Issuu

Leon.indd 4

14/02/19 11:22

Mému skvělému synovi, který mi změnil život. Mé drahé ženě, která mě naučila být mužem.

Leon.indd 5

14/02/19 11:22

Leon.indd 6

14/02/19 11:22

sme ztraceni. Víme to, ale nahlas to nikdo nepřizná. Mlčky stojíme na žhnoucích hradbách a slunce nás spaluje. Do tváře mě udeří horký vítr, který ze zátoky přináší zvuk praskajícího dřeva. Proč jsem zůstával? Proč jsem neodvedl rodinu do bezpečí? Ale kam? Kdo by přijímal hladové uprchlíky? Proč by to dělal? Poslední loď je právě obsazována římskou pěchotou, proti jejíž železné přesile nemají otřesení Řekové šanci. Další poryv větru, další křik umírajících mužů. Prodírám se ztichlým davem. Vyšli jsme si jako do divadla. Ženy přinesly koše s jídlem. Všichni upravení, usměvaví, plní vlasteneckého nadšení. Kdo by mohl ohrozit naši slavnou flotilu? Řím pro nás byl neuchopitelným pojmem; vzdáleným městem, které nemá u břehů Pontu co pohledávat. Pak začaly práskat katapulty a římské obrněné lodě potápěly naše slavné birémy, aniž by se jich vůbec dotkly. Prodírám se ke schodišti, lidé mi vracejí nechápavé uslzené pohledy. Procházím tichými ulicemi a pleskání mých sandálů se odráží od hliněných zdí. Dokonce i agora zeje prázdnotou. 7

Leon.indd 7

14/02/19 11:22

Jako by už bylo město mrtvé. Můj dům září mezi ostatními novou fasádou. Jak jsem na něj byl hrdý! Jak jsem dohlížel na každičký detail stavby, na malíře fresek a pokladače mozaiky… Jak jsem byl hrdý na sebe. Stále dokola mi zní hlavou: proč jsme se válce nevyhnuli? Ale jak, když pod našimi hradbami utábořil pontský král stotisícovou armádu? Hlasovali jsme pro válku. I já jsem pro ni hlasoval. Nechali jsme se oklamat. Královým charismatem, bohatstvím, jeho mužným hlasem plným řecké hrdosti. A kde je Mithridatés teď? Někdo říká, že ho Římané zahnali až do Arménie; někdo zase, že už byl zajat a jeho tělo bude vláčeno ulicemi Říma. Je to jedno, Hérakleia zůstala sama. Otevírám marnotratně zdobené dveře. Jen ať sousedé vidí, jak se Leonovi daří! Leonovi, který má nejen rychlé pěsti, ale také obchodnického génia! Je mi ze sebe samého zle… V ústrety mi pospíchá Duro. Stařičký ohnutý otrok, který se spíš již plete pod nohy, než aby byl prospěšný. Ale vychoval mě, a tak ho nechávám v domě dožít. „Nepospíchej, dveře zavřu sám,“ beru starce kolem ramen. „Pomůžeš mi do zbroje.“ Stařec se na nic neptá. Jsem mu za to vděčný. Ve dveřích čeká Klea, mladičká otrokyně, která měla být dalším důkazem mého čerstvě nabytého bohatství. Podává mi pohár chladivé vody. Ruce se jí chvějí a voda v poháru šplouchá. „Paní na tebe čeká.“ Procházím atriem a vcházím do ženské části domu. Ariadné mě vítá hrdě vzpřímená, naši maličkou drží v náručí. 8

Leon.indd 8

14/02/19 11:22

Oči však má rudé od pláče, špatné zprávy se šíří rychleji než stepní požár. „Táto!“ vypískne Nikoláos. Krabatím obličej do úsměvu. Chlapcovo tělíčko do mě narazí, jeho ruce se mi omotají kolem krku. Zvedám ho a tisknu k sobě. Ještě mu není pět, ale i on pochopil, že se děje něco osudového. Vdechuji jeho nevinnou vůni. Dívám se přitom na Ariadné. Cítím, jak se mi slzy hrnou do očí. „Počkej, válečníku, musím se pozdravit s maminkou.“ Pokládám ho na zem, pomalu a něžně, jako by se mohl rozbít. Ariadné se ke mně tiskne, pevně se mě chytá. Bořím obličej do jejích havraních vlasů. „Prohráli jsme?“ Neodpovídám, nedokážu to vyslovit. Nakonec se zmohu alespoň na přikývnutí. Od hradeb k nám doléhá zvuk rohu. Svolává muže k obraně města. „Musím jít.“ Její křehká ruka mě však s překvapivou silou drží za týl. „Co bude teď?“ „Ztratili jsme lodě, ale máme silné hradby,“ říkám první hloupost, která mě napadá. „Budou chtít vyjednávat.“ Jsem rád, že se můžu tisknout k její šíji. Že mi na očích nevidí, jak nestydatá je to lež. Nakonec se ode mě odtahuje, její prsty přejíždějí po mém tolikrát rozbitém obličeji, po jizvách a zlomeném nose. Neslyšně mumlá požehnání. Další zatroubení rohu. Vyprošťuji se z jejího sevření. Spěchám do atria. Duro již zvedá kožený kyrys. Navlékám se do něj a stařec utahuje řemeny. Nasazuji si koženou 9

Leon.indd 9

14/02/19 11:22

čapku a do rukou beru prastarou korintskou přilbu. V naší rodině se dědí celá pokolení a prý pamatuje tažení Alexandra Velikého. Strkám do té bronzové masy hlavu. Zvedám kopí a těžký hoplítský štít. Starý muž dělá znamení pro štěstí a šeptá Aréovo jméno. Naposledy se dívám na Ariadné. Niko stojí vedle ní a znepokojeně si mě prohlíží. „Kam jde táta?“ dívá se na matku s vážným výrazem. „Brzy se vrátím. Zatím pohlídej maminku, ano?“ Vyrážím z domu. Neohlížím se, neunesl bych to.

Leon.indd 10

14/02/19 11:22

ěžím a zbroj mě táhne k zemi. Lapám po dechu, kožený kyrys saje pot. Osm let uplynulo od okamžiku, kdy jsem se málem dotkl slávy. Až na jediného muže se mi tehdy v celém známém světě nikdo nevyrovnal. Ale ta doba je pryč. Zlenivěl jsem. Zpohodlněl. Příliš mnoho vína, příliš dobrého jídla, a tak tu teď funím jako v posledním tažení. Z bočních ulic se ke mně přidávají další běžci. Zbroj řinčí a sandály pleskají. Jsme stádo supících býků, kteří se řítí k propasti. Z opačného směru pospíchají hloučky žen s dětmi a starci, kteří už neudrží moč, natož kopí. Tisknou se ke zdem domů; hoplíté, jejichž sláva pohasla před dvěma staletími, se řítí středem. Vybíhám strmé schody a s úlevou opírám štít o hradební zeď. Spoluobčané, kteří dnes budou po mém boku umírat, mě uctivě zdraví. Vzájemně si přejeme štěstí. Dole pod námi se zatím dává do pohybu válečný moloch. Stroj z masa a železa. Po naší flotile zbylo v zátoce jen pár stěžňů trčících z moře. Jako ohnilé kmeny zatopeného lesa. Římské trirémy již přirazily k hrázi a po lávkách se na břeh valí pěchota blýskající se železem. „To je snad celá legie…“ 11

Leon.indd 11

14/02/19 11:22

Marně hledám původce těch slov, abych ho alespoň zpražil pohledem. Ale ten člověk má pravdu. Jsou jich tisíce a nás sotva tři stovky. Odvahu! okřikuji se v duchu. Budou k tobě vzhlížet. Kdo jiný by jí měl oplývat, když ne ty? Hérakleiu z jedné třetiny obklopuje řeka, z druhé moře. Je nás málo, ale budeme bránit jen krátký úsek hradby. Římané budou muset do kopce pod palbou lučištníků, musejí překonat zeď a nakonec i samotné hoplíty… Co si to nalhávám? Jsme rybáři a kupci, kteří se hoplíty nazývají jednou za rok na cvičení. Válku pamatuje jen několik starců, nikdo ji tu nebral vážně. A proč také? Půl století se nám všechny války vyhýbaly… Je nás tři sta, ale tohle nejsou Thermopyly a my nejsme Sparťané. Římané nespěchají. Zůstávají mimo dostřel. Kopou zákop a zeminu vrší na val. Bušení kladiv trhá nehybný horký vzduch. Muži si šeptají. Zajímá je, co legionáři vyrábějí. Beranidla, katapulty, nebo rovnou kříže? Sundávám přilbu a rozpálený bronz mi pálí prsty. Pokládám ji na zeď. Po hradbě procházejí hoši se džbery vody. Vděčně piji z naběračky a chladivá voda mi teče po bradě a zatéká pod kyrys. „Brána!“ „Otevírá se brána!“ Nakláníme se a natahujeme krky. Je to pravda. Tři jezdci míří k římskému zákopu. Poznávám v nich členy rady starších. Římané se rozestupují a pohlcují je. Další šeptanda. Dokážou ti muži vyjednat mír? Dokáže se Hérakleia vykoupit? 12

Leon.indd 12

14/02/19 11:22

Dám jim klidně všechno včetně svého nového domu, rád skončím jako žebrák, jen když Ariadné s dětmi přežijí. Před pár dny jsem si myslel, že majetek je cesta ke štěstí, teď bych se ho bez mrknutí oka zbavil. Jezdci se vracejí. Závěsy brány vržou. Tlačíme se na sebe jako klevetící báby na tržišti. Pod vnitřní hradbu předstupuje Chirón, nejstarší a nejváženější občan města. „Přátelé, sousedé! Přináším nabídku římského legáta! Je ochoten nechat se vyplatit. Avšak pod podmínkou, že otevřeme brány, složíme zbraně a budeme přísahat přátelství senátu a lidu Říma.“ Demokracie je silná a prospěšná v době míru, avšak v době války se projevuje její slabina – propuká vřava. Jeden huláká přes druhého. Chirón zvedá ruce a snaží se povykující dav utišit. Konečně se mu to daří. „Legát mi dal slovo! Stejnou dohodu udělal s Nikomédeiou, Chalkédónem i s Kalpé. Mnozí z vás to dobře vědí. Obyvatelé těch měst zchudli, ale jsou živí a svobodní!“ Další výbuch stovek hlasů. Najednou k tomu má každý co říct, rozumět však není nikomu. Svobodní muži Hérakleie se překřikují, na vzdálenějším konci hradby vypuká rvačka. Ohlížím se. Římané dál trpělivě budují násep a hlídky klečí za svými štíty. Jako by jim bylo jedno, jak se Hérakleia Pontiké nakonec rozhodne. Dokážeme se dohodnout až k večeru, kdy už se Apollónův vůz chýlí k obzoru. Budeme hlasovat. Posel pospíchá za Římany, aby poprosil o trochu času navíc. My zatím hledáme vhodné oblázky. Jako uctívači nějakého prapodivného orientálního 13

Leon.indd 13

14/02/19 11:22

kultu se ohnutí v pase klátíme kolem hradební zdi. Hlídá vůbec někdo? Dívám se k hradbě – kluci, kteří roznášeli vodu. Jsme hejno slepic přehrabujících se v prachu, na které dohlížejí děti. Řadím se za ostatní, jde to rychle. Na stole stojí dva hrnce, oblázky prší a cinkají o sebe. Ten svůj bez rozmýšlení házím do hrnce, před nímž leží hliněná tabulka se slovem kapitulace. Kámen nepadá moc hluboko. Co tomu asi říkají duchové zemřelých? Předkové, kteří před dvěma a půl staletími dobývali svět pod Alexandrovým velením; muži, již pojmenovali město po hrdinném Diovu synovi. Stydí se za nás? Nepochybně… Ale nemohl jsem jinak. Profesionální římské armádě bychom dlouho nevzdorovali. Dobyvatelé by pak s našimi ženami a dětmi neměli slitování. Stíny se prodlužují, svět nachoví a skrytá armáda cikád se probouzí k životu. A Římané nás tiše pozorují. Ten jejich klid, disciplína, ten pořádek, který panuje v římském ležení, mi nahánějí hrůzu. Nejsou to vojáci, ale vykonavatelé. Nikdo je nikdy nezastavil, neznají jinou cestu než vpřed. Začíná sčítání hlasů. Vysílám rychlé prosbičky k Hestii a Týché. Na stole leží dvě kupičky oblázků, členové rady je za účasti hodnověrných svědků přepočítávají. Pro boj hlasovala třetina mužů. Proti dvě třetiny. Posel okamžitě vyráží sdělit tu šťastnou novinu legátovi. Hérakleiu pohlcují stíny, zdají se mi jaksi hlubší a temnější. Ve světle pochodní začíná odzbrojování. Muži hlasující pro obranu města odmítají své drahocenné zbraně vydat. Dochází ke rvačkám. Tam, kde to nejde jinak, 14

Leon.indd 14

14/02/19 11:22

přicházejí ke slovu meče a dýky. Rukou vlastních sousedů umírají první Řekové. Pereme se mezi sebou o privilegium vzdát se. Je to pro Římany novinka? Myslím, že ne. Přišla řada na mě. Muži, které znám celý život, kterým jsem dával práci, s nimiž jsem pil, chodil do lázní a do divadla, jsou pro mě najednou cizí. A já pro ně. Ostražitě si mě prohlížejí, v pěstech drží připravené dýky. Nemají tušení, jak jsem hlasoval, zřejmě předpokládají, že jsem chtěl boj. Vyhledával jsem ho celý život, proč by to dnes mělo být jinak? Můj daimón se ozývá, že mají pravdu. Připomíná mi, že se ze mě na stará kolena stává zbabělec. Kde je Leon, postrach Olympie? Dusím ten hlas a zaháním daimóna zpět do kobky kdesi v hlubinách své duše. Mám zodpovědnost. Mám Ariadné a děti. To díky své ženě jsem nakonec daimóna zkrotil. Nebýt jí, skončil bych někde ve škarpě s podřezaným hrdlem nebo jako vrah na popravišti. Do konce života jí za to zůstanu vděčný. Odkládám štít a kopí opírám o zeď. Ubožáku! Tví předci jimi bránili svobodný svět a ty je nyní zahazuješ jako staré harampádí… Mužům kolem mě se viditelně ulevilo. Velitel městské stráže ode mě přebírá těžkou korintskou přilbu. Otupěle postáváme kolem vnitřní zdi. Naše zbraně se odvážejí na kárách, výsměšně chrastí a rachotí. Do Hérakleie se hrnou legionáři. Couváme před nimi, studená propocená tunika se mi lepí na tělo, naskakuje mi z toho husí kůže. Dívám se do temných stínů pod krempami bronzových přileb. Ty stíny si prohlížejí nás. Stojí vzorně seřazení, štít na štít. Visí mezi námi dusné ticho. Najednou 15

Leon.indd 15

14/02/19 11:22

se zeď rudých štítů otevírá a předstupuje ramenatý chlap ve slaměném klobouku. Krétský lučištník, žoldnéř z pomocných sborů. Promlouvá řecky s dórským přízvukem: „Mužové Hérakleie! Celou noc musejí zůstat brány otevřené a v našich rukách. Stejně tak hradby města a strážní věže. Přes noc bude platit zákaz vycházení. Zítra ráno shromáždíte tribut na agoře a vojsko vznešeného Lucia Licinia Luculla potáhne dál na východ. Splňte rozkazy a zůstane vám svoboda.“ Polykám všechny hořké odpovědi, které se mi derou na jazyk. Polykám vlastní důstojnost a pospíchám domů. V srdci mi zahořel maličký plamínek naděje. Na ztemnělé agoře zrychluji do běhu.

Leon.indd 16

14/02/19 11:22

LEON Roman Bureš Obálku zhotovila Lucie Vávrová Redigovala Jana Jůzlová Odpovědný redaktor Jakub Hladík Technická redaktorka Halina Kaslová Počet stran 288 Euromedia Group, a. s., v edici Brána Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2019 jako svou 10 491. publikaci. Sazba TYPOSTUDIO, s. r. o., Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz

Leon.indd 288

14/02/19 11:22