Issuu

Sokyně z Versailles Příběh žen, které chtěly vládnout králi Sally Christie Ikar

Sokyne_z_Versailles_12_(imprimatur).indd 3

31.05.2019 17:37:12

Přeložila Anna Křivánková

Sokyne_z_Versailles_12_(imprimatur).indd 4

31.05.2019 17:37:12

Sokyně z Versailles Píše se rok 1730.

e Francii vládne mír a král Ludvík XV. je pohledný dvacetiletý muž, jehož budoucnost v sobě nese všechen příslib světa. V Paříži, na pouti konající se na okraji slavného Bo loňského lesíka, se prostřednictvím proroctví seznámí jistá mladá dívka se svým osudem a vydá se na cestu, která ji zavede do výšin, jichž dosáhlo jen málo žen, a zažene do hlubin, kam by se jen málo žen odvážilo.

Sokyne_z_Versailles_12_(imprimatur).indd 7

31.05.2019 17:37:12

D ĚJ S T V Í PRV N Í

Reinette

Sokyne_z_Versailles_12_(imprimatur).indd 9

31.05.2019 17:37:12

Kapitola 1

a cikánka má vlasy rudé jako krev, napadne mě hned s úžasem. Všimne si mého upřeného pohledu a cukne sebou jako králík, skoro jako by mě poznala. Jenže nepoznala, a já sama nikoho tak umouněného rozhodně neznám. „Laskavě se mě nedotýkejte,“ řeknu, když ke mně vykročí, ale stejně mi připadá nějaká povědomá. Přichvátá k nám matka, v rukou pečivo ve tvaru prasete, a odtáhne mě od té špinavé ženské. „Jen se podívejte na ty dokonalé oči,“ řekne ženština. Chytne mě za ruku, ta její je oproti mé hrubá a zhnědlá, a já cítím směsici kouře a potu. „A jaký má srdčitý obličejíček. Je krásná jako obrázek, ačkoliv není divu, když má tak pěknou matku. Vyložím ti budoucnost.“ „My od takových jako vy žádné vykládání nepotřebujeme,“ odvětí matka drsně a vtáhne mě do davu, div že se nesrazíme se dvěma pastýři rejdícími v opilém tanečku. Pouť je už v plném proudu a všude kolem se slaví a hlučí. „Čerstvé citrony a čerstvá limonáda, s cukrem i bez! Čerstvé citrony, přímo z Provensálska!“

Sokyne_z_Versailles_12_(imprimatur).indd 11

31.05.2019 17:37:12

Sally C hristie

„Párek tančících kačen! Párek tančících kačen!“ „Přijďte se podívat na bílého medvěda, jen za patnáct sous!“ „Ne, ne,“ vlichocuje se cikánka, která se znovu zjevila po našem boku. „Vyložím jí budoucnost. Už teď ji znám.“ Podaří se jí vzbudit matčinu zvědavost a hned toho šikovně využije. „Nemusím vám ovšem vykládat, jak je vaše dceruška jedinečná. Taková princezna – a maminka hotová královna!“ Mamá lehce pokývne. Kompliment ji obměkčil. „Pojďte za mnou do stanu a já vám povím, jaká úžasná budoucnost čeká tady malou…“ všímavě zašilhá po J na porcelánovém přívěšku visícím mi na stužce u krku, „… malou Julii… Jo– Jeanne?“ „Ach! Ale tak se přece jmenuju! Jeanne!“ vykřiknu. Jak jen to mohla vědět? Matka zaváhá. „Ne víc jak padesát sous, rozumíme si?“ „Má cena je osmdesát, ale ještě ode mě nikdy nikdo neodešel zklamán.“ Obě ženy na sebe zůstanou upřeně hledět a já netrpělivě dupnu nohou, protože už bych se nejraději šla podívat na ty tančící kačeny. Nijak netoužím nechat si vykládat budoucnost, vždyť která devítiletá dívka by pochybovala, že bude v životě šťastná? Konečně se dohodnou a já neochotně následuji rudovlasou ženu do přítmí jejího stanu. Něco se mi proplazí špinavou trávou kolem nohou a vzduch prostoupí odporný puch nevydělané kůže. Cikánka rychlým pohybem shrábne do kapsy mince, které dostala od mé matky, a pak znovu uchopí mou dlaň do těch svých, drsných jako kůra stromu. „Karty nebudou?“ otáže se moje matka pánovitě. „Není třeba,“ odvětí žena. Svět tam venku ustoupí do pozadí a cikánka jako kdyby zmohutněla a nabyla důstojnosti. Hnědé prsty se kradou přes mou dlaň a nahoru kolem zápěstí.

Sokyne_z_Versailles_12_(imprimatur).indd 12

31.05.2019 17:37:12

Sokyně z Versailles 13

„Vaše dcera je perla.“ Promlouvá jako v transu. „Tak vzácná – můžete otevřít stovky ústřic, a přesto najdete jen jednu jedinou.“ Netrvá dlouho a matka i já se necháme ukolébat jejím jemně plynoucím hlasem. „Tvoje budoucnost je ještě daleko větší než ctižádost tvé matky. Bude tě milovat sám král a staneš se nejmocnější ženou v zemi. Tvá budoucnost září jako hvězdy. Taková královnička. Vidím to před sebou jako živé.“ Probere se z transu a pochlebovačně se na matku usměje. „Taková je budoucnost vaší dcery, madame.“ „Ale jak si můžu být jistá, že je to pravda?“ táže se matka a její hlas přichází z velké dálky. Je stejně očarovaná jako já. Cikánka si odfrkne a zkušeně odplivne do trávy. „Vidím, co se stane. Ta malá je jedinečná. Jejím milencem bude sám král.“ Matka sebou cukne. Mám zhruba ponětí, co znamená milenec – to je hodný pán, který zahrnuje ženu dary a lichotkami jako strýček Norman. „Cesta ovšem není zcela přímá,“ pokračuje cikánka a zlehka mě hladí po dlani. „Vidím několik velkých smutků, tři muže na černých koních cválajících po pláni.“ „Nic takového,“ namítne mamá ostře. „Na to je ještě moc mladá.“ „Tři je daleko menší číslo, než pozná většina ostatních,“ opáčí cikánka. Vynoříme se zpět do jasného slunečního svitu říjnového dne. Svět kolem nás je ve srovnání s těsným a špinavým stanem jasný a hlučný. „Mamá,“ tážu se nesměle, protože si nejsem jistá, zda po tak závažné novince můžu žádat takovou hloupost, „můžeme se teď jít podívat na ty kačenky? Na ty, co tancují?“ Matka ke mně sklopí oči a na okamžik se mi zdá, jako by ve mně viděla někoho docela cizího. Potom však zamrká a stiskne mi ruku.

Sokyne_z_Versailles_12_(imprimatur).indd 13

31.05.2019 17:37:12

Sally C hristie

„Ale jistě, miláčku. Jistě. Má Reinette,“ dodá. „Moje královničko. Taková úžasná novina! Pojď, půjdeme se podívat na ty kachny, kvůli kterým mi celé ráno nedopřáváš pokoje. Pro mou královničku cokoliv.“ Toho večera k nám přijde na návštěvu maminčin milenec Norman. Stará se o nás, protože papá je v Německu, jelikož je v nemilosti z nějakého důvodu, který mi nikdo nechce vysvětlit. Strýček Norman, jak mu říkám, u nás často zůstává přes noc. Nevím jistě proč, vždyť má o tolik větší dům než my. Nemáme ani komorníka, jen chůvu a v kuchyni Sylvii. Možná je strýčkovi samotnému smutno – on není ženatý – anebo mu zrovna perou povlečení. Mamá je moc krásná a Sylvie jednou řekla, že právě díky jejím přátelům si žijeme v takovém pohodlí. Dobře, že jich má tolik. Mamá a strýček Norman se zavřou v salónku a já jím sama s chůvou a bratříčkem Abelem, který zlobí a prská mléko. Vzpomenu si na tu věštkyni a její ruce podobné vyschlé staré kůži – jak se to jen přihodilo, že jí tak zhrubly? „Marie, myslíš, že je náš král pohledný?“ „Jistěže je, poupátko. Ten nejpohlednější muž ve Francii, a tak to má být.“ V salóně visí králův portrét: chlapeček s velkýma očima a hustými hnědými vlasy, jenž ve svém červeném kabátci působí trochu škrobeně. Mně připadá smutný a dost osamělý. Bylo mu jen pět let, když se stal králem. Muselo to být těžké, vždyť se toho musel ještě tolik naučit, a navíc – kdo by si hrál s králem? Teď už je samozřejmě starší – letos mu bylo dvacet, to je víc než jednou tolik co mně – a za ženu má polskou princeznu. Sylvie říká, že královna vypadá jako kráva, a tak si ji představuji jako velmi krásnou ženu s velkýma něžnýma očima a mírumilovným výrazem. Ta má ale štěstí, že si vzala krále!

Sokyne_z_Versailles_12_(imprimatur).indd 14

31.05.2019 17:37:12

Sokyně z Versailles 15

Později večer mi matka přijde dát dobrou noc. Zasune mi kadeř vlasů zpět pod noční čepeček a pohladí mě po tváři. Miluju matku z celého svého srdce. Jeptišky ve škole říkají, že srdce v mé hrudi není o nic větší než kaštan, ale jak by se do něčeho tak malého vešlo tolik lásky? „Miláčku, tvůj strýček Norman a já jsme dospěli k rozhodnutí.“ „Oui, Maman.“ Jen stěží udržuji oči otevřené, ale to, co mamá vzápětí řekne, mě přiměje je vytřeštit. „Jeanne, drahoušku, rozhodli jsme se, že se do kláštera nevrátíš.“ Ach! „Ale proč, mamá?“ Posadím se a ucuknu před laskáním jejích dlaní. „Já to mám v klášteře tak ráda! A jeptišky mám taky ráda! A svoji kamarádku Claudine! A co bude s Chesterem?“ „Kdo je Chester?“ „Náš havran!“ „Drahoušku, jednáme v tvém nejlepším zájmu. Musíš strýčku Normanovi a mně věřit.“ „Ale proč?“ ptám se a v očích mě pálí slzy. V klášteře to zbožňuju a tajně jsem počítala dny do návratu. Zbývalo jich jen dvanáct, ale teď je z toho čísla najednou nekonečno. „Drahoušku, slyšelas přece tu cikánku. Máš před sebou nádhernou budoucnost. Má malá Reinette.“ „Co záleží na tom, co ta smrdutá stará ženská řekla? Vždyť to není fér!“ „Reinette! Takhle o jiných lidech nikdy nemluv! Bez ohledu na to, jak jsou špinaví. A teď mě poslouchej, má nejdražší. Strýček Norman souhlasil, že se ujme tvého vzdělání. Tohle je úžasná příležitost a naučíš se daleko víc než u jeptišek.“ Sílící stisk jejích rukou podtrhuje, jak moc si to mamá přeje. „Slíbil, že se budeš učit od těch nejlepších hudebníků v zemi. Koupíme ti klavichord! A také budeš brát hodiny malování, kreslení a zpěvu. Čehokoliv si budeš přát.“

Sokyne_z_Versailles_12_(imprimatur).indd 15

31.05.2019 17:37:12

Sally C hristie

„I zeměpisu?“ „Jistě, drahoušku, toho také. Koupíme ti v Germain glóbus. A také tě dáme na hodiny krasomluvy. Ačkoliv tvůj hlas je moc pěkný už od přírody.“ Mamá odejde a já se zachumlám ke spánku celá šťastná a snící o svém vlastním klavichordu. Claudine budu často psát a zůstaneme kamarádky navěky, o Chestera se v klášteře postarají a všechno bude v pořádku. Už téměř spím, když mi náhle dojde, že jsem se zapomněla zeptat, proč že vlastně strýček Norman projevil tak náhlý a nákladný zájem o mé vzdělání.

Sokyne_z_Versailles_12_(imprimatur).indd 16

31.05.2019 17:37:12

Sokyně z Versailles 17

Od Claudine de Saillac klášter voršilek Poissy, Francie 10. března 1731 Nejdražší Jeannette, zdravím Tě, má ctihodná přítelkyně, a děkuji Ti za dopis, který jsem od Tebe měla tu čest obdržet. Líbí se Ti můj nový rukopis? Jeptišky ho chválily – dokonce i sestra Severa! Jsem moc smutná, že už se k nám nevrátíš. Moc a moc a moc mi chybíš. Přišla k nám nová holčička, jmenuje se Madeleine, ale jeptišky jí vnutily nové jméno, protože sestra Severa svatou Magdalenu neuznává – to pro ten její Hřích. Tak tedy ta Madeleine – které se teď říká Marie – je moc hezká, ale ne tolik jako Ty. Chesterovi se vede dobře, ale přišel o jedno pero. Chtěla jsem si jím ozdobit rukávek, ale sestra Severa mě přinutila, ať ho místo toho radši věnuju svatému Františkovi, ačkoliv vůbec netuším, k čemu mu bude dobré. Ty máš ale štěstí, že bereš hodiny tance! Kdo Ti k tomu hraje? Je mi líto, že Ti matka nedovolí hrát na harfu, ale je pravda, že z hraní na harfu by se Ti udělal hrb. Napiš mi brzy! Tvá nejváženější a nejctihodnější služebnice. Claudine

Sokyne_z_Versailles_12_(imprimatur).indd 17

31.05.2019 17:37:12

Kapitola 2

čitelé si v našem domě na rue des Bons-Enfants podávají dveře. Kromě zpěvu mám nejraději dějepis. Už vím, co znamenají slova jako milenec a milenka, a prostudovala jsem si milenky minulých králů. Má nejoblíbenější je Diana de Poitiers, která patřila k nejkrásnějším ženám ve Francii. Král Jindřich II. ji věrně miloval po celý svůj život. Jen si to představte – jednoho dne mě král bude milovat stejně, jako král Jindřich miloval Dianu! Kdykoliv mám dovoleno snít, což není moc často – mamá říká, že jsem jako ptáček, věčně v oblacích – představuju si krále… ačkoliv je těžké představovat si, co přesně dělá, když mě miluje. Bude mě chtít líbat a možná mi vykasá sukni, ale pak… nejsem si jistá, co přesně muži pod našimi sukněmi hledají. Že by podvazky, jaké nosí vdané ženy? Mamá má jedny krásné z třešňově rudého hedvábí, jsou lemované bobří kožešinkou. Možná, že právě tohle se jim, mužům, líbí. Vím, že když muž miluje ženu, je k ní velmi laskavý a dává jí, cokoliv se jí zamane. Minulý měsíc požádala mamá strýčka Normana o nový stolek s mramorovou

Sokyne_z_Versailles_12_(imprimatur).indd 18

31.05.2019 17:37:12

Sokyně z Versailles 19

deskou do salónku a on jí ho rád koupil. Kdybych byla královou milenkou, dal by mi, cokoliv bych chtěla! Nejsem si jistá, o co bych si mu řekla, možná o nějaké nové skicáky? Anebo, napadne mě jednoho dne, když jsem zrovna v kuchyni a vidím, jak odtamtud Sylvie odhání žebračku, nebo bych mohla krále poprosit, aby dal všem chudým lidem něco k jídlu. Každou středu překročím v kočáře strýčka Normana řeku cestou na hodiny tance. Miluju tanec – připadám si jako na houpačce, jako bych volně poletovala někde vysoko – ale zato moc nestojím o ostatní dívky, většinou příbuzné strýčka Normana. Jeho rodina je daleko váženější než tatínkova, který je pouhým řezníkovým synem, a po němž jsem zdědila příjmení Poisson, což znamená ryba. Ta děvčátka – podle mamá jim musím říkat sestřenky, i když jimi nejsou – se mi pošklebují a vedou uštěpačné řeči. „Ach, to je Jeannette Poissonová. Necítíte rybinu?“ zeptá se Elisabeth, starší dívka v nešťastně hořčicově žlutých šatech. Ostatní se rozhihňají, ale pak si vzpomenou, že mají být elegantní, a tak se jen uchichtávají za svými maličkými vějíři. „Máš velmi krásné šaty,“ odpovím Elisabeth. Mamá říká, že na hrubost se nesmí odpovídat hrubostí. Je potřeba ji spolknout a na oplátku nabídnout jen šarm. Lhát je sice hřích, ale zdvořilost je daleko důležitější. Pravdou je, že Elisabeth má vinou těch šatů obličej našedle bledý jako popel zrána. „Ryba! Ryba!“ papouškuje Charlotte, mladší z dívek. Zamračí se, jako by si přála něco dodat, ale nemůže přijít na to co. „Proč nejsi v klášteře?“ pronese obviňujícím tónem Lisette. Je velmi krásná a má pod okem mušku ve tvaru hvězdy. Závidím jí, protože mamá říká, že je budu smět

Sokyne_z_Versailles_12_(imprimatur).indd 19

31.05.2019 17:37:12

Sally C hristie

nosit, teprve až mi bude šestnáct, a do té doby zbývají ještě čtyři dlouhé roky. „Byla jsem v klášteře v Poissy. Moje teta je tam jeptiška.“ „U dominikánek v Poissy? Moje sestřenka se o žádné maloměšťácké rybě nezmiňovala.“ „Ne, u voršilek,“ odpovím tiše. Ta děvčata říkají maloměšťácká stejným tónem, jako by to byl hřích, o kterém se smí mluvit jen ve zpovědnici. „To je tak maloměšťácké! Tak strašlivě přízemní!“ vyjekne Elisabeth. „Přízemní jako… jako…“ Tápe a hryže si ret. „Jako mrazík?“ navrhnu ochotně. „Ano, jako mrazík.“ Zlobně na mě pohlédne a ustoupí o krok, jako kdyby snad byl můj prostý původ nakažlivý. „Tenhle účes ti moc sluší,“ odpovím nevinným tónem. Elisabeth se zamračí. Z účesu jí vypadla jedna stužka a zpod sponek jí uteklo několik řídkých kudrlinek. „Dost bylo klábosení,“ praví monsieur Guibaudet jemně. „Utvořte páry a projděte se přede mnou. Vždy po dvou, demoiselles, a ráz, dva, tři, a ráz, dva, tři… mademoiselle de Tournehem, trochu lehčí krok! Mademoiselle de Semonville, nekývejte při chůzi hlavou – jste mladá dáma, ne kachna. Mademoiselle Poissonová – nádhera, nádhera. Jen se všechny podívejte, jak pěkně se nese se zdviženou hlavou, ruce pěkně u těla, v každém krůčku půvab!“ Projdu kolem Elisabeth a ostatních děvčat a věnuji jim lehký úsměv. Doma pak se vzlykotem vběhnu do matčina pokoje. Mamá sedí na posteli spolu s Abelem, který útočí na našeho kocoura Freddieho svými cínovými vojáčky. Vrhnu se k nim a propuknu v pláč. „Proč tam musím chodit? Jsou na mě tak hnusné. Opovrhují mnou!“

Sokyne_z_Versailles_12_(imprimatur).indd 20

31.05.2019 17:37:12

Sokyně z Versailles 21

„Ale no tak, drahoušku, žádné fňukání. Jsme Normanovi velmi vděční, že tě představil své rodině, vždyť mají velmi dobré styky.“ „Říkají mi, že jsem smradlavá ryba.“ „Dokonce i já musím uznat, že příjmení tvého otce je velmi nešťastné, Reinette, ale musíš se naučit snášet strázně s grácií. Svět dovede být krutý a hrozný.“ Kousnu se do rtu. „Já nechci, aby byl krutý a hrozný! Proč se ke mně prostě nemůžou chovat hezky? Já se k nim hezky chovám!“ Tedy většinou, pomyslím si při vzpomínce na Elisabethiny vlasy. Ovšem té nejspíš ani nedošlo, že se jí vysmívám. „Nehryzej si rty, má nejdražší, okoušeš si je a budeš je mít tak tenounké jako paní Crussonová nahoře.“ Mamá si povzdechne a zajede Abelovi prsty do vlasů. „Vím, jak se ti líbí, když tě druzí obdivují, má milá, ale život není vždycky pohádka.“ „Měli bychom si změnit jméno, pak už by se mi nesmály.“ Mamá se hořce zasměje. „Ať tě ani nenapadne, že by to něco změnilo. Prostě by si jen našly jinou záminku, proč tě týrat.“ „Ryby jsou vynikající stvoření,“ poznamená Abel. „Tiché, ale chytré.“ Abelovi je sedm a je tak protivný, jak jen to mladší bratři dokážou. Mamá se ke mně skloní a upraví mi sponku za uchem. „Obávám se, že jsi příliš měkká, Reinette. Ale neboj se, jednoho dne se náramně dobře provdáš a pak budeš mít jiné jméno.“ „A můj ženich bude nejspíš monsieur Poulet – pan Kuře,“ odvětím ponuře a na mysli mi vytane můj učitel kreslení. To hrozné jméno mi leze na nervy. „Reinette! Neškareď se tak. Usmívej se, prosím tě. A teď musím najít Sylvii, už bude skoro šest.“ Mamá odejde, ale Abel zůstane sedět na posteli, kde

Sokyne_z_Versailles_12_(imprimatur).indd 21

31.05.2019 17:37:12

Sally C hristie

dál obléhá kocoura cínovými vojáčky. Navzdory jeho protestům jednoho popadnu a hodím ho na podlahu. V hlavě mi pořád zní nenávistné hlasy těch dívek. Hryžu si ret. A příští středu tam budu muset zase. Lehnu si na postel a už už se chystám brečet, ale pak si vzpomenu na krále a rozveselím se. Těm hloupým holkám nikdo neříká Reinette a nečeká je tak jedinečný osud jako mě. A až budu královou milenkou, budou se ke mně muset chovat hezky a už nikdy mi nebudou smět nadávat. Hodiny odbijí šestou a já se převrátím na bok. Zítra mě slavný operní zpěvák monsieur Jelyotte přijde učit zpěvu a já si musím procvičit čtyři písničky. Chce, abych se naučila sto písní. Už jich umím padesát devět nebo šedesát – teď si přesně nevzpomínám.

Sokyne_z_Versailles_12_(imprimatur).indd 22

31.05.2019 17:37:12

Kapitola 3

ám na sobě své nejlepší šaty, tak formální a tuhé, že si připadám jako stažená korzetem. Strýček Norman uspořádal zvláštní večeři pro mého kmotra, jímž je velký finančník Jean Paris de Montmartel, který rovněž patří k maminčiným dobrým přátelům. Otec pro něj před odchodem do vyhnanství pracoval. Jako obětní beránek, řekla mi naše kuchyňská pomocnice Sylvie, ale já si nejsem tak docela jistá, co to znamená. Papá přece obchodoval s obilím, ne s dobytkem. Strýček Norman s Montmartelem také obchoduje – půjčují lidem peníze a vybírají daně, a navíc vlastní lodě a společnosti. Podle strýčka Normana jsou můj kmotr a jeho tři bratři tak mocní, že mají celou Paříž v kapse. Montmartel je velice bohatý a vždycky se nádherně obléká. Dnes večer má na sobě vysoké boty z měkké bílé kůže a vybraný sametový kabátec vyšívaný karmínovou krajkou. Přináší s sebou závan velkolepějšího, luxusnějšího světa. U jídla Montmartel skládá poklony mému stolování a také si pochvaluje, jak vybraně pojídám chřest.

Sokyne_z_Versailles_12_(imprimatur).indd 23

31.05.2019 17:37:12

Sally C hristie

„Děkuji vám, pane.“ Usměju se – mamá vždycky říká, že příjemný úsměv je to nejlepší odění a mělo by se nosit neustále. „Velmi se obdivuji tomu, jak jste vykostil svou kachnu.“ Muži se zasmějí. „Žádná velká stydlivka to není, že?“ podotkne Montmartel k mé matce. „A čtrnáct let je tak rozkošný věk.“ Mamá se na něj usměje skoro stejně zeširoka, jako se obvykle usmívá na Normana, a odpoví, že jsem velmi nezávislá, avšak i poddajná, pokud to okolnosti vyžadují. Když dojíme, obrátí se ke mně a řekne: „Tak do toho, Reinette, jak jsme to nachystaly.“ „Reinette – vždycky jsem tu přezdívku považoval za vulgární, ale tomuhle děvčátku sluší znamenitě.“ Strýček Montmartel si udělá pohodlí se stonkem chřestu v jedné ruce – nedovolil komorníkovi, aby talíř odnesl – a špetkou šňupacího tabáku v té druhé. Strýček Norman nemá šňupací tabák rád, říká, že způsobuje nadměrné kýchání a že kdysi znal pána, který si příliš zavdal tabáku a pak kýchl tak mocně, že mu mozek vylétl nosem. „Milí pánové, nyní vám pro vaše potěšení zazpívám árii z opery Hippolyte et Aricie.“ Postavím se, udělám pukrle a pustím se do zpěvu, přičemž využívám gest k přednesu těch nejdůležitějších pasáží, zvedám oči k nebi a spínám ruce, když zpívám o svém nezlomném srdci. Všimnu si, že na mě oba muži hledí s pootevřenými ústy a zastřenýma očima. Doufám, že je nenudím. Ach ne – mamá také vypadá ustaraně. „Vedla jsem si špatně?“ zašeptám, když večer skončí a Norman vyprovází váženého pána ke kočáru. „Nikoliv, drahoušku, byla jsi okouzlující. Ale ty šaty… začínají ti být nějak těsné.“ Začervenám se a odvrátím se od ní. Má pravdu. Za-

Sokyne_z_Versailles_12_(imprimatur).indd 24

31.05.2019 17:37:12

Sokyně z Versailles 25

číná mi růst drobné poprsí, ale doufala jsem, že si toho nikdo nevšine. „A tohle,“ praví Norman, který se vrací do pokoje, „byl nejmocnější muž Francie.“ „Ale to jistě žertuješ, strýčku! Nejmocnějším mužem Francie je přece král, a po něm jeho ministři a všichni vévodové a princové. A co kardinálové?“ Norman zavrtí hlavou, posadí se zpět ke stolu a vhodí si do úst kuličku hroznového vína. Z kapsy vytáhne zlatou minci a roztočí ji na ubruse. „Chřest mu tedy rozhodně chutná, není‑liž pravda?“ podotkne mamá nesouhlasně. „Skoro žádný nám nenechal.“ Uchopí poslední stonek, zlehka jej protáhne miskou s omáčkou a pak se do něj zamyšleně zakousne. „Vidíš, Reinette, ten muž, který nám snědl skoro všechen chřest, jak tvá matka správně podotkla, inu, ten muž a jeho bratři mají víc tohohle,“ – Norman zachytí točící se minci třpytící se ve světle svící, „než kdokoliv jiný ve Francii. Včetně našeho krále. A to z něj a jeho bratrů dělá ty nejmocnější muže v zemi. Tituly, urozenost, hodnosti… tyhle věci už nejsou tak důležité jako dřív. Jejich moc bledne před mocí mincí, jako je tato.“ Mamá zavrtí hlavou a nalije si sklenku brandy. „Za mých mladých let,“ řekne Norman a scvrnkává z ubrusu smítka šňupacího tabáku, „velký finančník Crozat, bohatý jako Kreosot, zato syn chudáka, prodal svou dceru za manželku hraběti d’Evreux. Ubohé děvče, hrabě s ní odmítal… ehm, odmítal se s ní líbat, protože by se prý nikdy nezahodil s dcerou kmána. Ačkoliv jejího obrovského věna využil do sytosti.“ „Ach! Chudák děvčátko!“ Jaká hrůza. Její manžel ji ani nepolíbil – a to jen proto, že nebyla urozená. Jako já. Jenže ta Crozatova dcerka byla aspoň bohatá dědička, zatímco já nemám ani pětník. Jsem úchvatná jako západ slunce, jak s oblibou říká strýček Norman, ale peníze nemám žádné.

Sokyne_z_Versailles_12_(imprimatur).indd 25

31.05.2019 17:37:12

Sally C hristie

„Tahle vysoká šlechta má svůj vlastní pohled na věc. Tvrdohlavě odolávají změnám.“ Stará šlechta pohrdá bohatými měšťany, jako je strýček Norman, avšak zároveň jim závidí. Strýček Norman rád vykládá, že ti vyhladovělí staří šlechtici se s tím svým urozeným původem a postavením všude naparují, jako kdyby jim snad zaručovaly jídlo a šaty. Což se tedy neděje, dodává vždy s úšklebkem. „Ovšem jednoho dne se budeme navzájem brát a vládnout coby šlechta, u které záleží pouze a jen na zásluhách.“ „Ale kuš, Normane, mluvíš nesmysly,“ řekne má matka. Také o tom pochybuji, vždyť přece všichni vědí, že postavení a původ jsou důležité. Vzpomínám na ty ohavné sestry Poirotovy v klášteře a na to, jak se jim ze strany jeptišek dostávalo zvláštního zacházení, a to jen proto, že jejich strýček byl markýz u dvora. A také vzpomínám, jak ledabyle jeptišky jednaly s námi chudšími dívkami. A na to, jak se stydím během tanečních hodin s urozenějšími dívkami. Vysvětlím to Normanovi, ale ten jen vyprskne smíchy a přes matčiny protesty mi nalévá brandy, až celá zářím a chichotám se.

Sokyne_z_Versailles_12_(imprimatur).indd 26

31.05.2019 17:37:12

Sokyně z Versailles 27

Od Claudine de Saillac klášter voršilek Poissy, Francie 10. června 1737 Milá Jeannette, zdravím Tě, má ctihodná přítelkyně, a děkuji Ti za dopis, který jsem od Tebe měla tu čest obdržet. S lítostí oznamuji, že nám Chester uletěl, protože mu ta příšerná Julie Poirotová zapomněla zavřít klec. Teď máme nového ptáčka, kterého nám koupila sestra Uršula, ale ten má bílá peříčka a je daleko menší. A taky snesl vejce. A to nemá žádnou manželku! Marie říká, že neposkvrněné početí se může přihodit i ptákům, ale Julie namítla, že pták přece nemá duši, tak jak by přišel k neposkvrněnému početí? Z vejce se žádné děťátko nevylíhlo, zatím, ale chováme ho v teplíčku mezi stužkami. V září klášter opouštím a vracím se do Honfleuru. Moje sestra tu zůstane, přeje si zasvětit život Bohu a rodiče jí konečně dali souhlas. Tak strašně ráda bych tě viděla u nás v Honfleuru! To, co jsem psala minulé léto o té zatékající střeše a o tom, jaká je tam nuda, a že mi vlci sežrali psa, to jsem nemyslela vážně. Je tam opravdu moc hezky a musíš přijet na návštěvu. Napiš mi brzy! Tvá nejváženější a nejúctyhodnější služebnice Claudine

Sokyne_z_Versailles_12_(imprimatur).indd 27

31.05.2019 17:37:12

Sally C hristie

Od Madeleine Poissonové Rue des Bons Enfants, Paris 2. září 1738 Nejdražší dcero, Norman pro tebe pošle kočár, do Honfleur dorazí příští čtvrtek. Vozka přiveze krabici kandovaných kaštanů, které musíš předat Claudinině matce. Neopomeň jim ještě jednou poděkovat za pohostinství a samozřejmě trvej na tom, že nám bude ctí pozvat k nám do Paříže Claudine, ačkoliv vzhledem k novině, že je nyní zasnoubená se svým strýcem, se její návštěva v nejbližší době zřejmě neuskuteční. Snad ti lichotí, že ti oba její bratři vyznali lásku a tvůj plánovaný odjezd je strhl k pohrůžkám slzami i horšími věcmi, avšak nesmíš je v tom podporovat. Doufáme pro tebe v lepší partii, než ti může nabídnout bezvýznamná venkovská rodina (a jsem si jistá, že i oni chtějí pro své syny někoho lepšího než tebe). Dej těm chlapcům na srozuměnou, že pokud ti budou psát, vrátí se jejich dopisy nerozpečetěné. Tvůj bratr Abel si minulý týden nechal vzít míru na svou první paruku! Byli jsme na něj se strýčkem Normanem tuze pyšní – roste tak rychle! Abel, samozřejmě, ne Norman. Příští měsíc odjede do školy, ale ještě se s ním stihneš rozloučit. Pokus se mu z Honfleur přivézt mušli, aby měl do sbírky. Už musím končit, svíčka každou chvilku dohoří a Sylvie už šla do postele. Přeji ti bezpečnou cestu. S láskou,

Sokyne_z_Versailles_12_(imprimatur).indd 28

Mamá

31.05.2019 17:37:12

Kapitola 4

domě se odehrávají tajné schůzky a navštěvují jej cizí lidé. Sem tam zachytím šepot a útržky hovoru. „Už je jí devatenáct a každý se do ní musí na první pohled zamilovat.“ „Mluvil jsi s Montmartelem? Co říkal?“ „De la Portailleův bratranec je dobrý člověk a závratně bohatý, ale už je mu skoro sedmdesát.“ Probírají nejdůležitější událost mého života – můj sňatek. Kdykoliv pomyslím na svého budoucího manžela, zatoulám se v myšlenkách – jako ostatně často – ke králi. Matka zakoupila duplikát jeho nejnovějšího portrétu a král na něm má tak nádhernou tvář, že se mi chce při pohledu na ni plakat. Můj manžel musí být dvořan, který mě přivede do Versailles, kde se do mě král zamiluje. A já do něj. Ovšem vybírat si nemohu. Potom se dozvím, že se mým mužem stane Charles, synovec strýčka Normana a mladík jen o několik let starší než já. Jako svatební dar dostaneme od Normana pozemek a zámeček, což je pro hraběte tak akorát.

Sokyne_z_Versailles_12_(imprimatur).indd 29

31.05.2019 17:37:12

Sally C hristie

„A ty budeš hraběnkou, má nejdražší. A jak krásně se ten váš zámeček bude jmenovat – Étiolles, to je skoro jako Étoiles – hvězdy,“ říká matka. Setkám se s Charlesem. Je nasupený a spolu s ním přijde i jeho otec, aby dal najevo, jak mu ten náš sňatek není po chuti. Avšak ještě než se setkání skončí, Charles je mnou zcela okouzlen a neustále dává najevo, jak se nemůže dočkat, až se mnou vstoupí do manželství. Dokonce i jeho otec se upokojí – Norman nemá vlastní děti a Charles se stane jeho jediným dědicem. Budeme mít čtyřicet tisíc livrů ročně, což je obrovská suma a dost velká na to, abychom si mohli dovolit všechny šaty, hudební nástroje a knihy, po kterých toužím. Po setkání se odeberu do svého pokoje a strnule hledím na strop. Mamá vejde a políbí mě na hlavu. „Dnes se ti povedl úlovek, má nejdražší.“ Kousnu se do jazyka. Úlovek – vždyť je to jen kluk. A navíc naprosto bezvýznamný. „Není zrovna pohledný,“ řeknu konečně. Charles je stěží o kousek vyšší než já a svými drobnými, jemnými rysy mi připomíná krysu. Při loučení se nemotorně uklonil a nadto se přeřekl: „Ctilo mi bdí.“ Vzpomenu si na svůj oblíbený portrét krále – na jeho výrazné rty, temné oči a laskavou eleganci jeho pohledu. Charles nemá ve Versailles žádnou pozici a zřejmě ani nikdy mít nebude. „No tak, Reinette, od kdy je u mužů důležitá krása? Budeš vdaná, má nejdražší. To je ve tvém životě důležitý krok ve tvém životě. A doufejme, že povede k ještě velkolepějším věcem.“ „Když se klaněl na rozloučenou, stoupl mi na sukni,“ pokračuji. „A co ten jeho příšerný oranžový kabátec? Vypadal aspoň deset let starý.“ Mamá změkne a vezme mě do náruče. „Zázraky nezmůžeme, přestože jsi po celé Paříži známá jako ta nejžá-

Sokyne_z_Versailles_12_(imprimatur).indd 30

31.05.2019 17:37:12

Sokyně z Versailles 31

doucnější a nejskvělejší ze všech mladých žen. Přejeme si pro tebe oslňující sňatek, ale také musíme být realističtí.“ „Koktá. Ani jednu větu nedokázal říct pořádně.“ „Tak dost, Reinette! My všichni musíme dělat věci, které nám nejsou po chuti,“ odvětí příkře. Na okamžik se zatváří tvrdě a já si říkám, na jakou křivdu ze své minulosti asi myslí. Mamá drží všechnu svou bolest uvnitř a říká, že o smutek se člověk nikdy dělit nemá. „Oui, Maman,“ uznám porážku a vydržím se usmívat, dokud neodejde. Pak se rozpláču. Po svatbě se s Charlesem přestěhujeme do domu strýčka Normana v ulici Saint-Honoré, hned za rohem od matčina příbytku. Náš soukromý život není příliš uspokojivý. Nejsem si jistá, zda se nám povedlo všechno to, co se nám povést mělo, protože on je jaksi netrpělivý a já se nemohu přimět mu s tím jakkoliv pomoci. Navíc je mi nekonečně milejší, když se všechna ta nemotornost a lepkavost odehrává venku, pořád je to totiž lepší, než aby mě ohmatávaly a rozevíraly jeho neobratné prsty, nebo hůř – vždyť by to bylo jako vyšťourávat maso z račího ocásku. Když spí – trvá na tom, že bude spát v mé ložnici – naslouchám jeho chrápání a říkám si, jak podivné jsou ty věci, co spolu muži a ženy dělají. Mamá a strýček Norman dělali to, co já teď. Nebo alespoň to, o co se pokoušíme. Jak zvláštní. A tohle je i to, co budu dělat s králem, až se stanu jeho milenkou. S králem to ovšem bude jiné, to se rozumí, něco jako souznění andělů, jak je popisují básníci. Určitě.

Sokyne_z_Versailles_12_(imprimatur).indd 31

31.05.2019 17:37:12

Sally C hristie

Od paní de Tencin Rue Quincampoix, Paříž 15. červen, 1741 Má drahá hraběnko d’Étiolles, dovolte, ať Vám jako první pogratuluji ke sňatku. Váš manžel pochází z dobré rodiny a Vaše přednosti jsou známy široko daleko. Zpěvák Jelyotte, můj dobrý přítel, neustále vychvaluje Vaše nadání. Byla bych poctěna, kdybyste se zúčastnila jedné z mých malých sešlostí. Nic velkého, avšak dočkáte se tu důvtipu a konverzace, vybraných způsobů a smělých rozprav. Omluvíte‑li mou neomalenost, řeknu, že můj salón se chlubí daleko ušlechtilejším a přitom různorodějším výběrem společnosti než salón madame Dupinové. Cílem mého salónu je zahnat nudu, nikoliv ji podporovat. Můžete přijít sama. Váš strýc, přestože ho mám velmi ráda, není s to přispět vtipné konverzaci a Váš manžel obývá to smutné místo, kde touha zazářit převažuje nad nadáním, a bude proto lepší, zůstane‑li tam. Sešlost se bude konat příští středu, mnohé dámy rády volí neformální odění. Ubezpečte mě prosím, že se zúčastníte, a buďte si jista mými nejupřímnějšími pozdravy. Tencinová

Sokyne_z_Versailles_12_(imprimatur).indd 32

31.05.2019 17:37:12

Kapitola 5

pařížských salónech se mísí všechny společenské třídy a hodnosti – básníci a šlechtici, spisovatelé a vévodové, překrásné ženy a mladí muži, kteří nemají nic než svůj důvtip – a vyvstává tak nejdůležitější otázka: Proč je někdo podřadnější jen proto, že mu chybí titul? Je vskutku možné tvrdit, že markýz de Villemur, známý svou hloupostí, je lepším člověkem než Voltaire? Teď, když jsem vdaná, mohu se těchto shromáždění účastnit a hledat odpověď sama. „Tak jste přišla! Úžasné. Musíme si prohlédnout ten klenot, o kterém si vykládá celá Paříž,“ řekne paní de Tencin a přejede mi zavřeným vějířem po tváři. Je to starší žena s živýma, těkajícíma očima a tváří vrásčitou jako pečené jablko. Z vykuřovadla se line vůně levandule a muškátu a zaplavuje elegantní pokoj, jemuž dodávají okouzlující vzezření tapety s pastorálními scénami. „Ano, ano, toto je budoucnost a je zde,“ řekne a poněkud chraplavě se zasměje. „Třemi slovy – mladší, blonďatější, krásnější.“ „Ach, avšak madame, vládne též vtipem a konverzací? Mládí a krása jsou prchavé, ale důvtip nás přečká v šechny,“

Sokyne_z_Versailles_12_(imprimatur).indd 33

31.05.2019 17:37:12

Sally C hristie

přistoupí k ní rytíř de Rohan. Prohlíží si mě oba, jako bych snad byla kůň na prodej, a Rohan si pomalým, sugestivním pohybem hladí rukojeť meče. Skutečného meče. „Inu, na to už přijdeme, nemám pravdu, má drahá?“ Uchopí mě za paži a já skryji svou nervozitu, zatímco mě provádí kolem a představuje jako hraběnku d’Étiolles, neteř pana le Normanta a kmotřenku pana Montmartela. O mém manželovi ani o mamá nepadne ani zmínka. Setkám se s Cassinim, tím astronomem, a s Crébillonem, jehož hry zbožňuji, a také s mladou Britkou, která je prý jeho milenkou a sedí zde se žlutou pěnkavou na hedvábném rameni. Prastarý sukovitý muž, jehož mi představí jako vévodu de Broglie, nadšeně zatleská a vilně se vyptává, kdo že se mi dvoří. „Přece nikdo, monsieur. Můj manžel je úžasný muž,“ odvětím. Paní de Tencin si jemně odfrkne. „To vám nevydrží dlouho, drahoušku, ujišťuji vás.“ „Potom tedy budu první ve frontě, až se rozhodnete vydat vstříc společenským radostem,“ oznámí vévoda galantně a očima přitom bloudí po mém živůtku. „V tom případě budete muset čekat až za králem,“ pravím nejistě, ale přesto mi ta slova připadají přirozená a správná. „Svého manžela nepodvedu s nikým, pokud to ovšem nebude král.“ Shromáždění se chichotají a ušklíbají. „Dobře řečeno, velmi dobře,“ prohlásí paní de Tencin. „Příjemný způsob, jak se vypořádat s obdivovateli, a že vám ho bude notně třeba. Avšak nezapomínejte, rybičko, že věrnost je pro tuhle sebranku až příliš maloměšťácká.“ Celá zardělá vpadnu k mamá do pokoje. „Ach! Jak bych si přála, abys tam byla se mnou.“ „Vždyť víš, jak jsem poslední dobou unavená, má nejdražší.“ Vím, ale stejně jsem ta slova pronesla jen z las-

Sokyne_z_Versailles_12_(imprimatur).indd 34

31.05.2019 17:37:12

Sokyně z Versailles 35

kavosti. Mamá na takových místech nepřijímají. Je příliš nízkého původu a ví se o ní, že měla příliš mnoho přátel. Milenců. „Potkala jsem Cassiniho! A polského velvyslance, který mi řekl, že mám oči jako jarní nebe před bouří. Zjevně je básník. A také velmi krátkozraký.“ „A tvé šaty?“ „Docela to šlo. Totiž, nikdo je nekomentoval. Paní de Tencin na sobě měla velmi jednoduchou róbu, takovou lněnou, krémové barvy, a jedna z dam měla kolem pasu pásek.“ Pohrávám si prsty se stužkou na krku a vzpomínám, jak Broglie prohlásil, že mám hlas jako slavíček, a že by se jím rád nechal ukolébat ke spánku. Posadím se na postel a odkopnu střevíčky. Jeden přistane v krbu plném popela. „Musíš být vážně unavená, když mi ani nevyhubuješ,“ prohodím zlehka a pohladím ji po vlasech. Mamá neodpoví, a tak klevetím dál, co se povídalo, o zábavě a o jídle. „Celá pyramida sněhových pusinek v různých barvách! Nikdy by mě to nenapadlo, ale ta kombinace byla tak ohromná a překrásná! Musím o tom povědět našemu kuchaři. A těch komplimentů, co jsem dostala! Vévoda de Broglie řekl, že jsem krásná jako obrázek a že by si přál být mým prvním milencem! A markýz de Merquin přirovnal mé vlasy k… no, to ani nemohu opakovat.“ Nedokážu se zarazit, cítím se tak svěží a posílená. Jaká nádhera ocitnout se ve středu všech těch nápadů, projevů, spisovatelů, umění! A pozornosti. Později, o samotě, si znovu procházím ty ohavné podtóny, které mi prve unikly nebo jsem je přešla mlčením: tu špetku žárlivosti v hlase paní de Tencin, když mě představovala ostatním, zoufalý, rozechvělý hlas hraběte de Nangis, kterého všichni ignorovali a předstírali, že ho neslyší. Ty přesladké dotazy na mou matku. Tolik lidí,

Sokyne_z_Versailles_12_(imprimatur).indd 35

31.05.2019 17:37:12