0040732

Sonja

T

ine Koptschiková přejížděla energicky ručním vysavačem po vyšetřovacím stole, jako by chtěla sedřít jeho gumový potah. Přitom šlo jen o to odstranit z něj psí chlupy. Jenže Tine předtím pracovala v jednotném zemědělském družstvu a měla na starosti sto padesát krav. Družstvo bylo teď, na jaře roku 1992, v rozkladu. Díky znovusjednocení Německa. Tine uměla zacházet se zvířaty, každý její pohyb měl potřebnou razanci, na veterinární ordinaci pro malá zvířata ale poněkud nadbytečnou. „Jsme pro dnešek hotové?“ zeptala se Sonja, zatímco si zapisovala do papírů paní Kupkeovou s hrubosrstým jezevčíkem Whiskym. „V čekárně je ještě jeden ovčák.“ Sonja pohlédla na hodinky. Jedenáct, ordinační hodiny jsou u konce. Dnes to šlo celkem dobře – tři kočky, jeden kanár a dva psi. Kdyby to tak bylo vždycky, ordinace by se mohla rentovat. „Tak sem s tím hafanem!“ Tine odložila vysavač do poličky, odkud okamžitě spadl na zem. Sonja si ušetřila komentář. Nemělo smysl se rozčilovat. Tine má holt nešikovné ruce a člověk musí počítat se ztrátami. Zato je slušná a poctivá, nepožaduje víc, než jí Sonja může zaplatit, a nestěžuje si, když je v zimě v ordinaci chladno. Kromě toho umí vzít za práci a poradí si i s kousavým rotvajlerem. „Pojďte dál, mladá paní. Propánakrále, Falko, kdepak ses nám to vykoupal?“ „Lije tam jako z konve, úplná průtrž mračen a příšerná zima na březen.“ Sonja sebou trhla. Už zase ona. Doprčic. Tak hezky ten den pro­ bíhal a takhle hustý konec musí vzít. 5

VENKOVSKE SIDLO_02.indd 5

13.8.19 10:35

Jenny Kettlerová. Hezká, štíhlá jako proutek, záplava rudých vlasů, okouzlující úsměv. Myslí, že dostane všechno, když uplatní svůj ženský šarm… Sonja si zakázala myslet dál a obrátila se raději k psovi. „Tak co, Falko, už jsi zase chlapík. Dobře se nám zahojila ta rána na tlamě. Skoro už není vidět…“ Falko si nechal bez protestů prohlédnout tlamu, neměl nic ani proti podrbání za ušima, ale pošilhával přitom po plechové krabici nahoře na regálu. Zvířata jsou upřímná, nic nepředstírají. „Myslím, že potřebuje přeočkovat,“ poznamenala Jenny Kettlerová. „A pořád se drbe. Babička se bojí, aby neměl svrab nebo něco takového.“ Sonja zalistovala v očkovacím průkazu a zjistila, že Falko nebyl už dva roky očkovaný. Taková nedbalost! Projela mu všiváčkem srst na krku a měla okamžitě jasno. „Má blechy. A spoustu.“ Jenny sledovala vytřeštěným zrakem hřeben, po němž se sunuly tři malé černé tečky. „Fuj!“ „Předepíšu vám na ně pudr. Musíte mu ho vetřít do srsti a taky ­posypat pelech a všechna místa, kam si rád lehá.“ Sonja se bavila Jennyinou zděšenou reakcí. Jo, na blechy jsou lidé hákliví. Svinstvo, které zemědělci stříkají na pole a zplodiny z aut, jim většinou nevadí, ale běda, když se na jejich mazlíčkovi usadí malá ­nevinná blecha. „Ale on si lehá všude – na pohovku, na koberec, do babiččiny ­postele…“ „Jak se vám ty potvůrky dají jednou do matrace,“ vmísila se Tine, která přes četná napomenutí nedokázala držet pusu, „… zabydlí se tam už nafurt. Nakladou vajíčka a vychovají potomstvo.“ Jenny zachvátila panika. „Kdepak jsi k nim přišel, ty tuláku?“ Falko v tomto bodě nehodlal poskytnout informace. Místo toho natáhl hlavu k Sonje, aby se nechal podrbat v husté srsti na krku. Tam, co to tak zatraceně svědí. „Většinou chytí blechy od lesní zvěře, například od ježků. Mohou to být i lišky nebo srny. Ty mají spoustu parazitů…“ Jenny s odporem přihlížela, jak Sonja rozmačkává blechy papírovým kapesníkem. Správně, pomyslela si Sonja. Čím víc jí budu protivná, tím líp. 6

VENKOVSKE SIDLO_02.indd 6

13.8.19 10:35

„A ten pudr – není jedovatý?“ starala se Jenny. „Mám malou dcerku, ta vleze všude…“ Ovšem. Malé je právě rok. Julia se jmenuje. Roztomilé stvoření, jak se proslýchá. Sonja toho slyší hodně, i když o to nestojí. „Bude stačit, když tím potřete psa a nějakou dobu ho budete držet od malé dál. Nic víc.“ Falko snesl očkování bez mrknutí oka a vrhl se na psí suchar, který mu Sonja nabídla. Hezké zvíře, tenhle Falko. Sonja by si ráda takového pořídila. Ale momentálně na něj nemá. Až bude mít jednou psa, bude ho krmit pořádným jídlem, a ne tím drekem v konzervách, které jsou teď k dostání i tady na Východě. Je to ryzí recyklace odpadu, co do toho dávají: kůže, kosti, paznehty, všechno jemně rozemleté, a říkají tomu podíl masa. A to další je mouka, aby to bylo levné, aroma, aby to vonělo po masu, a konzervanty, které jsou pro lidské potraviny zakázané. ­Děkuji, nechci. „Dělá to třicet čtyři padesát. Budete platit hotově, nebo mám poslat účet?“ Zaplatila hotově. Je zázrak, že ještě mají z čeho. Rekonstrukce takového domu je černá díra na peníze. Ale zřejmě zažádali včas o dotaci a ten architekt, Kacpar Woronski, si taky neřekne nějakou nehoráznou sumu. Je totiž zabouchnutý do naší neodolatelné Jenny. Nu ano. Sonja ví, jak se věci mají. Má své informátory. Kalleho Pechsteina například. To je parádní klepna. A zamilovaná klepna. Chudák si dělá pořád ještě naděje na Margret Rokowskou, které říkají Mücke. Jo, kolotoč lásky se točí, jednou doprava, jednou doleva. Vrže a kymácí se, ale kdo se na něm veze, ten si užívá plnými doušky. Kdo stojí vedle jako Sonja, má spíš pocit, že se na něm vozí houf bláznů. Ve svých pětačtyřiceti je ovšem také zkušenější než tihle mladí. Mohla by být klidně matkou Jenny Kettlerové. No, naštěstí jí není. „Ještě tady vytřu, než půjdu,“ vytrhla ji Tine z úvah. Sonja vrhla zkoumavý pohled na polici a zastrčila ruční vysavač víc dozadu. Zamkla skříň s léky, aby nemohlo nic vypadnout a rozbít se. „Fajn. Zajdu pak dolů a zamknu.“ „Tak nashle zítra.“ „Měj se.“ Sonja si odnesla úřadování nahoru do bytu. Jednopatrový dům byl dosti sešlý, ale na opravu jí chyběly peníze. Koupila ho od rodičů jedné 7

VENKOVSKE SIDLO_02.indd 7

13.8.19 10:35

kamarádky, kteří hned po revoluci odešli na Západ. Byla to výhodná koupě, nechtěli za něj moc. Aspoň podle západních měřítek. Přesto si musela vzít půjčku, protože potřebovala zařídit ordinaci. Bez otce by to neutáhla. Pořád jí ještě posílá dvě stě marek měsíčně. Tvrdil, že ho to nezatěžuje, ale Sonja ví, že to není pravda. Walter Iversen musí žít velmi skromně, aby ji mohl podporovat. Nemá z toho dobrý pocit. Zejména teď by otec neměl být bez prostředků. Jinak ho ta jeho staronová láska bude držet nemilosrdně pod pantoflem. Zná ty paničky ze Západu. Kdo nic nemá, je pro ně nula. Jenomže Sonja otcovy peníze potřebuje. Ordinace dost nevynáší. Tady na Východě lidé nechovají zdaleka tolik domácích zvířat jako v západním Německu. Zemědělské družstvo, v nějž tolik doufala, se už dávno zbavilo krav, prasat i drůbeže. Tu a tam ji zavolali do některé z okolních vesnic, kde lidé ještě doma drželi dobytek. Byla to spíš práce jejího kolegy, Sonja jen zaskakovala, když byl nemocný či příliš zaneprázdněný. Žádný zlatý důl tu nemohla čekat. Však ono to přijde, utěšovala ji Tine. Až se to tu na Východě trochu rozběhne. Lidi si začnou pořizovat domácí mazlíčky. Kromě toho někdo říkal, že na sídle Dranitz chtějí chovat koně. Aby se ti ­velkokapitalisti, co si budou nechávat masírovat pupky v tom jejich wellness hotelu, mohli projíždět kočárem. Sonja pokládala celou tu věc s wellness hotelem za výplod chorého mozku. Kdo se poštrachá do Dranitzu za tímhle módním výstřelkem? Do vsi, kde dávají lišky dobrou noc. To už by se vyplatilo spíš tady ve Warenu nad Müritzem. U nosu tu je jezero, dá se tady koupat, jezdit na loďkách, procházet se, ve městě lze nakoupit. Jsou tu i restaurace, cukrárna se zmrzlinou, také jeden nebo dva bary. V Dranitzu je večer totálně mrtvo. Nahlédla do ledničky a odolala lákavému pohledu na talíř sladkostí, který jí ráno přinesla Tine. Rodinná oslava – to se u Koptschikových vždycky pořádně hoduje a zbytek rozdá po sousedech. Na Tininu šéfku připadly tři šlehačkové dorty a dva kousky ořechového koláče. „Ty si ještě můžeš s klidem dopřát!“ Podle měřítek Tinina statného vzhledu to mohla být svým způsobem pravda. Sonja měla o své kýžené postavě ale zcela jinou představu a ta ji odsuzovala k rezignaci na šlehačku, cukr a podobné laskominy do konce života. A i tak bylo sporné, zda se někdy zbaví přezdívky „Koule“. 8

VENKOVSKE SIDLO_02.indd 8

13.8.19 10:35

Asi ne. Překřtili ji tak spolužáci ve škole a táhlo se to s ní jako stín. Je zkrátka při těle, nemá žádný pás, zato ale bujné poprsí, za něž se jako dívka hrozně styděla. Mezitím si na to zvykla, nosila pevnou podpr­ senku se širokými ramínky a na impertinentní poznámky měla po ruce rázné odpovědi. Vyndala z lednice zbytek soljanky od včerejška a dala ji ohřát na plynový sporák. Polévka chutnala skvěle a hlavně v ní nebyl cukr. Jen trocha smetany navrch, ale jen maličko. Právě tolik, aby byla cítit chladná smetanová příchuť na hovězí klobáse. Ještě rychle prostřít talíř a lžíci a k tomu citronovou limonádu rovnou z flašky. Ta musí být. Citronové limo pro ni byl vždycky balzám na duši. Míchala soljanku a dívala se přitom z okna. Viděla červené a šedé střechy domů, řadu topolů ještě bez listí a to šedivé za nimi bylo jezero Müritz. Za deště nemělo příliš šarmu, ale když svítilo slunce, blýskaly se na něm drobné vlnky a voda měla barvu nebe. Jako dítě často sedávala na břehu jezera v Dranitzu, házela do vody kamínky a z bahna modelovala vodní víly. Teď viděla z okna na mnohem větší jezero, zdálo se téměř bez konce, jako moře. To bylo na tomhle domě to nejlepší, možná jenom proto ho koupila. Vyklopila svůdně vonící soljanku to talíře a právě se natahovala po lahvičce se smetanou, když zazvonil telefon. Ksakru. Vždycky při jídle! Ale na druhou stranu – jestli vedle ve Fedorowě není k zastižení zvěrolékař a může za něj zaskočit, taky dobře. Nechala soljanku soljankou a rozběhla se do obýváku, kde měla ­zařízenou malou kancelář. Odhodlaně zvedla šedé plastové sluchátko. „Doktorka Gebauerová, dobrý den.“ „Ahoj, Sonjo,“ ozval se ze sluchátka otcův hlas. „Doufám, že tě neruším u jídla.“ „No ano,“ přiznala poněkud rozladěně. „Ale to je fuk, stejně jsem tlustá.“ Slyšela otcův povzdech a věděla, co jí odpoví. „Proč si pořád namlouváš takové věci? To je přece nesmysl, Sonjo.“ „Hlavní jsou vnitřní hodnoty, co?“ citovala ironicky. Otec si znovu povzdechl a Sonju přepadlo špatné svědomí. Proč spolu pořád hrají tuhle hloupou hru? Ona si stěžuje, otec ji chce utěšit a ona ho zlostně odpálí. Nakonec se oba cítí pod psa a jdou si navzájem z cesty. 9

VENKOVSKE SIDLO_02.indd 9

13.8.19 10:35

„No dobře, tati. Co se děje?“ Otec si odkašlal. „Poslyš, balím tady a našel jsem pár tvých věcí. Myslel jsem, že by ses na ně možná chtěla podívat, než je vyhodím.“ Ach jé! Staré vzpomínky, možná na její školní léta, nebo – což by bylo ještě horší – příšerné manželství. Hříchy mládí. To může klidně hodit do popelnice. Ačkoli… Možná by si přece jen chtěla něco nechat. „Tak dobře. Sednu do auta a za chvíli jsem u tebe.“ „Jeď opatrně, dítě.“ „Jak jinak, tati!“ Do Rostocku je to necelých sto kilometrů, když jede svižně, zvládne to za hodinu. Sonja jezdí vždycky svižně. V autě si připadá svobodná, řítí se silnicemi, letí po dálnici, vymačká ze svého světlemodrého renaulta, co to dá. Možná jezdí tak ráda proto, že v autě jí nepřekáží její těžké tělo, v němž se jinak cítí nedobře. Zamyšleně nabírala lžící vlažnou soljanku, zapomněla do ní dokonce přidat smetanu, nakonec odložila použité nádobí do dřezu. Zajedla to několika čtverečky smetanové čokolády, jen tak vestoje ze staniolu. Ještě rychle zamknout ordinaci a jede se. Cestu znala zpaměti, nesčíslněkrát už ji absolvovala od té doby, co se přestěhovala zpátky na Východ. Rozhodla se k návratu hned po revoluci. Na Západě se nikdy necítila opravdu dobře. Nejdříve ty tahanice s Markusem, rozvod, celé to divadlo s advokáty, výčitky, obviňování, urážky. Že je frustrovaná, perverzní, frigidní a co všechno ­ještě nevy­myslel. Pravdou je, že na sex s Markusem neměla nikdy chuť, a to se v manželství nezměnilo. I když se opravdu snažil, to se musí nechat. Náladová hudba, svíčky, sekt, hedvábné povlečení. Ale nic z toho na ni nepůsobilo, nesnášela jeho zpocenou kůži, dech páchnoucí po cigaretách. Jednou nebo dvakrát byla tak opilá, že se sebou nechala dělat všechno, pak se zablokovala. Byla šťastná, když měla rozvod konečně za sebou a Markuse už nemusela nikdy vidět. S úlevou se vrhla do studia veterinární medicíny a vedle pracovala, aby se uživila. Výborně absolvovala a po promoci dostala dokonce nabídku od jedné farmaceutické firmy. Nepřijala ji. Místo toho šla pracovat do ordinace, kde se od ní šéf nechal stále častěji zastupovat, ale škudlil na platu. Hodně se toho ale naučila a brzy si uvědomila, že práce zvěrolékaře není nijak zvlášť uspokojující. Hlavně pro toho, komu 10

VENKOVSKE SIDLO_02.indd 10

13.8.19 10:35

osud zvířat leží opravdu na srdci. Je spousta zanedbávaných tvorů, ale ještě víc těch, které jejich maji­telé umilují k smrti. Nezřízeně je vykrmují, mučí v hloupých šatičkách a botkách, muchlají je, pusinkují, ­infikují chřipkovými viry, polidšťují je a zbavují přirozenosti. Doktorka Sonja Gebauerová se tak až příliš často ocitala v nechtěné pozici podporovatelky téhle zvrácené lásky ke zvířatům. Především z toho důvodu popadla příležitost za pačesy a otevřela si vlastní ordinaci. A i když to bylo tvrdé, nikdy toho nelitovala. Ulice Ernsta Reutera v Rostocku se za poslední měsíce změnila jen málo. Tu a tam si někdo natřel balkon svítivou barvou ze Západu, jinak převažovala stále obligátní šedá z časů NDR. Jenom les antén na střechách zhoustl. Domy mezitím přešly pod takzvaný „Treuhand“ spra­ vující všelidové vlastnictví NDR. Tedy to, co bylo dřív státní, a tudíž ­patřilo všem. Alespoň teoreticky. Sonja žila dost dlouho na Západě na to, aby věděla, že tenhle majetek skončí zanedlouho v rukou něko­ lika velkých firem a bohatých soukromníků. V tržním hospodářství to takhle prostě funguje. Zato má každý možnost vypracovat se vlastními silami na milionáře. Přinejmenším teoretickou… Zaparkovala před číslem 77 a vystoupila. Dnes tu zřejmě naposledy vystoupá po schodech a ucítí zatuchlou směsici nejrůznějších pachů z jednotlivých bytů a toho, co právě kypí na sporáku jejich obyvatel. Nebyla z toho smutná. Byt, do něhož se otec nastěhoval po jejím útěku na Západ, neměla nikdy ráda. Ale fakt, že se otec vrací právě do Dra­ nitzu, byl pro ni těžko stravitelný. Původně doufala, že se otec nastěhuje k ní. Místa je tam dost. Jenomže všechno zhatil kolotoč. Kolotoč lásky, na který otec i ve svém věku neváhal naskočit. Otevřel jí s vyčítavým výrazem. „Zase jsi jela jako blázen! Prosil jsem tě přece…“ „Když jedu pomalu, ztrácím pozornost,“ vysvětlila. „Tak na to radši pořádně dupnu. Čistě z bezpečnostních důvodů.“ Jenom zavrtěl hlavou a ustoupil stranou, aby mohla vejít. „Propánakrále!“ zděsila se. „Kam to všechno přijde?“ Otec se potutelně usmál a začal se mezi navršenými věcmi pídit po šálku na kávu. Po chvíli jej opravdu objevil a nalil jí kávu z termosky. Přidal mléko a kostku cukru. Sonja si sundala bundu a poklekla mezi krabice. Přesně jak se obávala. Její školní sešity. Všechny pečlivě srovnané. 11

VENKOVSKE SIDLO_02.indd 11

13.8.19 10:35

„To můžeš klidně vyhodit, tati!“ Podal jí šálek. Vypila pořádný hlt a otec mezitím otevřel jeden ze sešitů. „Když se na to dívám, vidím tě zase jakou malou holčičku s taškou na zádech a blonďatými copy.“ „Tati, prosím, ušetři mě!“ Sešit z druhé třídy. Jak čistě a úhledně uměla psát! Písmenka seděla na linkách jako vytištěná. Pod nimi byla tu a tam připsaná věta červeným inkoustem, skoro vždycky pochvala. Zlobit začala až ve čtrnácti, to pak ale pořádně. K maturitě nebyla připuštěna, údajně kvůli „nespolehlivosti“. Později na Západě, v Hamburku, si dodělala maturitu ve večerní škole. K velké nelibosti jejího tehdejšího manžela. Markus byl toho názoru, že maturitu nepotřebuje, protože ženy na Západě zůstávají v domácnosti. Starají se o dům a o děti, zatímco muži vydělávají peníze. Ona ovšem na takový nesmysl nehodlala přistoupit. Ani v roce 1967, kdy tam vládl ještě tuhý konzervatismus. „Já z toho nic nepotřebuju, tati,“ prohlásila s důrazem. „Ale jsi hodný, žes ty věci po celá ta léta schraňoval.“ Zavřel sešit a uklidil jej zpátky do krabice. Zalovil v ní znovu a vytáhl kreslicí blok. Kreslila si do něj zvířata, uhlem a barevnými pastel­ kami. Psy, medvěda, lva a nějakého tvora připomínajícího lišku. Nebylo to vůbec špatné. Vždycky dobře malovala. „Ukaž! To bych si mohla zarámovat a pověsit v ordinaci.“ Potěšilo ho to a vzpomněl si, že má ještě někde dva rámy. „Jestli nejsou moc staromódní…“ „Jsou z Dranitzu. Vzal jsem je s sebou, když jsem se stěhoval.“ „Vrať je tam zpátky. Já je nechci.“ Sonja otevřela další krabici. Prokristapána – panenky. Hračky. Šašek v sametových šatech prožraných od molů, obrázkové knížky v salátovém stavu, olysalý plyšový medvěd s jedním okem. Všechno bylo cítit plesnivinou, krabice stála zřejmě někde ve sklepě. „To jsi všechno schovával, tati?“ zeptala se bezradně. „Nemohl jsem to vyhodit.“ Nedělalo jí dobře hrabat se ve starých krámech. Vynořovalo se jí příliš mnoho vzpomínek. Na školku, kde každé ráno brečela, když ji tam otec nechal. Na večery, kdy usínala v jeho náručí. Na neděle s limonádou a chlebem s máslem na břehu jezera. Otec ji tam naučil plavat. 12

VENKOVSKE SIDLO_02.indd 12

13.8.19 10:35

„Jestli to nemůžeš vyhodit, vezmu to s sebou,“ nabídla se. Dojede s tím někam na skládku a šmytec. Hlavně žádné vzpomínky. Jenom člověku otravují život. Otec přikývl. Jistě je rád, že ho těch věcí zbaví. Koneckonců na Dranitz si je s sebou nevezme. Proč taky. Tyhle věci se týkají jenom jí a jejího otce. „Paní baronka“ s nimi nemá nic společného. Dopila kávu, která mezitím vychladla, a rozhlédla se kolem. „Ještě něco?“ „Ne,“ zavrtěl hlavou. „To je všechno.“ „Doufám, žes neschovával taky moje oblečení? A boty? Rádio? ­Budíka?“ zeptala se podezíravě. Usmál se. „Můžeš být klidná. Tvůj budík sice ještě mám, ale potřebuju ho. Nebo si ho chceš vzít?“ „Proboha, ne!“ Sonja s úlevou vstala a odsunula ručníky složené na pohovce, aby se mohla posadit. Otec odešel vedle do kuchyně. Jak dlouho tu vlastně bydlí? napadlo ji. V létě roku 1967 zdrhli s Markusem na Západ. Byli kamarádi, znali se od mateřské školy. Později se dozvěděla, že otce vyslýchala Stasi a že ho nějakou dobu dokonce věznili. Kvůli spoluvině. Přitom otec neměl o jejích plánech ani tušení. To, že byl pronásledovaný nacistickým režimem, je nezajímalo. Ani Markusově rodině se nevedlo líp. Stasi do­ vedla udělat pozůstalým těch, kteří „ilegálně opustili republiku“ ze ­života peklo. Otec dostal po propuštění přidělenou práci v rostockém přístavu a musel se odstěhovat z Dranitzu. To bylo začátkem osmašedesátého. To znamená, že v tomhle bytě strávil čtyřiadvacet let. Možná ne úplně sám, líbil se ženám, určitě udržoval nějaké vztahy. Ale do toho jí nic není. Naštěstí. Otec se vrátil s talířem sušenek, posadil se na jednu z krabic a na­ bídl jí. Vzala si ze slušnosti. „Ach ano,“ vzpomněl si a dolil jí kávu. „Ještě je tu něco. Mám to vedle na komodě. Počkej…“ Protáhl se mezi krabicemi a zmizel v ložnici. Krátce nato se vrátil s knížečkou zabalenou v červeném papíru. „Můj deník! To snad není pravda!“ zaúpěla Sonja. „Jak vidíš.“ Položil jí knížku na klín. „Podívej se na něj, ale nezahazuj ho, prosím. Jestli ho nechceš, raději mi ho dej, rád jej budu ochraňovat.“ 13

VENKOVSKE SIDLO_02.indd 13

13.8.19 10:35

Neotevřela ho. Jen se dívala na červený obal, který jí teď připadal dost vybledlý. Byl pokreslený různými čmáranicemi, písmeny, figurami, ornamenty, kytkami. Hřbet byl odřený a na dvou místech natržený. Měl už svůj věk, skoro třicet let. „Vezmu si ho,“ rozhodla se. „Neměj strach, nevyhodím ho. Vždyť už je to skoro historický dokument, ne?“ „Dá se říct. Ale především je to část tebe sama.“ Podíval se jí do očí a ona porozuměla, co jí chce říct. Nezapomeň na to, co bylo. Na naše společná léta. Ty a já v podkrovním bytečku dranitzkého sídla. Kolik bylo tehdy mezi námi důvěry, něhy a lásky! Pocítila náhle stísněnost, nedostávalo se jí vzduchu. Nejraději by otevřela okno. Odhodlaně zastrčila deník do kabelky s tím, že ho doma nechá zmizet na dně skříně. „A kde je vlastně mámin deník?“ vzpomněla si. Otec jí ho dal číst, když jí bylo šestnáct. Později si ho často brala z otcova psacího stolu, většinou když byla sama doma. Četla znovu a znovu stejná místa a nemohla se ubránit pláči. Jen těžko chápala, že ta vzdorovitá, svéhlavá dívka, která psala ty řádky, byla její matka. Elfriede von Dranitz zažila strašné věci – válku, ruskou okupaci, ­téměř před očima jí zastřelili dědečka – ale také bezmezně milovala a na krátkou dobu byla velice, velice šťastná. Bylo jí jedenadvacet, když umřela. „Dal jsem ho Franzisce.“ Na jeho rozpačitém výrazu bylo znát, že mu ta odpověď působí problém, a právem, protože v Sonje se všechno vzbouřilo. „Tys dal deník mé matky té… té paní? Aniž by ses mě zeptal?“ „Elfriede byla její sestra, nezapomeň na to, Sonjo. A kromě toho by bylo dobře, kdybys už konečně nechala té hloupé hry na schovávanou. Nemysli si, že to Franziska a Jenny nevědí.“ „To je snad moje věc, tati. Ta ženská nese vinu na smrti mojí mámy. Místo aby ji vzala s sebou na Západ, nechala ji v té nemocnici.“ „Elfriede měla tyfus, nemohla ji vzít s sebou.“ „Tak s ní měla zůstat, dokud se neuzdraví.“ „Donutili je odejít…“ „Výmluvy! Samé výmluvy. Neměla mou matku ráda, to je ten pravý důvod. Kdyby ji vzala s sebou, tak by byla máma možná ještě dneska naživu.“ 14

VENKOVSKE SIDLO_02.indd 14

13.8.19 10:35

Otec se usmál, tak jako se smějeme malým dětem, když povídají nesmysly. „Pak bys ale nebyla na světě, ty má rozzlobená princezno.“ „Což by taky nebyla velká škoda,“ odsekla. „V tom s tebou nemůžu souhlasit!“ Sonja se zhluboka nadechla a vydechla, aby se zbavila vzteku. Pak se optala, kdy ta „bývalá baronesa“ hodlá deník vrátit. „Poprosím ji o to. Přijede mi zítra pomoct s balením. Pozítří přijedou stěhováci.“ Walter si povzdechl. „Kdybys už konečně přestala trucovat. Franziska by tě přijala s otevřenou náručí.“ „Na to zapomeň!“ Věnoval jí rezignovaný pohled. „Mimochodem, máme v plánu se vzít,“ dodal posléze. „V květnu, až bude trochu teplo.“ Sonja vytřeštila oči. Pochopila, že to myslí vážně. V tu chvíli se jí udělalo zle. Musí pryč. Okamžitě. Jinak tu vrhne do některé z těch krabic. „Musím jít,“ vypravila ze sebe, vzala kabelku a vyběhla z bytu. Dole na ulici se prudce nadechla. Trochu to pomohlo. Opět se jí zmocnila zlost a rozproudila jí krev v těle. Svatba! Tak se to té jezince přece povedlo. Připravila ji o otce.

15

VENKOVSKE SIDLO_02.indd 15

13.8.19 10:35

Jenny

M

„

á blechy!“ Jenny postavila prášek na blechy na jídelní stůl a rozhlížela se po babiččině obýváku. No jasně. Zase tu chudinku zavřela do té příšerné ohrádky. Julča v ní stála, ručičkama se držela špruslí, pusu upatlanou od mrkve. „Blechy?“ opáčila babička, aniž by vzhlédla od papírů. „Myslela jsem si to.“ Jenny její výrok ignorovala. Neříkala předtím něco o svrabu či ­ekzému? Ale čert to vem. Přešla k dcerce a vyndala ji z ohrádky. „Že ji pořád zavíráš do toho krámu tady! Je tam chudinka jako ve vězení. Nemůžu se na to dívat!“ Babička svraštila čelo a narovnala si brýle. Aha, špatná nálada. Zřejmě prochází účty. Nahromadila se jich pěkná řádka, ale Jenny k nim nepustí. „Nenechá mě v klidu pracovat, Jenny. A v ohrádce se jí aspoň ­nemůže nic stát.“ Julia už pár týdnů chodí, pohybuje se na svých vratkých nožkách neuvěřitelnou rychlostí a každou chvíli spadne na plenkami vycpaný zadeček. Vyráží přitom radostné skřeky a nejraději vytahuje věci z nízkých polic a skříněk. Babiččiny ubrusy a dečky se ukázaly jako velmi nepraktické, Julča je s oblibou stahuje se vším, co na nich stojí. A protože žádný z pokojů v panském domě ještě není úplně hotový a všude trčí ze stěn kabely a hřebíky, je třeba Julčiny aktivity hlídat ostřížím zrakem. Falko strčil čumák do škvíry ve dveřích, otevřel si a nakráčel do místnosti. S hlubokým povzdechem se uvelebil pod stolem a položil hlavu babičce na nohy. 16

VENKOVSKE SIDLO_02.indd 16

13.8.19 10:35

Jenny jen taktak zachytila Julču, která se už chystala přivítat svého zvířecího kamaráda láskyplným objetím. „Neeeee!“ vřískala holčička a kopala rukama nohama. Slovo „ne“ se naučila hned po „maaa“. „Nemáš šanci, brouku,“ nedala se obměkčit Jenny. „Dokud bude posypaný tím sajrajtem.“ Julča spustila ohlušující protest. Projevovala se čím dál víc jako ­pravá Dranitzová: rázná, vytrvalá, s pevnou vůlí. Jen ta noblesa jí zatím chybí. Falko si svou vzpouzející se kamarádku měřil nedůvěřivým po­ hledem, nepodnikl ale pokus se k ní přiblížit. Možná byl docela rád, že bude protentokrát ušetřen tahání za uši a za ocas. „A co jinak?“ křikla babička ve snaze přehlušit Julčin řev. „Vůbec nic,“ odpověděla Jenny stejně nahlas. „Hraje s námi dál divadlo, káča bláznivá… Podívej, Julinko, panenka, chce si s tebou hrát…“ Julča nebyla dobrá panenčí máma. Vytrhla matce hadrovou panenku z ruky a mrštila s ní tak, že dopadla velkým obloukem přímo Falkovi na přední tlapy. Pes létající objekt očuchal a posléze odstrčil čumákem. „Dej jí sušenku, to ji uklidní,“ radila babička. Taktika skutečně zabrala. Julča si nacpala sušenku do pusy a rázem ztichla. Jenny si přisunula židli ke stolu, který jim sloužil jako jídelní i pracovní zároveň. „Už mě to nebaví, babi. Příště jí řeknu ,teto‘. Co si vůbec myslí? Že jsme tak hloupé? Každý tady ve vsi o tom ví, může si spočítat na prstech, že se to k nám doneslo.“ Babička odložila propisovačku a přísně se na Jenny podívala. „Walter mě prosil, abychom počkaly. Je pro něj důležité, aby Sonja udělala první krok.“ Jistě. Jenomže Jenny tahle Sonja už pomalu leze na nervy. Jak může být někdo tak umanutý? Co jí s babičkou udělaly, že se k nim nechce znát? Neměla nakonec sama spadeno na sídlo Dranitz a ony ji předešly? Nebo má obecně něco proti příbuzenstvu ze Západu? Ale to moc nesedí – koneckonců sama žila dlouhá léta v západním Německu. „Víš co?“ Babička rychle sáhla po propisovačce, než se jí mohla zmocnit Julča. „Pošlu jí pozvánku na svatbu. Jen tak nezávazně.“ 17

VENKOVSKE SIDLO_02.indd 17

13.8.19 10:35

Kam chodí na ty své bláznivé nápady? Proč by měla Sonja přijít zrovna na svatbu, když se svým staronovým příbuzenstvem nechce mít nic společného? „Když myslíš,“ zapochybovala. „Koho chceš vůbec pozvat? Říkalas, že budeme slavit v úzkém kruhu, ne?“ „Mám zatím na seznamu osm lidí: Mínu, Karla-Ericha, Mücke s Kacparem, Kalleho, Wolfa a Anne Junkersovou. A Sonju. Ach ano, nesmím zapomenout na Ulliho. K tomu my tři. S Julčou čtyři…“ „To ale nejde, babi!“ Franziska se nechápavě podívala na vnučku a posunula si brýle. „Proč by to nešlo?“ „Protože je nás dohromady třináct. To přináší neštěstí.“ Franziska se opřela o opěradlo židle. „Snad nejsi nakonec pověrčivá, nebo ano?“ „U svatby není opatrnosti nikdy nazbyt,“ mínila Jenny s vážnou tváří. Babička uznala, že na tom něco je. Ujistila ale vnučku, že si ten krok důkladně rozmyslela a kromě toho vzešla iniciativa od Waltra. Ten je toho názoru, že po více než padesátiletých zásnubách neskrývá sňatek žádné riziko. „Ale jestli ti číslo třináct vadí – měla jsem vlastně v plánu pozvat i svou dceru Cornelii.“ Jenny vzala Julče z ruky lžičku, s níž holčička úporně bušila do babiččina podšálku. „Ty chceš pozvat mámu? To nemyslíš vážně!“ Pohled do babiččiny tváře ji utvrdil, že to není žert. No, potěš ­pánbůh! Jenny bylo jasné, že nemá šanci to babičce rozmluvit. Může jen doufat, že matka pozvání nepřijme. Nesnáší rodinné oslavy, na dědečkův pohřeb jela jen velmi neochotně. „Myslím, že Cornelia na to má právo, Jenny. Aspoň by měla vědět, že se její matka podruhé vdává. Nemyslíš?“ Jenny pokrčila rameny. Cornelia vždycky pohrdala institucí manželství. Pokládala je za „buržoazní přežitek“, který odsuzuje lidi k monogamii. Lidé jsou ale od přírody polygamní a přirozená je pro ně volná láska a život v malé skupině. To aspoň kdysi tvrdila a Jenny si nedovedla představit, že by mezitím změnila názor. „Co máš pořád proti své matce, Jenny?“ povzdechla si babička. „Nebylo by načase, abyste se smířily?“ 18

VENKOVSKE SIDLO_02.indd 18

13.8.19 10:35

„Ne!“ „Já myslím, že tě má ráda a dělá si o tebe starost.“ „S tím měla začít dřív,“ ujelo Jenny. Náhle se jí v mysli vynořila spousta zasutých křivd, které ji jako dítě trápily. Matčina bezcitnost. Její scestné teorie. Hysterické záchvaty. ­Pohlavky, které od ní schytala – a na druhou stranu její výklady o antiautoritativní výchově. „Jednou jsem upadla a rozbila si koleno. Myslíš, že mě utěšovala? Že se starala o mou krvavou ránu? Ne. Šla roznášet letáky. Koleno mi zalepil Bernd, to byl jeden z bytové komuny. A když jsem měla spal­ ničky, seděla u mě Maria. Nebo Biggi. Ale nikdy ne máma, ta měla vždycky na práci něco důležitějšího. Dítě si prý má zvykat na různé lidi. Pokaždé měla po ruce podobné hlášky, aby zamaskovala vlastní egoismus a neschopnost lásky.“ Jenny se dostávala do ráže a zmiňovala věci, s nimiž se ještě nikdy nikomu nesvěřila. Vytryskly z ní samospádem a vehnaly jí slzy vzteku do očí. Julča vycítila matčino pohnutí, začala poplakávat a chtěla k babičce. „Ach bože,“ zhrozila se Franziska a vzala si Julču k sobě. „To jsem vůbec nevěděla. Chudinko malá. Kdybych to jen tušila…“ „To je v pořádku.“ Jenny popotáhla nosem. „Už je to dávno. Teď aspoň víš, proč tady mámu nechci.“ „Možná by vám oběma udělalo moc dobře, kdybyste se mohly vypovídat.“ „Na to zapomeň!“ Franziska zmlkla a podala Julče další sušenku. Falko pod stolem vstal a položil Jenny svůj vlhký čumák prosebně do klína. Na koberci se objevilo množství malých černých teček. Fuj! Prášek, jak se zdá, zaúčinkoval promptně. „Je to všechno moje vina,“ prohlásila babička. „Pracovala jsem ve firmě a Conny dostala klíče na krk. Ale co jsem měla dělat? Chtěli jsme se dostat nahoru, být zase někým, aby na nás už nekoukali jako na nějaké příživníky…“ „Ach, nech už těch starých příběhů, babi,“ přerušila ji netrpělivě Jenny. „Válka za to může. Nebýt té strašné války, nebyla by naše rodina takhle zoufale roztříštěná. Válka a vyhnání z Dranitzu.“ 19

VENKOVSKE SIDLO_02.indd 19

13.8.19 10:35

Jenny zalitovala své upřímnosti. Na její vkus dělá babička příliš velký humbuk kolem toho, čemu říká rodina. K čemu jí bude matka tady na Dranitzu? Vždycky se obešla bez ní. „Víš, babi, já si myslím, že ženy z naší rodiny by se porafaly i bez války.“ „Co to povídáš?“ rozčílila se babička. „Já jsem se se svou matkou nikdy nehádala.“ „A s Elfriede?“ Babička jen vyfoukla vzduch nosem a nechala otázku bez odpovědi. Místo toho vzala Julče z upatlaných ruček list papíru a začala Jenny vysvětlovat, jak si představuje průběh oslav. Musí se to dobře promyslet, do května už nezbývá moc času. V jedenáct si s Waltrem na radnici ve Warenu řeknou své Ano. Hodinu po poledni by měla začít svatební hostina v úzkém kruhu na sídle Dranitz. V sále, který do té doby musí být už kompletně zrekonstruovaný. Od osmnácti hodin je naplánovaná otevřená oslava ve stanu dole u jezera se studeným bufetem a pitím, lampiony, hudbou a tancem. „A kdo tam přijde?“ „Lidi z vesnice, přátelé a známí – kdo bude mít chuť.“ Jenny se plán na „malou oslavu v nejužším rodinném kruhu“ zdál poněkud nákladný, ale proč ne? Babička a Walter si to zaslouží. „Už jste si zamluvili svatební cestu?“ chtěla vědět. „Benátky? ­Antarktida? Karibik?“ „Proboha, Jenny – co tě napadá? To je všechno hrozně drahé a kromě toho odsud nemůžu odjet, dokud se na domě bude pracovat.“ „Ale jdi, babi. Vždyť je to jednou za život. Vsadím se, že s dědou jste si tenkrát taky svatební cestu nedopřáli.“ „No, byli jsme spolu v neděli na pouti…“ „Panejo, to jste se teda pořádně rozšoupli!“ Franzisku ta ironie rozzlobila. „Byly jiné časy. Tehdy si člověk té trošky peněz, co měl, jinak vážil.“ Jenny to vzdala. Babička Franziska je zkrátka z těch, co vždycky najdou důvod, aby si odepřeli nějaké potěšení. Přitom potřebuje dovolenou jako sůl. Je skoro zázrak, že to všechno, co se tu na ni navalilo, zatím víceméně zvládá. Koneckonců už není nejmladší. „Mám ti pomoct s nádobím, babi?“ Zvykla si chodit s Julčou k babičce na oběd. Babička vařila dobře 20

VENKOVSKE SIDLO_02.indd 20

13.8.19 10:35

a ráda a Julča se s nadšením cpala jejími šťouchanými bramborami se zeleninou a omáčkou a ještě raději vanilkovým pudinkem s malinovou šťávou, který dělala jako moučník. „Není třeba, umyju ho později.“ „Tak dobře. My tedy vyrazíme. Nezapomeň Falka večer ještě po­ sypat tím práškem!“ Franziska vlepila své pravnučce na rozloučenou pořádnou pusu, oblékla jí růžovou prošívanou bundičku, kterou jí objednala podle katalogu, a nakonec jí nasadila vlněnou čepici a botičky. Jenny si odpustila poznámku, že není žádný mráz – babička byla přesvědčená, že Julča dostane zánět středního ucha, když ji ponese v březnu do auta bez čepice. Venku pršelo, Jenny musela dávat zatraceně pozor, aby neuklouzla, když si s dcerkou na ruce klestila cestu stavební sutí. Na příští týden je ­objednaný kontejner, snad se toho odpadu už konečně zbaví. Zatímco odemykala svého kadetta, pohlédla zpátky na panský dům dranitzkého sídla. V tomhle sychravém počasí nepůsobil nijak přitažlivě. Jistě – má nový krov, střecha po několika reklamacích konečně těsní, zato vnitřní práce se vlečou. Možná je netrpělivá, ale má dojem, že většinu času tráví čekáním. Často museli přiložit sami ruku k dílu. S architektem Kacparem Woronským, s nímž Jenny dřív pracovala v architektonickém studiu v Berlíně, vynášeli několik dní suť z místností, aby uvolnili průchod elektrikářům. Bohužel byly i takové firmy, které slibně začaly, pak se ale řemeslníci pár dní neobjevili, ­protože byli odvolaní na jiné pracoviště. Když se konečně vrátili, byl většinou pátek a následoval víkend. Trvalo dva měsíce, než bylo všude položené topení, a ještě další týden, než fungovalo bez chyby. Ne, má-li být upřímná, představovala si rekonstrukci mnohem jednodušeji a hlavně svižněji. Jenny si vzpomněla na časy v architektonickém studiu Strassner – což dělala vysloveně nerada – a napadlo ji, že její tehdejší šéf a milenec Simon Strassner se nikdy od stavebních firem nenechal tahat za nos. Měl na to své metody. Ale jaké, to si nechával pro sebe. Přikurtovala Julču do sedačky a podala jí medvídka na spaní. Ply­ šový méďa byl vánoční dárek od Mücke a stal se nepostradatelným při cestách autem. Jakmile plačící Julča dostala plyšové zvíře do rukou, strčila si jeho ocucané ouško i s palcem do pusy a okamžitě usnula. Jenny 21

VENKOVSKE SIDLO_02.indd 21

13.8.19 10:35

s obtížemi vyjela s kadettem z louže, v níž předtím bezstarostně zaparkovala. Mrholení bylo záludné, sotva uschlou půdu proměnilo znovu v bahno. Proti ní se vynořila dobře známá červená dodávka – elektrikář, který se ohlásil dnes ráno na sedmou, ale nedostavil se. Teď bylo za deset minut čtyři, to už je jistě na cestě domů. Vzteky vjela na začátku vesnice do kaluže, až se kalná voda rozstříkla na všechny strany. Ve zpětném zrcátku zahlédla na kraji vozovky postavu oklepávající ze sebe bláto. S leknutím zabrzdila a stáhla okénko. „Tos udělala schválně?“ Postava zlitá od hlavy k patě k ní popošla rychlými kroky, zastavila se u dvířek auta a sundala si z hlavy odkapá­ vající čepici. Sakra práce – Ulli! „To… to je mi strašně líto,“ vykoktala. „Myslela jsem, že jsi v Rakousku. Ne, chci říct, že jsem tě neviděla, promiň…“ Co to povídám za blbosti, pomyslela si. Bude si myslet, že jsem cvok. „S děckem v autě by ses neměla tak hnát!“ Nejraději by odsekla, aby nechal Julču laskavě na pokoji, ale protože měl pravdu a taky proto, že vypadal doslova jako mokrá slepice, si to rozmyslela. „Zaplatím ti čistírnu, okay?“ Ulli si oklepal mokrou čepici, zpátky na hlavu si ji už ale nenasadil. „Nesmysl,“ zabručel. „Příště si dávej lepší pozor. Nevíš, kde je Mücke?“ Aha, odtud vítr fouká. Sotva je zpátky ze Schladmingu, kde zřejmě vyjednal podmínky rozvodu s Angelou, přijel se podívat, jestli je Mücke pro něj volná. Máš smůlu, hochu. „Mücke? Ta je ve Warenu. Dostala tam záskok ve školce. Tady ­bohužel školku zavřeli.“ Věděl o tom? Přemýšlela, kdy vlastně do Schladmingu odjel. Krátce po Vánocích. To si tam dopřál pěknou zimní dovolenou. Kde na to asi vzal peníze? Pokud je jí známo, pracovali v loděnici na zkrácenou ­pracovní dobu. „Bydlí ještě u rodičů?“ „Jasně. S Kacparem. Rokowští ho nakonec vzali na milost.“ „Taktak.“ Ulli kroutil mokrou čepicí a zíral nepřítomně před sebe. Když si všiml, že ho Jenny pozoruje, vzpamatoval se a nasadil lhostejný výraz. „Ještě jsi nebyl u babičky a u dědy?“ zeptala se. 22

VENKOVSKE SIDLO_02.indd 22

13.8.19 10:35

„Právě k nim jdu.“ „No jo,“ zasmála se Jenny. „Tak to ti Mína vylíčí dopodrobna všechny novinky.“ Její smích byl nakažlivý, i Ulli si teď dovolil slabou grimasu. „Tvojí babičce se daří dobře?“ zajímal se. „Skvěle. V květnu se bude vdávat.“ „A hrome!“ Za nimi zahoukal náklaďák, Jenny zabírala na úzké silnici příliš mnoho místa. „Ještě se uvidíme. Zastav se někdy, Julča bude mít radost!“ Zvedl ruku na pozdrav a rychle uskočil stranou, protože náklaďák právě projížděl stejnou kaluží. Jenny počkala, až auto zmizí, a sešlápla plyn. Ve zpětném zrcátku ještě zahlédla Ulliho, jak zahýbá do jedné z postranních ulic. Vysoký, ramenatý chlap sportovního vzezření. ­Minulý rok převesloval v rekordním čase Dranitzké jezero. Potom jí naprosto nečekaně vlepil pusu. Byla tak zaskočená, že mu jednu vrazila. Teď ji to trochu mrzí, docela se jí to líbilo. Vůbec se jí líbil, Ulli. Ale nějak k sobě nepasovali, rozhádali se a Ulli má teď, jak se zdá, znovu spadeno na Mücke. Její kamarádka je momentálně silně ve středu ­zájmu. Nejen Ulli se o ni snaží, ale je tu i Kalle, který za ní už dlouho pálí. A samozřejmě Kacpar, její přítel. Jenny si musela přiznat, že jí trochu závidí. Ta milá, macatá Mücke má najednou tři ctitele, zatímco ona, která se vždycky pokládala za ­neodolatelnou, nevidí ve svém okolí jediného nápadníka. Alespoň ne takového, co by se jí líbil. Zato mám Julču, pomyslela si trucovitě. A babičku. Ale babička má teď svého Waltra a zdá se, že její zápal pro venkovské sídlo tou znovunalezenou láskou z mládí poněkud ochladl. Jenny jí to pozdní štěstí samozřejmě ze srdce přeje, ale někdy má pocit, že zůstala na to smlouvání s řemeslníky, nedodělky a reklamace sama. Nemůže se zbavit dojmu, že babička na další stavební úpravy už tolik nespěchá. Místo aby se pořádně opřela do projektu „Hotel Venkovské sídlo – wellness pro duši i tělo“, mluví stále víc o rodině a o tom, že je třeba navzájem smířit její přísluš­ níky. Jenny byla skoro nakloněná tomu pokládat to za projevy stáří. Dojela k jejich domu. Zaparkovala, vystoupila, vytáhla spící dcerku ze sedačky a i s medvědem ji nesla nahoru po schodech. Přede dveřmi ležela naditá hnědá obálka. Hurá, škola s dálkovým studiem se ozvala! 23

VENKOVSKE SIDLO_02.indd 23

13.8.19 10:35

Okamžitě se jí o sto procent zvedla nálada. Sehnula se, pravou rukou držela dítě, levou zvedla obálku, přidržela ji mezi zuby a odemkla dveře. Inzerát školy našla v novinách a napsala si o info. Už delší dobu si pohrávala s myšlenkou studovat podnikovou ekonomiku. Aby mohla později kvalifikovaně řídit hotel. K tomu ale potřebuje maturitu. Je k vzteku, že tehdy nechala školu! Ale chyba se dá vždycky napravit, tu pitomou maturitu si může ještě dodělat. Jenom musí pumpnout ­babičku, dálkové studium bude něco stát. Ale je to pro její budoucnost a také pro budoucnost sídla Dranitz. Wellness hotel s bazénem a saunou, jízdárnou, projížďkami v kočáře, pramičkami na jezeře, to bude ta pravá oáza pro vyhořelé manažery a podnikatele. Takové, co jich v poslední době v Berlíně přibývá jako hub po dešti. Bylinné koupele a masáže, sekt a pochoutky, možná i přednášky, koncerty, umělecké večery – wellness pro tělo i duši. Když si to všechno vykreslila ve své fantazii, sebrala opět odvahu a cesta k tomu se jí už nejevila tak namáhavá. „Maaa!“ ozvala se Julča a začala se vzpouzet v matčině náručí. Jenny ji postavila na zem, zavřela dveře a dívala se, jak se malá ­kolébá chodbou do dětského pokoje. Na prahu zakopla a upadla. Jenny se k ní rozběhla, vzala ji konejšivě za ruku a odvedla do kuchyně. „Teď půjdeme do vany a pak si dáme výbornou kašičku. Podívej, méďa je tu s námi.“ Julča naštěstí nebrečela. Když byla přetažená, rozeřvala se kvůli ­každé maličkosti, jindy si zase opravdu natloukla a se smíchem vstala, jako by se nic nestalo. Bylo to sladké stvoření. Čím byla starší, tím větší s ní byla zábava. Skoro všemu už rozuměla, mohla jí předčítat, ukazovat obrázky, hrát si s ní na schovávanou. Koupání bylo její vášní, cákala kolem sebe v bleděmodré vaničce, až byla celá koupelna pod vodou. I tentokrát dostala Jenny pořádný zásah a v mokrých kalhotách pak krmila dcerku krupicovou kaší. Julča byla chválabohu dobrý jedlík, a čím víc kaše do sebe večer nacpala, tím déle vydržela přes noc. Po jídle následovala krátká hra: lechtání, schovávání medvídka pod osuškou, kopání nožkama, strkání prstíků mámě do pusy a kvi­ čení radostí. „Teď už ale půjdeme hajat…“ Malá byla jiného názoru, ale matka ji přesto odnesla do postýlky. Postýlka byla od Rokowských, kdysi v ní vyrůstala Mücke. Z vyřezávané kolébky, kterou zachránila Mína na půdě, Julča už dávno vyrostla. 24

VENKOVSKE SIDLO_02.indd 24

13.8.19 10:35

V postýlce byl ještě čas na čtení. Mücke přinesla Jenny ze školky různé dětské knížky z dob NDR, hlavně pohádky, ale také básničky a říkadla. Julča si nejvíc oblíbila Žabákova dobrodružství s hezkými ­obrázky, možná i proto, že malý žabák byl stejně svéhlavý jako ona. Teď Jenny předčítala říkadla a malá pozorně naslouchala. Po krátké době se ale začala sápat po knížce a chtěla si ji strčit do pusy. To už jsou lepší hry s prsty, babička jich znala spoustu a Jenny se je od ní naučila. Vařila myška kašičku, na zeleném rendlíčku, tomu dala, tomu víc, tomu málo, tomu nic, a ten malinký běžel, běžel do komůrky! Po posledním verši přišlo lechtání, na které malá s napětím čekala už od začátku. Zvláštní, jak ty nejstarší a nejjednodušší věci vždycky nejlíp zaberou. Jenny ještě zazpívala ukolébavku a uvědomila si, že jí jako dítěti nikdo nezpíval. Usínala na pohovce, zatímco v kuchyni se při bigbítu živě diskutovalo a kouřilo. Jak mizerné měla dětství! Ne, její dcera nic podobného zažívat nebude. Zůstala sedět u postýlky, dokud Julča neusnula. Až potom vstala, urovnala jí přikrývku a po špičkách odešla do obýváku, aby konečně otevřela obálku ze školy. Vypadla na ni kupa prospektů na lesklém ­papíře. Kurzy byly pěkně drahé. Doufejme, že přesvědčí babičku, aby poskytla na vzdělání své jediné vnučky tolik peněz. Jenny se začetla do výukového programu a přemýšlela, jak skloubí stavbu, dítě a školu. Už teď je k smrti unavená. Chvíli seděla jen tak s hlavou opřenou v dlaních, až se, aniž by si toho všimla, vnořila do říše snů.

25

VENKOVSKE SIDLO_02.indd 25

13.8.19 10:35

Mína

Z

apomněla si klíče, ale Karl-Erich je doma a může jí otevřít. Jenom chvíli potrvá, než se došourá ke dveřím. Mína si povzdechla a postavila obě nákupní tašky na zem. „Je všechno v pořádku, Míno?“ volala zezdola Tillie Rokowská. „Jo, jo… můžeš jet. A moc děkuju!“ Tillie se ale nehýbala z místa. Bylo to od ní hezké, ale pro Mínu trochu obtěžující. „Neotvírá?“ starala se Tillie. „Ale jo, už jde.“ „Kdyby něco, dej vědět. Vždyť víš…“ „Díky, Tillie…“ Dole zapadly dveře do zámku a Mína si pomyslela, jaká je to bída s tou novou dobou. Dřív stačilo doběhnout do konzumu, byla to čtvrthodinka pěšky, a když byla mladší, zvládla to i za deset minut. Někdy šla i třikrát denně. Vždycky tam natrefila na někoho, s kým si mohla popovídat. Ale konzum už před časem zavřeli a nakupovat se jezdilo do Warenu. Někdo ji vždycky musí vzít autem, protože autobus jezdí jen ráno tam a večer zpátky. Tak dlouho ale nemůže nechat Karla-Ericha samotného. Ach, není nijak příjemné být závislá na cizích lidech. Konečně zaslechla manželovy namáhavé kroky a oddechování. Chůze mu způsobovala bolesti. Trpěl revmatismem, klouby měl nateklé a pohyb po bytě pro něj byl utrpením. „No to je dost,“ přivítal ji. „Byly jste tam celou věčnost. To jste ještě seděly někde na kafi, ne?“ Pousmál se, ale vzápětí zkřivil tvář, protože narazil nohou do otevřených dveří. 26

VENKOVSKE SIDLO_02.indd 26

13.8.19 10:35

Mína odvlekla tašky do kuchyně a postavila je na stůl. Dřív jí s těž­ kými věcmi vždycky pomáhal. Pytle s uhlím si přehodil přes rameno jako nic a nákupní tašky bral do ruky po dvou a ještě s nimi mával a smál se, když se strachovala, aby z nich nevypadl pytlík mouky nebo lahev mléka. Teď měl problém hýbat vlastním, revmatismem zkrouceným tělem. „Jo, kafe jsme si daly,“ přiznala. „Nemůžu přece Tillii nakazovat, co má dělat, když je tak hodná a vezme mě autem. A Anna Loopová byla s námi a chtěla ochutnat švarcvaldský višňový dort.“ Karl-Erich se usazoval na kuchyňskou židli, přičemž se opíral pěstmi o stůl a poslední kousek prostě žuchnul na sedadlo. Když se to povedlo, s úlevou si povzdechl a narovnal si polštář za zády. „Vždyť nic neříkám,“ prohlásil smířlivě. „Jsem rád, že se dostaneš ven. Dala sis taky koláč?“ Mína uklidila cukr, sůl, pudink a citrony z nákupní tašky, pak ještě dvě kila mouky a sušené droždí, to bylo praktické, protože dlouho vydrželo. „Měla jsem kousek mramorové bábovky, ale byla moc sladká a mazlavá. Dělám doma mnohem lepší. Z hodně vajec a kvalitního másla.“ Mína dala vařit vodu a nasadila na konvici porcelánový filtr. Moderní kávovary, které teď zaplavily všechny domácnosti, neměla ráda. Káva z nich byla málo horká a chutnala nějak po umělé hmotě. Ale zrnková káva, která se teď sehnala v obchodech, byla výborná. Nedala se srovnat s tím, co pili dřív. Nakonec vyklidila i druhou tašku, v níž bylo především ovoce a zelenina, brambory a maso v průhledné fólii. Ty nákupní tašky už s sebou nemusíš tahat, radila jí Tillie. Všude dávají igelitky. Mína ale na své tašky nedala dopustit. Žádné igelitky nepotřebuje. Tillie jich už má plný šuplík, vždycky je pečlivě složí, kdyby se na něco hodily. „Nedávej do toho tolik mlíka,“ protestoval Karl-Erich, když mu servírovala kávu. „Copak jsem kojenec?“ S námahou donesl šálek k ústům, prsty už měl úplně zkroucené. Mína ale nepovolila. Jestli chce jíst a pít, musí se trochu namáhat. ­Krmit ho nebude. „Ach, to je balada!“ pochvaloval si po prvním doušku. „Dáš mi ­sušenku?“ 27

VENKOVSKE SIDLO_02.indd 27

13.8.19 10:35