Issuu

Přeložila Lenka Faltejsková

ISBN 978-80-7617-137-4

Tato kniha je věnovaná mým výjimečným přátelům. Díky všem a každému z nich. Jsou to: Andy Freeman, Maria Maresová, Mike Monaghan, Vladimir Cucuz, Nattalia Azuulová, Anna Ka, Hemanth Kumar, Astrid Burtonová, Michael Betts, Pablo Monti, Arn =ed de Gothia, Maria Del Carmen Triadaniová, Arantzazu Herrera Peñateová, Ana Rackoviová, Sharmistha Ghoshová, April Stoneová, Jeanette Hollandová, Emicar Balmacedová, Silvia Milzoniová, Tony Emery, Patricia Connollyová, Siladitya Basaková, Roxana Popová, Christina Pougourová, Shane Nelson, Serdar Aditepe, Henri Rantalankila, Nikki Pettyová, Andrew Evans, Barbora Vöröšová, Sónia Alvesová, Diana Vassová, Aida Aliová, Richard Dave Gomersall, Caroline Peruzziová, Šárka Měřínská, Ivanescu Razvan, Tatjana Antic Jasicová, Läle Oo, Eric Nelson, Emily Henshall, Negrea R. Cristian, Corrina Fawcettová, Sneha Ravikumar, Cristina Ionela Buleová, Tom McMurdo, Tanaya Patankar Lampardová, Elina Emilova Chaushevová, John Dalton, Lara Larisimová, Ricardo del Valle, Nikolas Sofikitis, Marcel Kortekaas, Laura-Maria Bortiová, Cheryl Daltonová, Rachel Taylorová, Jose Luis Zenteno Cesar, Betka Nosková, Daniel Komor, David Vilhena Marquez, Susan Percivalová, Aja Tafilajová, Dawn Wyldsová, Sravan Kumar, Coenraad De Kat, Julie Dringová, Alina Comanová, Denise Smithová, Michelle Marchantová, Ann Christin Siljanová, Yve Fanor, Ana Velicaruová, Pat Taylorová, Natasha Kemmerová, Anita Abramczuková, Kostas Iordanou, Corinne Muddová, David Price, Monika Nabrdaliková, Paula Marlandová, Jorn Urup Nielsen, Ralph

Siebenaler, Ray Stacey, Dawn Densonová, Ilona Griffithsová, Florence Ruffinová, Debbie Ward Yexleyová, Sharon Wilsonová, Richie Shemilt, Marcel Kupka, Debbie Hyde Hartová, Henriette Irvingová, Carole Wrightová, Terry Parrish, Jan Saundersová, Sarah Nichollsová, Adrian Titley, Leonie Dargentová, Audrey Atkinsonová, Martin Elliott, Stuart Turner, Jamie Mileham, Niamh Dunleová, Danni Carrová, Calum Murray, Rachel Handighamová, Pat Gough, Czar Ngaosi, Allwyn Jose, Lindsay Jane Chantová, Sara Jacksonová, Nuno Silva, Casey Yandek, Paul Nuttall Royrogersmcfreely, Shane Barrett, Kay Podbojová, Pam Schollová, Clare Daviesová, Belfast Dave, Jenny Woodová, Sladjana Vasicová, Leila Prowtingová, Dilyana Dimitrovová, Jackie Nashová, Matthew O’Connor, Val Tunnicliffe, Dave Watson, Anna Ó Máilleová, Helen Bransonová, Paula Dixonová, Valérie Navonová, Fiona Gebbieová, Carolina Camachoová, Donna Railová, Jevgenij Chirskov, Helen Turveyová, Micka Sinetteová, Meyer Thorsen, Niels Søndergaard, Jovana Joe Tepavcevicová, Amir Isakovi, Medina Kleine Mausová, Sabrina Ikpodo Abnuktová, Anne Sofie Sandholdtová Jørgensenová, Emma Kathryn Reitbauerová, Rui Costa, Maria João Barrosová, Valérie Lascouxová, Bas Peelen, Michael D. Gonzalez, Hilary Bancroft-Thainová, Richard Shipman, Angela DeMarte Frearová, Mark Womble, Nikola Nakovová, Renzo S. P. Tomassi, Gareth Jones, Jane Tantorová, Marija Kvajová, Čuturić Paul Stafford, Margret Jonkerová, Jason Cr, Peter Van Den Bussche, Jude Thompsonová, Sherry Potterová, Chris Parry, Keli Grejsová, Pedro M. Baptista Costa, Alexandra Svjetsková, Huiloo Ho, Denny Stribling, Sarah Diedrichová, Carmen Forjánová, Julie Marchová, Neville Dawkins, Aleksandar Ilic, Paul Bendon, Graham Smith, Dawn Bushell, David Taws, Danish Hasan, Gerrie Kingová, Richard Daniels, Adam Stockwell, Lainey Everettová, Theresa Brutonová, Lukasz Semla, Sarah Bennettová, Tim Busbey Sévana Topalian, Michele Cockramová a Darryl Bastian.

PROLOG Pohled na krev

WALES, VELKÁ BRITÁNIE

Za starými zdmi s cimbuřím, vysoko ve slunečné komnatě ve východní věži proniknou do snů starého muže výkřiky nevinných. Myrddin zvedne své kostnaté tělo z hrubě otesaného dřevěného kavalce umístěného pod úzkým oknem. Aniž by se díval na hodiny, ví, že je půlnoc. Že křehká Země, otáčející se pod dorůstajícím Měsícem, se znovu otřásá v bouři zla. Pohání jej silné nutkání. Zahalí se do těžkého modrého šatu a sejde po odřených točitých schodech. Dole chvíli popadá dech a připravuje se na to, co má přijít. Mocná síla jej znovu postrčí vpřed. Projde tmavou chodbou a otevře velké obloukové dveře na jejím konci.

ANTIQUES ROW, KENSINGTON, MARYLAND

Krev z bodné rány na břiše vytéká Amiru Goldmanovi mezi prsty na tmavou dřevěnou podlahu starožitnictví, jež vlastní už třicet let. Vdovec klesne na kolena. Umírá a ví to. Cítí lítost, nikoli však kvůli ztrátě těch pár let navíc. Byl oloupen o vykoupení. Připraven o šanci přece jen něčeho ve svém všedním, nicotném a nuzném životě dosáhnout. Přitom měl velikost na dosah. Kdyby nebyl chamtivý, tohle by se nestalo. Mohl uzavřít obchod, o jakém by se ve světě starožitností mluvilo po celá staletí. Jeho jméno by se zařadilo vedle Gildase a Maloryho, Geoffreyho z Monmouthu a Chrétiena de Troyes. Bylo by odhaleno velké tajemství. A tím, kdo by je ukázal světu, by byl Amir Emmanuel Goldman. Což je, jak se domnívá, nejspíš důvod, proč právě umírá. Síň proroctví je chladná a dokonale kruhová, osvětlená bílými svícemi vyrobenými z tuku zvířecích obětin. Když Myrddin vchází, plameny se zachvějí. Zvedne oči ke klenutému stropu, pak se zadívá na dvanáct jedinečných vitrážových oken pod ním. Každé zobrazuje člověka, jehož existence je stejně mýtická jako ta jeho. Dojde k ohromné křtitelnici vytesané z irských kamenů starých přes pět tisíc let. V odrazu vidí svůj řídký bílý vous a vlasy, přimhouřené oči a vrásčitou kůži. Hladina se chvěje a čeří. Z malých vlnek se stávají vlny. Nádoba poznání se otřásá a rachotí. Myrddin uchopí širokou mísu, aby se nerozlomila. Tohle to chtělo. 10

Jeho. Syrová energie mu proudí do rukou a paží. Proniká mu do masa, krve, orgánů. Sílí, až má Myrddin pocit, že mu popraská kůže. Jeho mysl zaplní oslepující světlo. Vidění přichází. Musí je přetrpět. Snést je ve vší bolestné zřetelnosti. Muž s nožem poklekne vedle krvavé louže na podlaze a konejšivě se dotkne tváře Amira Goldmana. „Nebraň se tomu. Za chvilku bude po všem.“ Starý majitel obchodu je slabý a vše se s ním točí. Pokusí se zaostřit pohled na muže, který se na něj dívá. Jeho budoucí vrah couvne před rudou kaluží u svých nohou. Zvedne paži, aby se podíval na hodinky, poté zaujme trpělivou pózu. Amir cítí bolest úplně všude. Lapá po posledních doušcích kyslíku. Skrčí kolena. Krvácí a choulí se ve fetální poloze. Je to parodie okamžiku, v němž před více než sedmdesáti lety přišel na tento svět. Skříňové hodiny chlácholivě tikají. Zavře unavené oči a počítá odmlky mezi údery kyvadla. „Amire?“ Bolest odeznívá, zaháněná pohybem kyvadla uklidňujícím jako ruka jeho mrtvé manželky, dotek, který necítil už dvacet let. „Ještě žiješ, starče?“ Zaslechne odbíjení a naposledy vydechne. Osvobodí jej jako malého ptáčka z klece. „Amire?“ Oči má zavřené. Kyvadlo se houpe. Ruka jeho ženy jej hladí po tváři. Její kůže se dotýká té jeho. Čekal na její polibek a teplo její lásky tak dlouho. Dveře za krvavou kaluží na podlaze se otevřou. Mosazný 11

zvonek cinkne. Vrah Amira Goldmana vyklouzne ven, do noci. Smrt přichází. Myrddin vidí starého nepřítele na vzdáleném pobřeží. Jede na neslyšné hnědé stvůře, jejíž kopyta nevydávají žádný zvuk a ohromné chřtány dokáží pozřít celého člověka. Ostří z kalené oceli odřezává růžové maso a zanechává za sebou rudé potoky. Myrddinovi puká srdce bolestí. Chytí se za hru^, klesne na ledovou podlahu a zápolí s dechem. Musí ostatní varovat. Tisíce kilometrů odsud byl zavražděn muž. Strážce času zabitý ve sluji minulosti a přítomnosti. Brána zla je otevřená. Nový cyklus krveprolití začal.

CÁST PRVNÍ Skutečnou záhadou světa není neviditelné, ale viditelné. Oscar Wilde

1 ÚSTŘEDÍ FBI, SAN FRANCISCO

Zpod mostu Bay Bridge stoupá šedá mlha a plazí se k ohromným federálním budovám natěsnaným blízko zpěněných vod v zálivu. Mitzi Fallonová se zadívá ven ze skleněných útrob mrakodrapu FBI. „To je teda počasí,“ utrousí sama pro sebe. „Přestěhuju se z Los Angeles a co z toho? Mám začínat den v mlze jako nějaká zatracená gorila? Kristepane.“ Všichni se ohlížejí, když nadávající bruneta v šedých kalhotách a nové bílé halence vláčí bednu se svými osobními věcmi tisícikilometrovým bludištěm chodeb. Otevře si ramenem dveře s nápisem ODDĚLENÍ PRO NÁBOŽENSKÉ, HISTORICKÉ A NEVYSVĚTLENÉ ZLOČINY a rozhlédne se po malé a liduprázdné místnosti se čtyřmi psacími stoly. V rohu je maličká buňka tvořená skleněnými stěnami od podlahy ke stropu a stěží rozeznatelnými dveřmi. Mitzi postaví své věci na prázdný stůl a přemítá, proč vlastně sobě a svým dvěma dětem převrátila život vzhůru nohama, aby nastoupila k jednotce přezdívané „Neřešitelné“. Částečně to souvisí se zvýšením platu a pokrytím nákladů na stěhování – peněz není nikdy dost, zvlášd když vychováváte sami dvě pubertální dcery. Lákala ji také příležitost rozšířit si obzory a pracovat pro FBI v novém více15

oborovém oddělení. Ale popravdě šlo především o nový začátek. Odchod z Los Angeles. Od Alfieho. Jejího Alfieho. Alfieho Fallona. Kdysi životní lásku, z níž se ovšem vyklubal opilec a násilník. Poručice se pustí do vybalování. Jako první vytáhne z bublinkové fólie hrnek s nápisem „Nejlepší máma na světě“, pak několik rámečků s fotografiemi svých dvojčat Amber a Jade. Tu nejmilejší, kde je s děvčaty v Disneylandu, políbí a vrátí ji na místo. Přejde k dokonale čistému stolu, na němž stojí jediný předmět – úzká nerezová cedulka se jménem nepřítomného majitele. JONATHAN BRONTY. Dozvěděla se, že jediný mužský člen oddělení působil kdysi jako kněz v centru Los Angeles. „Nu, otče, jestli je vaše duše aspoň z poloviny tak neposkvrněná jako váš stůl, docela určitě poputujete rovnou do nebe, až si pro vás přijde zubatá.“ Odloží jmenovku a popojde k dalšímu pracovnímu stolu posetému složkami a papíry. Na kraji balancuje řada starých odborných knih a jméno: VICTORIA CANTRELLOVÁ, PRŮZKUMNÝ PRACOVNÍK. Vedlejší stůl hlásá: POR. ELEONORA FRACCIOVÁ. Mitzi si prohlédne tubu drahého zahraničního krému na ruce, nádherný hnědý hedvábný šátek od Achilla Pinta a dvě modré rybičky z muránského skla používané jako těžítko. Vezme do ruky stříbrný rámeček s fotografií krásné ženy v elegantní uniformě karabiníků mezi pyšnými rodiči. Dveře kanceláře se otevřou. Stojí v nich její nová šéfová, velitelka jednotky Sandra Donovanová. „Kočka.“ Mitzi vrátí fotografii na stůl Eleonory Fracciové. Kývne ke své krabici. „Myslím, že zůstanu tamhle, aby 16

si nikdo nemyslel, že jsme tady s krásnou Eleonorou reklama na ‚předtím a potom‘.“ Donovanová se nezasměje. Smysl pro humor této čtyřiačtyřicetileté ženy je stejně strohý jako její vzezření. Napřáhne ruku a pevně Mitzi stiskne dlaň. „Vítám vás na palubě, i když jsme vás čekali až zítra.“ „Jestli je to problém, klidně půjdu domů.“ „Ne. Pokud vám běží výplata, jste ve službě. Personální je k ničemu. Poj^te ke mně do kanceláře, promluvíme si tam.“ „Kde jsou všichni ostatní?“ „V terénu, pracují na případu. Budou pryč celý den. Jde o něco, s čím se potýkají policajti v centru.“ Mitzi ji následuje do malého prostoru za zvukotěsným sklem. „Něco zajímavého?“ „Možná.“ Donovanová se posadí na židli u pracovního stolu a pokyne Mitzi, aby si sedla. „Před týdnem našli tělo ženy pohřbené na její vlastní zahradě. Oddělení vražd od té doby vyslýchá jejího manžela.“ „Takže to bude domácí násilí.“ „To si taky mysleli, jenže je v tom háček. Patolog našel na těle mnoho různých vzorků semene a žádný nepatří manželovi.“ Mitzi se zamračí. „Proč to ale řeší tohle oddělení? Co je na vraždě a znásilnění historického, náboženského nebo nevysvětlitelného?“ Donovanová se poprvé usměje. „Oběd byla čarodějnice. Nefalšovaná kněžka černé magie.“

2 ANTIQUES ROW, KENSINGTON, MARYLAND

Detektiv Paddy Fitzgerald, policista, jemuž nikdo neřekne jinak než „Ir“, stojí před starožitnictvím na Howard Avenue a pojídá sladké pečivo. U nohou má kelímek s černou kávou, ještě pořád tak horkou, že se nedá ani držet, natož pít. Nevleze na to zatracené páchnoucí místo činu, dokud nedojí snídani. Nebožtík se uvnitř ohříval celý týden a podle toho, co mu řekli kolegové, kteří ohledávali místo činu, je tam tolik much, že by jej zvládly unést. Calliphoridae. K smrti je nenávidí. Nenávidí jejich zvuk i to, jak se člověka pořád drží, i když se po nich ohání jako vzteklý. Ir pošle policisty hledat svědky a zkusí kávu. Pořád moc horká. Položí ji zpátky na chodník a rozhlédne se po tvořícím se davu. Lidské bzučivky. O nic lepší než ty krvelačné potvory uvnitř. O tisku ani nemluvě. Ti dobytkové jsou ještě horší. Hne mu žlučí, když zahlédne Tommyho Watsona, idiota z Washington Postu, pověstného záměrným zkreslováním informací při citování policistů. Reportér zvedne paži. „Hej, detektive!“ Ir jej ignoruje. „Máte pro mě minutku?“ Opráší si drobky z nevyžehlené modré košile, která jasně vypovídá o tom, že měl včera k večeři masové kuličky v rajské omáčce. „No tak, Ire, nechte toho. Máte prohlášení, které můžu použít v našem internetovém vydání?“ „Jo, to mám. Tommy Watson je blbej jako vantroky a línej 18

jako veš – a kdyby nepíchal s nejšerednější babou z policejní ústředny, neměl by páru, že se tu něco stalo.“ „Polibte si, poručíku.“ Ukáže mu prostředník. „Polib si sám, pindíku.“ Vytáhne z policejního vaku ochrannou kombinézu a návleky na boty. „Copak? Myslíš snad, že nám tlustá Brenda nevyprávěla o tom tvým mrňouskovi?“ Zasměje se a začne se oblékat. Když otevře dveře Goldmanova starožitnictví, zvonek nad nimi zacinká a tabulka s nápisem ZAVŘENO narazí do tvrzeného skla. Světlo uvnitř má nikotinově hnědý odstín, jako by se zabarvilo díky přílišnému kontaktu s tmavou dřevěnou podlahou, prachem a minulostí. Prkna se prohýbají a vržou, jak Ir postupuje policisty vytyčeným prostorem, v němž nehrozí kontaminace. Je to tu cítit voskem na nábytek a čističem mosazi. A smrtí. Ve vzduchu těžce visí odporný zápach. Mladý policejní fotograf balancuje na krátkých hliníkových štaflích. Natáčí video se záběry těla, jeho polohy vzhledem ke vchodu, pokladně, místnosti s vystaveným zbožím a malé koupelně, kde si, jak to vypadá, oběd zřejmě připravovala horké nápoje. Policejní lékařka Cherrie Archerová klečí, hledá na těle mrtvého nějaké známky sebeobrany, stopy na rukou. Přes ztuhlé zkroucené prsty třiatřicetiletá blondýna zahlédne Ira, který se šourá k ní. Měří přes sto osmdesát, ale hrbí se, a působí tak menší. Tmavé kudrnaté vlasy má prokvetlé šedinami a vypadá, jako by dnešní noc strávil někde v krabici. Pokaždé, když ho vidí, vzpomene si, že ještě před pěti lety měl rozum břitčí než ostří její pilky na lebeční kosti. Pak se stala ta věc. Ta, o které nikdo nemluví. Žádný rozvod. Žádná smrt pardáka. Žádné klišé s utopením v alkoholu. 19

Něco horšího. Mnohem horšího. Zastrčí si světlý pramen vlasů pod kapuci bílého ochranného obleku. „Chystám se začít, detektive. Připojíte se?“ Irovi zapraská v kolenou, když se k ní skrčí. „Nejlepší nabídka dnešního dne.“ Pak se opraví. „Když o tom tak uvažuju, nejspíš i nejlepší nabídka letošního roku.“

3 ODDĚLENÍ NHN, SAN FRANCISCO

Mitzi je slyší přicházet, smějí se a žertují. Tak jako to kolegové dělávají, když si navzájem rozumí. Cítí se jako „ta nová“. Nepochybně na ni budou samý med. Pak někdo zavolá do LA a dozví se, že ji manžel bil. Někdo jiný zjistí, že mu přiložila pistoli k hlavě, nechala jej zavřít a uvalit na něj soudní příkaz nepřiblížit se k ní nebo dětem na víc než kilometr. „Ahoj!“ zahlaholí, když vejdou. „Já jsem Mitzi Fallonová – z losangeleské policie.“ Nasadí úsměv a napřáhne ruku. „Jon Bronty,“ představí se muž s kaštanovými vlasy. „Ale všichni mi říkají Bronty.“ Mitzi si všimne, že není o moc vyšší než ona. Odhaduje jej tak na sto pětasedmdesát. Přibližně třicátník, udržovaný, ale žádný svalovec, a navzdory staromódním hnědým manšestrákům a nedbalé zelené košili působí příjemně, některým ženám – nebo mužům – se nepochybně bude zdát přitažlivý. „Tohle je Eleonora – Eleonora Fracciová.“ Bronty její příjmení vysloví s dramatickým přízvukem. 20

„Ciao, Míco.“ Bruneta z fotografie v karabinické uniformě má na sobě světle růžovou halenku a krátkou hnědou sukni, která odhaluje trapně dokonalé nohy. „Mitz-i, krátce a s i na konci.“ Snaží se, aby to neznělo moc naštvaně. „Ne Míco, jako se volá na kočku.“ Italka se zatváří zaskočeně. „Mitz-i?“ „Tak nějak.“ Mladá nenápadná dívka v džínách a tričku s nápisem Velký třesk předvede blýskavá rovnátka. „Victoria Cantrellová – Vicky. Já sháním informace. A dělám kafe.“ Podle přízvuku je zřejmě z New Yorku – z Brooklynu. „Spousty kafe.“ Nervózně se zasměje. „Pijí ho celý den. Nedáte si?“ Mitzi si dá. Nejraději by k němu přidala panáka vodky. „Jasně, ráda. Díky.“ Vicky vypadá potěšeně. „Jak ho máte ráda?“ „Černý, bez cukru.“ Poplácá si boky. „Kalorie si nemůžu dovolit.“ „Cvičit,“ ozve se Eleonora. „To je jediný způsob, jak kalorie spálit. Já piju kafe s cukrem i se smetanou, ale cvičím. Měla bys se mnou někdy zajít do fitka.“ „Kdepak, tělocvik si dovedu představit jedině s nějakým vysokým a bohatým fešákem, kterému by nevadilo ujmout se dvou puberdaček.“ Otočí se a zvedne jednu ze zarámovaných fotografií. „Tohle jsou mé spalovače kalorií.“ Ostatní mlčí. Dost dlouho, aby pochopila, že nikdo jiný tady děti nemá. Vrátí obrázek na stůl. Z prosklené kanceláře se vynoří Sandra Donovanová. „Bavíte se dobře, dámy?“ Mitzi i Eleonora upírají pohled skrz ni. „Výborně. Tak co kdyby mě někdo informoval o těch satanistech?“ Bronty si do dlaní vymáčkne kapku zeleného dezinfekční21

ho gelu a rozetře ji. „Šatna oběti byla plná propriet používaných k černé magii. Čarodějnická roucha, svíčky, knihy zaklínadel.“ „V manželově šatně nic?“ zajímá se Donovanová. „Vůbec nic. Bu^ na to nebyl, nebo o tom prostě nevěděl.“ „Blbost,“ řekne Mitzi. „Vždyd o tom případu nic nevíš,“ namítne Eleonora. „Ani nemusím. Jestli se spřáhla se satanisty, její manžílek o tom musel vědět. Chovala by se divně v posteli. Zeptejte se kteréhokoli ženatého chlapa.“ „Možná by o tom případu něco vědět měla,“ prohlásí Sandra Donovanová. Nemůže si pomoct, baví ji to pnutí mezi nimi. „Seznam ji s fakty, Eleonoro.“ Otočí se k Mitzi. „Bude zajímavé zjistit, jaké závěry z toho vyvodíte.“

4 BRITSKÉ VELVYSLANECTVÍ, WASHINGTON, D.C.

Britské velvyslanectví leží asi čtyři kilometry severozápadně od Bílého domu, na přepychových pozemcích jižně od Americké námořní observatoře a východně od Dumbarton Oaks, výzkumného střediska proslaveného byzantskými studiemi. Budova, první, která byla na Embassy Row postavena, čítá sedm velkých pokojů pojmenovaných po minulých velvyslancích. Její stávající obyvatel, sir Owain Gwyn, trpělivě stojí v Howardově a Halifaxově apartmá a nechává se oblékat komorníkem. Každý kus oděvu je ušit na míru osvědčenými krejčími a pečlivě překontrolován komorníkem, než jej jeho pán smí obléknout. 22

Komorníkovou prací je přesně vědět, kdo každý kus pral, žehlil a přinesl. Přesto ani pak není hotovo. Většina položek projde rentgenem, další testováním na přítomnost toxických látek. Vše je také odshora dolů projeto skenerem, aby byla jistota, že do látky není zašito žádné mikroskopické zařízení. „Váš ochranný spodní oblek, pane.“ „Děkuji, Jamesi.“ Dvaačtyřicetiletý Owain pochází z dávného rodu vysokých, statných a tmavovlasých Velšanů. Velvyslanec Jejího Veličenstva v Americe měří sto devadesát dva centimetrů a je pro něj dosti obtížné obléknout podávaný úbor. Vypadá jako nátělník se spodky dohromady, ale je to výjimečný kus oděvu, zhotovený ze zázračného grafenu, jemné sítě z atomů uhlíku, která je, alespoň podle výrobců, „dost silná, aby unesla váhu slona balancujícího na kopí“. Obléká si jej pro ochranu, ovšem ne před gymnasticky založenými savci, nýbrž před kulkami a bombami. „Cítíte se pohodlně, sire?“ Owainovy hnědé oči jasně prozrazují, že necítí. Ozve se bzučák. Na ploché obrazovce nade dveřmi se objeví záběr z osmi bezpečnostních kamer na různých místech budovy včetně vedlejšího pokoje, kde čeká vysoký muž s rezavými vlasy v perfektním šedém obleku. Komorník ví, že jeho chvíle je u konce. „Budete si přát ještě něco, sire?“ „Obávám se, že vás dnes večer budu potřebovat brzy kvůli té charitativní večeři na rozloučenou. Řekněme v pět?“ „Samozřejmě, sire. Mohu být tak smělý a říci něco osobního?“ „Prosím, jen mluvte.“ „Vláda Spojených států vás nepochybně bude velmi postrádat. Myslím, že jste během svého působení zde vykonal 23

velké věci, pane, a sloužit vám bylo pro mě velkým potěšením. Zůstane zde po vás velké prázdno.“ „Na celý jeden týden, Jamesi. Pak bude prázdno zaplněno a já budu zapomenut. Ale děkuji vám za laskavá slova. Te^ už byste měl jít a co nejlépe využít zbytek dne a toho krátkého času, který nám ve Washingtonu zbývá.“ Bývalý gardista zdvořile pokývne, vojenským krokem dojde ke dveřím a otevře velvyslanci. Owain pozdraví Garetha Madoka, svého přítele z dětství a bývalého vojenského kolegu velšským ekvivalentem dobrého rána, „Bore da“. Mávne k servírovacímu vozíku se snídaní. „Máš čas a chud dát si se mnou crempog?“ Bývalý voják se usměje. „Na crempog mám čas vždycky.“ U snídaně se vracejí k dobám před pasováním na rytíře, mezinárodními posty a politikou. Jejich společná minulost sahá až k zeleným údolím, kde se narodili, a propletenému rodokmenu dvou rodů, které spolu žily a bojovaly ve dnech dávno předtím, než Británii ovládli Římané. Madoc se sehne k nižšímu tácu ve vozíku a vytáhne košík na chleba, zakrytý bílým naškrobeným ubrouskem. „Malé překvapení.“ Uchopí ubrousek a trhne jím na stranu jako kouzelník předvádějící trik. Owain upře oči na obsah košíku. Opatrně vyjme jediný předmět, který ležel uvnitř. Drží jej s pietní úctou. Obrátí jej ve svých zjizvených rukou a políbí. „Kdo ho získal?“ „George.“ „A zbytek?“ „Pořád se postrádá.“ Owain se zatváří rozmrzele. „Nějaké oběti?“ „Bohužel ano.“ Velvyslanec zamžiká, poté vrátí starodávnou relikvii zpátky. „Mám zpoždění. Prosím, postarej se, aby byl navrácen 24

na své místo. Odpoledne musíme probrat, co ještě schází a co řekneme ostatním, až se sejdeme.“

5 NORTH BETHESDA, MARYLAND

Ir podruhé zabuší na dveře bytu. „Policie. Otevřete!“ Postaví se stranou a odjistí zbraň. Sophie Hudsonová pracovala u Goldmana jen jako prodavačka, ale v den vraždy zůstala doma na neschopence. Pokud je do vraždy zapletená, může se stát cokoli, což by mohlo docela dobře zahrnovat i přítele fedáka se samopalem. Ozve se cvaknutí. Dveře se pootevřou stěží o víc než deset centimetrů. Zevnitř se ozve ochraptělý hlas: „Ten řetěz nesundám, dokud neuvidím nějaký průkaz.“ Ir vytáhne odznak a přidrží jej u škvíry. Možná hraje o čas. Vrah by mohl právě te^ vylézat z okna s úmyslem uprchnout po požárním schodišti. „No tak, paní, otevřete, jinak si otevřu sám.“ Levné, modře natřené dveře z dřevotřísky se zavřou a vzápětí znovu otevřou, te^ už bez bezpečnostního řetězu. Malá žena v krátké noční košili ustoupí, aby mohl vejít. Je poněkud kyprá a tváří se zmateně. Není nalíčená, nos má červený jako klaun a dlouhé tmavé vlasy mastné. „Sophie Hudsonová?“ „Ano. O co jde?“ „Poručík Fitzgerald, washingtonské oddělení vražd. Pracujete v kensingtonském obchodě pana Goldmana?“ 25