0040589

Rachael Lippincottová spolu s Mikki Daughtryovou a Tobiasem Iaconisem

petˇ

kroku°

od sebe pet kroku od sebe_003.indd 1

16.04.19 12:03

pět kroků.qxp_Sestava 1 16.04.19 14:14 Stránka 4

FIVE FEET APART Text copyright © 2018 by CBS Films, Inc. Jacket illustration copyright © 2018 by Lisa Perrin Published by arrangement with Simon & Schuster Books For Young Readers, an Imprint of Simon & Schuster Children’s Publishing Division All rights reserved. No part of this book may be reproduced or transmitted in any form or by any means, electronic or mechanical, including photocopying, recording or by any information storage and retrieval system, without permission in writing from the Publisher. Translation © Robert Čapek, 2019 ISBN 978-80-7617-367-5

pět kroků.qxp_Sestava 1 10.04.19 19:49 Stránka 5

Pro Alyson R. L.

Tuto knihu a film věnujeme všem pacientům, rodinám, ošetřujícím lékařům, zdravotnímu personálu a milovaným těch, kteří každý den svádějí odvážnou bitvu s cystickou fibrózou. Doufáme, že příběh Stelly a Willa přispěje k rozšíření znalosti této nemoci a jednoho dne i k její léčbě. M. D. a T. I.

pět kroků.qxp_Sestava 1 10.04.19 19:49 Stránka 6

pět kroků.qxp_Sestava 1 10.04.19 19:49 Stránka 7

Kap itola 1

ST EL L A Přejíždím prstem po obrázku, který mi udělala moje sestra – je na něm moře květin tvořících plíce. Z každého kousku spojených oválků vyskakují měkké růžové, sněhobílé a dokonce vřesově modré okvětní lístky a každý je jedinečný a má v sobě živost, která se zdá vydržet věčně. Některé z květin ještě nevykvetly a já pod bříškem prstu cítím příslib života, který čeká, až z těch malých pupenů vyrazí. Ty mám nejraději. Často si říkám, jaké asi je mít takhle zdravé plíce. Takhle živé. Zhluboka se nadechuji a cítím, jak se vzduch probojovává dovnitř a zase zpátky z mého těla. Když dojdu k poslednímu okvětnímu lístku poslední květiny, ruka mi klesne dolů a prsty přejedu přes pozadí hvězd, kterými se Abby snažila zachytit nekonečno. Odkašlu si, stáhnu ruku a nakloním se dopředu, abych zvedla z postele fotku nás dvou. Pod tlustými vlněnými šálami vykukují totožné úsměvy a nad hlavami nám úplně stejně jako hvězdy z jejího obrázku poblikává vánoční výzdoba v parku v naší ulici. Bylo na tom něco magického. Měkká záře lamp, bílý sníh, který se sypal na větve stromů, a to ticho a klid všude kolem. Kvůli té fotce nám loni málem umrzly zadky, ale tradice se 7

pět kroků.qxp_Sestava 1 10.04.19 19:49 Stránka 8

musí dodržovat. Já a Abby se spolu jdeme podívat na vánoční výzdobu... Ta fotka mi vždycky připomene, jaký to byl pocit. Pocit, že se se svou sestrou vydávám na výpravu – jen my dvě a svět, který před námi leží jako otevřená kniha. Zvedám připínáček a věším fotku vedle obrázku a pak si sedám na postel a beru si z nočního stolku zápisník a tužku. Pohledem sjedu po dlouhém seznamu, který jsem si dnes ráno napsala; začíná bodem číslo 1: „Sepiš si seznam“, který už jsem spokojeně přeškrtla, a pokračuje až k bodu číslo 22: „Přemýšlej o posmrtném životě“. Číslo 22 je na páteční odpoledne možná trochu náročné, ale alespoň si mohu odškrtnout číslo 17: „Vyzdob si pokoj“. Rozhlížím se po kdysi strohých stěnách, na kterých jsem během větší části dopoledne odvedla hodně práce, a teď se na nich nachází obrázky, které pro mě Abby během několika let nakreslila – barevná a živá okna někam jinam v bílých zdech a každé z nich je vzpomínkou na jinou cestu do nemocnice. Já s infuzí v paži a z láhve vylétají motýli různých tvarů, velikostí a barev. Já s nosní kanylou, která se kroutí tak, že vytváří symbol nekonečna. Já s rozprašovačem a mlha, která z něj stoupá, mi dělá kolem hlavy svatozář. A nakonec ten nejpracnější obraz s vybledlým vírem hvězd, který mi nakreslila, když jsem tu byla poprvé. Sice mu chybí vytříbenost pozdějších obrázků, ale z nějakého důvodu ho mám o to raději. A přímo pod všemi těmi živými barvami je… moje hromádka lékařského vybavení, rozložená rovnou vedle odporně zeleného nemocničního křesla z koženky, které se tu v nemocnici Saint Grace nachází v každém pokoji. Ostražitě si prohlížím svůj prázdný stojan na kapačky a vím, že první z mnoha dávek antibiotik, která budu užívat během následujícího měsíce, přijde přesně za hodinu a devět minut. Hurá. 8

pět kroků.qxp_Sestava 1 10.04.19 19:49 Stránka 9

„Tady je!“ volá hlas na chodbě před mým pokojem. Zvedám hlavu, zatímco se dveře pomalu otevírají a v malé mezeře se objevují dvě známé tváře. Camila a Mya mě během posledních deseti let navštívily nejméně milionkrát, a stejně se musí zeptat na cestu do mého pokoje každého člověka v celé budově. „Jste ve špatném pokoji,“ říkám, když se jim na usmívajících se tvářích objeví výrazy obrovské úlevy. Mya se směje nahlas a otevírá dveře dokořán. „Upřímně by to tak klidně mohlo být. Tenhle dům je zatracené bludiště.“ „Už se těšíte, holky?“ říkám a vyskakuju z postele, abych je objala. Camila se ode mě odtahuje s našpulenými rty, aby se na mě pořádně podívala, a její dlouhé tmavohnědé vlasy se zahoupou. „To už je druhý výlet, na který jedeme bez tebe.“ A je to pravda. Tohle není první případ, kdy mi moje cystická fibróza brání v tom, abych jela na třídní výlet, prosluněné prázdniny nebo školní akci. Zhruba sedmdesát procent času je se mnou všechno v pořádku. Chodím do školy, trávím čas s Camilou a Myou, pracuji na své aplikaci. Jen to všechno dělám s omezeným výkonem plic. Zbývajících třicet procent mého života řídí cystická fibróza. Což znamená, že se potřebuji vrátit do nemocnice kvůli léčbě a kvůli tomu prošvihnu školní výpravu do muzea umění. Nebo poslední výlet na střední škole, který jsme si naplánovali v Cabo. Tentokrát se k běžné léčbě přidává ještě taková maličkost, jako že mě kvůli bolestem v krku a horečkám, kterých se nemůžu zbavit, napumpují antibiotiky. Kromě toho výkon mých plic klesá. Mya se vrhá na mou postel a dramaticky si přitom povzdechne. „Jsou to přece jen dva týdny. Víš jistě, že nemůžeš jet? Je to náš poslední výlet, Stello!“ 9

pět kroků.qxp_Sestava 1 10.04.19 19:49 Stránka 10

„Vím to jistě,“ odpovídám pevně a ony vědí, že to myslím vážně. Kamarádíme spolu už od základní školy a všem je nám jasné, že když přijde na plánování, má moje cystická fibróza vždycky rozhodující slovo. Není to tak, že bych jet nechtěla. Pro mě je to doslova otázka života a smrti. Nemůžu se jen tak vypravit do Caba – nebo kamkoli jinam – a riskovat, že se nevrátím. Tohle svým rodičům nemůžu udělat. Ne teď. „Letos jsi ale byla předsedkyně plánovacího výboru! Nemůžeš jim říct, aby tu tvou léčbu posunuli? Nechceme, abys trčela tady,“ říká Camila a pokynem ruky obsáhne celý nemocniční pokoj, který jsem tak pečlivě vyzdobila. Vrtím hlavou. „Ještě spolu budeme o jarních prázdninách! A náš společný víkend o jarních prázdninách jsem naposledy promeškala v osmé třídě, když jsem dostala tu rýmu!“ říkám, s nadějí se usmívám a dívám se z Camily na Myu a zase zpátky. Ani jedna z nich mi ale úsměv neoplatí a obě se pořád tváří, jako bych jim zabila domácí mazlíčky. Všímám si, že obě přinesly tašky s plavkami, jak jsem jim nakázala, takže vytrhnu tu, kterou drží Camila, a zoufale se snažím změnit téma hovoru. „Aha, výběr plavek! Musíme vám vybrat ty nejlepší!“ Protože se nebudu povalovat v teple na Cabu ve vlastních plavkách, napadlo mě, že se tam podívám alespoň zprostředkovaně, když svým kamarádkám vyberu ty jejich. To je alespoň trochu rozveselí. Nadšeně vysypáváme tašky na mou postel, takže se na ní kupí živá směs zářivých barev, květin a puntíků. Prohlížím si Camilinu hromadu, ze které nakonec vybírám kousek červené látky, která vypadá jako čelní srážka spodního dílu s jednoduchým provázkem; je mi úplně jasné, že je zdědila po své starší sestře Megan. Házím jí je. „Tohle,“ říkám. „Ty jsou pro tebe jako dělané.“ 10

pět kroků.qxp_Sestava 1 10.04.19 19:49 Stránka 11

Oči se jí rozšíří, když si je zvedne k pasu a překvapeně si na nose posune tenkou obroučku brýlí. „No, rozhodně se pod nimi hodně opálím, ale…“ „Camilo,“ říkám a zvednu bikiny s modrými a bílými proužky, které jí sednou jako ulité. „Dělám si legraci. Tyhle jsou dokonalé.“ Zdá se, že se jí uleví, když si ode mě plavky bere. Já se otáčím k Myině hromadě, ale ta si mezitím sedla do zeleného nemocničního křesla a se širokým úsměvem na tváři něco píše na mobilu. Vytahuji plavky, ve kterých jsem ji viděla plavat už od šesté třídy, a s úšklebkem jí je ukazuji. „Co říkáš na tyhle, Myo?“ „Ty jsou super! Vypadají skvěle!“ volá a nepřestává ani na vteřinu psát. Camila, která strká své plavky zpátky do tašky, si odfrkne a mrkne na mě. „Mason a Brooke to zabalili,“ vysvětluje. „Panebože. To není pravda!“ říkám. Tohle je novinka. Úžasná novinka. No, pro Brooke asi ne. Ale Mya byla do Masona zamilovaná od první hodiny angličtiny paní Wilsonové ve druhém ročníku střední, takže na tomhle výletu konečně dostane šanci. Mrzí mě, že tam nebudu, abych jí pomohla vytvořit plán s názvem „Jak si v Cabu užít žhavý románek s Masonem“ rozvržený do deseti bodů. Mya odkládá mobil stranou, nenuceně krčí rameny, vstává a předstírá, že ji zajímají obrázky na mých zdech. „Není to nic velkého. Potkáme se s ním a s Taylorem zítra ráno na letišti.“ Zvednu obočí a ona se rozzáří úsměvem. „No dobře, tak je to velká věc!“ Všechny se nadšeně smějeme a já beru do ruky překrásné puntíkované plavky v klasickém střihu, které někde ušili pří11

pět kroků.qxp_Sestava 1 10.04.19 19:49 Stránka 12

mo na ni. Přikyvuje, vezme mi je z ruky a přiloží si je na tělo. „Díky, doufala jsem, že vybereš právě tyhle.“ Obrátím se ke Camile a všimnu si, že se nervózně dívá na hodinky, což mě vlastně vůbec nepřekvapuje. Je to mistryně v odkládání věcí na poslední chvíli a nejspíš si ještě ani nezačala vybírat věci na výlet. Kromě plavek, samozřejmě. Vidí, že jsem si všimla, jak je nesvá, a rozpačitě se usměje. „Ještě si potřebuji koupit na zítřek plážovou osušku.“ Klasická Camila. Vstávám, a i když se mi srdce svírá při pomyšlení, že odejdou, nechci je zbytečně zdržovat. „Holky, už musíte vyrazit! To letadlo vám přece letí brzy ráno.“ Mya se smutně rozhlíží po pokoji a Camila si sklesle obtáčí tašku s plavkami kolem zápěstí. Obě mi to nechtěně dělají daleko těžší, než jsem původně myslela. Polykám vinu a podráždění, které cítím v hrdle. Jim přece žádný výlet do Caba neuteče. Když už nic, alespoň budou spolu. Na obě se zeširoka usměju a v podstatě je odtáhnu ke dveřím na chodbu. Obličej mě z té přetvářky až pálí, ale nehodlám jim to zkazit. „Pošleme ti spoustu fotek, ano?“ říká Camila a objímá mě. „Opovažte se neposlat! A ty mě můžeš do několika naphotoshopovat,“ říkám Mye, která to s aplikacemi umí. „Nikdo ani nepozná, že tam nejsem!“ Ještě se na okamžik zdrží ve dveřích a já teatrálně obrátím oči v sloup a laškovně je vyháním na chodbu. „Sypte odsuď. Užijte si výlet.“ „Máme tě rády, Stello!“ volají, když odcházejí. Sleduji, jak jdou po chodbě, a mávám, dokud mi Myiny kudrnaté vlasy úplně nezmizí z dohledu, a najednou netoužím po ničem na světě víc než po tom, abych mohla jít s nimi; chci se jít balit, ne vybalovat. 12

pět kroků.qxp_Sestava 1 10.04.19 19:49 Stránka 13

Můj úsměv mizí, sotva zavřu dveře a podívám se na starou rodinnou fotku, kterou jsem připevnila na jejich vnitřní stranu. Udělali jsme ji před pár lety na přední verandě našeho domu během pikniku na svátek čtvrtého července. Já, Abby, máma a táta – když cvakla samospoušť fotoaparátu, měli jsme všichni na tvářích praštěné úsměvy. Obrovsky se mi zasteskne po domově, když zase v duchu slyším zapraskání ohlazeného vratkého schodu, na kterém sedíme, když se všichni smějeme a mačkáme se k sobě, abychom se vešli na fotku. Ten pocit mi chybí. To, že jsme všichni spolu, šťastní a zdraví. Z větší části. Tohle nepomáhá. Povzdechnu si, otočím se a podívám se na vozík s léky. Upřímně řečeno to tady mám vlastně ráda. Od doby, kdy mi bylo šest, je to můj druhý domov, takže mi nevadí, že se sem čas od času vracím. Projdu všemi procedurami, dostanu své léky, vypiju tolik mléčných koktejlů, kolik sama vážím, potkám Barb a Julii a pak se až do dalšího záchvatu zase vrátím domů. Takhle jednoduše to chodí. Ale tentokrát cítím úzkost, dokonce se dá říct, že nervozitu. Protože tentokrát se uzdravit nechci, tentokrát se uzdravit musím. Kvůli rodičům. Protože prostě museli všechno zhoršit tím, že se rozvedli. A protože ztratili jeden druhého, nezvládli by ještě k tomu všemu ztratit mě. Já to vím. Možná, že kdybych se alespoň trochu uzdravila… Jedno po druhém. Přecházím k nástěnné nádrži na kyslík, kontroluji, jestli je průtokoměr nastavený správně a chvíli poslouchám nepřetržité syčení kyslíku, který z něj vychází, než si přetáhnu hadičku přes ramena a zasunu si vidličku kanyly do nosu. Pak si s povzdechem lehám na důvěrně známou, nepohodlnou matraci nemocniční postele a zhluboka se nadechuji. 13

pět kroků.qxp_Sestava 1 10.04.19 19:49 Stránka 14

Sáhnu po zápisníku, abych si přečetla další věc na seznamu, který mě má udržet zaměstnanou. Je to číslo 18 a říká: „Nahraj video.“ Sáhnu po tužce a chvíli zamyšleně okusuji její konec, když si znovu čtu slova, která jsem napsala. Je to možná zvláštní, ale přemýšlení o posmrtném životě mi najednou připadá daleko jednodušší. Ale seznam je seznam, takže zhluboka vydechnu, sáhnu po notebooku, který leží na desce nočního stolku, a pohodlně se usadím na nové květované prošívané přikrývce, kterou jsem si pořídila včera v Targetu, zatímco Mya s Camilou vybíraly oblečení do Caba. Pravda je taková, že jsem žádnou prošívanou přikrývku nepotřebovala, ale byly tak nadšené, že mi mohly pomáhat vybrat pro pobyt v nemocnici něco nového, že jsem si ji prostě musela vzít. Alespoň se hodí k tomu, jak mám vyzdobený pokoj – je barevná, živá a zářivá. Zatímco se počítač zapíná, nervózně zabubnuji prsty na klávesnici a dívám se na svůj odraz na displeji. Když vidím rozcuchané dlouhé hnědé vlasy, zamračím se a pročesávám si je prsty, abych je uhladila. Nakonec mávnu rukou, stáhnu si ze zápěstí gumičku a stáhnu je do uzlu, abych na tom videu vypadala alespoň trochu upraveně. Natáhnu se k nočnímu stolku, abych vzala výtisk Kódování Javy pro Android, a podkládám jím notebook, aby na videu nebyla vidět moje druhá brada a aby mi úhel kamery tolik nepřidával. Přihlásím se na svůj účet YouTube Live a upravím záběr webkamery, aby byl za mnou vidět Abbyin obrázek plic. Je to dokonalé pozadí. Zavírám oči, zhluboka se nadechuji a poslouchám povědomé zasípání, jak se moje plíce zoufale snaží nasát vzduch přes oceán hlenu. Pomalu vydechnu a silou vůle nasadím vzorový úsměv. A pak otevřu oči a zmáčknu klávesu, která zahájí natáčení. 14

pět kroků.qxp_Sestava 1 10.04.19 19:49 Stránka 15

„Ahoj, lidi. Užili jsme si všichni pořádný černý pátek? Já čekala na sníh, ale nedorazil!“ Když otáčím kameru směrem k nemocničnímu oknu, za kterým je zamračená šedivá obloha a stromy tam mají úplně holé větve, dívám se do rohu displeje. Usmívám se, když počet těch, kteří mé živé vysílání sledují, překračuje tisícovku, což je ale ještě pořád jen zlomek z 23 940 uživatelů YouTube, kteří sledují, jak pokračuje moje bitva s cystickou fibrózou. „Sice jsem se právě teď mohla chystat na poslední výlet na Cabo, který bych na střední škole měla, ale místo toho budu díky lehkému nachlazení svátky trávit ve svém druhém domově.“ O vysoké teplotě nemluvě. Vzpomínám, jak mi během příjmu dneska ráno měřili teplotu, a číslice digitálního teploměru se zastavily na třiceti devíti stupních. Nechci o tom ale ve videu mluvit, protože vím, že se na ně budou později dívat i rodiče. A pokud jde o ně, stačí, když budou vědět jen o otravné rýmě. „Kdo by potřeboval dva týdny na sluníčku, modrou oblohu a pláže, když můžete strávit celý luxusní měsíc v rodném městě, že?“ Odpočítávám na prstech všechny vymoženosti, které to přináší. „Takže si to spočítejme: mám tady nepřetržitou péči, neomezené zásoby čokoládového pudinku a každý den čistírnu. A Barb navíc přemluvila doktorku Hamidovou, abych tentokrát dostávala všechny léky a procedury přímo v pokoji a nemusela nikam chodit. Podívejte!“ Otáčím webkameru směrem k hromadě lékařského vybavení a pak k vozíku, který stojí vedle postele. Léky na něm jsem už s pomocí své aplikace seřadila nejen podle abecedy, ale i chronologicky podle toho, kdy je budu brát. Aplikace tentokrát zažije první ostrý provoz! 15

pět kroků.qxp_Sestava 1 10.04.19 19:49 Stránka 16

Celé to přerovnávání bylo na mém seznamu pod číslem 14 a já jsem opravdu hrdá na to, jak dobře dopadlo. Počítač cinkne, když se začínají objevovat první komentáře. Vidím, že se jeden zmiňuje o Barb a je u něj několik srdíček. Mám ji ráda a stejně tak ji mají rádi i ostatní. Pracovala jako dechová terapeutka už během mé první léčby před deseti lety a podstrkovala sladkosti mně i dalším pacientům s cystickou fibrózou, jako je třeba Poe. Drží nás za ruku a dodává nám sílu i při těch nejhorších záchvatech bolesti. Zhruba polovinu doby, co sem docházím, natáčím videa na YouTube, abych zvýšila povědomí o cystické fibróze. Během těch let, co se léčím v nemocnici Saint Grace, mě, mé operace a průběh mé léčby sleduje daleko víc lidí, než bych si kdy dokázala představit – prošli se mnou skrze všechny ty těžké časy, co se léčím, včetně doby, kdy jsem nosila rovnátka. „Funkčnost mých plic je na pětatřiceti procentech,“ říkám, když otáčím kameru zpátky na sebe. „Doktorka Hamidová říká, že se postupně propracovávám do čela seznamu transplantací, takže si tu měsíc poležím, budu brát antibiotika, dodržovat správnou životosprávu…“ Očima zabloudím k obrázku za svými zády, na kterém jsou zdravé plíce, pověšené přímo nade mnou a přitom mimo dosah. Zavrtím hlavou, usměju se a natáhnu se pro láhev na vozíku s léky. „To znamená, že budu na minutu přesně brát léky, budu nosit AffloVest, abych se zbavila hlenu, a také budu dostávat...“ zvednu láhev ke kameře, „... každou noc nitrožilně spoustu téhle tekuté výživy. Pokud si někdo z vás přeje, aby spořádal denně pět tisíc kalorií a přitom měl pořád postavu do plavek, tak si to s vámi mileráda vyměním.“ Můj počítač cinká jako na poplach, jak přichází jedna zpráva za druhou. Několik si jich přečtu a cítím, jak se ve mně zvedá vlna pozitivních pocitů, které zatlačují pryč všechno negativní, co jsem zatím cítila. 16

pět kroků.qxp_Sestava 1 10.04.19 19:49 Stránka 17

Drž se, Stello! Máme tě rádi. Vezmi si mě! „Nové plíce mohou být k dispozici doslova každým okamžikem, takže musím být připravena!“ Říkám ta slova, jako bych o jejich pravdě byla opravdu ze srdce přesvědčena. Je ale pravda, že jsem se po těch dlouhých letech naučila příliš nedoufat. CINK! Další zpráva. Mám cystickou fibrózu a díky tobě dokážu pořád cítit naději. XOXO. Hřeje mě to u srdce a já se znovu usmívám do kamery pro tu osobu, která prochází stejnými těžkostmi jako já. A tentokrát je ten úsměv upřímný. „Tak dobře, lidi, díky, že jste se dívali! Musím si teď jít zkontrolovat odpolední a večerní léky. Víte, jak jsem posedlá pořádkem. Doufám, že se tenhle týden budete mít všichni dobře. Mějte se!“ Když skončím živé vysílání, pomalu si vydechnu, zavřu prohlížeč a podívám se na usměvavé tváře, připravené na zimní ples, které mám jako pozadí na ploše displeje. Já, Camila a Mya, všechny tři vedle sebe a všechny tři se stejnou tmavě červenou rtěnkou, kterou jsme si koupily v Sephoře. Camila chtěla světlejší růžovou, ale Mya nás všechny přesvědčila, že právě tahle červená je barva, kterou ve svém životě POTŘEBUJEME mít. Pořád ještě nejsem úplně přesvědčená, že je to pravda. Lehám si, beru do ruky starou plyšovou pandu, která ležela na polštáři, a pevně ji objímám oběma rukama. Moje sestra Abby ji pojmenovala „Záplata“ a postupem času se k ní to jméno hodí čím dál víc. Dlouhé roky stěhování do nemocnice a zase zpátky domů si na ní rozhodně vybraly svou daň. Porůznu je na její plyšové kůži našito několik mnohobarevných záplat na místech, kde se její povrch prodřel a vycpávka se začala drát ven – to se stávalo, když jsem ji během těch nejbolestivějších procedur příliš zmáčkla. 17

pět kroků.qxp_Sestava 1 10.04.19 19:49 Stránka 18

Ozve se zaklepání na dveře a o zlomek sekundy později do mého pokoje vrazí Barb; přináší náruč plnou skleniček s pudinkem, kterým budu zajídat své léky. „Jsem zpátky!“ volá. „Donáška!“ Na Barb se toho během posledních šesti měsíců – a když se to tak vezme, tak ani během posledních deseti let – moc nezměnilo. Je pořád nejlepší. Jinak jsou to pořád stejné krátké kudrnaté vlasy. Stejná barevná nemocniční uniforma. Stejný úsměv, který rozzáří celou místnost. Ale pak za ní do pokoje vejde Julie, která nese kapačku a je neuvěřitelně těhotná. Tak tohle je za posledních šest měsíců obrovská změna. Spolknu svoje překvapení a usměju se na Barb, která mi pokládá pudinky na okraj stolku u postele, abych si je sama rozložila do vozíku s léky, a vytahuje papír se seznamem, aby zkontrolovala, že mám k dispozici všechny léky, které potřebuju. „Co bych si bez tebe počala?“ ptám se jí. Mrkne na mě. „Umřela bys.“ Julie věší kapačku s antibiotiky na stojan vedle postele a přitiskne se mi na paži. Proč mi neřekla, že je těhotná? Ztuhnu a rozpačitě se usmívám, když si prohlížím její břicho a opatrně se mu snažím vyhýbat. „Vidím, že jsi posledního půl roku nezahálela!“ říkám. Přejede si po břiše rukou a v modrých očích jí zajiskří, když se na mě usmívá. „Chceš si sáhnout, jak kope?“ „Ne,“ odpovídám možná trochu uspěchaně. Stydím se za sebe, když jí vidím na očích, že se jí moje otevřenost dotkla a ona překvapeně zvedne světlé obočí. Nechci ale dotekem přenést ani trochu své smůly na její dokonale zdravé dítě. Naštěstí v tom okamžiku zabloudí pohledem na pozadí mého displeje. „Tohle jsou fotky z tvého zimního plesu?“ ptá se potěšeně. „Pár jsem jich viděla na Instagramu! Jaké to bylo?“ 18

pět kroků.qxp_Sestava 1 10.04.19 19:49 Stránka 19

„Úžasná zábava!“ odpovídám a mám moc velkou radost, že trapná chvíle je pryč. Otevírám složku na displeji, ve které je spousta dalších fotek. „Tančila jsem jako o život celé tři písničky. Svezla jsem se v limuzíně. Jídlo bylo docela dobré. A navíc jsem začala být unavená až o půl jedenácté, což bylo daleko víc, než jsem čekala! Koneckonců – kdo by potřeboval večerku, když si o ni řekne tělo samo, že?“ Zatímco mě napojuje na kapačku, měří mi krevní tlak a kontroluje kyslík, ukazuji jí a Barb některé fotky, které jsme udělaly u Myi doma, než jsme vyrazily na ples. Pamatuji si, že jsem se kdysi bála jehel, ale s každým odběrem krve a kapačkou se ten strach zmenšoval. Dneska už sebou ani netrhnu. Kdykoli do mě někdo píchne nebo mi něco odsaje, připadám si silnější a silnější. Jako bych pokaždé něco překonávala. „Tak dobře,“ říká Barb, když si všechno zapíší, dostatečně se vynadívají a vychválí mi stříbrně blyštivé áčkové šaty a bílou růži, kterou jsem si je vyzdobila. Když jsme se s Camilou a Myou rozhodly, že půjdeme na ples bez partnerů, daly jsme si růže navzájem. Já žádného partnera nechtěla – a pravda byla taková, že mě ani nikdo nepozval. Bylo docela dobře možné, že se zrovna ten den můj stav zhorší nebo že se mi uprostřed tance udělá špatně, a to by vůči tomu, kdo by tam se mnou šel, nebylo zrovna fér. Camila s Myou nechtěly, abych se cítila odstrčená, takže se rozhodly, že než aby si našly své tanečníky, půjdeme všechny tři spolu. Vzhledem k tomu, jak se vyvíjela situace s Masonem, si to už u závěrečného plesu nezopakujeme. Barb si založí ruku v bok a kývne bradou k vozíku s léky. „Samozřejmě tě budu kontrolovat, ale podle mě to zvládneš dobře sama.“ Zvedá jednu lahvičku s léky. „Pamatuj si, že tyhle musíš brát zároveň s jídlem,“ říká, opatrně je staví zpátky a zvedá další lahvičku. „A tyhle budeš potřebovat…“ 19

pět kroků.qxp_Sestava 1 10.04.19 19:49 Stránka 20

„Já vím, Barb,“ odpovídám. Je mi jasné, že se u ní projevují obvyklé mateřské instinkty, ale nakonec jen zvedne ruce. Někde v hloubi duše ani na okamžik nepochybuje, že to zvládnu sama. Když obě vykročí ke dveřím, zamávám jim a pomocí dálkového ovládání si zvedám pelest postele, abych v ní mohla pohodlně sedět. „Mimochodem,“ otáčí se ještě ve dveřích Barb, zatímco Julie už vychází na chodbu. Mírně na mě přimhouří oči a ve tváři se jí objeví varovný výraz. „Chci, abys nejdřív nechala vytéct tu kapačku, ale do pokoje 310 se právě nastěhoval Poe.“ „Co? Opravdu?“ říkám a oči se mi rozšíří, když se otočím, abych seskočila z postele a vyrazila za ním. Nedokážu uvěřit, že mi nenapsal, že tu bude! Barb udělá krok ke mně a dřív, než dokážu úplně vylézt z postele, popadne mě za ramena a zatlačí zpátky. „Kterému slovu z: ‚Chci, abys nejdřív nechala vytéct tu kapačku‘ jsi nerozuměla?“ Omluvně se na ni usměju, ale tohle mi přece nemůže mít za zlé. Poe byl vůbec první kamarád, kterého jsem si tady v nemocnici našla. Je to jeden z mála lidí, kteří mě opravdu chápou. Bojujeme společně s cystickou fibrózou už celých zatracených deset let. No… společně a na bezpečnou vzdálenost, řekněme. Nemůžeme se totiž jeden ke druhému přiblížit. Pro pacienty s cystickou fibrózou je vzájemná nákaza určitým kmenem bakterií obrovský risk. Stačí, aby se jedinkrát dotkli, a může je to zabít oba. Vážný, zamračený výraz na její tváři nakonec vystřídá jemný úsměv. „Lehni si. Dej si nohy nahoru. Dej si prášek na uklidnění.“ Střelí pohledem po vozíku s léky. „No, ne doslova.“ 20

pět kroků.qxp_Sestava 1 10.04.19 19:49 Stránka 21

Přikyvuji a vesele se usmívám – teď, když vím, že je tu Poe, mi to jde od srdce. „Později se u tebe zastavím a pomůžu ti obléct AffloVest,“ říká ještě Barb ve dveřích, když odchází. Já už ale držím v ruce mobil, a než abych se hnala jako šílená do pokoje 310, spokojím se se stručnou zprávou. Ty jsi tady? Já taky. Nějaké vyladění. Neuběhne ani sekunda a na displeji už vidím jeho odpověď: Zánět průdušek. Prostě to na mě zničehonic skočilo. To přežiju. Přijď mi později zamávat. Teď musím ležet. Opírám se do polštáře a dlouze a pomalu vydechuji. Pravda je totiž taková, že jsem z té návštěvy docela nervózní. Funkčnost mých plic zničehonic klesla na 35 procent. A teď mě to, že tu musím trčet, zatímco jsou všichni mí přátelé daleko ode mě, děsí daleko víc než horečka, rozbolavělý krk nebo to, že musím ležet v nemocnici a absolvovat jednu léčbu za druhou, abych tenhle pád zastavila. Opravdu mě to děsí. Hodně. Pětatřicet procent je číslo, kvůli kterému se moje máma nedokáže v noci pořádně vyspat. Ona mi to sice nikdy neřekne, ale její počítač ano. Nekonečné vyhledávání transplantací plic, procent funkčnosti plic – různě formulované vyhledávání, za kterým stojí jedna jediná otázka: Jak mi získat víc času? Mám z toho teď daleko větší hrůzu, než jakou jsem kdy zažila. Nebojím se ale o sebe. Když má člověk cystickou fibrózu, tak se nějak postupem času naučí žít s tím, že zemře mladý – já se nejvíc bojím o své rodiče. A mám hrůzu z toho, co s nimi bude, až dojde na nejhorší, když už teď nemají ani jeden druhého. Ale když je tady Poe, který tohle všechno chápe, nějak to zvládnu. Pokud mi dovolí, abych ho aspoň viděla.

21

pět kroků.qxp_Sestava 1 10.04.19 19:49 Stránka 22

Zbytek odpoledne ubíhá pomalu. Pracuju na své aplikaci, kontroluju, jestli jsem správně opravila chybu, která se objevovala, kdykoli jsem ji spouštěla na mobilu. Mažu si Fucidin na odřenou pokožku kolem místa, kde mám zavedenou žaludeční sondu, abych ji zbavila ostře červeného odstínu a vypadala spíš příjemně růžově. Kontroluji si hromádku lahviček a tablet, určenou k užívání před spaním, a pak ji pro jistotu kontroluji ještě jednou. Odpovídám na zprávy, které každou hodinu dostávám od rodičů. Sleduji z okna, jak se odpoledne pomalu mění ve večer, a vidím dvojici zhruba v mém věku, která se cestou do nemocnice směje a líbá. Nestává se často, že by sem přicházely šťastné páry. Když sleduji, jak se drží za ruce a zamilovaně se jeden na druhého dívají, napadne mě, jaké by asi bylo, kdybych měla někoho, kdo by se na mě takhle díval. Lidé se vždycky dívají na mou kanylu, na moje jizvy, na mou žaludeční sondu, ale nikdy na mě. A ani jedna z těch věcí, na které se dívají, mi moc kluků nezískává. V prvním ročníku na střední jsem „randila“ s Tylerem Paulem, ale to vydrželo jen zhruba měsíc, než jsem se nakazila infekcí a musela jsem pár týdnů ležet v nemocnici. Uběhlo sotva pár dní a jeho textovky začaly přicházet méně často a já se nakonec rozhodla, že se rozejdeme. Nebylo to ostatně nic vášnivějšího než chození po školním dvoře o přestávkách. Když jsme se drželi za ruce, měl Tyler zpocené dlaně a stříkal na sebe tolik deodorantu Axe, že jsem dostávala záchvaty kašle, kdykoli mě objal. Tyhle myšlenky mi zrovna moc nepomáhají zlepšit náladu, takže se raději vracím k položce číslo 22: „Přemýšlej o posmrtném životě“, a čtu si pár stránek z knížky Život, smrt a nesmrtelnost: cesta naší duše. Nebaví mě to ale dlouho, takže nakonec jen hledím do 22

pět kroků.qxp_Sestava 1 10.04.19 19:49 Stránka 23

stropu a poslouchám, jak mi při dýchání v hrudi chrastí vzduch. Slyším, jak se prodírá vrstvami hlenu, který v mých plicích zabírá většinu prostoru. Převalím se na bok a otevřu lahvičku Floventu, abych jim trochu pomohla při práci. Naliju tekutinu do rozprašovače u postele, malý přístroj se po zapnutí probudí k životu a začne vypouštět z náústku páru. Posadím se a začnu jej natahovat do plic. Nádech a výdech. Nádech a… výdech. Doufám, že až mě rodiče přijdou během několika následujících dnů navštívit, bude mé dýchání vypadat alespoň trošku normálně. Řekla jsem oběma, že mě dnes ráno do nemocnice odváží ten druhý, ale ve skutečnosti jsem si objednala na roh ulice nedaleko od mámina nového bytu Uber. Nechci, aby mě tu kterýkoli z nich viděl – ne dokud se nebudu cítit alespoň trochu lépe. Moje máma se na mě dívá pokaždé hrozně ztrápeně, když si musím nasadit přenosnou kyslíkovou masku jen proto, abych si zabalila věci. Ozve se zaklepání a já se otočím od stěny, kterou sleduji, s nadějí, že mi přišel zamávat Poe. Barb strká hlavu dovnitř, sotva si vytáhnu náústek ze rtů. Pokládá na stůl vedle dveří chirurgickou roušku a latexové rukavice. „Máme nahoře nový kousek. Sejdeme se tam za patnáct minut?“ Srdce mi poskočí. Přikyvuji a ona mi věnuje rozzářený úsměv, když znovu zavírá dveře. Zvednu náústek a ještě jednou se pořádně nadechnu Floventu. Naplním si plíce k prasknutí, než se zvednu a vylezu z postele. Vypínám rozprašovač, vytahuji z nabíječky u postele přenosný kyslíkový koncentrátor, tisknu tlačítko uprostřed jeho boku, abych jej zapnula, a přehazuji si popruh přes rameno. Pak si zasunu kanylu do nosu, přejdu 23

pět kroků.qxp_Sestava 1 10.04.19 19:49 Stránka 24

ke dveřím, kde si natáhnu modré latexové rukavice a zajistím si provázky obličejové roušky kolem uší. Vklouznu nohama do bílých conversek, otevřu dveře a vykročím do bíle vymalované chodby; rozhodnu se, že půjdu cestou, která je sice delší, ale zavede mě k Poeovu pokoji. Přecházím kolem stanice sester uprostřed poschodí a mávám mladé asistentce, která se jmenuje Sarah a usmívá se na mě přes čistou kovovou plochu nového pultu. Sesternu přestavěli před mou poslední návštěvou, tou před šesti měsíci. Stará byla stejně vysoká, ale byla z odřeného dřeva, které tu bylo nejmíň od doby, kdy před šedesáti lety postavili celou nemocnici. Pamatuju si doby, kdy jsem ještě byla tak malá, že jsem kolem ní dokázala projít vzpřímená do pokoje, kde ležel Poe, a hlavu jsem měla pořád pár palců pod horní deskou. Teď mi sahá po lokty. Projdu chodbou a usměju se, když na pootevřených dveřích, kterým brání v úplném zavření převrácený skateboard, vidím nalepenou malou kolumbijskou vlaječku. Nahlédnu dovnitř a vidím, jak na posteli spí Poe, schoulený pod vlněnou přikrývkou do překvapivě malého uzlíčku. Přímo nad postelí má pověšený plakát s Gordonem Ramsayem, který přísně dohlíží na jeho spánek. Kreslím srdíčko na tabuli, kterou si pověsil na dveře, abych mu dala vědět, že jsem tu byla, a vydám se chodbou ke dřevěným dvoukřídlým dveřím, které mě zavedou do hlavní části nemocnice, kde výtahem sjedu do křídla C, odkud to vezmu po proskleném můstku do budovy číslo 2 a přímo rovně ke vchodu na novorozeneckou jednotku intenzivní péče. Jedna z výhod toho, že sem chodím už déle než deset let, je to, že se tu vyznám jako doma. Prozkoumala jsem tu už každou zakroucenou chodbu, skryté schodiště nebo tajnou zkratku. 24

pět kroků.qxp_Sestava 1 10.04.19 19:49 Stránka 25

Ale dřív, než stačím otevřít dvoukřídlé dveře, otevírají se dveře pokoje po mé levé ruce a já překvapeně otáčím hlavu, když koutkem oka zachytím profil vysokého, hubeného kluka, kterého jsem tu nikdy dřív neviděla. Stojí ve dveřích pokoje číslo 315, v jedné ruce drží skicák, ve druhé obyčejnou tužku a na zápěstí má upevněný bílý nemocniční náramek jako já. Zastavím se jako přimražená. Jeho nepoddajné, čokoládově hnědé vlasy jsou rozcuchané, jako by právě vystoupil ze stránek Teen Vogue a přistál rovnou na chodbě nemocnice Saint Grace. Má temně modré oči, a když mluví, trochu je mhouří. Ale víc než čehokoli jiného si všímám jeho úsměvu. Je nesouměrný, okouzlující a má v sobě magnetickou hřejivost. Je tak strašně hezký, že mi funkčnost plic okamžitě klesne o dalších deset procent. Ještě že mám půlku obličeje zakrytou tou obličejovou rouškou, protože jsem nepočítala s tím, že během tohoto pobytu v nemocnici budou na stejném poschodí hezcí kluci. „Zkontroloval jsem rozpis služeb,“ říká, když si zastrčí ledabyle tužku za ucho. Přesunu se mírně doleva a zjišťuji, že mluví ke dvojici, kterou jsem o něco dřív viděla přicházet do nemocnice. „Takže pokud si nesednete rovnou na přivolávací tlačítko, neměl by vás nejméně hodinu nikdo otravovat. A nezapomeňte, že v té posteli budu muset spát.“ „Mysleli jsme na to.“ Sleduji, jak dívka rozepíná brašnu, kterou má přes rameno, a ukazuje mu deku, jež je svinutá uvnitř. Moment. Cože? Hezký kluk hvízdne. „Jasně, takhle se to dělá. Hotová skautka.“ „Nejsme zvířata, chlape,“ říká mu kluk, který s ní přišel, a zeširoka se na něho zazubí. 25

pět kroků.qxp_Sestava 1 10.04.19 19:49 Stránka 26

Bože můj. To je hnusné. Nechává své kamarády, aby si to rozdávali v jeho pokoji, jako by to byl nějaký hodinový hotel. Zašklebím se, i když znovu vykročím po chodbě směrem k východu, snažím se udržovat co největší odstup mezi sebou a plány, které tu mají. A takový byl hezký.

26

pět kroků.qxp_Sestava 1 10.04.19 19:50 Stránka 255

pĚt KRoKŮ oD SEBE Rachael Lippincottová, Mikki Daughtryová a Tobias Iaconis Z anglického originálu Five Feet Apart, vydaného nakladatelstvím Simon & Schuster Books for Young Readers, an imprint of Simon & Schuster, v New Yorku v roce 2018, přeložil Robert Čapek Obálku s použitím originálního návrhu upravila Gabriela Janovská Redigovala Lucie Krátká Odpovědná redaktorka Jana Balharová Technická redaktorka Lenka Gregorová Počet stran 256 Vydala Euromedia Group, a. s., v edici YOLI, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2019 jako svou 10 600. publikaci Sazba Spojené Grafické Továrny, Dobříš Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první www.euromedia.cz Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz.