0040607

A L E X A N DR E DU M A S Č E R N Ý T U L I PÁ N

ODEON

I VDĚČNÝ LID

Dne 20. srpna 1672 město Haag, tak živé, bílé a tak koket­ ní, jako by tu všechny dny byly nedělemi, město Haag se svým stinným parkem, vysokými stromy, sklánějícími se ke gotickým domům, s širokými zrcadly kanálů, v nichž se odrážejí zvonice s téměř orientálními kupolemi, Haag, hlavní město sedmi Spojených nizozemských provincií, nadouvalo všechny tepny svých ulic černým a rudým proudem spěchajících, udýchaných, vzrušených občanů, kteří se hnali s noži za opasky, mušketami na ramenou nebo holemi v rukách ke strašlivé věznici Buitenhof, jejíž zamřížovaná okna se ještě dnes ukazují. V tomto žaláři úpěl Cornelis de Witt, bratr bývalého velkého penzioná­ ře Holandska Johana de Witt, od chvíle, kdy ho udal za vraždu felčar Tyckelaer. Dějiny oné doby a hlavně toho roku, uprostřed nějž své vyprávění začínáme, jsou nerozlučně spjaté se dvěma jmény, která jsme tu právě vyslovili. Z toho důvodu je následující vysvětlení nezbytné pro pochopení našeho příběhu i velkých politických událostí, jež naše vyprá­ vění rámují. Cornelisovi de Witt, inspektoru zemských hrází, bývalému purkmistru rodného města Dordrechtu a poslanci Nizozemských států, bylo čtyřicet devět let, když holandský lid, unavený republikou, představovanou velkým holandským penzionářem, tedy prvním minist­ rem země Johanem de Witt, vzplanul prudkou touhou po 5

statutu místodržitelství, které ve Spojených nizozem­ ských provinciích navždy zrušil Johan de Witt úředním nařízením. Veřejné mínění si většinou ztotožňuje principy s kon­ krétními osobami, a tak si lid spojoval republiku s dvěma přísnými bratry de Witt, holandskými římskými katolíky, kteří se nehodlali vlichotit národnímu vkusu a klad­ li neomezenou svobodu nad prosperitu, a za úřadem místodržitelství viděl vážné a zamyšlené čelo mladého prince Viléma Oranžského, jejž současníci překřtili na Mlčenlivého a budoucnost to označení přijala. Oba bratři de Witt opatrně vyjednávali s francouz­ ským králem Ludvíkem XIV., jehož vliv na celou Evropu stále sílil. Právě pocítili příznivý materiální dopad tohoto vlivu na Holandsko po úspěchu skvělého rýnského taže­ ní, vylíčeného v příbězích románového hrdiny hraběte de Guiche a opěvovaného Boileauem, tažení, které během tří měsíců porazilo mocné Spojené nizozemské provincie. Ludvík XIV. byl dávným nepřítelem Holanďanů, kteří ho napadali a vysmívali se mu, i když pravdou je, že větši­ nou šlo o Francouze, kteří do Holandska uprchli. Národní hrdost z něj udělala Mithridata republiky. Bratři de Witt tedy bojovali s dvojí nespokojeností: první vyplývala z mocného odporu lidu proti autoritám, které nesouznějí s jeho národoveckým cítěním, druhá pocházela z únavy, jež je vlastní všem podrobeným národům, které doufají, že je jiný vůdce dokáže vyvést z ponížení. A ten vůdce, připravený změřit síly s Ludvíkem XIV., byť v budoucnosti jakkoli bohatým, byl Vilém Oranž­ ský, syn Viléma II. Oranžského a ze strany Jindřišky Stuartovny vnuk krále Karla I. Anglického, onen ml­ čenlivý chlapec, jehož stín se rýsoval za úřadem místo­ držitelství. 6

Tomuto mladíkovi bylo v roce 1672 dvaadvacet let. Jeho učitelem byl Johan de Witt, který chtěl vychovat z býva­ lého prince dobrého občana. Z lásky k vlasti, jež u něj převládala nad láskou k žákovi, ediktem sebral Vilémovi veškerou naději na místodržitelství. Bůh se však vysmál záměrům lidí, kteří si přehazují moc na zemi bez porady s králem nebes; skrze vrtochy Holanďanů a strach, co vzbuzoval Ludvík XIV., změnil politiku velkého penzioná­ ře Johana de Witt, zrušil úřední nařízení a obnovil úřad místodržitele pro Viléma Oranžského, s nímž měl své zá­ měry, dosud skryté v tajemných hlubinách budoucnosti. Velký penzionář Johan de Witt se sklonil před vůlí svých spoluobčanů; jeho bratr Cornelis de Witt se však vzpouzel a navzdory hrozbám smrti od oranžistů, kteří ho obléhali v jeho domě v Dordrechtu, odmítl podepsat listinu, jež znovu umožňovala vznik místodržitelství. Na naléhání plačící manželky nakonec listinu po­ de­­psal, ale pod své jméno přidal dvě písmena: V. C. (vi coactus), což znamená podepsal pod nátlakem. Jen skutečným zázrakem unikl toho dne ranám ne­ přátel. Johanu de Witt, který se rychleji a snáze podvolil náro­ kům svých spoluobčanů, však jeho ochota nebyla moc plat­ ná. Za několik dní se stal obětí pokusu o vraždu. Něko­ likrát ho bodli nožem, ale na utrpěná zranění nezemřel. To však oranžisté nepotřebovali. Bratři de Witt by­li věčnou překážkou v jejich plánech; změnili tedy taktiku a pokusili se hanebnou pomluvou uskutečnit to, co nevy­ řešila dýka. Jen zřídkakdy má Bůh po ruce velkého muže, způsobilého k vykonání mimořádného činu, když je to potřeba; pokud se řízením prozřetelnosti náhodou něco takového stane, historie si jméno dotyčného velikána zapamatuje a doporučí ho k obdivu potomstvu. 7

Jestliže se ovšem do lidského činění přimíchá ďábel ve snaze zničit něčí život nebo zvrátit osud říše, vždycky se okamžitě najde bídák, jemuž stačí šeptnout do ucha slovíčko, a on se ihned pustí do práce. Zlosynem, který se za těchto okolností vyskytl, aby uskutečnil ďáblův úmysl, byl již výše zmíněný ranhojič Tyckelaer. Prohlásil, že si Cornelis de Witt, planoucí nenávistí k Vilému Oranžskému, najal vraha, aby zbavil republiku nového místodržícího, a tím vrahem že má být on, Tyc­ kelaer. Jeho ovšem sžírají výčitky svědomí při pomyšlení na čin, jaký by měl spáchat, a proto všechno oznámil. A teď posuďte, jak tato zpráva o komplotu zapůsobi­ la na oranžisty. Prokurátor nechal Cornelise zatknout v jeho domě 16. srpna 1672; vznešený bratr Johana de Witt snášel ve vězení v Buitenhofu mučení, určené pro nejhorší zločince, které z něj mělo dostat přiznání jeho smyšleného komplotu proti Vilému III. Oranžskému. Cornelis však nejen oplýval velkým duchem, ale byl pevný a odvážný. Patřil k rodu mučedníků, kteří mají víru politickou, jako měli jejich předkové víru náboženskou, a utrpení tortury se vysmívají. Na mučidlech neochvějně recitoval a skandoval první sloku Justum et tenacem od Horatia, nic nepřiznal a unavil nejen sílu, ale i fanatismus svých katanů. Soudci nicméně na základě Tyckelaerova obvinění odsoudili Cornelise ke ztrátě všech hodností a poct, k zaplacení soudních výloh a k doživotnímu vyhnanství z území republiky. To mělo utišit vášně lidu, v jehož zájmu Cornelis de Witt vždycky jednal, ale takový výrok proti nevinnému a navíc velkému občanovi přesto nestačil. Athénští prosluli nevděkem vůči Aristidovi, Holan­ ďané ho však předčili. Athénští Aristida pouze vyhnali. 8

Johan de Witt se vzdal funkce velkého penzionáře hned, jak bylo vzneseno obvinění proti jeho bratrovi. I ten byl důstojně odměněný za svoji oddanost vlasti. V osobním životě ho čekaly jen obtíže a zranění, jediné výhody čestných lidí, kteří se provinili tím, že pracovali pro svoji vlast a zapomínali na sebe. Vilém Oranžský zatím vyčkával, přitom ovšem všemi prostředky urychloval svůj nástup k moci; lid, pro nějž byl modlou, mu z těl dvou bratrů vystavěl schůdky, po nichž vystoupal k úřadu místodržícího. Dvacátého srpna 1672, jak už jsme řekli na počátku této kapitoly, utíkalo celé město k věznici Buitenhof, aby nepromeškalo propuštění Cornelise de Witt a jeho odchod do vyhnanství; rovněž se chtělo popást pohledem na stopách po mučení na vznešeném těle muže, jenž znal tak dobře básníka Horatia. Ne všichni v davu, který se řítil k věznici Buitenhof, ­bažili jen po představení; mnozí chtěli sehrát aktivní roli, či spíše dovršit, co ve věznici začali a nedotáhli do konce. Hovoříme o roli kata. Popravdě přibíhali k věznici i jiní, kteří chovali méně nepřátelské úmysly. Těm šlo hlavně o divadlo, stále tak přitažlivé pro dav, jehož pýše lichotí, když vidí v prachu osobnost, která se dlouho vyhřívala na výsluní. Nebyl snad tenhle silný a nebojácný Cornelis de Witt oslabený mučením a pobytem v žaláři? Neobjeví se teď bledý, zakrvácený, ponížený? Není to snad krásný triumf pro měšťáky, kteří jsou ještě závistivější než lůza? Každý správný haagský měšťák si přijde na své. A pak, říkali si aktivní oranžisté, co se umně zamí­ chali do davu, s nímž hodlali zacházet jako s ostrým a současně s tupým nástrojem, copak se nenajde na cestě 9

z Buitenhofu k branám města drobná příležitost, jak hodit trochu bláta či dokonce pár kamenů po inspek­ toru hrází, který nejen přičinil ke svému podpisu na listině opravňující Viléma Oranžského k místodržitelství vi coactus, ale ještě chtěl milovaného prince zavraždit? Divocí nepřátelé Francie navíc dodávali, že správní a stateční obyvatelé Haagu nenechají odjet Cornelise de Witt do exilu; vždyť jakmile bude venku, spojí se s Fran­ couzi a bude žít ze zlata markýze de Louvois i se svým zločinným bratříčkem Johanem! Za takových okolností nepřátelsky naladění občané Haagu pádili k věznici, co jim nohy stačily. Mezi těmi, kdo spěchali nejvíce se srdcem plným zá­ šti a bez morálních zábran, byl i udavač Tyckelaer, jejž oranžisté vyzvedli jako hrdinu počestnosti, národní cti a křesťanského milosrdenství. Zloduch, tvářící se jako ztělesněná ctnost, květnatě líčil davu, jaký nátlak na jeho poctivost činil Cornelis de Witt, kolik mu za jeho čin slíbil a jaké pekelné machina­ ce si připravil, aby odstranil z cesty jemu, Tyckelaerovi, všechny překážky vraždy. Lůza dychtivě hltala každou větu padouchova proslo­ vu, nadšeně provolávala lásku k princi Vilému Oranž­ skému a řevem dávala průchod zuřivé zlosti vůči bratrům de Witt. Proklínala i nespravedlivé soudce, kteří svým rozsud­ kem nechali uniknout živého a zdravého tak strašlivého zločince, jako je ten bídák Cornelis. Několik rozněcovatelů vášní opakovalo: „Odejde! Unikne nám!“ A jiní provokatéři se přidávali: „V Scheveningenu na něj čeká francouzská loď. Tyc­ kelaer ji viděl.“ 10

„Statečný Tyckelaer! Chrabrý Tyckelaer!“ křičel sbo­ rově dav. „A to nepočítám,“ ozval se hlas, „že když uteče Corne­ lis, zachrání se i Johan, který je stejný zrádce jako jeho bratr!“ „A ti dva lotři budou ve Francii projídat naše pení­ ze z našich lodí, z našich skladů a loděnic, prodaných Ludvíku XIV.!“ „Nenechme je odejít!“ křičel hlas vlastence, fanatič­ tějšího než ostatní. „Do vězení! Do vězení!“ opakoval dav. Po té výzvě měšťané běží rychleji, zdvihají muškety, blýskající se sekery, oči jim planou. Přesto se dosud nikdo nedopustil násilí a řada jezdců, kteří hlídali přístup k Buitenhofu, zůstávala chladná, lho­ stejná, tichá, hrozivější svou netečností, než byl celý ten měšťanský dav svým křikem, pohybem a svými hrozba­ mi; nehybní jezdci pod dohledem svého velitele, kapitána jezdectva Haagu, který měl sice kord vytažený z pochvy, ale skloněný, s hrotem mířícím ke třmenu. Jezdecký oddíl, jediná hradba, která bránila vězení, udržoval svým postojem nejen neuspořádanou a hlučící lidovou masu, ale i posádku měšťanské gardy, umístěnou naproti Buitenhofu; ta měla zajišťovat pořádek a pomáhat vojenskému oddílu, ale místo toho dávala výtržníkům příklad odbojnými výkřiky: „Ať žije Oranžský! Pryč se zrádci!“ Pan de Tilly a jeho jezdci mírnili svou spásnou přítom­ ností horlivost měšťanské milice; krátce nato se však měšťanští gardisté rozohnili vlastním křikem, a protože nechápali, že člověk může mít odvahu bez řevu, pova­ žovali mlčení jezdců za strach a přiblížili se k věznici, přičemž se za nimi táhl celý pobouřený dav. 11

V tu chvíli jim vyjel vstříc sám hrabě de Tilly, pouze zvedl kord a nakrčil obočí: „Copak byste rádi, pánové z měšťanské gardy? Neměli byste se přibližovat.“ Měšťané zamávali mušketami a křičeli pořád dokola: „Ať žije Oranžský! Smrt zrádcům!“ „Ať žije Oranžský! Budiž!“ připustil pan de Tilly, „já osobně však dávám přednost tvářím veselým před za­ chmuřenými. Smrt zrádcům! Prosím, pokud to budete jen vykřikovat, křičte si ,smrt zrádcům‘, jak dlouho chcete! Ovšem jakmile byste je skutečně chtěli usmrtit, jsem tady proto, abych vám v tom zabránil, a také vám v tom zabráním!“ Potom se obrátil ke svým vojákům. „Zbraně připravit!“ zvolal. Tillyho vojáci uposlechli rozkaz s klidnou přesnos­ tí, která okamžitě donutila měšťanskou gardu i dav ke zmatenému couvání, což vyloudilo na důstojníkově tváři úsměv. „Ale no tak!“ domlouval jim uštěpačným tónem, jaký mívají vojáci, „uklidněte se, měšťané; mí muži ­nevystřelí, vy se ovšem ani o krok nepřiblížíte k věznici.“ „Víte, pane důstojníku, že máme muškety?“ opáčil pyšně velitel měšťanské gardy. „Přisámbůh, neušlo mi, že máte muškety,“ pravil Tilly, „dost nápadně mi jimi máváte před očima; ale vy si na oplátku všimněte, že my máme pistole. A taková pistole dokonale nese na padesát kroků a vy jste od nás pouhých pětadvacet.“ „Smrt zrádcům!“ ozývalo se z řad podrážděných měš­ ťanů. „Pche! Říkáte pořád totéž, je to únavné!“ zabručel dů­ stojník. 12

A opět zaujal místo v čele svého oddílu, zatímco dav houstl a rozmisťoval se kolem Buitenhofu. Rozvášněný dav však netušil, že ve chvíli, kdy čichal krev jedné ze svých obětí, druhá, jako by spěchala vstříc svému osudu, prošla sto kroků od náměstí za měšťan­ skými gardami a za Tillyho oddílem. Chtěla se dostat do Buitenhofu. Johan de Witt opravdu vystoupil z kočáru se sluhou a klidně pěšky přešel nádvoří před věznicí. Ohlásil své jméno žalářníkovi, který ho ostatně znal, a řekl: „Dobrý den, Gryphe, přišel jsem, abych vyvedl z měs­ta svého bratra Cornelise de Witt. Jak víš, byl odsouzen do vyhnanství.“ Žalářník, jakýsi medvěd vycvičený k tomu, aby ote­ víral a zavíral vrata vězení, ho pozdravil a vpustil do budovy, jejíž brány se za ním zavřely. Deset kroků odtud potkal Johan de Witt krásnou sedm­ náctiletou dívku ve fríském kroji, která se mu půvabně uklonila; pohladil ji pod bradou a řekl: „Dobrý den, hodná a krásná Roso; jak se má můj bratr?“ „Ach, pane Johane,“ odvětila dívčina, „nebojím se o něj kvůli tomu zlému, co mu udělali, to už je pryč.“ „Čeho se tedy bojíš, děvenko?“ „Bojím se toho, co mu chtějí udělat, pane Johane.“ „Ach ano,“ pronesl de Witt, „máš na mysli ty lidi ven­ ku, viď?“ „Slyšíte je?“ „Jsou vskutku velmi podráždění; ale až nás uvidí, mož­ ná se uklidní. Vždyť jsme vždycky jednali jen pro jejich dobro.“ „To bohužel není důvod,“ zašeptala dívka a vzdalovala se, aby poslechla otce, který jí velitelsky pokynul. 13

„Ne, není, děvenko, není; máš naprostou pravdu.“ A mumlal si v chůzi pro sebe: „Vida, tahle dívka, která patrně neumí číst, a proto také nikdy nic nepřečetla, právě shrnula jedinou větou, jak to ve světě chodí.“ Stále stejně klidný, ale smutnější, než když vstupoval do věznice, mířil bývalý první ministr k bratrově cele.

14

II DVA BRATŘI

Jak řekla krásná Rosa v předtuše hrozící pohromy, za­ tímco Johan de Witt stoupal po kamenném schodišti ke kobce svého bratra Cornelise, měšťanská garda dělala, co mohla, aby vzdálila od bran věznice Tillyho oddíl, který jí překážel. Lid oceňoval úmysly své milice a provolával zplna hrdla: „Ať žije garda!“ Pan de Tilly byl stejně obezřetný jako pevný a vyjed­ nával s měšťanskou gardou pod hrozbou namířených pistolí svých vojáků. Vysvětloval, jak nejlépe to dokázal, že holandské generální stavy mu daly rozkaz, aby se svý­ mi jízdními oddíly hlídal vězení i prostranství před ním. „Proč ten rozkaz? Proč chránit vězení?“ křičeli oran­ žisté. „Ptáte se mě na to, nač vám nemůžu odpovědět,“ na­ mítal pan de Tilly. „Příkaz zněl ,Hlídejte‘, já tedy hlídám. Pánové, jste téměř vojáci, musíte přece vědět, že o roz­ kazu se nediskutuje.“ „Ten rozkaz vám dali jen proto, aby mohli zrádci opus­ tit město!“ „Se vší pravděpodobností je to tak, protože zrádci byli odsouzeni do vyhnanství,“ odpovídal Tilly. „Ale kdo ten rozkaz dal?“ „Přece stát, u všech svatých!“ „Stát je zrádce!“ 15

„O tom já nic nevím.“ „A vy jste rovněž zrádce.“ „Já?“ „Ano, vy.“ „Ale no tak, pánové gardisté. Koho podle vás zrazuju? Stát? Nemůžu ho zradit, protože jsem v jeho žoldu. Jen přesně plním jeho rozkazy.“ Přestože měl hrabě pravdu, s níž se nedalo žádným způsobem polemizovat, násobily se strašlivé křiky a hroz­ by, na něž hrabě reagoval se vší možnou uhlazeností. „Pánové gardisté, odložte muškety; může z nich ná­ hodou vyjít rána, a pokud zraní jednoho z mých mužů, pošleme k zemi dvě stovky vašich kolegů, což by nás dost zarmoutilo, ale vás ještě víc. Ani jedna strana nemá přece něco takového v úmyslu.“ „Jen to zkuste,“ řičeli měšťanští gardisté, „a my se pustíme do vás!“ „Pokud na nás budete střílet, jistě některé z nás zabije­ te, ale ti z vašich, které zasáhneme, budou rovněž mrtví.“ „Tak nám ustupte z cesty a zachováte se jako dobrý občan.“ „Zaprvé,“ ohradil se Tilly, „já nejsem občan, ale dů­ stojník, a to je rozdíl; a zadruhé nejsem Holanďan, ale Francouz, což je ještě větší rozdíl. Znám jenom holandské generální stavy, které mě platí; přineste mi od nich roz­ kaz, že mám ustoupit, a já okamžitě udělám čelem vzad. A velmi ochotně. Taky proto, že se tady strašlivě nudím.“ „Ano, ano!“ křičelo asi sto hlasů, k nimž se přidávaly další, až jich bylo na pět set. „Pojďme na radnici! Vyhle­ dejme poslance! Pojďme, pojďme!“ „Správně,“ zamumlal Tilly, dívaje se za těmi největšími zuřivci, „jen si jděte vyžádat zbabělost na radnici a uvidí­ te, jestli vám ji udělí, jen si pospěšte, přátelé.“ 16

Důstojník počítal s tím, že radní mají čest v těle, a ti zase sázeli na jeho vojenskou čest. „Poslyšte, kapitáne,“ zašeptal hraběti do ucha jeho první poručík, „jestli poslanci odmítnou těm zuřivcům, oč je žádají, ale pošlou nám posily, nebude to podle mého soudu špatné, co?“ Mezitím Johan de Witt, kterého jsme opustili, když stoupal po kamenných schodech po rozhovoru se žalář­ níkem Gryphem a jeho dcerou Rosou, dorazil ke dveřím kobky, v níž ležel na kavalci jeho bratr Cornelis, jehož soudce zatím poslal na mírnější formu mučení. Pak přišlo odsouzení k vyhnanství, tudíž nebylo nutné přistoupit ke krutějším metodám útrpného práva. Cornelis se nepřiznal ke zločinu, který nespáchal, a teď si konečně po třech dnech utrpení, jež ho stálo zlomená zápěstí a prsty, oddechl. Ulevilo se mu, když se dověděl, že soudci, od nichž čekal smrt, ho odsoudili pouze k vyhnanství. Cornelis měl odolné tělo a nezlomnou duši, jistě by těžce zklamal své nepřátele, kdyby viděli, jak v hluboké kobce vězení Buitenhof září na jeho bledé líci úsměv mu­ čedníka, který zapomněl na bahno na této zemi, sotva zahlédl vznešenou nádheru nebes. Cornelis spíše silou vlastní vůle než něčí pomocí opět nabyl sil a teď jen počítal, kolik času ještě justici potrvá, než se vyřídí formality, a jak dlouho zůstane ve vězení. Právě v tuto chvíli se zvedal nenávistný pokřik měš­ ťanské milice smíšený s rykem davu, který bažil po krvi bratrů de Witt a vyhrožoval kapitánu Tillymu, jenž je měl bránit. Hluk se rozbíjel jako stoupající příliv o zdi věznice a dolehl až k vězňovi. Znělo to hrozivě, ale Cornelis se nenamáhal zachytit jednotlivá slova, ani se nezvedl, aby se třeba podíval 17

úzkým, zamřížovaným oknem, jímž sem zvenčí pronikalo světlo a šum. Uvykl zlu, co musel snášet, že ho skoro nevnímal. Prožíval nekonečné blaho při pocitu, že se jeho duše a ro­ zum pomalu oddělují od tělesné bolesti, unikají hmotné podstatě a vznášejí se nad ní jako plamen nad téměř vy­ haslým ohništěm, který jej opouští, aby vystoupal k nebi. Také myslel na svého bratra. Určitě to bylo i proto, že Johan nebyl daleko, taková neznámá tajemství lidské duše později objasnil magne­ tismus. Cornelis tak intenzivně vzpomínal na bratra, že málem vyslovil jeho jméno; vtom se dveře otevřely, vstoupil Johan a chvatně přistoupil k vězňovu kavalci. Cornelis vztáhl zmučené paže a ruce zabalené v plátně ke svému slavnému bratrovi, kterého předčil ne ve službách prokázaných vlasti, ale v nenávisti, jíž ho zahrnovali Holanďané. Johan něžně políbil bratra na čelo a jemně položil zmr­ začené ruce na matraci. „Cornelisi, můj ubohý bratře,“ pravil, „máte velké bo­ lesti?“ „Už ne, bratře, protože vás vidím.“ „Chudáku drahý Cornelisi, místo vás tedy trpím já, když vás nacházím takhle, to mi věřte.“ „Také já jsem myslel víc na vás než na sebe, a když mě mučili, jen jednou jsem zasténal a řekl: ,Milený bratře!‘ Ale teď jsi tady, zapomeňme na všechno. Přišel jsi pro mne, že ano?“ „Ano.“ „Už jsem zdráv; pomozte mi vstát, bratře, a uvidíte, jak dobře chodím.“ „Nepůjdete daleko, příteli, mám tu kočár; stojí hned za ozbrojenci pana de Tilly.“ 18

„Pan de Tilly? Proč tu má své jezdce?“ „Panují totiž obavy,“ odpověděl bývalý první ministr se smutným úsměvem, který byl pro něj charakteristický, „že obyvatelé Haagu budou sledovat váš odjezd a dojde při tom k nepokojům.“ „K nepokojům?“ zopakoval Cornelis a upíral zrak na rozpačitého bratra. „K nepokojům?“ „Ano, Cornelisi.“ „Tak tohle jsem tedy před chvílí slyšel,“ utrousil vězeň, jako by mluvil sám k sobě. Potom se opět obrátil na bratra: „Před věznicí Buitenhof je shluk lidí, viďte?“ „Ano, bratře.“ „Jak jste se tedy…“ „Prosím?“ „Jak to, že vás nechali projít?“ „Víte dobře, že nás tu nemají příliš v lásce, Cornelisi,“ poznamenal bývalý první ministr s trpkostí v hlase. „Šel jsem odlehlými ulicemi.“ „Vy jste se skrýval, Johane?“ „Nehodlal jsem ztrácet čas. Chtěl jsem být u vás co nejdřív, a tak jsem udělal, co se dělá v politice i na moři, když máte protivítr: lavíroval jsem.“ Právě se zvedl na náměstí před věznicí zuřivější řev. To Tilly rozmlouval s měšťanskou gardou. „Ach, bratře,“ povzdechl si Cornelis, „jste jistě velký lo­ divod, jen nevím, jestli vytáhnete svého bratra z Buiten­ hofu za tohoto vlnobití a lidových příbojů stejně šťastně, jako jste uprostřed mělčin Šeldy dovedl flotilu z Trompu do Antverp.“ „S pomocí boží, Cornelisi, se o to aspoň pokusíme,“ odpověděl Johan. Ale nejdřív ještě slovíčko.“ „Mluvte.“ 19

Řev venku sílil. „Ach, ach!“ divil se opět Cornelis, „jak jsou ti lidé ro­ zezlení! Nenávidí vás nebo mne?“ „Myslím, že nenávidí nás oba, Cornelisi. Jak už jsem vám říkal, bratře, oranžisté si na nás vymýšlejí nesmy­ slné pomluvy a kromě toho nám vyčítají, že jsme jednali s Francií.“ „Hlupáci!“ „Ano, avšak vyčítají nám to.“ „Pokud by ovšem ta jednání dopadla úspěšně, vyhnuli bychom se porážce v Rees, v Orsay, ve Weselu a v Rhein­ bergu; a rovněž by nepřátelé nepřešli přes Rýn a Ho­ landsko by bylo uprostřed svých bažin a kanálů nepo­ razitelné.“ „To všechno je pravda, bratře, ale je tu ještě jedna skutečnost: jestli v tuto chvíli objeví naši koresponden­ ci s panem de Louvois, můžu být jakkoli dobrý lodivod, nezachráním však křehkou kocábku, která by odvezla bratry de Witt a jejich majetek z Holandska. Tyto do­ pisy by dokázaly čestným lidem, jak miluju svoji vlast a jaké oběti jsem schopen přinést pro její svobodu a její slávu, ovšem oranžisté by nás za to zničili. Jen doufám, drahý Cornelisi, že jste ty dopisy spálil, než jste odjel z Dordrechtu za mnou do Haagu.“ „Bratře,“ odvětil Cornelis, „dopisy, které jste si vymě­ ňoval s panem de Louvois, dokazují, že jste byl v poslední době největší, nejvelkorysejší a nejobratnější občan sed­ mi Spojených nizozemských provincií. Miluju svoji vlast a jsem na ni hrdý, hlavně však jsem hrdý na vás, bratře, a tyto dopisy bych nikdy nespálil.“ „Takže jsme pro tento pozemský život ztraceni,“ pro­ nesl klidně bývalý první ministr a přistoupil k zamřížo­ vanému oknu. 20

„Právě naopak, Johane, nejenže tím spasíme vlastní těla, ale zase nás začnou milovat!“ „Co jste tedy s těmi dopisy udělal?“ „Svěřil jsem je Corneliu van Baerlovi, svému kmotřen­ ci, kterého znáte a který bydlí v Dordrechtu.“ „Chudák hoch! Je tak milý a naivní! Vzácný učenec, jenž toho tolik zná a myslí jenom na květiny, které jsou oslavou Boha, a na Boha, který dal květinám život! Obtížil jste ho smrtelným dědictvím; drahý chlapec Cornelius to má spočítané. Je ztracený, bratře!“ „Ztracený?“ „Ano, a je lhostejné, jestli bude silný nebo slabý. Jedno­ ho dne se totiž dozví, co se s námi děje, byť je to podivné a on je zakopaný v Dordrechtu a ponořený do práce. Pokud bude silný, pochlubí se s námi; pokud bude slabý, nažene mu náš důvěrný vztah strach a nechá si tajem­ ství vyrvat. V jednom i v druhém případě, Cornelisi, je ztracený a my rovněž. Takže, milý bratře, pospěšme si a prchněme, dokud je čas.“ Cornelis se zvedl na lůžku, vzal za ruku bratra, který se zachvěl při dotyku krví nasáklého plátna: „Copak neznám svého kmotřence?“ otázal se naléhavě. „Copak jsem se nenaučil číst v jeho hlavě každou myšlen­ ku, rozumět každému hnutí v jeho duši? Uvažuješ, jestli je slabý, nebo jestli je silný. Není ani jedno ani druhé, ale na tom vůbec nezáleží! Hlavní je, že tajemství zachová. On ho totiž vůbec nezná!“ Johan se překvapeně obrátil. „Ano, slyšíš dobře!“ usmál se Cornelis měkce, „jsem totiž politik vyškolený bratrem Johanem; opakuju vám, bratře, van Baerle netuší, jaké povahy a ceny je balíček, který jsem mu svěřil.“ „Takže musíme jednat rychle!“ zvolal Johan. „Dokud 21

máme ještě čas, vzkážeme mu, aby ten svazek okamžitě spálil.“ „Ale po kom mu vzkaz pošleme?“ „Po mém služebníku Craekovi, který nás má doprová­ zet na koni. Šel se mnou do vězení, abychom ti společně pomohli ze schodů.“ „Rozmyslete si to, než ty slavné dopisy spálíte, Johane.“ „Především je mi jasné, drahý Cornelisi, že bratři de Witt si musí zachránit nejdřív život, aby si mohli zachrá­ nit pověst. Kdo nás obhájí, Cornelisi, budeme-li mrtví? Kdo nám třeba jen porozumí?“ „Takže vy si myslíte, že nás zabijí, když najdou ty pa­ píry?“ Místo odpovědi ukázal Johan směrem ven, odkud se v tu chvíli zvedal zuřivý řev. „Ano, ano,“ řekl Cornelis, „slyším to. Ale co má ten pokřik znamenat?“ Johan otevřel okno. „Smrt zrádcům!“ hulákala lůza. „Slyšíte to teď, Cornelisi?“ „A těmi zrádci jsme my!“ zvedl vězeň oči k nebi a po­ krčil rameny. „Jsme to my,“ přisvědčil Johan de Witt. „Kde je Craeke?“ „Předpokládám, že přede dveřmi vaší cely.“ „Ať tedy vstoupí.“ Johan otevřel dveře; věrný služebník skutečně čekal na prahu. „Pojďte dál, Craeku, a poslechněte si, co vám můj bratr poví.“ „Ale ne, Johane, nestačí vyřídit to ústně, musím to bohužel napsat.“ „Pročpak?“ 22

„Van Baerle zaručeně nevydá balíček ani ho nespálí bez výslovného rozkazu s mým podpisem.“ „Ale copak můžete psát, drahý příteli?“ zeptal se Johan při pohledu na bratrovy ubohé, spálené a zmučené ruce. „Kdybych měl pero a inkoust, viděl byste!“ opáčil Cor­ nelis. „Tady je aspoň tužka.“ „A máte i papír? Nic mi tu totiž nenechali.“ „Zde je bible. Vytrhněte z ní první list.“ „Dobrá.“ „Bude vaše písmo čitelné?“ „Ale no tak!“ ohradil se Cornelis a pohlédl na bratra. „Tyhle prsty odolaly katovým mučicím nástrojům a má vůle dokázala zkrotit bolest. Nuže teď se spojí ve společ­ ném úsilí, a buďte si jistý, bratře, že moje řádky nebudou roztřesené.“ Cornelis se skutečně chopil tužky a psal. Jen pod bílým plátnem se objevily kapky krve, které tlak prstů na tužku vyždímal z otevřených ran. Na spáncích bývalého prvního ministra se perlil pot. Cornelis napsal: Drahý kmotřenče, spal balíček, který jsem ti svěřil do opatrování, spal ho a nedívej se na jeho obsah, neotevírej ho, nesmíš vědět, co je uvnitř. Podobná tajemství zabíjejí toho, kdo je přechovává. Spal ho a zachráníš Johana i Cornelise. Sbohem a vzpomínej na mne s láskou. 20. srpna 1672 CORNELIS DE WITT Johan se slzami v očích vysušil kapku vznešené krve, jež poskvrnila papír, a předal list Craekovi s posledním 23

doporučením, načež se vrátil ke Cornelisovi, který po vynaloženém úsilí ještě více zbledl a byl takřka na po­ kraji mdlob. „A teď počkáme,“ pravil Johan, „až ten dobrý Craeke zapíská na svoji starou píšťalku loďmistra. Hvizd nám oznámí, že ho dav neohrožuje a že je mimo nebezpečí… Potom půjdeme i my.“ Uplynulo necelých pět minut, když mocný hvizd píšťal­ ky pronikl s námořnickou naléhavostí temným listovím jilmů a přehlušil pokřik Buitenhofu. Johan zvedl paže k obloze v děkovném gestu. „A teď vyrazíme, Cornelisi.“

24

III ŽÁK JOHANA DE WITT

Zatímco řev davu, shromážděného před věznicí Buiten­ hof, stále sílil a čím dál hrozivěji doléhal k bratrům, což Johana de Witt vedlo k rozhodnutí urychlit odchod bratra Cornelise, ubírala se deputace měšťanů k radnici, aby si tam vyžádala rozkaz k odvolání jezdeckého oddílu hraběte de Tilly. Radnice stála nedaleko Buitenhofu na Hoogstraat; v davu se pohyboval neznámý muž, který od samého po­ čátku zvědavě sledoval dění do nejmenších p ­ o­drobností, a teď mířil k radnici s ostatními, či spíše je následoval, aby se co nejdříve dověděl, co se stane dál. Neznámý muž byl dosud velmi mladý, tak mezi dvaa­ dvaceti a třiadvaceti lety, a na první pohled neoplýval silou. Jako by z vážných důvodů nechtěl být poznán, skrýval svoji bledou a podlouhlou tvář za jemným ka­ pesníkem z fríského plátna, jímž si neustále osušoval pot z čela nebo otíral horkem rozpukané rty. Oči měl pronikavé jako dravý pták, dlouhý orlí nos, ústa jemná a rovná, pootevřená či spíše rozchlípená jako okraje rány; kdyby v té době žil fyziognom Lavater, po­ skytl by mu tento muž výborný materiál ke studiu, možná ovšem s nepříliš lichotivým výsledkem pro mladíka. Předkové říkali: jaký je rozdíl mezi obličejem doby­ vatele a obličejem piráta? Stejný jako mezi orlem a su­ pem. 25

Klid nebo neklid. Rovněž tento bledý obličej, nejistá chůze a hubené, neduživé tělo muže, který následoval řvoucí dav od Bui­ tenhofu do Hoogstraatu, mohly stejně dobře patřit po­ dezíravému pánovi i neklidnému zloději; policista by jistě vsadil na druhou možnost vzhledem k tomu, jakou námahu dotyčný vynaložil na to, aby se skryl před zraky ostatních. Navíc byl oděný jednoduše a neměl žádnou zbraň; jeho paže byla hubená, ale citlivá, ruka suchá, ale bílá, jemná, aristokratická a opírala se o rameno důstojníka, který svíral záštitu svého kordu. Až do chvíle, než se jeho druh vydal na cestu a odtáhl ho s sebou, sledoval důstojník dění v Buitenhofu se snadno pochopitelným zájmem. Když onen muž s bledou tváří dorazil na náměstí Hoog­ straat, stoupl si i se svým druhem do bezpečí za otevře­ nou okenici a upřel oči na balkon radnice. Na naléhavý řev lidu se otevřely balkonové dveře a ob­ jevil se v nich muž, aby promluvil k zástupu. „Kdo je ten člověk na balkoně?“ zeptal se mladík ofi­ círa a okem mu ukázal na řečníka, který vypadal velmi rozrušeně a spíše se držel zábradlí, než se přes něj vy­ kláněl. „To je poslanec Bowelt,“ odvětil důstojník. „A jaký je, ten Bowelt? Znáte ho?“ „Je to slušný a řádný muž, tedy aspoň se domnívám, Vaše Milosti.“ Když mladík vyslechl z důstojníkových úst takové zhodnocení Boweltovy povahy, zatvářil se tak podivně a zklamaně a projevil tak zjevnou nespokojenost, že si toho důstojník všiml a chvatně dodal: „Aspoň se to říká, Vaše Milosti. Tvrdit to ovšem nemů­ žu, protože pana Bowelta osobně neznám.“ 26

„Slušný člověk,“ zopakoval ten, jehož důstojník oslovil jako Vaše Milosti; „myslíte, že je to člověk slušný, nebo statečný?“ „Prosím za prominutí, Vaše Milosti, ale neodvážil bych se pouštět do podrobností ohledně charakteru muže, jehož znám pouze podle vidění, jak už jsem to Vaší Vý­ sosti řekl.“ „Takže vyčkejme a brzy uvidíme,“ zamumlal mladík. Důstojník sklopil hlavu na znamení souhlasu a od­ mlčel se. „Pokud je ten Bowelt slušný muž,“ pokračovala Jeho Vý­ sost, „pak se bude dívat nevlídně na žádost těch zuřivců.“ Nervózní pohyb jeho ruky na důstojníkově rameni, jako by prsty vyťukávaly tóny do kláves piana, prozra­ zoval značnou netrpělivost, mnohdy špatně skrývanou za chladným a pochmurným výrazem tváře. Bylo slyšet, jak se mluvčí měšťanské deputace táže radního, kde jsou jeho kolegové. „Pánové,“ pronesl znovu pan Bowelt, „jak vám říkám, v tuto chvíli jsem tu jen já s panem d’Asperen a nemůžu sám učinit žádné rozhodnutí.“ „Rozkaz! Rozkaz!“ křičely tisícovky hlasů. Pan Bowelt chtěl promluvit, ale nebylo ho slyšet, pouze bylo vidět, jak mohutně a zoufale mává pažemi. Došlo mu, že ho neuslyší, a tak se obrátil k otevřenému oknu a zavolal pana d’Asperen. Pan d’Asperen rovněž vyšel na balkon, kde ho po­ zdravil pokřik ještě mohutnější, než jaký před deseti minutami uvítal pana Bowelta. I on se ujal nelehkého úkolu oslovit dav; ale dav raději přemohl gardy pověřené hlídáním radnice, které ostat­ ně lidu nekladly žádný odpor, než by vyslechl řeč pana d’Asperen. 27

„Nuže,“ poznamenal chladně mladík, zatímco se dav vhrnul hlavní branou na radnici, „zdá se, že se uvnitř bude konat porada, plukovníku. Jděme si poslechnout, jak bude probíhat.“ „Ach, Milosti, Milosti, buďte přece opatrný!“ „Proč?“ „Mezi radními je mnoho těch, kteří byli s vámi ve sty­ ku, a stačí, aby jediný z nich Vaši Výsost poznal.“ „Máš pravdu. Mohl by mě pak obvinit, že jsem byl podněcovatelem toho všeho,“ pronesl mladík zamyšle­ ně a tváře mu na okamžik zčervenaly nelibostí, že dal najevo takovou nedočkavost; „dobře, zůstaňme tady. Z tohoto místa uvidíme, s jakou se budou vracet, zda s roz­ka­zem, nebo bez něj, a z toho usoudíme, jestli je pan Bowelt muž slušný, nebo statečný. Moc rád se to dozvím.“ Důstojník se udiveně podíval na muže, jehož oslovo­ val Vaše Výsosti. „Vaše Výsost se snad ani na okamžik nedomnívá, že by radní přikázali mužům pana de Tilly, aby se vzdálili.“ „Pročpak?“ zeptal se nevzrušeně mladík. „Protože kdyby to udělali, odsoudili by jednoduše pány Cornelise a Johana de Witt k smrti.“ „Jsem zvědavý,“ odvětila chladně Jeho Výsost. „Jen Bůh může vědět, co se děje v lidských srdcích.“ Důstojník pokradmu pohlédl na lhostejnou tvář svého druha a zbledl. Důstojník byl současně člověk slušný i statečný. Z místa, kde zůstali, mohli oba muži slyšet pokřik a dupání davu na schodištích radnice. Pak ten hluk vycházel na náměstí a šířil se tam z ote­ vřených oken síně s balkonem, na němž se předtím ob­ jevili pánové Bowelt a d’Asperen, kteří se vrátili dovnitř 28