Issuu

Pro Lolu

No man is an island. John Donne

PŘEDEHRA Neapol, 29. října 1268

In cor´parch´eo vi porti Pinta come parete, E non pare difore. Nosím Vás ve svém srdci, namalovanou dle své lásky skici, takovou, jaká jste a mám rád, jen to nedávám před světem znát. (překl. Blanka Čekanová)

Giacomo da Lentini, zakladatel Sicilské básnické školy Scuola Siciliana, autor sonetu, přibližně 1230

Lilie z Palerma

1 Její drobné podrážky tepaly do dláždění jako kladívko do mědi. Emidio, který v duchu kreslil a přihlížel shluku na Campu, se vyděsil a strnul. Musel se splést. V hučení sroceného davu by ani touhou zbystřený sluch zamilovaného nemohl rozpoznat jediný krůček. A přesto si byl jistý. Ty rychlé kroky patřily Marianně, a tak, jako si předtím v duchu představoval kresbu, uviděl nyní i ji: její vlající sukně, drobné cůpky, které se jí uvolnily ze stuhou ovázané hlavy, ještě téměř dětský hrudník zdvíhající se a klesající s každým nádechem a výdechem. Na jaře se za ním takhle přihnala často, letěla klikatě přes půl Neapole až na živé náměstí, kde Emidio o trzích nabízel na prodej svou práci. Zakazoval jí to. Campo del Muricino platilo sice v poslední době za srdce města, jenže mu leželo v zádech, kterými se svůdná Neapol otáčela ke všem těm, kdo nedokázali s jejím dech beroucím vzestupem udržet krok: k bezbožníkům a bohem zapomenutým, zbaveným práv a těm, kteří se neštítili užít jakýchkoliv prostředků. Emidio nechtěl, aby se Marianna protloukala spletí uliček sama. Nebylo to pro takovou jako ona vhodné místo, a už jen pomyšlením na to, že by se jí mohlo něco přihodit, se mu stahovalo hrdlo. Chtěl se na ni rozzlobit, jenže jakmile zaslechl cupitání jejích krůčků a rozeznal od běhu rozpálený obličej, zloba se vypařila jak pára z kaleného železa a Emidiovi se jakoby sama od sebe rozevřela náruč. Když se mu do ní vrhla, byla z ní znovu dívka, která u něho hledala všechno: ochranu a lásku a vůni opravdového života. Místo aby ji pokáral, musel se smát a sevřel ji pevně v náručí, aby byla v bezpečí jako v domě u svého otce. Ne tak ale dnes. Dnes to nebyl žádný běžný den a Marianna sem neměla chodit a dbát jeho zákazu. Byla drobná a její ňadra mohla sice působit dětsky, ale zbytnělé tělo nenechávalo nikoho na pochybách, že už žádným dítětem není. 9

Charlotte Lyne Už byla v doslechu, bezdechu ho volala, jenže se mezi nimi dmulo moře lidí. Hlavy vyskakovaly jak zpěněné vrcholky vln do vzduchu a vzdouvající se záplava lidských těl uzavírala Marianně cestu. „Midiú! Ahime, Midiú!“ Vyslovovala jeho jméno jinak než kdokoli jiný v Neapoli. Svým způsobem výslovnosti, kdy samohlásku na konci protahovala a zaokrouhlovala, prozrazovala, že jsou oba cizinci, že tu patří jen sami sobě a jinak k nikomu jinému. Ani k tomu, kterého úředníci francouzského krále brzy protáhnou davem a po schodech nahoru na dřevěné lešení, aby ho zde před očima čumilů připravili o život. Byli praví Sicilané, ne takoví ti z pevniny, kteří jen podléhali stejnému králi a o Sicílii neměli ani ponětí. Pocházeli z ostrova, zaokrouhlovali konce slov, až byla oblá jako pobřežní skály, a město, ve kterém se narodili, se v tomto temném jazyce jmenovalo Paliemmu. Když se po něm člověku stýskalo, zavonělo piniovou pryskyřicí a zralostí pukajícími pomeranči. Když se v něm člověk probouzel, páchlo močí a shnilou rybou. Jeho barvou byla červená – rudá jako oheň, víno a krev. Sicilané se francouzským okupantům zaryli do masa jako trní, jak se říkalo, trní z ocele, které se nedá ohnout, ale zažere se pod kůži a zanese do krve jed, jako by nenáviděnému králi Karlovi z Anjou seděl za krkem mořský ježek. Co se nedalo ohnout, bylo potřeba zlomit. Emidio byl kovář, věděl, jak velké je pokušení pustit se do zatvrzelého materiálu hrubou silou, nekout a nevytahovat ho trpělivě, ale prostě do něho slepě bušit kladivem, dokud nebude obrobek navždy zkažený. Ozbrojenci krále Karla, kteří ve dvou řadách obstoupili lešení, drželi v rukou místo kladiv meče a kopí. Kdyby zaslechli nějakého Sicilana, který by se nenamáhal tím, dávat si pozor na jazyk, zpozorněli by a sevřeli pevněji své zbraně. Zpod mraku vykoukl cípek slunce a čepele se zaleskly. Kdyby někdo z těch stráží přistoupil beze zbraně k jeho kotci, dal by se s ním Emidio do řeči. To myslíš vážně, compagno? – byl by se ho rád zeptal. Vážně si myslíš, že ten malý Němec, ten Štauf, kterému chcete srazit hlavu, by nám byl jako král milejší než Francouz, který nás zotročuje? Pravda je, že za Němců bylo naše Palermo kvetoucím hlavním měs10

Lilie z Palerma tem, zatímco za Francouze upadá, hodil jeho slávu k nohám té kurtizáně Neapoli, ale proč bychom si měli dělat vrásky? Jsme prostí lidé, skřípeme zuby pod tíhou francouzských daní a skřípali jsme stejně tak i za Němce. Cizí jsou nám oba, ale my tady na Sicílii jsme na cizince zvyklí. Byzantinci, Saracéni, Židé, Řekové, Normani, Němci – každý z nich nám vypálil svůj cejch. Ten nešťastný Štauf by za nás nedal ani zlámanou grešli – tak proč bychom se tedy měli starat my o něho a jeho svízel? Jenže na to, aby vedl takové rozhovory, teď nebyl čas. Před Emidiovým kotcem nestál neozbrojený voják, který by měl chuť se bavit, nýbrž těsně semknutý dav, který odřízl Marianně cestu. Její zoufalé volání již sláblo. „Midiú, pomoz mi! Musím přece za tebou, Midiú!“ Někdo do ní vrazil tak, že zavrávorala a málem by byla upadla. Emidio vyskočil zpoza kotce a vrhl se jako beranidlo do lidí. Zástup se rozestoupil a čumilové se s nářkem rozprchli do stran. Emidio využíval rád sílu, která v něm dřímala, ale jen u kovadliny, ovšem pokud se někdo dotkl Marianny, neudržel se. Byla jeho z nejmilejších, nikdo jí nesměl zkřivit ani vlásek na hlavě a obětí už kvůli němu přinesla dost. Odstrčil chlapa, který nestihl dostatečně rychle uhnout z cesty, až mu spadla nůše ze zad a na sluncem vypálenou zem se sneslo krupobití citrusových plodů. Znělo to jako víření bubnů, kterými výběrčí daní v Paliemmu brali lidem střechu nad hlavou. „Midiú!“ Mariannino volání přešlo v pláč a v následujícím okamžiku už mu ležela v náručí. Otřásl se hrůzou, zatímco se marně snažil zaplašit představy, které mu vířily hlavou: Mariannu, jeho dětsky útlou picciottu, srazili k zemi, přehnala se přes ni dupající horda, její tělo se kloní kupředu, aby chránilo to, co v něm roste – jiskřička života, ještě drobnější, bezbrannější a křehčí, než je ona. Emidio nebyl útlocitný. Byl kovář, robustní mladík, který před životem nikdy neuhýbal, i když se mu ukazoval z té nejméně přitažlivé stránky. Jeho láska k Marianně ho ale činila zranitelným a od té doby, co s ním čekala dítě, měl někdy pocit, jako by mu někdo kůži na silných ramenou vyčinil škrabkou. Pevně ji stiskl a ucítil, jak sebou trhla, protože jí způsobil bolest. „To ti patří,“ zamumlal a stiskl ji ještě pevněji. „Proč já se s tebou vůbec bavím? 11

Charlotte Lyne Proč ti jako osel trpělivě vysvětluju, k čemu všemu by mohlo dojít, když ty si stejně řekneš: Nemusím poslouchat, co ten hlupák plácá, ta svá krásná ouška mám stejně jenom pro parádu.“ Zdráhavě zdvihla hlavu a vyvalila na něho oči. „Vážně si to myslíš? Že mám pěkná ouška?“ „O tom se teď nebavíme. Nech toho koketování.“ Byl to ale nesmysl. Koketérie jí byla cizí a jemu se na ní líbilo všechno, každý pramínek vlasů, každá světlá řasa. „Ještě nikdy mě nenapadlo, že bys byl hlupák,“ řekla. „Jsi ten nejmoudřejší muž, jakého znám, vnímám každé tvoje slovo a už se na mě, prosím tě, nezlob, Midiú.“ „Já se na tebe ale zlobím!“ utrhl se na ni. „Copak jsem ti neříkal, abys zůstala, kde jsi a zajistila dveře, protože bude dneska ve městě boží dopuštění?“ Ruka, kterou ho hladila na prsou, se zastavila. Pod její dlaní ucítil své srdce. Takové to s ní bylo od prvního dne: od té doby, co ji poznal, cítil sám sebe. „Nemohla jsem to tam vydržet,“ řekla. „Když je boží dopuštění, musím být přece u toho, amuri.“ Emidio ucítil náznak slabosti. Hluk kolem něho zesílil, tlačenice se zdála stejně jako vodní vír vtahovat vše do svého středu. Uvolnil sevření, ve kterém Mariannu držel, ale nepustil ji. Ústy jí stáhl sklouzlé ovinutí z hlavy, které by z právního hlediska nemusela nosit, pustil ji na zem a políbil Mariannu na mléčně bílé blond vlasy. „Neplač, Marinuzzo. Už je dobře.“ „Opravdu, amuri? Už se na mě nezlobíš?“ „Ale to víš, že ne. Jak jinak?“ Neměl jí konečně co vyčítat. V té díře v Napoli sotterranea, kterou nazývali svým obydlím, protože ho nemohli ani náhodou považovat za domov, se to nedalo vydržet. Kdyby v něm měl zůstat sám zavřený po celý den, přišel by o rozum, nebo by odtamtud utekl. A přitom byla Marianna pro takové místo daleko méně dělaná než on. Napoli sotterranea, podzemní Neapol, byla spletí chodeb, komor a kanálů pod vznešenými neapolskými stavbami, byl to jiný svět, skrý12

Lilie z Palerma vající se pod povrchem toho prvního, jako svět strašidelné pohádky, která se vypráví dětem, aby se naučily bát. Bylo ostudné, že Marianně neposkytl přiměřenější obydlí, odsoudil svou princeznu, která se narodila pro život v paláci, k pobytu v krysím hnízdě. Lilie, kterou budete držet ve tmě, také ztratí jemné okvětní lístky a zelená barva stvolu zešediví. Marianna si ale nestěžovala. Pořád se ještě tvářila, jako by ani na zlomek vteřiny nezalitovala, že utekla z příjemného domova, unikla starostlivým příbuzným, svému dobře chráněnému světu, a to bezdůvodně, jen proto, že milovala Emidia Maniscalca. Kdykoliv se vrátil do jejich klenutého sklepení, vrhla se mu kolem krku. Vzdali se všeho, ona vzdala daleko víc než on, ale kdykoliv se jí váhavě zeptal, jestli svého rozhodnutí opravdu nikdy nezalitovala, zavřela mu ústa. „Už nic neříkej, Midiú, ani slovo. Mně připadají takové myšlenky jako hřích. Když jsme spolu a čekáme dítě, jak by se tu dalo o něčem pochybovat?“ Zabořil jí tvář do vlasů. Měla pravdu a on se kvůli tomu zastyděl. Jako tak často. Byla jeho lepší, něžnou polovičkou, které se musel občas smát, protože jí nedokázal uvěřit. Svět nebyl dobrý a něžný, ale divoký a nebezpečný a mohl se rozpadnout na kusy: svatá stolice v Římě, císařský trůn v Německé říši – ani jeden z jejich zástupců, kteří v tomto světě měli ručit za to, aby na něj bylo spolehnutí, už nestál pevně v kramflecích. Kdo držel dnes s jedním, přidal se následujícího dne na stranu druhého a napomáhal svého někdejšího pána připravit o život. Emidio se do takového světa hodil, přijal jeho výzvu. Vždy věděl, co chce, na překážkách si vyzkoušel své síly a nevyzpytatelné okolnosti bral na lehkou váhu. Marianna byla jiná. Ve skutečnosti se žádné odolné, divoce rostoucí lilii z pobřeží nepodobala, spíš drahocenné růži, kterou někdo střežil a pěstoval jako pod poklopem. Emidio ji úplně skryl náručí, aby jí nic z toho, co kolem ní řádilo, nemohlo nějak uškodit a vykoukl přes hlavy kolemstojících směrem k moři, které se lesklo falešně jako stříbro. Když lehce pootočil hlavu, uviděl místo moře horu Vesuvio, o které si ženské, když farář neslyšel, šuškaly, že je bránou do pekel, ďábelskou kovárnou jako sicilská Etna. Jiní přísahali na život a na smrt, že v Etně, kterou Sicilané 13

Charlotte Lyne nazývali Mungibeddu, svou „Krásnou horou“, leží a spí div světa, velký Štauf Federico, dokud se jednoho dne nevrátí. Emidio sledoval své myšlenky, jak plují spolu s ocelově šedými mraky přes kráter ohňové hory – plují po nebi a vracejí se zpět v čase až ke dni, který mu přinesl Mariannu.

Lilie z Palerma

2 Mariannin strýc Ruggiero Tusco byl jedním z neohrožených sicilských baronů, jejichž rod přežil záhadným způsobem všechna krveprolití a mocenské změny. Jeho normanské krvi byl Francouz Karel dokonce milejší než celé pokolení Fridricha Štaufského dohromady a od té doby, co papež Karlovi udělil Sicílii v léno, získal zpět půdu a nabídl se novému pánu jako justiciář. Ruggierovi a jeho rodinnému klanu zbyl sotva nějaký majetek, samet na šatech měli vypelichaný jak prašivý psí kožich, ale jejich dům na Cassaru, široké hlavní ulici vedoucí vzhůru k Palazzo Reale, který nazývali podle normanského zvyku svým palais, palácem, vedli ještě stále v lesku a slávě. Ruggiero Tusco přiváděl brzy do hrobu jednu manželku za druhou, zůstal přitom bezdětný a vzal si tudíž z pohodlnosti a s nadějí na dědice k sobě do domu svou sestru a zchudlého švagra. Starému rodu očividně vyprchala životodárná síla, neboť ani sestra se švagrem nepřivedli na svět víc než jedno jediné dítě, jednu jedinou vzácnou dceru – Mariannu. Jemnou a sladkou a dokonalou, jako by se po generace z ušlechtilé krve vydestilovalo vše hrubé a ošklivé, aby vydalo tuto jedinou perlu. Vypařilo se ale i všechno silné a života schopné, pomyslel si Emidio. Tak, jak se teď vinula k jeho paži, mu opět přišla příliš křehká, aby odolala sebenepatrnější nepohodě. Přitom to byl nesmysl. Marianna, dědička rodu Tusco, odolala takové bouři, před kterou by hodili flintu do žita daleko větší siláci. Její cesta jí byla pevně určena jako ukovaná ze železa: strýček jí vybral manžela, ještě když ležela v kolébce; právoplatně ji zasnoubil se šlechtickým synkem z Catanie, který měl Palais Tusco opět přinést peníze a vážené postavení. Místo toho se ale tichá, poddajná Marianna zamilovala do chlapce bez původu, do syna helméře, který jednoho dne z pověření svého otce doručil pro stráže Ruggiera Tusca železné helmice. Helméř, který dokázal pro ochranu rytíře vykovat nepostradatelnou pokrývku hlavy, byl uznávaný docela jinak než černé řemeslo obyčejného 15

Charlotte Lyne kováře, který musel bydlet na kraji města a byl považovaný za ďáblova pohůnka. Dílna Emidiova otce vzkvétala, držel si tři učně a dva tovaryše na byt a stravu a vyplácel jim mzdu. Přesto ale zůstane řemeslník řemeslníkem, zůstane tím, s jehož synem se vyřizují účty ve dvoře, v nejlepším případě ho pošlou ke dveřím do kuchyně: „No jen běž, řekni služkám, ať ti podstrčí pár úlomků mandlového pečiva.“ Emidio žádné mandlové pečivo nechtěl. A že to, co nechtěl, zkrátka neudělal, o tom svědčil jeho život, kam až mu paměť sahala. Byl klidný, působil uvážlivě, nikdo by v něm rebela nečekal, avšak od malička, od prvního dne, kdy ho otec vzal s sebou do kovárny, věděl, že se nechce stát helméřem. Místo aby dělal svou práci, kterou mu otec uložil, mrhal drahým pergamenem na kreslení. Když ho otec přistihl, byl bit před celou domácností a nejradši by byl umřel, ale těch obrazů v jeho hlavě se to nijak nedotklo. Pomohly mu vše přečkat. Pokaždé, když zasvištěla rákoska, zahleděl se rozhodně na své ruce, které chtěly pokud možno co nejrychleji znovu malovat, díval se tak, jako by s ním tělo, které bylo před zraky učňů mlácené jako bezcenná věc, nemělo nic společného, jako by sestával jen z hlavy, ve které vznikaly obrazy, a rukou, které jim propůjčovaly skutečný tvar. Otec pochopil, co se děje, zdvihl Emidia do výšky a přikázal mu, aby nastavil ruce. Místo rákosky vzal koňskou ohlávku, na kterou sám ukoval železné spony, a zacílil na Emidiovy klouby na rukou. „Však já tě naučím, bonu a nulla, aby ses podrobil. Kozí kůže a růžek s inkoustem jsou tu pro zákazníky, kteří požadují návrh, ne pro kluky, kteří se považují za příliš zjemnělé na to, aby se poslušně naučili řemeslu.“ Emidio by se byl rád podrobil a poslušně by se naučil svému řemeslu. Bití ho tak bolelo, že si pomočil kalhoty a tím ponížením se sám sobě protivil. Přesto neměl žádnou volbu: ty obrazy byly v něm, kam až mu paměť sahala, opouštěly ho jen, když je zapudil, ale od té doby, co objevil ve skalnatém úbočí Pellegrina jeskyni, jimi byl posedlý. Celou svou bytostí se soustředil na to je zachytit. Dokud měl příliš nateklé prsty, aby vládl brkem, naučil se zaznamenávat si obrazy v paměti. Bylo to nouzové řešení, ovšem ušetřil tím pergamen. Později ho otec postavil ke kovadlině a on zjistil, že se 16

Lilie z Palerma daly výjevy vykovat ze železa – výjevy, které by nemohl nikomu ani popsat, no ano, o jakých člověk ani netušil, že existují, dokud se kov nerozžhavil a nepoddal a první úder kladiva mu nevtiskl zbrusu nový tvar. Saracéni, kteří nezanechali na tváři Palerma o nic menší stopy než křesťané, tepali obrazy do svých lamp v mešitách, do kadidelnic a ohřívadel. Jejich víra jim zakazovala zachycovat boží stvoření na papír stejně, jako to otec zakazoval Emidiovi, avšak v uměleckém kovářství se mohly vžít v nejúžasnějších vizích a nejtajuplnějších snech. Aniž by si toho povšiml, přivlastnil si Emidio, který přišel na svět v La Kalsa a jako pes se potuloval muslimskými čtvrtěmi města, jejich způsob vyjadřování. Naučil se železo milovat, i když by měl ještě raději měď, protože je měkčí a tvárnější a protože mu její barva připomínala načervenalý kámen na stěně jeho jeskyně. Někdy ukradl z pokladny kovárny minci, koupil si měděnou desku, tepal do ní kladívkem nebo ji nahřál a pokusil se do jejího lesklého povrchu vyrýt své představy. Když byl doopravdy hodně troufalý, snil o tom, že by použil stříbro. Vzešly z toho ještě tvrdší výprask a hrozby; nakonec by ho byl otec málem o vlásek vyhodil z domu. Mrštil jeho uzlíkem přes práh a udeřil ho před učni, tovaryši a jeho třemi sestrami do obličeje. Pak se ale, právě když se chtěl Emidio s nohama těžkýma jako olovo dovléct ke dveřím, vzpamatoval a zadržel ho. Uznávaný mistr svého řemesla se nerozhádá se svým dědicem, a už vůbec ne Pietro Maniscalco, helméř, který zásobuje sicilský královský dvůr a není jako otec – dokonce ani velký Pietro Maniscalco ne – vůči svému synovi zcela necitelný, ani vůči takovému zklamání, jakým byl. Emidio se poctivě snažil otci vyhovět, jenže proti těm výjevům, které mu rašily v hlavě jak houby po dešti v jílovité půdě piniových lesů, nic nezmohl. Oproti tomu chtěl své city vůči baronově neteři v sobě potlačit dřív, než by v něm vůbec stihly zakořenit. Žádalo si to na něm jeho svědomí. U všech svatých by přísahal, že tomu kouzelnému děvčeti, které se jednoho parného dne objevilo v kuchyňských dveřích paláce, aby mu podalo pohár vína, nechtěl ublížit. 17

Charlotte Lyne Vyběhl s těžkou železnou zbrojí, kterou měl odevzdat, na návrší. Pod košilí mu stékaly praménky potu, a přesto by nikoho nenapadlo, že by si hrubě tesaný a nemotorný syn kováře potřeboval odpočinout nebo se dokonce občerstvit. Nikoho, kromě Marianny. „Chcete, aby si náš dům utrhl ostudu?“ osopila se na služky. „Necháte ho stát venku ve vedru, aniž byste mu nabídly něco k pití? Přineste víno! Okamžitě! Ne tu kyselinu na vaření, ale trochu našeho tmavého, co pije barone.“ Měla hlásek jemný jako cvrkající cvrček a Emidio se musel smát, protože svým jemným hláskem zatnula služkám tipec. „Tu máte. Přijměte ho prosím spolu s mou prosbou za prominutí, signur´.“ Její ručka se zdála příliš drobná na to, aby udržela těžký pohár. „Nejsem žádný signur.“ Vykulila na něho překvapením světlé oči. „Snad jste muž, nebo špatně vidím?“ Emidio s hrůzou ucítil, že skutečně mužem je. „Ale žádný pán.“ „Pro mě ano.“ Strčila mu pohár do ruky. „Teď se napijte. Víno je z černých hroznů ze svahů Pellegrina. Mně připadá, že má hloubku. Půdu má od slunce vyprahlou a ztvrdlou, ale pinie mu poskytují stín a dodávají mu vůni a duši.“ Překvapeně sevřel nádobu v prstech. Měl tři sestry a žádná z nich nebyla upejpavá, ale žádné z jemu známých děvčat by o vínu neřeklo, že má duši. Ta dívka měla modré oči. Ne modré jako moře, nýbrž jako odstín perleti. Ani to ještě nikdy neviděl. Upil doušek a málem by ho byl o vlásek zase vyplivl. „Santa Matri di Diu! Vaši lidé pijí tu volskou krev vždycky neředěnou? A takovému cvrčínkovi jako jste vy, to dávají taky?“ Dívka s perleťovýma očima k němu pozvedla zrak. „Nejsem žádný cvrčínek, ale člověk, a to, že jsem menší než vy, ještě neznamená, že nemám žádná práva. Kdybych se chtěla napít vína, tak si ho dopřeju.“ Slabě se pousmál. Měl dojem, že ho vykázala do jistých hranic, a napil se vína, protože mu došla řeč. Přitom pohlédl přes okraj poháru na dívku, jejíž pleť postrádala do stejné míry nějaké výrazné zabarvení, jakým víno naopak překypovalo, a přece se zdála v obou dřímat stejná síla. 18

Lilie z Palerma Když tady teď s ní tak stál na nejživějším náměstí z celé Neapole a tiskl ji k sobě, aby ji ochránil před útoky zdivočelého davu, ucítil ještě jednou totéž. Mohla být sice nenápadného vzhledu a křehce stavěná, ale silou své vůle se s ním měřit mohla. Ne, to nebyla pravda – silou své vůle tu jeho zastínila. Možná se do ní tehdy zamiloval, jak se pokoušel si vybavit. Bez zaváhání. Podíval se na ni a v hlavě si vytvořil obraz, který nebylo možné vymazat. Vrátil jí pohár o to prudčeji zpět a odešel. Co jiného měl dělat? Nebyla mu souzená, na tom se nedalo nic změnit. Žádný sicilský baron by nedal svou neteř v bílých krajkových šatech kovářovu synku, a už vůbec ne takovému, který za nic nestojí, takovému vnitřními obrazy pomatenému bláznovi vězícímu v neohrabaném těle. Marianna na to měla ale jiný názor. Večer se objevila v oblacích smrdutého kouře u zadního vchodu do kovárny. „To nebylo moc milé,“ řekla. „Prostě mě tam nechat a jen tak zmizet. Tak dlouho ses na mě u kuchyně díval – že jsem si myslela, že se ti líbím.“ Emidiův otec byl u jednoho pána v Monreale, aby jeho zbrojnošům upravil na míru nákrčníky a helmy. Emidio neodolal pokušení a ukul svícen, ačkoli Cammelú, který byl v dílně jako učeň nejdéle, marně zalomil rukama a varoval ho: „Zničit dobré kujné železo? Aj, bojím se, že ti z toho pšenka nepokvete, Midiú. Udělal bys líp, kdyby sis radši nechal zajít chuť.“ „Chceš mě prozradit?“ „Jsem tvůj kamarád,“ opáčil rozhořčeně Cammelú. „To mám nejradši – já se tady namáhám, abych tě varoval, protože ten výprask, co dostaneš, mě bolí už teď na vlastním těle, a za to se mám nechat urážet a nechat si nadávat do zrádců. Přitom jsem se domníval, že víš, že bych si radši nechal od tvého starého nabít sám, než abych tě udal.“ Takový byl Cammelú. Kdo s ním mluvil, musel si dávat pozor na jazyk, protože sebemenší poznámku pochopil jako namířenou proti sobě. V každém koutě větřil nějakého nepřítele, který by neměl nic jiného na práci, než ho urážet. Na Emidiově lásce k němu to nijak neubíralo. Byli přátelé o to víc, o kolik byli vůči svému okolí uzavřenější a méně šikovní najít si místo v okruhu svých vrstevníků. 19

Charlotte Lyne Emidio se občas pokoušel rozčileného Cammelúa uchlácholit, ovšem toho odpoledne pracoval neochvějně dál. A nyní držel v ruce hotový kus, aby ho schoval, než se otec vrátí domů. Podíval se na štíhlý tvar ze železa, pak zvedl hlavu, spatřil onu dívku a najednou se zastyděl. Bylo nedůstojné chovat se jak malý kluk nebo zločinec a schovávat dobrou práci. A jeho práce byla dobrá. Nebylo to sice úplně přesně to, co chtěl, ale předobrazu v jeho mysli se to přesto podobalo. Když poznal, odkud obraz pramení, polilo ho horko: Jemný tvar svícnu odrážel tvar jejího těla, myšlenku mu vnukl její půvab. Povšimla si toho? Rozbušilo se mu srdce. Podívala se na něho, zasmála se, a on si sáhl zděšeně na tvář. V rozpacích ze svícnu zapomněl, že musí mít tvář černou od sazí a že se mu špinavé a zpocené oblečení lepí na tělo. Odvrátil se. „Ach, ne!“ zvolala. „Neodvracej se. Co jsem ti udělala?“ „Jdi domů,“ řekl jí ještě stále bez pohlédnutí. „Chováš se hloupě.“ „Vážně bys to chtěl? Abych šla?“ Napřáhla ruku a pohladila ho po ušpiněné tváři. „Prosím, neposílej mě pryč.“ „Musím se umýt,“ zamumlal. „Smrdím.“ Nepřestávala ho hladit a jemu se zdálo, jako by pod konečky jejích prstů byl poprvé sám sebou. „Mně nesmrdíš.“ Natáhla se k němu a přivoněla si k jeho krku, tam, kde mezi košilí a vlasy vykukoval kus nezakryté kůže. „Mně se tvoje vůně líbí. Představuju si, že takhle voní život.“ Procitla v něm v tom okamžiku touha ji chránit? Byla jemná a otevřená a plná správného přesvědčení – všeho toho, čím člověk ve městě jako Paliemmu, ve kterém se ode dne jeho založení bez ustání bojovalo, nesměl být, a ještě k tomu v době, kdy se stala důvěra lehkomyslností a nezůstal v něm na kameni kámen. Emidio sevřel Mariannu na neapolském náměstí ještě pevněji, jak by to byl býval rád udělal za kovárnou svého otce. Tehdy se oba rozhodli vybočit ze zavedeného řádu, opustit místo, které jim určil boží soud, a nemít nic jiného než jeden druhého. Pro něho to bylo snazší než pro ni, on by se tou cestou musel vydat tak jako tak, neboť v domě svého otce nemohl dělat to, co chtěl. 20

Lilie z Palerma „Zapomeň na mě, nevaž se na mě,“ řekl Marianně poté, kdy za sebou po několik týdnů pásli a už dávno nemohla být o nějakém zapomínání řeč. „Proč ne? Jsi synem helméře, to je vážené řemeslo, které muže možná uživí lépe než šlechtický titul mého otce.“ „Tvůj otec bydlí v paláci.“ „A nemá v zimě na to ho dát vytopit.“ To byl okamžik, kdy jeho marný pokus se ovládnout selhal. Políbil ji. Proč je přitisknutí rtů na rty o tolik jinačí než potřesení rukou nebo poplácání po rameni? Proč se zdálo, jako by dva lidé dýchali jedním dechem? Proč se ze rtů staly magnety, které se od té doby daly k rozumnému rozhovoru sotva použít, protože je to neustále táhlo k sobě? Tehdy se přesto naposledy vzpamatoval a pokusil se ji přimět k rozumu: „Zavrhli by tě, Marinuzzo. Kdo opustí své místo v zavedeném pořádku, toho budou štvát, dokud nepoteče krev, protože jinak by napadlo polovinu světa udělat totéž.“ „A co když to stejně chci? Když mě to neodradí?“ Emidio se až dodnes slyšel zasténat – tím zasténáním prozradil, jak sladká a neodolatelná mu připadala představa, že by si ji mohl ponechat u sebe, a jak ho mučila, protože bojovala za něco, co nesmělo být. „Marinuzzo.“ Sevřel jí drobnou hlavu do dlaní. „Já vím, ty jsi odvážné děvče…“ „Ne, nejsem, ale mám velmi ráda svého krásného muže.“ Přitiskla mu ruku na ústa a opět ho překvapila silou, která se v té malé ručce ukrývala. Dalo mu práci se jí vykroutit a znovu promluvit. „Jsi odvážná dívka a máš mě ráda. To je víc, než dostaneš za Sodales Augustales ve zlatě, griddu. Ale za to si nic nekoupíme. Kdybych chtěl dědit po svém otci a stát se helméřem, vzal bych tě za slovo a těch pár let do mistrovských zkoušek bych se podvolil, abych ti mohl nabídnout domov, ale…“ Než mohl dál promluvit, přistála mu na ústech znovu její dlaň. „Copak jsem po tobě někdy žádala, aby ses podvolil? Ty nejsi jako ostatní muži. Proto jsem se za tebou toho srpnového odpoledne vydala a vydám se za tebou zas, kamkoliv půjdeš. Jsem na tebe hrdá, Midiú. Ještě jsem ani nedohlédla přes strýcův stůl a už jsem byla rozhodnutá, že se nevdám 21

Charlotte Lyne a nebudu dělat nic z toho, co mi ten člověk, který je hloupější než já, přikazuje. Jenže ty nejsi hloupější než já. Kdybych chtěla, aby ses podvolil, musela bych se sama podvolit. Buď moudrý, jak jen můžeš, Midiú.“ „Nemůžu tu zůstat,“ vyhrkl. „Nevím proč, ale nejsem kovář jako všichni ostatní. Nosím v hlavě ty výjevy a nedají mi pokoj.“ „Já vím,“ řekla klidně Marianna. „Jsi jejich zajatcem, jako jsou lapení ti, co jsou namalováni v tvé jeskyni na Pellegrinu. Jsi umělec a musíš jít do učení k nějakému umělci.“ „Tady nebudu mít u nikoho dveře otevřené. Můj otec je Pietro Maniscalco; v kovářském cechu v Paliemmu je jeho slovo zákonem. Abych se mohl stát uměleckým kovářem, musím odejít do Neapole nebo ještě dál a třeba budu starý, než se vrátím. A budu chudý, griddu.“ „Ano, budeš chudý.“ „Chápeš už, že nejsem muž pro tebe, i kdybys, ty šíleně odvážná osůbko, hodila všechno, co ti náleží, do větru?“ „Ne.“ „Santa Matri di Diu, proč ne?“ „Protože půjdu s tebou. Ať si říkáš, co chceš. Jestli tě nezískám, co můžu ztratit?“ Celý den se sebou zápolil, zapřísahal se, že nesmí její nesmírně ušlechtilý dar přijmout. Jeho svědomí se bilo jako lev. V srdci ale, v bedrech a celém těle již dávno složil zbraně. Od té doby, co Mariannu poznal, od té doby, kdy ho milovala a dokazovala mu to doteky svých rukou, nedovedl si život bez spojení se svým tělem představit. Všechno splynulo v jedno – tělo, srdce a myšlenky, všechno to byl on, Emidio Maniscalco a žádnou z těch součástí už si nechtěl nechat vzít nebo dopustit, aby s ní bylo zle nakládáno, nebo ji někdo ponižoval. A už vůbec ne tělo, kterého se Marianna dotýkala, jako by objevila poklad. Jeho svědomí ostrouhalo, protože rozhodnutí dávno padlo, možná již onoho srpnového dne, kdy k sobě poprvé vztáhli ruce. Tvé oči jsou mi zrcadlem. Od té doby, co se na mne díváš, vidím sebe. Přijal její dar. Uprchli v šedavém ranním tichu, Marianniným náramkem zaplatili lodníkovi, který je převezl do Neapole, nechali všechno za sebou a hleděli jen kupředu. V prvním denním světle se z mlhy vyloupl Castel dell´Ovo, 22

Lilie z Palerma ve kterém si zřídil rezidenci Norman Roger, který ale Karlovi z Anjou už nepřipadal dostatečně honosný. Ostrůvek Megaride a přístavní prostory, které předal Karel Provensálcům ze svého doprovodu jako jitřní dar, se proti příchozím vypínaly odmítavě, jako by je chtěly zahnat zpátky, zpátky přes moře na jejich konkurenční ostrov, jehož doba rozkvětu minula. To město v zálivu se jmenovalo Neapol, ale ti, kteří mu propadli, ho nazývali Parthenope – podle sirény, která obluzovala Odysea svým sladkým hlasem netušíc, že má zacpané uši. Neapol ale neobluzovala nikoho a z lásky by se do hebkých vln svého zálivu nevrhla. Byla hluchá a promlouvala chladným hlasem. První čas v ní byl tvrdý jako železo, jen se nedalo kout, ale zůstávalo nepoddajné. Ta trocha peněz, které si Emidio naspořil, byla obratem pryč, a v Neapoli musel člověk obracet ruku často. Místo aby jí mohl nabídnout palác, který by Marianně rád postavil, platil lichvářskou částku za díru bez světla, které bušil ruch města do stropu. K vaření se sdružovaly ženy z Napoli sotterranea kolem ohnišť u východu. Hrozilo, že jednou někdo rozdmýchá oheň příliš vysoko nebo ho dostatečně neuhasí a celé sklepení vyletí do povětří. Marianna byla tak hrdá, že si od kuchtiček svého strýce nechala ukázat, jak se připravuje farsumagru – nadšením jí planuly tváře, když o tom Emidiovi vyprávěla: „To jedí chudáci v Paliemmu, nemám pravdu? Naplní libové tuhé maso, které by si stejně jinak nikdo nekoupil, vším, co se najde ve spíži, a nakonec mají přece jen co dát na stůl a čím se zasytit.“ Emidio ji musel zadržet a políbit. Byla takové požehnání. Žádný muž si ji nezasloužil. „To máš pravdu, griddu. Jenže ani libové maso ti nikdo zadarmo nedá – i když by ho lidé z tvých kruhů nekupovali. A naše spižírna, obávám se, nic nenabízí. Ba co hůř: my ani žádnou nemáme, ani stůl, na kterém bys mohla něco podávat.“ Tehdy jedinkrát se rozhněvala a uštědřila mu něco jako políček. „Nedělej si ze mě blázny.“ Ta rána – spíš rozčílené pohlazení – byla první ranou v životě, která ho nezabolela, ani mu neublížila. Marianna by mu nebyla nikdy ublížila a ve svém rozhořčení byla tak rozkošná, až se musel smát, i když se přitom bránil slzám. „Farsumagru není žádné jídlo pro chudáky, Marinuzzo.“ 23

Charlotte Lyne „Ale ty jsi mi vyprávěl, jak často ho tvoje sestra Calogera připravuje…“ zmlkla a podívala se na něho, jako by se nějak prohřešila. „Ahime, Midiú, jsem tak hloupá, že by mi měli zakázat, abych vůbec otvírala pusu.“ „To bys mě ale zarmoutila,“ namítl on. „Jsi můj cvrček ze všech nejmilejší, který tou svou malou cvrččí hlavinkou dokáže číst arabské knížky, a že si nedovedeš představit chudší lidi než rodinu dobře postaveného mistra svého řemesla, z tebe ještě nedělá hlupáka. Je mi líto, že teď patříš k těm nejchudším. To sis nezasloužila, ty můj človíčku – takový život bez ničeho a v prázdnu.“ „Já přece nežiju v žádném prázdnu.“ Pevně ho objala. „Žiju v tvé náruči.“ „Objímáním se nenajíš.“ „Celý život jsem jedla do sytosti a měla pořád hlad,“ řekla Marianna. „Teď mám nouzi o jídlo, ale hlad už žádný. A jestli zhubneme na kost tak, že budeme tenouncí jak ohlodané rybí kůstky, tak mi to taky nevadí.“ Emidio se zasmál, i když mu bylo teskno. „Zhubnout na kost můžu jen já. Ty už jsi jak lunt.“ Přivinula se k němu a položila mu ruku na břicho. „Jsi krásný. Jako Qajs.“ Vesele se rozesmála, hladila ho dál a zarecitovala ze svého nejoblíbenějšího literárního díla: „‚A měl syna, který vypadal jak úsměv granátového jablka, jako drahokam, který změní temnotu na zemi v čisté světlo.‘ To jsi ty, můj Midiú. Až budeme mít trochu peněz, napeču z fíků a mandlí koláčky a vykrmím si tě, abys nabyl zpátky každou unci ztracené krásy, o kterou jsi přišel.“ Emidio se musel také smát, neboť kromě matky, která zemřela v den jeho pátých narozenin, mu nikdo nikdy neřekl, že by byl krásný. Ale v jejích očích se opovržení vůči jeho tělu rozplývalo a mohl být vším, co by chtěla. Odpověděl jí citátem ze stejné básně, kterou ho naučila v noci při milování: „Kdo by si pomyslel, že by z tak malých úst mohla splynout tak sladká chuť? Dá se cukrem zlomit síla mocného vojska?“ Políbila ho na rty a přemohla v něm svou sladkou chutí vše, co by se mohlo stavět na odpor. Ty časy tehdy byly zlé, a přesto na ně vzpomínal s něhou. Svou sponu na šaty, hezkou práci ve stříbře a jeden z posled24

Lilie z Palerma ních dárků od strýce, který vlastnila, vydala za to, aby mohla koupit stůl a předložit mu na něm pokrm. Na mandle a fíky to stačilo stejně málo jako na tuhé maso, ale fazole, cibuli a moučnou cizrnu, kterou nazývají Sicilané pro každého jiného nevyslovitelným ciciri, sehnala Marianna skoro každý den. Maccu, které z nich její drobné ručky uhnětly spolu s troškou česneku, chutnalo Emidiovi tak dobře, že by ho mohl jíst bez ustání. Jednou, když neměli nic, co by se dalo požít, namalovala mu Marianna na dřevěnou desku stolu kouskem uhlí mísy a podnosy plné masa a ovoce, pečiva a maccaruni. Neuměla kreslit. Co měly všechny ty čmáraniny znamenat, nedovedl odhadnout, ale ona mu je vysvětlila, a tím se nasytil. Tufem, který vytěžili ze země, aby dal povstat nádheře Neapole, se dalo v případě nouze kreslit skoro jako křídou. Emidio nasbíral šedé, žluté a červené úlomky a vyčaroval Marianně na vlhké, holé stěny hostinu. Vypadalo to teď u nich trochu jako v jeskyni na úbočí Pellegrina, jenže v jejich jeskyni, ať byla ubohá, jak chtěla, nebyli žádní zajatci. Nebylo v ní nic, až na dva lidi, kteří byli navzdory tísni, ve které žili, svobodní. O tom, jak je svoboda drahocenná, Emidio nikdy nepřemýšlel a jak moc po ní toužil, pochopil teprve, když ji měl. Být volný znamenalo odtrhnout se jako ostrov od pevniny, nemít žádnou další oporu nikde jinde než v sobě. Nebylo to snadné, nahánělo mu to hrůzu, ale probouzelo v něm i vlastní netušenou sílu. Jednou ráno, než se vydal Emidio shánět práci, strčila mu Marianna do ruky ohmataný kovový předmět, poutnický odznak svatého Vita. „Když jsi tady, držím tě já. Když jsi tam venku, drž se ty jeho.“ Našel práci jako nosič, přinesl domů trochu peněz a zažívali krásné večery. Noci měli i tak nádherné, i když mohli sotva ochránit pokrývky, pod kterými spali, před plísní. Ležet v náručí ženy, která ho milovala takového, jak byl stavěný, propůjčovalo Emidiovi nečekanou sílu. Když se ráno probudil, ležel v naprosté tmě a ve vlhkém chladnu, a přesto mu přišlo, jako by dokázal pohnout celým tímto městem a vytrhnout ho ze stěžejů, aby se nad ním s Mariannou pozvedlo a pustilo k nim vzduch a nechalo je volně dýchat. Vyhlídka, že ho večer přivítá ve dveřích, dodávala jeho krokům křídla. 25

Charlotte Lyne Po nekonečných výpravách za prací našel v městské části Pendino kotláře, který ho vzal k sobě do dílny. Ne jako učně, nýbrž sotva víc než posluhu, se kterým zametal a využíval ho. Jakmile si všiml, že je tenhle pacholek zdaleka lepší kovář než on, svalil se na kavalec a nechal Emidia zhotovovat objednaná díla. Dával mu málo peněz, někdy vůbec žádné, ale zbytky ze stolu. Marianně to stačilo. Dělala maccu a farsumagru z ničeho. Emidiovi to stačilo taktéž, neboť kotlář byl pijan, jak zákon káže, nechával Emidiovi u kovadliny volnou ruku a nikdy nevážil, kolik mědi se nakoupilo a kolik se použilo. Emidio si nebral víc, než kolik mu dle jeho mínění náleželo a vlastní práci koval teprve tehdy, když tu pro kotláře už vyřídil. Neplánovaně začal s pohárem, který se jeho chlebodárci nepovedl, a postupně vetkl do lesknoucích se stěn zpracovaného kusu výjevy, které se mu draly z hlavy ven. Vznikly postavy. Tváře, na něž se mu naskytl každodenně pohled v jejich útulku pod zemí, poznamenané vyčerpáním ze života, který i od věčnosti čekal jen bolest a dřinu. A Mariannin obličej. Bylo to, jako by už bez ní ani žádný obraz nebyl možný. Nakonec udělal z toho poháru ciborium a řady postav označil za výjevy ze života svaté Agáty, protože nedaleko kovárny stál Agátě zasvěcený kostel. Jeho duchovní od něho ciborium odkoupil a objednal si dva obrazy pro cestovní oltář, za které zaplatil předem zálohu. Cestou domů koupil Emidio všechno, co mu přišlo na mysl: tlustého holuba a mandle a fíky, aby ho měli čím nadívat, hroudu vláknitého bílého sýra z mléka vodních buvolů, kameninový džbán, který nechal naplnit černým vínem a sametovou stuhu na Marianniny seprané šaty. „Od teď budu domů nosit opravdové peníze,“ řekl jí. „Víc než tu hubenou mzdu, kterou mi kotlář platí. Nemusíš si už dělat starosti.“ „Já jsem si nikdy starosti nedělala,“ řekla. „S takovým mužem, jako jsi ty. Čekám s tebou dítě, Midiú.“