Podivuhodny pribehKor1.qxp_Sestava 1 26.11.19 17:39 Stránka 5
[1]
Kde začala ta historie? A lze vůbec najít začátek, když víme, že každý následek má svou příčinu a každá příčina je jen následkem předchozích příčin? Kde je konec řetězu? Snad ve chvíli, kdy Antonín Bambas, řezník a uzenář, jehož jaternice byly vyhlášené po celém Podlesí, zplodil se svou ženou Eliškou, rozenou Nováčkovou, syna a dal mu jméno Viktor, neboť věřil s otcem Tristrama Shandyho, že jméno je osud, a nadevše miloval vítězné povahy, a četl si proto ve volných chvílích v životopisech Alexandrů, Caesarů a Napoleonů? Nebylo ale i to následkem něčeho předešlého? Nemáme jít dál, nořit se do časů, hltat události a nakonec rezignovat? Nebo se vůbec spokojit zjištěním, že člověk je tu, co měl dostat, bylo mu dáno, a neznepokojovat se pátráním po začátcích a příčinách příběhů? Ale kde potom začít vyprávění? V jaké chvíli zastihnout hrdinu? Mohlo by se stát, že bychom Viktora objevili nataženého v posteli, spokojeně oddychujícího chvílemi nosem a chvílemi ústy, a to by asi nebylo pěkné představení. Viktor Bambas je totiž malý a tučný. Malý a tučný se narodil, a jak rostl, tučněl zároveň. [5]
Podivuhodny pribehKor1.qxp_Sestava 1 26.11.19 17:39 Stránka 6
Když dospěl, neměl pro svou tloušťku úspěch u děvčat ani u vdaných žen. To ho melancholizovalo. Znal proti melancholii jedině dva léky. Jídlo a studium. Jedl tedy a seděl nad knihami. Od prvního sílil vpředu, od druhého vzadu. A v pětatřiceti je jeho vztah k ženám beznadějnější, než když mu bylo osmnáct. Člověk není nic jiného než oběť následků a příčin. Nepředstavujte si však Viktora jako tuctového samotáře. Ve Viktorově mohutném těle sídlí i mohutný duch. Je docentem. Přednáší na univerzitě dějiny. Že na to nevypadá? Tím hůř pro ty, jejichž řeč prozrazuje jen průměrně organizovanou hmotu. Jak tedy začít s podivuhodným příběhem Viktora Bambase a nezdržovat neplodnými úvahami? Nemůžu přece jako moderní novelisté skočit rovnou doprostřed děje, lepit příběh z vnitřních monologů, jaké nikdy nikdo nevede, a namlouvat si, že tak pronikám do podstaty hrdinovy bytosti. Nemůžu ani popisovat banality a předstírat, že ta nuda je novým typem deziluzivní prózy. Nebo mám snad sledovat hrdinu krok za krokem, vykládat, jak vstává, jak nemůže nahmatat levou nohou bačkoru, jak se holí, pije kakao a pobryndá si kravatu…? Brr… To snad ne…! Nebo existuje nějaký vztah mezi pobryndanou kravatou a tím vším, co se událo od toho nešťastného objevu, který vyvolal takový rozruch a tak zasáhl do Viktorova života? Vezmeme-li v úvahu jednotu příčin a následků, pak zřejmě ano. Vším byla vinna Viktorova žravost. A vším byl vinen jeho otec. Neřestná záliba Antonína Bambase v Boleslavech Ukrutných a Petrech Velikých zapříčinila, že se jeho syn stal historikem. A neřestná záliba Viktora Bambase v jídle zavinila, že [6]
Podivuhodny pribehKor1.qxp_Sestava 1 26.11.19 17:39 Stránka 7
po napsání spisku O sociálním postavení české chudiny v dobách předhusitských, jímž se habilitoval, začal bádat o renesančním českém kuchařství, najmě o stolování pražském za vlády císaře Rudolfa II. Viktor sice tvrdí, že za tři roky strávené mezi předhusitskou chudinou vyhladověl, ale to je lež a výmluva. Prostě se mu zachtělo kvíčal s kaštanovou nádivkou, pečených vrabců plněných rozinkami, omámily ho vidiny hověziny v sladkých omáčkách, medových koláčků, sedmera masových knedlíčků přikládaných k vařené kachně a do vytržení ho uvedly představy nadívaného labutího krku, polévky z mřenek a bělic, ovocných huspenin nebo raků spařovaných v hovězím vývaru a zapíjených bílou mělničinou. Viktor po letech vykrmování osmiplátkovými porcemi knedlíků v univerzitní menze zatoužil uplatnit výsledky svého bádání v praxi. Točí se kolem plotny. Mele telecí játra. Tře stroužek česneku. Škrábe slezinu, kterou čtrnáct dnů mrazil. A teď všechno míchá dohromady. Jak se přitom natřásá! Jak krouží, jak baletí! Přidává žloutek, pepř a sůl. A z vlastní iniciativy také trochu kari. Za chvíli vznikne voňavá patlaninka, která upečena na másle a pojídána v rozkrojené smažené houstičce, chvilku předtím v mléce máčené, dokáže probudit sliny ze spánku a donutí srdce k poskoku. Císařův toast peče Viktor podle zápisu pana Bavora Rodovského z Hustiřan. Jestli není Bavor Rodovský lhář, podvodník a darebák, což lze s jistotou předpokládat u člověka, který byl alchymistou, pak tento toast, ještě horký, pojídal císař Rudolf po probuzení ráno v posteli. Věci nejsou tak jednoduché, jak se zdají, a duchamorné příběhy nevznikly jen z rozmaru vypravěčů. [7]
Podivuhodny pribehKor1.qxp_Sestava 1 26.11.19 17:39 Stránka 8
Pan z Hustiřan hraje v příběhu Viktora Bambase vážnou roli. Ač mrtev, vystoupil na prkna. Zase můžete přemýšlet o příčině a následku, ale raději zavřete na chvíli oči, ať se nevyděsíte. Teď sklouzneme proti proudu času. A tady ho máme. Pana Rodovského z Hustiřan v celé kráse. Kdybyste neměli zavřené oči, mohli jste vidět jeho pohřeb. Za tři měsíce totiž umře a my jsme tudy prolétli. Teď však o tom nic nevíme, zatímco on tuší, že konec na sebe nedá dlouho čekat. Odložil brk a už ho nevezme do ruky. Dopsal knihu. Jediné dílo svého života. Kumštovní soupis kuchařských předpisů. Ta vráska kolem úst je hořká. Otevřel okno a dívá se na nalitou břízu zasypanou chuchvalci sněhu. Pod břízou mokvají okrouhliny koňských stop. Vzduch, který se valí do světnice, je vlahý a sníh znamená jen poslední sbohem odcházející zimy. Do oběda se rozpustí bílá v temné. Pan Bavor zná tuhle hru. Ale co to? On ji nevnímá. Co mi to děláte, pane Bavore? Chystám se předvést vzácný kus renesančního chlapáka, a vy si zrovna začnete o sobě uvažovat sub specie mortis. To nemá smysl, tak toho nechte! Nebo jste se snad zasnil? Kocháte se kouzlem blízkosti majestátu? Zase jste oblíbencem, zase vyprávíte, co jste viděl ve Flandrech a ve Vlaších, zase si s Rudolfem notujete, že není noblesy mimo noblesu španělskou. A zase mu slibujete LAPIS PHILOSOPHICUS a vymlouváte se, že oheň byl studený, že jste zle temperoval, že jste nemohl ke kalcinování dohlédnout, protože kouř vám oslepil oči a azoth v tu chvíli uletěl? Či snad přemýšlíte o příčině, jež měla za následek císařův hněv a zlobný výkřik „Zmiz mi z očí, pane z Hustiřan!“? Pamatujete ještě to jaro? Přišlo pozdě, a najednou jako by hned chtělo dohnat všechno, co zmeškalo. Zrovna vám [8]
Podivuhodny pribehKor1.qxp_Sestava 1 26.11.19 17:39 Stránka 9
vyprávěli, jak starobylým Karlovým mostem otřásají kry, když tu – sám císař. Tvář nepříčetnou, pohled divý. Kdo mohl vědět, že zrovna dostal zprávu o zasnoubení bratra Alberta s Izabelou, infantkou španělskou? S tou, která už tolik let byla jeho, císařskou nevěstou. Nechal tu ženskou čekat, moc o ni vlastně nestál. Valně se mu nelíbila a s paní Kateřinou Stradovou mu bylo dobře… Ale což to není i tak pohana majestátu? Vyměnit váhajícího císaře za jistého nizozemského místodržícího? Jeho Milost roztrhala list, zmlátila posla karabáčem na psy, hodila oběd číšníkovi na hlavu a pak se objevila v uličce alchymistů. „Rodovský, ukaž dílo,“ přikázal císař a v jeho hlase bylo slyšet osud. Blekotal jste cosi o nevhodné konjunkci Slunce a Jupiteru a opozici večerní hvězdy, která je nepříznivá potřebnému splynutí látky a slova, ale bylo to marné jako vytí psa na měsíc. A pak zazněla ta krutá věta. Odkopnutého vědátora se ujal hrabě Trčka. Co je však ješitný vzruch šlechtice proti velkolepému mecenášství imperátora? Prázdná slova, odlesk lesku, ozvěna ozvěny. Bavor Rodovský už nepálil v nádobkách prvky za účelem jejich přeměny. Už nehledal tajná a zaručeně pravá zaklínadla. Stal se – proč to neříct – z milosti trpěným šaškem. Vyprávěl příhody, které nikdy nezažil, přidržoval se džbánku a začal spisovat kuchařskou knihu. Snad trochu jako vzpomínku na milovanou vědu, snad pro radost kuchařky Apoleny, jejíž náruč dovedla osladit hořkost pošetilcových snů. Pane Bavore, nechte rozjímání. Zavřete okno, ať se nenastudíte. A což jste zapomněl na to přídeští? Ano, chce něčím [9]
Podivuhodny pribehKor1.qxp_Sestava 1 26.11.19 17:39 Stránka 10
podlepit, aby se neničila první stránka. Lep už paní Apolena přichystala. A prosím vás, už se proberte a nenuťte mi ponižující postavení nápovědy na ochotnické scéně. Pan Bavor zavírá okno, vystřihne z něčeho, co byla kdysi magická kniha, několik listů, přelétne očima nápis Jak čarodějnou střelu urobiti, vyrobí z toho papíru přídeští aneb předsádku a dokončí tak zbrusu novou knihu kuchařskou. Netuší, že tím zasáhne do života Viktora Bambase, stejně jako Albert s Izabelou netušili, že zasáhnou svým sňatkem do života Bavora Rodovského z Hustiřan…
Složitý je vztah mezi příčinou a následkem, a jestliže pan Vladimír Neff praví, že sám ďábel nás zaplétá do příčin, pak bych jeho myšlenky nebral na lehkou váhu.
[ 10 ]
Podivuhodny pribehKor1.qxp_Sestava 1 26.11.19 17:39 Stránka 11
[2]
Viktor Bambas bydlí na Starém Městě v Liliové ulici. A přes řeku, na Malé Straně, na Zámeckých schodech, bydlí paní Helena Sejcová. Ti dva nemají o existenci druhého ponětí. Možná se někdy setkali, možná se Viktor někdy otočil za paní Helenou na ulici. Možná že přejel očima po jejích černých vlasech, sklouzl po bocích a obdivoval její lýtka. Kdoví? Kolik je žen, za nimiž se ohlédneme? A za kolika ženami se ohlédl Viktor Bambas? Už jsem říkal o jeho smůle ve vztahu k druhému pohlaví. Co mu zbývalo jiného, než aby se ohlížel častěji nežli druzí. Možná že ji tedy zaznamenal, neboť paní Helenu není možno nezaznamenat. Ale neznají se, nevědí ve skutečnosti o sobě a netuší, že se budou někdy znát. A jaká je paní Helena? Černá jako noc a krásná jako den, říkají lidé, kteří ji poznali zpovzdálí. Umí jen jednu věc, ale tu umí dokonale, říkají muži, kteří ji poznali zblízka. Ani ti, ani oni však netuší, že paní Helena je nešťastná žena. Říct o někom, že je nešťastný, je silné slovo. A paní Helena k tomu na první pohled nemá nejmenší příčinu. Je milována svým mužem Janem Sejcem, dirigentem, o němž druzí tvrdí, že je jedním z nejlepších českých dirigentů, ale který je sám o sobě přesvědčený, že je zdaleka nejlepším českým dirigentem. Bydlí ve velkém prostorném bytě, který poskytuje, ač [ 11 ]
Podivuhodny pribehKor1.qxp_Sestava 1 26.11.19 17:39 Stránka 12
ve starém domě, veškeré pohodlí moderního vybavení. Jezdí manželovým saabem, byla v Itálii, na francouzské Riviéře, chodí na recepce, kde je obdivována, ale je nešťastná. Štěstím ženy, jak řekl Nietzsche, je muž. Ale neštěstím paní Heleny je její muž. Ten, který jí dává vše, ale jedno jí nedovede dát: vzbudit v ní lásku. Možná ho před časem milovala a určitě ho obdivovala, v té době, kdy se kvůli ní rozvedl a oženil se s ní. Teď už jím jen pohrdá. Jak se to rýmuje s předchozím sdělením, že Jan Sejc Helenu miluje? Co to je za lásku, když nedovede vzbudit ani nenávist, nýbrž probouzí právě jen pohrdání? Helena byla mladičká, když ji Jan Sejc uviděl. Byla novopečenou sekretářkou koncertní agentury a omamoval ji dech velkého světa, který občas pronikal i k jejímu psacímu stolu a k jejímu telefonu. Jan Sejc byl ztělesněním toho světa. Jak mohla odmítnout, když ji pozval na večeři. Jak by ji neokouzlilo, když jí trpělivě vykládal, jak se pojídá pstruh. A jak mohla říct ne, když jí sdělil: „Zamiloval jsem se do vás, Helenko.“ Všechno byl náhlé a ohromné, točila se z toho hlava a dvacetiletá dívka se probrala z motolice, až když přestala být Sladká a stala se Sejcovou. Nepředstavujte si ovšem Jana Sejce jako nějakého upíra, který se živí krví mladých děvčat. Jan Sejc je vlastně rovněž nešťastný člověk. S Helenou vstoupil potřetí do stavu manželského. Obě předchozí ženy mu zanášely. Pomlouvači o něm roztrušují, že když první ženu zastihl in flagranti s bubeníkem vlastního orchestru, nezmohl se na nic jiného než na táhlé zasténání: „Tak to mi děláš, a ještě pod obrázkem mé maminky…“ Snad by bylo možno vše zjednodušit konstatováním, že Sejc patří mezi muže, jimž je osudem určeno, aby jimi ženy [ 12 ]
Podivuhodny pribehKor1.qxp_Sestava 1 26.11.19 17:39 Stránka 13
pohrdaly a zahýbaly jim. To však zní příliš kulatě. Alespoň Helena, když skládala slib manželské věrnosti, neměla ani nejmenší postranní myšlenku ho kdy porušit, natož aby předvídala, že to bude právě láska Jana Sejce, co ji požene do náručí druhých. Tady máme příležitost uvažovat o nevyzpytatelných vztazích příčin a následků, ale naštěstí je Jan Sejc natolik zajímavý exemplář, že bude dobře, jestliže se ještě chvíli přidržíme jeho a odoláme svodu abstraktních úvah. Jan tedy Helenu miluje, ale jeho láska vzbuzuje pohrdání. Neboť ji miluje jako součást sebe sama, jako svůj obraz, jako symbol své dirigentské důležitosti. Pro Jana Sejce existuje na celém světě jediný důležitý člověk: Jan Sejc. O všem přemýšlí jen ve vztahu k Janu Sejcovi. A Helena to ví. Ví, že ji miluje jako indický rádža největší perlu ze své sbírky. Ví, že ji miluje proto, že ostatní mu závidí její krásu. Ne pro tu krásu, ale pro tu závist. Ví, že ji nestoudně vystavuje před společností ne proto, aby všichni říkali: Podívejte se, jaká je to krásná žena, nýbrž proto, aby všichni říkali: Podívejte se, jakou má Jan Sejc krásnou ženu. Kdyby mohl, vodil by ji před každým objetím nahou ulicemi, aby si mohli všichni šeptat, koho Jan Sejc objímá. Takovou láskou musí žena pohrdat. Za takovou lásku musí toužit se pomstít. A Helena se mstí. Nasazuje Sejcovi parohy, kde může. Je to smutné. Tím smutnější, že touží po lásce, ač má pověst děvky. Je možná pošetilá, protože hledá lásku v okruhu odcizených trubců, kteří krouží světem Jana Sejce. Její pošetilost je ovšem účinná, protože Jana zraňuje v samém jádru jeho ješitnosti. Jan chce jít s Helenou do divadla. Chce předvádět svou ženu. Ale jak ji může předvádět, když neví, kolik mužů kolem [ 13 ]
Podivuhodny pribehKor1.qxp_Sestava 1 26.11.19 17:39 Stránka 14
ji zná stejně jako on. Vodí svou pýchu se svou hanbou a je mu hořko. „Nedělej mi to,“ řekl jí jednou, „jestli ti nestačím, najdi si milence, buď s ním, kdy chceš a jak chceš, ale ať o tom nikdo neví.“ „Kdybych našla milence, s kterým bych chtěla být, tak s tebou nebudu ani hodinu,“ odsekla mu tvrdě. Jan Sejc se domníval, že v té chvíli poprvé pocítil stáří. Nevyplácí se to, řekl si, mít o polovinu mladší ženu a milovat ji. A odhodlal se nést dál svůj kříž. Kdyby byl v tu chvíli nejen chytrý, ale i moudrý, pochopil by, že co se stalo, nestalo se následkem jeho stáří, nýbrž následkem jeho hlouposti. Hloupost a chytrost se nevylučují, zatímco hloupost a moudrost ano. Jan Sejc byl jenom chytrý, a proto mohla o něm Helena s oblibou říkat svým příležitostným milencům: „Je nepochopitelné, jak dobrý je dirigent, s ohledem na to, jaký je blb.“ Jenže v jednom se Jan Sejc – pokud jde o hodnocení milostných výbojů manželky – mýlil. Její tělo měli mnozí, ale její srdce jen on, na počátku jejich manželství. A od té doby nikdo. Okouzlit ji na chvíli dokázali, dali jí na okamžik zapomenout, ale takový, který by v ní vykřesal plamínek lásky, se nenašel. Proto je teď Helenka nešťastná. Žije s mužem, jímž pohrdá. Miluje se s muži, které nemiluje. Proto jezdí autem jako šílenec. Proto ji neklid štve z místa na místo. Proto je někdy zlá bez důvodu a jindy sedí celé hodiny jako bez ducha u okna a netečně civí na chodce promenující se po Zámeckých schodech dolů a vzhůru. Bůhví, co si přitom maluje na okenní tabule. Snad si sní o podobě muže, který by jednou přišel a za nímž by byla ochotna rozběhnout se třeba bosa a v zimě z tohoto domu, s nímž by žila o uzená[ 14 ]
Podivuhodny pribehKor1.qxp_Sestava 1 26.11.19 17:39 Stránka 15
čích a tlačence, ale který by ji znovu naučil vědět, co je to láska a štěstí. Ať je třeba škaredý jak noc, ať třeba páchne pivem, ať mě třeba i bije, ale jenom ať už přijde, šeptá si paní Helena a je zoufalá, protože ztrácí naději, že takový vůbec existuje. A co si to myslí, uvidí před domem svého muže v rozhovoru s krásným mladíkem. Neznámý má kučeravé vlasy, čemusi se nahlas směje a ukazuje dvě řady bílých zubů. Jan Sejc uvádí neznámého do domu a Helena se chystá oba přivítat. Mladík je kulturním atašé italského velvyslanectví.
Vystoupíte-li po Zámeckých schodech, dojdete na Hradčanské náměstí. Na jeho konci je rohový dům s dvorkem obehnaným vysokou zdí. Přejdete-li na protější chodník, uvidíte, že k domu je přilepená stará věž. Patří k sousednímu Arcibiskupskému paláci, ale vchází se do ní přes dvorek obehnaný zdí. V té věži bydli fotograf Eman Jirka. Eman křestním, Jirka příjmením. Kolik mu může být? Asi třicet. Jaký je? Drzý a nezodpovědný jako každý fotograf, který se živí tím, že prodává novinám snímky hereček a zpěváků. A jinak? Zná kdekoho. Kdekoho fotografoval. S kdekým si tyká. Zná docenta Bambase a zná i dirigenta Sejce, zná všechny herce v Praze. Zná i politiky a osobnosti diplomatického světa. Není divu, že se o Emana Jirku zajímá policie. Eman to ví a dává si pozor. Málem bych řekl, že Eman je syčák. A de facto je. Všechny grázloviny jsem však ochoten mu odpustit pro jeho vášeň fotografovat. Eman má dny otevřených dveří, kdy paří, jak [ 15 ]
Podivuhodny pribehKor1.qxp_Sestava 1 26.11.19 17:39 Stránka 16
říká, a kdy je ve věži vítán každý, kdo přijde s lahví v podpaží. To se věž mění v hampejz a nebudu vypočítávat přestupky proti mravopočestnosti, které se mezi staletými zdmi odehrály. Když se však Eman vyběsní a fotí, je radost se na něj dívat. Spustí se pár set metrů pod zem, aby zachytil horníka ve světle sirky. Vyleze na lešení kolem svatomikulášského kostela, aby tam přistihl pokrývače opravujícího střechu. Teď zrovna Eman skončil řadu dnů otevřených dveří. Sedí s bolavou hlavou nad miskou s vývojkou a prázdně civí na zvolna se rýsující obraz neznámého mladíka s kučeravými vlasy a s úsměvem zdobeným řadou bělostných zubů. Ne a ne si vzpomenout, kdo všechno u něho včera byl a koho to vlastně vyfotografoval. „Asi to bude ten anglický novinář, který měl přijít,“ říká si nahlas, protože věž je prázdná a jeho samomluva nemůže nikomu připadat podivínská. A s číslem negativu zanese do kartotéky heslo „neznámý anglický novinář“. Víme, že Eman Jirka se mýlí. A víme také, že to není poprvé, kdy se z malých omylů vyklubaly velké nepříjemnosti.
A ještě jeden epizodista. Alfred Kraus, reportér, toho času v úvazku u hamburského časopisu Der Mond. Původem Tyrolák, trochu zrzavý. V bílé košili, s bezvadně uvázanou kravatou, jako všichni reportéři Mondu. Kde teď zrovna je? V Bavorsku? Na Sicílii? Nebo v Irsku? Na tom nesejde. Vím jen, že je žurnalista každým coulem. Do Prahy přijede právě včas, aby si z ní odvezl sólokapra pro svůj obrázkový týdeník a navařil tak Viktoru Bambasovi kaši, jakou předtím nikdy nejedl. [ 16 ]
Podivuhodny pribehKor1.qxp_Sestava 1 26.11.19 17:39 Stránka 17
Konečně jsou tu dva vyšetřovatelé: poručík Převor a kapitán Vor a jejich nadřízený podplukovník Němeček. O nich však stačí, řeknou si své, až jim bude případ předložen. Práce tajné policie má být obestřená tajemstvím. Tak. A teď si můžete chviličku přemýšlet o vztazích příčiny a následku, o složitých kauzálních řetězcích a o hře náhody, která je vlastně zákonitá, nebo také o tom, že Evropa je malá, a já se zase budu moci věnovat svému hrdinovi.
[ 17 ]
Podivuhodny pribehKor1.qxp_Sestava 1 26.11.19 17:39 Stránka 18
[3]
Jsou zkoušky. Čas se každým dnem blíží k pololetním prázdninám. V ulicích je suchá zima. Ve Viktorově historickém kabinetu suché teplo od ústředního topení. Proti docentovi sedí dvě posluchačky. Té, co mluví, stále padá pramen vlasů do očí. Viktor se na ni nezúčastněně dívá. Jeho lhostejnost dívku znervózňuje. Plete se, zaráží se uprostřed věty, úsměvy si říká o povzbuzení, ale Viktor má tvář neproniknutelnou jako Buster Keaton. Vnímá přerývanou melodii dívčího hlasu, ale kdyby se ho někdo zeptal, co vlastně teď říkala, nebyl by schopen odpovědět. A ta chudinka ze sebe ztěžka souká vědomosti o Mikuláši z Husince a Zikmundu Korybutovičovi a netuší, že je vlastně jedno, co říká, že by Viktor dokonce ani nezpozoroval, kdyby své řídké dějepisné znalosti občas proložila několika verši z Hamleta. Leč nezná zpaměti Hamleta, tak se o to nepokouší a pluje statečně mezi postavami počátku husitského hnutí. Viktor je historikem z profese a filozofem ze záliby. Mohl by ji vyhodit. Mohl by ji donutit, aby oddrnčela naučenou látku. Ale jaký by to mělo smysl? Dodalo by jí to inteligenci, píli či vůli? Pobudilo by to v ní zájem o vědu, která ji stejně nezajímá? Uchránilo by ji to nějakých příštích, horších pohrom v životě? [ 18 ]
Podivuhodny pribehKor1.qxp_Sestava 1 26.11.19 17:39 Stránka 19
Ani jedno, ani druhé, ani třetí. Viktor o tom však nepřemýšlí. Napřemítal se o svých studentech už dosyta. Jeho duch poskakuje mezi zaprášenými anály krumlovské knihovny. V kapse ho hřeje dopis, který našel ráno ve schránce. Obsah modré obálky slibuje mnoho a znamená ještě mnohem víc. Ahoj, Viktore! začíná těch několik řádek. Inventarizoval jsem knihovnu a našel jsem tam rukopis kuchařky Bavora Rodovského z Hustiřan. Říkal mi Karel, že se teď bavíš renesanční kuchyní. Kdybys měl tedy čas a chuť, tak se zastav. Stejně si na člověka nevzpomeneš, jak je rok dlouhej. Moc tě pozdravuju a Milina taky. Pod tím podpis: J. K. Dopis Jardy Kouby Viktora vzrušil. Cítí se jako ohař na stopě. Představuje si, jak bere spis pana Rodovského do ruky, jak vyfukuje prach zalezlý mezi stránkami, jak se bude mazlit se starým papírem. Už předem zažívá tu rozkoš. Podobnou rozkoši matematika, který našel klíč k jednoduchému řešení složité rovnice, rozkoši básníka, který nalezl pro omšelé slovo neomšelou souvislost. Jarda Kouba je báječný kluk. Vzpomněl si. Nezávidí Viktorovi docenturu, není mu hořko z toho, že Viktor má úspěch a autoritu v odborných kruzích, zatímco on zůstal neznámým pěšákem historické vědy. Najde věc a napíše mu. Zlatý chlap. A přece stačilo málo a Jarda mohl být tam, kde je Viktor, a Viktor tam, kde Jarda. Byli nejlepší kamarádi. Bydleli spolu. Oběma předpovídal jejich profesor, stařičký Křovánek, nadějnou budoucnost. Oba milovali Milinu. Jenže Viktor měl u žen smůlu a Jarda štěstí. Když pak byla Milina v očekávání a Koubovi nemohli v Praze najít byt, byl Jarda rád, že našel místo správce schwarzenberské knihovny v Českém [ 19 ]
Podivuhodny pribehKor1.qxp_Sestava 1 26.11.19 17:39 Stránka 20
Krumlově. A díky profesionální solidaritě starého kamaráda zaklepal Bavor Rodovský na dveře Viktorovy mládenecké garsoniéry. Zauvažujme teď na chvíli o neprobádaných stezičkách kauzality, o souvislostech minulého s přítomným, a především o vztazích příčiny a následku. Kolik věcí se muselo udát právě tak, jak se událo, aby mohl Jaroslav Kouba poslat Viktoru Bambasovi citovaný list? Stačilo malé očko v spletenci příčin a následků, dopis by nikdy nepřišel, Viktor Bambas by zmiňovanou knihu nedostal do ruky. Stačilo, aby Milina odmítla Jaroslava, stejně jako odmítla Viktora, a spustila se s prvním obejdou. Stačilo, aby Viktor nedostal lístek do kina ten večer, kdy se Jardovi podařilo přivést Milinu do jiného stavu, a vše se mohlo vyvíjet jinak. Ba dokonce stačilo, aby ve chvíli, kdy byli Koubovi v nesnázích, bylo místo správce muzea volné v Příbrami, a ne v Českém Krumlově, a kde bychom byli s naším příběhem? A to už ani nenadhazujme tisíce takových možností, jako se naskytla v roce 1637, kdy opilý švédský voják hodil v Náchodě zapálenou smolnou pochodeň do vyplundrované kaple, a ne do vedlejšího přístěnku, kde mezi naskládanými knihami ležel i rukopis páně Rodovského. Jediné malé mávnutí rukou na druhou stranu, a jediný kloudný pozůstatek po císařském alchymistovi vzal zasvé v plamenech. Ale nic z toho se nestalo a věci se odvíjely po svém. Nehloubejme, jestli se tak dělo podle vůle Boží, jestli to bylo dáno osudem či jestli to bylo psáno ve hvězdách. Viktor vyzkoušel obě dívky. Druhou vyhodil. Jestli se i tato věc stane příčinou nějakého následku, pak buďme shovívaví k Viktorovu svědomí. Něco učinit musel a každý čin má pokračování v jiném činu, a dokonce i nečinnost může [ 20 ]
Podivuhodny pribehKor1.qxp_Sestava 1 26.11.19 17:39 Stránka 21
být činem a nést následky, takže v tomto světě si jeden nevybere a nevysvleče se ze zodpovědnosti. Viktorovi na omluvu budiž doloženo, že dal oběma stejnou šanci.
Co udělá člověk, který dostane pozvání na návštěvu, při níž může spojit dobré s užitečným, a jestli ho dostane v době, kdy má trochu času? Jede. Těší se na shledání s přítelem. Je zvědavý na odborný předmět svého zájmu. A bojí se trochu sama sebe, neboť ví, jak těžké může být setkání se ženou, kterou jsme kdysi milovali. Zajisté zestárla. Ale dodala jí léta půvabu zralého ženství, nebo se jí pod oči podepsala vráskami únavy? Viktor se strachuje obou možností. Jestli rozkvetla, mohl by opět začít bolet starý cit. A jestli začala vadnout, mohl by ho pohled na ni naplnit steskem a nostalgií nad nenávratným chodem života. Jaroslav čekal na nádraží. V Praze zima jen laškuje, ale zde je půl metru sněhu a rtuť v teploměru se schoulila k dvacítce. Šlapou strmou, spoře osvětlenou ulicí vzhůru. Mráz štípe Viktora do polobotek. Po nadšených výkřicích uvítání jdou teď mlčky. U Koubů voní bytem zajíc na smetaně. Znervóznělá Milina neví, jestli má honit děti, aby nevylézaly z postýlek, uklidit drobnosti v jídelně nebo si ještě rychle upravit vlasy. Ale nestihne z toho nic, protože v síni zarachotí klíč. „Tady ho vedu,“ hlaholí Jaroslav. „Vítám tě, Viktore,“ usmívá se Milina. [ 21 ]
Podivuhodny pribehKor1.qxp_Sestava 1 26.11.19 17:39 Stránka 22
„Ahoj, dobrý večer, tys, holka, ještě omládla,“ řekne se strojenou bodrostí Viktor. Zábava při večeři vázne. Léta je vzdálila a způsob života odcizil. Milina vypráví o dětech, Jaroslav o životě muzejníka na malém městě, Viktor většinou mlčí. Musí se namáhat, aby sledoval přítelův výklad, a zakazovat svým očím, aby se stále obracely k ženě. Dvojím mateřstvím Milina zeštíhlela. Bývala plnější, teď je křehká. V jejím úsměvu se usídlily tichá pýcha se štěstím. Kdyby věděla, jak opravdově ji kdysi Viktor miloval, byla by opatrnější. Štěstí je však sobecké a rádo se ukazuje. V pravý čas si šestiletá Alexandra vynutila pozornost. Noční košilka důstojně prošla jídelnou a ani se nesnažila zastírat, že tělesná potřeba je pouze záminkou. O dva roky starší Klement se odvážil vystrčit hlavu z dětského pokoje a beze slova zíral na strejdu, kvůli kterému bylo přes den v domě tolik shonu. Byl napomenut, aby alespoň pozdravil. Pozdravil tedy a koukal dál. Děti jsou konečně uloženy, talíře sklizeny, všichni přátelé a známí probráni, nadřízení pomluveni, stesky vyřčeny. Na stole druhá láhev. Milina kouří a drobounce se směje, jak jí víno stouplo do hlavy. Ale pak se zvedne i ona, aby nechala mužským čas na mužskou řeč.
Co si povídají chlapi, když jsou sami se sklenicí vína? Hrají si s řečí. Nechme je tedy jejich hrátkám, protože z toho, co si řeknou, pro náš příběh stejně nic kloudného neplyne. A že si Viktor z Českého Krumlova odveze rukopis pana z Hustiřan, to není třeba ani dodávat, důvtipný čtenář to pochopil [ 22 ]
Podivuhodny pribehKor1.qxp_Sestava 1 26.11.19 17:39 Stránka 23
sám. Vždyť byl příčinou cesty, jejímž důsledkem je zesílená Viktorova touha nebýt sám. Přijel k člověku, o němž se domníval, že má důvod mu závidět, a odjel sám nakažen kouskem závisti.
Ba, podivuhodné jsou pády v životě a ještě podivuhodnější zvraty ve smýšlení lidí.
[ 23 ]
Podivuhodny pribehKor1.qxp_Sestava 1 26.11.19 17:39 Stránka 24
[4]
Nelze zapomenout na paní Helenu. Takových žen je málo. Tu noc, kterou Viktor propovídal s Jaroslavem, byla Helena šťastná. Jan Sejc je pryč. Odjel s filharmonií na čtrnáctidenní turné do Švédska. Když kocour není doma, mají myši pré. A myšmi jsou v tomto případě Helena a Lino. Kučeravý mladík z italského velvyslanectví, kterého přivedl Jan Sejc do domu, se stal Heleniným milencem. Není třeba popisovat, jak se to stalo. V příhodné chvíli se prostě jejich rty setkaly a to stačí. Předvídal Jan, koho přivádí? Tušil, že italský host bude příčinou, aby mu na paroží vypučel další hrot? Obával se toho. Jeho ješitná láska k Heleně sváděla boj s ješitností dirigentskou. Mužská čest však předem kapitulovala před touhou po slávě. Jan Sejc vyjednával s italským kulturním atašé několik pohostinských vystoupení. Doufal, že země, která byla kolébkou evropské hudebnosti, která dala světu velkého Artura Toscaniniho, první plně docení i velikost Jana Sejce. Už dirigoval v Mnichově i v Hamburku, ve Varšavě i v Londýně, ale co je to proti Římu a Milánu? Jan je přesvědčený, že tak jako malíř nezvítězil, pokud nezvítězil v Paříži, muzikant si nedobyl ostruhy, pokud nestrhl k nadšenému potlesku hudební publikum dvou na sebe ne[ 24 ]
Podivuhodny pribehKor1.qxp_Sestava 1 26.11.19 17:39 Stránka 25
vražících středisek Itálie, starého kulturního Říma a moderního průmyslového Milána. Proto Lino Savioli překročil práh bytu, jehož okna vedou na Zámecké schody. Proto Jan riskoval, že bude svědkem, jak se Lino s Helenou vzájemně dívají do očí, že se bude muset přátelsky usmívat, až bude Lino při loučení dlouze, příliš dlouze líbat Heleně ruku. „Jsi strašná,“ vybuchl Jan, sotva se za Linem zavřely dveře, „nemůžeš nechat na pokoji jediného mužského, který k nám přijde.“ „Máš bujné představy,“ opáčila Helena. „A co ty úsměvy, ty pohledy, to špulení, to nakrucování, to koketování? Mám dělat, že nevidím?“ „Byla jsem příjemná k hostu, na kterém ti záleží. Toť vše, můj milý,“ řekla Helena tónem, který mrazil, a zamkla se ve svém pokoji. Za půl hodiny již stál pokorný u jejích dveří. Omlouval se, ospravedlňoval se vratkostí nervů z přepracování, zaklínal se láskou a prosil, aby ho vpustila. Do té chvíle Lino Savioli Helenu nezajímal. Koketovala s ním, to je pravda, ale jen proto, aby se ujistila, že by ho mohla mít, kdyby chtěla. Působil na ni dojmem hezounka příliš sebevědomého, který příliš spoléhá na svou exotičnost a je si předem příliš jist úspěchem. Během Janova monologu se však rozhodla, že mužovy obavy učiní skutkem. Když konečně klíč cvakl v zámku a ona se objevila s milým úsměvem, domníval se ten pošetilec, že odvrátil nebezpečí. A zatímco ji laskal a hladil po vlasech, jí bylo hořko z toho, jak Jan nic nechápe, jak je nepoučitelný, jak se věci opakují. Zdá se v tuhle chvíli, že by Helena stále ještě chtěla Jana milovat a být mu dobrou ženou. Kdyby jen trochu viděl i ji, [ 25 ]
Podivuhodny pribehKor1.qxp_Sestava 1 26.11.19 17:39 Stránka 26
a ne jenom sebe. Málo by možná stačilo. A je to vlastně ďábelské, že člověk, který chce pro svou lásku tolik udělat ve světě, neboť mimo jiné i proto, aby Heleně imponoval, se Jan tak žene za slávou, není schopen jen maličko udělat na sobě. Ale bez těchto nesouřadností v člověku a mimo člověka nebylo by tragédií ani komedií, ba ani kratochvilných příběhů; život by byl nudný jako krupicová kaše bez soli, cukru a skořice a my, milovníci jídel ostrých a kořeněných, bychom tu byli nadbyteční. Proto buďme rádi za nesouřadnosti. Tehdy, v Karlových Varech, kdy Helena Jana poprvé podvedla, to bylo podobné. Jan si léčil nemocný žlučník. Tři neděle trvala kúra. Ubytovali se v malém penzionu, kam v noci doléhal šum Teplé. Ve dne korzovali po kolonádě, Jan upíjel vodu z konvičky, drželi se za ruce, ztracení, sami, neznámí v davu neznámých lázeňských hostů. Když se na údolí spustil déšť a učinil procházku nemožnou, byli rádi, že mají důvod zůstat v pokoji. Vedli dlouhé hovory, při nichž byla Helena vděčným posluchačem. Seděla schoulená v křesle, jen občas položila otázku, aby jí musel odpovídat a ona se mohla radovat, jak chytrého má muže. Idyla vydržela přesně dva týdny. Na jejich konci vtrhli do města filmaři. Převrátili tichý lázeňský život naruby. Před Puppovým hotelem se shlukovaly davy. Proud korzujících na kolonádě začal prokvítat cizokrajnými obličeji. Popletené čtrnáctileté dívenky obtěžovaly kdekoho o autogram. Okna Poštovního dvora a okna Velké dvorany svítila až do rozednění. Za sklem se míhaly postavy mužů v tmavém a žen v barevných toaletách. První den po příchodu filmařů Jan znervózněl. Druhý den byl vzrušený jako hráč, který sáhl na karty. Třetí den se [ 26 ]
Podivuhodny pribehKor1.qxp_Sestava 1 26.11.19 17:39 Stránka 27
již nonšalantně pohyboval mezi festivalovými hosty. Helenu bolelo za krkem od neustálého přikyvování a brněly prsty od nespočetných stisků rukou. „Moje paní,“ představil ji komusi, „anglicky nemluví, ale protože toho moc nenamluví ani česky, je to vlastně jedno.“ „Není zvyklá na velkou společnost,“ říkal jinému, „ale podívejte se na ni, nepřipomíná vám madonu od některého malíře z quattrocenta?“ „Musím se na ni neustále dívat, inspiruje mě,“ vykládal třetímu, „v ženě je vždycky kousek přírody, ale Helena je jejím mistrovským výtvorem. Chápete, že mě povznáší ji milovat?“ „Vy tomu možná nebudete věřit,“ začal přesvědčovat ministra kultury, kterého chytil na kolonádě, „myslete si třeba, že jsem trouba, ale mně pořád o něco jde. Pořád se s něčím peru. Mohl bych dělat jen prachy, a já jsem takový balík, že se rvu. A za to vděčím Heleně. Dívám se na ni, jak je dokonalá, a říkám si, že bych si nikdy nemohl odpustit, kdybych zlhostejněl ke svému umění. Múza, pane ministře, byla vždycky ženského rodu.“ Ani ministr, ani Helena nevěděli, co říct. Jan by byl možná pokračoval, ale vyrušil ho příchod ministrovy ženy. Představili se. Helena jen špitla: „Sejcová.“ A bůhví, jestli ze zlomyslnosti, nebo z naivity, neboť ani jedno, ani druhé nelze vyloučit, se paní ministrová zeptala: „A kdepak jste nechali maminku?“ Jan polkl naprázdno. Helena se začervenala. Ministr se začal chvatně loučit, protože ani on si nebyl jist, která ze dvou možností pohnula jeho ženu k oné nespolečenské otázce. [ 27 ]
Podivuhodny pribehKor1.qxp_Sestava 1 26.11.19 17:39 Stránka 28
Večer se Helena rozplakala do podušek a vytýkala Janovi, že ji předvádí jako majitel stáje závodního koně. „Pyšním se tebou, protože tě miluju, protože blázním láskou, protože s tebou prožívám extáze, jaké jsem nikdy neprožíval,“ ospravedlňoval se Jan a podobně mluvil dlouho. Za dva dny se to stalo. Čtrnáctého července ve dvě hodiny ráno. V den francouzského národního svátku. Nehledejte žádnou mystickou souvislost mezi výročím pádu Bastily a mezi dobytím Heleniny věrnosti. Vztah mezi příčinou a následkem tu kráčel po zcela jiných stezkách a byli bychom na omylu, kdybychom chtěli číslu čtrnáct připisovat nějaký magický vliv. Čtrnáctka je sice dvojnásobkem sedmičky, která má prvenství v tajuplnosti cifer a leží hned vedle smolné a pověrami obetkané třináctky, ale nenechme se tím svést, protože těsně vedle je také vedle a dvakrát totéž není nikdy totéž. Čtrnáctého července v nula hodin jedna minuta pořádala francouzská delegace recepci pro festivalové delegáty a hosty. Jan Sejc sehnal pozvánku. Přesvědčil Helenu, že být ve Varech, a nebýt na francouzské recepci se rovná společenskému fiasku. Tak se stalo, že v nula hodin patnáct minut si Jan Sejc potřásal rukou s vedoucím francouzské delegace ve vchodu do Velké dvorany. Sál byl vyzdoben červenými, modrými a bílými stuhami, pánům se dostalo pozornosti v podobě vysokých modrých papírových čepiček, v jakých malují karikaturisté generála de Gaulla, dámám zase rudé růže a malé lahvičky voňavky. Stoly byly plné. K pití červený St. Rafaël, medově zbarvený Martell a uprostřed místnosti trůnily dva soudky vína. Hrála hudba, ale parket byl prázdný, protože se všichni tlačili s talířky v ruce kolem obložených mís. [ 28 ]