Issuu

Rychlost zvuku Eric Bernt

Přeložil Pavel Pokorný

Tento příběh je fikcí. Všechna jména, postavy, organizace, místa a události jsou výplody autorovy fantazie nebo jsou použity ve fiktivním smyslu. Jakákoliv podobnost se skutečnými lidmi, ať už žijícími, nebo ne, či skutečnými událostmi, je zcela náhodná. THE SPEED OF SOUND Copyright © 2018 by Eric Bernt Translation © Pavel Pokorný, 2019 ISBN 978-80-7617-576-1

Pro mou matku a mého otce, Connii Berntovou a Benna Bernta

Dost možná, že k úspěchu ve vědě či umění je zapotřebí alespoň špetka autismu. Ta schopnost uzavřít se před každodenním světem, zapomenout na čistě praktický úhel pohledu a uvažovat o věcech nově může být nezbytnou ingrediencí při zkoumání neprošlapaných cest. Hans Asperger, 1944 Termín „akustická archeologie“ se poprvé objevil v roce 1969, kdy jej použil Richard Woodbridge III. v srpnovém čísle sborníku Institutu pro elektrotechnické a elektronické inženýrství. „Když mluvíme, zvukové vlny rozvibrují molekuly vzduchu, odrážejí se od stěn a opět rozvibrují molekuly…,“ vysvětluje [odborník na akustiku] St. Croix. „Dnes by už nemělo být těžké zrekonstruovat konverzaci, o které jste si mysleli, že proběhla v soukromí.“ článek Audioarcheologie: odposlech historie, nedělní příloha The New York Times, 3. prosinec 2000

Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo. Echo.

1 pečovatelský dům Harmonie, Woodbury, New Jersey, 19. května, 16.09 Doktor Marcus Fenton, nejzkušenější a nejuznávanější lékař ve státním ústavu zvaném dům Harmonie, pozorně zkoumal uchazečku o místo. Skylar Drummondová. Profesní životopis této mladé dámy byl dokonalý, ale Fenton toho o ní věděl mnohem víc. Pochází ze skromných poměrů v Richmondu ve Virginii. Když byla malá, rodiče se rozvedli. Vychovával ji otec. Pracoval sice jako profesor, ale bůhvíco to neznamenalo, učil na nějaké zastrčené státní škole. Skylar hrála tak dobře lakros, že jí to pomohlo na Virginskou univerzitu. Reprezentovala školu po celé čtyři roky ve sportu a učila se také skvěle. Proto ji ani studium na fakultě zdravotnictví na Harvardově univerzitě nestálo jediný cent. „Měla jste na výběr spoustu jiných možností – třeba Dukeovu univerzitu nebo zdravotní centrum při univerzitě v Pittsburghu. Proč jste si vybrala zrovna náš pečovatelský dům?“ zeptal se. „Protože věřím, že vaši klienti mohou změnit svět.“ „To jsou silná slova.“ „Jen vás cituji.“ Samozřejmě, že to byla jeho slova. Její uznání dělalo Fentonovi dobře. Pak ale nasadil vážný výraz. „Nebude vám vadit, když si promluvíme o vašem bratrovi?“ Téměř nepozorovatelně na židli ztuhla. „Vůbec ne,“ odpověděla. 11

Eric Bernt

Oceňoval její kuráž. A chápal její snahu někomu pomáhat, protože v jejím životě existoval někdo, komu už pomoci nemohla. Rozuměl všem důvodům, které ji dovedly na tuhle studenou kovovou židličku v jeho kanceláři, ať už byly jakékoliv. „Myslíte, že mohl změnit svět?“ „Teoreticky vzato ano. Ale od těch jeho nápadů by to ke smysluplným aplikacím v reálném světě byla dlouhá cesta,“ řekla a po tváři jí přelétl náznak smutku. Rozhostilo se dlouhé a nepříjemné ticho, ale dívka dál pevně snášela lékařův upřený pohled. „Čím se zabýval?“ „Kvantovou fyzikou.“ „A čím konkrétně?“ Na kratičkou chvíli zaváhala s odpovědí, protože dobře věděla, jak absurdně to bude znít. „Cestováním černými dírami. Christopher byl přesvědčený, že stojí na prahu revoluční změny v cestování. Že dokáže ohýbat časoprostor.“ Starý pán nehnul ani brvou – a nebyl to jen projev úcty k jejímu mrtvému bratrovi. Sám už desítky let zkoumal pacienty s vysoce funkčními formami poruch autistického spektra a za tu dobu vyslechl řadu teorií, které se na první pohled jevily jako nesmysly. Někdy se ale ukázalo, že ty výplody vyšinutých myslí ve skutečnosti mají zdravé jádro. A přesně z tohoto důvodu vznikl pečovatelský dům Harmonie. Doktor Fenton měl nadání rozeznat potenciál dřímající v místních pacientech mnohem dřív než kdokoliv jiný. Zvláštní lidé uvažují zvláštním způsobem. Odborníky pracující v mezích hlavního proudu oficiální kognitivní vědy by to, co zkoumá Fenton, nelákalo. Přitom se dost často ukazovalo, že jeho práce má význam – tak velký význam, že se o tom největším vědcům světa mohlo jen zdát. Málokdo tušil, že za některými z nejpřevratnějších vědeckých objevů posledních dvaceti let stojí lidé, kteří si pomalu ani sami neutřou zadek. „Dost možná, že Christopher prostě jen předběhl svou dobu,“ pronesl Fenton. „Kdybyste viděl ty jeho čmáranice tužkou, které vydával za technickou dokumentaci, pochopil byste, že taková formulace je hodně lichotivá.“ „O to nám právě jde, fungovat jako tlumočníci mezi jejich a naším světem,“ řekl a odmlčel se při vzpomínce na to, kolik těchto bitev už v životě svedl. Pro spoustu lidí je taková snaha ztracený boj, ale doktor 12

Rychlost zvuku

Fenton byl výjimečný v tom ohledu, že zaznamenal i řadu cenných vítězství. Skylar se skutečně mohla ucházet o práci i někde jinde, kde by měla prestižnější a lukrativnější pozici. Tenhle pečovatelský dům si vybrala právě kvůli doktoru Fentonovi a kvůli tomu, co dokázal. Upřímně mu věřila. Věřila jeho práci, věřila, že pacienti tohoto ústavu skutečně mohou změnit svět. Věřila, že některé z jejich převratných myšlenek lze tlumočit našemu světu. Neměla ale ponětí, kolik se jich už uskutečnilo. Doktor Fenton si do její složky něco krátce zapsal a zavřel desky. Je to tady. Nadešel okamžik pravdy. Hleděl na ni. Zhluboka a pomalu se nadechovala, jako někdo, kdo to má nacvičené. Nádech nosem. Výdech ústy. Pomalu, s rozmyslem. Ovládej svůj dech; ovládej svou mysl. Zvolna vstal. Bylo na něm vidět, jak si tu chvíli užívá. Doktor Marcus Fenton si byl jist svým rozhodnutím. Natáhl paži přes desku moderního pracovního stolu. „Gratuluji,“ pronesl. „Jste přijata.“

2 Eddieho pokoj, pečovatelský dům Harmonie, 19. května, 16.13 Eddie tiše seděl na posteli ve svém pokoji. Všechny pokoje pacientů v domě Harmonie byly přesně stejně velké. Tři metry šedesát na pět a půl, dvanáct stop na osmnáct. Edward Maxwell Parks měl ty rozměry raději jako 3 × 22 a 2 × 32. Takhle v nich byla symetrie, která mu dodávala pocit klidu. A pocit klidu pro něj byl důležitý. Když necítil klid, nemohl přemýšlet. A když nemohl přemýšlet, hrozila mu panika. A kdyby začal panikařit… Eddiemu bylo nepříjemné na to i jen myslet. Ale nemohl si pomoci, občas na to myslel. A tak nasadil metodu, kterou si vyvinul už jako malý, aby prudce zarazil sám sebe, když myslí na takovéhle věci. Ta metoda spočívala v tom, že si vší silou dal facku. PLESK. Po té facce mu zrudla tvář – až na místa pokrytá zjizvenou tkání, ta zůstala bledá. Pravou tvář mu pokrývala chaotická změť jizviček. Na levé tváři Eddie žádné jizvy neměl, protože byl pravák. Když si ubližoval, sebepoškozování mířilo na pravou stanu. Tyhle jizvy byly upomínkou na to, jak silné záchvaty někdy má. Eddie hleděl do zrcadla a zkoumal svou tvář. Žádná krev, to je dobře. Podíval se na hodinky, aby zaznamenal přesný čas facky do složky s číslem 101, kterou měl vedle sebe na posteli. Dneska to byla jeho třetí facka, čili dnes je to nad denním průměrem, který dělá 2,7. Doktor Fenton to bude při příští terapii probírat, protože Eddie by se měl fackovat méně, ne více. Ale aspoň nepoužil rámeček s fotografií nebo kuchyňské 14

Rychlost zvuku

náčiní. Z toho bývá krev a jizvy. Když uslyšel na chodbě kroky, rychle desky schoval. Eddieho pokoj se od ostatních v domě Harmonie lišil v tom, že měl jako jediný zdi a strop oblepené zvukovou izolací. Eddie byl zprvu tak hrozně přecitlivělý na sebemenší hluk, že nikdo z personálu nechápal, jak vůbec mohl tak dlouho přežívat ve vnějším světě. U pacientů s poruchou autistického spektra sice není přecitlivělost nic neobvyklého, ale Eddie ji dovedl na zcela novou úroveň. Naříkal i kvůli těm nejtišším zvukům. Když ho přivezli, jeho mučivý křik byl pro ostatní pacienty tak rušivý, že z toho málem byla vzpoura. A jakkoliv byl tento konkrétní pacient díky svým schopnostem cenný, nemohl vyvážit hodnotu všech ostatních pacientů. Alespoň prozatím ne. Akustické obložení v Eddieho pokoji nebylo stejné jako to, jaké se obvykle používá v nahrávacích studiích. Tyhle desky vyrobili přesně podle Eddieho specifikace a zprvu přišly každá na devadesát jedna dolarů. V pokoji jich bylo tři sta třicet pět. Včetně práce tedy za tu zvukovou izolaci vyklopili američtí daňoví poplatníci skoro pětatřicet tisíc dolarů. Eddie něco málo ušetřil tím, že na lepení těch desek vymyslel vlastní epoxidovou směs, ale neudělal to kvůli penězům. Eddie princip obchodování a měn nechápal, peníze v jeho životě nikdy nehrály žádnou roli. Měl starost jen o to, aby nepoužili lepidlo s příliš nízkým koeficientem adheze. Nevhodné lepidlo by znehodnotilo akustickou izolaci místnosti a tím by znehodnotilo i Eddieho život. A něco takového by doktor Fenton nepřipustil. Na pohled ty izolační desky nebyly nic moc. Vlastně byly vyloženě ošklivé, ale jen proto, že Eddiemu na jejich vzhledu vůbec nesešlo. (Estetický dojem později vylepšili odborníci, kteří dostali za úkol upravit je ke komerčnímu použití. Ke dnešnímu dni se jich prodalo za sedmnáct milionů dolarů, takže počáteční náklady ve výši pětatřiceti tisíc se v této perspektivě jeví jako moudrá investice.) Eddiemu záleželo jen na jediné věci: jak ty desky ovlivní akustické poměry v pokoji. A výsledek byl skvělý. Už i samotný vzduch tu připadal člověku tišší než kdekoliv jinde v ústavu. A opravdu byl tišší. Dalo se to změřit, což doktor Fenton rád předváděl důležitým návštěvám. Ve srovnání s tímhle pokojem to všude jinde v ústavu vypadalo, že prostředí zvuk zesiluje. Což 15

Eric Bernt

platilo například pro KROKY té mladé dámy, která teď spěchala chodbou z kanceláře doktora Fentona. Eddie ji slyšel štěrbinou pode dveřmi. Ztuhl a soustředěně se zaposlouchal. Přestal i mrkat. Ty kroky se ROZLÉHALY – jen maličko, ale ozvěna byla jasně slyšitelná. Zvláštní. Tyhle kroky Eddie nepoznával. Přitom pozná každého, kdo v domě Harmonie pracuje. Doktory, sestry, kuchaře, správce, hlídače, poslíčky, opraváře, dokonce i pravidelné návštěvníky, kteří chodí za některými pacienty. Za ním na návštěvu nechodí nikdo. Pozná podle kroků každého. A většinu těch lidí zná i jménem, ví, odkud jsou, a zná i pár dalších nahodilých informací pochycených z úryvků rozhovorů, které ve svém pokoji zaslechne. Osobně ale málokdy s někým promluví. Necítí se s lidmi dobře, a s těmi cizími obzvlášť. Je z nich nervózní, protože nikdy neví, co v příští chvíli udělají. A Eddie nemá překvapení rád. Co je ještě horší, většina cizích lidí na něj zírá, jako by byl nějaký divný. Dávají mu najevo, jak se odlišuje od většiny. A jak je osamělý. Je mu sedmadvacet a ještě nikdy neměl opravdového přítele. Často uvažoval o tom, jaké by to bylo. Ale věděl, že asi nikdy žádného mít nebude. Nezbývalo mu než poslouchat, jak lidé chodí sem a tam, a pamatovat si všechno, co o nich dokáže zjistit. O jednom člověku nevěděl vůbec nic. Byl to ten svalnatý muž, kterého vídal sedět na parkovišti v béžovém Chevroletu Impala. Očividně v domě Harmonie pracoval, protože tu byl k vidění skoro denně, ale Eddie neměl tušení, co ten člověk dělá. Několikrát se na toho záhadného muže zeptal doktora Fentona, ale ten vždycky odpověděl, že do toho Eddiemu nic není. A tahle neznámá mladá dáma spěchající chodbou – ať už tu dělala cokoliv, strávila v kanceláři doktora Fentona hodinu a třináct minut. To je neobvykle dlouhá návštěva. Starý doktor většinou nevěnuje návštěvám ani půl hodiny. Eddie to měl poznamenané v deskách s číslem 37, kam si zapisoval všechna jednání doktora Fentona za poslední půlrok. Soupis starších doktorových schůzek měl v deskách s čísly 1 až 36. Každá složka obsahovala jednání za přibližně šest měsíců. Prvním datem ve složce číslo 1 byl 14. duben 2001. Toho dne Eddieho do domu Harmonie přivezli. Bylo mu jedenáct. Personál mezi sebou říkal Eddieho složkám s čísly 1 až 37 „deníček starého pána“. Složce 101 říkali „knížka facek“, ale ne před Eddiem. Záleželo jim na něm – a také na tom, aby nepřišli o místo. 16

Rychlost zvuku

Eddie měl i další složky. Čísla 121 až 125 obsahovala záznamy teplot. Řada začínající 131 byl soupis toho, co vařili v jídelně, a hodnocení, nakolik to Eddiemu chutnalo. Od 150 si vedl záznamy lidí, kteří v určitých hodinách přešli kolem jeho dveří. Nejvíc položek bylo vždycky mezi pátou a šestou hodinou večer, protože zaměstnanci odcházeli z denní směny. Všechny složky měl Eddie pečlivě srovnané podle čísel na pěti pravidelně rozmístěných dřevěných policích. Nevadilo mu, když se do nich někdo z personálu pro informaci podíval, pokud vrátil složku zpět na místo. Připadalo mu zvláštní, že skoro nikdo z doktorů a sester o využití těch údajů nestojí. Vždyť se toho z nich dá tolik zjistit. Jednou jim to Eddie předvede. Nakláněl hlavu na jednu a na druhou stranu a dál naslouchal těm nepovědomým krokům. Ta neznámá má asi tak pětadvacet let. Když do domu Harmonie nastupují noví začínající lékaři, mívají přibližně takový věk. Což znamená, že většinou bývají o trochu mladší než Eddie, takže si někdy říkal, že on by měl být jejich doktor, a ne oni jeho. Tenhle fakt byl jedním z mnoha na dlouhém seznamu věcí, kterým by Eddie rád porozuměl, ale asi jim nikdy rozumět nebude. Stejně jako všechno ostatní sepisoval si i tyhle kousky nedosažitelných znalostí. To byla Eddieho Kniha otázek, desky číslo 1000. To číslo si vybral, protože spočítal, že kdyby žil nepravděpodobně dlouho, mohl by vypotřebovat čísla až po 999 pro ostatní oblasti zájmu, ale tisícovka vypadala dostatečně bezpečně. A bylo to pěkné číslo. Deset na třetí. Kroky té dámy rychle postupovaly po studeném linoleu. Nezdálo se ale, že by spěchala. Spíš je vzrušená. Šťastná. Jako by se nemohla dočkat, až někomu něco oznámí. Ten pocit Eddie znal. Měl jej celý život. Pocit, že má na dosah něco tak zvláštního, tak velkolepého, tak úžasného, že mu to přinese štěstí na pořád a pořád. Takhle to alespoň zkoušel popsat. Ale když mluvil o svých emocích, budilo to ve většině lidí jen dojem, že ten mladík vůbec neví, o čem mluví. Jako by si vymýšlel nebo jen něco papouškoval. Ovšem nebyla to ani trochu pravda. Eddie, stejně jako většina lidí s Aspergerovým syndromem, prožíval kompletní škálu pocitů, ale měl velké potíže je identifikovat a mluvit o nich. Neuměl dávat emoce najevo – tedy přinejmenším je neuměl dávat najevo stejným způsobem jako lidé spadající do neurologického mainstreamu. Jako „normální“ lidé, jak si sami často říkají. Lidé, kterých je průměrně 17

Eric Bernt

šedesát sedm ze šedesáti osmi. Lidé, kteří nemají poruchu autistického spektra, lidé, kteří určují standardní zvyklosti interpersonální komunikace a většinou v těchto zvyklostech nenechávají prostor těm, co mají potíže vyjadřovat své pocity. Google překladač umí přeložit ledacos, ale bohužel nezvládne překládat emoce pro potřeby lidí žijících s autismem. Možná někdy někdo takovou aplikaci vytvoří. Někdo s vysoce funkční formou poruchy autistického spektra. Někdo s diagnózou Aspergerova syndromu. Někdo z těch, které v roce 1944 Hans Asperger poprvé označil termínem „malí profesoři“. Prozatím ale Eddiemu nezbývalo nic jiného než biflovat se zpaměti, jaké jsou správné reakce na určité situace. Trávil stovky hodin před zrcadlem. Nacvičoval, jak nasadí smutný výraz, když mu řeknou něco smutného, a jak se zatváří zaujatě, když mu řeknou něco zajímavého, i když ve skutečnosti nebude nic takového cítit. Takže teď Eddie seděl v pokoji číslo 237 na posteli s ložním prádlem s obrázky Batmana a vštěpoval si do paměti, že jestli někdy tuhle neznámou dámu potká, požádá ji, aby mu popsala, co v tuhle chvíli cítila. Přijde den, kdy to po ní zopakuje a nebude to pak znít, jako když neví, o čem mluví.

3 parkoviště domu Harmonie, 19. května, 16.16 Skylar vyšla z budovy a rychlými kroky dospěla přes parkoviště k místu vyhrazenému pro návštěvy. Zde na ni čekala její Honda Accord 2009 s poznávacími značkami státu Virginie. Když Skylar usedala za volant, neměla ani tušení, že ji sleduje silný dalekohled. Muž, který hleděl přímo na její hlavu, měl pevnou ruku. Po šestnácti letech strávených sledováním lidí nebylo divu. Michael Barnes zvládal skvěle všechno, co ke své práci potřeboval. Uměl napichovat telefonní linky, získávat informace, otvírat zámky. Kdyby nepracoval pro vládu, mohl by být skvělým zločincem. Ruce měl svalnaté a upracované. Nesloužily mu jen jako silné nástroje a smrtící zbraně, ale byl také schopen překvapivé přesnosti. Teď se upřeně díval na Skylar, která ze zaparkovaného vozu někomu telefonovala. Rychle pohlédl na laptop, který měl položený vedle sebe na sedadle spolujezdce: číslo, na které volala, mělo předvolbu 212. Oblast New York. Věděl, že patří Jacobu Hendrixovi, jejímu příteli. Barnes ji vytrvale sledoval už tři měsíce – od chvíle, kdy o ní doktor Fenton začal vážně uvažovat jako o zaměstnankyni pečovatelského domu Harmonie. Za tu dobu o jejím vztahu s Hendrixem věděl víc, než měl kdokoliv kromě těch dvou právo vědět. Jako zkušený odborník na sledování si všiml především toho, že si Skylar Hendrixe vlastně nepouští doopravdy k tělu. Dokáže si svého milence udržovat v emočně bezpečné vzdálenosti. Barnes to připisoval její ctižádostivosti. Pracovní kariéra 19

Eric Bernt

pro ni bude vždycky prvořadá a každý, kdo s ní bude chtít žít, se bude muset smířit s postavením na druhém místě. Barnes patřil ke generaci, ve které takhle fungovali jedině muži. Dneska je samozřejmě všechno jinak. Barnese to nepřestávalo fascinovat. Občas se přistihl, že na Skylar myslí jako na nejkrásnější ženskou, jakou kdy viděl. Když se Skylar před dvěma týdny nastěhovala k Jacobovi do bytu, Barnes tam během několika hodin nainstaloval všude mikrofony, ale zatím neměl příležitost umístit do bytu i vysílačku, která by mu umožňovala vzdálený odposlech. Prozatím se musel spokojit s tím, že je zapotřebí držet se při odposlechu v bezprostředním okolí domu. Vlastně mu to ani nevadilo. Kdykoliv to okolnosti dovolovaly, vyhovovala mu spíš možnost osobně se seznamovat s prostředím než trávit čas ve své pracovní svatyni v útrobách domu Harmonie. A v tomhle případě byly okolnosti příznivé. Jacob zvedl mobil a Barnes se přes laptop zaposlouchal do hovoru. „Jak to šlo?“ zajímal se mladý profesor nedočkavě. Signál jeho mobilního telefonu zlobil, jako vždycky, když se nacházel v prostoru kampusu Newyorské univerzity. Barnes si říkal, jestli na některé z fakult nefunguje nějaký tajný vládní program. Skoro každá významná univerzita skrývá ve svém kampusu nějakého toho operativce, a některé jich mají třeba tucet. Tyhle vzdělávací instituce poskytují dokonalé krytí, dá se odsud pracovat v utajení po celé roky, aniž to vzbudí nežádoucí pozornost. Může si toho všimnout snad nanejvýš někdo jako Michael Barnes. Signál v kampusu Newyorské univerzity byl mizernou kvalitou srovnatelný se signálem v bezprostředním okolí jistých vládních institucí, které mají signál špatný proto, protože to tamním vládním zaměstnancům takhle vyhovuje. Nejraději by si drželi lidi na míle daleko od těla, ale dokonce ani vládní agenti si nemohou dělat úplně, co by chtěli. Anebo možná mohou, ale vyhovuje jim, když si lidé myslí, že nemohou. „Asi mi to nebylo souzeno,“ vydechla Skylar s předstíraným a pře hnaným zklamáním v hlase. Barnes, usazený v autě, se nad tím usmál. Ta holka se vyzná. Není divu, že z ní byl starý pán tak vedle. Barnes zaostřil dalekohled na špinavě blond vlasy jejího zátylku. Seděla třicet metrů daleko, ale slyšel teď její dech. „To je mi líto. Vím, jak jsi o to místo stála,“ zareagoval Jacob soucitně. „Jsi ještě ve Woodbury?“ 20

Rychlost zvuku

„Ano.“ Hlas se jí maličko chvěl. Těžko skrývala své vzrušení. „Asi mi bude chvilku trvat, než se s tím srovnám…“ Jacob se odmlčel. Ten má ale dlouhé vedení. „Děláš si ze mě legraci, co?“ Napínala ho tak dlouho, jak to jen šlo. „Přijali mě! Dostala jsem to místo!“ „Gratuluju! Zasloužila sis to.“ Znovu se odmlčel, tentokrát upřímným vzrušením. „Tak si pospěš a vrať se do města, ať to můžeme vyrazit někam oslavit.“ „Nemám v plánu nikam vyrážet slavit. Celý víkend nevystrčím nos.“ Barnes sledoval, jak auto vyjíždí z parkoviště a zatáčí doleva. Nedíval se přitom z okna svého vozu. Viděl to na obrazovce laptopu. Vysílačka upevněná v podběhu pravého zadního kola mu umožňovala sledovat její polohu, ale byl to jen záložní systém pro nepravděpodobný případ, že by selhal snímač GPS v jejím mobilu. Vysílačka u kola vozu byla také mnohem přesnější. Telefon dokázal určit její polohu s přesností na nějakých pět metrů, zatímco vysílačka to svedla s přesností deseti centimetrů. Barnes v duchu uznával, že taková preciznost je možná až zbytečná, ale vadit přece nemůže. Než nastartoval motor, aby se pustil za ní směrem na Manhattan, odeslal záznam telefonického rozhovoru Fentonovi. Nebylo v něm nic znepokojivého. Psychiatři měli větší svobodu pohybu než většina těch, které Michael Barnes typicky sledoval. Stálým zaměstnancem domu Harmonie byl už čtrnáct let a tuhle práci si užíval. Měl zde volnější režim a v podstatě úplný klid. Až na situace, kdy dostal za úkol někoho zabít.

4 Tischova umělecká škola, Newyorská univerzita, 19. května, 16.17 Jacob Hendrix, usazený ve své mrňavé a přecpané kanceláři, stiskem tlačítka ukončil telefonát. Ve svých šestatřiceti letech byl v Tischově umělecké škole Newyorské univerzity nejmladším profesorem na stálý úvazek. Stejné místo mu nabízeli i na Severozápadní univerzitě, Kalifornské univerzitě v Los Angeles, Stanfordské univerzitě a Dukeově univerzitě dokonce ještě dřív, než na Harvardu získal doktorát. Jestli to takhle půjde dál, za nějaký čas se tyhle instituce budou o nadějné mladé profesory přetahovat stejně, jako to chodí v profesionálním sportu. A třeba se potom o tyhle tahanice taky budou zajímat televizní kanály jako CNBC nebo PBS. Newyorská univerzita mohla být ráda, že Jacoba získala. Publikuje, je produktivní, získává ocenění. A kromě toho všeho není jen pohledný, je cool. Což u akademiků rozhodně nebývá pravidlem. Obě okna kanceláře byla pevně zavřená, ale hluk města i tak doléhal dvojitým sklem dovnitř. Nové budovy, nové materiály a nové technologie by měly zajistit naprostou zvukovou izolaci, ale fungovaly jen do určité míry. Takové monstrum, jako je New York, nelze zcela umlčet, ale občas si někdo myslí, že ten kravál dokáže potlačit. Toho názoru byl i architekt zvučného jména zastupující věhlasnou firmu, který přesvědčil komisi pro rozšíření univerzitního kampusu a stvořil tuhle budovu. Stejně jako všichni jeho předchůdci i on nakonec zjistil, že úplné ticho zaručit nedokáže. 22

Rychlost zvuku

Naproti Jacobovi seděl student jménem Barry Handelman. Byl to devatenáctiletý mladík, který měl tu smůlu, že pocházel z příliš bohatých poměrů. Dítě miliardového hedgeového fondu. V obýváku Matisse, v jídelně Monet. Za to Barry nemohl. Ale to, že chce točit filmy, to už je jeho chyba. Jacob se mu stručně omluvil za telefonický hovor se Skylar, který přerušil jejich debatu. „To nic,“ zavrtěl Barry hlavou. Účes, který měl na hlavě, přišel určitě na víc peněz, než kolik utratí normální univerzitní student za jídlo na celý měsíc. Jacob se zahleděl na svého mladého svěřence. „O čem jsme to mluvili?“ upamatovával se. „Říkal jsem, že když jsem viděl filmy ostatních, uvědomil jsem si, jak je ten můj mizerný.“ „Máte pravdu. Skutečně nestojí za nic.“ Barry pokýval hlavou. Ocenil Jacobovu upřímnost, i když takhle kruté vyjádření pravdy nejspíš nečekal. „Takže myslíte, že bych měl školy nechat?“ Bože můj, tahle bohatá děcka. „Na něco se vás zeptám. Jste tu, protože tu chcete být, nebo protože chcete jen naštvat svého otce?“ „Protože tu chci být.“ Očividně to myslel upřímně. „Ty nejdůležitější věci, které jsem vytvořil, se dělí do dvou kategorií. Nejlepší, co jsem udělal, a nejhorší. Díky tomu nejlepšímu člověk může dostat práci, jako je ta moje. Díky tomu nejlepšímu vás lidi budou chválit, třeba se dokonce stanete slavným, ale nepomůže vám to růst. Neporostete jako člověk, neporostete jako umělec. Nijak. K tomu vám pomůže to nejhorší. To, na čem se dřete jako kůň, kvůli čemu potíte krev a ono se to stejně zvrátí do absolutní sračky. Protože důležité je, jak na to zareagujete. Jestli ustojíte kritiku a jak se z ní poučíte. To určí, jestli dokážete jednou lidem něco sdělit, nebo jestli byste toho měl rovnou nechat a jít radši někam vydělávat peníze.“ Barry se mírně pousmál. „Já bych mohl vydělávat docela dost.“ Jacob věděl, že tím míní miliardy dolarů. „Já vím,“ řekl a hleděl mu upřeně do očí. „Ale to by bylo snadné, že?“ Barry ten pohled vyzývavě snesl. „Nebaví mě snadné věci,“ odpověděl. „Tak to ukažte.“ Mentor a žák se chvíli bez mrknutí provrtávali pohledem. Pak Barry vstal, aby dal najevo, že výzvu přijímá. 23