v tom věku. Podívala jsem se na dívku a potom na holčičku. Holčička nerostla. Neměla nikdy vyrůst. Měla na mě dál nehnutě zírat po celou dobu, kterou strávím doma. „Už jsou tady!“ volala matka od vchodu. Vzala jsem si na sebe zelené bavlněné kalhoty, které svého 31
času tvořily součást teplákové soupravy, a hledala jsem zrcadlo, abych si mohla upravit vlasy. Našla jsem střep surového skla s květinovým motivem po okrajích, tenkrát jsem ho pomalovala se svými sestřenicemi, se kterými jsme se pak postavily na pobřežní promenádu a prodávaly různé předměty ve stánku. Prodávaly jsme flakonky parfémů svých maminek, tetiček a babiček, nějaké to zrcadlo a náramky – všechno jsme oprášily, omyly a vyzdobily svýma dospívajícíma rukama. Já jsem v té době cítila v hrudi palčivou a nevybuchlou bolest, malou rozžhavenou kouli. Před zrcadlem jsem si rukama upravila vlasy a přemístila je k jedné straně, když vtom mi zavibroval telefon: „Jak to jde?“ zeptal se mě displej, „ozvi se, až budeš moct.“ Zdálo se mi, že se střecha probořila zase o kousek níž. Strčila jsem mobil pod polštář a vyšla z pokoje. U vchodu stál dvacetiletý kluk a jeho šedesátiletý otec a mluvili s mojí matkou. „Pan De Salvo,“ představila je s úsměvem, „a tohle je jeho syn Nikos. Jeho máma je z Řecka, víš.“ Lehké opojení v matčině hlase nás všechny zničehonic zpřítomnilo: mě, je dva, klekátko z ořechového dřeva i stojan na deštníky pokrytý popraškem omítky. „Z Řecka, to je zajímavé,“ kupila jsem dohromady náhodná slova a vedla jsem toho otce a syna směrem k černé díře v obývacím pokoji. „Odkud z Řecka?“ Po více než dvaceti letech vešel do našeho bytu jiný otec, ve službách mojí matky. V hrudníku mě zase začala pálit ta malá koule. „Z Kréty,“ odpověděl Nikos, vrazil do stohu starých deskových her v rohu a shodil na zem husí hru. „Dávejte pozor,“ rozzlobila jsem se a sledovala jsem figurky, které se rozkutálely 32
pod křeslo; sehnuli jsme se, abychom je sebrali. „Počkej, já to udělám.“ Já jsem mu vykala, a on mi odpověděl tykáním, nikdy se nenaučím prosadit si ve společenské hierarchii autoritu. Jeho otec mezitím vysvětlil mojí matce rozdíl mezi tepelnou a zvukovou izolací a ona mu odpověděla, že s hlukem problém nemáme, jen s vodou. Když jsme s Nikosem sebrali poslední figurku, zavřeli jsme krabici se hrou. O tom hluku matka lhala. Potom, co otec zmizel, jsem doma za dlouhých odpolední slýchala, jak nějaké dítě hází skleněnou kuličkou o stěnu, čeká, až se k němu vrátí, a pak ji hodí znovu, aby se po podlaze dokutálela až k němu a ono mohlo začít zase od začátku. Ze začátku jsem si myslela, že je to jedno z dětí evangelíků, pak už se ale hluk neozýval jenom od sousedící zdi – někdy jsem ho zaslechla i v chodbě nebo v koupelně. Po letech jsem se díky jednomu křížovkářskému magazínu na stránce věnované kýči a záhadám dozvěděla, že duch s kuličkou straší ve spoustě italských domovů a jeho kratochvíle není ve skutečnosti ničím jiným než bubláním starých trubek. „Nebojte, my to všechno vynosíme ven,“ řekl Nicolas, zatímco ukazoval na herní desku monopolů, které jsem na základní škole milovala, a pak na krabici se hrou Cluedo, ve které jsem matku mockrát porazila a objevila v sobě jistý talent podezřívat ty správné lidi, na husí hru, v níž jsem sama posouvala čtyřmi figurkami a představovala jsem si, že ztělesňuju čtyři různé protihráče, na puzzle Picassova obrazu, který zobrazoval děvčátko s holubicí v ruce, a nakonec na moji nejoblíbenější hru Scrabble, se stojánky a plastovými písmenky, co se měla pokládat na herní desku, aby vznikla nová slova. Během posledních Vánoc s mým otcem jsme je hráli všichni tři a pokoušeli 33
se vytvářet pořád delší, až nemožné kombinace a ke konci hry bylo pořadí následující: já první, matka druhá a otec třetí. Pak otec napsal „lokomotiva“, a když vyhrál, když nás rozdrtil, rozzářily se mu oči, byla to vlna zdvihnutá teplým jihozápadním větrem, rychlá a tmavomodrá. „Já se nebojím, ale o tom, co se vyhodí, a co ne, rozhoduju já, vy si hleďte své práce, máte co dělat,“ odpověděla jsem úsečně Nikosovi. Moje matka a jeho otec se mezitím dohodli na pracovní době: každý den od sedmi do pěti, pokud možno i déle, nesměl se ztrácet čas, dokud bylo světlo, nesmělo se plýtvat časem, pokud nebylo příliš velké horko na těžší práce. Všimla jsem si, že má Nikos na levé lícní kosti dlouhou jizvu. Než jsme se rozloučili, ani já, ani on jsme necítili potřebu dodat nic dalšího. Potomci umějí být mlčenlivá stvoření. Jakmile jsme s matkou zůstaly samy, naobědvaly jsme se, prohodily pár slov („Co to, že sis včera vzpomněla na Panenku?“ – „Na koho?“ – „Na Panenku, toho souseda z baráku.“ – „Líbila ses mu, mami.“ – „Ale co to povídáš?“ – „Chodil na balkon kvůli tobě.“ – „Ale prosím tě.“) Pak jsme, jakmile nám to slunce dovolilo, vylezly na střechu a já se za soumraku rozhlížela kolem. Tohle všechno obklopovalo náš byt: terasy dalších budov, staré antény, sušáky s pověšeným povlečením, mraky tak napnuté, až se třepily, archeologie lodí uvízlých v přístavu, vojenský přístav schoulený sám do sebe a nedůvěřivý jako zahradnický nůž, obrysy, stejné jako vždycky: vybledlé, ospalé a vzdálené. A pak jsem tu já: holčička, která čekala na neděli, aby mohla vyjít s otcem na terasu, otevřela přístěnek, vytáhla z něj červené autíčko, šlapala do pedálů a zatáčela doprava 34
a doleva mezi stoly a zahradní houpačkou. On stál nehnutě, s rukama v kapsách, matka se vykláněla přes zábradlí, dívala se na moře a čekala na návrat něčeho, co nám nebylo dáno vidět. Po tomhle světě už nebylo ani stopy. Na terase nezůstalo vůbec nic a po rekonstrukci už bude i ta poslední vzpomínka vyhoštěná navždy. „Nic se nezmění, jenom dlažba,“ řekla mi matka, protože vytušila moje obavy. Sedla jsem si na bobek a zády se opřela o vnější zeď přístěn ku. Propadala se střecha, ale pořád to ještě bylo nejhezčí místo v celém domě, v celém městě, vlastně na celém světě. Možná proto se propadala: studem a plachostí. Bílého světla úžiny, plného úžasu a řidšího než mlha, se dotýkalo zářijové moře a listy palem stižené epidemií nosatců. „Všechny je sežrali,“ řekla matka. „Úplně všechny, zatracený neštěstí.“ Zůstaly jsme na střeše, zatímco světlo přecházelo z bílé přes tmavomodrou až po temnou; uplynula tak hodina, dvě a k nám mezitím stoupaly z ulice hlasy, občas naléhavé, občas tlumené, které nám pod nohama vytvářely hotovou symfonii. Mluvily pod našima nohama, hemžily se na ulici, která ožívala, mluvily místo nás; jestli existovalo umění, v němž se z nás s matkou v průběhu mého dospívání staly mistryně, bylo to umění mlčet. Když jsme každý večer u večeře já a matka s důrazem pokládaly vidličku na stůl vedle křupavého a připáleného kuřete, mdlého rajčatového salátu, přesolených polévek, taveného sýra, mrkví, jatýrek a masa z konzervy a bědovaly, že nám lednice namrazila stolní vodu a trouba dobře neprohřála jídlo, chtěly jsme tím otci dokázat, že jsme to zvládly. Nezmínily jsme se o tobě ani dneska, připomínaly jsme mu ubrouskem, který nám 35