Přeložil Pavel Pokorný
Tento příběh je fikcí. Všechna jména, postavy, organizace, místa a události jsou výplody autorovy fantazie nebo jsou použity ve fiktivním smyslu. Jakákoliv podobnost se skutečnými lidmi, ať už žijícími, nebo ne, či skutečnými událostmi je čistě náhodná. THE SOUND OF ECHOES Copyright © 2019 by Eric Bernt Translation © Pavel Pokorný, 2020 ISBN 978-80-242-6401-1
zvuk_ozven.indd 4
28.1.2020 10:38:48
Pro mou ženu Laurel, světlo mého života
zvuk_ozven.indd 5
28.1.2020 10:38:48
Autistické děti jsou schopny vnímat věci a události kolem sebe z neobvyklé perspektivy, která často svědčí o překvapivé zralosti… Tato schopnost, kterou si zachovávají po celý život, může za příznivých okolností vést k výjimečným výsledkům, kterých jiní lidé nikdy nemohou dosáhnout. Hans Asperger, 1944
zvuk_ozven.indd 7
28.1.2020 10:38:48
Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo.
zvuk_ozven.indd 9
28.1.2020 10:38:48
1 dálnice I-76, západní směr, na hranici New Jersey a Pensylvánie, 1. června, 11.47 Tři a půl kilometru dlouhý visutý most přes řeku Delaware nese jméno slavného básníka Walta Whitmana. Skylar seděla za volantem a užívala si vyhlídku na panorama Filadelfie. Připadala jí vcelku působivá. Čím déle si ten pohled vychutnávala, tím jí ten nápad zabydlit se tu připadal lepší. Nedávno se cestou domů z pečovatelského domu Harmonie rozhodla, že se musí z Jacobova bytu co nejdříve vystěhovat. Všechno jí ho tam připomínalo. Skříň plná lehce pomačkaných košil, ve kterých začala spát. Umělecké výtvory jeho přátel, které během let nasbíral – odjakživa je nesnášela, ale teď se jí najednou líbily. Vůně jeho toaletní vody Nautica – vzala si tu lahvičku ze skříňky a stříkala si vůni na polštář, aby se jí lépe usínalo. Dokonce začala upíjet jeho kávu, kterou si dal do lednice louhovat za studena těsně předtím, než ho v newyorské podzemní dráze zavraždili. Měla pocit, že pije Jacoba, a chtěla, aby jí to vydrželo co nejdéle, takže upíjela jen po troškách. Ale když začala používat místo svého zubního kartáčku ten jeho a přešla ze své zubní pasty Crest na jeho Colgate, uvědomila si, že odsud musí vypadnout. Colgate nesnášela. Měla ke svému rozhodnutí i čistě praktický důvod, protože dojíždět takovou dálku z Greenwich Village do domu Harmonie byla opravdu 11
zvuk_ozven.indd 11
28.1.2020 10:38:48
Eric Bernt
otrava. Přistěhovala se k Jacobovi teprve nedávno, těsně předtím, než absolvovala přijímací pohovor u doktora Marcuse Fentona, nyní mrtvého zakladatele tohoto vládního zařízení. Parchant jeden. Jeho smrt si vyložila jako sebevraždu a byla ráda, že to udělal, i když jí bylo trochu nepříjemné si to přiznat. Už před tou tragédií, která potkala Jacoba, si Skylar dobře uvědomovala, že se bude muset přestěhovat někam blíž k domu Harmonie, ale snažila se tomu v konverzaci vyhýbat. A teď by dala cokoli, kdyby si s ním mohla povídat – o čemkoliv. Jak to dneska šlo ve škole? Mám objednat něco k večeři? Určitě se nenecháš přesvědčit, že bychom mohli zůstat doma? Vážně tam musíme chodit? Co myslíš, které šaty mi sluší víc? Ty červené na ramínka, nebo ty černé s krajkami? Našlo by se i pár důvodů, proč v New Yorku zůstat – a konkrétně v Greenwich Village. Za prvé, líbilo se jí tu. Pulzovalo to tu životem. Uklidňoval ji pocit, že kdyby chtěla, může si čas od času zajít na večeři do Jacobovy oblíbené restaurace Šu Čan Ťü. Vůně smažených nudlí jí bude Jacoba připomínat nejspíš nadosmrti. Uvědomovala si ale také, že zůstávat tu není dobrý nápad. Vždyť plánuje přinejmenším v následujících několika letech trávit spoustu času v domě Harmonie a nemůže denně dojíždět dvě hodiny z New Yorku do Woodbury v New Jersey. Musí si najít bydlení někde blíž. Viděla to tak, že má jen jedinou možnost: Filadelfii, hned za řekou Delaware. Měla pár známých z Virginské univerzity a z fakulty zdravotnictví na Harvardově univerzitě, kteří se tam usídlili, a zřejmě jim to tam vyhovuje. Dobře, nebásní o tom tak jako ti, co bydlí v New Yorku či v Bostonu, ale Skylar to brala jako nejlepší volbu – alespoň prozatím. Do Woodbury to odtamtud bude mít autem půl hodiny, to pro ni byla ideální vzdálenost. Proto teď jela po dálnici I-76. Mířila na sever a příjemný ženský hlas navigace Google Maps ji naváděl: Zařaďte se do levého pruhu a sjeďte výjezdem 346A na South Street. Po necelých pěti minutách byla u cíle – na Locust Street, dva bloky od náměstí Rittenhouse Square. Dům, kde vyrůstal Eddie Parks, stával necelých pět kilometrů odsud. Eddie byl výjimečně nadaný autistický pacient, kolem kterého se nedávno začal točit Skylařin profesionální život. Skylar se s ním na to místo před čtyřmi dny vypravila. Výlet se však moc nevydařil. 12
zvuk_ozven.indd 12
28.1.2020 10:38:48
Zvuk ozvěn
Měla štěstí, volné parkovací místo na ni čekalo hned před budovou. Vyložila si to jako znamení přímo od Boha. Dnes má zřejmě šťastný den. Vstoupila do malé, ale rušné realitní kanceláře Fox & Roach – očividně to byla regionální pobočka firmy Berkshire Hathaway. Ve výloze a po stěnách visely fotografie nabízených nemovitostí. Na některých bylo červeným fixem dopsáno Prodáno!. Mladá recepční zrovna vyřizovala telefonát, takže Skylar pokynula, že se jí hned bude věnovat, a naznačila jí, ať si sedne u stolečku pro hosty. Pohybem paže jí nabídla, že si může mezitím udělat v přístroji na kapsle kávu. Ale než si Skylar mohla sednout, uslyšela, jak ji oslovuje povědomý hlas: „Skylar?“ Včera večer tomuhle muži telefonovala. Naživo vypadal přesně jako na fotografii z internetových stránek kanceláře. „Vy jste určitě Jared,“ odpověděla. Srdečně jí potřásl rukou. „Je to tak. Rád vás poznávám. Jakou jste měla cestu po dálnici?“ „Hezkou. Nikdy jsem si nevšimla, jak působivé panorama má Filadelfie.“ Přikývl. Zřejmě něco podobného slýchal často. „Než půjdeme ke mně do kanceláře, mohu vám nabídnout něco k pití? Kávu? Vodu?“ „Ne, děkuji, nic mi nechybí.“ „No, až vám ukážu, kde byste mohla bydlet, možná změníte názor,“ odpověděl a vedl ji chodbou ke druhým dveřím nalevo, kde měl kancelář. Když vstoupili, Skylar překvapila prázdná místnost. Jediné, co uvnitř spatřila, byla kamera připojená k notebooku položenému na skládacím stolku. Nebyl tu ani pracovní stůl, jen dvě plastové židle. I stěny byly holé. Jediné, co snad připomínalo výzdobu, byla gumová maska Alberta Einsteina na stolku vedle počítače. Takové nosí děti, když chodí na Halloween. To je divné, pomyslela si. Než si stačila uvědomit, že je v nebezpečí, Jared se k ní otočil a zabodl jí do šíje injekční stříkačku. „Co to sakra…“ pokusila se ho odstrčit. Marně. Muž, který si říkal Jared, měl neuvěřitelnou sílu. Vytáhl jí jehlu ze šíje, sevřel jí hrdlo a začal ji škrtit. „Už ani slovo, rozumělas?“ Jeho hlas teď zněl úplně jinak. Chladně, dočista bez emocí. 13
zvuk_ozven.indd 13
28.1.2020 10:38:48
Eric Bernt
Dusila se. Měl pevný stisk, příliš pevný na realitního makléře. Ustrašeně kývla hlavou, ale zároveň se ho pokusila vší silou kopnout mezi nohy. Trefila by se přesně a účinně, nebýt toho, že to Jared čekal. Včas uhnul a její koleno ho neškodně zasáhlo do stehna. Teď svíral její krk ještě pevněji, divže jí nerozdrtil hrtan. Cítila, jak jí všechny svaly v těle ochabují. Droga už začínala působit. Svěsila paže, nohy se pod ní podlomily. Už tolik nevnímala ani paniku, ani bolest v krku, za který ji držel. Muž trochu uvolnil sevření, aby mohla dýchat. Nabrala do plic tolik vzduchu, kolik jen dokázala. „Proč… to děláte?“ zeptala se. „To hned uvidíš.“ Skylar se zhroutila na zem a ztratila vědomí.
Jared ji posadil na židli a začal jí omotávat ruce a nohy pevnou lepicí páskou. Zkontroloval jí pulz – byl pravidelný. Jen na něm záleží, jak dlouho zůstane v bezvědomí. Nechal ji v kanceláři a zašel za mladou ženou, která v přední místnosti sehrála roli přívětivé recepční. Jmenovala se Carla. Už s ní párkrát pracoval a vždycky to bylo ve službách Společnosti pro ochranu amerických hodnot. Carla už stačila odstranit firemní označení ze dveří a z výlohy. Svěsila i fotografie nabízených nemovitostí a právě se chystala vytáhnout ze zdi kávovar. „Počkej, dám si kafe,“ zadržel ji. „Jaké? Mám tu French roast nebo Sumatru,“ nabídla mu a ukázala obě kapsle. Vzal si od ní jednu a vsunul ji do automatu. „Ty si nedáš?“ zeptal se. „Ne, díky,“ odpověděla a zvedla kelímek z řetězce Starbucks, který měla schovaný pod stolem recepce. „Už jsi dal vědět Stensonovi?“ „Jdu na to,“ řekl Jared a vytáhl mobil, aby klepnutím navolil jediné číslo, pro které byl přístroj určen.
14
zvuk_ozven.indd 14
28.1.2020 10:38:48
2 Společnost pro ochranu amerických hodnot, Alexandria, Virginie, 31. května, 17.58 Skylar to zprvu sice nemyslela úplně vážně, ale začala hledat na internetu pronájem ve Filadelfii, což ihned upoutalo pozornost těch, kteří všechny její aktivity pečlivě sledovali. Společnost pro ochranu amerických hodnot se samozřejmě nehodlala tak snadno smířit s tím, že měla před několika dny snímač echa na dosah, ale když se přístroje zmocnili, byl nefunkční. Později se domysleli, že Eddie záměrně uvedl výpočetní algoritmus svého prototypu do předchozího, nepracujícího stavu. A jen on věděl, jak snímač zprovoznit. Ať už šlo o jakoukoliv úpravu programu, mohl ji provést pouze autor a vynálezce zařízení. Bob Stenson, ředitel Společnosti, byl bez sebe vzteky. Nechal se přelstít civilistou, a navíc člověkem s poruchou autistického spektra. Bylo to ponižující. Teď už chtěl Stenson postupovat mnohem rázněji. Společnost bude jednat tak, aby naprosto nic nemohlo narušit jejich plán zmocnit se té převratné výzvědné technologie. Mimo prostředí pečovatelského domu Harmonie už na celém světě není kromě nich nikdo, kdo by tušil, že ten snímač echa funguje – lépe řečeno, že může fungovat. Ve Společnosti pro ochranu amerických hodnot ale slyšeli důkaz na vlastní uši. Ať už bude nutné udělat pro to cokoliv, Společnost se stane jedinou organizací na světě schopnou využívat výsledky akustické archeologie a rekonstruovat jakoukoliv konverzaci, ke které kdy došlo. Žádná ze 15
zvuk_ozven.indd 15
28.1.2020 10:38:48
Eric Bernt
zpravodajských služeb nebude mít ani tušení, odkud ty informace berou. Získají tím nepřekonatelnou moc, ale nikdo mimo Společnost nebude znát její zdroj. Než se Skylar rozmyslela, že to s tím hledáním nového bydlení vážně zkusí, a obeslala e-maily pár známých s prosbou, jestli by jí nemohli doporučit nějaké realitní makléře, ve Společnosti pro ochranu amerických hodnot už byli připraveni. Její e-maily k plánovaným adresátům vůbec nedorazily, ve Společnosti je zachytili a odpověděli na ně sami. Falešné odpovědi byly psány tak, jak to odpovídalo zvyklostem oslovených přátel, a doporučovaly Skylar několik realitních kanceláří a konkrétních jmen. Jedno jméno se ale opakovalo ve všech doporučeních: Jared Himmelstein. Internetové stránky fiktivní filadelfské realitní kanceláře měli specialisté ze Společnosti pro ochranu amerických hodnot hotové rychleji, než by si většina lidí stačila připravit sendvič. Jared Himmelstein na nich působil profesionálně a seriózně, ale zároveň přátelsky. Vypadal přesně tak, aby udělal na Skylar dobrý dojem. Navolila telefonní číslo uvedené na jeho stránkách – nebylo to však telefonní číslo realitního makléře z filadelfské kanceláře. Šlo o nezávislého kontraktora nabízejícího neobvyklé služby velmi vybrané klientele, do které patřila i Společnost pro ochranu amerických hodnot. Instruovali ho, aby očekával její volání a nechal její vzkaz nahrát na záznamník. Skylar, která už viděla jeho sympatickou tvář na fotografii na internetu, si teď ještě poslechne ze záznamu jeho přátelsky znějící hlas. Jeho nahrávka na záznamníku končila: Jakmile to bude možné, ozvu se vám. Skylar mu nechala roztržitý vzkaz, ve kterém se představila, řekla, kdo jí ho doporučil, a přidala své telefonní číslo.
„Jared“ se jí ozval během čtvrthodiny. „Dobrý den, Skylar, tady Jared. Dostal jsem váš vzkaz a rád vám budu k službám. Podíval jsem se na aktuální nabídky a našel jsem pár míst, která se zrovna uvolnila a která by se vám podle mého názoru mohla líbit. Kdy byste se chtěla stěhovat?“ „Okamžitě. Potřebuji změnit bydlení co nejdřív.“ 16
zvuk_ozven.indd 16
28.1.2020 10:38:48
Zvuk ozvěn
„Rozumím – spěchá to. Bohužel mám v poslední době hrozný frmol a celý příští týden už mám beznadějně plný, ale zrušili mi teď schůzku na zítřek o půl jedné, tak jsem si říkal, jestli byste třeba –“ „O půl jedné budu u vás. Pošlete mi textovou zprávou adresu a přijedu.“ Během několika vteřin adresa dorazila. „Skvělé. Tak zítra na shledanou,“ rozloučila se a ukončila hovor. Měla příjemný pocit z toho, že si začíná znovu uspořádávat život. Ten pocit jí ale bohužel neměl vydržet dlouho.
17
zvuk_ozven.indd 17
28.1.2020 10:38:48
3 dům Harmonie, Woodbury, New Jersey, 1. června, 12.39 Eddie rychle kráčel chodbou ke svému pokoji. Doprovázela ho sestra Glorie. Šel mnohem rychleji než obvykle, protože byl vyděšený. Tak vyděšený, že zapomněl počítat kroky, ačkoliv to byla činnost, které se věnoval, když se potřeboval uklidnit. Počítal – nebo se bil do obličeje. Všichni lékaři, které kdy potkal, mu říkali, že by se neměl uklidňovat bitím, ale nikdo mu nikdy nevymlouval počítání. Důvod si Eddie správně domyslel: bití většinou nechávalo stopy, ale počítání nikdy. Škoda, že ho nenapadlo přepočítat si teď těch třiadevadesát kroků od kanceláře doktorky Skylar Drummondové do svého pokoje. „Víte, kdo mi to dal do pokoje?“ ptal se naléhavě sestry a v jeho hlase zazníval náznak paniky. „Eddie, já vůbec nevím, o čem to mluvíš,“ odpověděla sestra Glorie chlácholivě, až mateřsky. Eddieho matka zemřela při jeho porodu, což byla hlavní motivace jeho zaujetí pro akustickou archeologii a pro vývoj toho vynálezu – snímače echa. Chtěl slyšet hlas své matky. Když byl malý, spousta lidí mu říkala, že jeho matka měla hlas jako anděl, ale bohužel nikdo neměl její nahrávku. Eddie si předsevzal, že hlas toho anděla uslyší. Svého anděla. Eddie už dlouho nemyslel v podstatě na nic jiného, až se mu před třemi dny konečně podařilo dosáhnout cíle. Byl to okamžik, ve který celý život doufal. Hlas jeho matky zněl opravdu andělsky. Eddie opakovaně 18
zvuk_ozven.indd 18
28.1.2020 10:38:48
Zvuk ozvěn
poslouchal zvukové vlny zrekonstruované z rozptýlených a neslyšitelných energetických vln, které se zachovaly v episkopalistickém kostele svatého Kryštofa v pensylvánském městečku Saylan Hills, a teď je měl trvale vryté v paměti, což vysvětlovalo úsměv, který v posledních dnech nemizel z jeho tváře. Teď už se ale Eddie několik minut neusmíval.
Ze všech lidí, které kdy znal, věřil Eddie nejvíc doktorce Skylar Drummondové. Když byli toho dne ráno na procházce „nikam konkrétně“ po zahradě domu Harmonie, potřeboval se jí na něco důležitého zeptat. Tuhle chůzi po zahradě, která se teprve nedávno stala součástí jeho každodenní rutiny, měl Eddie opravdu rád. „Skylar, budu se muset s lidmi dělit o snímač echa, i když nebudu chtít?“ zeptal se. Pečlivě uvažovala nad odpovědí. „No, pokud vím, nikdo jiný neví, že snímač funguje. Zařídil jsi to tak, aby si všichni ostatní mysleli, že nefunguje.“ Eddie se usmál. Byl to poťouchlý úsměv člověka, kterému se poprvé v životě podařilo ostatní napálit. „A když nikdo neví, že snímač echa funguje, není pravděpodobné, že by jej od tebe někdo chtěl.“ „Souhlasím s tím, že je to nepravděpodobné, ale co když přece?“ Odmlčela se a hleděla na Eddieho. „To je velice těžká otázka. Upřímně řečeno, nevím, co odpovědět. Nevadilo by ti, kdybych si to trochu rozmyslela a řekla ti to až pak?“ „Jak dlouho bude to trochu?“ Skylar věděla, jak je pro Eddieho důležité vědět věci přesně. „Nanejvýš osmačtyřicet hodin,“ upřesnila tedy. Chviličku zvažoval její návrh. „Ne, nevadilo by mi, kdybyste si to trochu rozmyslela, když to bude trvat nanejvýš osmačtyřicet hodin,“ řekl pak a naklonil hlavu, aby se zaposlouchal do štěkotu ozývajícího se z dálky. Dva psi, jeden malý, jeden velký. Ten malý štěká mnohem divočeji než ten velký. Eddie si během let stačil všimnout, že to takhle obvykle bývá. Malí psi si zřejmě potřebují něco dokazovat. 19
zvuk_ozven.indd 19
28.1.2020 10:38:48
Eric Bernt
„Proč se nechceš s lidmi dělit o snímač echa, Eddie?“ „Stavěl jsem snímač echa, protože jsem chtěl slyšet jediný zvuk – hlas své matky. A ten jsem teď slyšel. Minulý týden jsem pochopil, že někteří lidé by mohli chtít použít snímač echa způsobem, který by se mi nelíbil.“ „Jakým způsobem?“ zajímala se Skylar. Sama sice dobře znala odpověď, ale chtěla vědět, co si myslí Eddie. „Špatní lidé by mohli používat snímač echa ke špatným věcem, Skylar.“ „To je nejspíš pravda. Ale na druhou stranu, dobří lidé by mohli používat snímač echa k dobrým věcem.“ Snímač echa, který umožňuje poslechnout si jakoukoliv konverzaci, ke které kdy došlo, přístroj, který z nepatrných, rozptýlených, ale přesto stále přítomných energetických vln odrážejících se uvnitř každého uzavřeného prostoru rekonstruuje původní zvukové vlny, poskytoval zcela nepředstavitelné možnosti. Už by neexistovala žádná tajemství. „To je nejspíš pravda.“ Eddie ji sice dokonale napodobil, pokud šlo o tón hlasu a artikulaci, ale z hlediska modulace to znělo poněkud mechanicky. Pak se svým normálním hlasem zeptal: „Asi nejde ovlivnit, jestli lidé použijí snímač echa dobře, nebo špatně, že?“ Skylar zavrtěla hlavou. „Když u toho nebudeš, tak ne, a i kdybys u toho byl, stejně by si asi dělali, co by chtěli.“ „Dejte mi prosím vědět, až si to trochu rozmyslíte – nanejvýš za osmačtyřicet hodin.“ Stvrdila to kývnutím hlavy. Následujících pět minut se procházeli beze slova. Mlčenlivé části těch procházek si Skylar užívala nejvíc. Eddie měl neuvěřitelně citlivý sluch, ráda ho sledovala, když tiše vnímal svět kolem sebe. Bylo na něm vidět, že slyší každý jejich krok, šelest listí ve větru i letadlo ve čtyřkilometrové výšce. Ona sama by si všech těch zvuků asi ani nevšimla, ale dobře věděla, že Eddiemu nic z toho neunikne. Eddie se prudce zastavil, jako by ho přepadla náhlá obava. „Co teď budu dělat?“
20
zvuk_ozven.indd 20
28.1.2020 10:38:48
4 zahrada pečovatelského domu Harmonie, 1. června, 10.44 Skylar se zastavila vedle něj. Pokývla chápavě hlavou. Sama dobře věděla, jaké to je, když má člověk najednou život vzhůru nohama, i když u Eddieho šlo o to, že se mu splnil sen, zatímco ona se musela vypořádat s hroznou ztrátou. Jejího snoubence před týdnem brutálně zavraždil zaměstnanec zakladatele a bývalého ředitele pečovatelského domu Harmonie, doktora Marcuse Fentona. Skylar mohlo být malou útěchou, že sama teď obývá jeho ředitelskou kancelář. A také vědomí, že Fenton své vyhoštění z domu Harmonie dlouho nepřežil. Údajně to bylo srdce, ale Skylar si myslela své – Fenton spáchal sebevraždu. „Na tvém místě bych dál kladla jednu nohu před druhou,“ řekla Eddiemu a ukázala na jeho boty. Žerty se staly součástí jejich komunikace teprve nedávno. Eddie zakoulel očima. „Já jsem se neptal, co budu dělat právě teď. Myslel jsem teď jako zbytek svého života. Co se pamatuji, jediné, co jsem chtěl, bylo slyšet matčin hlas.“ Skylar se odmlčela. Uvědomovala si, že by sama určitě také potřebovala v tomto ohledu poradit. „No, ujasníš si, na co chceš soustředit své úsilí, a pak si rozmyslíš, jak toho dosáhnout.“ „Nevím, jak bych na to měl přijít,“ odvětil rozpačitě. „To je v pořádku, nemusíš to vědět. Pokud jde o mne, já vím, že jedna z těch věcí, které chci dělat, je pomáhat ti.“ 21
zvuk_ozven.indd 21
28.1.2020 10:38:48
Eric Bernt
„A jak víte, že to chcete?“ „Věděla jsem to od první chvíle, kdy jsem tě uviděla.“ Eddie se jí podíval do očí, ale Skylar ten pohled vydržela déle než on. „Neodpověděla jste mi na otázku,“ připomněl. „A jak jsi ty věděl, že chceš slyšet hlas své matky?“ Eddie se zarazil a uvažoval. Nad tímhle vlastně nikdy nepřemýšlel. „Nevím. Prostě jsem to věděl.“ Skylar pokývala hlavou. „Protože jsi to cítil.“ Zamyslel se. „Takže jsou věci, které člověk ví, protože je cítí?“ Znovu přikývla. „Já to beru tak, že některé věci vím celou svou bytostí, nejen hlavou.“ „Někdo by to chápal tak, že mluvíte o duši,“ poznamenal. Opakoval tím něco, co zaslechl, ačkoliv neměl ponětí, co tím dotyčný myslel. Skylar se v obličeji objevil výraz, jako by právě slyšela něco velmi hlubokomyslného, což byla přesně ta reakce, ve kterou Eddie doufal. Chtěl, aby si Skylar myslela, že ví, o čem mluví, jenže ve skutečnosti si to jen domýšlel. Pojmy jako duše a duch ho mátly, vůbec je nechápal. Cítil teď, jak se ho zmocňuje nepříjemný pocit, a rychle změnil téma hovoru, aby se vyhnul panice. „Jste si jistá, že mi budete umět pomáhat, Skylar?“ „Neřekla bych to tak, že jsem si jistá. Spíš věřím, že to dokážu. Vím, že ti chci pomáhat, a věřím, že to zvládnu, protože jsem odhodlaná to zvládnout. A než jsme se seznámili, řadu let jsem studovala, takže jsem na to dobře připravená.“ „Ale ještě ani nevíte, co budu chtít dělat, takže to může být cokoliv. A nemohla jste studovat úplně všechno. To je nemožné.“ „Máš pravdu, to je nemožné.“ „Co když budu chtít dělat něco, s čím mi nebudete moci pomáhat? Třeba budu chtít být astronautem nebo postavit nejvyšší budovu na světě. Nebo geneticky vyšlechtit výživnější karotku.“ „Tak se buďto naučím, co budu potřebovat, abych ti mohla pomáhat, nebo najdu někoho, kdo už to umí.“ Skylar měla pocit, že Eddie někam míří. Něco má na mysli, ale ještě není připravený se o tom bavit. „Vrtá ti něco v hlavě, Eddie?“ Poněkud zmateně se o tom pokusil přesvědčit a pak odpověděl: „Nic.“ 22
zvuk_ozven.indd 22
28.1.2020 10:38:48
Zvuk ozvěn
Zapomněla, že ho takové fráze matou. „Promiň – chtěla jsem se zeptat, o čem přemýšlíš.“ Zaváhal a pak odpověděl: „O ničem.“ Napodobila jeho BZZZZ, které měl ve zvyku vydávat, když od někoho slyšel nepravdivé vyjádření. Eddie se ten zvuk naučil z televizních soutěží. Chtěla mu tím jemně dát najevo, že zaregistrovala jeho neupřímnost. „To není pravda,“ dodala. „Nemůžete vědět, o čem přemýšlím. Neexistuje způsob, jak číst lidské myšlenky. Alespoň zatím.“ „Neříkám, že umím číst tvé myšlenky, ale myslím si, že mi něco tajíš.“ „Proč si to myslíte, Skylar?“ „Cítím to,“ odpověděla a položila si dlaň na srdce. Znovu zaváhal, vzhlédl k obloze a pak se podíval po okolních stromech. Ve tváři cítil lehký větřík. „Milovala jste Jacoba Hendrixe?“ zajímal se. „Myslím předtím, než ho minulý týden přejel vlak podzemní dráhy.“ Skylar zadržela dech a snažila se nedat najevo, jak hrozně se jí ta otázka dotkla. Odvrátila se od Eddieho a vší silou sevřela čelist. Seber se! Eddie neví, co to znamená zeptat se ohleduplně, a nemá ponětí, jak čerstvá je pro ni tahle rána. Vždyť Jacoba ještě ani nepohřbili. Obřad bude až za dva týdny, aby měli příbuzní z dálky čas zařídit se a přijet. „Ano, Eddie, milovala jsem ho,“ odpověděla pak. „Jak se to stalo?“ „Myslíš, jak jsem se zamilovala do Jacoba?“ „Ano. Mohl to být kdokoliv, nebo to musel být on?“ Usmála se. Takže o tomhle si Eddie chtěl promluvit, ale nevěděl, jak na to. „To je skvělá otázka,“ řekla. „To bude na dlouhé povídání.“
Hned po procházce „nikam konkrétně“ Skylar odjela z domu Harmonie. Asistentovi Stephenu Millardovi, kterého minulý týden zdědila po mrtvém doktoru Fentonovi, sdělila, že si musí zajet něco vyřídit, ale že se odpoledne vrátí. Odvětil, že bude bránit pevnost, a sledoval, jak ve své Hondě Accord odjíždí z parkoviště. Pak vytáhl nový mobil, který 23
zvuk_ozven.indd 23
28.1.2020 10:38:48
Eric Bernt
dostal teprve nedávno, a klepnutím zvolil jediné číslo, které směl z tohoto telefonu volat. Bob Stenson se ohlásil stručným: „Co je?“ „Doktorka Drummondová právě opustila dům Harmonie – řekla, že si potřebuje něco vyřídit a že se odpoledne vrátí.“ „Spíš už se nevrátí,“ zareagoval Stenson a zavěsil.
24
zvuk_ozven.indd 24
28.1.2020 10:38:48
5 dům Harmonie, křídlo s pokoji pacientů, 1. června, 12.41 Než do Eddieho života vstoupila Skylar, dokázala ho při jeho záchvatech paniky zklidnit jedině sestra Glorie. Uměla s ním jednat konejšivě a něžně, ale hlavním důvodem, proč měla na Eddieho takový vliv, byl mateřský tón jejího hlasu. Vlastně ani moc nezáleželo na tom, co mu říká. Její hlas mu dodával sílu, proto ji měl rád od prvního dne, kdy začala v pečovatelském domě Harmonie pracovat. Dával jí přednost před všemi ostatními zdravotními sestrami. „Mluvím o něčem, co do mého pokoje nepatří!“ vykřikl teď. Stáli přede dveřmi. Eddie svíral pěsti a byl na pokraji zhroucení. Hyperventiloval a třásly se mu ruce. Tak hrozný strach ještě pod touhle střechou nezažil, a to tu byl doma posledních šestnáct let, jeden měsíc a osmnáct dní. Dům Harmonie byl jeho azyl, svět mimo toto státní zařízení mu naháněl strach, zvláště po jeho nedávných dobrodružstvích v New Yorku a ve Filadelfii. Uvnitř domu Harmonie se ale Eddie ještě nikdy takhle necítil. Až doteď. Měl hrozný strach. Sestra Glorie mu položila ruku na rameno. Při fyzickém kontaktu se zachvěl, ale neuhnul. Kromě sestry Glorie znal jen jediného člověka, se kterým měl takový vztah, že dokázal snést jeho dotek – ale doktorka Skylar Drummondová tu nebyla. „Ujišťuji tě, že ti chci pomoci,“ uklidňovala ho sestra. Přikývl. Když promluvil, jeho hlas už zněl mírněji. „Nechci to tam. Chci, aby to zmizelo z mého pokoje.“ 25
zvuk_ozven.indd 25
28.1.2020 10:38:49
Eric Bernt
„Eddie, ať už je to cokoliv, já se o to postarám. Slibuji.“ Hleděla mu do tváře s nadějí, že ho to trochu uklidní, ale vtom ucítila, jak jí v kapse vibruje telefon. Ne ten normální – ten speciální. Ten, který poprvé dostala před dvanácti lety, když začala pracovat pro ty neznámé lidi, a který jí pravidelně vyměňovali za nejnovější model. Ten, který používala, aby jim večer co večer mohla pravidelně textovou zprávou ohlásit, jestli Eddie ve vývoji svého snímače echa udělal nějaký pokrok. Ale vždycky jen posílala textové zprávy. Tohle je poprvé, co se na ni ti lidé sami obracejí, a navíc neposílají zprávu, ale rovnou volají. „Haló,“ ohlásila se rozechvěle. Hlas v telefonu promluvil zřetelně a stroze: „Nevstupujte do pokoje Edwarda Parkse.“ „Prosím?“ řekla zaraženě. To se snad musela přeslechnout. „Ať se děje cokoliv, nevstupujte do jeho pokoje. Je to jasné?“ Glorie se ohromeně rozhlédla kolem sebe. Předpokládala, že někde najde bezpečnostní kameru, která míří objektivem přímo na ni, ale nic takového nikde nespatřila. Jediné, co viděla, byl Yancy Packard, nový šéf ostrahy pečovatelského domu Harmonie. Stál na konci chodby. Můj bože, on pro ně také pracuje. Vycítila to z výrazu jeho obličeje. „Ano, je to jasné,“ odpověděla. „Jděte si za svými povinnostmi,“ řekl jí hlas v telefonu. Znělo to jako povel. Pak volající zavěsil. Sestra Glorie se zhluboka nadechla. „Je mi líto, Eddie, ale mám něco naléhavého,“ oznámila. Eddie vydal své BZZZZZ. „To není pravda,“ řekl. Jeho schopnost fungovat jako živý detektor lži byla dokonalá. Těžko by se našla technika, která by ho v tom překonala. A pokud Eddie věděl, tohle bylo poprvé, co mu sestra Glorie řekla nepravdu. „Sestro Glorie, proč mi lžete?“ zajímal se. Po tvářích jí kanuly slzy. Očividně trpěla. Tenhle moment si snad nikdy neodpustí. Zahanbeně svěsila hlavu a odpověděla: „Omlouvám se, Eddie, ale už musím jít.“ Otočila se a šla pryč. Eddie sledoval její kvapný ústup a zavolal za ní: „Proč se omlouváte, sestro Glorie?“ Bez odpovědi ale zmizela za rohem. Eddie se tedy obrátil na šéfa ostrahy, který stál na konci chodby. „Odstraníte to z mého pokoje?“ chtěl vědět. 26
zvuk_ozven.indd 26
28.1.2020 10:38:49
Zvuk ozvěn
Yancy Packard neodpověděl. „Když se vás někdo na něco zeptá, je neslušné neodpovědět. Doktor Fenton mi to několikrát řekl. Znal jste ho?“ Packard dál mlčel a ve tváři se mu nepohnul ani sval. Eddie ho ale během předchozích dnů viděl, jak se baví s jinými členy personálu, z čehož usuzoval, že ten muž nemá žádnou vadu sluchu. Možná ale používá naslouchátko a dnes ráno si jej zapomněl vzít. Nebo se mu porouchalo. Nebo si ho špatně nasadil. To by vysvětlovalo, proč mu teď neodpovídá. Což znamená, že Eddie bude muset jít k němu, tak blízko, aby ten muž mohl odezírat z jeho rtů. Ale myšlenka na to, že se k němu bude muset přiblížit, mu byla nepříjemná. Eddieho pravá paže sebou zacukala. Otočil se a nahlédl do svého pokoje. Dospěl k rozhodnutí. Vždyť zvládl přežít všechny ty nedávné události. Zvládl to dobrodružství ve vnějším světě, mimo území pečovatelského domu Harmonie. Rozhodl se tedy, že se o tohle dokáže postarat sám. Vpochodoval dovnitř s veškerou kuráží, kterou dokázal sebrat, a prozkoumal vybavení pokoje. Všechny jeho věci byly na svých místech. Ale bylo tu navíc něco, co sem nepatřilo. Někdo mu to sem musel dát, když po procházce se Skylar nikam konkrétně šel na oběd. Vyplašeně na tu věc hleděl. Byl to další počítač. Druhý laptop. Ležel vedle toho jeho na Eddieho stole, byl otevřený a zapnutý. Eddie jej pozorně prozkoumal, ale nedotkl se jej, jako by se bál na něj sáhnout. Třeba je v tom bomba nebo je na povrchu nějaký nervový jed. Viděl, že jde o špičkový přístroj. Obrazovka je zřejmě 4K Ultra HD, má skvělé rozlišení. Kontrolka u vestavěné kamery červeně svítí, což znamená, že kamera je v provozu. Někdo ho pozoruje. Na obrazovce laptopu viděl holou stěnu v prázdné místnosti. Nebylo tam vůbec nic zvláštního. Stěna byla natřená odstínem žluté. Někde v pozadí se ozýval takový slabý, tlumený hlas, ale nebyl rozpoznatelný – dokonce ani pro Eddieho. Sklonil se k obrazovce. „Haló?“ ozval se, ale nedočkal se odpovědi, tak to zkusil znovu. „Haló, je tam někdo?“
27
zvuk_ozven.indd 27
28.1.2020 10:38:49
6 Společnost pro ochranu amerických hodnot, Alexandria, Virginie, 1. června, 12.46 Společnost pro ochranu amerických hodnot vznikla před třiačtyřiceti lety, ale Bob Stenson byl za tu dobu teprve třetím ředitelem. Po aféře Watergate, během vyšetřování Churchovy a Pikeovy komise, hrozil americké demokracii kolaps. Několik manažerů různých vládních zpravodajských služeb tehdy našlo společný zájem a společnou řeč, takže v roce 1975 založili Společnost pro ochranu amerických hodnot, jejímž úkolem bylo skrytě chránit velký americký demokratický experiment. Členové Společnosti nenápadně tahali za nitky a ovlivňovali události tak, aby se Spojené státy nedostaly na scestí nebo aby se systém sám o sobě nezhroutil. A kromě několika málo zasvěcenců o tom nikdo nevěděl. To, že v dnešním propojeném světě založeném na informacích dokázala Společnost zůstat v naprostém utajení, byl dost možná její největší úspěch. Vypadalo to, že vědí snad dočista všechno, ale o nich nevěděl nikdo nic. Byli neviditelní, byli nepozorovaným faktorem, který už po čtyři desetiletí ovlivňuje americkou politiku, určuje soudní rozhodnutí a kam půjdou výdaje určené armádě. A pokud jde o úspěšnost jejich kandidátů ve volbách, nikdo se s nimi nemůže měřit. Společnost pro ochranu amerických hodnot podporovala během své historie třicet sedm kandidátů a nikdy se nestalo, že by některý z nich ve volbách neuspěl. A takové 28
zvuk_ozven.indd 28
28.1.2020 10:38:49
Zvuk ozvěn
efektivity bylo dosaženo prostou skutečností – Společnost si uměla mezi kandidáty velmi pečlivě vybírat. A se stejnou pečlivostí vykonávali i svou činnost. Postupovali metodicky, racionálně a zcela nemilosrdně. Spolupracovali pouze s lidmi, které znali řadu let a které si pečlivě prověřili ze všech stran. Od spolupracovníků nevedla ke Společnosti pro ochranu amerických hodnot žádná přímá vazba, takže je nikdo nemohl vypátrat ani ve vzácných případech, kdy se něco oproti plánu zvrtlo – jako třeba minulý týden při honičce za Edwardem Parksem a jeho snímačem echa. Tenhle debakl byl ale jen bezvýznamnou skvrnkou na Stensonově dlouhé a zářivé kariéře, a navíc už Stenson pracoval na nápravě. Příchozí hovor od jistého nezávislého kontraktora to potvrzoval. Ředitel Společnosti pro ochranu amerických hodnot měl k dispozici údaje snímače GPS souřadnic v mužově mobilu, takže znal jeho aktuální pozici. Bylo to ve Filadelfii, jeden blok na východ od náměstí Rittenhouse Square. Tento dům byl jen jedním z mnoha, které Společnost vlastní v různých velkoměstech všude po Spojených státech. Když Stenson hodnotu všech těch nemovitostí posledně kontroloval, přesahovala částku sedmi set dvaceti milionů dolarů. Společnost tyto budovy používala k nejrůznějším účelům. Kupříkladu zde bylo možné v případě potřeby narychlo zřídit libovolný úřad, jako teď tady pobočku realitní firmy, na kterou se chytila doktorka Skylar Drummondová. Stenson přijal hovor. „Ano?“ ohlásil se. Jared, který se ve skutečnosti jmenoval Tristan Barlow, ohlásil: „Publikum je připravené, představení může začít.“ Stenson se otočil k jednomu z několika počítačových monitorů, které mu stály na stole. Obraz byl rozdělený na dvě části. Na jedné straně viděl pokoj Eddieho Parkse v pečovatelském domě Harmonie. Byl ještě prázdný – od okamžiku, kdy Stenson nařídil sestře Glorii, aby nevcházela dovnitř, uplynulo teprve několik minut. Na druhé straně viděl doktorku Skylar Drummondovou. Seděla zhroucená na židli, svázaná a v bezvědomí. „Rozumím,“ řekl. „Za jak dlouho se připojí druhá strana?“ Stenson pohlédl rychle na hodinky a odpověděl: „Za chviličku.“
29
zvuk_ozven.indd 29
28.1.2020 10:38:49
7 Eddieho pokoj, dům Harmonie, 1. června, 12.48 Na obrazovce cizího laptopu se objevil muž v masce Alberta Einsteina. Posadil se před kameru. To znamenalo, že někde mimo záběr tam stojí židle. Gumová maska skrývala jeho identitu. „Nazdar, Edwarde,“ pronesl. Eddieho obavy z toho cizího počítače se tím potvrdily. „Vy nejste doopravdy Albert Einstein. Vím to. Albert Einstein je mrtvý.“ „Ne, nejsem.“ Podle hlasu to byl čtyřicátník a pocházel z amerického středozápadu. Eddie to odhadoval na severní Ohio, ale aby to mohl určit přesněji, potřeboval by, aby ten muž déle mluvil. Hleděl na obrazovku cizího laptopu, na muže v masce. „Odkud víte, jak se jmenuji?“ „Vím toho o tobě až dost. Vím, že jsi slyšel hlas své matky, ale potom jsi uvedl to svoje nahrávací zařízení do nefunkčního stavu.“ Eddie potřeboval chvilku času, aby se s těmi informacemi vypořádal. „Snímač echa není nahrávací zařízení,“ řekl pak. „Je mi fuk, jak tomu budeš říkat.“ „Snímač echa je přístroj rekonstruující zvukové vlny.“ „Jak myslíš.“ Eddie se cítil nepříjemně. A když se cítil nepříjemně, nebylo to dobré. Pevně svíral pěsti. „Jestli toho o mně tolik víte, měl byste vědět, že nemám rád, když se mi říká Edwarde.“ 30
zvuk_ozven.indd 30
28.1.2020 10:38:49
Zvuk ozvěn
„Je mi dočista fuk, co nemáš rád.“ Muž mluvil chladně a bez emocí. Eddie cítil, jak mu na pažích naskakuje husí kůže. Do tváří se mu nahrnula krev. Celé jeho tělo reagovalo na situaci, kterou nestačil zpracovávat hlavou. „Tenhle počítač do mého pokoje nepatří. Nechci ho tu mít.“ „Tak to máš smůlu.“ Eddie se odmlčel. Nevěděl, co říkat. „Proč jste mi ho sem dal?“ „Já ho tam nedal.“ Muž v masce kupodivu mluvil pravdu. „Dal ho tam jeden kolega.“ CVAK-CVAK. Eddie slyšel, jak někdo zvenku zamyká dveře jeho pokoje. Přistoupil k nim, aby se ujistil, že nejdou otevřít. Byl tu zavřený. To se mu za celé ty roky v pečovatelském domě Harmonie ještě nestalo. Ani nevěděl, že ty dveře jdou zamykat. Zevnitř zamknout totiž nešly. Zoufale na ně TLOUKL. „Pomoc! Pomozte mi! Pusťte mě ven!“ Muž na obrazovce počítače na jeho prosby nijak nereagoval. „Křik ti nepomůže, Edwarde. Nikdo tě neslyší. Máš tam ty své akustické desky.“ Eddie se rozhlédl po pokoji. Všude kolem sebe viděl po stěnách a po stropě akustické desky. Tři sta třicet pět desek, které nechal nainstalovat krátce poté, co se sem nastěhoval, aby redukoval hlučnost vnitřního prostoru. Teď poprvé v životě zatoužil po tom, aby tu ta zvuková izolace nebyla. Otočil se k laptopu a zeptal se: „Jak to, že víte o mých izolačních deskách?“ Muž v masce chladně odpověděl: „Už jsem ti řekl, že toho o tobě vím až dost.“ „Proč sem jeden kolega dal ten počítač?“ „Abychom si mohli promluvit.“ „Já s vámi nechci mluvit. Jste cizí. S cizími lidmi nemluvím.“ Eddie natáhl ruku. Chystal se zavřít monitor přenosného počítače a ukončit tak konverzaci. Muž v masce rychle zareagoval. „Než to uděláš, chtěl bych ti něco ukázat,“ oznámil. „A co?“ svěsil Eddie paži. „Chci po tobě, abys ten svůj snímač echa plně zprovoznil. A řeknu ti to jen jednou, víckrát ne.“ 31
zvuk_ozven.indd 31
28.1.2020 10:38:49
Eric Bernt
„Já ale pořád ještě čekám, až mi Skylar odpoví na otázku, jestli se o snímač musím s lidmi dělit. Ještě to není čtyřicet osm hodin. Nemůžu, dokud mi Skylar neodpoví.“ „Myslím, že změníš názor.“ Záběr na obrazovce laptopu se posunul. Eddie teď neviděl muže v masce, ale někoho jiného, kdo ještě v té místnosti seděl. Svázanou a vyděšenou Skylar s roubíkem v ústech.
Eddie zakřičel ze všech sil: „Skylar! Jste v pořádku? Proč jste svázaná? Kde jste?“ Bylo zřejmé, že ho Skylar vidí a slyší, protože na jeho slova reagovala. Hleděla přímo do kamery, takže to vypadalo, že se dívá Eddiemu do očí. Usilovně se snažila něco mu sdělit, ale to, co říkala, bylo nesrozumitelné. Na obrazovce laptopu bylo vidět, jak muž v masce přechází za Skylar a bere ji za vlasy. Jeho hlas zněl stále stejně bezvýrazně a klidně. „Edwarde, jestli neopravíš ten svůj snímač echa, budu ji mučit.“ „Přestaňte! Naháníte jí strach!“ Mužův hlas zůstával stále stejný, jako když učitel na základní škole něco vykládá žáčkům. „Záleží jen na tobě, Edwarde. Jen ty to můžeš zastavit. Buď ten tvůj přístroj začne fungovat, jak má, nebo tvoje doktorka zažije víc bolesti, než by si uměla představit, a ty se na to budeš dívat z první řady.“ „Nechci se na to dívat z první řady!“ vykřikl Eddie a přitiskl si pěsti k hlavě. Měl pocit, že mu snad vybuchne. Muž v masce Einsteina vytáhl nůž. Měl asi dvacet centimetrů dlouhé, ozubené ostří. Uhlíková ocel se zaleskla v ostrém světle reflektoru namířeného na Skylar. Eddie promluvil se vší rozhodností, kterou v sobě našel: „Schovejte ten nůž. Copak nevíte, jak jsou nože nebezpečné?“ „Ale vím.“ Muž v masce přejel Skylar ostřím přes šíji, která začala trochu krvácet. Skylar zkřivila tvář. Bezhlesně se pokoušela křičet skrz roubík. „Přestaňte! Ublížil jste jí!“ 32
zvuk_ozven.indd 32
28.1.2020 10:38:49
Zvuk ozvěn
Muž odpověděl s ledovým klidem: „Ano. A budu jí ubližovat, dokud nespravíš ten svůj snímač, Edwarde.“ „Přestaňte! Přestaňte! Přestaňte!“ Eddie křičel a začal se bít. Nebyly to pohlavky, bil se sevřenými pěstmi. Trestal sám sebe, protože nedokázal snášet násilí, kterého byl svědkem. Klinický psycholog by řekl, že si Eddie klade vinu za to, co se děje Skylar, a nevědomky se snaží zakoušet přinejmenším stejnou bolest jako ona. A poblíž nebyl nikdo, kdo by mu v tom zabránil. Skylar zoufale a nehlasně křičela. Po rudých tvářích jí kanuly slzy. Bylo zřejmé, že vidět, jak se Eddie trápí, je pro ni horší než všechno, co musí sama snášet. Její trýznitel ale reagoval zcela odlišně. Pozorně, bez mrknutí Eddieho reakci zkoumal. Nahnul se těsně k monitoru, aby mohl co nejlépe sledovat, jak se Eddie brutálně týrá. Na jeho počítači byla také kamera, takže když se sklonil, v záběru byla jeho reakce velmi zřetelná. I když mu obličej zakrývala maska Alberta Einsteina, dírami v gumě byly vidět jeho oči a část jeho úst. Maličko se usmíval. Užíval si tohle představení a doufal, že se pokud možno protáhne. Což neplatilo pro všechny, kteří vývoj situace sledovali.
33
zvuk_ozven.indd 33
28.1.2020 10:38:49
8 kancelář asistentů, Společnost pro ochranu amerických hodnot, 1. června, 12.51 O dvě stě dvacet tři kilometrů dál, na předměstí virginského města Alexandria, stála nenápadná úřední budova. Na sídle Společnosti pro ochranu amerických hodnot mohlo být zvenčí zajímavé snad jen to množství složitých antén na střeše. Tři asistenti Boba Stensona sledovali komunikaci maskovaného muže a Eddieho na svých monitorech a jejich šéf dělal ve své kanceláři totéž. Nebylo divu – to Společnost toho muže najala, aby Skylar unesl. Tristan Barlow byl nezávislý kontraktor, kterého Společnost využívala pouze pro „zvláštní úkoly“, jako byl tento. „Zvláštní úkoly“ znělo rozhodně mnohem lépe, než mluvit o únosech a mučení, což bylo přesně to, nač se Barlow specializoval. Výcvik absolvoval u CIA a své schopnosti potajmu využíval všude po světě. Už by ani sám nespočítal, kolikrát ho nasadili. Osobně kupříkladu provedl většinu ze sto osmdesáti tří mučení Chálida Šajcha Muhammada waterboardingem. Muhammad se nakonec přiznal, že byl strůjcem teroristického útoku z 11. září 2001. Asistenti ředitele Společnosti pro ochranu amerických hodnot teď sledovali vývoj situace. Nejvěcněji k situaci přistupoval Daryl Trotter. Byl mezi těmi třemi skutečný génius a soudě podle výrazu jeho tváře, vnímal to spíše jako šachovou partii. Koneckonců než začal pracovat pro Společnost, byl šachovým velmistrem. Dělal si teď na okraji notesu 34
zvuk_ozven.indd 34
28.1.2020 10:38:49
Zvuk ozvěn
tužkou čárku za každou ránu, kterou si Eddie uštědřil. Už jich tam měl třicet sedm. Jason Greers, asistent, u kterého všichni mlčky předpokládali, že jednoho dne vystřídá Boba Stensona v ředitelském křesle Společnosti, zaskřípal zuby. To, co na monitoru viděl, mu bylo nepříjemné, ale ze všech sil se snažil nedat to na sobě znát. Caitlin McCloskeyová, dcera jednoho ze zakladatelů Společnosti, byla viditelně rozrušená. Jako jediná žena mezi asistenty si zvykla skrývat před svými mužskými kolegy reakce, které by mohli vnímat jako přehnaný projev emocí. Tentokrát na ní ale bylo jasně poznat, co si myslí. To, co viděla, brala jako překročení jednoznačně stanovené hranice, a své emoce dávala bez zábran najevo. „Tohle je špatné,“ řekla. Greers stroze zareagoval: „Takže tohle je špatné, ale když jsi minulý týden najala ty dva zabijáky, bylo to v pořádku?“ „Nikdy jsme nic ani vzdáleně podobného neudělali žádnému nevinnému.“ „Edward Parks není nevinný.“ „Co to vykládáš? Podívej se na něj,“ zareagovala rozzlobeně a ukázala prstem na Eddieho na monitoru. Trotter už měl v notesu šedesát jedna čárek. Eddie krvácel v obličeji. V jeho dávno zjizvené tváři teď přibudou nové jizvy. „Ten jeho vynález je nejdůležitější objev v oboru špionáže za poslední půlstoletí, možná v celých dějinách. Ať už je jakkoliv postižený, není nevinný.“ Caitlin na něj vyzývavě hleděla a protestovala: „Tomu přece sám nevěříš.“ Bylo jasné, že tomu nevěří, ale zároveň také nechtěl ustoupit. „A co bychom podle tebe měli dělat? Zkusili jsme na to jít politicky korektnějším způsobem a sama jsi viděla, jak to dopadlo.“ „Přece to není tak, že bychom měli jen dvě možnosti,“ řekla bojovně. Neskrývala svůj vztek. Trottera už tahle jejich debata nebavila. „To je pravda, možností je víc. Mě o tom přesvědčovat nemusíš.“ Měl pravdu. Jestli doufala, že budou mít podobný názor jako ona nebo jí poskytnou nějakou morální podporu, spletla se. Očividně v tom byla sama. Uvažovala, co má dělat. Už několikrát dala řediteli Bobu 35
zvuk_ozven.indd 35
28.1.2020 10:38:49