Karina Sainz Borgo
V Caracasu bude nejspíš stále tma
ODEON
Přeložila Lada Hazaiová
LA HIJA DE LA ESPAÑOLA Copyright © Karina Sainz Borgo, 2019 This edition published in agreement with the Proprietor through Casanovas & Lynch Agencia Literaria S. L., Barcelona Translation © Lada Hazaiová, 2020
ISBN 978-80-207-1947-8
Věnováno ženám a mužům, kteří tu byli přede mnou. A také těm, kdo přijdou po mně. Neboť všechny námořní příběhy jsou přisvojené a my kousky čehosi, co hledá pevnou zem.
Nic, ach, nic tě nemůže zastrašit, básníku, Ani vítr v drátech. (…) Pozvedni hlavu, ale smysl ať má, co píšeš. Yolanda Pantin, „Stydká kost“ Odkázali mi odvahu. Já statečný nebyl. Jorge Luis Borges, „Výčitky svědomí“ Vždyť vím, i sám že v cizině jsem vychován byl jako ty. Sofoklés
Matku jsme pohřbily s jejími věcmi: v modrých šatech, černých střevících bez podpatků a v multifokálních brýlích. Jinak jsme se rozloučit neuměly. Nedokázaly jsme od její podoby ty části garderoby oddělit. Bylo by to jako navrátit ji do země neúplnou. Všechno jsme pohřbily, protože po její smrti už nemáme nic. Dokonce ani jedna druhou. Toho dne jsme obě padly únavou. Ona do dřevěné rakve, já na židli bez područek ve zchátralé kapli, ve které jako v jediné z těch pěti nebo šesti bylo volno na poslední rozloučení se zesnulou. Pronajmout jsem si ji mohla na pouhé tři hodiny. V tomto městě byly spíš pece než smuteční síně. Lidé proudili dovnitř a ven jako bochníky chleba, kterých byl na pultech obchodů nedostatek a jež tvrdě jako déšť dopadaly na sklo naší paměti a připomínaly nám hlad. Jestliže o onom dni mluvím v množném čísle, je to ze zvyku, neboť tavidlo času nás svařilo k sobě jako strany meče, jímž jsme bránily jedna druhou. Při vymýšlení náhrobního nápisu jsem pochopila, že smrt se nejprve uskutečňuje v jazyce, vytržením podmětu z přítomnosti a jeho zasazením do minulosti. Učiní z něj ukončený děj. Věci, jež započaly a skončily v uplynulém čase. To, co bylo a už nikdy nebude. Taková byla pravda: má matka už bude časována v jiném tvaru. Jejím pohřbením 9
jsem uzavřela dětství bezdětné dcery. V tomto umírajícím městě jsme přišly o všechno, dokonce i o slova v přítomném čase. Na smuteční obřad přišlo šest osob. Ana byla první. Sotva se vlekla, její manžel Julio ji musel podpírat. Vypadala, jako by se prodírala temným tunelem na svět, v němž jsme přebývali my ostatní. Už měsíce brala antidepresiva. Účinek začínal slábnout. Zásoba tabletek jí stačila sotva na denní dávku. Xanaxu byl stejný nedostatek jako chleba a beznaděj si razila cestu silou zoufalství těch, kteří viděli, jak mizí vše potřebné: lidi, místa, přátelé, vzpomínky, jídlo, klid, mír, rozvaha. „Ztrácet“ se stalo rovnostářským slovesem Dětí revoluce, které používaly proti nám. S Anou jsme se poznaly na filozofické fakultě. Od té chvíle jsme souběžně zažívaly vlastní soukromá pekla. Teď také. Když maminku přijali na oddělení paliativní péče, Děti revoluce uvěznily Anina bratra Santiaga. Toho dne zatkly desítky studentů. Všichni skončili se zády do živého masa od broků, zmlácení na nárožích nebo znásilnění hlavní pušky. Santiago se dostal do Hrobu, což byla pravidelně dávkovaná kombinace všech tří možností. Strávil v onom vězení zbudovaném pět poschodí pod zemí víc než měsíc. Nedoléhaly tam zvuky, nebyla tam okna, přirozené světlo ani vzduch. Byly slyšet jen projíždějící soupravy metra a rachocení kolejí nad hlavou. Santiago obýval jednu ze sedmi cel v řadě vedle sebe, takže nemohl vidět, kdo další je s ním zavřený. Každá kobka měřila dva krát tři metry. Podlaha a zdi byly bílé. Stejně jako postele a mříže, jimiž mu podávali podnos s jídlem. Nikdy jim nedávali příbory: když se chtěli najíst, museli rukama. Ana neměla o Santiagovi žádnou zprávu už dlouhé týdny. Dokonce jí ani nevolal, přestože za to každý týden platili 10
pěknou sumičku peněz; nedostávali už ani chatrný důkaz života, který dříve přicházel v podobě fotek pokaždé z jiného telefonního čísla. Nevíme, jestli je živý, nebo mrtvý. „Nevíme o něm nic,“ pověděl mi Julio téměř neslyšně stranou židle, na níž Ana půl hodiny zírala na své nohy. Za celou tu dobu zvedla oči, jen aby mi položila tři otázky. „V kolik hodin Adelaidu pochovají?“ „V půl třetí.“ „Aha,“ zamumlala Ana. „A kde?“ „Na hřbitově La Guairita, ve staré části. Máma tam kdysi koupila místo. Je tamodtud hezký výhled.“ „Aha…“ Ana vypadala, jako by vyvíjela zvláštní úsilí, jako by vyslovit ta slova pro ni představovalo nadlidský úkol. „Chceš dneska zůstat u nás, než přejde to nejhorší?“ „Zítra brzy ráno vyjíždím do Ocumare za tetami, vezu jim nějaké věci,“ zalhala jsem. „Jsi hodná, ale ty na tom taky nejsi zrovna nejlíp.“ „Jo.“ Ana mi vtiskla polibek na tvář a odešla. Kdo by chtěl oplakávat cizího nebožtíka, když v duchu vidí svého. Objevily se María Jesús a Florencia, dvě učitelky v důchodu, s nimiž máma stále ještě udržovala styky. Vyjádřily mi upřímnou soustrast a s vědomím, že nic z toho, co by mohly říct, nedokáže napravit smrt ženy ještě příliš mladé na odchod, se rozloučily. Odkráčely spěšně, jako by se snažily udělat si náskok před zubatou, než si pro ně také přijde. Kromě mého věnce nepřišel do pohřebního ústavu žádný jiný. Kruh z bílých karafiátů, které sotva pokrývaly vrchní polovinu rakve. Matčiny sestry, tety Amelia a Clara, nedorazily. Byla to dvojčata. Jedna byla tlustá a druhá vychrtlá. Jedna ustavičně 11
jedla, druhá snídala šálek černých fazolí, při jejichž přípravě šlukovala vlastnoručně ubalenou cigaretu. Žily ve vesnici Ocumare de la Costa ve státě Aragua blízko zátoky Cata y Choroní. Na místě, kde azurová voda olizuje bílý písek a které od Caracasu dělí neprůjezdné, drolící se silnice. Za svých osmdesát let života byly v Caracasu nejspíš pouze jedinkrát. Z té své vesnice na konci světa nepřijely dokonce ani na matčinu promoci, přitom máma byla první vysokoškolačka v rodině Falcónových. Vypadala na fotkách nádherně, jak stojí ve velké aule Ústřední venezuelské univerzity: silně podmalované oči, natupírované vlasy připláclé promočním baretem, ve ztuhlých rukách diplom a na tváři trochu osamělý úsměv, jako by byla naštvaná. Máma si tu fotku schovávala spolu s protokolem ze státnic v oboru učitelství a s oznámením, které tehdy tety daly do místních novin El Aragüeño, aby všichni věděli, že Falcónovi mají v rodině vysokoškolačku. S tetami jsme se vídaly málo. Jednou nebo dvakrát do roka. Jezdily jsme k nim do vsi během července a srpna, občas v době karnevalu nebo o Velikonocích. Vypomáhaly jsme jim s penziónem, a navíc jsme jim ulehčovaly s náklady. Matka jim nechávala nějaké peníze a občas jim dělala kázání: jedné, aby se přestala přejídat, druhé, aby něco jedla. Hostily nás snídaněmi, z nichž se mi zvedal žaludek: trhané maso, vyškvařená vepřová kůže, rajčata, avokádo a káva ze třtinové šťávy, což byla brynda se skořicí a nečištěným cukrem přeceděná přes bavlněnou punčochu, s níž mě pronásledovaly po celém domě. Ta břečka mi často působila mdloby, z nichž mě probouzely svými nářky bláznivých stařen. „Adelaido, miláčku, kdyby tu holku viděla moje máma, jak je hubeňoučká a neduživá, dala by jí tři kukuřičné placky 12
omaštěné sádlem!“ říkávala teta Amelia, ta tlustá. „Co s tím dítětem děláš? Vypadá jako smažený slaneček. Počkej tu na mě, miláčku. Už to nesu… Zůstaň tady, děvečko!“ „Amelie, nech tu holku na pokoji, když máš pořád hlad ty, neznamená to, že ho mají i druzí,“ namítala teta Clara z patia, kde hlídala své mangovníky a pokuřovala. „Teto, co tam venku děláš? Pojď dovnitř, už budeme jíst.“ „Vydrž, koukám, jestli ti darebáci od vedle zase nepřijdou klátit manga. Onehdy si odnesli tři tašky.“ „Tady to je; jestli chceš, sněz jenom jeden, ale jsou tam ještě tři,“ prohlásila teta Amelia, když se vrátila z kuchyně s talířem, na němž měla dva knedlíky plněné mletým vepřovým. „Potřebuješ to. Jez, děvečko, jez, než to vystydne!“ Když domyly nádobí, všechny tři se usadily v patiu a hrály bingo, dokud nezeslábly hmyzí nájezdy, mračna komárů, jež se objevovala přesně v šest a která jsme zaháněly dýmem z hořícího klestí. Uělaly jsme hranici a pak společně pozorovaly, jak hoří na pozadí vyhasínajícího dne. V té chvíli se obvykle jedna z nich, někdy Clara a jindy Amelia, zavrtěla v rákosovém křesle a zamumlala magické slovo: „Nebožtík.“ Měly na mysli mého otce, studenta inženýrství, kterému se plány na veselku vykouřily z hlavy, sotva mu máma oznámila, že čeká dítě. Soudě dle zuřivosti, která cloumala tetami, by člověk hádal, že i je kdosi pustil k vodě. Vzpomínaly na to víc než máma, kterou jsem nikdy neslyšela vyslovit jeho jméno. Protože po mém otci se slehla zem. Nebo alespoň tak mi to vyprávěla maminka. Připadalo mi to jako vysvětlení více než dostačující k tomu, abych se jeho nepřítomnosti nedivila. Pokud o nás nechtěl nikdy nic vědět, nebyl důvod, abychom od něho cokoli očekávaly. 13
Nikdy jsem naši rodinu nepovažovala za velkou. Tvořily jsme ji jen matka a já. Náš genealogický strom začínal a končil námi. Spolu jsme byly jako rákos nebo jistý druh aloe, které dokážou růst kdekoli. Byly jsme malé a žilnaté, skoro žebrované, snad proto, aby nás nebolelo, když nám kousek utrhnou, nebo dokonce vyrvou celé kořeny. Byly jsme stvořeny k odolnosti. Náš svět stál na rovnováze, kterou jsme byly schopné udržet. Zbytek byl něco výjimečného, dodatečného, a proto postradatelného: nikoho jsme neočekávaly, vystačily jsme si jedna s druhou.
14
Zmar. Takový pocit jsem měla, když jsem vytáčela telefonní číslo penziónu Falcónových v den, kdy měla maminka smuteční obřad. Telefon dlouze vyzváněl, než ho zvedly. Dvě churavé ženy v onom velkém domě jen těžko zdolávaly vzdálenost z patia do salónu, kde měly malý aparát na mince, který už dneska nikdo nepoužívá, jenž však stále měl volací tón a dalo se na něj zatelefonovat. Tety provozovaly svůj penzión už ně jakých třicet let. Za celou tu dobu nezměnily dokonce ani jediný obraz. Takové byly, neuvěřitelné jako růžové květy tabebujy namalované na zaprášených plátnech zdobících mastné, blátem umazané zdi. Po několika pokusech konečně telefon zvedly. Zprávu o matčině smrti přijaly zaraženě a téměř beze slov. U aparátu se vystřídaly. Nejdřív to vzala Clara, ta hubená, a potom Amelia, ta tlustá. Nařídily mi, abych pohřeb zdržela, aspoň dokud si nekoupí lístek na nejbližší autobus z Ocumare do Caracasu. Od hlavního města je dělily tři hodiny cesty po silnici plné výmolů a gangsterů. Spolu se stářím a nemocí – cukrovkou u jedné a artritidou u druhé – to byla vražedná kombinace. Přišlo mi to jako dostatečný důvod je od cesty odradit. Rozloučila jsem se s nimi slibem, že se na ně přijedu podívat – lhala jsem – a že společně půjdeme na devítidenní pobožnosti v místní kapli. Jen 15
nerady na to přistoupily. Zavěsila jsem s jistotou, že svět, jak jsem ho znala, se začal hroutit. Už téměř k polednímu přišly dvě sousedky z domu, aby mi vyjádřily soustrast a rozvinuly svůj útěšlivý repertoár. Což bylo stejně zbytečné jako házet hrách na zeď. Maríu, zdravotní sestru ze šestého, napadlo pohovořit o životě věčném. Gloria z podkroví naopak vypadala, že ji víc zajímá, co teď bude se mnou, když jsem zůstala „sama“. Vždyť přece ten byt je pro bezdětnou ženu příliš velký. Vždyť vzhledem k okolnostem jsem už jistě pomyslela na to, že aspoň jeden pokoj pronajmu. Vždyť dneska se platí v dolarech, když máš štěstí na známého. Slušní lidé, dobrá platební morálka. Je taky spousta grázlů, poznamenala Gloria. A protože samota je zlá a ty jsi teď sama, měla bys mít kolem sebe lidi, aspoň pro případ nouze, no ne? Určitě znáš někoho, komu bys ho mohla pronajmout, co, holčičko? A jestli ne, ona má vzdálenou sestřenici, která se už nějakou dobu chce přestěhovat do města. No že je to skvělá příležitost? Že jo? Nastěhuje se k tobě a ty si tak něco vyděláš bokem. No není to výborný nápad?, vybafla na mě u zavřené rakve mé sotva zesnulé matky. Vždyť poplatit při téhle inflaci doktora, pohřeb a hrob, to není jen tak. To tě muselo stát balík, no ne? Něco jsi nejspíš měla našetříno, to jo, ale máš ty starý tety, a ještě tak daleko odtud, to se ti peníze navíc budou hodit. Seznámím tě s tou svojí sestřenicí a ty jí ten pokoj pronajmeš. Gloria mlela stále dokola o penězích. Cosi v jejích krysích očičkách napovídalo, že nutně chce zjistit, jak moc by mohla vytěžit z mé situace, nebo jak si alespoň tu svou mým prostřednictvím vylepšit. Tak jsme tehdy žili všichni: koukali jsme, co má v nákupní tašce ten druhý, a větřili, jestli soused nenese 16
něco, čeho byl nedostatek, abychom vyzvěděli, kde by se to dalo sehnat. Všichni jsme se proměnili v podezřelé i hlídače, solidárnost jsme zkarikovali na kořistění. Ženy odešly ve dvě, jedna měla po krk netaktnosti té druhé, a druhou unavilo, že se jí nepodařilo zjistit, co teď bude s mým bytem, když už jsem neměla matku. Život se zredukoval na to, vydat se ven něco ulovit a živý se vrátit zpět. To byly naše nejzákladnější úkony, pohřbívání našich mrtvých nevyjímaje. „Pronájem kaple vás vyjde na pět tisíc silných bolívarů.“ „Máte na mysli pět miliónů starých bolívarů.“ „Ano, přesně tak.“ Zaměstnanec pohřební služby vložil do svého hlásku důraz. „Jelikož s sebou máte úmrtní list, vyjde vás to levněji. Jinak by to stálo sedm tisíc silných bolívarů včetně vystavení dokladu.“ „Sedm miliónů někdejších bolívarů, ne?“ „Ano, správně.“ „Aha.“ „Tak chcete si to pronajmout, nebo ne?“ vyhrkl mírně po drážděně. „Připadá vám, že mám na výběr?“ „To víte sama nejlíp.“ Zaplatit za rozloučení bylo ještě složitější než uhradit poslední matčiny dny na klinice. Bankovní systém byl čirá fikce. V pohřební službě neměli terminál na karty ani nepřipouštěli bankovní převod a já jsem neměla dost velkou hotovost, abych mohla složit požadovanou částku, přibližně dvoutisícinásobek mého platu. Kdybych ji měla, stejně by ji nepřijali. Tehdy nikdo bankovky nechtěl. Byl to bezcenný papír. Člověk musel mít velký balík peněz, aby si mohl koupit cokoli, počínaje láhví 17
sodovky – tedy pokud ji sehnal – a konče balíčkem žvýkaček, které se v té době občas daly koupit za deseti nebo dvanáctinásobek původní ceny. Z peněz se stalo urbanistické měřítko. Člověk potřeboval dvě věže ze stovkových bankovek, aby si koupil, byla-li, láhev oleje; někdy tři za čtvrt kila sýra. Bezcenné mrakodrapy, to byla národní měna: španělská vesnice. Během několika málo měsíců se to obrátilo: peníze zmizely. A tak už jsme neměli nic, co bychom dali za to málo, co se dalo sehnat. Zvolila jsem nejjednodušší řešení: vytáhla jsem z peněženky poslední padesátieurovou bankovku, kterou jsem koupila před pár měsíci na černém trhu, a rozvinula ji před zřízencem, který úžasem vytřeštil oči a skočil po ní. Pravděpodobně by se mi ji podařilo vyměnit za dvacetinásobek její oficiální hodnoty, nebo dokonce třicetinásobek toho, co jsem za ni dala. Padesát euro, čtvrtina mých zbylých úspor, které jsem srolované do ruličky schovávala v roztrhaných kalhotkách, jimiž jsem se snažila zmást případné zloděje, kdyby se k nám vloupali. Dohoda o provedení práce pro jedno mexické nakladatelství se sídlem ve Španělsku – platili mi v cizí měně – a opožděné vyúčtování zredigovaných rukopisů dovolovaly mně a mé matce přežívat. Ale poslední týdny nás semlely. Klinika si účtovala všechno, i to, co neměla a co jsme musely sehnat na černém trhu za trojnásobek i čtyřnásobek skutečné hodnoty: od jehel a pytlíků s infuzí až po obvazy a vatu, které mi opatřoval jeden zdravotní bratr s vizáží řezníka a za něž si předem účtoval horentní sumu, pokaždé vyšší, než jsme si původně dohodli. Všechno mizelo stejně rychle, jako vyprchával život z mámy ležící v posteli s povlečením, které jsem musela každý den nosit vyprané z domova a jež se nejspíš vytrácelo souběžně s náladou na společném pokoji, kde leželi další tři pacienti. Ve městě 18
neexistovala jediná klinika, která by neměla čekací listinu. Lidé churavěli a umírali stejně rychle, jako přicházeli o rozum. Nikdy mě ani nenapadlo dát matku do státní nemocnice; bylo by to stejné jako ji nechat umřít opuštěnou na chodbě mezi gangstery provrtanými kulkami. Ubýval nám život, peníze i síly. Dokonce i den byl kratší. Ocitnout se na ulici v šest večer byl hloupý způsob, jak si zahrávat se životem. Připravit nás o něj mohlo cokoli: kulka, únos, loupež. Blackouty trvaly dlouhé hodiny a se západem slunce volně přecházely do trvalé tmy. Ve dvě odpoledne se ve smuteční kapli objevila dvojice zřízenců pohřební služby. Dvě individua oblečená do tmavých šatů z hrubé látky. Chlapiska vzala rakev a nešetrně ji vrazila do Fordu Zephyr předělaného na pohřební vůz. Já jsem zvedla květinový věnec a uložila ho na rakev, abych dala jasně najevo, že tohle je má matka, nikoli tác s mortadelou. Tam, kde se úmrtí rovnala ztrátám při morové ráně, byla mrtvola mé matky Adelaidy Falcónové právě jen to: flákota, tělo bez života zvětšující hromadu mnoha dalších. Ti muži s ní zacházeli jako s ostatními: necitelně. Usadila jsem se na místo spolujezdce a pohlédla po očku na řidiče. Měl šedé vlasy a zvrásnělou pleť snědých lidí, když zestárnou. „Na který hřbitov jedeme? Na La Guairita?“ Přikývla jsem. Dál jsme jeli mlčky. Nechávala jsem se kolébat vlahým větrem města, jeho nakysle sladkým zápachem po slupkách pomerančů hnijících na slunci v plastovém pytli na odpadky. Projet dálnicí, co už padesát let sloužila městu, které mezitím ztrojnásobilo počet obyvatel oproti tomu, pro nějž bylo projektováno, nám zabralo dvakrát víc času než jindy. Zephyr neměl tlumiče a cesta plná děr byla hotová kalvárie. Matčina rakev bez jisticích řemenů lítala v kabině sem a tam. 19
Hleděla jsem ve zpětném zrcátku na dřevotřískovou rakev – na dřevěnou jsem neměla – a myslela na to, jak ráda bych byla mámě zařídila důstojný pohřeb. Jistě mnohokrát myslela na totéž. Byla by mi ráda dala to nejlepší: nejroztomilejší batoh do školy, jako ty růžové se zlatými pásky, jaké jiné holky měnily na začátku každého školního roku, a ne ten umělohmotný, pošťácky modrý, který každé září pečlivě vyčistila; větší dům se zahradou ve východní části města, a ne byt o velikosti krabičky od sardinek v té západní. Nikdy jsem nepohrdla ničím, co jsem od ní dostala, protože jsem věděla, jak moc ji to stálo. Kolik privátních hodin musela odučit, aby mi zaplatila soukromou školu nebo oslavu narozenin se zákusky, ovocným želé a limonádou v plastových kelímcích. Nikdy se o tom nezmínila. Nebylo třeba vysvětlovat, odkud bere peníze, kterými platila za byt, protože já to viděla den co den. Matka dávala soukromé hodiny každé úterý, středu a čtvrtek. O prázdninách se konaly každodenně pro studenty, kteří museli v září skládat reparát. Ve tři čtvrtě na čtyři matka stáhla ze stolu voskovaný ubrus. Rozdělila tužky, ořezávátka, několik bílých listů papíru, talíř se sušenkami María a džbán s vodou se dvěma skleničkami. Viděla jsem naším bytem projít hodně dětí. Všechny měly stejný bezkrevný výraz bez života i zájmu. Tlusté holčičky i kluci podvyživení tunami čokolády a televizí, jimiž zaplňovali odpoledne ve městě, z něhož pomalu mizela dětská hřiště. Vyrostla jsem v místě plném zrezivělých houpaček a skluzavek, na které nikdo nechodil ve strachu z kriminality, která se postupně rozrostla do rozměrů, o nichž se nám tehdy ani nesnilo. Matka opakovala studentům základy: podmět, sloveso a přísudek, potom předmět přímý, nepřímý a příslovečná určení. 20
Musela se dlouho snažit, než se jim podařilo je správně určit, a někdy ani tak ne. Tolik let opravovala testy, připravovala se na zítřejší dopolední vyučování a kontrolovala domácí úkoly odpoledních žáků, až přišla o zrak. Na konci života ty tlusté brýle s obroučkami perleťové barvy takřka nesundávala. Bez nich nedokázala udělat už nic. Třebaže každodenní četba novin pro ni byla stále pomalejší a náročnější, nikdy si neodřekla si brýle nasadit. Připadalo jí to jako projev civilizovanosti. Moje matka Adelaida Falcónová byla kultivovaná žena. Naši domácí knihovnu tvořily knihy z Klubu čtenářů, což byla edice klasiků i současných spisovatelů s tvrdými deskami v zářivých barvách, které jsem během svého studia na filozofické fakultě pročetla snad tisíckrát, a nakonec je přijala za své. Ty svazky na mě měly uhrančivý vliv, uhrančivější než nové růžové batohy, jimiž se každý říjen chlubily mé spolužačky.
21
Když jsme dorazili na hřbitov, už tam byla vykopaná jáma pro dvě rakve. Jedno místo pro ni, druhé pro mě. Matka koupila parcelu před pár lety. Při pohledu na ten hliněný hrob jsem si vzpomněla na jednu větu Juana Gabriela Vázqueze, kterou jsem četla při jedné z korektur, co jsem dělala pár týdnů předtím: „Člověk je tamodtud, kde jsou pochováni jeho mrtví.“ Zadívala jsem se na posekaný trávník kolem hrobu a pochopila, že můj jediný mrtvý mě poutá k zemi, která vyhání své lidi se stejnou silou, s níž je pohlcuje. To nebyl národ, ale mlýnek na maso. Zřízenci vytáhli matku z Fordu Zephyr a pomocí starých snýtovaných řemenů ji spustili do hrobu. Alespoň se jí nepřihodí totéž, co mé babičce Consuelo. Byla jsem hodně malá, ale dodnes si to pamatuji. Stalo se to v Ocumare. Panovalo horko, dusnější a slanější než tohle odpoledne ve vnitrozemí. Měla jsem jazyk do živého masa od přeslazené kávy a zabíjela čas hryzáním papil opařených tou břečkou, kterou mě tety nutily pít mezi jedním a druhým zdrávasem. Tamní hrobníci spouštěli rakev babičky Consuelo na dvou stejně opotřebovaných, ale tenčích lanech. Truhla se zhoupla ke straně a nárazem se pootevřela jako pistáciový oříšek. Ztuhlá babička klepla na sklo a smuteční hosté uprostřed modlitby vykřikli. Dva mladíci se pokusili rakev narovnat, zavřít víko a pokračovat v obřadu, ale celé se to ještě 22
zkomplikovalo. Tety pobíhaly kolem jámy, chytaly se za hlavu a svolávaly všechny svaté. Svatý Petře, svatý Pavle, Panno nejsvětější, Panno nejčistší, Královno andělů, Královno patriarchů, Královno proroků, Královno apoštolů, Královno mučedníků, Královno vyznavačů, Královno panen. Oroduj za nás… Má babička, tvrdá žena, jíž nějaký vtipálek zasel v nohách hrobu keřík pálivých papriček, zemřela v posteli svolávajíc svých osm zesnulých sester. Osm černě oděných žen. Viděla je stát u moskytiéry, pod níž se ztrácela a rozdávala poslední příkazy, alespoň tak mi to vyprávěla máma. Na rozdíl od babičky neměla suitu příbuzných, které by mohla ze svého trůnu komandovat, obložená polštáři a plivátky. Měla jen mě. Kněz, který neustále říkal „takže“, odrecitoval zpaměti misál za duši mé maminky Adelaidy Falcónové. Zřízenci s lopatami zaházeli hrob hlínou smísenou s kamením a uzavřeli ho betonovou deskou, mezipatrem, které nás mělo rozdělovat, dokud se znovu nesejdeme pod zemí města, v němž dokonce i květiny kořistí. Obrátila jsem se. Rozloučila jsem se posunkem s knězem i se zřízenci. Jeden z nich, snědý hubeňour se zmijíma očima, mi naznačil, abych tu neotálela. V posledním týdnu tu se zbraní v ruce přepadli už tři pohřby. A vy určitě o žádný leknutí nestojíte, prohlásil s pohledem upřeným na mé nohy. Nevěděla jsem, jestli je to rada, nebo výhrůžka. Nasedla jsem do Fordu Zephyr a každou chvíli se ohlížela. Nemohla jsem ji tam nechat. Nemohla jsem odejít při pomyšlení, jak rychle by se kdejaký zlodějíček dostal dovnitř hrobu a ukradl matčiny brýle, boty nebo kosti, jejichž cena stoupla ve chvíli, kdy se čarodějnictví stalo národním náboženstvím. Bezzubá země, která podřezává krk slepicím. A v tu chvíli, poprvé po dlouhých měsících, jsem se rozvzlykala, celá jsem se 23
otřásala pláčem, strachem i bolestí. Oplakávala jsem ji. Oplakávala jsem sebe. Oplakávala jsem tu jedinost, kterou jsme byly. I ono místo bez zákona, kde, jakmile padne soumrak, bude moje maminka Adelaida Falcónová vydána na milost a nemilost živým. Plakala jsem při pomyšlení na její tělo pohřbené v zemi, která nám nikdy nepřinese klid. Když jsem se usadila vedle řidiče, ani se mi nechtělo umřít: já už mrtvá byla. Parcela se nacházela dost daleko od hřbitovní brány. Na hlavní silnici jsme se museli vracet zkratkou připomínající kozí stezku. Zákruty. Šutry. Zarostlé pěšiny. Přejezdy bez závor. Ford Zephyr teď sjížděl stejnou cestou, kterou jsme předtím jeli vzhůru. Šofér v každé zatáčce mocně točil volantem. Byla jsem vyhaslá, jako vypnutá ze sebe samé, a bylo mi všechno jedno, jestli se zabijeme, nebo ne. Konečně zpomalil a naklonil se nad zčernalý, umaštěný volant. „Co je ksakru todle…?“ vyštěkl a protáhl obličej. Překážka se před námi rozvinula jako lavina: konvoj motorek. Bylo jich dvacet nebo třicet, všechny zaparkované uprostřed cesty, čímž znemožňovaly průjezd v obou směrech. Motorkáři měli na sobě rudá trička, která veřejná správa rozdávala v prvních letech nynější vlády. Byla to uniforma Motorkářů vlasti, infanterie, jejímž prostřednictvím Revoluce likvidovala jakýkoli protest proti našemu Comandantovi Presidentovi – jak byl pojmenován vůdce revolucionářů po čtvrtém volebním vítězství – a která během doby přesáhla svá území, kompetence i cíle. Kdokoli, kdo se jim dostal do rukou, se stal obětí… Čeho? To záviselo na dni a na konkrétní jednotce. Když došly peníze na financování Motorkářů, stát rozhodl, že jim to vynahradí drobným přivýdělkem. Nedostávali revoluční plat v plné výši, ale měli povoleno drancovat a ničit 24
bez jakékoli kontroly. Nikdo se jich ani prstem nedotkl. Nikdo je nehlídal. Kdokoli s touhou zabíjet a umřít se k nim mohl přihlásit, i když mnozí jednali jejich jménem, aniž měli vůbec něco společného s původní organizací. Nakonec se seskupili do malých družstev a vybírali v některých částech města mýtné. Postavili stan se třemi židlemi a trávili v něm celý den, opření o motorky, z nichž vyhlíželi svou kořist a na kterých ji s namířenou pistolí v ruce lovili. Šofér a já jsme se na sebe nedívali. Skupina motorkářů si nás zatím nevšimla. Všichni stáli kolem improvizovaného oltáře ze dvou motorek, na nichž ležela zavřená rakev. Shromáždění utvořili kolem rakve kruh, bušili na ni klacky a plivali doušky alkoholu. Lokli si, napili se a plivli. „To je pohřeb malandros, mladejch gangsterů,“ řekl šofér. „Jestli se umíte modlit, tak se modlete, slečinko,“ ucedil a zařadil zpátečku. Než se auto rozjelo pozpátku, stačili jsme zahlédnout nejspíš nejbouřlivější okamžik toho divokého reje. Jakási žena se zničenými vlasy, v pantoflích, kraťasech a v červeném tričku, obkročmo posadila na rakev mladinkou dívku. Musela to být její dcera, soudě z jejího hrdého výrazu, když dívce zvedala sukni a šlehala ji po zadečku, zatímco malá se vlnila v rytmu vřískavé hudby. Při každém šlehnutí do hýždí sebou děvče – nanejvýš dvanáctileté – trhalo víc a víc v tempu písně znějící z reproduktorů tří aut a mikrobusu zaparkovaných v zatáčce. „Ta-ta-tak pohřbi to všecko, krásko, tak pohřbi to všecko, krásko; ta-ta-tak pohřbi to všecko, krásko, tak pohřbi to všecko, krásko“, duněl reggaeton a sytil atmosféru ještě lepkavějším dusnem. Žádný pohřeb nikdy neměl tak žhavou reklamu. Dívka dál škubala pánví, ale ve tváři měla prázdný výraz, jako by byla daleko od vtípků, sprosťáren, a dokonce i poplácávání 25
matky, která vypadala, že by ji klidně prodala nejsolventnějšímu z těch zvířat obklopujících její pannu. Každý dívčin pomyslný výpad vyvolával hlad a ryk mužů i žen, kteří znovu a znovu plivali pálenku a současně tleskali do rytmu. Ford Zephyr už byl dostatečně daleko, ale i tak jsem zahlédla, jak jakési další, baculaté děvče vylezlo na rakev, obkročmo se na ni usadilo a třelo se pohlavím o plechovou, sluncem rozpálenou desku, pod níž kdosi, možná muž, strnule ležel a čekal, až shnije. V horku a vlhku města odříznutého od moře horou se každá buňka onoho mrtvého těla už začínala nafukovat. Maso a orgány kvasit. Plyny, kyseliny. Prasklé puchýřky a bublinky přitáhnou masařky, které se rodí v mrtvých tělech a poletují mezi sračkami. Podívala jsem se na tu holku, jak se tře o cosi mrtvého, o cosi, v čem se brzy vylíhnou červi. Nabídka pohlaví jako poslední hold životu ukončenému kulkami. Výzva k množení, plození, k tomu, aby byli přivedeni na svět další a další jejich druhu: tuny lidí, jejichž život trvá krátce jako život much a larev. Bytostí, které přežívají a opakují se skrze smrt druhých. I já jednou tyhle mouchy nakrmím. „Člověk je tamodtud, kde jsou pochováni jeho mrtví,“ prolétlo mi hlavou. Sluneční žár ve tři odpoledne způsobil, že se nad asfaltem chvěl zrcadlový opar, který v horku smýval všechny obrysy: shluk mužů a žen žhnul jako gril života a smrti. Sjeli jsme ze stezky a vydali se jinou, ještě horší zkratkou. Myslela jen na ten okamžik, kdy slunce zapadne a na kopci, na němž jsem nechala matku samotnou, pohasne světlo. V tu chvíli jsem znovu umřela. Nikdy jsem se nevzpamatovala ze smrtí, jež se to odpoledne nahromadily v mém životopise. Toho dne jsem se stala svou jedinou rodinou. Poslední část života, který mi brzy vyrvou odseknutý mačetou. V krvi a ohni, jako vše, co se děje v tomto městě. 26
Myslela jsem, že mi na matčiny věci budou stačit tři krabice. Ale zmýlila jsem se. Potřebovala jsem další. S pohledem upřeným na příborník jsem zjišťovala, kolik toho zbylo z porcelánového servisu značky La Cartuja. Směsice jednotlivých kousků, z nichž by tři strávníci ve skromné domácnosti mohli sníst polévku, hlavní chod a moučník. Talíře měly na okrajích vínový proužek a ve středu motiv z venkova. Nic zvláštního, poctivé, skromné nádobí. Netušila jsem, odkud se u nás vzalo ani proč. V naší historii se nevyskytovaly svatby se seznamem darů ani babičky s kanárským přízvukem nebo andaluským profilem, které by v těch hlubokých mísách servírovaly smažené velikonoční tousty zvané torrijas. My jsme si na ně dávaly naši zeleninu bez oleje a neduživá kuřata, která matka mlčky škubala. Neprostíraly jsme servis na počest nikomu. Z nikoho jsme nepocházely ani jsme nikam nepatřily. Maminka mi těsně před smrtí vyprávěla, že ten porcelánový servis o osmnácti kusech jí darovala má babička Consuelo v den, kdy se jí konečně podařilo shromáždit peníze na koupi malého bytu, v němž jsme dlouhou dobu žily v nájmu. Byla to výbava do království, které jsme slavnostně pokřtily v našem životě bez zahrad. Babička Consuelo dostala nádobí od své sestry Berty, ženy s indiánskýma očima a černou pletí, která si vzala Extremaduřana 27