Copyright © Lauren A. Forry 2016 Translation © Nicole Škorpilová, 2018
ISBN 978-80-7617-112-1
Mamince za to, že mě podpořila a dala mi čas a prostor k tomu, abych se stala tím, čím jsem chtěla být.
Tajemství Abigale Hall
Prolog V zapomenutém koutě velšské krajiny se pod temně zelenými kopci a rozpínajícím se podzemím ukrývá tajemství. Ačkoliv je jen málo těch, co vědí o jeho existenci, všichni cítí jeho přítomnost, neboť nad ním se tyčí dům. Nejeden člověk věřil, že je opuštěný. Zahrady byly zarostlé dlouhými trsy trávy. Nejvyšší okna, která lze vidět za zrezivělými branami, byla zatlučená zašedlými deskami, odstínem připomínajícími starou klisnu. Dům se rozléhal na samotě. Jeho popraskaná fasáda působila na kopcích, které mu vévodily, jako neštovice na kůži. Nikdo tu nežil, až na pár obyvatel: údržbář, jenž má za úkol pečovat o okolí, příliš mladý na takové zatracení; domovnice, která nikdy není s ničím spokojená, ne dokud…; a starý muž, který jen posedává a snaží se zaplnit díry ve své mysli. Pokud by teď někdo v domě byl, viděl by údržbáře kouřícího v kočáru a starého muže, jenž se dívá na svět se zavřenýma očima. Domovnice uklízí sklep. Plameny v peci na chvilku uhasínají, když dovnitř hází staré hadry, aby se pak zase zvedly, jakmile začnou pohlcovat tenké látky. Pak přidá boty, spodní prádlo a nakonec diář. Sleduje, jak stránky obklopuje oheň a kožený přebal se pod tlakem žáru rozpouští a dělají se na něm puchýře. Spokojeně zavřela dvířka od pece, a než začala stoupat po schodech nahoru, aby se vrátila za čekajícím staříkem, oprášila si dlaně o zástěru. „Hotovo. Říkala jsem vám, že se o to postarám, nebo ne?“ uhladila žmolky na jeho ramenou. „Nebyla jiná než ty ostatní, že ne? Není důvod se obávat. Nechcete si teď před večeří trochu odpočinout?“ Doprovázela ho po domě, přičemž si uvědomila, co ji tu ještě čeká práce: zapálit oheň v ložnici, objednat více uhlí pro východní křídlo domu, seškrábat krev z podlahových prken. V tak velkém domě, jako je tento, je stále co dělat. Když otevírala dveře na verandu, zasekly se. Škubala s nimi, až povolily. Tenhle dům se jí vždycky nakonec podvolí. Nechala starého pána, aby se kochal jedním ze svých oblíbených výhledů – na hřbitov na západní straně. Slunce mělo každou chvíli zapadnout, 7
Lauren A. Forry
ale prozatím vrhalo karmínové paprsky na staré náhrobní kameny, u nichž kdosi vyčkával a sledoval dům. Hospodyně se vrátila do svého křídla, zanechávajíc za sebou stopy v nánosu prachu v zakrvácených chodbách pro služebnictvo, a na chvíli se zastavila, aby vyčistila ještě vlhkou krvavou skvrnu na odlupující se tapetě. Ve své komůrce u kuchyně se pohodlně posadila za psací stůl a ze zásuvky vytáhla důvěrně známé psací potřeby. Než vzala do ruky pero, namočila opotřebovaný brk do červeného inkoustu a vytvořila písmeno, které působilo, jako by bylo psané v dávných dobách a jako by ho teď někdo jen znovu obkreslil. Jediné, co se mění, jsou jména. Zítra pojede do vesnice a dopis odešle. Nesnáší zpoždění, ale všechno má svůj čas. Už jen pár týdnů a pan Brownawell bude mít novou pomocnou sílu. Usmívala se nad ostrou hranou obálky, po které přejížděla prsty. Když přicházející šero zahalilo dům do temnoty, ti, co byli na hřbitově, ho sledovali a plakali nad těmi, kdo se k nim ve stínech kopců brzy připojí.
8
Tajemství Abigale Hall
1 „Jedna. Dvě. Tři.“ Tři pomalá, metodická zaklepání prolomila ticho a zcela se neshodovala s hlukem ranního provozu, který pronikal skrze jedinou tabulku kuchyňského okna. „Čtyři. Pět. Šest.“ Každé zaťukání mosazného dveřního klepátka, umocněné šeptaným odpočítáváním, působilo na Eliziny nervy jako tikot hodin. Každá odmlka trvala déle než jednu vteřinu, což poskytovalo krátkodobou úlevu, než zazněl další úder. „Sedm. Osm. Devět.“ Otočila se směrem k hodinám po babičce, a než se pohledem zastavila na ciferníku, očima stoupala po ožehlém soklu a trupu hodin: půl jedenácté. Opozdí se, zase, ale tetička Bess to bude muset akceptovat. V Elizině světě nebylo nic na čas, jen zpoždění v různých mírách. „Deset. Jedenáct. Dvanáct.“ Na Rebeku, jež teď měla zvrásněný a vyzáblý obličej, jak se soustředila, a sípavý hlas, ozývající se skrze malý byt jako šeptání mrtvého, se nemohlo spěchat. Eliza byla celá umouněná od uhelného prachu, a tak si před zrcadlem, jež se nacházelo nad rozhlasovým přijímačem, seškrabávala nehtem u palce špínu z tváří, dokud její kůže nezrudla. Za pihami rozpoznávala matčin kulatý obličej, avšak nic z její krásy. V Rebečině věku toužila být v sedmnácti tak okouzlující jako ženy v matčiných módních časopisech. Ale na jejím pihami posetém obličeji a hnědých vlasech, příliš těžkých, aby se daly naondulovat, nebylo nic okouzlujícího. V myšlenkách zabloudila do minulosti a uviděla svou sestru. Rebeka bude krásná, až jí bude sedmnáct, tím si byla jistá. Ačkoli jí bylo jen dvanáct, už byla obdařená jemnými blonďatými kudrlinami, které perfektně rámovaly ostré lícní kosti, jež zdědila z otcovy strany rodiny. Chlapci na ni budou civět a budou se moct přerazit, až budou žadonit, aby se s nimi vy9
Lauren A. Forry
fotografovala, přičemž ji budou přirovnávat ke kráskám z obrazovek. „Jednadvacet. Dvaadvacet. Třiadvacet.“ Eliza si úhledně přes neupravené vlasy zavázala šátek a odtáhla se od zrcadla. Tak či tak vždycky dávala přednost knihám před filmem. „Máš všechno?“ zeptala se, když Rebeka poskakovala po pokoji. „Myslím, že ano,“ kontrolovala Rebeka obsah svého batůžku. „Jdeme pozdě?“ „Samozřejmě že ne, zlatíčko.“ Eliza vzala svou sestru kolem ramen a vyprovázela ji ze dveří. „Jen si pamatuj, že musíš nechat tetičku Bess na mně.“ Když Rebečin pohled zabloudil k zámku, Eliza se ujistila, že jsou za nimi dveře bezpečně zavřené. „Tak šup. Asi budeme muset běžet.“ Eliza zdatně kličkovala mezi kvasícím odpadem, který zaplňoval chodby a schodiště. Díky čerstvému vzduchu z venku byl dnes zápach o něco snesitelnější než obvykle. „Můžeme to vzít přes Fieldgate Street, abychom ušetřily čas. A pak to střihnout přes Romford. Začali tam čistit ulice od odpadu. Opatrně. Dívej se, kam šlapeš. Hodná holka.“ Těžká vrata se s bouchnutím zavřela. Eliza popadla Rebeku za ruku, když se natahovala k závoře, a táhla ji dolů po schodech na chodník, kde jim překážela v cestě řada lidí, čekajících na List. Rebečiny protesty se v rámusu rušného whitechapelského rána ztratily. Ačkoli se Rebeka snažila vymanit z Elizina sevření, Eliza ji držela ještě pevněji, když se snažily prokličkovat mezi prázdnými koši a ošuntělými kabáty ve frontě. „ ‚Co to má za smysl,‘ řekl, ‚když nás stejně všechny zabijou ty bomby?‘ Je mu jen čtrnáct a myslí si, že je to konec světa.“ „A to je jeho omluva pro to, že krade, není to tak? Řekni mu, že to není bomba, čeho by se měl bát. Znárodnění, to je teď…“ Elizin rukáv od kabátu se zachytil o proutěný košík. Omlouvala se, zatímco vcházely do silnice a jen taktak se vyhnuly autobusu číslo patnáct, když spěchaly na druhou stranu, kde stála fronta lidí u galanterie. Potom, co se nadýchaly vzduchu plného výfukových plynů, se zastavila, aby si odkašlala, zatímco Rebeka se vrtala ve svých botách. 10
Tajemství Abigale Hall
„Tohle je hrozná doba. Všeho je nedostatek. Řeknu ti, nestojí to za nic. Přežila jsem dvě války a třetí je za rohem. Počkej a uvidíš.“ „…Je to jen kus tkaničky! Už měsíce čekám na nové…“ Kolem projel donáškový vůz a jeho hluk pohltil celou konverzaci. Eliza je hnala kolem hroutícího se Andersenova útulku na Romford Street, ale Rebeka zpomalovala, až téměř zastavila úplně. „Elizo, počkej! Nemůžu už jít dál.“ „Ale můžeš, když se budeš trochu víc snažit.“ „Ne, nemůžu. Moje boty jsou příliš těsné.“ Snažila se Rebeku za sebou táhnout dál. Každá ztracená vteřina znamenala další a další vteřiny vysvětlování. „To sis holt měla rozmyslet dřív. Mohla jsem ti dát pár mých starých bot.“ „Ale tvoje nohy jsou příliš velké.“ „To ti teda pěkně děkuju.“ „Plavala bych v nich. A vůbec, nikdo už by je neměl nosit!“ Rebeka se zastavila a dupla si. Eliza ji čapla za paži a táhla ji dál, vyhýbajíc se muži na kole. „Dobře, to stačí! Zeptáme se tety Bess, jestli by nemohla postrádat pár kupónů na oblečení. Pokud nepřijdeme moc pozdě, snad by mohla být tak laskavá a pár ti jich dát.“ „Ale říkala jsi přeci, že nebudeme mít zpoždění!“ „Pokud nebudeš pokračovat v cestě, tak ano.“ „Já za to nemůžu. To ty boty!“ Eliza už měla všechny své denní povinnosti za sebou, což znamenalo, že místo pozdní večeře s Peterem by mohla jít po práci rovnou domů. Nebyl čas na Rebečiny stížnosti. Jen pět minut od úřadu se zastavila ve frontě u Dysonova obchodu. „Příděl chleba a vůbec všechny tyhle věci. Nic z toho by se nestalo, kdyby byl v čele stále Churchill. Můj Charlie, on říká…“ Eliza si zkrátila cestu skrze dav a zastavila se na úzké cestě chodníku, neokupovaného davy. „Tady.“ Ohnula se a rozvázala si tkaničky u bot. „Honem. Taky si je rozvaž.“ Eliza do svých velkých bot nacpala kapesníčky a podala je sestře. „Nazuj si je.“ Zatímco si Rebeka nasazovala sestřiny boty, Eliza vložila pár příliš malých bot do batohu. „Lepší?“ „Trochu. Ano.“ 11
Lauren A. Forry
„Dobře. Až tam dojdeme, zase si je vyměníme.“ Běžely do vedlejší ulice a Eliza se snažila ignorovat fakt, že jí vlhnou punčochy, a špínu, zarývající se do kůže na nohou. Teprve před měsícem začalo pořádně mrznout. Městské trhliny ucpával zašedlý sníh, jenž pak zase ve svěžím březnovém vzduchu tál a nechával praskliny opuštěné a vlhké. Mohla by si punčochy umýt. To by bylo fajn. Potom, co si před úřadem znovu vyměnily boty, Eliza Rebeku dostrkala do budovy, aby se nemusela dotýkat dveří. Pach špíny a síry na úzkém schodišti ji dráždil v krku. Ve vzduchu byl cítit nasládlý, uzený odér. Neschopna nadechnout se ucítila, jak se jí zrychluje tep. Kolem krku cítila stále větší tlak a ztěžkla jí hlava, navíc ten pach vyvolal nepříjemné vzpomínky. Když došly do plánovací kanceláře, zhluboka se nadechla a nasála tak odporný pach cigaretového kouře a vyčpělé kávy. Tetička Bess stála uprostřed místnosti, šlukovala z cigarety a na sobě měla ty příšerné červené šaty – ty, o kterých tvrdila, že do jejího pochmurného světa vnesly život. Elize připadaly nevkusné. Hluboký výstřih do V vnesl život tak maximálně do kalhot pana Mosleyho. „A já měla ty květované šaty, pamatuješ? S bledě růžovými…,“ tetička Bess si strčila cigaretu mezi rty. „Ach ano,“ přikývla její kolegyně. „Ano, ty s tím s korzetovým živůtkem?“ „Ano, přesně ty. Věřila bys, že se roztrhly, zrovna tady…“ Tetička Bess s cigaretou v ruce ukázala na rameno. „Jak se to propána mohlo…?“ „Nemám tušení. Asi jsem přibrala, jako by to snad bylo možné s…“ „Měli by zvýšit příděl másla. Tohle zkrátka není…“ „Fér. Ne, to teda není. Ach.“ Eliza se usmála, když si jí konečně všimly. „Čekala jsem vás před hodinou.“ Tetička Bess cosi hledala v kabelce. „Zastavily se mi hodinky,“ řekla Eliza. „Tak si je natáhni.“ 12
Tajemství Abigale Hall
„To jsem udělala.“ „No dobře, nakonec tím škodíš jen sama sobě, to je ti jasné, že ano?“ Teta Bess donesla svou potrhanou přídělovou knížku a vložila ji Elize do rukou, jako by se zbavovala mrtvé krysy. „Ve Woolworths už touhle dobou nebudou mít ani tuk na vaření a tady Harriet mi říkala, že před půl hodinou prodali posledního králíka.“ Její kolegyně Harriet si založila ruce na hrudi a přikývla. „Nemám ráda králíka,“ zamumlala Rebeka. Eliza do ní strčila loktem. „Cos to řekla, mladá dámo?“ „Nic, madam.“ Tetička Bess vyfoukla oblak kouře koutkem úst. „No, já náhodou králíka miluju a moc jsem se na něj dnes těšila.“ „Omlouvám se, madam,“ odpověděly Eliza s Rebekou unisono. Tetička Bess odklepla popel na podnos, ležící vedle jejího lokte. „V pořádku. No, Elizo, raději bys měla jít, dnes v noci zase budou droby. Rebeko, pan Mosley bude potřebovat, abys doběhla do města se spisy. Tak šup.“ Rychlým pohybem hlavy ukázala na kancelář za sebou. Rebeka odspěchala, zatímco Eliza si vkládala knížku do tašky. Tetička Bess se posadila za svůj psací stroj a už jí nevěnovala pozornost. „Teto Bess?“ „Máš dnes spoustu vlastní práce, nebo ne? Rozdáváš cigarety v biografu, nebo co to děláš?“ „Jsem uvaděčka v divadle, ano, madam.“ „Zajistíš, aby bylo všechno jídlo připravené, než odejdeš, ano?“ „Ano. Samozřejmě. Všechno bude připravené, madam.“ „Dobře.“ V popelníku típla cigaretu a do psacího stroje si vložila list papíru. Podívala se na Elizu, kruhy pod jejíma očima měly stejný odstín jako saze v popelníku. Ty šaty jí na půvabu taky nepřidávají, pomyslela si Eliza. „Proč jsi ještě tady?“ „Měla bych otázku.“ „Není tu pro tebe žádná práce. To už jsem ti přece řekla. Harriet sem nemůže vzít ani svou zatracenou dceru, a to pracovala jako ad13
Lauren A. Forry
ministrativní asistentka v úřadu vojenské strategie! Dcera, rozumíš tomu. Takže je ti jasné, že ty nemáš nejmenší šanci.“ „Ne. O to nejde.“ „Dobře, tak o co tedy jde?“ povzdychla si a vytáhla další cigaretu z téměř prázdného balíčku. „Rebeka potřebuje nové boty.“ „To my všichni.“ Škrtla sirkou a zapálila si. „Ty její jsou příliš malé. Za poslední rok dost vyrostla…“ „Tak použij své kupóny na oblečení a nějaké jí obstarej.“ „Pošta nám ještě nenahradila ty, co jsme během stěhování ztratily, a říkali, že…“ „A to je snad můj problém, nebo co?“ Odhodila zhaslou sirku na stůl a s žuchnutím usedla na svou židli. „Je mi líto, Elizo. Opravdu ano. Ale bude muset vydržet. Možná příští měsíc. Zatím může nosit nějaké z tvých bot.“ „Ale ty jsou pro ni moc velké.“ „Sakra, dítě, co čekáš, že s tím udělám?“ „Slečno Haverfordová?“ Pan Mosley, vytáhlý a plešatící, stál ve dveřích své kanceláře. Vypadal, jako by Bůh přes jeho obrovskou kostru natáhl příliš krátkou kůži. Jeho černý oblek, stejný, jaký nosil každý den, mu byl krátký stejně jako ta kůže. „Ano, pane Mosley?“ Tetička Bess se usmála a ukázala zuby, zahnědlé z čaje a cigaret. „Potřebuju ty papíry k Spitalfields.“ „Hned to bude, pane.“ Zvedla se od stolu. „Jestliže není šance, že by byl dnes králík, sežeň nějaký lančmít. Bude to jen minutka, pane Mosley!“ Teta Bess zmizela v hale a nechala Elizu samotnou se svou otevřenou kabelkou. Eliza bez přemýšlení strčila do její tašky ruku, prsty pátrala mezi několika prázdnými krabičkami od cigaret, lahvičkou s pilulkami na bolest hlavy a make-upem, dokud na samém dně nenahmatala jakýsi hrubý papír. Vytáhla neotevřenou obálku a tetiny kupóny na oblečení. Obálku nacpala zpět do zaneřáděné tašky. Kupónovou knížku si vložila do kapsy u kabátu. *** 14
Tajemství Abigale Hall
Lidská zeď před jejich domem změnila výrazy ve tvářích, ale její struktura byla stále stejná. S těžkými pytlovinovými taškami si Eliza proklestila cestu skrz obnošené kabáty a otevřela přední dveře. Vystoupat do třetího patra jí trvalo dlouho, jak se neustále musela vyhýbat odpadkům. V prvním patře minula belhající se paní Hodgkinsovou, která se snažila sejít po schodech dolů. „Něco ti povím, dítě,“ odkašlala si paní Hodgkinsová. „Jestli tyhle tašky tady do zítřka nezmizí, já je snad vyhodím sama!“ „To udělejte, paní Hodgkinsová, a já hned přiběhnu a taky přiložím ruku k dílu.“ Skřípající smích paní Hodgkinsové Elizu doprovázel až ke dveřím jejího bytu. Nějaký čas strávila přípravou večeře, k obědu si šetřila kus chleba a margarín. Pokud si pospíší, je šance, že jí Peter po práci koupí večeři. Vzpomněla si, jak vypadá ve špatně padnoucím kabátu uvaděče, a musela se pousmát. Večeři uskladnila ve spíži, z nákupní tašky vyndala poslední balíček a na spodní část víka naškrábala poznámku: Neříkej to tetě Bess. Eliza zašoupla balík pod postel, protože tušila, že by ho mohla Rebeka během večerního počítání najít. Dupání, které vycházelo z bytu nad nimi, způsobilo, že se v polici sesunuly knihy. Peter a Wendy se s třísknutím skácela úplně. Eliza ji opatrně narovnala, podepřela ji jednou z matčiných porcelánových figurek. Eliza měla z jejich starého domu tucty knih, některé byly stále zabalené v hnědém papíru a úhledně převázané provázkem. Prsty přejížděla po útlých hřbetech a pročítala si jednotlivé tituly, aby se ujistila, že všechny jsou na svém místě. Jakmile tenhle měsíc dostane peníze, zajde znovu k Foylesovi a svou sbírku rozšíří. Narovnala figurku tanečnice tak, že její natažená ruka přesně kopírovala linii hřbetů knih. Prádlo, které pověsila toho rána v obývacím pokoji, bylo stále navlhlé. Uvnitř nic neuschlo, ale věšet věci z okna by nestálo za to. Buď by je někdo ukradl, nebo by byly zašpiněné od prachu z uhlí. V jednom časopise četla, že v Americe mají v každém domě elektrickou sušičku. V Americe měli všechno – nylonky, čokoládu, žvýkačky. Paní Hodgkinsová odtamtud dostávala od syna každý měsíc balíček. Kdyby tam tak také měla rodinu, nebo přítele. Elek15
Lauren A. Forry
trické sušičky. Povzdechla si, když osahala mokrý rukáv Rebečiných hnědých šatů. Pro ně takové věci byly science fiction, uvědomila si. Eliza nechala ruku klesnout a nadechla se. Poprvé za celý den tu bylo ticho. Stála tu obklopená pachem vlhkosti schnoucího prádla mísícím se s vůní mastné, smažící se slaniny. Skrze rozbité kuchyňské okno se sem vkrádal zvuk projíždějících aut. Buch buch. Dole na silnici byla ohromná díra. Dárek od německých vojáků. Autobusy se jí nedokázaly vyhnout. Uslyšela to znovu. Buch Buch. Každý autobus. Každé taxi. Buch buch. Rozhodli se to ignorovat. Předstírali, že tam ta díra není. Předstírali, že na tom nezáleží, i když ve skutečnosti na tom záleželo. Buch buch. Nepřetržitý hluk. Eliza ho slýchávala i ve spánku. Buch buch. Dokonce i když všude kolem bylo ticho, tenhle zvuk přetrvával… Buch buch. Tlukot srdce budovy. Buch buch. Venku zahoukal klakson a všechny ostatní zvuky ustoupily do pozadí – vzrušené rozhovory ve frontě před domem, rádio paní Grandersonové seshora, pravidelné kapání z kohoutku do dřezu. Eliza se podívala na hodiny. Už měla jen hodinu času, než bude muset být v divadle. Zhruba tak dlouho jí zabrala cesta Londýnem. Převlékla se do uniformy, opláchla si obličej a vydala se po zaneřáděném schodišti ven. V půli cesty se jí noha zasekla v otevřené tašce s čajovou sedlinou, plesnivým chlebem a zbytkem ryby. Bojovala s nutkáním zvracet a snažila se nohu uvolnit, ale místo toho omylem vykopla odpadky do vzduchu. Hnijící sajrajt vybuchl, částečky rybou páchnoucího čaje letěly nad dřevěnými schody a roztříštily se o zeď. Když taška dopadla na zem, natáhla si bundu, zkontrolovala si drdol na hlavě a pokračovala v cestě. Zdravíc paní Hodg16
Tajemství Abigale Hall
kinsovou, která se právě namáhavě pachtila po schodech nahoru, se zastavila, aby ochutnala kousek z ryby, která jí přistála ve vlasech. ***
Na všech čtyřech se Eliza natáhla pod sedadlo, aby zpod něj vytáhla umaštěné noviny. Cítila, jak se jí punčochy lepí k neumyté podlaze divadla, když se snažila dosáhnout na okraj papíru. Kdy asi naposledy Jessie vytřela pořádně podlahu? Eliza si otřela dlaň. V kůži měla zažrané neidentifikovatelné černé flíčky. Na ruce se jí leskla hnědá skvrna. Představovala si špínu vsakující se hlouběji a hlouběji do její dlaně, razící si cestu skrze svaly až ke kostem a do žil… „Zkus tohle.“ Nad hlavou se jí vznášela dřevěná vycházková hůl. Držel ji Stephen. Výraz jeho buldočího obličeje byl někde mezi úsměvem a úšklebkem a v jeho křivých zubech byl zaklesnutý kus masa. „Díky.“ Eliza popadla vycházkovou hůl a šmátrala jí pod sedadlem, neschopna zbavit se pocitu špinavosti. „Zase jsi tu poslední, co?“ „Ještě tu jsi přece ty, ne?“ Jeho příšerná voda po holení páchla hůř než ten bordel pod sedadly. Stephen se vychloubal, že mu ji posílá bratranec z Kanady, ale nebylo na co být pyšný. „No copak tě tady můžu nechat samotnou? Chceš, abych…?“ „Ne.“ Omylem zastrčila papír ještě dál. „Mohlo by to být rychlejší, kdybych…“ „Neptala jsem se tě na názor.“ Sklonil se blíž, za krkem cítila jeho horký nakyslý dech. „Jen se snažím pomoct.“ „To je od tebe hezké, Stephene, ale já to zvládnu.“ Posunula vycházkovou hůl za papír a sunula ho směrem k sobě. „Dobře, ale nebyl bych řádný gentleman, kdybych se nenabídl.“ Položil svou těžkou ruku na její rameno. Cítila, jak se dlaň přibližuje k jejímu krku, palcem ji hladil přes blůzu. „Elizo?“ 17
Lauren A. Forry
Když uslyšela Peterův hlas, vyskočila. „Už to mám!“ vykřikla, vytahujíc odpad. Stephen se znovu opřel o sedadlo, když Peter procházel uličkou směrem k nim, se svými zvlněnými rezavými, pomádou ulízlými vlasy a světlými pihami, které v mdlém osvětlení nebyly skoro vidět. Jemu ty pihy docela sluší, pomyslela si. Zanedbaná uniforma, která na jeho štíhlé postavě visela, byla posetá bílými žmolky. Zaplašila nutkání k němu okamžitě jít a obrat z něj jeden žmolek po druhém a posadila se, aby otřela svou špinavou dlaň o stehno. „Nikde jsem tě nemohl najít,“ řekl Peter, snaže se udržet těžké odpadkové pytle. „Purvis chtěl, abych uklidila Jessiiny řady.“ Vyhodila do svého odpadkového pytle umaštěný novinový papír. „To už je podruhé, co prošvihla svou směnu.“ Peter si opřel jeden z pytlů o nohu. „Proboha.“ „Jen klid, Beránku,“ rozesmál se Stephen. „Nevidím, že bys pomáhal.“ „To stačí, pánové.“ Eliza popadla jeden z Peterových pytlů a v druhé ruce držela svůj vlastní. „A nebuď k Jessii tak přísný. Myslím, že si konečně našla novou práci. Chce mi o tom v sobotu povyprávět. Už týdny mluvila o tom, jak tohle místo nenávidí.“ „Začínám na tom být stejně,“ povzdychl si Peter, když si povšiml skvrny na své vestě. „Takže se s ní uvidíš?“ vykřikl Stephen a cenil zuby jako pes. Eliza zavěsila volnou ruku do Peterova rámě a položila si hlavu na jeho rameno. „Včera mi telefonovala. Chtěla se poradit, jak říct ty novinky Purvisovi. Jdeme, Petere. Vyhodíme to a zajdeme na večeři.“ Stephen vyskočil. „Jsem zvaný i já?“ „Zvané jsou jen páry,“ usmála se Eliza a vedla Petera uličkou pryč od nechutné vody po holení. Když byli konečně ve vstupní hale sami, přitáhla si ho blíž. „Je všechno v pořádku?“ zeptal se. „Ano. Je mi fajn. Jen jsem unavená, to je všechno.“ Eliza se ohlédla přes rameno a uviděla Stephena, jak je sleduje z temného místa 18
Tajemství Abigale Hall
u první řady. Vydloubával si ze zubů zbytky jídla a plival je na podlahu. ***
Kostelní zvon zrovna odbíjel celou, když Eliza vstoupila do budovy. Už ten zvuk poslouchala dva roky, ale stále ji to hřálo u srdce. Jedenáct hodin –Rebeka už bude v posteli a tetička Bess si bude stěžovat na prádlo. Možná jí Eliza řekne o elektrických sušičkách. Vsunula klíč do zámku, zatlačila do dveří a v tu ránu dostala facku. Z tety Bess vyzařoval vztek a byl z ní cítit cigaretový kouř. „Dovnitř.“ Elizina tvář byla v jednom ohni, a jakmile za sebou zavřela dveře, sklopila hlavu. Rebeka seděla na kraji ošuntělé pohovky a u jejích nohou ležela krabice s novými botami. Pokud Rebeka plakala, je to už dlouho, co uronila poslední slzu. Teta Bess ji chytla za paži. „Takže?“ Eliza ze své tašky vytáhla kupóny na oblečení a beze slov jí je podala. Chtěla jen, aby už bylo po všem. Ale bylo jí jasné, že tak snadné to nebude. Teta Bess kupóny odhodila na stůl a popadla ze země krabici s botami. „Neříkej to tetičce Bess?“ četla. „Neříkej to tetičce Bess!“ „Rebeka s tím nemá nic společného. To byl můj nápad. Prosím…“ „Samozřejmě, že to byl tvůj nápad! Zatraceně dobře vím, že ona by nikdy nic takového sama od sebe neudělala.“ Víkem od krabice mávala nad hlavou, až se zdálo, že jí setne hlavu jako ostří sekery. „Prosím, nech ji jít do postele.“ Tetička Bess sklopila paži, zabodávajíc nehty do měkkého kartónu víka a zpod její tenké kůže vyčnívaly mrtvolně ztuhlé šlachy. „Ty mi nebudeš říkat, co mám a nemám dělat. Ne v mém domě. Máš zatracený štěstí, že máš vůbec kde bydlet. Nebo bys raději zevlovala někde v Bedford House? Bez tepla? Bez tekoucí vody? Nebo bych to s tebou měla skoncovat a ji poslat do sirotčince?“ 19
Lauren A. Forry Abigale Hall Z anglického originálu ABIGALE HALL, vydaného nakladatelstvím Black & White Publishing Ltd, Edinburgh, 2016, přeložila Nicole Škorpilová Obálku navrhla Lucie Vávrová Odpovědná redaktorka Dana Bryndová Technická redaktorka Vlasta Machová Počet stran 312 Vydala Euromedia Group, a. s. – v koedici s Nakladatelstvím Brána a. s., Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2018 jako svou 10 268. publikaci Sazba Patricie Císlerová Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax.: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz