1 J
„ ako další vystoupí Daaaaana Diazovááááá!“ Když jsem vyšla na dřevěné pódium a zamířila k reproduktorům, zatleskalo jen pár lidí. Pod reflektory jsem si ještě naposledy vytáhla cíp blůzy z pásku na džínách, odhodila pramen tmavě hnědých vlasů, aby byly vidět mé namalované rty a na nich zářící úsměv, vzala jsem do ruky mikrofon a pečlivě jsem odmotávala ze stojanu šňůru. Dvě minuty jsem se úplně zbytečně pokoušela stáhnout ho na svou úroveň – i s deseticentimetrovými podpatky, bez kterých skoro nikdy nevystupuju, totiž měřím metr šedesát. „Ahoj, všichni,“ pozdravila jsem. „Jsem Dana a dneska večer tady budu zastupovat Hispánce.“ Čekala jsem na trapné hihňání, ale nastala jenom nepříjemná pauza, během níž přestala hrát hudba, a následovalo jen suché pokašlávání. Mluvila jsem tedy dál. „Jen mi neříkejte, ať se vrátím tam, odkud jsem přišla. Amarillo je děsná díra.“ Zase ticho. Hrála jsem si se stojanem od mikrofonu. „Máme tady dneska večer někoho z Amarilla? Nikdo?“ Žádná reakce. „V pohodě, taky bych se k tomu nepřiznala, kdyby to nebyla moje práce. Nebo spíš koníček.“ Byla jsem zpátky v Austinu něco přes rok, vystupovala na tolika večerech autorské tvorby, takzvaných open-mic, a jako 9
Kdo_se_smeje_naposled.indd 9
25.11.2019 11:19:16
AMY GENTRYOVÁ
host v tolika pořadech, ke kolika jsem se dokázala přinutit, a vlastní pílí jsem se propracovala k programovému bloku v baru Nomad. Jenže potom už nic nepřišlo a já netušila proč. Pokračovala jsem: „V Amarillu se toho nedá moc dělat. Myslím, že druhý největší zaměstnavatel ve městě je továrna na helium. Když jsem byla na střední, potloukali jsme se za Seven-Eleven a…“ Mimicky jsem naznačila, jak nasávám vzduch z balonku, čímž získám vysoký a skřehotavý hlas. „Čau, frajere, přestaň napodobovat Happy birthday ze Spongeboba.“ Jen tupé pohledy. Jestli můj nakřáplý hlas, který má připomínat kuřáky marihuany, není nikdy moc přesvědčivý, bude to tím, že jsem víkendy na střední trávila naprosto spořádaně. S Jasonem jsme viděli, co drogy udělaly s jeho starším bratrem, a nechtěli jsme s nimi nic mít. Uložila jsem si do paměti, že musím zapracovat na svém legračním hlase, a pokračovala jsem v představení. „Když jsem byla malá, máma v té továrně na helium dělala. Strašně dlouho jsem si myslela, že je narozeninový klaun.“ Zabubnování. „Když mě tam vzala na den otevřených dveří, skončilo to pro mě velkým zklamáním.“ Přejížděla jsem pohledem po místech nejblíž pódiu, jestli najdu nějakou přátelsky naladěnou tvář, ale viděla jsem jen opilce s kalným pohledem a lidi na nevydařeném rande. Zadívala jsem se do záře reflektorů a zamyslela se. To Jason, můj píšící partner a nejlepší kamarád od našich čtrnácti, mi řekl už dávno, ať si v davu najdu nejpřívětivější obličej a všechny vtipy vyprávím právě jeho majiteli. Jasonův trik mi získal diváky jen zřídka, ale pohořela jsem dosud tolikrát, abych poznala, že nejlepší je předvést publiku, že jsem fakt dobrá. Není nic trapnějšího než se dívat, jak se člověk na jevišti snaží a k ničemu to není. Důvěrně jsem tomu pravidlu říkala: Zbytečně nedráždit. Uvědomila jsem si, že se natáčím doleva a doprava a pokouším se, aby můj hlas zněl silněji. Po čtyřech letech v Los Angeles byla dřina se v tomhle příliš klidném městě uvolnit. Chyběla mi pořádná práce. Lidi v L. A. byli drsní, ale díky 10
Kdo_se_smeje_naposled.indd 10
25.11.2019 11:19:16
KDO SE SMĚJE NAPOSLED
tomu jsem byla drsnější i já. Tady v Austinu všechno zabíjela lhostejnost. Než jsem odjela z L. A., Jason se mnou sotva promluvil, a tak jsem se neobtěžovala vykládat mu, co jsem řekla všem ostatním. Že potřebuju krátkou pauzu a že se pak vrátím. Ale bylo to těžší, než to vypadalo. Když jsem takový krok udělala naposledy, bylo mi o pět let míň a nebyla jsem sama. S Jasonem bylo všechno jednodušší. Věděl, z čeho jsme vyšli a jak je důležité pořád na sobě pracovat, abychom neustrnuli. Nebylo to k ničemu. Po čtyřech letech mimo jsem měla pocit, že v Austinu zase začínám, až na to, že komediální scéna byla obsazenější a pivo bylo dražší. Nájem za můj mizerný byt během několika měsíců prudce vzrostl, takže odměna za představení sotva stačila na pivo, a kromě toho jsem dřela v zapadlých barech a kavárnách. V osmadvaceti by člověk neměl být starý, ale na tohle jsem byla stará dost. „Ráda bych poděkovala mámě, že se mi postarala o monogram D. D., což je zároveň zkratka pro dokonalý dudy.“ Koukla jsem si záměrně na hrudník a několik lidí se zasmálo. No jo, vtipy o prsou vždycky zaberou. „Hlavně to bylo něco pro puberťáky na druhým stupni základky.“ „Hezký prsa!“ zavolal kdosi zezadu. „Bobby Mickelthwaite, jsi to ty?“ Okamžitě jsem si zaclonila oči rukou, jako kdybych se snažila prohlédnout skrz světla reflektorů. „Od sedmičky ses vůbec nezměnil.“ Zamžourala jsem. „Ale přece jen. Co to je? Už vím, jen jsi o moc ošklivější.“ Nevyvedlo ho to z míry a křikl: „Sundej si blůzu.“ „Pořád stejný ostrovtip,“ zamumlala jsem a chystala se pokračovat. „Ukaž nám kozy.“ Pár lidí zabučelo. Jeden křikl: „Drž hubu.“ Vycítila jsem, že se diváci zlobí, ale věděla jsem, že jestli se mi to vymkne z rukou, tomu trapákovi se podaří odpoutat jejich pozornost od pódia. Zmocnila se mě panika, ale potlačila jsem ji. Jen je neprovokovat, pomyslela jsem si. Ukaž jim, že se o sebe dokážeš postarat. 11
Kdo_se_smeje_naposled.indd 11
25.11.2019 11:19:16
AMY GENTRYOVÁ
Co nejsladším tónem jsem řekla: „Kdo ti co udělal?“ A pak jsem normálním hlasem dodala: „Prozraď nám jeho jméno a příjmení. Chci vědět, komu mám zaplatit, aby to udělal ještě jednou.“ Diváci se té invektivě nejistě zasmáli. „A ještě. A ještě.“ Provokatér jen něco opile mumlal, ale zasmálo se jen pár diváků. „Jen si dělám legraci, lidi,“ řekla jsem a rozpřáhla jsem ruce. „Takhle si peníze nevydělávám. Co takhle založit nadaci na mou podporu?“ Ozval se smích i bučení, ale nedokázala jsem odhadnout, jestli bučeli na mě nebo na toho trapáka. Nakonec se k tomu chlápkovi vydal vyhazovač, a tak jsem navázala tam, kde jsem skončila, a pokračovala ve své nezáživné práci. Stoupl mi adrenalin stejně jako lidem v publiku, ale nebyl to příjemný pocit. Vzhledem k tomu, že od začátku nijak nespolupracovali, ten provokatér už tak otrávenou atmosféru ještě dorazil. Nezavírej oči, řekla jsem si. Nemrkej, dokud je zase nezískáš na svou stranu. Ale tmavé body na okraji mého zorného pole se zmnohonásobily. Nejdřív jsem uslyšela její jedovatý štěkavý smích a potom jsem ji zahlédla. Její laskavou tvář. Ta žena seděla u stolu kousek od stěny a na hustou blond hřívu jí svítila zelená neonová značka piva. Spatřila jsem velké oči, posazené dost daleko od sebe, a kolem nich tmavé kruhy, výrazné lícní kosti a bílé zuby, které se objevily, když se usmála. Napadlo mě, proč jsem si jí nevšimla dřív. Buď pod tím světlem neseděla od začátku, nebo se nesmála. Teď kývala hlavou a připomínala mi pampelišku ve větru. Její uznání mě potěšilo a cítila jsem, jak se uklidňuju. Uložila jsem si její tvář do paměti a až do konce vystoupení jsem se dívala do publika jako vždycky, ale vtipy jsem říkala výhradně této pampeliškové ženě, která se co chvíli rozchechtala. Deset minut uběhlo naštěstí rychle a pak jsem mohla sejít z pódia pokrytého kobercem a mimo reflektory zamířit do šera nevábného baru. „Pozdravte ještě jednou Danu Diazovou!“ křikl moderátor Fash do vlažného potlesku, když jsem překračovala kabely 12
Kdo_se_smeje_naposled.indd 12
25.11.2019 11:19:16
KDO SE SMĚJE NAPOSLED
od zesilovače a po obvodu sálu odcházela k baru. „Jako další vystoupí…“ Další na řadě byl Toby, hipster z Minneapolisu, který se hodlal přestěhovat do L. A. „Tak ho vřele přivítejte.“ (Potlesk nebyl nic moc.) Po něm by měla přijít Kim, s uměleckým jménem Ta druhá, další blondýna s hustou kšticí a ofinou v šatech na ramínka, dále James, který nosil kšandy a hrál na ukulele, a jako poslední byl na řadě Fash Banner, moderátor a organizátor, který loni obsadil třetí místo v každoroční soutěži o nejvtipnější osobu v Austinu. Neměla jsem odvahu sledovat, jak jeden po druhém buď uspějí, nebo ne. Chtěla jsem si dát drink a toho večera jsem potřebovala něco pořádně silného. „Whisky se sodou,“ řekla jsem Nickovi, který sloužil za barem ve čtvrtek, do halasu, co uvedl Tobyho na scénu. „Můžu tě pozvat?“ ozval se hlas vedle mě a kdosi položil platební kartu na pult a postrčil ji na druhou stranu. Otočila jsem se a uviděla tu ženu s laskavým výrazem. „Díky,“ přijala jsem její nabídku. Nemohla jsem si dovolit odmítnout drink zadarmo a pocítila jsem vděčnost vůči této neznámé, že mi pomohla přežít nepodařené vystoupení. Prohlížela jsem si blondýnu, která stála vedle mě, nebo spíš se nade mnou tyčila – i když to zase nebylo tak výjimečné –, a viděla jsem takhle zblízka, že má husté vlnité vlasy s melírem. V odřené kožené bundě se stojáčkem vypadala trochu jako kněz. „Pro mě taky jednu,“ dodala směrem k Nickovi a já si uvědomila, že si chce přisednout a dát si se mnou panáka. Už bylo pozdě, abych jí v tom zabránila, a tak jsem zvedla svou whisky se sodou z vlhkého tácku, ukázala směrem k Tobymu na pódiu, abych dala najevo, že bychom měly zmlknout, a zamířila jsem do vedlejší místnosti. Zajímalo mě, jestli půjde za mnou. Ani ne za minutu se objevila ve dveřích s panákem v ruce a namířila si to k mému stolku. Reproduktory tady tolik neřvaly a nebyli tady ani tolik slyšet opilci odvedle. „Jsem Amanda,“ představila se a natáhla ruku. „Podle mě sis s tím opilcem skvěle poradila, a tak jsem ti chtěla koupit panáka.“ 13
Kdo_se_smeje_naposled.indd 13
25.11.2019 11:19:16
AMY GENTRYOVÁ
Přesně jak jsem si myslela. Sledovala celé vystoupení, ale začalo ji to bavit až během hádky s tím trapákem. To vrhalo na darovaný drink nové světlo. „Já jsem Dana,“ řekla jsem a potřásla jsem jí rukou. „A díky. Jenže u lidí jsem stejně moc nezabodovala.“ „Lidi neradi slyší pravdu,“ odpověděla. „Ale chlapi jako tamten potřebujou odpálkovat.“ Chlapi jako tamten. To znělo skoro mile. „Ty nechodíš často na komiku, viď?“ Amanda se zasmála a přiznala, že ne. „Přistěhovala jsem se sem teprve před pár týdny.“ Nedokázala jsem určit, jestli to myslela jako omluvu, proč nechodila na komiku, nebo tím vysvětlovala, proč se rozhodla přijít toho večera. „Víš, Amando,“ řekla jsem. „S hláškou ,ukaž mi kozy‘ musí žena účinkující ve stand-upu počítat. Když se s tím člověk nedokáže vyrovnat…,“ pokrčila jsem rameny. „Takže takhle haraší vždycky?“ Dívala se na mě s rozšířenýma očima, jako by tomu nemohla uvěřit. „A ty se s tím musíš smířit?“ „Provokatéři otravujou všechny,“ řekla jsem a cítila se trapně. „Patří to sem. Vlastně to není tak špatné. Upřímně řečeno…“ Zasmála jsem se. „Chci říct, že lepší je provokatér z publika než neurvalá poznámka moderátora.“ „To se děje?“ „Nebo přisprostlé vtípky při představení přede mnou. Nebo moje oblíbené, když za mnou po vystoupení přijde divák a řekne: ,Na holku jsi dobrá.‘“ Už dlouho mě popuzovaly otřepané vtipy o komičkách a vytáčelo mě, když jsem slyšela, jak ostatní komičky remcají. Ne že by neměly pravdu, jen nemělo cenu se jimi zabývat. Ale teď, když mě zvráceně pobavil Amandin šokovaný výraz, jsem si je vychutnala. „Musíš asi mít hroší kůži,“ zavrtěla hlavou. „To určitě. Mívala jsem velikost dvě,“ odsekla jsem. Ten vtip nepochopila, což mi připadalo zvláštně roztomilé. Ani matka mým vtipům nerozuměla, ale nikdy jsem nevěděla jistě, do jaké míry je to kvůli jazykové bariéře a do jaké míry si 14
Kdo_se_smeje_naposled.indd 14
25.11.2019 11:19:16
KDO SE SMĚJE NAPOSLED
jen nechce připomínat mého neustále vtipkujícího otce, který nás už dávno opustil. Občas si vybrala, co pochopí a co ne. Amanda na mě hleděla s očekáváním, že uslyší zbytek příběhu, a tak jsem se zhluboka napila whisky se sodou a rezignovaně jsem vysvětlovala dál. „Chci jen říct, že člověk se s takovými provokatéry rychle naučí zacházet. Jinak by ho to pokaždé vykolejilo.“ „Nedokážu si představit, že bych na jeho urážku odpověděla tak pohotově.“ „Nejde ani tak o trefnou odpověď. Jde o to nějak se z toho dostat, aby člověk mohl pokračovat v představení. Ukázat mu…,“ pak jsem se opravila, „ne, ukázat divákům, že mě nerozhodil.“ „Opravdu? Nebavilo tě to ani trošku? Nandat to tomu chlápkovi tak, že si připadá jako blbec?“ Přivřela oči a spiklenecky se usmála. „No tak.“ Whisky mě hřála v žaludku a usmála jsem se. „Možná trochu,“ připustila jsem. Ve chvíli, kdy jsem toho chlapa s kozami zesměšnila, udělala mi radost představa, že mu ubližuju. Ta myšlenka mi byla nepříjemná, protože mi to připadalo neslušné, přestože spousta komiků si v tom libuje. Nejvyšší čas změnit téma. „Takže ty ses právě přistěhovala? A odkud?“ „Z Los Angeles,“ odpověděla. „Zkoušela jsem stát se herečkou.“ Nepřekvapilo mě to a docela jsem ji chápala. Spojovala v sobě naivitu s duševní vyrovnaností, což mi připomínalo ženy, které jsem potkala v herecké škole. Byly křehké a půvabné, člověk se s nimi setká v prádelnách nebo v bufetech v jejich rodných městech, když si jde koupit cigarety. Hodí se do dívčích skupin nebo menších rolí v mýdlových operách a jen zřídka zabodují. Na to, aby se staly herečkami, jim chybí fantazie a drží se moc při zemi, a nakonec zapadnou do krásné krajiny L. A. nebo se odstěhujou. „Taky jsem tam nějakou dobu žila,“ ozvala jsem se. „Třeba máme společné kamarády.“ 15
Kdo_se_smeje_naposled.indd 15
25.11.2019 11:19:16
AMY GENTRYOVÁ
„Byla jsem tam jenom rok,“ odpověděla a napila se. „Nenáviděla jsem to tam.“ „To já taky,“ zalhala jsem a najednou jsem dostala nápad pro námět: Neúspěšná herečka otevře v rodném městě komunitní divadlo. Čekání na Guffmana ve spojení s My Crazy Ex-Girlfriend. Hrála jsem si s kapesníkem a litovala jsem, že s sebou nemám pero. „Nejspíš jsi tam dorazila těsně předtím, než jsem odjela. Schválně…“ Začala jsem probírat seznam míst, kde jsme se mohly potkat, jmenovala herecké kurzy, herecké workshopy, jednotlivé události, dokonce i jídelnu v Culver City, kde jsem pracovala jako servírka. Při každém jménu zavrtěla hlavou. Takže jsme se minuly. Ale jak jsem probírala možnosti, kde jsme se mohly setkat, můj pocit, že se známe, neochaboval, a naopak zesiloval. „A s kým ses tam stýkala?“ zeptala jsem se. „S nikým. Opravdu. Ztratila jsem všechny kamarády, když jsem přišla o práci techničky.“ Viděla v mých očích otázku a vysvětlila mi to. „Dělala jsem programátorku v Runnru.“ Dokonce i já, takový technický antitalent, jsem slyšela o jejich aplikaci, která zprostředkovávala nejrůznější služby a vytlačila všechny ostatní tohoto typu. Mí přátelé většinou pracovali spíš jako poslíčci, než že by využívali tyhle služby. Musela na mně poznat, jak mě to překvapilo, a zároveň jsem se zastyděla, že jsem jí přiřkla místo v dívčí skupině a mýdlových operách, protože se na mě šibalsky usmála. „Já vím. Nevypadám jako softwarový inženýr. O nic víc než ty jako stand-up umělkyně.“ Začervenala jsem se. Měla pravdu, na základě mého vzhledu – malá, snědá, s postavou své matky, akorát bez stahovacích punčocháčů – by většina lidí netipovala, že ve volném čase provozuji takové aktivity. „Omlouvám se.“ „To je dobrý,“ odpověděla. „Musím říct, že ani nikdo z chlápků, se kterými jsem pracovala, si nemyslel, že vypadám jako programátor. Dávali mi to hodně často najevo.“ Znovu se napila. „To bylo předtím, než mi můj šéf začal posílat fotky penisu.“ 16
Kdo_se_smeje_naposled.indd 16
25.11.2019 11:19:16
KDO SE SMĚJE NAPOSLED
„To je hnusný,“ řekla jsem. Chlapi jako tamten. „A proto jsi přišla o práci?“ „Jo.“ Odsunula si brčko na stranu a dopila whisky. „Jako úplný blbec jsem s tím šla na personální. Za dva roky, co jsem snášela sexuální harašení, jsem si samozřejmě našetřila nějaké peníze. Ale taky jsem si to rozházela se všemi start-upy v Silicon Valley. A pak se vyskytli ty trollové – někdo na Redditu uhádl moje jméno. Nemohlo být těžké na něj přijít. V Runnru nebylo moc programátorek.“ „A jak jsi dopadla v L. A.?“ Myslela jsem si, že to je nejlepší místo, kam se schovat.“ Shlédla na prázdnou sklenici. „Jeden z nich na mě poslal do bytu přepadové komando. Probudila jsem se uprostřed noci, když mi horda po zuby ozbrojených chlapů bušila na dveře. Byla jsem z toho úplně vyřízená. Smazala jsem svůj profil, aby mě nemohli znovu najít, a stáhla jsem se na darknet. A rychle jsem opustila město.“ „A proč zrovna hraní?“ zeptala jsem se. Pokrčila rameny. „Hledala jsem něco co nejdál od světa techniky. Řekla jsem si: Dobře, zjistím, jaké to je, mít hezkou tvářičku.“ Musela jsem ocenit způsob, jak to přiznala. Na rovinu a bez obvyklého podceňování. „Popravdě musím přiznat, že jsem nasávala, ale díky vzhledu mě zvali na castingy.“ V tu chvíli jsem si nemohla pomoct a pocítila jsem hořkost. Zvedla jsem sklenici. „To muselo být fajn.“ „Bylo to v pohodě,“ souhlasila. „Dokud jsem nepotkala svého ex. Zničil veškeré šance, které jsem měla ohledně hraní. Byl šíleně žárlivý. Zuřil, když jsem se zdržela na večírku nebo když jsem se nedej bože bavila s nějakým mužem. Jako by ti měl stačit jenom jeden. Ale to je úplně jiný příběh.“ Vzdychla a zachrastila ledem ve sklenici. „Když jsme spolu začali bydlet, schovával mi telefon, abych nemohla chodit na castingy. Špehoval mě. Vyhrožoval mi.“ Podívala se na mě pátravě, jako by mě chtěla vyprovokovat k reakci. Teď jsem si všimla, že má šedé oči a že v nich není vidět zranitelnost, 17
Kdo_se_smeje_naposled.indd 17
25.11.2019 11:19:16
AMY GENTRYOVÁ
jak jsem se mylně domnívala, ale něco jiného. Nějaká touha, kterou jsem nedokázala pojmenovat. Potom pokračovala: „Neuhodil mě, jestli na to myslíš.“ Nevěděla jsem, co na to mám říct, a tak jsem se z nouze uchýlila k ironii. „Úplný princ z pohádky.“ „Dělal jiné věci. Zamykal mě do zvukotěsné místnosti.“ Zachvěla se. „Kdybych s ním zůstala, jednoho dne by mi hodně ublížil.“ „Jsem ráda, žes s ním nezůstala,“ řekla jsem. Potlesk z vedlejší místnosti svědčil o tom, že Toby dokončil svůj výstup s větším úspěchem než já. Aspoň to tak vypadalo. Moderátor ohlásil Tu druhou a mě napadlo, jestli se ten trapák s pěknýma kozama projeví znovu. Představila jsem si ho, jak vyčkává venku, až uslyší z reproduktorů ženský hlas. Zvedla jsem prázdnou sklenici a řekla: „Co kdybych zaplatila ještě jednoho panáka?“
*
Jenže nezůstalo jen u jednoho a moc pozdě jsem zjistila, že začínám být opilá. Drželo mě tam to, že jsem začala mluvit o soutěži o nejvtipnější osobu v Austinu. „To je hloupost,“ řekla jsem. „Ani nemluvě o tom, že to je moc dlouhý výstup.“ „To určitě není,“ nesouhlasila ona a lokty jí v opilosti sklouzly ze stolu. Ale bylo to opravdu tak. Kamarádům komikům bych to nikdy takhle klidně nepřiznala, protože jsme to chtěli všichni a všichni jsme si připadali hloupě, že to chceme. Ale komika byla pro Amandu španělská vesnice a já byla její jediný průvodce. Byla úleva, že se můžu svěřit se svými patetickými sny někomu, kdo si neuvědomuje, jak jsou nedosažitelné. „Je to velká soutěž, která se každoročně koná v Bat City Comedy Clubu. Každý, kdo ve městě dělá stand-up, tam je. Vyplácejí se i prize money.“ Vítěz dostane pět tisíc dolarů, což stačí na návrat do L. A. a možná by dokonce i trocha zbyla na natočení levného speciálu. Nebo aspoň pilotního 18
Kdo_se_smeje_naposled.indd 18
25.11.2019 11:19:16
KDO SE SMĚJE NAPOSLED
snímku, kdybych přišla s vhodným nápadem. Pokud bych vyhrála, ozval se naléhavý hlas v mém nitru, možná by mě vzal Jason zpátky jako píšícího partnera a mohli bychom napsat ten pilotní pořad spolu. „Loni jsem se nestihla přihlásit,“ pokračovala jsem. „Ale letos…“ Amanda se rozzářila, a tak jsem rychle dodala: „Není to možný. Všichni komici z města, každý, koho znám, soutěží.“ Ukázala jsem směrem k vedlejší místnosti, kde hrál James na ukulele a do toho kvílel. „Porotci jsou lidi z oboru z L. A., New Yorku a z Toronta, takže i kdybych nakrásně postoupila do finále…,“ zarazila jsem se. Lidi, co jsem znala, zaměstnávali manažery a agenty, měli za sebou pozvání na festivaly, dokonce si zahráli v sitcomech, potom co se umístili v téhle soutěži. Nepřipadalo mi moudré vyjmenovat ty možnosti. Musela vidět, že jsem zvážněla. „Proč ses sem teda vrátila?“ Pro odchod z L. A. jsem měla spoustu důvodů. Nájem se pořád zvyšoval a práce v jídelně mě unavovala, ale poslední kapka bylo moje tragické setkání s Aaronem Neelym. Neely byl kdysi skvělý komik se sebedestruktivní povahou, který po jednom z návratů z léčebny udělal neobvyklé rozhodnutí a v nejlepším rezignoval na vlastní kariéru a stal se producentem začínajících nadějných umělců. Během čtyř let jsme se s ním s Jasonem párkrát málem setkali, a když se Jasonovi jako zázrakem podařilo domluvit díky různým kontaktům s Neelym schůzku, mysleli jsme, že to je naše velká příležitost. Slíbili jsme si, že se s ním nikdy nesetkáme jeden bez druhého – nebyli jsme jako ti z L. A. –, ale když Jason do smoothie baru, kde Neely čekal, nedorazil, nedokázala jsem tu příležitost nevyužít. Když jsem si ještě jednou zkontrolovala telefon, jestli tam nemám od Jasona nějakou zprávu, vešla jsem ve fejkových lodičkách od Prady a fejkových šatech od Diany von Furstenbergové a s fejkovou kabelkou od Marka Jacobse neohroženě dovnitř, abych zařídila náš pilotní snímek sama. To, co následovalo, bylo až legračně surrealistické. Smoothie, se kterým na mě Aaron čekal u soukromého stolu, obsahovalo hnědou směs kapusty a cukrovarských řízků 19
Kdo_se_smeje_naposled.indd 19
25.11.2019 11:19:16
AMY GENTRYOVÁ
a chutnalo jako křída. Přesto jsem vykřikla nadšením, když jsem to s přemáháním spolkla. To, jak se uprostřed schůzky pode mnou vysoká židle naklonila a stěny kolem mě se sunuly dolů. Hlasitý šepot, který jako by přicházel zpoza kapradin, co nás oddělovaly od zbytku smoothie baru, postupně přehlušil veškeré zvuky kromě jeho hlasu, když řekl: „Vypadáš hrozně. Dovol, abych tě odvezl domů.“ A pak samozřejmě samotný Neely, můj hrdina mezi komiky, s červeným poďobaným nosem a rukama obra. Většími než život. Později na zadním černém polstrovaném sedadle jeho SUV za kouřovými okny skoro většími než já. Když mě nakonec vysadil doma, sice jsem šla nejistě, ale ulevilo se mi, že vůbec můžu chodit, zjistila jsem, že je zle i Jasonovi, protože se nešťastně nakláněl nad záchodovou mísou. Jeho pohled byl děsivý. Vyčetla jsem z něj uraženou pýchu a znechucení. Hned jsem věděla, že nikdy nebudeme mluvit o tom, co se stalo. Část mého já si to nepřála ze strachu, že bych se musela ponořit do vzpomínek na zadní sedadlo Neelyho auta. Stačilo vědomí, že jsme potom nikdy nebyli pozvaní na tu show. Bylo jasné, že jsem tu zkoušku zvorala. Amanda pořád čekala na odpověď. „Někdy se sny nevyplní,“ řekla jsem po chvilce. „Ale ty se tím nemusíš trápit. Musíš se vrátit a napravit to. Zkusit to znovu.“ Amanda na mě upřela pátravý pohled, v němž naivitu plynule vystřídala mazanost a zase naopak, jako kdyby to byly dvě strany téže mince. „Pozoruhodné,“ řekla nakonec. Nikdy mi moc nešlo kamarádit se s ženami. Nedokázala jsem pochopit podstatu ženského přátelství – prozradíš mi svoje tajemství a já se ti na oplátku svěřím se svými nejtajnějšími obavami. A pořád dokola. Nezajímalo mě to, ani když jsem byla malá. V páté třídě začalo být jasné, že některé holky budou vysoké a hezké, jiné budou mít samé jedničky, po dalších budou kluci bláznit a další to budou všechno dělat ve španělštině, kterou jsem neovládala, dokonce i když vypadám, jak vypadám, a rozumím, jen když mluví máma. Když je člověk legrační, nevezmou ho do žádné party. Když 20
Kdo_se_smeje_naposled.indd 20
25.11.2019 11:19:16
KDO SE SMĚJE NAPOSLED
se o několik let později objevil Jason se svými přisprostlými vtipy a citováním úryvků ze seriálu Saturday Night Live, byla jsem vděčná, že mě navždycky zachránil před důvěrnými holčičími hovory. Pak jsem vycítila, že se Amanda trochu stáhla, a věděla jsem, že se jí musím s něčím svěřit. Pokusila jsem se o to. „Ve skutečnosti mi zrovna teď chybí nějaký materiál,“ řekla jsem, protože jsem hledala něco, co není pravda, ale když jsem to vyslovila, uvědomila jsem si, že to pravda je. „Všechno v mém vystoupení je jako bez života. Někdy mám pocit, že jsem mrtvá.“ K čertu s tou whisky a sodou. Amanda se předklonila, najednou působila divoce, a sevřela mi hubenými prsty zápěstí. „Poslouchej, Dano,“ řekla. „Vím, jaké to je, když člověk musí utéct z města, přijde o živobytí, sebevědomí a vůbec o všechno. Dovolila jsem svému ex, aby mě zamkl a tvrdil mi, že jsem k ničemu. A to ani nebyl nějaký krasavec.“ Zasmála se, ale byl to smutný, nepříjemný zvuk. „Nikdy bych mu nevěnovala ani minutu, kdybych si nepřipadala uvnitř mrtvá. Ale já nejsem mrtvá. Jsem pořád naživu. Stejně jako ty.“ Oči jí opilecky žhnuly a kotníky na prstech mi tlačila do zápěstí. „Ať už se ti v L. A. stalo cokoli, nejsi mrtvá. Tak by se měl cítit ten, co ti to udělal, a ne ty.“ „V L. A. se mi nic nestalo,“ řekla jsem a opatrně jsem jí uvolnila prsty. Pustila mě a trochu se stáhla, jako by se vzpamatovala. Potom se mi podívala na zápěstí, které jsem si třela druhou rukou, a zasmála se. Bylo to stejné vyštěknutí jako během mého vystoupení. Takové liščí. Opřela se do židle. „Dobře,“ usmála se. „Jen bych ráda věděla, kdo je ten Nic, abych ho mohla najít a zpřelámat mu za tebe hnáty.“ Jedna nula pro doslovný význam. „Mohla bych ti to říct, ale pak bych tě musela zabít.“ „Risknu to.“ Najednou jsem se uklidnila a už se mi nechtělo předstírat. „Mám lepší nápad. Co kdybych, zatímco budeš lámat nohy Ničemu, našla tvého expřítele a nakopala ho do zadku?“ 21
Kdo_se_smeje_naposled.indd 21
25.11.2019 11:19:16
AMY GENTRYOVÁ
„To by bylo něco,“ řekla. „Ale upozorňuju tě, že jestli hledáš zadky, který je potřeba nakopat, mám hodně dlouhý seznam.“ „Jestli mi ho ukážeš, já ti ukážu svůj.“ „Domluveno.“ Zvedla jsem sklenici. Ťukly jsme si a napily se. Z vedlejší místnosti jsem slyšela, jak Fash končí svůj výstup, a komici, co tam postávali a sledovali ho, se chystali společně někam vyrazit. Nejspíš do Bat City na noční open-mic. Každou chvilku někdo z nich nakoukl za roh a zval mě, ať jdu s nimi. Jestli jsem se chtěla zbavit Amandy, teď byla vhodná chvíle odejít. „Hele, moc ráda jsem tě poznala,“ řekla jsem. „To představení mi dalo dost zabrat. A teď se cítím…“ Položila jsem si ruku na srdce. „Ještě víc společensky unavená.“ Zasmála se. „Ale opravdu děkuju.“ Pak jsem si vzpomněla na to, o čem jsem si vždycky myslela, že to pomůže mé kariéře komika, a řekla jsem: „Když budeš chtít zjistit, kde ve městě vystupuju, najdi si to na facebooku.“ „Nechodím na sociální sítě,“ odpověděla Amanda. „Možná ti to bude připadat paranoidní, ale potom, co jsem pracovala v Runnru, vím, k čemu ty informace využívají. Mohla bys mi radši dát telefonní číslo?“ Přeložila kapesník a podala mi pero. Po kratičkém zaváhání jsem řekla: „Jasně.“ Napsala jsem jí telefonní číslo a zvedla jsem se, že půjdu. Když jsem jí vracela pero, bleskl mi hlavou další námět pro pilot: Zkrachovalá komička vytvoří instagramový účet pro falešného lifestylového guru. Účet se začne sdílet. Komička musí až do konce života předstírat upřímnost. Zamířila jsem ke dveřím. „Hodně štěstí příští týden v té soutěži,“ zavolala za mnou. „Myslíš zlom vaz,“ řekla jsem spontánně. „Jenom když to bude vaz někoho jiného.“ Zaznamenala jsem, že se podruhé marně pokusila o vtip, a zasmála jsem se. V tu chvíli mi připadalo možné, že by se mohla stát, jestli ne fanouškem, tak něčím, co potřebuju ještě víc – kamarádkou. 22
Kdo_se_smeje_naposled.indd 22
25.11.2019 11:19:17
2 Druhý den ráno jsem se probudila pozdě a s kocovinou.
Spěchala jsem na ranní směnu do papírnictví U Laurel, kde jsem pracovala, a když jsem na parkovišti uviděla všechna ta auta, najednou mi to došlo. Úplně jsem zapomněla na ranní poradu zaměstnanců. Odemkla jsem si a proběhla jsem kolem regálů plných kancelářského zboží a prvotřídních diářů. Když jsem se poprvé vrátila z L. A., zabloudila jsem do toho obchodu jako zákaznice s nadějí, že by mě některý z těch bláznivých diářů mohl inspirovat, abych začala zase psát, ale nakonec jsem si koupila stejný starý do kapsy značky Mole skine, jaký jsem používala od chvíle, kdy se objevily vedle kasy v knihkupectví Barnes and Noble v Amarillu. Ale Laurel, plnoštíhlá hipísačka, dost přes padesát, tady toho dne prodávala a já jsem ji rozesmála, když ten diář markovala, a pak jsme si dlouze poklábosily a nakonec se mě zeptala, jestli bych tam nechtěla pracovat. V tom zaměstnání jsem prožila svoje nejlepší období. Tehdy to podpořilo můj názor, že Austin není jen příznivé místo k žití, ale že to je dokonalé místo, kde se vzpamatuju z L. A. Říká se, že v malém krámu je nuda, ale mně to nevadilo. Potom, co jsem tak dlouho pracovala jako servírka, jsem už 23
Kdo_se_smeje_naposled.indd 23
25.11.2019 11:19:17
AMY GENTRYOVÁ
nechtěla nikdy vidět další zástěru, a připadalo mi, že v tomto obchodě plném nepodstatného luxusu dny ubíhají nepředstavitelně dokonale. Mně se na tom líbilo, jak je to zboží malicherné, stejně jako to, jak tady zákazníci procházeli a hledali něco neurčitého, možná nějaký dárek, který zkrášlí dům, nebo nějakou pozornost jako poděkování. Ještě nikdy sem nevrazil někdo, kdo by si přál něco naléhavějšího než blahopřání k narozeninám. Laurel bohužel neměla při vybírání zaměstnanců šťastnou ruku, a tak nedávno přijala příšernou Beccu, hubenou ženskou se zvednutým obočím, díky němuž pořád vypadala, že se diví, a jejího přítele Henryho, který sám sebe popsal jako „znalce maloobchodu“, měl potetované ruce a pečlivě upravené krátké vousy. Henry věděl, jak zapůsobit na ženu přes padesát, a rychle postoupil na pozici poradce v otázce vedení obchodu. Nové věci, co objednal a rozmístil mezi starší časopisy a pohlednice, podle jeho vlastních slov „vyprávěly příběh o svém vzniku“. Správný příběh člověka uklidní, ale luxus nikoli. Rozdílnost bez nepřátelství; bída, ale nikdy katastrofa. Takto zvolené předměty zahrnovaly barevná prostírání, která utkaly indonéské ženy (zřejmě jeptišky, ale Henry tvrdil, že náboženství je nuda), a těžké kamenné květináče, které podle popisku představují věc samu o sobě. Minimalistické mísy z tepaného stříbra byly plné špulek s provázky. Nemusím ani říkat, že to všechno bylo neúměrně drahé. Vtipy se prakticky píšou samy. (Námět: Začarovaný obchod s dárkovými předměty, kde všechny dárky umějí mluvit, ale jsou ještě větší vypatlanci než lidi. Bylo by to něco mezi seriály Wonderfalls a BoJack Horseman.) A takhle bylo vedené celé město a dalo se čekat, že rostoucí nájmy, které vyhnaly staré sousedy obchodu pryč, Laurel, která vlastnila tenhle krámek, co jsem naživu, na klidu nepřidají. Nebo možná všechny ty řeči o autenticitě její hipísácké duši vyhovují. Ať tak či tak, Henry byl rušivý element v práci, která byla jinak dokonalá, protože jsem si během směny mohla dělat poznámky do notýsku, který jsem měla pod pultem. 24
Kdo_se_smeje_naposled.indd 24
25.11.2019 11:19:17
KDO SE SMĚJE NAPOSLED
Když jsem otevřela dveře do kuchyňky, Henry už řečnil u stolu, který sotva stačil pro zbytek zaměstnanců. Všechno to byly ženy a jen tak tak se ke stolu namačkaly. Silná vůně slaniny a vajec mi připomněla mou kocovinu, i když podle zmačkané papírové tašky a prázdných tácků poházených po stole jsem usoudila, že jsem přišla o tacos, co se podávaly k snídani. „Ahoj, Dano,“ řekla Laurel, když jsem se snažila zavřít dveře. „Henry zrovna povídá, jak to tady změnit, aby to nebyl jenom obyčejný krám. Budeme něco jako…“ Podívala se na něj nejistě. „Lifestylová značka,“ dopověděl Henry popuzeně. „A začíná to tím, že všichni z týmu budou chodit do práce včas.“ Když pokračoval, jen jsem obrátila oči v sloup. Henryho předměty s jejich otravnou autenticitou mi lezly krkem. Představa, jak indonéské jeptišky, japonské keramičky a sansalvadorští vesničani sedí ve svých vzdálených zemích a vyrábějí je, pro mě byla naprosto deprimující. Když zaměstnanci odešli, napadlo mě, že příběhy všech těch předmětů jsou vy myšlené a všechno se vyrábí v masovém měřítku v Číně. To by teprve byla legrace. „Jak ten dokáže žvanit,“ pošeptala mi Ruby, když jsem zase začala vnímat. Stála kousek ode mě za pultem a sledovala Henryho a Beccu, jak se dohadují na parkovišti, zatímco pomstychtivě vytahovala bílé papírové cenovky z plnicích per, aby udělala místo pro Henryho nové látkové visačky. „Takový lidi poznám na hony daleko.“ Ruby mě fascinovala. Byla asi o deset let starší než já a chodila do práce každý den ve stylizované verzi oblečení sekretářek ze sedmdesátek: v pouzdrových šatech s copánkovým páskem, úzké sukni a halence s kulatým límečkem a na řemínku kolem krku jí visely úzké sluneční brýle se zelenými skly. Ulízané vlasy měla ostříhané a nabarvené na červeno. Trvalo mi dlouho, než jsem odhalila, že nosí paruku. Jednou si vytahovala tužku, kterou měla za uchem, a já viděla, jak se všechny vlasy najednou posunuly o pár milimetrů. „Už jsem 25
Kdo_se_smeje_naposled.indd 25
25.11.2019 11:19:17
AMY GENTRYOVÁ
měla dost špatných sestřihů,“ vysvětlila mi, když si všimla, že jsem si všimla, a tak jsem počkala, než odešla dozadu a paruku si narovnala. „Přiznám se, že nevím, co Becca na tom šplhounovi vidí,“ pokračovala Ruby. Naklonila se ke mně a pošeptala mi: „Mys líš, že ji bije?“ Ta představa mě probrala ze zadumání. „Proč to říkáš?“ „Nevím, jen mám ten pocit,“ řekla. „Všimla sis, že má pořád modřiny na rukách?“ „Ne,“ přiznala jsem. „To proto, že nosí dlouhé rukávy. Dokonce i v létě,“ řekla a významně pozvedla namalované obočí. „Zatím je jaro,“ namítla jsem a Ruby pokrčila rameny. Byla to příšerná drbna, a ještě k tomu paranoidní, ale najednou mi to připomnělo Amandu. Potom co jsem před chvilkou uvažovala s despektem o Henryho předmětech, jsem si představila tu vysokou štíhlou ženu, jak stojí v kožené bundě před regály, bere do ruky věci a zase je pokládá, prohlíží si drobné doplňky z japonské keramiky a potěžkává v dlani náboženské předměty. Něco mi říkalo, že by dokázala poslouchat jejich příběhy. Zastyděla jsem se. „Včera večer jsem potkala v Nomadu taky takovou divnou holku,“ řekla jsem. „Sledovala moje vystoupení.“ „To vypadá, že sis našla novou nejlepší fanynku,“ řekla Ruby. „Dávej si pozor.“ „Postarám se, abych dobře schovala kladivo, co s sebou nosím,“ řekla jsem. „Byla fakt v pohodě. Jak se ukázalo, máme hodně společného.“ „Po představení za tebou musí pořád chodit spousta lidí.“ „Je jich pokaždý asi deset,“ řekla jsem s vážnou tváří. „Obvykle to dokážu zvládnout.“ Znovu jsem se vrátila ke svému zápisníku. Ruby vyškubla další visačku a podívala se na mě. „Co na ní teda bylo divnýho?“ „Cože?“ „Řeklas, že byla divná.“ 26
Kdo_se_smeje_naposled.indd 26
25.11.2019 11:19:17
KDO SE SMĚJE NAPOSLED
„To jsem řekla?“ Ruby se na mě pátravě podívala, a tak jsem zalovila v paměti. „Připomněla jsi mi ji tím, cos řekla o Becce.“ Co přesně to bylo? „Ta žena mi vyprávěla o svém bývalém a řekla: ,Neuhodil mě.‘ Jen tak zničehonic.“ „Tak to ji určitě praštil,“ prohlásila Ruby moudře. „Je divný, když se svěří úplně cizímu člověku.“ „To vypadá, že má potíže s komunikací. Jsem na takové problémy zvyklá, protože jako malá jsem byla zneužívaná.“ Občas jsem vyslechla podobná zneklidňující odhalení jako tohle od Ruby, ale nikdy jsem nevěděla, kam s očima. Dál jsem si prohlížela zápisník. „Můj terapeut říká, že se s tím vyrovnám tak, že mám pod kontrolou, co můžu. Jako tohle.“ Ukázala na falešný účes a já přikývla, jako kdybych to pochopila. „Stejně musíš být opatrná. Můžou ti dokonce změnit osobnost. Kvůli jedné paruce, kterou jsem nosila, účesu à la Louise Brooksová, jsem byla fakt zlá… Nepřinesla mi nic dobrýho…“ Od psaní poznámek mě brněly prsty, ale Ruby nepřestala, dokud mi pod pultem nezazvonil telefon. Najednou jsem měla tušení, že to volá Amanda, jako bych si ji přivolala. Podezíravě jsem nechala mobil vibrovat a poslouchala jsem, jestli se ozve signál esemesky. Teprve pak jsem se podívala na displej. Trochu zklamaně jsem zjistila, že to je Kim, vystupující ve čtvrteční sestavě jako Ta druhá. Každá komička má svůj charakteristický styl a ten její byl přidrzlý: světlovlasá, hubená a vyzývavá s pisklavým dětským hlasem a smyslnými rty. V takových show jsem byla vždycky jediná tmavovlasá jako protiklad ke Kim a dalším. Nebrala jsem si to osobně. Bylo to lepší, než když jsem toho nechala, ale paradoxně to byl částečně ten problém. V Austinu vždycky působila silná hispánská skupina komiků, ale vévodili jí muži. Navíc já jako poloviční Mexičanka a poloviční židovka bez znalosti španělštiny jsem tam nikdy moc nezapadla. Matka mi dala příjmení, ale nenaučila mě svůj jazyk, vylévala si tak vztek na otce. Nedokázala potlačit své ambice, aby napomohla mé 27
Kdo_se_smeje_naposled.indd 27
25.11.2019 11:19:17
AMY GENTRYOVÁ
dokonalé asimilaci a případnému odjezdu z Amarilla. Fungovalo to a já odešla. A v můj prospěch pracovala i main streamová komediální scéna, kterou ovládali bílí muži. Nejspíš proto, že jsem byla nejlepší kamarádka jednoho z nich. Zatímco jsem byla v L. A., tahle scéna se ještě víc rozdělila, ale protože mám v takových věcech smůlu, z nějakého důvodu jsem odjela z Austinu přesně ve chvíli, kdy mi to mohlo přinést užitek. Promarnila jsem šanci vybudovat si kontakty do budoucna, a tak jsem na té nové scéně nezískala žádné ocenění a jen jsem musela ještě urputněji soupeřit se spoustou nováčků. Když jsem si přečetla zprávu od Kim – přála mi štěstí v soutěži a nabídla se, že by se mnou zkoušela, jestli si potřebuju vypilovat nový materiál –, uvědomila jsem si, a nebylo to poprvé, jak jsem v Austinu osamělá. Držela jsem si odstup od komiček jako Kim, nechodila jsem na pivo před vystoupením ani po něm. A o chlapech to platilo dvojnásob. Všichni byli milí, víceméně jako Fash. Ale když jsem s nimi nechtěla spát, což jsem nechtěla, věděla jsem moc dobře, že se ze mě stane maskot, jejich malá, šikovná snědá kámoška, která je po ruce, když se opijou. Děkuju, nechci. Moc se mi stýskalo po Jasonovi, takže jsem neměla zájem hrát tuhle roli pro někoho jiného než pro něj.
*
Matka mi vždycky říkala, že jsem musela zdědit smysl pro humor po otci. Matně jsem si ho vybavovala jako vlasatého rošťáckého vtipálka, který na mě vždycky mrkl a předváděl trik s palcem, abych se smála. Ale první knihu vtipů mi koupila matka někdy potom, co od nás odešel. V sobotu ráno vstala časně ráno, aby ji neviděli sousedi, a obcházela domy, kde lidé nabízeli k prodeji nepotřebné věci. Často mi z takových výprav přinesla ošoupané knihy s oslími rohy. V jedné takové kupce jsem objevila tenký oranžový paperback nazvaný 101 bláznivých, veselých a naprosto šílených vtipů pro děti od osmi do deseti let. 28
Kdo_se_smeje_naposled.indd 28
25.11.2019 11:19:17
KDO SE SMĚJE NAPOSLED
Většina vtipů byly příšerné slovní hříčky, ale jedna mě pokaždé dostala. Znělo to nějak takhle: Do ordinace psychiatra vejde můrák a lehne si na pohovku. PSYCHIATR: Co abyste mi nejdřív pověděl něco o sobě? MŮRÁK: Dobře, doktore. Mám ženu, dvě děti a pěkný dům na předměstí se dvěma garážemi. PSYCHIATR: A jak se cítíte? MŮRÁK: Myslím, že dobře. PSYCHIATR: Máte nějaké problémy? MŮRÁK: Ani náhodou. PSYCHIATR: Takže tvrdíte, že jste se svým životem naprosto spokojený? MŮRÁK (zamyslí se): Ano, myslím, že jo. PSYCHIATR: Tak proč jste sem dneska přišel? MŮRÁK: Protože se tady svítilo. Mohla jsem zavřít oči a vybavit si tu ilustraci do nejmenších detailů: Můrák stojí, na hlavě má plstěný klobouk, v jedné chlupaté hmyzí noze drží aktovku, druhou si podává s psychiatrem a v pozadí se tyčí záhadná pohovka. Všechno, co vím o stavbě vtipu, jsem se naučila od toho dojemného můráka. Východisko: dvě věci, které nejdou dohromady (můrák a psychiatr). Zesílení: uprostřed vtipu říct něco, díky čemu člověk zapomene, že je to můrák. Pointa: náhlé pochopení. Později jsem zjistila, že existuje aspoň stovka vtipů o můrákovi. Můrák přijde do baru, ale neobjedná si pití. Můrák jde do tělocvičny, ale nezvedne činku. Můrák vejde do autosalonu, ale nekoupí si auto. Nakonec se ho někdo zeptá, proč tam je, a můrák pokaždé odpoví stejně: Protože se tu svítí. Vtip vás ukolébá, že tenhle můrák je úplně jiný. Ale nikdy to tak není. Do jisté míry je to vtip o samotné komice. Komici nejsou šťastní lidé. Toužíme po světle a nevíme proč. Když jsem si začala chystat vlastní vystoupení, snažila jsem se představit si autora brožurky 101 bláznivých, veselých a naprosto šílených vtipů pro děti od osmi do deseti let. V duchu 29
Kdo_se_smeje_naposled.indd 29
25.11.2019 11:19:17
AMY GENTRYOVÁ
jsem viděla chudáka, co sedí v ponurém newyorském bytě, před sebou má psací stroj a štos papírových kapesníků, na které si zapsal oblíbené vtipy svých opilých kamarádů, ale všechny jsou moc sprosté a nehodí se do dětské knížky. A tak nakonec, kdy už mu vypršel termín odevzdání – celé várky knížek vtipů, které se zavázal vyplodit –, možná odejde do knihovny a prolistuje řadu o něco starších knih vtipů, kde najde omšelý vtip o můrákovi. A třeba se v tu pozdní hodinu zrovna dívá s přítelkyní na nějaký film Woodyho Allena a možná se s ní dokonce potom pohádá a zasadí svou verzi vtipu do psychiatrické ordinace, bez ohledu na to, že společnost ani v nejmenším netouží, aby děti od osmi do deseti věděli, co dělá psychiatr. Já jsem dokonce ani nevěděla, jak to slovo vyslovit, natož co znamená. Ale věděla jsem následující: ať si můrák tvrdí, co chce, věci jako žena, děti a garáž pro dvě auta neudělají nikoho šťastným. Věděla jsem to, protože můj otec všechny tyhle věci měl a taky odešel hledat nějaké světlo a nechal mě samotnou s matkou v Amarillu. Samotnou, dokud se neobjevil Jason. Potkali jsme se na hodině amerických dějin v osmé třídě. Oba jsme chyběli ve škole, když se zadával velký projekt, a všichni ostatní už byli rozdělení ve skupinách, a tak jsme museli pracovat spolu. Nejdřív mi to vadilo, protože mi bylo hned jasné, že všechno budu muset udělat já – najít mate riály, vypsat informace o náčelníku Apačů Geronimovi a úhledně je napsat na plakát – ten tmavovlasý vyčouhlý kluk s brýlemi mezitím seděl nad blokem a mlčky čmáral nějaké klikyháky. Ale když jsem mu nahlédla přes rameno, abych viděla, co kreslí, zmocnilo se mě nadšení: David Letterman, jeho zploštělé neandertálské čelo a chápavý úsměv, který byl rozpoznatelný i ve formě komiksového obrázku. Jason zvedl oči, a když zaznamenal můj výraz, zamračil se. „Co myslíš, Paule? Híííí!“ Byla to tak dokonalá karikatura Lettermanova úsměvu a tak odpovídala Jasonovu obličeji s akné a brýlemi, že jsem 30
Kdo_se_smeje_naposled.indd 30
25.11.2019 11:19:17
KDO SE SMĚJE NAPOSLED
se málem potrhala smíchy. Místo toho jsem nasadila svůj nejlepší výraz Paula Shaffera a řekla jsem: „Moc hezký, Dave, moc hezký.“ Několikrát jsme to ještě rozvinuli a potom jsme toho nechali. „Který z jeho vtipů se zvířaty máš nejradši?“ zeptala jsem se ho. „To nevím, ještě jsem neskončil.“ „Neskončil?“ „Dívám se na všechny epizody na YouTube. A jsem teprve v roce 1987.“ Špatně si vysvětlil můj pohled a řekl: „Dostal bych se dál, ale pořád to musím přerušovat a googlit věci z jeho monologu.“ „No teda“ bylo to jediné, na co jsem se zmohla. „Kdo se ti ještě líbí?“ „Conan.“ „No jasně. A co dál? Sarah Silvermanová?“ Zatvářil se kysele. „Maria Bamfordová?“ „Ta je dobrá. Jenže já nejdřív studuju klasiky,“ řekl důležitě. „Nejlepší hostitele late night show. Tak se můžu jednou zařadit mezi scenáristy některého studia.“ „A proč se nestát hostitelem? To chci dělat já.“ „Holky nikdy nedělají late night.“ Pronesl to tak, jako by ho mrzelo, že mi to musí prozradit. „No tak budu první.“ „Jsi moc skromná,“ řekl. „Mně se to na tobě líbí, Dano Diazová.“ A tak jsme spolu začali. Samozřejmě ve škole jsme to nemohli zveřejnit, protože by nás hned osočili, že spolu chodíme, ale věděli jsme, kdo jsme a co si můžeme nabídnout. V létě po osmé třídě mě začal zvát k nim domů, kde jsme se dívali na video nahrávky late night show, a já jsem tam moc ráda chodila. Luxus jako kabelovka a videorekordér pro mě byl po otcově odchodu vzácný a podobné věci zmizely úplně, když matku vyhodili z nově zprivatizované továrny na he lium. Jason měl televizi většinou pro sebe v bývalém pokoji 31
Kdo_se_smeje_naposled.indd 31
25.11.2019 11:19:17
AMY GENTRYOVÁ
Mattieho, ze kterého jeho otec udělal hernu s kulečníkem a herní konzolí. Mattie byl jediná kaňka na celé věci. Jasonův starší bratr byl nedostudovaný středoškolák a bydlel doma. Vypadal jako Jasonova kopie, kterou nakreslil po paměti někdo bez uměleckého talentu. Černé vlasy mu padaly do nízkého čela a modré oči šilhaly nad zlomeným nosem. Nebyl o moc větší než Jason, ve skutečnosti byl Jason o palec vyšší, ale měl širší ramena a nesl se tak, jako by větší byl. Dělal si z Jasona legraci, ale nejhorší ze všeho byla jeho nevypočitatelnost. Mattie většinu volného času venčil svého velkého, zlého německého ovčáka Kennyho a zvedal činky v zatuchlé garáži, kterou mu otec neochotně obstaral, když přestal s drogami a začal pracovat v balírně masa jako řidič ještěrky. Ale jednou za čas se zničehonic objevil ve dveřích pokoje s televizí – s tím svým „Je, čau, teplouši, nevěděl jsem, že jseš doma“ – a vypadalo to, že Jason se z jeho přítomnosti sesype. Kdykoli mě viděl, zíral mi ostentativně na prsa. Musela jsem se hodně soustředit, abych si přes ně nedala ruce. Jason se mi na ně občas taky nenápadně podíval a já si chvíli myslela, že mě pozve na rande. Ale nikdy to neudělal. Brzy jsem si přestala dělat naděje a díky tomu jsem si nepřipadala tak provinile, když jsem tajila matce, že u Jasona doma většinou není nikdo dospělý. Jezdila jsem tam na kole, když byl Jasonův otec v práci – jeho máma, podobně jako můj otec, už byla dávno pryč –, a rovnou jsme šli do obýváku a usadili jsme se vedle sebe na sedací pytle do mihotavého šera před televizi. Jako každý správný můrák jsem si řekla, že jediný důvod, proč tam jsem, je to světlo.
32
Kdo_se_smeje_naposled.indd 32
25.11.2019 11:19:17
3 Bat City Comedy Club stál v rohu nákupního centra na
severu města a toto nepříliš důstojné umístění popíralo jeho důležitost pro komediální scénu v Austinu. Částečně ho zakrýval nadjezd a v sousedství se nacházely obchody s látkami a taneční studio. To všechno jen zdůrazňovalo absurditu stand-upu jako takového, včetně neonového nápisu, baru vymalovaného základními barvami a místností, kde se podávalo občerstvení, s nezvyklým kobercem s vetkanými tragickými a komickými maskami. Dalo by se namítnout, že to není zrovna případný koberec do klubu komedie, ale já si poměrně dost dlouho prohlížela ten vzor se stuhami a šklebícími se tvářemi, ze kterých se mi zvedal žaludek, když jsem čekala na své vystoupení, abych si zafixovala ty vážné výrazy. Bylo to jakési memento mori stand-upu: Pamatuj si, že musíš zabít. Večer, kdy se konalo první kolo soutěže o nejvtipnější osobu v Austinu, jsem zajela svou hondou civic k zavřeným obchodům na druhém konci parkoviště, jak stálo v instrukcích, které mi poslali e-mailem, a litovala jsem, že jsem nesebrala dost odvahy už před lety, abych se zúčastnila, když se nehlásilo ještě tolik lidí. Znala jsem jenom asi polovinu jmen, 33
Kdo_se_smeje_naposled.indd 33
25.11.2019 11:19:17
AMY GENTRYOVÁ
která byla na seznamu pro ten večer. Mezi nimi jsem však s nelibostí zaznamenala Fashe Bannera, který loni skončil na druhém místě. Mohli jsme postoupit oba, ale jestli mezi nováčky bude někdo dobrý nebo jestli já dopadnu tak špatně jako onehdy… Snažila jsem se na to nemyslet. Když jsem před deseti lety přijela do Austinu z Amarilla, abych utekla před sebelítostí a neutěšeností matčina domu, protože mě nalákalo Jasonovo vyprávění o jídelnách otevřených celou noc a spoustě možností, kde se dá ukázat, co člověk umí, tahle soutěž byla ještě komorní a klubová. Soutěžilo se jeden nebo dva týdny a účastníci se k sobě chovali přátelsky a po každém představení si projevovali uznání. Teď se koná ohromné množství předkol – večer co večer několik týdnů – a semifinále probíhají celý týden. Samozřejmě že tehdy jsem mnohem snáz propadla panice. Jasonovi kamarádi z vysoké se chovali moc hezky k jeho legrační malé partnerce z rodného města, ale já se styděla a byla jsem v jejich přítomnosti nervózní, protože jsem si bolestně uvědomovala, že jsem ve společnosti vysokoškoláků, jelikož jsem se nedostala na Texaskou univerzitu, kam oni všichni chodili. A třebaže mě Jason tahal na open-mic a pořád dokola mi tvrdil, že jsem lepší ve stand-upu než on, trvalo dlouho, než jsem tomu uvěřila. Vždycky jsem měla nejradši stand-up, ale jako ostatní na tehdejší scéně v Austinu jsem zkoušela všechno. Protože bylo málo příležitostí někde vystupovat, chodili jsme na hodiny improvizace, psali jsme skeče, přivydělávali jsme si v místních divadlech, až jsme si nakonec zvykli, že jsme něco jako součást mnohostranných částí dětské skládačky, co bývají v čekárně u lékaře. Optimisti, co zůstali u improvizace a nezajímalo je, jestli se proslaví, procházeli životem s otravně dobrou náladou. Nepoučitelní snílci nosili skeče v naději, že jednou se někdo objeví a angažuje je do show Saturday Night Live. Možná by někoho napadlo, že ti, co dělají stand-up, jsou masochisti, ale já bych namítla, že jsme byli jen realisti. Když vybouchnete, aspoň víte, kdo za to může. 34
Kdo_se_smeje_naposled.indd 34
25.11.2019 11:19:17
KDO SE SMĚJE NAPOSLED
Byla jsem hodně realistická, když jsem zjistila, kdo bude soutěžit, a nervózně jsem prošla pod markýzou. Dělala jsem si naděje, že tam je hodně nováčků – do předkol se může přihlásit každý –, ale všichni mi připadali jako komici. Kouřili cigarety a snažili se nevšímat si jeden druhého a opakovali si svoje pětiminutové výstupy. Když jsem si přečetla pořadí soutěžících, uvědomila jsem si, že mám poprvé toho večera štěstí. Přijdu na řadu v druhé půlce přehlídky, ale naštěstí nejsem poslední. A Fash – chudák Fash! – bude první. Začala jsem se uklidňovat. Abych neviděla, kdo jde kolem, sedla jsem si uvnitř k baru a snažila jsem se zachovat klid s pomocí sluchátek a ginu s tonikem a židli jsem si záměrně postavila tak, abych neviděla na televizní obrazovky, které přenášely dění z pódia. Komici, co byli přede mnou, v čele s Fashem, dokončili svá čísla. Ti, co se jim to podařilo, se shromáždili u baru a popichovali se u drinků. Ti, co pohořeli, se bez jediného pohledu vykradli na parkoviště. Jeden vysoký kluk, kterého jsem znala z kavárny, kde měli open-mic, praštil cestou ven oběma rukama do chromovaného madla u dvoukřídlových dveří a vyslovil nadávku, kterou jsem kvůli zpěvu Beyoncé ve sluchátkách neslyšela. Fash, který se už ze svého výstupu vzpamatoval a seděl u stolku kousek dál, povytáhl obočí a naznačil mi, ať si sundám sluchátka. Ukázal ke dveřím, které se po té ráně ještě kývaly. „Hlavně že je tady legrace, ne?“ „Tohle opakuj sobě, Fashi.“ „Jen se tě snažím rozptýlit,“ ohradil se. „Podle mě ne všichni, co sem jdou, vědí, že už jsou třetí nejlegračnější osoba v Austinu.“ „A co se stalo s první a druhou?“ zamračila jsem se. „No jasně, přestěhovaly se do L. A. Hádám, že tohle se nestane s třetí skupinou.“ Škubl sebou a ukázal na mě. „Klidně mě považuj za blázna.“ Usmála jsem se a vrátila se k Beyoncé. Nebyl důvod nechat se od Fashe vynervovat. Moje vystoupení sice nebylo nejnovější, ale znala jsem ho jako své boty. Zažila jsem komiky, co 35
Kdo_se_smeje_naposled.indd 35
25.11.2019 11:19:17