Issuu

Originální vydání DIE HENKERIN

Přeložila Olga Dobríková

Přes den je slepý výr, v noci zajíc. Avšak koho zaslepí pomsta, ten je slepý ve dne i v noci. Podle indického přísloví

Katova schovanka

P OZADÍ

PŘÍBĚHU

ČERVEN 1325

De Bruce pohladil Diabola po šíji. Vraník tiše zafrkal a zahrabal

kopyty. „Jen klid, ty můj dobráku. Už to nebude dlouho trvat. Brzy zažiješ podívanou, ve které hledají sobě rovného. Ale nesmíš v tom hrát s nimi. Jsi pro mě příliš cenný, než abych mohl připustit, že se v boji zraníš. To musíš pochopit.“ Kůň stáhl uši dozadu a zatřásl hřívou. De Bruce pokynul Adamovi, svému novému zbrojnošovi, který stál trochu stranou a nakukoval do soutěsky. „Diabolo mi stále ještě rozumí ze všech nejlíp, že je to tak?“ Adam naklonil hlavu. „Jako vždy máte pravdu, pane.“ De Bruce nadzvedl obočí. „Vyvěšuješ svůj praporek podle větru, dávej pozor, aby jednoho dne bouřka nerozcupovala ten cár látky na cucky.“ Zbrojnoš se potutelně usmál. „Až přijde bouřka, vlajka bude srolovaná. Přinejmenším ta moje. Bouře smete jen toho, kdo se jí snaží vzdorovat.“ De Bruce se rozesmál. I srolované praporky snadno zadupe do prachu, to tenhle všetečný hošík ještě dostatečně brzy pochopí. Z plátěného pytlíku, který měl upevněný k sedlu, vylovil mrkev a podržel ji koni před nosem. Ten si mrkev opatrně klofnul z de Bruceovy pěsti v rukavici pošité kovem. 7

Sabine Mar tin

De Bruce se natáhl a spokojeně si vzdychl. Otočil se k Adamovi, který s přivřenýma očima pozoroval les. „No, jen se koukej. Neuvidíš nic. Všimnou si toho teprve tehdy, když padnou do léčky. Bouře se přes ně přežene tak rychle, že nebudou mít vůbec čas, aby své praporky odnesli do bezpečí. Nezbyde po nich nic. Jak je dobře, že jsou lidé tak prostoduší, není-liž pravda? A teď pohni kostrou a pomoz mi do sedla.“ Adam postavil před koně malou dřevěnou podnožku, odvedl svého pána na to správné místo, zvedl na podnožku napřed jednu a poté druhou nohu svého pána. De Bruce jednou rukou sáhl na rukojeť sedla a druhou sedlo uchopil. Jedním výskokem a za energické pomoci Adama se vyhoupl na koně, který musel udělat jeden krok stranou, aby jeho váhu udržel. Jezdec a brnění vážili dohromady kolem dvě stě padesáti kilo, a to nebyla ani pro rozeného bojového koně, jakým byl Diabolo, žádná maličkost. „Děláš to dobře, můj nejlepší příteli.“ De Bruce láskyplně poplácal svého koně po šíji. Neměl sice v úmyslu zúčastnit se boje, ale pro jistotu si přesto vzal brnění. Zbloudilý šíp z kuše či sekyra minoucí svůj cíl, nebo kopí, které se někde odrazí, vždy představovaly nebezpečí. Kromě toho pořád ještě mohlo dojít k nemožnému, a sice že by přece jen musel zasáhnout, a potom by potřeboval kolem sebe tolik kovu, kolik jen bude možné. Každopádně by v takovém případě vyměnil koně. Diabolo nesmí být vystaven žádnému nebezpečí. Adam zkontroloval, jak sedí ostruhy a nakolik je upevněno sedlo, pevněji přitáhl pásek na ocasu koně, aby sedlo nemohlo sklouznout dopředu. Soutěska je strmá, pád z koně by byl s velkou pravděpodobností smrtelný. „Děkuji ti, Adame,“ řekl de Bruce. „Jako vždy odvádíš dobrou práci. Jednoho dne budeš sedět tady nahoře a nějaký zbrojnoš bude sloužit tobě. Tím jsem si jistý.“ Za předpokladu, že nezůstaneš takovým zženštilým panákem, který zbledne, když se někomu vytrhne 8

Katova schovanka

jazyk, dodal v myšlenkách. Takového, jakým je Adam, by si nikdy nebyl vybral, ale neměl na výběr. Jeho lenní pán, hrabě Eberhard I., ho požádal, aby si vzal Adama pod svá křídla, avšak aby na něj přesto nebyl příliš tvrdý. A prosbě hraběte se nevyrovnal žádný rozkaz. Nyní je Eberhard mrtvý a Adam je pod ochranou jeho syna, hraběte Ulricha III., což znamená, že za pět let, až mu bude jednadvacet, bude pasován na rytíře, i když se v boji neosvědčí. De Bruce se ušklíbl. Na kůži se mu sbíral pot, stékal mu po zádech, měl ho v podpaždí i na hlavě. Dokonce i ruce se mu začaly potit. Den ještě moc nepokročil, avšak ve vzduchu byl již cítit pařák, a vycpávky učinily z jeho brnění pec. Naštěstí ta bitva stejně nebude trvat dlouho. „Tak dobře.“ De Bruce napjal ramena. „Pojďme provést něco neuvěřitelného.“ Když viděl, že se Adam pokřižoval, hlasitě se rozesmál. „Můj milý příteli, kdyby mě Bůh neměl rád, byl bych již dávno mrtev. A teď hurá do boje, naše kořist čeká!“

*** Melisanda se neklidně vrtěla na tvrdém dřevě. Zpočátku se snažila přizpůsobit rytmu volů, kteří táhli vůz, ale brzy to vzdala. Cesta byla plná nerovností a děr, takže se musela držet, aby nespadla z truhly na šaty. Pokaždé, když se jedno z kol velikosti mlýnského kamene propadlo, to druhé se zvedlo do vzduchu. Konrád, Melisandin otec, trval na tom, že rodinu odveze domů v tomto nepohodlném povozu. A Beata, Melisandina matka, se postarala o to, aby si oblékla ošklivé lněné šaty. Hrubá látka na ní visela jako pytel, vypadala v ní jako poněkud vyhublý rolnický chlapec. Melisanda si zula boty z hovězí kůže, aby se trochu zchladila. Své dlouhé zrzavé vlasy si sepnula stříbrnou sponou, jediným šperkem, který naznačoval, že je dcerou z bohaté kupecké rodiny Wilhelmisových. 9

Sabine Mar tin

Melisandě připadalo, jako kdyby byli na cestě už několik dní. Přitom vyrazili teprve ráno a do Esslingenu, kde bydleli ve velkém domě na náměstí s tržištěm, to už nebylo daleko. Přesto se asi posté zeptala své matky, kdy už tam konečně budou. „Až zapadne slunce, budeme doma,“ řekla Beata trpělivě a pohladila po hlavě Gertrúdu, která spala v jejím náručí. Melisanda protáhla obličej. Její malá sestra byla schopna spát vždy a všude. Dokonce i tehdy, když všechny vyděsily hromy a blesky, ležela stočená do klubíčka na svém loži a neprobudila se. Ona sama toužila po nějaké činnosti. Kdyby mohla aspoň vyšívat. Nebo číst. Ale to při tom rachotu nešlo. Než by udělala třeba jen jeden jediný steh do látky, píchla by se tak desetkrát jehlou do prstu. A písmenka, která vypráví o dobrodružstvích urozených rytířů Parsivala a Gawaina, by před jejíma očima tančila tak divoký tanec, že by se jí udělalo špatně. A psaní už vůbec nebylo možné. Jinak by mohla překládat žalm, který jí zadal její učitel. Žalmy, jak příšerné! Melisanda raději četla příběhy o rytířích a dracích. Gawain, to byl hrdina podle jejího gusta. Jak byl statečný! A jak obratný. Kdyby jen takového rytíře potkala ve skutečném životě! Namísto toho musí opisovat Mojžíšovy knihy a učit se nazpaměť žalmy. Ale přece jen, otec a matka jsou na ni hrdí. A protože je tak dobrá v latině, počítání a čtení, může občas cvičit s lukem a šípem. Ostatní dívky to neměly povoleno, a otec i matka jí zdůrazňovali, aby to nikomu nevyprávěla. Povoz se opět vzpíral, Melisanda se pevně přidržovala okraje vozu a ucítila v kostrči tvrdý náraz. Když to takhle půjde dál, nebude moct týden sedět. Sklouzla z truhly a odsunula na stranu plachtu, kterou otec natáhl, aby chránil matku před sluncem. Beata vypadala se svým tlustým břichem a velkými prsy legračně. I její obličej byl naprosto kulatý. Od doby, kdy v ní rostl nový sourozenec, na ní bylo kulaté všechno. Otec řekl, že to bude určitě chlapec, ale matka se jen mlčky usmívala. 10

Katova schovanka

Melisanda mžourala do slunce. Přímo před ní rámusilo brnění. Na naleštěném kovu se různě zrcadlilo slunce. Melisanda toho muže neznala. Působil dojmem, že by mohl každého protivníka zadupat do prachu. Jeho oř vypadal mohutně jako chovný býk, funěl jako drak a zdálo se, že neustále vyhlíží něco, co by mohl napadnout. Ve své pravici muž držel kopí, po levé straně mu visela kuše a na zádech měl meč, se kterým by bylo možné jediným úderem rozseknout člověka na dvě části seshora až dolů. Pokud by člověk měl sílu na to, aby tu zbraň zvedl. Jednou si Melisanda směla na takový meč sáhnout. Jen s velkou námahou se jí podařilo zvednout ho ze země. Udeřit s ním někoho by už nezvládla. Předvedl jí to strýček: máchl zbraní jako se stéblem a rozsekl jím mrtvé prase seshora až dolů. Matka vzteky zrudla jako krocan a pohrozila manželovi své sestry pekelnými muky, jestli bude ještě jednou tropit takovou neplechu, ale otec zůstal v klidu. Vzal si matku na stranu, usmál se na ni a tiše k ní promlouval. Zřejmě prosadila svou, protože otec a strýc několik dní poté pobíhali kolem mrzutí a skoupí na slovo. Bylo to před dvěma lety, a od té doby se již nikdy nesměla takové zbraně ani dotknout. „Pokud tě přistihnu s takovým mečem, tak tě nechám zavřít do kláštera! Je to jasné?“ varovala ji matka s ukazováčkem před nosem. Melisanda pochopila. A držela se toho, neboť matka měla ve zvyku své výhružky plnit. Brnění drnčelo. Voják se otočil v sedle a pohledem slídil do dálky. Zezadu z dálky její otec zavolal, že všechno je v nejlepším pořádku. Muž se opět otočil a objevil Melisandu, která se vysoukala zpod plachty ven a využila příležitosti, aby ho zahltila otázkami. „Kdo jste? Ještě jsem vás u nás nikdy neviděla. Přijíždíte zdaleka? Jste tak statečný jako vznešený Gaiwan? Zabil jste už hodně draků? Existuje nějaký válečník, kterého jste ještě nevyzval na souboj?“ Voják se nijak nepoškleboval. „Jsem Siegfried von Rabenstein. Moje domovina je odsud vzdálená čtrnáct dní cesty. Ne, žádného 11

Sabine Mar tin

draka jsem ještě nezabil, protože draci neexistují. A na světě je tolik bojovníků, že je nelze všechny vyzvat na souboj, natož pak zabít.“ „Proč jste tady?“ „Přál si to tak váš otec.“ Melisanda se vyklonila z vozu, podívala se dopředu a dozadu, a počítala. Kam až oko dohlédlo, průvod doprovázelo deset jezdců v plné zbroji. Tolik jich dosud ještě nikdy nebylo. Kromě toho běželo vepředu i vzadu vždy deset kopiníků, kteří dokonce po stranách nesli meče. Cesta zde byla tak úzká, že mohli běžet vedle sebe pouze po třech, po pravé i po levé straně se na území mnoha mil rozprostíral hustý les. Melisanda rytíře obdivovala. I když jí její bratr Rudger vyprávěl, že jsou i tací, na kterých nic obdivuhodného není. Zchudlí rváči, kteří přepadávají a zabíjí cestující obchodníky a chudé poutníky, aby se zmocnili jejich majetku. Rudger byl o tři roky starší než Melisanda, která právě dovršila věk šestnácti let. Dříve společně dřepěli na balících látek, se kterými otec obchodoval, a hráli si s dřevěnými rytíři, které si sami vyřezali, vymýšleli strategie bitev a kuli pikle ohledně obléhání. Ačkoliv si ji Rudger vždycky dobíral, že je asi kluk a přišla na svět jako holka nedopatřením, nejraději trávila čas s ním. Mezitím už na takové hry dávno neměl žádný čas, protože od rána do večera musel pomáhat otci při práci. Někdy byli oba i celé týdny pryč. Na cestách se skupinou kupců. Jak podivuhodné příběhy pokaždé po svém návratu vyprávěl! Za dva nebo za tři roky by se měl oženit a vést se svou ženou pobočku až někde na severu. Melisanda na to nechtěla ani pomyslet. Rudger pryč – hrozné. Ale do té doby jim ještě zbývá spousta času. Téměř tolik, jako trvá tato nudná cesta. Než mohla položit Siegfriedovi ještě více otázek, volala ji Beata k pořádku. „Melisando! Vrať se pod plachtu. Nehodí se, aby dívka takhle vyslýchala rytíře.“ 12

Katova schovanka

„Ano, maminko.“ Melisanda proti své vůli poslechla a znovu se posadila na své místo na truhle.

*** Rudger vedl svého koně vedle otcova. „Již brzy dorazíme do rokle. To by bylo jediné místo, kde by mohl zaútočit.“ Konrád Wilhelmis přikývl. „Ledaže by povolal do boje dvě stě jezdců. Ale to si nemůže dovolit ani de Bruce.“ Potřásl zrzavohnědými kudrnami a usmál se. „Naši špehové nic neobjevili. Tam nahoře nikdo není.“ Rukou ukázal na skály tyčící se před nimi. Rudger svraštil čelo. „Mám takový divný pocit. Jako kdybych neviděl něco, co tam přesto je.“ „To je strach z nebezpečí.“ Konrád mu položil ruku na rameno. „Tady není nic, kvůli čemu bychom si měli dělat starosti, můj synu. Ale je dobře, když si je člověk vědomý svého strachu. Jen tak dokážeš v rozhodujícím okamžiku jednat správně.“ „Určitě máš pravdu, otče.“ Rudger otočil svého koně a vrátil se na svou pozici na konci průvodu. Otec svá slova volil dobře, ale přesto ho neopouštěl pocit, že něco nehraje. Přesně jako tenkrát, když skolil toho medvěda, který se bez sebemenšího zvuku přiblížil a potom nelítostně zaútočil. Rudger to nebezpečí cítil. Tak jako teď. Nejraději by přiměl otce k tomu, aby se otočili, ale věděl, že nemá šanci ho přesvědčit. Musí se vzmužit. Špehové nic nenašli, což znamená, že tam taky nic není.

*** Melisanda si povzdechla. Rudger na tom je dobře, smí jet na koni, nemusí zabíjet čas tady v tom těsném, tvrdém voze. „Proč s námi jede tolik ozbrojených mužů, maminko?“ zeptala se, ačkoliv odpověď znala. 13

Sabine Mar tin

„Lesy jsou hluboké, pobývají v nich lupiči, proti kterým se musíme chránit, to přece víš.“ Melisanda se chtěla pustit do povídání, ale včas jí došlo, že by měla raději mlčet. Jinak by se mohla prozradit. Před dvěma dny totiž čistě náhodou tajně vyslechla své rodiče. Otec stál s matkou na chodbě a mluvili spolu. Sice se snažili šeptat, ale Melisanda jim přes pootevřené dveře dobře rozuměla. Díra po suku jí dokonce umožnila pohled na chodbu. „Nedůvěřuji mu,“ řekl otec a zatnul pěsti. Matka mu odporovala. „Něco takového by si netrouﬂ ani Ottmar de Bruce. Vidíš strašidla. Kromě toho mu musí být jasné, že na tom neneseme žádnou vinu. Byla to nutná sebeobrana. To ví každý. Vojáci stojí hodně peněz. Jak je chceš sehnat? Utratíš za tento choromyslný nápad veškeré naše rezervy. Pokud bude přetrvávat sucho, budeme potřebovat peníze na jídlo a krmivo pro dobytek. Kromě toho si už beztak připadám jako zajatkyně. Nemůžu nikam jít, aniž by mě nedoprovázeli ozbrojení vojáci.“ Matka zavrtěla hlavou. „To je naprosté plýtvání.“ „Ty jsi ho nezažila. Ottmar de Bruce naprosto zešílel. Je pravda, že jeho obviněním nikdo nevěří. Ale to vůbec není nutné. Stačí, když jim věří on sám. Nesnesl bych, kdybych přišel o tebe nebo jedno z mých dětí. Jste pro mě cennější než všechny peníze světa. Pokud by byl opravdu tak pomatený, že by nás napadl – tito muži jsou vynikající bojovníci, kteří si poradí s každým protivníkem.“ Otec vzal matku do náručí. Křečovitě se ho držela. „Nikdo si neporadí s každým protivníkem. To víš moc dobře,“ zašeptala. „To je možná pravda. Ale de Bruce nemá žádnou morálku ani víru. A to ho činí slabým. Bůh stojí na straně spravedlivých.“ Melisanda znala svého otce a věděla, kdy si něco doopravdy myslí tak, jak to říká. Poslední věta jednoznačně znamenala: „Kéž by tomu tak bylo.“ 14

Katova schovanka

„To si netroufne, nikdy…“ Matčin hlas se rozplynul ve zdech. „De Bruce je schopen všeho. Obviňuje mě ze zločinu, který jsem nespáchal,“ zasyčel otec a odtáhl se od matky. „Naše rodiny jsou znepřáteleny již po několik generací. A proč? Protože de Bruceovi jsou chamtiví podvodníci.“ „Ne všichni, Konráde, ne všichni. A to víš stejně dobře jako já. Gernot nemusel zemřít. Byl to přece jen hloupý chlapec.“ Melisanda viděla, jak se oči jejího otce zúžily v malé štěrbiny. Než se mohl pořádně rozzuřit, její matka položila prst na jeho rty. „Myslíš si, že bych chtěla vyměnit jeho život za ten tvůj?“ Usmála se a Konrád se uvolnil. „Ale mysli na dědu de Bruce,“ pokračovala matka. „Snažil se sjednat mezi rodinami smír. A proč se mu to nepodařilo? Protože tvůj otec neustoupil ani o krok. A my všichni za to teď musíme platit. Je to hrozné.“ Konrád Wilhelmis protáhl obličej. „Možná máš pravdu, ale přesto jsme to nebyli my, kdo ten svár rozdmýchal. Je to tak, jak to je, a dokud Ottmar de Bruce žije, nebudeme mít klid. Ty víš, jak je krutý, jak zachází se svými lidmi. Teprve před pár týdny nechal k smrti zbičovat čeledína, který si trouﬂ mu odporovat. Jsme připraveni. Jen ať přijde, bude toho trpce litovat. A teď pojďme. Slavnost začíná.“ Otec zaváhal, hluboce se nadechl a něžně vzal matčinu hlavu do svých velkých rukou. „Beato, vypadáš úchvatně. A já tě miluji. A to je jediné, na čem záleží.“ Melisanda se málem rozhihňala, když si ti dva padli kolem krku a olizovali se jako štěňata. Ale ještě dlouho poté, co odešli dolů na dvůr, kde byla v plném proudu svatba, po chodbě tancovala Beatina bojácně zašeptaná slova.

*** De Bruce se stáhl z rokle, předtím ale ještě jednou zkontroloval, zda byly smazány veškeré stopy. Čekal trpělivě ve stínu stromu jako kočka 15

Sabine Mar tin

na myš. Adam využil čas k tomu, aby trénoval s krátkým mečem a čas od času přinesl svému pánovi trochu vína smíchaného s pramenitou vodou. Čekání bylo ctností rytíře. Když nastal ten správný okamžik, šlo o to zaútočit rychle a tvrdě. Pokud ho člověk propásl, muselo se opět čekat. O výsledku bitvy mohla rozhodnout půlhodina, o přežití nebo smrti v souboji dokonce pouhé mrknutí. Čekání znamenalo, že je třeba ovládat své pocity. Bylo to velké umění a de Bruce ho mistrovsky ovládal. Za to vděčil svému otci. Ten mu vyhnal z hlavy všechno plačtivé, zženštilé a jakýkoliv projev slabosti. Zpočátku to bylo tvrdé, ale s postupujícími léty rozpoznal de Bruce nezaplatitelnou výhodu, kterou měl člověk, jenž nedovolil, aby ho ovládly jeho pocity. Od doby, kdy Konrád Wilhelmis zavraždil Gernota, jeho jediného syna, uplynulo jedenáct měsíců. Tento zákeřný vrah nenechal chlapci čas pro férový boj. De Bruce si byl jistý, že Wilhelmis si koupil svědky, kteří přísahali, že Gernot vytáhl meč jako první. Soud zprostil Wilhelmise viny. Avšak de Bruce věděl, že Gernot by se nebyl odvážil jednat proti jeho příkazu, a ten zněl: „Nikdy nezaútoč na žádného z rodiny Wilhelmisových, aniž by tě kryl někdo druhý, nikdy před svědky, a nikdy zepředu.“ Konrád Wilhelmis byl zbabělec, který odmítl všechny jeho výzvy, kdy žádal o zadostiučinění. Jak ubohé. Kdyby se mu byl v souboji postavil, byl by mohl svou rodinu zachránit. Možná. Ottmar de Bruce si olízl rty. Už nějakou dobu měl vyhlídnutou naprosto mimořádnou lahůdku, která mu oslazovala radostné očekávání bitvy: Wilhelmisovu dceru Melisandu. Vše bylo připraveno, tato příjemná, i když ještě nezralá kořist sebou bude brzy házet v jeho náručí.

*** Melisandu opět přepadla dlouhá chvíle. „Pozdě večer, až bude tma,“ opakovala si v myšlenkách. Povzdechla si. Což znamená, že 16

Katova schovanka

ještě bude muset vydržet mnoho hodin, protože byl začátek léta a dny byly dlouhé. Obvykle z toho měla radost, protože v tomto období si mohla déle hrát venku, brouzdat po lesích a s lukem lovit zajíce. Dosud se jí však nepodařilo žádného z nich skolit. Zvířata odskákala pryč příliš rychle, a šípy pokaždé minuly svůj cíl, jako by byly začarované. Rudger se vždycky jen smál, když mu vyprávěla o svých nezdarech. On treﬁl zajíce jedním jediným zásahem. Není divu. Procvičoval si to několik hodin denně, využíval každou volnou chvíli, kdy nemusel rozjímat nad knihami, nebo když nebyl s otcem někde na cestách. Rudger měl pěkný život. Dobrodružství. Cestování. Viděl už mnoho měst: Kolín, Trevír, Luccu i Benátky. Naposledy byli pryč dva měsíce, Melisanda musela zůstat doma, kde bylo její povinností šití, učení a vaření. Rudger byl zkrátka muž. Mohl si chodit kamkoliv a kdykoliv se mu zachtělo, zatímco ona musela mít vždycky doprovod. Melisanda chtěla být jednoho dne stejně svobodná jako Rudger. Přitom na tom ještě byla docela dobře. Když pomyslela například na Gerrit, dceru obchodníka s kořením, Antonise. Chudinka! Ta nesměla ani jezdit na koni. O zacházení s lukem a šípem ani nemluvě. Celé dny musela pracovat v domě, být po ruce matce jako děvečka. Silný náraz svalil Melisandu z truhly. Na podlaze se stočila do klubíčka a třela si bolavou ruku. Beata vylítla, narazila na tvrdé prkno, zasténala a držela se za břicho. Gertrúda něco zamumlala ze spánku. Trakař se s trhnutím zastavil. Melisanda zvenku zaslechla klít svého otce. „Cožpak jste se úplně zbláznili? To jste tu díru neviděli? Chcete mou ženu a dítě zabít? Dávejte laskavě pozor, nebo si můžete hledat práci někde jinde!“ Plachta se prudce otevřela, Konrád vyskočil do vozu, klekl si před svou ženu a ustaraně si ji prohlížel. „Všechno v pořádku, ty můj andílku?“ Beata se slabě usmála. 17

Sabine Mar tin

„Neměl bys klít a taky bys mi neměl říkat andílku. Spíše by ses měl starat o to, abychom co nejdříve opět vyrazili. Nemám sebemenší chuť strávit na tomto dřevěném mučícím nástroji ještě i noc.“ Konrád se vůbec neměl k tomu, aby vykonal příkazy své ženy. Opatrně položil svou ruku na její břicho. „Je tam uvnitř všechno v pořádku?“ Beata odstrčila jeho ruku na stranu. „Ano. A teď jdi, popožeň čeledíny k pohybu. Potřebuji koupel, svou postel a opravdový klid.“ Melisanda mlčky přihlížela a využila přízeň okamžiku. „Otče, mohu k tobě na koně? Budu sedět naprosto tiše,“ ujišťovala ho a nasadila svůj nejsladší úsměv. Obvykle to stačilo k tomu, aby svého otce obměkčila. Ale tentokrát zůstal neoblomný. „Ty,“ ukázal na ni, „a tvoje malá sestřička zůstanete tady a dáte pozor na maminku. Takové malé blešky jako vy tam venku opravdu nepotřebuji.“ „Ale otče…“ Melisanda vyměnila sladký úsměv v nadurděnou tvářičku. Konrád se zhluboka nadechl a políbil ji na líčko. „Musíme si pospíšit a jet dál,“ řekl jemně. „Zítra spolu vyrazíme na vyjížďku. Jen my dva. Platí, Mel? Ty jsi přece moje princezna.“ Melisanda se vrhla svému otci kolem krku a zasypala ho polibky. Smál se a opatrně se vymanil z jejího obětí. Otec zatáhl plachtu a zmizel, Melisanda si dřepla k nohám své matky a zavřela oči. Myslela na svatební hostinu, na to množství dobrého jídla, hudbu a rozverné tance. Na obličej nevěsty. Její pohled byl spíše vyděšený, než že by působila vesele. Slavnost trvala čtyři dny. Jak asi bude vypadat její vlastní svatba? A její ženich? Měl by to být rytíř, tak hodný a pohledný jako urozený Gawain… Obrazy se začaly před Melisandinýma očima rozplývat. Poté usnula.

*** 18

Katova schovanka

Konrád se vyhoupl na svého koně. K soutěsce už je to pouze půl míle. Ale ještě nevydal příkaz k tomu, aby průvod vyrazil. Rychle k sobě mávnutím přivolal von Rabensteina a pokynul mu, aby ho následoval. Cválali do čela průvodu vedle vozů, které byly plně naloženy a obtěžkány zavazadly cestující společnosti a podél pěšáků, jejichž zjizvené obličeje dokazovaly, že už mají za sebou nějakou tu bitvu i nemoc. Konrád zastavil svého koně. „Chci si tu soutěsku ještě jednou sám prohlédnout.“ Rabenstein přikývl. „Jak myslíte. Ale špehové obrátili vzhůru nohama každý jednotlivý kamínek.“ „Potom je otočím ještě jednou, abych si byl jistý, že pod nimi nejsou schovaní žádní hadi. Pojeďte se mnou!“ Konrád nechal svého koně, aby se pohyboval krokem a rozhlížel se na všechny strany. Rabenstein se k němu přidal. „Mohu se vás na něco zeptat?“ Konrád přikývl, avšak ani potom neodtrhnul zrak od stěn soutěsky. „Jste obchodníci, ale přesto se dobře vyznáte ve válečném řemesle. Váš syn je již velkým bojovníkem a vy umíte zacházet s mečem jako voják. Ta malá armáda, kterou jste dal dohromady, je skutečně úderná, ti muži nejsou žádní zběhlí vojáci, naopak, těší se dobré pověsti. Výběr zbraní a jejich skladba jsou rovněž hodné velitele. Jak jste se k tomu dostal?“ Konrád se hrozivě zasmál. „Již po generace je naše rodina a rodina de Bruceových ve sváru. Můj prapradědeček nebyl žádný obchodník, nýbrž voják. Nepocházel ze šlechtického rodu, takže si musel vybojovat to, co mu osud odepřel, pomocí svých dovedností. Dotáhl to až na velitele, kterého si jeho muži vážili a měli ho rádi. S Richardem Lví srdce vytáhl do boje proti Saladinovi a zvítězili nad ním v bitvě u Arsufu. Přesto se můj prapradědeček z Orientu nevrátil. Jeden z rodu de Bruce ho zabil zezadu při hádce o válečnou kořist. Dovedete si představit, že se rozepři nebylo možné vyhnout. Abychom se mohli 19

Sabine Mar tin

bránit, stalo se válečné řemeslo pevnou součástí výchovy každého muže z rodu Wilhelmisových. Kromě toho jsem velitelem obrany cechu obchodníků se suknem. Někteří se z vojenské služby vykoupí. Já to považuji za rouhání.“ Rabenstein přikývl. „Rozumím.“ Dál cválali soutěskou na koních. Kamenné stěny se strmě tyčily do výšky. Beata chtěla přesvědčit Konráda o tom, aby se rokli vyhnuli, ale to by bylo znamenalo objížďku a prudké stoupání, které by bylo pro vozy a těhotné nebezpečné, a navíc by to dalo de Bruceovi hodně času k tomu, aby na ně nastražil léčku. Konrád zastavil svého koně, seskočil z něho a ukázal na zvláštní vzor v písku. „Vypadá to, jako by někdo chtěl zahladit stopy.“ Rabenstein kontroloval půdu. „Myslím, že šlo o nějaké zvíře, které vleklo svůj úlovek do úkrytu. Podívejte se sem.“ Ukázal na několik kulatých otisků v písku. „Tlapy medvěda. A támhle je krev.“ Konrád přikývl. „Máte pravdu, asi už vidím strašidla. Pojďme si tu soutěsku přesto ještě jednou proklusat.“ Rabenstein popohnal svého koně, Konrád vysedl a následoval ho. „Považujete mě za bojácného, Rabensteine?“ Rytíř se ušklíbl. „Nikoliv. Zcela jistě ne. Naopak. Musím přiznat, že na vašem místě bych se byl té svatbě vyhnul a nikam bych nejel.“ Konrád zavrtěl hlavou. „To by znamenalo, že jsem se de Bruceovi vydal napospas. Nikdy. Nemůže nám nijak ublížit. Rozhlídněte se. Vidíte něco podezřelého?“ „Ano.“ Konrád užasl. „A co to je?“ „To, že tady nic podezřelého není. Měli bychom zdvojnásobit hlídky nahoře.“ „To není žádný problém,“ odvětil Konrád. „Nařídím, aby se tři jezdci pořádně rozhlíželi po okolí. Ale vy sám jste řekl, že jsme roklí projeli dříve, než by se z lesů mohlo přiblížit nebezpečí.“ 20

Katova schovanka

„Správně. Na okraj lesa je to dobrých sedm střel z luku. I při plném klusu bych pro tuto štreku potřeboval přesně tolik času jako na to, abych procválal soutěskou. Vyzkoušel jsem to několikrát.“ „Vidíte? Vraťme se a ohlasme, že nehrozí žádné nebezpečí.“

*** Raimund si sám pro sebe hvízdal veselou písničku. V parných dnech jako byl tento, by si nejraději od rána do večera lehl na sluníčko a jednoduše se věnoval nicnedělání. Avšak povinnost volala, musel najít ještě trochu mateřídoušky. Podbělu a řebříčku již nasbíral dost. Vystoupal na holou vyvýšeninu mezi stromy, zakryl si oči a zkoumal okolní krajinu. Na okraji rokle si všiml tří jezdců, kteří k němu stáli otočení zády. Oči měl ostré jako orel, takže byl i na tuto vzdálenost schopen rozeznat dost podrobností, které zůstaly jiným ukryty. Vlajky ani erby mezi nimi nebyly. To neslibovalo nic dobrého. Již nějakou dobu řádili v krajině raubíři, kteří ji činili nejistou, protože byli schopni propíchnout chuďase jako on jen tak pro zábavu, pokud jim čirou náhodou zkřížil cestu. Ustoupil zpět do stínu stromů, díky kterému byl pro jezdce neviditelným. Ať už tam hledali cokoliv, nebyli připraveni na to, že by je potkalo nějaké nebezpečí, které by se přiblížilo zezadu. Kdyby měl Raimund za lubem něco nekalého, mohl by se připlížit přes trávu a ty tři zabít, aniž by měli příležitost k obraně. Po prvním by hodil sekeru. Jakmile by vrhl sekeru, vyskočil by a na dalšího by střelil lukem. Než by ten třetí mohl vytáhnout svůj meč, byl by Raimund nad ním a mohl by mu proříznout hrdlo. Raimund nelitoval doby, kdy působil jako voják, možná by u toho byl i zůstal, kdyby mu Bůh jednoho dne nebyl seslal jasné znamení, aby se vrátil a převzal řemeslo svého otce. Padl do léčky s hrstkou lidí, jejich život už neměl žádnou cenu. Tehdy Raimund složil Pánu Bohu přísahu, že se okamžitě vrátí do Esslingenu, pokud ušetří jeho 21

Sabine Mar tin

život a život jeho kamarádů. Ve stejné chvíli se nečekaně objevila posila a zachránila je. Během těch let se toho o lidech hodně naučil. Nejen o jejich duši, nýbrž také o tom, co se skrývá pod kůží, v hlavě a v břichu. Touhy, kosti, krev, žíly, vnitřnosti, mozek. Některým zachránil život, mnohým z nich ušetřil zbytečné trápení díky svým utišujícím, omamným nápojům proti bolesti. Muži, kteří přepadali vesnice, znásilňovali, vraždili a drancovali, se mu hnusili. Na tom se nechtěl podílet, a proto ho mnozí považovali za slabocha. Ale když potom ve svém táboře leželi zranění a v horečkách, a dívali se smrti do očí, potom byl Raimund najednou ten nejlepší kamarád, a jak známo, kamarádi si přece pomáhají. Raimund se snažil tyto myšlenky setřást a přemýšlel, jak by se nejlépe dostal na místo, kde roste mateřídouška, aniž by si ho všimli. Šel podél okraje lesa, zabočil a dostal se k malé skupince stromů v blízkosti soutěsky. Jezdci pořád ještě stáli zády k němu, ani ne šest set stop od něj, ale nemohli ho ani slyšet, ani vidět. Raimund se spustil na zem a doplazil se po čtyřech o kousek blíže, a poté si lehl na zem, když zaslechl zvuk šípu z kuše. Muži padli na zem téměř současně, akorát, že o chviličku později v sedle opět seděli tři jezdci, kteří těm padlým byli tak podobní, že od nich nebyli k rozeznání. Dva z nich znal: dráby Ottmara de Bruce. Raimund se schoval ještě hlouběji do úžlabiny. Kdyby ho teď objevili, znamenalo by to pro něj jistou smrt. Objevovalo se stále více vojáků, kteří jako by vyrůstali ze země. Zůstávali těsně nad zemí, tiše postrkovali své kuše. Jeden z jezdců klusal blízko k rokli a poté dal znamení. To, čeho se zde stal svědkem, byla jednoznačně léčka! A ta mohla být určena pouze rodině Wilhelmisových. Raimund znal ten příběh, věděl, že rodiny de Bruceových a Wilhelmisových byly znepřáteleny na život a na smrt. Naposledy v to musel věřit Gernot de Bruce, mladý pruďas, který již v osmi letech v záchvatu vzteku zabil muže, ale jako syn hraběte Ottmara de Bruce unikl spravedlivému trestu. De Bruce si dělal své vlastní zákony, které nemilosrdně prosazoval. 22

Katova schovanka

Gernot byl jeho jediný syn, jeho smrt pro něj byla těžkou ránou, a on přísahal pomstu muži, který Gernota zabil. Raimund ten souboj neviděl, ale slyšel, že Gernot udeřil jako první a Konrád Wilhelmis se s ním moc nepatlal. Konrád potřeboval jen deset úderů, než Gernot ležel v kaluži své krve, s mrtvýma očima nasměrovanýma na nebe. Bylo tam několik svědků, kteří všichni vypovídali totéž: „Byl to spravedlivý boj. Nutná sebeobrana, neboť Konrád se již odvrátil, když Gernot vytáhl svůj meč.“ Raimund znal Konráda Wilhelmise jako přísného, zbožného muže, jehož slovo mělo větší cenu než listina s pečetí krále. Ale ta věc s Gernotem, to byla chyba. Bylo by bývalo stačilo ho odzbrojit a tím ho pokořit. Raimund sáhl po své dýce a pozoroval druhou stranu soutěsky. I tam byli špehové vyřazeni a nahrazeni jinými, kteří s kušemi zaujali pozice. Raimund musel uznat, že de Bruce věděl moc dobře, co má udělat. Střelci museli vyhrabat do země díry a v nich se schovat. Opatrně se vrátil zpět. Tahle past byla nastražena bez chybičky a každou chvíli spadne. Nikdo z těch, kdo uvízne v soutěsce, se z ní živý nedostane. Raimund přesně věděl, jak budou střelci postupovat. Napřed musí odzbrojit jezdce v brnění. S kušemi a silnými šípy to bude hračka. Potom přijdou na řadu pěšáci. Ti, co ještě i tohle přežijou, budou rozsekáni bojovníky s meči. A Raimund proti tomu nemohl nic podniknout. „Pane, ty jsi spravedlivý.“ Dotkl se své modlitební šňůrky. „Ujmi se těch ubohých duší, které naleznou v této bitvě smrt, a přijmi je do své říše.“ Střelci vstali ze svých úkrytů v zemi a zahájili svou krvavou práci. Raimund se tiše modlil, zatímco se soutěskou ozývaly první výkřiky. Tiše jako myška se plížil zpět na okraj lesa. Viděl a slyšel toho dost. Paseka, o které se domníval, že na ní rostou léčivé rostliny, již nebyla daleko. Opatrně chvátal z úkrytu do úkrytu.

*** 23

Sabine Mar tin

Melisandu vytrhl ze spánku výkřik. Vůz sebou škubl a zastavil se. Už zase nějaká díra? Nekonečně dlouhou chvíli bylo ticho jako v hrobě, potom zaslechla známý zvuk. Hukot, který rychle nabíral na intenzitě. Poté utlumený zvuk. Plachta se sesunula na stranu a když se trakař převrátil, pohřbil pod sebou Siegfrieda von Rabensteina. Melisanda na něj nevěřícně civěla. Z jeho krku trčel šíp z kuše, jeho oči byly doširoka rozevřené. Z krku mu bublala krev, víčka mu cukala, jako by byl posedlý zlým duchem. Bez varování se zhroutil a zemřel. Všude kolem se rozlehl křik. Na zem padal jeden šíp za druhým. Někdo hlasitě vykřikoval příkazy, koně neklidně frkali. Melisanda se podívala na svou matku. Byla bledá jako mrtvola a tiskla k sobě Gertrúdu, aby ji ochránila. Hbitě se skrčily mezi truhlu a sud. Beata se třásla, Gertrúda ospale fňukala. „Tak on se opravdu opovážil to udělat,“ šeptala Beata. „Ať je k nám Bůh milostivý.“ Sepjala ruce a modlila se. Opět někdo vykřikl. Gertrúda se zvedla a spustila srdceryvný pláč. Nad vozem teď létaly šípy a s rachotem dopadaly na průvod zprava i zleva. Melisandu, Gertrúdu ani Beatu nezasáhly, šíp jako zázrakem minul káru a její lidský náklad. Kravál způsobený výstřely nebral konce, stejně jako křik mužů. Nakonec už to Melisanda nevydržela. Opatrně vykoukla přes okraj sudu. To, co spatřila, ji k smrti vyděsilo. Nacházeli se v rokli. Po obou stranách byly strmé skalní stěny, které se tyčily do výšky. Voli byli mrtví, stejně jako čeledín, který seděl na voze a poháněl je. Vojáci kolem vozu se dekovali, chránili se před šípy pomocí štítů. Musely tam být přinejmenším dva tucty střelců, kteří číhali ve vysoké trávě v horní části cesty, tak hustě vedle sebe na ně dolů dopadala sprška smrtících kulek. Válečný povyk zesiloval. Melisanda se ustrašeně rozhlížela všemi směry. Kde je otec? A kde Rudger? Ozbrojenci teď doráželi na obrán24

Katova schovanka

ce z obou stran. Melisanda škytla. Srdce jí v hrudi bilo tak prudce, až ji to bolelo. Támhle je otec! Stojí za svými muži a vystřeluje na protivníky jeden šíp za druhým.

*** Rudger a Konrád pozvedli štíty a tím unikli okamžité smrti. Padla téměř třetina mužů, z deseti rytířů žili ještě tři. Ti, co si zrovna povídali, nebo byli nepozorní, a neslyšeli Konrádův výkřik „Zvedněte štíty!“ Těžce obrnění rytíři padali z koní jako přezrálé ovoce ze stromů. S takovým útokem nikdo nepočítal. Vozy byly opláštěny železnými deskami, štítů bylo dostatečné množství, ale moment překvapení byl dokonalý. Přesto se Konrádova obezřetnost, a to množství peněz, které zaplatil, vyplatily. Štíty nechal zpevnit, aby odolaly ostřelování z kuší. Bez tohoto ochranného krunýře by žádný z mužů nepřežil ani první útok. Když sprška šípů ustala, Konrád opatrně vykoukl nahoru. Střelci se stáhli, ale hned poté vypukl útok na konec a začátek průvodu. „První řada štíty,“ vykřikl Konrád. „Druhá řada vystřelit šípy!“ On sám předal svůj štít dál, vzal kuši a vystřeloval jeden šíp za druhým do řad blížících se pěšáků. I ti se chránili štíty, ale každou chvíli opětovně vykřikl nějaký muž, když jeden ze šípů odhalil slabé místo v obranném šiku. Konrádovy toulce se rychle vyprázdnily, a ani šípy mu dlouho nevydržely. Po očku pozoroval svého syna a nemohl si pomoci, navzdory svému strachu pociťoval především hrdost. Rudger bojoval klidně, téměř chladně. I on vystřelil svůj poslední šíp, odhodil kuši a sáhl po svém meči. Konrád pevně držel čepel svého meče. „Rudgere, můj synu, jsem na tebe velmi pyšný. Jdi a zachraň svou matku a své sourozence. Jdi teď hned. Přijdu za tebou.“ 25

Sabine Mar tin

Rudger neváhal a vyrazil vpřed. Na jeho místo se postavili dva vojáci, kteří tím vyplnili mezeru v šiku a se svými dvouručními meči se pustili do útočníků. Čelní řada prořídla a vzklíčila naděje.

*** Melisanda zavýskla. Její otec brzy rozdupe útočníky v prachu a povolá strůjce spiknutí k odpovědnosti. Vtom se spustilo nové krupobití šípů. Lukostřelci postupovali kupředu a likvidovali jednoho obránce za druhým. Muži se již proti šípům nemohli ubránit, štíty ležely za přední linií a byly pro ně nedosažitelné. Melisanda zírala na bojové pole jako ve snu, jako by se nad ním vznášela. Beata se pokoušela přitáhnout ji k sobě za truhlu, ale Melisanda nebyla schopna odtrhnout zrak od toho, co se venku dělo. Proč sem nepřišel otec a Rudger, aby mohly utéct? Ale ne. Sama sobě vyhubovala za to, že je taková hlupačka. Nikdo nemohl nikam utéct. Padli do léčky. Často si s Rudgerem přesně na tohle hráli: soutěska, zepředu i zezadu zablokovaná vojáky, kteří čekali schovaní v lese pod listím, v příkopech a na stromech. Špehové jsou zavražděni a nahrazeni vlastními muži, lest nelze odhalit. Na křížovou palbu luků a šípů stačilo pár mužů, aby zničili celou armádu. Melisanda se zachvěla, sepjala ruce a zaníceně se modlila. „Prosím, nedopusť, aby můj tatínek, moje maminka a moji sourozenci zemřeli, prosím. Neudělali jsme nic špatného. Prosím, prosím. Slibuji, že už nikdy nevynechám mši svatou, a ani si nebudu myslet o páterovi Nikodemusovi něco špatného.“ Výkřiky zraněných mužů byly stále hlasitější, a čím dál pronikavější. Melisanda si nemohla pomoci. Musela se tam opět podívat. Smršť šípů ustupovala, nepřátelé vystříleli veškerou munici, kterou měli. Stále více mužů se snažilo prodrat k obráncům. Otec a přeživší 26

Katova schovanka

vojáci vytvořili falangu a pomocí kopí a dvouručních mečů drželi protivníky od sebe. Všude kolem leželi muži, kteří řvali bolestí, krev zbarvila zem doruda. Melisanda nevěřila, že by mohlo v lidském těle téct tolik krve. Rozpoznala správce domu, starého muže, který již nebyl schopen dál bojovat a ona ho měla ráda jako svého dědečka. Z jeho prsou trčelo několik šípů, ale ještě žil. Rty se mu chvěly, ruce sepjal k modlitbě. Bez přemýšlení vyskočila z vozu nedbajíc na křik své matky, která se třásla strachy, a běžela k němu, klekla si a vzala ho za ruku. Krev vytékala z mnoha ran. „Jsem tady, mistře Albrechte, nemějte strach.“ Otevřel oči a usmál se. „Melisando.“ Jeho pohled zvážněl. „Musíte uprchnout,“ šeptal slábnoucím hlasem. „Okamžitě. Vezměte matku a svou malou sestru a utečte. Ve velké truhle na káře je měšec se zlatými mincemi. Vezměte si ho s sebou. Přivažte si ho kolem těla. Ale pospěšte si. Jinak vás všechny zabijou.“ Melisanda ještě pevněji stiskla jeho ruku. „Ale kam?“ Majordomus zakašlal, z koutků úst mu vytékala krev. „Jděte kousek tamtím směrem.“ Slabým pokynutím hlavy ukázal směrem k vozu. „Tam je křoví jalovce. Za ním vede cesta nahoru. Jděte, Melisando, vyrazte teď hned!“ Oči správce se vypoulily a jeho hlava padla dozadu. Melisandě vytryskly z očí slzy, ale pochopila. Udělala pár skoků a byla u vozu, vyndala z truhly měšec s mincemi, ovázala si ho kolem šatů a zatahala za rukáv matku, která ještě pořád seděla za sudem a pevně k sobě tiskla Gertrúdu. „Musíme odsud pryč, teď hned! Mistr Albrecht je mrtvý. Ukázal mi cestu, kudy můžeme uprchnout.“ Beata zanaříkala a přitiskla si ruku na břicho. „Teď ne,“ zasténala. „Teď ne.“ „Ale ano, mami. Prosím. Pojď už! Musíš žít! Mysli na něho!“ Melisanda ukázala na její břicho, zoufalstvím jí po tvářích stékaly slzy. 27

Sabine Mar tin

Koutkem oka zahlédla, jak jeden z obránců padl na zem po ranách, které mu uštědřili dva útočníci, a zoufale se snažil uniknout smrtelným úderům. Napřed mu usekli jednu ruku, poté mu zapíchli meče do břicha. Trhl sebou, potom najednou ležel tiše. Beata se pokusila vstát, ale neměla k tomu dost sil. Melisanda se snažila ji podepřít, ale nedokázala to. Hledajíc pomoc se rozhlédla kolem sebe. Každý byl zaneprázdněn sám sebou. Těch pár mužů, kteří ještě mohli bojovat, se zarputile bránilo proti přesile, ostatní byli buď mrtví nebo leželi zranění na zemi. Otec ještě stále bojoval v zadní části průvodu, ale už musel o pár metrů ustoupit. V přední části průvodu to nevypadalo jinak. Obránci krok po kroku ustupovali, ačkoliv ztráty útočníků byly značné. Melisanda hledala Rudgera. Už nestál vedle otce. Vůbec nikde ho neviděla. Byl mrtvý? Ta myšlenka ji téměř vyvedla z míry. Sebrala se. Má úkol, musí zachránit matku, Gertrúdu a nenarozené miminko. Opět se otočila k matce, chytla ji za rameno, zoufale s ní zacloumala a ječela na ni: „Musíme odsud pryč! Nerozumělas? Musíme jít pryč. Ihned. Vstaň! Vstaň teď hned! Okamžitě!“ Ale Beata nereagovala. Melisanda neváhala ani vteřinu, a poté matce jednu vrazila. To zapůsobilo. Beata se pomalu vzchopila, příliš pomalu, a i Gertrúda vyskočila. Melisanda jim pomohla při vystupování. Kára se naklonila doprava, Beata ztratila rovnováhu a vypadla dopředu. Melisanda se snažila ji držet, ale věděla, že ji nemůže udržet. Vtom se za ní natáhly dvě ruce. Melisandino srdce poskočilo radostí. Rudger! Žije! Jeho obličej byl potřísněný krví, na levé ruce se mu rozevírala hluboká rána, která mu však zjevně nebránila v tom, aby jednal. „Musíme se odsud dostat pryč,“ řekl klidně. „Otec nepřátele zadrží, dokud nebudeme v bezpečí, a potom přijde za námi. Mnoho z nich jsme zabili. Jsou to koupení zbabělci, kteří pro peníze udělají všechno, ale když jde do tuhého, jsou to poseroutkové. Už to nebude 28

Katova schovanka

dlouho trvat a dají se na útěk.“ Výraz jeho obličeje však prozrazoval, že neříká pravdu. Vzali matku doprostřed mezi sebe, Rudger nesl Gertrúdu, jejíž pláč vystřídalo žalostné fňukání. Tiskla si ruce na uši a s očima plnýma strachu se dívala na to, co se dělo kolem ní. Soutěska zesilovala všechny zvuky, bojový pokřik se nafoukl, jako kdyby byl orkán, řinčení mečů bolelo v uších. Po pár krocích se dostali k jalovcovému křoví a odhrnuli jeho větve. Skutečně. Nahoru po příkrém srázu vedla úzká pěšinka. Melisanda se ještě jednou rozhlédla kolem sebe. Nepřátelé byli už téměř u vozu, zbývalo jim pouze pár stop. Hrozilo, že přední bojová linie bude prolomena, ta zadní se držela, otec a vojáci dokonce uvolnili cestu. Ale to jim stejně nebude nic platné. Bude-li prolomena přední linie, budou ztraceni a nezbyde jim žádná šance na záchranu. Melisandu oslepil světelný záblesk, v ochranném gestu zvedla ruku a podívala se nahoru. Nahoře na skále trůnil jezdec na koni černém jako smůla. Nehybně pozoroval bojový shon. Rozpoznala jeho erb, brnění a vraníka: Ottmar de Bruce. Sráz, který ho dělil od Melisandy a její rodiny, byl vysoký dobrých sto stop. Vypadal, jako by se zlomyslně díval dolů směrem k ní, jako by měl všechen čas světa na to, aby je dohonil. Melisandě projel po zádech ledový mráz, když pozvolna otočil svého koně a pomalu vyrazil vpřed.

*** De Bruce nechal Diabola, aby šel krokem. Naplňovalo ho hluboké uspokojení, že jeho plán vyšel do posledního detailu. Důrazně svým mužům nařídil, aby nezabili ani Melisandu, ani její matku nebo sestru. Rovněž počítal s tím, že jim přispěchá na pomoc Rudger nebo Konrád nebo někdo jiný a na konci pěšinky rozestavil tři hlídky, které měly za úkol nechat ženy projít, a všechny, kteří půjdou za nimi, měly zavraždit. 29

Sabine Mar tin

De Bruce se usmíval. Nebylo to bezdůvodně, že průvod zastavil zrovna na tomto místě. Lov bude zábavný pouze tehdy, když jeho kořist najde únikovou cestu. Právě ve chvíli, když chtěl Diabola pobídnout, zaslechl vzrušené výkřiky. Jeden z vůdců vojáků přiběhl k němu, sklonil hlavu a bez dechu mu podával zprávu: „Hrozí, že zadní linie bude prolomena, pane. Konrád Wilhelmis a dva rytíři již zabili dvanáct mužů.“ De Bruce tomu nemohl uvěřit. Wilhelmis musel být spojen s ďáblem. Jak jinak by mohl odolávat této přesile? Avšak de Bruce na ďábla nevěřil. „Pošlete dolů do soutěsky střelce,“ přikázal. „Potom zavolejte mého setníka, Eberharda von Säckingena. Ať tu hru ukončí. A zapamatujte si: nakonec stáhnu všechny zbabělce z kůže.“ Snažil se zahnat vztek, který v něm začínal klíčit kvůli tomu, že přece jen došlo k nemožnému, a on bude muset dolů do soutěsky, aniž by mohl vyměnit koně. Jedním škubnutím otočil Diabola, proklel slabochy, kteří při sebemenším náznaku nebezpečí ustoupí, a vyrazil nahoru. Dobře, že on i Diabolo jsou chráněni tvrdou ocelí! Někteří z pěšáků mu běželi naproti, v očích se jim zračila smrt. Prvnímu usekl mečem hlavu. Ostatní zůstali zděšeně stát. De Bruce zamával svým zakrvaveným mečem a vydal bojový pokřik. A vzápětí nahoru do soutěsky proudili střelci, své luky nahradili štíty a meči. Pěšáci se otočili a rovněž se znovu pustili do bitvy. De Bruce nedokázal říci, jestli to bylo ze strachu před ním, nebo kvůli přibližující se posile. Ale to nehrálo žádnou roli. Ztratil cenný čas. Příliš mnoho času. Jeho kořist už musela dávno dorazit na hřeben kopce. Pokud si nepospíší, rychle projdou tou cestou, kde nejsou stromy a schovají se v lesích, kde by je jen těžko hledal. Nesmí mu uniknout!

*** 30

Katova schovanka

De Bruce tu pěšinu zná, napadlo Melisandu. Ale je dostatečně daleko. Musí soutěsku obejít. Musíme to zvládnout. Vyrazila vpřed a naléhala na Rudgera, aby šli rychleji. „De Bruce nás chce chytit,“ křičela na něj. Poklusem se řítili nahoru po strmé stezce, přičemž Beatu postrkovali a tahali. Každý krok byl utrpením, Gertrúda bez přestání kňourala. Konečně se dostali na vrchol soutěsky, byli zpocení jako myši, a až na Rudgera totálně vyřízení vyčerpáním. Vrátil se o pár kroků a koukal se dolů, pátral, zda něco neuvidí, přišel zpátky k Melisandě a podal jí dýku. „Vezmi si ji. Až já nebudu moci dál bojovat, musíš to dělat ty.“ „Ale ty jdeš přece s námi, Rudgere! Nemůžeš nás tady nechat samotné.“ „Musím vám krýt záda. Linie byly prolomeny, bitva teď řádí kolem vozu. Nahoru po strmém svahu nás sledovali tři muži, kteří šli za námi. Možná i tady na nás čekali, nevím. Zabiju je, a potom přijdu za vámi. Teď jděte, sestřičko. Opět se shledáme. Pokud ne na tomto světě, tak v nebi.“ Beata objala svého syna, po bledých tvářích jí stékaly slzy. Rudger se od ní odtrhl a odstrčil ji. „Tak už konečně utíkejte. Dostaňte se do bezpečí, jinak bylo všechno zbytečné!“

*** Rudger se chviličku díval za svou matkou a svými sestrami, potom si klekl, sepjal ruce a pomodlil se. Zbraně pronásledovatelů řinčely, muži funěli. Rudger malinko pootevřel oči, akorát dostatečně na to, aby mohl vidět, že nepřátelé se řítí po cestě nahoru. Dál se modlil. Muži se zastavili a těžce dýchali. Jeden z nich ukázal na Rudgera. „Úžasné, uznal, že musí zemřít a prosí Boha o milosrdenství.“ Ostatní se zasmáli a pozvedli své meče. Rudger je nechal přijít blíž, potom se rychlostí blesku převa31

Sabine Mar tin

lil dopředu, středem přes útočníky, kteří nebyli schopni dostatečně rychle zareagovat. Vytáhl meč, vymrštil ho do výšky a prvnímu nepříteli jím propíchl krk. Ten s chroptěním klesl k zemi. Ti dva další uskočili o krok zpět. „Ty hnusná malá kryso! Rozsekám tě na kusy,“ zařval jeden z nich. Soptíc vztekem se vrhli na Rudgera, který útoky odrážel ránu po ráně, ale brzy byl na konci svých sil. Vehnali ho o kousek dál, kde bylo pár keřů. Jeden z nich zakopl, Rudger udělal krok dopředu a mečem ho propíchl. Když chtěl meč opět vytáhnout, zjistil, že se tam zasekl, a že to nejde. Položil nohu na hrudní koš, tahal za meč a zároveň cítil, jak ho zasáhla zbraň jeho nepřítele do boku. Jednou rukou popadl čepel a pevně ji držel, tou druhou se mu ještě podařilo uvolnit svůj meč a strčit ho svému vrahovi pod kabátec. Rudger zavrávoral. Věděl, že musí zemřít. Přesto jeho smrt nebyla zbytečná. Jeho matka a sestry uprchly. To jediné se počítá. Pustil čepel, ještě viděl, jak se voják zmítající se v bolesti zašklebil, a poté si ho vzala smrt.

*** Melisanda, Beata a Gertrúda utíkaly dál přes holou rovinu ke stromům, které jim mohou poskytnout ochranu a z posledních sil doběhly k okraji lesa. Těžce oddychujíce se krčily mezi kmeny a rozhlížely se na všechny strany. Melisanda se pokoušela dýchat klidněji a naslouchat. Avšak nic kromě proudění své vlastní krve neslyšela. Najednou ucítila v celém těle strach ze smrti. Dupot kopyt a funění. De Bruce! Pevněji sevřela dýku. Bude bránit svou sestru a svou matku vlastním životem. Odpočinuly si jen pár vteřin, potom Melisanda táhla svou matku dál. Ta se držela za břicho a nepřestávala plakat. Gertrúda na32

Katova schovanka

opak zmlkla. Běžela za nimi jako panenka, s pohledem upřeným do prázdna. Les ne a ne skončit, ptáci poletovali mezi větvemi a rozrušeně vřeštěli. Někdy – Melisanda ztratila veškerý pojem o čase – doklopýtaly na mýtinu. A zkoprněly. Uprostřed ní stál jeden z de Bruceových mužů a v ruce držel meč potřísněný krví. Rudgerův meč! Muž se k nim přiblížil a pohupoval zbraní v ruce. „Váš syn bojoval statečně, to se mu musí nechat. Nebyl bych si pomyslel, že někdo z rodiny Wilhelmisových v sobě má aspoň špetku odvahy. Můžete odejít na onen svět s tím, že zemřel jako bojovník.“ Olízl si rty. „Jak hloupé, že vaše dcery ještě nejsou žádné skutečné ženy. A vy jste těhotná. Jak odpuzující!“ Otřásl se a zašklebil. „Přesto vám nijak neublížím.“ Melisanda by se byla nejraději svalila na zem a už nikdy by nevstala. Rudger je mrtvý! To nemůže být pravda. To nesmí být pravda! Rudger byl nejodvážnější a nejsilnější bojovník, jaký kdy existoval. Kromě otce, samozřejmě. Ten cizí rytíř určitě lže. Ale jak to, že má potom Rudgerův meč? Melisandu vyděsil nějaký zvuk. Naříkání, které bylo hluboké a plné bolesti. Vedle ní se potácela Beata, jen s námahou se udržela na nohách. Melisanda se za ní rychle natáhla a pevně ji držela. Musí se vzchopit. Nesmí to vzdát, když ne kvůli sobě, tak kvůli matce, Gertrúdě a nenarozenému sourozenci! Zhluboka se nadechla a zase vydechla. Musí myslet jasně. Rudgerův vrah je musel předběhnout v lese, aby si na ně mohl počíhat tady na pasece. Přes husté listí ho nemohly vidět. Ale proč mluvil tak podivně? Jako kdyby vypil příliš mnoho vína… A potom si toho všimla. Z jeho kabátce prosakovala krev. Rudger ho musel zranit. Co by měla udělat? Napadnout ho? Ne. Vypadalo to, že ještě pořád je při síle. Musí ho nechat přijít a potom zasáhnout jeho srdce dýkou. To je jediná možnost. „Jste ubohý zbabělec,“ zvolala třesoucím se hlasem. „S kolika muži jste zaútočili na mého bratra? Přinejmenším s deseti, jinak by vás byl 33

Sabine Mar tin

rozsekal na kusy.“ Ukázala na sebe. „A teď si to chcete rozdat se dvěma dívkami a těhotnou ženou. Bravo, urozený rytíři! Jste chloubou svého stavu.“ Muž zrudl. „Ty malá štětko, odporná couro! Vyříznu tvé matce dítě z břicha, tvou sestru pověsím na strom a tobě vytrhnu srdce z živého těla a nacpu ti ho do té tvé nevymáchané huby.“ Přišoural se o pár kroků blíže, zastavil se. Jeho oči se leskly horečkou, čepel jeho meče mu visela volně dolů. Melisanda učinila rozhodnutí. Rozběhla se, běžela přímo k němu, v poslední chvíli ho udeřila hákem a viděla, jak reaguje jako omámený. Pomalu zvedl svůj meč, ale než s ním mohl zaútočit, byla už pryč. Udělala na něj dlouhý nos. „Můj bratr poslal i tebe do horoucích pekel. Zemřeš, ty tlučhubo! Bůh tě přísně potrestá. Budeš se smažit ve věčném ohni, se všemi těmi neznabohy, kteří nás přepadli. Modli se za spásu své duše, modli se!“ Její strach vystřídal bezmezný vztek, rozběhla se, vyskočila před válečníkem do výšky a vrazila mu dýku do prsou. Zřítil se, jako by ho zasáhl blesk a Melisandu strhl s sebou. Překulila se na stranu, opět se postavila na nohy a běžela zpátky k matce a sestře. Beata seděla zády opřená o strom, oči měla zavřené. Její dech byl těžký a nepravidelný. Gertrúda dřepěla vedle ní a tiše brečela. „Pojďme dál, mami,“ úpěnlivě ji prosila Melisanda. Avšak Beata se nehýbala. Chvěla se jí oční víčka, pomalu je otevřela. Na jejím obličeji se objevil něžný úsměv, který se třpytil potem. Natáhla ruku. Na jejích prstech se lepila krev. „Maminko…“ Melisanda nebyla schopna dál mluvit. Beatiny rty se trochu pootevřely. „Byl to šíp. Zasáhl mě už ve voze…“ Zasténala. Melisandě proběhl po zádech mráz. Beata sténala. „Musíš mi slíbit…“ Několikrát se prudce nadechla. „Něco mi slib!“ 34

Katova schovanka

Melisanda mlčky přikývla. „Utíkej dál. Utíkej tak rychle, jak jen dokážeš. Dostaň svou sestru do bezpečí. Ochraň ji před tím netvorem. Uděláš to?“ „Ano, mami. Udělám.“ Melisanda si před Beatou klekla na lesní půdu. Beata přikývla. „A ještě něco, mé dítě. Musíš mi slíbit ještě něco. Přísahej na svůj život.“ Melisanda stiskla své matce ruku. Byla studená jako led. „Ottmar de Bruce musí zemřít. Slib mi, že nenajdeš klid, dokud nebude mrtev. A ty, ty musíš žít, ty nesmíš zemřít.“ Melisanda polkla, měla sucho v krku jako kdyby polykala prach. „Slibuji ti to, maminko. Slibuji. Před Bohem. De Bruce zemře, a já budu žít.“ Beata už neměla sílu na to, aby se usmála. „Hodné dítě. Opět se shledáme. Již vidím nebeské brány. Vypadají přesně tak, jak to říkal páter Nikodemus. Jasné světlo, světlo…“ Beatina hlava klesla na stranu. Melisanda cítila hluboko ve svém nitru lehké chvění. A vlnu tepla, která jí odebrala veškerou bolest. Ta vlna zasáhla její hlavu, náhle byly její myšlenky naprosto jasné. Gertrúda. Musí dostat svou sestru do bezpečí. Zavřela své matce oči, vzala Gertrúdu za ruku a táhla ji pryč. Ale holčička se vzpírala, křičela a kopala do ní. „Nepůjdu s tebou! Zůstanu tady! Pusť mě!“ Melisandě se začaly třást ruce. „Gertrúdo, maminka je mrtvá! Nemůžeš tady zůstat. Musíme jít dál! Rychle!“ Gertrúda křičela, a ještě divočeji mlátila rukama a nohama kolem sebe. „Ne! Ne! Nech mě!“ Melisanda se bázlivě rozhlédla kolem sebe. Ještě bylo všude ticho. Žádné zrádné praskání v křoví. Žádný pronásledovatel v dohledu. Jemně pohladila svou sestru po hlavě. „Neslyšelas, co maminka říkala?“ zeptala se něžně. „Máme dál utíkat. Ona si odpočine a později 35

Sabine Mar tin

přijde za námi. Ale nesmíme déle zůstávat tady. Musíš matku poslechnout, to přece víš.“ Gertrúda vzhlédla a podívala se Melisandě do očí. Přikývla. Pomalu, nekonečně pomalu se zvedla, naposledy se nejistě podívala na svou mrtvou matku, a potom Melisandě dovolila, aby ji vedla dál. Utíkaly rychle ruku v ruce přes mýtinu. Jejich bolavé nohy ochlazovala vlhká tráva. Melisanda se neklidně rozhlédla kolem sebe. Na druhé straně začínalo husté křoví, tam je de Bruce tak snadno nenajde. A bude je muset hledat pěšky. Tamtudy neprojede žádný jezdec. Už jen pár kroků a budou si moci vydechnout. Svištění zaslechla příliš pozdě. Gertrúdina ruka se jí pustila, Melisanda sebou zděšeně trhla. Její sestra ležela v trávě. Její hubená záda prorazil šíp a ten jí roztrhl srdce. Na druhé straně paseky Ottmar de Bruce složil svůj luk. Seskočil ze svého vraníka, postavil se s nohama do široka roztaženýma a dal si ruce v bok. Smál se na plné kolo. Melisanda uskočila do křoví. De Bruce se vmžiku přestal smát. „Jen se schovávej, ty malá čubko. Opravdu věříš, že mi můžeš uniknout? Nikdo se neodváží ti pomoci, neboť by to pro něj znamenalo jistou smrt. Rod Wilhelmisových dnes bude navěky vymazán z povrchu zemského. Nechceš přijít sem a bojovat se mnou? Ne? Tak se sem podívej. Podívej se, jakou mám moc. Ani Bůh mi nemůže v mém záměru zabránit.“ Popadl mrtvou Beatu za ruku a táhl ji pryč od stromu na mýtinu. Tam nechal její nohy padnout do trávy, vytáhl meč a rozpáral jí břicho. Jedním sáhnutím ruky vytáhl kojence, přesekl pupeční šňůru a držel ve výšce krvavý uzlíček, který se snažil dýchat a vydával škytající zvuk. „No? Kde je Bůh? Žádný blesk, žádná potopa. Nic. Moc má ten, kdo si ji vezme.“ De Bruce se podíval směrem, kde Melisanda zmizela v křoví. „Dám ti šanci. Jsi odvážná. Viděl jsem, jak jsi propíchla toho pitomce.“ 36

Katova schovanka

Položil svůj meč na zem a stáhl se na okraj mýtiny. Naprosto klidně vzal luk, natáhl ho a přibil kojence na strom. Ten ani nezakňoural, než zemřel, jeho malinkatým bílým tělíčkem projelo škubnutí. De Bruce se otočil. „Co je, ty malá zrzavá čarodějnice? Tak už vylez! Počkám, než zvedneš meč. Nechceš mě zabít? Zavraždil jsem tvou sestru. A tvého malého bratra. Ano, byl to chlapec, byl to tvůj bratr.“ Ukázal na strom. „Není to hrozné? Nepokřtěný! Tvůj bratr zemřel nepokřtěn, a proto se nedostane do nebe.“ Melisanda zvracela. Celé její tělo se třáslo, jako by ještě stále seděla v tom voze a poskakovala na cestě plné nekonečné řady obrovských děr. Nenápadně pozorovala de Bruce, který si pyšně vykračoval kolem dokola jako kohout. Skutečně by měla možnost, i když ne velkou, ale za pokus to stojí. Jeho meč nebyl dvouruční, ale krátký meč pro boj zblízka. To by mohla dokázat. Slíbila matce, že svou malou sestru dovede do bezpečí. Žalostně selhala. Ale slíbila své matce ještě něco. Přísahala, že de Bruce zabije. Znovu neselže. Příležitost byla příznivá. Pravděpodobně se k němu už nikdy nedostane tak blízko ve chvíli, kdy není ozbrojen. Zavřela oči a představila si, jaké to bude. Vyskočit, rozběhnout se, zvednout meč a krátce předtím, než se k němu dostane, udělat kličku. Ale nepočítal přesně s tímhle? Měl přece možnost její ﬁntu pozorovat. Takže bude kličkování jen předstírat a potom mu vrazí meč do krku. Hledí měl otevřené, tím jí nabídl své hrdlo a jeho brnění ho činilo těžkopádným. „Tak co je? Jsi taky tak zbabělá jako tvůj otec?“ De Bruce opět hulákal přes paseku. „Nevidělas, jak chtěl uprchnout? Chtěl se probojovat se svými směšnými plechovými vojáčky a zdrhnout. Takoví jste všichni, vy Wilhelmisové. Zbabělí, chamtiví a slabí.“ „Lžete!“ Melisandě se třásl hlas. De Bruce se smál. „No, jak myslíš. Tak mi dokaž opak, Melisando Wilhelmisová!“ 37

Sabine Mar tin

Melisanda si klekla a sepjala ruce k modlitbě. Ovládl ji zvláštní klid. Co mohla ztratit? „Milý Bože,“ promluvila. „Možná budu brzy u tebe. A u své rodiny. Ale odpusť mi všechny hříchy, a vezmi mě k sobě. Doufám, že chápeš, že tohoto netvora nemohu nechat žít. Složila jsem svatou přísahu, a tu nelze porušit.“ Políbila kříž, který jí visel kolem krku, pomalu vstala a chtěla se rozběhnout. Avšak nemohla. Někdo ji pevně chytil a pevným držením ruky jí ucpal ústa. Než se stihla vzpamatovat, dotyčný ji zvedl do výšky a odnesl pryč. Zatímco neznámý s ní chvátal přes husté křoví, zoufale metala nohama a snažila se osvobodit. Marně. Jako by byla spoutaná silným lanem, bezmocně sebou mrskala dvě stopy nad půdou lesa, který jako by pod ní prolétal. Větve jí šlehaly do obličeje, vynořovaly se kmeny stromů a opět mizely, a vše, co slyšela, bylo praskání větví a sípání jejího únosce. Nakonec se Melisanda vzdala. Nemělo smysl bránit se proti neuvěřitelné síle tohoto člověka. Někdy ten muž musí zastavit a jistě pro ni bude lepší, když potom nebude naprosto vyčerpaná. Konečně se jeho kroky zpomalily, muž těžce dýchaje zastavil a postavil Melisandu na zem. Ale své sevření neuvolnil. „Tady bychom měli být chvíli v bezpečí,“ slyšela ho Melisanda spíše zabručet než říci. Jeho slova zněla temně a drsně. Ruce, hlas – byla si jistá, že to musí být chlap jako hora, který ji odtud odnesl jako hadrovou panenku a zabránil jí v tom, aby zabila Ottmara de Bruce. Co od ní chce? „Poslyšte!“ Muž se na ni podíval. Jeho obličej byl těsně před jejím, ocelově modré oči pod hustým šedivým obočím se na ni vážně dívaly. Melisanda udělala náznak kývnutí hlavou. „Musím teď sundat svou ruku z vašich úst. Slibujete mi, že nebudete křičet?“ Melisanda cukla hlavou. 38

Katova schovanka

„Dobře. Chápu to jako souhlas.“ Pomalu uvolnil tlak, potom byla její ústa volná. Párkrát se zhluboka nadechla a čekala, co se bude dít dál. Něco v jejím nitru jako by se chtělo uvolnit, s námahou přemohla svůj strach. „Jste dobře vychovaná mladá žena. Teď sundám i druhou ruku. Slíbíte mi, že neutečete? Dáte mi své slovo?“ Melisanda neváhala. Přikývla. Co by jí to taky bylo platné, kdyby se snažila s tímhle chlapíkem bojovat? Byl stokrát silnější než ona a bez zbraně mu byla vydaná napospas. Kromě toho se jí pomalu zmocňoval pocit, že by jí mohl být příznivě nakloněn. V první chvíli si myslela, že je to jeden z de Bruceových mužů, který si s ní chtěl sám pošpásovat. Ale mezitím o tom začala pochybovat. Žádný z těch de Bruceových zaprodanců by se neodvážil sebrat svému pánovi kořist přímo před jeho očima, a tak na sebe přivolat jeho hněv. Kromě toho s ní ten neznámý mluvil přátelsky, téměř uctivě. Když ji pustil, Melisandě se trochu podlomila kolena. Rychle ji podepřel. „Půjde to?“ zeptal se ustaraně. „Jste v pořádku?“ Opřela se o strom, zavřela oči, které ji pálily jako oheň a sáhla si na vlasy. Její spona zmizela. Někde na útěku ji ztratila. „U mě jste v bezpečí, Melisando Wilhelmisová.“ Jeho vřelý hlas na ni působil blahodárně, utěšoval ji, dodával jí odvahu. Potom na něho zděšeně vyjela. „Vy znáte moje jméno?“ Zmateně na něj zamrkala. Hranatý obličej a téměř plešatá hlava jí připadaly známé. Už ho někde viděla. Ale kde to bylo? „Kdo vás v Esslingenu nezná? A vy byste rovněž měla vědět, koho máte před sebou.“ Melisanda polkla. Najednou jí došlo, kde už toho muže spatřila. Na místě, na kterém byla jen jednou. Instinktivně ustoupila o pár kroků dozadu. „Ne,“ zašeptala šokovaně. „Nejsem na tom o nic lépe než vy, Melisando. I mně Bůh seslal těžkou zkoušku tím, že zkřížil mou cestu s vaší zrovna v tomto okamžiku.“ 39

Sabine Mar tin

„Ale, ale, vy jste…“ zadrhávala se Melisanda. „Kat říšského města Esslingen. Je to tak. To jsem já.“ Melisanda potlačila další výkřik strachu. Ze všech lidí ve městě byl kat tím nejvíce nečistým, možná s výjimkou kacířů a vrahů. Neznala dokonce ani jeho jméno. Ale věděla, kde bydlí: v těsné blízkosti vnějších městských hradeb, daleko od všech slušných lidí. Rada města mu tam přenechala domek, katovnu. Nikdo jiný by v něm bydlet nemohl, byl sešlý a měl špatnou pověst, a pravděpodobně byl špinavý a smradlavý. Nejenže ten muž bičoval šejdíře, zlodějům usekával ruce a věšel ubohé hříšníky. Pod svou střechou z krve popravených připravoval různé elixíry a jejich končetiny prodával jako zázračné léčivé prostředky. Melisanda se mimovolně zachvěla. Tento muž se jí dotkl. Naběhla jí husí kůže. Teď byla i ona nečistá, zneuctěná a navěky poskvrněná. Kat si zkřížil ruce na prsou. „Vy si myslíte, že jsem bytost z podsvětí, že? Ano, dotkl jsem se vás. Kdybych to nebyl udělal, byla byste teď mrtvá.“ „To by bylo možná lepší,“ zamumlala Melisanda. „Opravdu? Jak si přejete. Vraťte se zpátky, dovolte de Bruceovi, aby vás rovněž zabil, tak jako vyvraždil zbytek vaší rodiny.“ „Otec ještě žije!“ Kat sklopil zrak. „Ne, nežije. Viděl jsem to na vlastní oči. Zemřel. Jako hrdina, skutečně. Bojoval tak, jak jsem neviděl bojovat žádného muže předtím. Zabil tucet chlapů a mnoho jich zranil. Téměř to ti vrazi vzdali. Můžete být na svého otce hrdá.“ „Ne!“ Hrozilo, že Melisandu pohltí zoufalství a smutek. Vyskočila, sevřela pěsti a ze všech sil křičela: „Ne!“ Kat zbledl. „Ticho, děvče! Nebo vyhecujete de Bruceovy muže, a půjdou nám po krku.“ Melisanda si zděšeně zakryla ústa rukou. Viděla před sebou svého otce, jak se na ni usmívá; viděla před sebou matku, jak ji hladí po vlasech; viděla své sourozence, kteří na ni mávají a volají na ni, že se již 40

Katova schovanka

brzy, velmi brzy znovu shledají. Musela přijmout úkol, který jí Bůh udělil, i když to znamenalo, že se spojí s katem. Rozhodně upřela svůj pohled na muže před sebou. „Jak se jmenujete?“ „Raimund Magnus.“ „Jste příbuzný Alberta Magnuse?“ Ale ne, to není vůbec možné. Albertus Magnus byl velký učenec a mág, a zcela jistě nepocházel z žádné rodiny katů. „Ať už to byl kdokoliv, tohoto Alberta Magnuse neznám. Můj otec se jmenoval Raimund, stejně jako se jmenoval Raimund i jeho otec před ním. Měl jsem bratra, Thomase, avšak ten je již dlouho mrtvý. Žádného Alberta v naší rodině nemáme, já jsem poslední potomek.“ „Albertus Magnus byl velký muž.“ Melisanda si protáhla ramena. „Můj pradědeček ho jednou osobně potkal.“ Raimund jí dal pohybem rukou znamení, aby ztichla. „Ticho!“ zašeptal. Aniž by řekl jediné slovo, vzal Melisandu za ruku a táhl ji za sebou. Také to slyšela, zvuk koní, které si probíjeli cestu křovím. Blížili se ze strany, kde les nebyl až tak hluboký. Melisanda běžela vedle Raimunda Magnuse jako lasička. Snažila se uvolnit svou ruku z jeho, ale on ji držel nemilosrdně pevně. „Nechte těch pošetilostí! Neprahnu po tom, aby mi někdo kvůli vám prořízl krk!“ zašeptal, když krátce zastavila, aby popadla dech. Melisanda zahanbeně sklonila hlavu. Potila se, pot jí stékal dolů po zádech v pramíncích jako potoky. Dupot kopyt ztichl. Možná i pronásledovatelé odpočívali. Dost možná je už téměř dohonili a někde docela blízko číhali na svou kořist. „Tohle není nic pro chlapa, jako jsem já,“ zasténal Raimund Magnus tiše. „Ale je mi to houby platné. Musíme dál. Už jen malý kousíček.“ „Kam jdeme?“ „Tam, kde nás de Bruce nikdy nenajde. Ledaže je to sám ztělesněný ďábel. A teď rychle, jdeme.“ Vyrazil v lehkém poklusu, který byl ale opakovaně zpomalován hustým křovím. 41

Sabine Mar tin

Chvílemi museli lézt po kolenou, aby prolezli pod stromy, které při poslední bouřce popraskaly jako stébla trávy a teď ležely na zemi jeden přes druhý. Tak sice postupovali kupředu s námahou, ale aspoň si mohli být jistí, že jejich pronásledovatelé museli sesednout ze svých koní a rovněž jít pěšky. Přesto slyšeli, jak se de Bruceovi muži stále více přibližovali. Melisandiny plíce doslova hořely, píchalo ji v boku, jako by v nich měla zapíchnutý šíp, ale Raimund ji nelítostně táhl dál. Les prořídl, měkká půda ustoupila tvrdým skalám, na kterých nebudou vidět žádné stopy, které by je prozradily. Melisanda se podívala dopředu. To přece nemůže být pravda! Běželi přímou cestou do slepé uličky! Vpravo i vlevo se tyčily nepřekonatelné skály. A na konci údolí zatarasovala cestu strmá stěna. Z této pasti na myši nebylo úniku, a lovci museli každou chvíli vylézt z lesa za nimi. Tady mohli zastřelit svou kořist šípy jako mladé zajíčky. Co… Než mohla Melisanda domyslet myšlenku do konce, strhl ji Raimund na stranu. Chytil se skalní stěny, která se jako mávnutím kouzelného proutku posunula na stranu a uvolnila otvor. O chvíli později se krčili ve skalním průchodu. Raimund zasunul šutr zpátky, a nyní si Melisanda uvědomila, že tady nebyla ve hře žádná magie ani pekelné čarování. Zvenku ten ulomený kousek skály mohl vypadat jako nepohyblivá skalní formace, ale ve skutečnosti měl tvar kruhu a s vynaložením trochy síly bylo možné ho v místě otesané rýhy malinko odsunout tak akorát na to, aby se člověk mohl protáhnout přes vzniklou štěrbinu. Bylo slyšet zaskřípání jakoby od nějaké závory, a potom Raimundův povzdech úlevy. „Teď si můžeme trochu odpočinout.“ Melisanda neviděla před očima ani ruku. Rovněž zmizely veškeré zvuky zvenčí. Pomalu se sesouvala po holé skále dolů, dokud si nesedla na nějaký ten výčnělek. Slyšela, jak Raimund těžce oddechoval. „Tady jsme v bezpečí. Nikdo kromě mě a vás tuto jeskyni nezná. Ukázal mi ji můj otec a před ním jemu jeho otec. Je to skryté úto42

Katova schovanka

čiště. Do dnešního dne jsem ho nepotřeboval. Ale přesto sem pravidelně chodím a starám se o to, aby bylo vše připraveno. Za chvilku vás opustím, protože se musím vrátit zpět do města. Je potřeba mých služeb.“ Tmou zadunělo klepání dvou kamenů, které narážely jeden o druhý. Zajiskřily jiskry, rozhořel se malý plamínek, a záhy poté již hořela pochodeň, která osvítila drsné rysy kata. „Popravíte nějakého člověka?“ Raimund se tiše zasmál, ale jeho oči zůstaly vážné. „Nikoliv. Naopak. Zachráním jednomu člověku život, bude-li to vůle Boží.“ Sáhl pod svůj tmavý hábit a vyndal hrst plnou rostlin. „Vidíte to?“ Melisanda přikývla. Teď už byla schopná rozeznat téměř všechno, i když barvy byly zvláštně vybledlé a ona viděla jen odstíny šedé. „Listy podbělu a květy řebříčku. Byl jsem v lese, abych je nasbíral. Vlastně potřebuji ještě trochu mateřídoušky. Té se obzvláště dobře daří na mýtině…“ Kousl si do spodního rtu. „Víte, k čemu jsou ty rostliny dobré?“ Zavrtěla hlavou. „Abych mohl vyléčit sněť. Mistr Henrich, sládek, si při štípání dříví sekerou sekl do nohy. Když ho nebudu léčit, zemře nebo přinejmenším přijde o nohu.“ „Vy…“ Melisanda přivřela oči. „Vy léčíte lidi? Jako medikus? Máte to povoleno?“ „Co je mi po tom, jestli je to dovoleno? Mistr Henrich mě úpěnlivě prosil, abych mu pomohl. Zázračný lékař, který o něj dosud pečoval, si vzal své peníze a jeho noha je na tom akorát hůře než předtím. Prý řekl, že rána musí vyhnisat. Taková hloupost! Hnis je šťávou z pekla a kdo hnis neporazí, spatří ďábla rychleji, než se stihne pomodlit Ave Maria.“ Melisanda se pokřižovala. Potom rozhodně vystrčila bradu. „Vy vážně věříte, že tady zůstanu? Sama v této díře? Požaduji, abyste mě 43

Sabine Mar tin

neprodleně odvedl k radnímu města Esslingen, abych mohla podat žalobu na de Bruce. Zavraždil mou rodinu.“ „Na svůj věk vedete troufalé řeči. Vy chcete de Bruce zažalovat? A jak to chcete udělat? Neexistují žádní svědkové, nic, na čem byste mohla svou obžalobu postavit. Pro občany Esslingenu padla vaše rodina za oběť jednomu z mnoha drancujících rytířů, kteří zde tropí neplechu. Je to tak prosté.“ „Vy jste můj svědek.“ Raimund rozvážně zavrtěl hlavou. „No, já nemám v úmyslu podstoupit svou vlastní popravu. Kdybych podal svědectví proti de Bruceovi, stálo by proti mně deset dalších výpovědí, a já bych byl odsouzen k smrti. De Bruce je hrabě. Jeho moc sahá daleko. Musíte se smířit s tím, že mu to projde. A taky se musíte vyrovnat s tím, že vy už neexistujete. Vy jste mrtvá. Stejně jako vaše rodina. Již nikdy více se nesmíte objevit třeba jen v blízkosti Esslingenu. Drábové de Bruce by vás okamžitě chytli a dokončili by své kruté dílo.“ Díval se na ni s přivřenýma očima. „De Bruce určitě nechal vypsat vysokou odměnu za vaši hlavu. Mohl bych vás vydat a vyinkasovat ji.“ Opět bylinky schoval a výhrůžně se naklonil nad Melisandu. „A to je ten nejlepší nápad. Tím se vás zbavím a nebudu s vámi mít žádné další starosti.“ Melisanda ustrnula. Pravou rukou se snažila nahmatat nějaký kámen. Nebyla si jistá, jestli to kat myslel vážně, nebo si jen dovolil špatný vtip. Než mohla kámen zvednout a zaútočit, otočil se a kráčel hlouběji do jeskyně. „Teď pojďte,“ řekl. „Dost bylo vtipkování. De Bruceovi bych neřekl ani jen to, jaké je počasí, kdyby se mě na to zeptal.“ Chodbou v šeru klopýtali jeden za druhým. Světlo pochodně kmitalo na holých skalních stěnách, plašilo netopýry, kteří vystrašeně třepetali křídly. Kat se musel ohnout, aby nenarazil na strop jeskyně, ale Melisanda mohla jít rovně. Nakonec chodba vyústila do oblouku 44

Katova schovanka

a stěny se rozšiřovaly do kopule, která byla asi dvakrát tak vysoká jak dlouhán Raimund Magnus. Raimund pomocí pochodně zapálil lojovou lampu. Po stěnách tancovaly stíny. Melisanda nevycházela z údivu. Stůl, dvě židle, slamník, hrnce nad ohništěm a sud s vodou. „Je ta voda čistá?“ „Jen ji vyzkoušejte. V jeskyni je pramen.“ Raimund nabral do naběračky a podal ji Melisandě. Žíznivě se napila. Chutnala znamenitě. Žije. A složila přísahu. Přísahu, že de Bruce srazí na kolena. Raimund Magnus má pravdu. Musí být opatrná, musí pečlivě plánovat, a hlavně musí zůstat naživu. „Zůstanu tady do té doby, dokud nebudou všichni přesvědčeni o tom, že jsem mrtvá,“ rozhodla se. Jediným škubnutím odtrhla od pasu měšec a podala ho Raimundovi. „Vezměte si ho. Jsou to zlaté mince. Dost na to, abyste se o mě mohl postarat.“ Raimund zvážil měšec, otevřel ho a zahvízdal. „Slušná sumička. Dobře je schováme, abyste je mohla v pravý čas použít pro dobrý účel.“ „Vy je nechcete?“ „A k čemu by mi byly? Mohl bych za ně nějakou dobu pohodlně žít. Ale co bych z toho měl? Musel bych opustit město a nikde bych nebyl váženým občanem. Pravděpodobně by mě někdo vypátral a obvinil z krádeže. Jak jinak by mohl někdo jako já přijít k penězům? Ne, Melisando. Moje místo je v esslingenské katovně, Bůh mi dal před mnoha lety jasné znamení, že to je můj osud, a já ho tedy neopustím. Víte, vydělám si na své živobytí a nejsem na tom nijak špatně. Lidé mě potřebují.“ Melisanda tohoto muže nechápala. Riskoval svůj život, aby ji zachránil. A peníze odmítl. „Proč jste mi pomohl?“ „Protože je to vůle Boží. Už jsem řekl: předhodil mi vás před nohy. Ale dost bylo řečí! Musím jít. Mistr Henrich nesmí zemřít. Je to můj 45

Sabine Mar tin

přítel. Můj jediný přítel,“ dodal trpce. „Zítra opět přijdu a přinesu vám něco k snědku. Do té doby si musíte vystačit tady s tímto.“ Podal jí úzký pytlík s trochou chleba. „Děkuji, mistře Raimunde. To bude stačit. Nemám žádný velký hlad.“ Kat už chtěl vyrazit, avšak Melisanda ho zadržela. „Děkuji. Děkuji za vaši pomoc.“ Podala mu svou ruku a on ji s úsměvem uchopil. Melisanda měla dojem, že v plápolajícím světle lojové lampy spatřila, jak se v jeho očích leskly slzy. Ale nejspíš se jí to jen zdálo. „Ať vás ani nenapadne opustit jeskyni,“ varoval ji. „Druhý východ sice leží daleko od soutěsky, ve které vás přepadli, avšak ve skutečnosti je vzdálen jen půl míle od bran města Esslingen, nicméně drábové de Bruce jsou zcela jistě ještě stále ve střehu a číhají.“ Odtáhl ruku a zmizel v chodbě na druhém konci jeskyně, kde ho pohltila tma. Melisanda ještě dlouho slyšela ozvěnu jeho kroků. Nakonec měla dojem, že v dálce zaslechla nějaký zvuk jako škrábání. Poté se ponořila do ticha. A s tichem se vrátila vzpomínka na hrůzy, ke kterým došlo, opět před sebou vše viděla jasně jako obrazy. Matku, její obličej pokřivený bolestí, jak si tiskla ruku na smrtelnou ránu. Gertrúdu, jejíž srdce probodl šíp. Svého malého bratříčka, kterého de Bruce bezcitně přitloukl na strom. A meč potřísněný krví, který patřil Rudgerovi, jejímu báječnému bratrovi, jenž tak statečně bojoval jako vznešený rytíř Gawain. Melisanda se dlouho ani nehnula, naslouchala tlukotu svého srdce a klokotání krve v žilách. Nakonec si lehla na slamník, který voněl čerstvě a čistě, a přes nohy si natáhla přikrývku. To všechno musel být jen sen. Strašlivá noční můra, ze které se brzy probudí. Bolelo ji v krku, svíral se jí žaludek. A potom se konečně usedavě rozplakala.