Kapitola jedna
Delaney Holbrooková pozorovala příchozího muže v obleku a snažila se mít na paměti, že na muže v oblecích dávno zanevřela – a také na většinu mužů a většinu obleků vůbec. Byla teď úplně jiný člověk, s novými a lepšími životními hodnotami, ale stále uměla ocenit dobře padnoucí sako. A modré oči. A hranatou čelist. A jeho chůzi. Uchvacoval ji jeho sebejistý krok. Povzdechla si. A to si myslela, že na muže v oblecích zanevřela. Počkala, dokud nebyl těsně u ní, než podlehla svému pokušení a pronesla: „Po šesti týdnech už je to vážná známost. Neřekneš mi aspoň svoje jméno?“ Netušila, jak zareaguje. Napůl očekávala, že ji sjede opovržlivým pohledem a otočí se na patě. Tento konkrétní muž v obleku totiž opovržlivé pohledy ovládal mistrovsky. Viděla je na jeho tváři již mnohokrát, ale žádný ještě nebyl namířen na ni. Nestalo se to ani tentokrát. Místo toho se usmál. Nebyl to však obyčejný úsměv, pomalu a svůdně se ušklíbl, až ji z toho zašimralo v podbřišku. Probudilo se v ní vzrušení, klíčila v ní naděje a připadala si trochu hloupě. Právě otevřela Pandořinu skříňku. „Jsem Malcolm.“ Měl hluboký mužný hlas, tak akorát chraplavý, aby z něho měla husí kůži. „Dobré ráno, Malcolme.“ Ukázala svoji jmenovku. „Já jsem Delaney, ale to už asi víš.“
Rodinne pouto.indd 7
30.07.19 12:58
8
Susan Malleryová
„Ano.“ „Jako obvykle?“ Malcolm si pokaždé objednal velké latte s dvojitou dávkou espressa a extra horkým mlékem. Každé ráno dorazil přesně v 7.40, ale stánek s kávou uprostřed vestibulu obvykle minul a zamířil rovnou k výtahům. Do nich návštěvníci budovy směli vstoupit pouze s čipem, nebo za doprovodu ochranky. Později během dopoledne se vždy vrátil dolů pro ranní dávku latte. Přestože její směna pravidelně končila v deset, nejednou se zdržela jen proto, aby ho mohla ještě obsloužit. Měla by se za svoje chování stydět, ale rozhodla se nad to povznést. Mohla by si vyčítat, že je v devětadvaceti letech příliš stará na to, aby si nechala poplést hlavu záhadným cizincem, ale rozhodla se na to nahlížet z pozitivního hlediska. Čas konečně hojil staré rány a nyní se směla začlenit zpátky do normálního života… ať už si pod tím měla představit cokoli. „Jako obvykle,“ přitakal a podal jí vysoký bílý hrnek spolu s věrnostní kartou. Načetla z ní platbu a dala se do přípravy nápoje. Kolegyně Luzia si odepnula zástěru. „Musím doplnit zásoby ze skladu,“ oznámila. „Zvládneš to tu?“ „Jasně.“ Luzia se zdvořile usmála na Malcolma, obešla pult a odešla napříč vestibulem. Konečně sami, pomyslela si Delaney a dala si dobrý pozor, aby se nahlas nezasmála. Nerada by mu vysvětlovala, co jí připadá k smíchu. Malcolm si schoval kartičku do peněženky a pak se věnoval znovu jí. „Jsi tady nová.“ „Jak se to vezme. Pracuju tu už skoro dva měsíce.“ Naklonila nerezovou konvičku s mlékem a vložila do ní trysku. Ozvalo se důvěrně známé syčení a bublání. Nalila do jeho hrnku čtyři espressa. „Pracuješ u Alberta Alfresca.“ Ukázala na logo hrnku. „Tvoje firma vlastní celou budovu a náš malý stánek v ní má jenom pronajatý prostor. Znamená to, že jsi můj šéf?“
Rodinne pouto.indd 8
30.07.19 12:58
Rodinné pouto
9
Ušklíbl se. „Radši se nad tím nezamýšlej.“ „Proč ne? Určitě se ti líbí o všem rozhodovat.“ „Jak kdy.“ „Většinou jo,“ škádlila ho. „Máš moc hezký oblek na to, aby to nebyla pravda.“ „Mluvíš z vlastní zkušenosti s lidmi v oblecích?“ „Patřila jsem mezi ně.“ „To bych do tebe neřekl.“ Zvedl jedno obočí. „A už nepatříš?“ „Ne. Rozhodla jsem se pro změnu kariéry.“ Nalila do hrnku mléčnou pěnu. „A než se zeptáš – ano, bylo to moje dobrovolné rozhodnutí.“ Víceméně, doplnila v duchu. Rozhodla se pro změnu povolání sice sama, ale jen proto, že ji k tomu dovedly okolnosti. „A co děláš teď?“ zeptal se. „Bude ze mě naturopatka.“ Počkala na jeho zmatený výraz, než dodala: „Je to –“ „Vím, co je to naturopatie. Kombinuje západní a přírodní medicínu a vychází z víry, že se lidské tělo samo léčí.“ Pousmál se. „Hospodyně mého dědečka má vnučku, která vystudovala akupunkturu na Univerzitě Bastyr, nebo tak něco. Studuješ taky tam?“ Přešla zmínku o dědečkově hospodyni bez povšimnutí – vzhledem ke kvalitě obleku ji nepřekvapilo, že je bohatý. „To je můj cíl. Jednou z podmínek přijetí je dostatečný počet kreditů z matematiky a přírodních věd, jenže ke studiu obchodu jsem je nepotřebovala, takže si je musím doplnit.“ Zavrtěla hlavou. „Už je to hodně dlouho, co jsem chodila do školy. Můj mozek si na to ještě nezvykl.“ Usrkl kávu. „Co máš za předměty?“ „Biologii a algebru.“ Zkřivil obličej. „To ti nezávidím.“ „Díky. Ze začátku jsem musela každou kapitolu přečíst třikrát nebo čtyřikrát, abych si vůbec něco zapamatovala. Teď už to stačí jenom dvakrát. Docela mě baví praxe, ale za tři týdny nás čeká pitva a toho se trochu bojím.“
Rodinne pouto.indd 9
30.07.19 12:58
10
Susan Malleryová
„Určitě nepoteče krev. Nevím, co budete pitvat, ale jistě už to bude dávno po smrti.“ „Ale stejně. Skalpel, šťourání v orgánech.“ Otřásla se. Modré oči jiskřily pobavením. „Mám ti připomenout, že se v podstatě připravuješ na studium medicíny?“ „Já vím, je to paradox. Snažím se na to moc nemyslet.“ Jejich pohledy se střetly. Cítila… něco. Snad napětí, nebo zvláštní spojení. I když to nedokázala jasně definovat, byla ráda za důkaz, že je živá, relativně zdravá a že se posouvá vpřed. Svět byl stále v pohybu a ona s ním. „Musím zpátky do práce,“ oznámil Malcolm. Měla dojem, že v jeho hlase slyší lítost, ale nebyla si tím jistá. Bylo hezké v to alespoň doufat. „Já taky.“ Zkontrolovala hodinky. „I když já se spíš vrátím domů, pár hodin se budu učit a pak půjdu do školy. Měj se hezky, Malcolme.“ „Ty taky, Delaney.“ Na okamžik se zarazil, než zamířil k výtahům. Sledovala jeho záda a představovala si, že se otočí a pozve ji na oběd. Nebo na večeři. Ano, večeře na jachtě. Nebo ji někam vezme helikoptérou, ačkoli si nebyla jistá, kam by je zavedl let ze Seattlu. Možná do Portlandu? Vancouveru? No jasně, do zahraničí! Zpátky k tématu, pozve ji na večeři a pak… Zasmála se, vypláchla konvičku na mléko a připravila stánek pro Luziu a další směnu. Jak by to s Malcolmem pokračovalo dál? Večeří? Polibkem? Láskou? To sotva. Neměli spolu nic společného. Možná ještě před lety, když budovala hvězdnou kariéru v oblasti financí, jenže to byla zasnoubená s Timem. O Malcolma by nezavadila ani okem. „Vždyť je to fuk,“ řekla si pro sebe a sundala si zástěru. Měla naděje, plány a sny do budoucna. Lišily se od těch původních, ale po všem, čím si prošla, v ně věřila celým srdcem. Když se naučí léčit druhé, možná časem uzdraví sama sebe. ***
Rodinne pouto.indd 10
30.07.19 12:58
Rodinné pouto
11
Korporát Alberto Alfresco sídlil z dvaceti pater budovy ve třech nejvyšších. Zbylá podlaží pronajímali zubní ordinaci, třem různým advokátním kancelářím a Amazonu. Ten měl pro sebe celkem šest pater a jeho zaměstnanci se v budově pohybovali ve dne v noci, ale zásadně s nikým nemluvili. Malcolm Carlesso tajně doufal, že vynalézají drony s umělou inteligencí. Miloval filmy sci-fi. Byla by legrace jeden z nich prožít v reálu. Nebo taky ne, pomyslel si v duchu na cestě do vrchního patra. Doufal, že na něho za dveřmi výtahu nečeká válka dronů. Malcolm vystoupil. Uprostřed pracovního dne bylo v nejvyšším patře rušno – zaměstnanci se hemžili chodbami, pořádali schůze a vyřizovali telefonáty ve svých kancelářích. Alberto Alfresco byla dynamická, multikulturní, multimilionářská společnost. Již od svého založení byla velmi úspěšná, ale ještě donedávna poměrně malá. To se změnilo před pár lety, když Malcolm dostudoval vysokou školu a ujal se vedení. Dělal vše pro to, aby byl na něho jeho dědeček – Alberto z Alberta Alfresca – náležitě hrdý. Před dvěma lety se z jeho mise stala doslova posedlost. Prošel kolem své kanceláře a zamířil k finančnímu řediteli. Santiago Trejo začal pracovat u Alberta Alfresca před dvěma lety, kdy ho Malcolm přetáhl z úspěšného investičního fondu. Od té doby spolu tvořili sehraný tým. Malcolm pozdravil Santiagovu sekretářku, která strážila otevřené dveře rohové kanceláře, vstoupil dovnitř a posadil se. Santiago byl zrovna uprostřed telefonního hovoru, ale jakmile si všiml svého nadřízeného, usmál se a rychle zavěsil. „Nesedí čtvrtletní zpráva z východního pobřeží,“ prohlásil Santiago vesele. „Naše účetní oddělení se třese strachy. Musel jsem jim vysvětlit, že v naší firmě je to ‚jednou a dost‘. Už se to nebude opakovat.“ Odmlčel se. „Co je?“ Malcolm odtrhl oči od výhledu na seattleskou oblohu a Pugetův záliv a upřel je na svého přítele. „Jak, co je?“
Rodinne pouto.indd 11
30.07.19 12:58
12
Susan Malleryová
„Něco určitě. Co je s tebou? Vypadáš…“ Santiago se zamračil, jako by se tomu snažil přijít na kloub. „Jinak. Co se stalo? Našel jsi nového dodavatele lanýžového oleje?“ „Nic se nestalo,“ odbyl ho Malcolm a ukázal svůj hrnek. „Byl jsem jenom dole pro kafe.“ „A?“ „A nic.“ Mluvil s přitažlivou ženou a nešlo o obchodní záležitost. To se mu sice v poslední době stávalo zřídka, ale sotva to stálo za zmínku. No dobře, možná stálo, ale ne před Santiagem. Jeho kamarád byl muž, kterého jen tak něco nezdolá. Kdyby mu nějaká žena zlomila srdce, což bylo vzhledem k vysoké fluktuaci žen v jeho životě velmi nepravděpodobné, našel by si okamžitě jinou, buď hezčí, nebo chytřejší, anebo obojí. Malcolm se se zradou své snoubenky vyrovnával opačným způsobem – pohroužil se do práce. Přesto ho potěšil rozhovor s Delaney. A pohled na ni. Nikdy neměl svůj typ, ale ode dneška byl rozhodně na zrzky. Možná by měl – Santiagovi zabzučel telefon a ozval se z něho hlas sekretářky. „Alberto je tady. Opakuji: Alberto je tady.“ Santiago se podíval na Malcolma. „Věděl jsi, že přijde? Máme domluvenou schůzku? V kalendáři nic není.“ „O ničem nevím.“ Malcolm si marně lámal hlavu s důvodem dědečkovy návštěvy, načež si uvědomil, že je to zbytečná námaha. Nedalo se to uhádnout. Alberto nerad telefonoval – pokud ho během dne napadlo něco, co si přál neodkladně probrat, nasedl prostě do auta, přijel do kanceláře a vyhledal osobu, se kterou chtěl mluvit. Zřejmě nepřišel probrat kvalitu jídla nebo balení, protože to by jel rovnou do skladu v jižním předměstí Seattlu. Nádhera. Malcolm měl stále v živé paměti epizodu „rotini-fusilli“, k níž došlo před třemi lety. Alberto tenkrát objevil balení, na němž byly názvy těchto dvou druhů těstovin zaměněny. Jiní by nad
Rodinne pouto.indd 12
30.07.19 12:58
Rodinné pouto
13
tím možná mávli rukou, ale ve firmě, která se specializuje na prodej autentického italského jídla, to bylo nepřípustné. Celé marketingové oddělení si muselo vyslechnout dvacetiminutovou přednášku o rozdílech mezi jednotlivými druhy těstovin, které při přípravě kampaní musejí bezpodmínečně znát. To byla sice pravda, ale možná by se to nemuseli dozvědět z úst osmdesátiletého muže, který občas přepínal do rozohněné italštiny. Malcolm odložil hrnek s kávou a vydal se k výtahům, kde počkal na dědečkův příjezd. Alberto Carlesso se narodil v Itálii a do Ameriky imigroval spolu se svými rodiči ve třicátých letech dvacátého století. Během druhé světové války, kdy byl všude nedostatek jídla, se jako mladý chlapec v seattleské obci proslavil svou schopností uvařit lahodné jídlo ze všeho, co bylo po ruce. Vycházel jednak ze svého kulinářského umění a také starých rodinných receptů. Každé léto vyrobil domácí omáčku Marinara z čerstvých surovin místních farmářů. Několik sklenic se dostalo až do New Yorku, kde je se slušnou marží nabízeli prodejci italských potravin. Otevřely se dveře výtahu a Malcolm se usmál na muže v obleku s ohnutými zády a bílými vlasy, který mu vyšel vstříc. „Ahoj, dědečku.“ „Ahoj, Malcolme. Pořád tě varují, když vkročím do budovy? Čeho se všichni bojí? Jsem obyčejný stařec a firmu dávno neřídím. Jsem kotě se zataženými drápky.“ „Řekl bych, že spíš rys ostrovid.“ Dědeček se vesele zašklebil. „Rys? To se mi líbí.“ Přestože se viděli ráno u snídaně, padli si do náruče. Alberto se rád dotýkal druhých. Bylo jediné štěstí, že odešel do důchodu ještě předtím, než byly zavedeny nové zákony ohledně sexuálního obtěžování na pracovišti. Jeho přímočarý dědeček by se sice nikdy nepokusil takto využít svého vysokého postavení, ale s lidmi, s nimiž přišel do styku, se rád objímal a během hovoru je často chytal za ruce – bez ohledu na jejich pohlaví. Většina zaměstnanců se smířila s tím, že je to jeho způsob komunikace, ale někteří pro to nikdy nenašli pochopení.
Rodinne pouto.indd 13
30.07.19 12:58
14
Susan Malleryová
„Viděl jsem nový katalog,“ zmínil se Alberto cestou do Malcolmovy kanceláře. Malcolm v duchu zasténal. Vydání nového katalogu znamenalo vždy útok na nervy. Přijmou ho zákazníci kladně? Uspějí nové produkty? Bude se dědeček ptát, proč jsou v nabídce těstoviny bez lepku? „Povedl se,“ pokračoval dědeček. „Nelíbí se mi ty makrónky, ale chápu, že jsou populární a přinášejí zisk. Musíme jít s dobou.“ „Přesně tak.“ Vstoupili do prostorné kanceláře. Až do důchodu v ní sídlil Alberto. Malcolm vyměnil staromódní dřevěné lemování a koberec, ale jinak ji nechal v původním stavu. Stůl a kredenc ze sedmdesátých let mu připomínaly historii rodinného podniku. Prošli kolem stolu na opačný konec místnosti, kde bylo místo k sezení. Malcolm k obchodním schůzkám využíval raději zasedací místnost, ale nechal zde pohovky ze stejného důvodu jako stůl – patřily sem. Dovnitř vstoupila Malcolmova sekretářka s tácem. Na oba se usmála, položila tác na konferenční stolek a odešla. Dědeček si vzal jeden ze dvou šálků s vařící černou kávou a sušenku biscotti. Tu si nejprve namočil do kávy, než prohlásil: „Našel jsem ji.“ V Malcolmovi sváděly boj rezignace, podráždění a smíření s osudem. Nezáleželo na tom, který pocit nakonec převáží – jeho názor dědečka už neovlivní. Pro Alberta byla rodina vším. Hodnota, které si musíte vážit, i když vám občas přináší problémy. Zhruba ve stejném období, kdy se Alberto rozhodl prodávat svoje jídlo pomocí objednávkového katalogu, se zamiloval do krásné Irky, která bydlela v sousedním domě, krátce poté se s ní oženil a měl s ní syna – Jerryho. Alberto Alfresco byla úspěšná firma, která se pomalu, ale jistě rozvíjela. Jerry o její řízení nejevil nejmenší zájem, což oba rodiče zarmoutilo. Místo toho si vzal na starost korporátní obchod, což mu umožnilo cestovat po celé zemi. Nikdy se neoženil, ale zplodil několik dětí. Přesněji tři, každé s jinou ženou.
Rodinne pouto.indd 14
30.07.19 12:58
Rodinné pouto
15
Když bylo Malcolmovi dvanáct let, maminka ho odvezla z Portlandu v Oregonu do Seattlu a vyhledala Alberta. Představila Malcolma jako Jerryho syna. Albertovi stačil jediný pohled na jeho tvář, aby se radostně rozesmál, v očích slzy dojetí. Malcolm byl podle něj věrná kopie jeho zesnulé ženy. Jerryho reakce nebyla ani zdaleka tolik nadšená a trval na testu DNA, jenž potvrdil jeho otcovství. O týden později se Malcolm i jeho maminka nastěhovali do Albertova velkého domu. Malcolm si pamatoval, že byl tenkrát zmatený. Přišel o jediný domov, který znal, a musel se přestěhovat do Seattlu. Dědeček ho zbožňoval, otec ho ignoroval a jemu trvalo hodně dlouho, než přijal velký dům u jezera za svůj pravý domov. Nechápal, proč se jeho maminka rozhodla změnit celý svůj život, a ona mu to ještě dlouho tajila. Nakonec přiznala, že je vážně nemocná a umírá, a tak se musel smířit s tím, že už není cesty zpět. Už nikdy neměl žít sám s maminkou. Po její smrti se jeho výchovy ujal Alberto. Jerry ho nadále ignoroval – Malcolm se s tím po čase smířil. Před dvěma lety Jerry zemřel a všichni věřili, že měl jediného dědice. Teprve před pár měsíci se Alberto odhodlal roztřídit jeho pozůstalost. Našel důkaz, že existují další dvě děti – dcery. Keiru, dvanáctiletou dívku z dětského domova v Los Angeles, našli docela snadno a před šesti týdny ji přestěhovali do rodinného domu. Druhou dceru Callie zatím hledali marně. Zřejmě až doteď. Malcolm si vybral smíření s osudem a zeptal se: „Kde je?“ „Texas. Houston. Je jí dvacet šest let.“ O osm let mladší než on a o čtrnáct let starší než Keira. „Žije mimo civilizaci, jak říkáte vy mladí,“ vysvětlil Alberto. „Proto to trvalo tak dlouho. Soukromý detektiv musel vypátrat, kam se přestěhovala z Oklahomy. Promluví s ní právnička a zařídí, aby její totožnost potvrdil test DNA.“ „Mám jet za ní a přivézt ji domů?“ Callie bude stejně jako Keira pozvána do dědečkova domu. Dvanáctiletá dívka neměla na výběr, protože Alberto a Malcolm byli její jediní příbuzní, ale Callie byla dospělá. Mohla dědečka
Rodinne pouto.indd 15
30.07.19 12:58
16
Susan Malleryová
poslat do háje. Malcolm neměl tušení, jak se zachová. Pochyboval však, že odolá dědictví podílu ve firmě Alberto Alfresco. „Pošlu právničku,“ rozhodl Alberto. „Bude to působit oficiálněji.“ Malcolma by zajímalo, jestli to byl jediný důvod. Nebyl si jistý, jak se cítí ohledně náhlého nárůstu počtu sourozenců. Keira ho mátla – neměl ani páru, jak zacházet s dvanáctiletou holkou. Přihlásil ji na prestižní soukromou školu, která shodou náhod sídlila hned naproti rodinnému podniku, a pak poprosil dědečkovu hospodyni Carmen, aby na ni dohlédla. Občas měl výčitky svědomí, protože by se měl do jejího života zapojit více, ale nevěděl jak. Měl by ji brát na nákupy a poslouchat hudbu pro teenagery? V duchu se otřásl. „Doufám, že se k nám brzy přidá,“ prohlásil Alberto. „Budeme rodina.“ Než mohl Malcolm cokoli odpovědět, dědeček se pohnul a jeho tvář ozářily ostré ranní paprsky slunce. Zdůraznily hluboké vrásky. Nepatřil už mezi nejmladší. Sice byl zdravý, ale v jeho věku vždy hrozilo nebezpečí. Malcolm nedokázal ani pomyslet na to, co by dělal, kdyby o něho přišel. Nechtěl, aby svá poslední léta prožil nešťastný. „Taky doufám,“ odpověděl. Nebyl si jistý, nakolik lže, ale bylo mu to nakonec jedno. Pro svého dědečka by udělal cokoli. Dlužil mu to po všem, co se stalo… a co pro něho dědeček udělal.
Rodinne pouto.indd 16
30.07.19 12:58
Kapitola dvě
V sobotu v 6.30 ráno bylo nezvykle slunečno a moderní posilovna v budově s bytovými jednotkami byla liduprázdná. Santiago Trejo střídavě pozoroval displej na běžeckém pásu a malou zabudovanou televizní obrazovku se stanicí ESPN, která zobrazovala seznam zápasů plánovaných na první sobotu baseballové sezony. Santiago měl rád sporty jako každý chlap, ale baseballu nikdy nepřišel na chuť. No vážně – nemohli vybrat pomalejší hru? Měl raději sporty, ve kterých se opravdu něco dělo. V hokeji nebo kopané se sice nehrálo na takhle vysoké skóre, ale hráči byli neustále v pohybu. Baseballový zápas se však mnohdy vlekl bez akce až do samého konce. Program běžeckého pásu skončil a na obrazovce se objevila reklama. Dokonalé načasování, ušklíbl se pro sebe. Rychle vydezinfikoval přístroj, popadl ručník a bandasku s vodou a zamířil k výtahu. Jeho byt se nacházel v horním patře a nabízel dokonalý výhled na Pugetův záliv a poloostrov za ním. Mohl nerušeně pozorovat trajekty a nákladní lodě vplouvající do přístavu, čtvrtého července měl parádní výhled na ohňostroj a během bouřky obdivoval hromy a blesky. Když bylo jasno, což se v Seattlu nestávalo příliš často, dohlédl až k Olympijskému pohoří. Pohled na ohromující západ slunce mu hrál do karet v případech, kdy si přivedl dámskou společnost – sice v tomto ohledu nepotřeboval pomoc, ale správný chlap má vždycky něco v záloze.
Rodinne pouto.indd 17
30.07.19 12:58
18
Susan Malleryová
Osprchoval se, oblékl si džíny a mikinu Právnické fakulty Univerzity Yale a vydal se do podzemní garáže, kde mu patřila dvě parkovací místa. Na jednom z nich stál elegantní tmavě modrý kabriolet Mercedes SL a vedle něj velký černý Cadillac Escalade. „Dneska ne,“ řekl omluvně a pohladil mercedes. „Mám na starost malé rarachy.“ Za prvé by jízdu kabrioletem neschvalovala jejich maminka a za druhé postrádal zadní sedadla. Santiago vyrazil do své oblíbené pekárny. Na rozdíl od posilovny byla v sobotu ráno plná. Nechal si vyjet lísteček s číslem a poté čekal. Když přišlo na řadu číslo 28, stoupl si k pultu a usmál se na malou, baculatou ženu se síťkou ve vlasech. „Dobré ráno, Brandi. Máš tady maminku? Rád bych ji pozdravil osobně.“ Padesátiletá žena zakoulela očima. „Víš, že jsem to já, Santiago. Tvoje lichotky na mě neplatí.“ S předstíraným překvapením se chytl za srdce. „Valio? Opravdu jsi to ty? Dneska ti to neuvěřitelně sluší, snad ještě víc než obvykle, a to jsem si myslel, že už to ani není možné.“ Rozpřáhl ruce. „Pojď. Oba potřebujeme obejmout.“ Povzdechla si, jako by toho po ní chtěl příliš, ale stejně obešla pult. Santiago ji popadl do náruče a zatočil se s ní, až vyjekla. „Pusť mě dolů, blázne! Namůžeš si záda.“ Položil ji zpátky na zem a políbil ji na tvář. „Stálo by to za to,“ zašeptal. Zasmála se a praštila ho do ramene. „Jsi nenapravitelný.“ „A přesně proto mě máš ráda ze všech nejvíc.“ „Ze všech ne.“ „Sprostá lež.“ Zahihňala se. „Jak se daří mamince?“ „No, zrovna za ní jedu a potom vezmu ty dva malé výtržníky do zoo.“ Slíbil, že je hned první hezkou sobotu vezme na výlet. Oba mu včera poslali SMS s odkazy na předpověď počasí. „Jsou to hodné děti.“ Prohlédla si ho. „Měl by ses oženit.“ „Možná.“
Rodinne pouto.indd 18
30.07.19 12:58
Rodinné pouto
19
„Potřebuješ ženu.“ „Nikdo nepotřebuje ženu.“ „Ty rozhodně ano. Stárneš.“ „No dovol, je mi třicet čtyři.“ „Už se blížíš do důchodu. Musíš se rychle oženit, jinak tě žádná nebude chtít.“ Zvedl v obranném gestu ruce a mrkl na ni. „Opravdu? Nezapomeň, že mluvíš se mnou.“ Zacukaly jí koutky úst. „Viděla jsem lepší.“ „Teď ale opravdu lžeš.“ Podala mu krabičku nadepsanou jeho jménem. Hned poté, co mu napsali neteř a synovec, objednal pečivo přes internet. „Moje sestřenice má dceru,“ začala. Podal jí dvacet dolarů. „No jo, to už jsi mi vyprávěla. Miluju tě, Valio, ale holku si najdu sám.“ „To říkáš pořád, ale k ničemu se nemáš. Co je s tebou?“ „Vůbec nic,“ zavolal, když mířil ke dveřím. „Až ji poznám, tak to poznám. Jsem si tím jistý.“ Přešel přes ulici a objednal dvě velká latte u Starbucksu, než se vydal na sever města, do poklidné čtvrti se starými domky. Většina z nich prošla, nebo právě procházela rekonstrukcí, ale několik mělo stále původní okna a přistavěné garáže pro jedno auto. Pomalu projížděl ulicemi, dojel do cíle a zastavil u dlouhé příjezdové cesty. Byl to rozlehlý pozemek se dvěma domy. Přední byl velký – přibližně 300 metrů čtverečních včetně sklepení, s krásným dvorkem a spoustou světla. Vzadu stál menší domek s jednou ložnicí, pohodlný, útulný a tichý. Santiago by to nikdy nepřiznal, ale pokaždé, když sem přijel na návštěvu, se dmul pýchou. Tohle všechno zařídil pro svoji rodinu. On, syn obyčejného pomocníka na farmě z údolí Yakima. Nemovitost byla splacená a stala se součástí rodinného svěřenského fondu. V předním domě bydlel jeho bratr Paulo s rodinou a v menším Santiagova maminka.
Rodinne pouto.indd 19
30.07.19 12:58
20
Susan Malleryová
Zaparkoval u zadního domku a vyšel schody. Matka otevřela dřív, než stačil zaklepat. „Máš hlučná auta,“ pozdravila se smíchem. „Vždycky jsi rád přitahoval pozornost, viď?“ „To jsem celý já.“ Objal ji a políbil, pak ji následoval do světlé kuchyně dekorované v různých odstínech žluté. Jako vždy byla dokonale vycíděná, nikde ani smítko prachu. Jeho byt byl také čistý, ale pouze proto, že v něm netrávil skoro žádný čas a platil za úklidovou službu. Podal matce latte a otevřel krabici s pečivem. Stačil si jednou kousnout, než se spustil výslech. „Jak se ti daří v práci?“ „Dobře. Máme toho teď hodně.“ „Jíš pravidelně? Dodržuješ pitný režim? Nikdy jsi neměl rád vodu, ale je dobrá na ledviny a udrží tě v dobré kondici.“ „Mami,“ začal, přestože to nemělo smysl. Co to bylo s ženami po padesátce? Nebály se říct všechno, co měly na jazyku. Rád by se rozhořčil nad nastalou situací, ale nedokázal to. Byla to jeho maminka. Zasloužila si říct cokoli, co měla na srdci, protože spoustu let trpěla, tvrdě dřela a vše obětovala dětem. Napila se latte a opřela se o kuchyňskou linku. „Nezhubl jsi?“ „Vážím stejně, jako když jsi mě viděla naposledy, a to několik let.“ „Spíš pořádně? Kvůli těm ženským jsi pořád vzhůru dlouho do noci. A proč za mnou nikdy žádnou nepřivedeš? Dlouho jsi mi nikoho nepředstavil.“ „Zakázala jsi mi je vodit domů, dokud to s některou nebudu myslet vážně.“ „To proto, že je střídáš jako ponožky. Podívej se na Paula. Je to tvůj mladší bratr a už je dvanáct let ženatý.“ Santiago se zakousl do skořicového šneka, aby se vyhnul odpovědi. Miloval Paula a svoji švagrovou zbožňoval jako skoro nikoho na světě, ale nehodlal si ze svého bratra brát příklad. Jeho holka otěhotněla, když byli oba v maturitním ročníku na
Rodinne pouto.indd 20
30.07.19 12:58
Rodinné pouto
21
střední. Spěchali na svatbu, pak měli miminko a o dva roky později další. Paulo získal zaměstnání u montážní linky v továrně Alberta Alfresca, kde zůstal doteď. Santiago se ho pokoušel přesvědčit, aby šel na vysokou, nebo aspoň absolvoval nějaký kurz, ale Paulovi stačila práce u linky. Povýšili ho na supervizora a o víc neusiloval. Jeho žena Hanna zůstala doma s dětmi, dokud nebylo mladšímu pět let, a poté se přihlásila na dálkové studium. Nyní byla v posledním ročníku a za pár měsíců se z ní stane zdravotní sestra. „Každý máme svůj život, mami.“ „Ty žádný nemáš,“ zamumlala maminka. Zašklebil se. „Prosím, neříkej, že se musím oženit. V pekárně už jsem si musel vyslechnout přednášku od Valie.“ „To je dobře. Mám o tebe strach.“ Postavil se, přistoupil k ní a políbil ji na čelo. „Neboj, maminko. Jsem v pořádku.“ Vysvobodilo ho dusání kroků na chodníku. Santiago pustil matku, zrovna když se otevřely dveře a přiřítili se k němu neteř se synovcem. „Zoo otevírá v devět třicet,“ oznámila dvanáctiletá Emma. „Mám seznam všech mláďat, která musíme navštívit. Monitoruju jejich vývoj.“ „Samozřejmě.“ Její desetiletý bratr Noah si odfrkl. „Myslí si, že je chytrá.“ „Jsem chytrá,“ opáčila Emma. „Jednou budu veterinářka. A co budeš ty?“ „Fotbalista!“ Santiago si prohlédl chlapcovu drobnou postavu. Zatím se zdálo, že bude spíš po mamince, ale třeba ještě vyroste. Nebo si to vybojuje. Oba je popadl do náruče a zmáčkl je tak, až vykvikli. „Půjdeme se podívat na mláďátka a na medvědy a na lvy,“ ujistil je. „Když budete zlobit, tak si vás jeden z nich dá k večeři.“
Rodinne pouto.indd 21
30.07.19 12:58