Issuu

KEN FOLLETT

ZIMA SVĚTA Druhá část trilogie STOLETÍ

KNIŽNÍ KLUB

Přeložili Libuše a Luboš Trávníčkovi

ISBN 978-80-7617-373-6

Památce mých prarodičů Toma a Minnie Follettových, Arthura a Bessie Evansových

POSTAVY POSTAVY

Postavy

Americké RODINA DEWAROVÝCH senátor Gus Dewar Rosa Dewarová, jeho manželka Woody Dewar, jejich starší syn Chuck Dewar, jejich mladší syn Ursula Dewarová, Gusova matka RODINA PEŠKOVOVA Lev Peškov Olga Peškovová, jeho manželka Daisy Peškovová, jejich dcera Marga, Lvova milenka Greg Peškov, syn Lva a Margy Gladys Angelusová, filmová hvězda, také Lvova milenka RODINA ROUZROKHOVA Dave Rouzrokh Joanne Rouzrokhová, jeho dcera BUFFALSKÉ SPOLEČENSKÉ CELEBRITY Dot Renshaw Charlie Farquharson

POSTAVY

DALŠÍ Joe Brekhunov, zločinec Brian Hall, odborářský vůdce Jacky Jakesová, herecká hvězdička Eddie Parry, námořník, Chuckův přítel kapitán Vandermeier, Chuckův nadřízený Margaret Cowdryová, krásná dědička SKUTEČNÉ HISTORICKÉ POSTAVY prezident F. D. Roosevelt Marguerite „Missy“ LeHandová, jeho asistentka viceprezident Harry Truman Cordell Hull, ministr zahraničních věcí Sumner Welles, náměstek ministra zahraničních věcí plukovník Leslie Groves, ženijní vojsko Anglické RODINA FITZHERBERTOVÝCH hrabě Fitzherbert zvaný Fitz princezna Bea, jeho manželka „Klouček“ Fitzherbert, vikomt z Aberowenu, jejich starší syn Andy, jejich mladší syn RODINA LECKWITHOVÝCH Ethel Leckwithová (rozená Williamsová), členka parlamentu za Aldgate Bernie Leckwith, Ethelin manžel Lloyd Williams, Ethelin syn, Bernieho nevlastní syn Millie Leckwithová, Ethelina a Bernieho dcera DALŠÍ Ruby Carter, Lloydův přítel Bing Westhampton, Fitzův přítel Lindy a Lizzie Westhamptonovy, Bingova dvojčata Jimmy Murray, syn generála Murraye May Murrayová, jeho sestra markýz z Lowtheru zvaný Lowthie

POSTAVY

Naomi Averyová, Milliina nejlepší přítelkyně Abe Avery, Naomin bratr SKUTEČNÉ HISTORICKÉ POSTAVY Ernest Bevin, člen parlamentu, ministr zahraničních věcí Německé a rakouské RODINA VON ULRICHOVA Walter von Ulrich Maud, jeho manželka (rozená lady Maud Fitzherbertová) Erik, jejich syn Carla, jejich dcera Ada Hempelová, služebná Kurt, Adin nemanželský syn Robert von Ulrich, Walterův bratranec z druhého kolena Jörg Schleicher, Robertův partner Rebeka Rosenová, sirotek RODINA FRANCKOVA Ludwig Franck Monika, jeho manželka (rozená Monika von der Helbard) Werner, jejich starší syn Frieda, jejich dcera Axel, jejich mladší syn Ritter, šofér hrabě Konrad von der Helbard, Moničin otec RODINA ROTHMANNOVÝCH Dr. Isaac Rothmann Hannelore Rothmannová, jeho manželka Eva, jejich dcera Rudi, jejich syn RODINA VON KESSELOVA Gottfried von Kessel Heinrich von Kessel, jeho syn

POSTAVY

GESTAPO komisař Thomas Macke policejní náčelník Kringelein, Mackeho šéf Reinhold Wagner Klaus Richter Günther Schneider DALŠÍ Hermann Braun, Erikův nejlepší kamarád seržant Schwab, zahradník Wilhelm Frunze, vědec Ruské RODINA PEŠKOVOVA Grigorij Peškov Katěrina, jeho manželka Vladimir zvaný VoloWa, jejich syn Aňa, jejich dcera DALŠÍ Zoja Voroncovová, fyzička Ilja Dvorkin, důstojník tajné policie plukovník Lemitov, VoloWův šéf plukovník Bobrov, důstojník Rudé armády ve Španělsku SKUTEČNÉ HISTORICKÉ POSTAVY Lavrentij Berija, šéf tajné policie Vjačeslav Molotov, ministr zahraničních věcí Španělské Teresa, učitelka negramotných

POSTAVY

Velšské RODINA WILLIAMSOVÝCH Dai Williams, „děda“ Cara Williamsová, „babi“ Billy Williams, člen parlamentu za Aberowen Dave, Billyho starší syn Keir, Billyho mladší syn RODINA GRIFFITHSOVÝCH Tommy Griffiths, politický agent Billyho Williamse Lenny Griffiths, Tommyho syn

ČÁST PRVNÍ

DRUHÁ TVÁŘ

KAPITOLA PRVNÍ 1933

KAPITOLA PRVNÍ

1933

arla věděla, že se rodiče pohádají. Sotva vešla do kuchyně, pocítila závan nepřátelství jako studený vítr, který se proháněl ulicemi Berlína před únorovou chumelenicí a pronikal až do morku kostí. Málem se obrátila a zase vyšla ven. Bylo nezvyklé, že by se hádali. Většinou se k sobě chovali láskyplně – až moc. Carla se vždycky cítila trapně, když se líbali před cizími lidmi. Kamarádi si mysleli, že je to divné: jejich rodiče to nedělali. Kdysi to matce řekla. Ta se potěšeně zasmála. „Den po svatbě nás od sebe oddělila světová válka,“ vysvětlila Carle. Byla rodilá Angličanka, třebaže se to dalo sotva poznat. „Zůstala jsem v Londýně, zatímco on se vrátil do Německa a nastoupil do armády.“ Carla si tuhle historku vyslechla už mnohokrát, ale matku její opakování nikdy neunavilo. „Mysleli jsme, že válka potrvá tři měsíce, jenže jsem ho znovu uviděla až po pěti letech. Celou tu dobu jsem se ho toužila dotknout. TeW se toho nikdy dost nenabažím.“ S otcem to bylo stejně zlé. „Tvoje matka je nejchytřejší žena, jakou jsem poznal,“ prohlásil tady v kuchyni před pouhými pár dny. „Proto jsem si ji vzal. To nemělo nic společného s…“ Hlas mu klesl a matka se spiklenecky zahihňala, jako by Carla v jedenácti letech nevěděla nic o sexu. Bylo to tak trapné. Ovšem občas se pohádali. Carla už uměla rozpoznat příznaky nadcházející hádky. A právě měla propuknout nová. Rodiče seděli proti sobě u kuchyňského stolu. Otec byl oblečený v ponurém tmavošedém obleku s naškrobenou bílou košilí a černou saténovou kravatou. Vypadal elegantně jako vždycky, i když mu vlasy ustupovaly z čela a vesta se pod zlatým řetízkem k hodinkám mírně vzdouvala. V obličeji měl strnulý výraz falešného klidu. Carla ten výraz znala. Takhle se tvářil, když někdo z rodiny udělal něco, co ho rozhněvalo.

KAPITOLA PRVNÍ

V ruce držel týdeník Demokrat, pro který matka pracovala. Pod jménem Lady Maud psala sloupek věnovaný klípkům z politických a diplomatických kruhů. Otec začal předčítat. „Náš nový kancléř Adolf Hitler vstoupil na diplomatickou scénu na recepci prezidenta Hindenburga.“ Carla věděla, že prezident je hlava státu. Byl zvolen, ale stál nad handrkováním každodenní politiky a jednal jako rozhodčí. Kancléř byl předseda vlády. Hitler se sice stal kancléřem, ale jeho nacistická strana neměla v Reichstagu – německém parlamentu – většinu, a tak ostatní politické strany mohly nacistické excesy krotit. Otec mluvil s nechutí, jako by musel hovořit o něčem tak odpudivém, jako je stoka. „V slavnostním fraku se zřejmě necítil dobře.“ Matka se napila kávy a vyhlédla z okna, jako by ji zajímali lidé spěchající do práce v rukavicích a s šálou kolem krku. I ona předstírala, že je klidná, Carla ovšem věděla, že jenom čeká na svou příležitost. Služebná Ada stála u pultu a krájela sýr. Položila před otce talíř, ale ten si ho nevšímal. „Pana Hitlera očividně okouzlila Elisabeth Cerrutiová, kultivovaná manželka italského velvyslance, v růžových sametových šatech lemovaných sobolí kožešinou.“ Matka vždycky psala o tom, co mají lidé na sobě. Říkala, že to čtenáři pomůže, aby si je představil. Sama měla pěkné šaty, ale doba byla zlá a ona si už roky nic nového nekoupila. Dnes ráno vypadala v tmavomodrých kašmírových šatech, které byly patrně staré jako Carla, štíhlá a elegantní. „Signora Cerrutiová, židovského původu, je zanícená fašistka a s Hitlerem si povídali dlouhé minuty. Neprosila ho, aby přestal vyvolávat nenávist k židům?“ Otec odhodil časopis s bouchnutím na stůl. A je to tady, pomyslela si Carla. „Uvědomuješ si, že to rozzuří nacisty,“ poznamenal. „To doufám,“ odpověděla matka chladně. „V den, kdy je potěší, co píšu, s psaním končím.“ „Když se naštvou, jsou nebezpeční.“ V matčiných očích se zablýskl hněv. „Neopovažuj se mě poučovat, Waltře. Vím, že jsou nebezpeční – proto se stavím proti nim.“ „Jenom nevidím důvod, proč je dráždit.“ „Ty je napadáš v Reichstagu.“ Otec byl zvolen do parlamentu za sociálně demokratickou stranu. „Účastním se rozumné debaty.“ Tohle je typické, pomyslela si Carla. Otec se chová logicky, opatrně, dodržuje zákony. Matka má styl a smysl pro humor. On se prosazuje klidnou úporností, ona šarmem a drzostí. Nikdy se spolu nedohodnou. „Nedoháním nacisty k tomu, aby šíleli zuřivostí,“ dodal otec. „Možná proto, že jim moc nevadíš.“

1933

Otce její pohotová odpověW dopálila. Zvýšil hlas. „A ty si myslíš, že je poškodíš vtipkováním?“ „Já se jim vysmívám.“ „A tím nahrazuješ věcnou argumentaci.“ „Jsem přesvědčená, že potřebujeme obojí.“ Otec se rozhněval ještě víc. „Ale, Maud, copak nevidíš, že vystavuješ sebe i rodinu nebezpečí?“ „Naopak. Skutečné nebezpečí spočívá v tom, že by si z nich člověk nedělal posměch. Jaký život by měly naše děti, kdyby se z Německa stal fašistický stát?“ Z takových řečí se Carle dělalo špatně. Nesnášela hovory, že rodině něco hrozí. Život musí pořád pokračovat jako dosud. Přála by si, aby mohla věčně sedět každé ráno v kuchyni, s rodiči na opačných koncích borovicového stolu a Adou u kuchyňského pultu, zatímco bratr Erik teprve dupe po schodech dolů, jako vždycky pozdě. Proč by se mělo cokoli měnit? Při každé snídani naslouchala politickým hovorům a myslela si, že chápe, co rodiče dělají a jak plánují vytvořit z Německa lepší zemi pro každého. Ovšem poslední dobou začali mluvit jinak. Zdálo se, že si myslí, že hrozí nějaké strašné nebezpečí, jenže Carla si neuměla dobře představit, oč jde. „Bůh ví, že dělám, co je v mých silách, abych Hitlera a jeho lůzu zadržel.“ „A já taky. Jenže když to děláš ty, jsi přesvědčen, že je to něco rozumného.“ Matčin obličej ztvrdl roztrpčením. „A když to dělám já, tak mě obviňuješ, že ohrožuju rodinu.“ „A mám k tomu dobrý důvod,“ přikývl otec. Hádka teprve začínala, ale v tu chvíli přišel dolů Erik, přidupal po schodech jako kůň a vklopýtal do kuchyně se školní brašnou na rameni. Bylo mu třináct, o dva roky víc než Carle, a na horním rtu mu vyrážely nevzhledné černé chloupky. Když byli Carla a Erik malí, pořád si spolu hráli; ty dny však minuly, a protože Erik tolik vyrostl, předstíral, že ji považuje za hloupou a dětinskou. Ve skutečnosti byla chytřejší než on a věděla o spoustě věcí, kterým nerozuměl, třeba jako jsou měsíční cykly žen. „Co to bylo za skladbu, jak jsi hrála nakonec?“ zeptal se matky. Ráno je často probouzel klavír. Bylo to velké křídlo Steinway – zděděné, jako samotný dům, po otcových rodičích. Matka hrávala ráno, protože, jak říkala, po zbytek dne má moc práce a večer je už moc unavená. Dnes ráno hrála jednu Mozartovu sonátu a pak nějakou jazzovou skladbu. „Jmenuje se ‚Tiger Rag‘,“ odpověděla Erikovi. „Nechceš sýr?“ „Jazz je dekadentní,“ prohlásil Erik. „Neplácej hlouposti.“ Ada podala Erikovi talíř se sýrem a plátky salámu a on to začal do sebe házet. Carla považovala jeho způsoby za strašné.

KAPITOLA PRVNÍ

Otec se zatvářil přísně. „Kdo ti vykládal tyhle nesmysly?“ „Hermann Braun říkal, že jazz není hudba, že to je jen černošský rámus.“ Hermann byl Erikův nejlepší kamarád; jeho otec vstoupil do nacistické strany. „Hermann by si to měl zkusit zahrát.“ Otec pohlédl na matku a tvář mu zjihla. Matka se na něj usmála. „Tvoje máma mě učila před mnoha lety ragtime, ale já ten rytmus nezvládl,“ pokračoval otec. Matka se zasmála. „Bylo to, jako když učíš žirafu jezdit na kolečkových bruslích.“ Hádka skončila, uvědomila si Carla s úlevou. Začala se cítit lépe. Ulomila si kousek černého chleba a namočila ho do mléka. Jenže teW se chtěl hádat Erik. „Černoši jsou méněcenná rasa,“ namítl vzdorně. „O tom pochybuju,“ poznamenal otec trpělivě. „Kdyby nějaký černošský chlapec vyrůstal v hezkém domě plném knih a obrazů a chodil do drahé školy s dobrými učiteli, mohl by nakonec být chytřejší než ty.“ „To je k smíchu!“ protestoval Erik. „To, co táta říká, není k smíchu,“ vmísila se matka. Mluvila mírně, zlost si už vybila na otci. TeW jí bylo z unaveného hlasu znát jen zklamání. „Jsi ještě hloupý a nevíš, o čem mluvíš, stejně jako to neví Hermann Braun.“ „Ale árijská rasa musí být vyšší – my vládneme světu!“ „Tvoji nacističtí kamarádi neznají dějiny,“ upozornil ho otec. „V době, kdy Němci ještě žili v jeskyních, stavěli staří Egypdané pyramidy. Ve středověku vládli světu Arabové – muslimové znali algebru, když se němečtí princové neuměli ani podepsat. S rasou to nemá nic společného.“ „S čím to tedy má něco společného?“ zeptala se zachmuřeně Carla. Otec na ni pohlédl s láskou. „To je moc dobrá otázka a ty jsi chytrá holka, že se na to ptáš.“ Při jeho chvále zářila potěšením. „Civilizace stoupají a upadají – Číňané, Aztékové, Římani –, ale nikdo ve skutečnosti neví proč.“ „Dojezte, všichni, a oblékněte si kabáty,“ vyzvala je matka. „Už je nejvyšší čas.“ Otec vytáhl hodinky z kapsičky u vesty a pohlédl na ně se zvednutým obočím. „Ještě není pozdě.“ „Musím vzít Carlu k Franckovým,“ připomněla matka. „Dívčí škola je dneska zavřená – nějaká oprava kotelny –, a tak Carla bude u Friedy.“ Frieda Francková byla Carlina nejlepší kamarádka. Jejich matky byly také nejlepší přítelkyně. Friedina matka Monika byla v mládí zamilovaná do otce – ohromná legrace, kterou kdysi vyzradila Friedina babička, poté co vypila příliš mnoho sektu. „Proč nemůže na Carlu dohlédnout Ada?“ zeptal se otec.

1933

„Ada je objednaná k doktorovi.“ „Aha.“ Carla očekávala, že se otec zeptá, co Adě je, ale jen přikývl, jako by to už věděl, a vrátil hodinky do kapsy. Carla se chtěla zeptat, ale cosi jí říkalo, aby to nedělala. V duchu si poznamenala, že se se svou otázkou musí později obrátit na matku. Vzápětí na to zapomněla. Nejprve odešel otec; oblékl si dlouhý černý plášd. Pak si Erik nasadil čepici – co nejvíc dozadu, takže mu málem padala; tohle byl nejnovější módní trend mezi jeho kamarády – a následoval otce ze dveří. Carla s matkou pomohly Adě sklidit ze stolu. Carla Adu milovala skoro tak jako matku. Když byla malá, Ada se o ni starala celou dobu, dokud nebyla dost velká, aby mohla docházet do školy; matka totiž pořád pracovala. Ada dosud manžela neměla. Bylo jí devětadvacet a žádná krasavice to nebyla, i když měla krásný laskavý úsměv. Minulý rok v létě prožila milostný románek s policistou Paulem Huberem, ale nevydrželo jim to. Carla s matkou stály před zrcadlem v hale a upravovaly si pokrývky hlavy. Matka si dávala na čas. Vybrala si tmavomodrý plstěný klobouk s kulatým dýnkem a úzkou krempou, jaký nosí všechny ženy; nasadila si ho však v jiném úhlu, takže vypadal elegantně. Carla si natahovala vlněnou pletenou čepici a přemýšlela, jestli někdy bude mít matčin cit pro styl. Matka se svým dlouhým krkem a bradou a lícními kostmi jako vytesanými z bílého mramoru připomínala bohyni války; vnitřně krásná, to ano, ale rozhodně žádná krasavice. Carla měla stejně černé vlasy a zelené oči, ale vypadala spíš jako hezká panenka než jako socha. Kdysi náhodou zaslechla, jak babička matce říká: „Z toho tvého ošklivého káčátka vyroste labud, uvidíš.“ Carla pořád čekala, kdy se to stane. Když byla matka hotová, vyšly ven. Jejich dům stál v řadě dalších vysokých pěkných domů ve čtvrti Mitte, bývalém centru města vybudovaném pro vysoké státní úředníky a armádní důstojníky, jako byl Carlin dědeček, který pracoval v nedalekých vládních budovách. Carla s matkou jely tramvají po Unter den Linden a pak přesedly na rychlodráhu z Friedrichstrasse do stanice Zoo. Franckovi bydleli na severozápadním předměstí Schönberg. Carla doufala, že uvidí Friedina o tři roky staršího bratra Wernera. Líbil se jí. Někdy si Carla a Frieda představovaly, že se každá vdá za bratra té druhé, budou bydlet v sousedících domech a jejich děti budou nejlepší kamarádi. Pro Friedu to byla jen hra, ale Carla to potají brala vážně. Werner byl pohledný a dospělý, ne trochu praštěný jako Erik. Figurky otce a matky spící v miniaturní manželské posteli v domě pro panenky v Carlině pokoji se jmenovaly Carla a Werner, ale to nikdo nevěděl, dokonce ani Frieda. Frieda měla ještě jednoho bratra, sedmiletého Axela; jenže Axel se

KAPITOLA PRVNÍ

narodil s rozštěpem páteře a potřeboval trvalou lékařskou péči. Žil ve specializované nemocnici na kraji Berlína. Matka si cestou dělala starosti. „Doufám, že to bude v pořádku,“ zamumlala spíš jen tak pro sebe, když vystupovaly. „Samozřejmě to bude v pořádku,“ ujistila ji Carla. „Krásně si to s Friedou užijeme.“ „To jsem nemyslela. Mluvím o tom, co jsem napsala o Hitlerovi.“ „Hrozí nám nějaké nebezpečí? Táta měl pravdu?“ „Tvůj otec se obvykle nemýlí.“ „Co se nám stane, kdyby se na nás nacisti naštvali?“ Matka na ni upřela dlouhý, zvláštní pohled. „Bože můj, do jakého světa jsem tě přivedla?“ povzdechla si a pak zmlkla. Po deseti minutách chůze dorazily k velkolepé vile v rozlehlé zahradě. Franckovi byli bohatí: Friedin otec Ludwig vlastnil továrnu na výrobu rozhlasových přijímačů. Na příjezdové cestě stála dvě auta. Velký nablýskaný černý vůz patřil panu Franckovi. Motor zarachotil a z výfuku stoupl modrý opar. Šofér Ritter v rajtkách zastrčených do vysokých bot stál s čepicí v ruce připravený otevřít dveře. Uklonil se a pozdravil. „Dobrý den, paní von Ulrich.“ Druhé auto byl malý zelený dvousic. Z domu vyšel drobný muž s šedivým vousem a nesl kožený kufřík. Když nastupoval do malého auta, dotkl se klobouku a pozdravil matku. „To by mě zajímalo, co tu doktor Rothmann dělá takhle časně ráno,“ poznamenala matka s obavami. Brzy se to dozvěděly. Ze dveří vyšla Friedina matka Monika, vysoká žena se záplavou rusých vlasů. V bledém obličeji se jí zračila úzkost. Místo přivítání zůstala stát přímo ve dveřích, jako by jim chtěla zabránit ve vstupu. „Frieda má spalničky!“ oznámila. „To je mi moc líto!“ odpověděla matka. „Jak jí je?“ „Mizerně. Má horečku a kašle. Ale Rothmann říkal, že to bude v pořádku. Každopádně ale musí zůstat v karanténě.“ „Samozřejmě. Tys je měla?“ „Měla – když jsem byla malá.“ „Werner taky – pamatuju se, že se strašně osypal. Ale co tvůj manžel?“ „I Ludi je v dětství prodělal.“ Obě ženy pohlédly na Carlu. Spalničky nikdy neměla. Uvědomila si, že to znamená, že s Friedou ten den strávit nemůže. Carla byla zklamaná, ale matka úplně otřesená. „Tenhle týden je náš časopis věnován volbám – chybět nemůžu.“ Vypadala rozrušeně. Všichni dospělí tušili něco zlého ohledně všeobecných voleb, které se měly konat příští neděli. Rodiče se obávali, že nacistům se může podařit získat plnou kontrolu nad vládou. „Navíc přijede na návštěvu moje dávná přítelkyně z Londýna. Přemýšlím, jestli by se nedal Walter přesvědčit, aby si vzal den volna a pohlídal Carlu.“

1933

„Co kdybys mu zatelefonovala?“ navrhla Monika. Telefon doma měl jen málokdo, ale Franckovi ano, a tak Carla s matkou vešly do haly. Přístroj stál na stolečku s dlouhýma tenkýma nohama hned u dveří. Matka zvedla sluchátko a nahlásila číslo do otcovy kanceláře v Reichstagu, budově Říšského sněmu. Spojili ji a ona mu vysvětlila situaci. Chvíli naslouchala, pak se zachmuřila. „Náš časopis bude přesvědčovat sto tisíc čtenářů, aby ve volbách podpořili sociální demokracii,“ naléhala na něj. „Skutečně máš dneska na práci něco důležitějšího?“ Carla dokázala vytušit, jak tenhle spor dopadne. Otec ji moc miluje, to věděla, ale za celých jedenáct let jejího života si ji na celý den nevzal na starost ani jednou. Otcové všech jejích kamarádek byli stejní. Muži takové věci nedělali. Jenže matka občas předstírala, že nezná pravidla, podle kterých žijí ženy. „Tak ji tedy budu muset vzít s sebou do redakce,“ ukončila matka telefonický hovor. „Bojím se pomyslet, co bude Jochmann říkat.“ Pan Jochmann byl její šéf. „Zrovna za feministu ho ovšem považovat nelze.“ Bez rozloučení zavěsila. Carla nesnášela, když se rodiče hádali, a dneska to bylo už podruhé. Celý svět tím znejistěl. Tyhle hádky ji děsily víc než nacisté. „Tak pojW,“ vyzvala ji matka a vykročila ke dveřím. Ani neuvidím Wernera, pomyslela si nešdastně Carla. V tu chvíli se v hale objevil Friedin otec, růžolící muž s černým knírkem, energický a veselý. Přívětivě matku pozdravil a ta se zastavila, aby s ním prohodila pár zdvořilostí, zatímco mu Monika pomáhala do černého svrchníku s kožešinovým límcem. Došel k úpatí schodů. „Wernere!“ zavolal. „Jdu bez tebe!“ Nasadil si šedý plstěný klobouk a vyšel ven. „Už běžím, už běžím!“ Werner seběhl po schodech jako tanečník. Byl vysoký jako otec a s dlouhými zrzavě plavými vlasy byl ještě hezčí. Pod paží nesl koženou brašnu, zřejmě plnou knih; ve druhé držel brusle a hokejku. Navzdory spěchu se zastavil. „Dobré ráno, paní von Ulrich,“ pozdravil zdvořile. Pak pokračoval neformálněji. „Ahoj, Carlo. Sestra má spalničky.“ Carla cítila, že se červená, i když k tomu neměla žádný důvod. „Já vím,“ hlesla. Snažila se vymyslet něco vtipného a zábavného, ale nic ji nenapadlo. „Já je ještě neměla, tak k ní nemůžu.“ „Já je měl, když jsem byl malej,“ informoval ji, jako by to bylo už tak dávno. „Musím padat,“ dodal omluvně. Carla ho nechtěla tak rychle ztratit z očí. Šla za ním ven. Ritter přidržoval zadní dveře otevřené. „Co je to za auto?“ zeptala se Carla. Kluci se v autech vždycky vyznali. „Mercedes-Benz W10 limuzína.“

KAPITOLA PRVNÍ

„Vypadá pohodlně.“ Zachytila matčin pohled, napůl překvapený, napůl pobavený. „Nechcete někam odvézt?“ zeptal se Werner. „To by bylo prima.“ „Zeptám se táty.“ Werner strčil hlavu do auta a něco říkal. Carla zaslechla odpověW pana Francka. „Dobrá, ale honem!“ Otočila se k matce. „Můžeme jet autem!“ Matka váhala jen okamžik. Neměla ráda politické postoje pana Francka – dával peníze nacistům –, za chladného rána ale nehodlala odmítnout svezení v teplém autě. „Je to od tebe moc laskavé, Ludwigu,“ usmála se. Nastoupily. Vzadu bylo místo pro čtyři. Auto se hladce rozjelo. „Předpokládám, že jedeš na Kochstrasse?“ prohodil pan Franck. Na této ulici ve čtvrti Kreuzberg měla svá sídla četná vydavatelství novin a knižní nakladatelství. „Prosím, nezajížděj si. Leipzigerstrasse stačí.“ „S radostí tě odvezu až za dveře – ale nejspíš nechceš, aby tě tvoji levicoví přátelé viděli, jak vystupuješ z auta nadutého boháče.“ Bylo to řečeno trochu žertem, ale trochu ostřejším tónem. Matka ho obdařila okouzlujícím úsměvem. „Ty nejsi nadutý, Ludi – jen trošku buclatý.“ Poplácala ho po přední části kabátu. Zasmál se. „Koledoval jsem si o to.“ Napětí povolilo. Pan Franck zvedl mluvítko a dal Ritterovi pokyny. Carla byla nadšená, že je v autě s Wernerem, a chtěla toho co nejvíc využít k popovídání si s ním, jen nevěděla, o čem má mluvit. Nejvíc ze všeho chtěla říct: „Když jsi starší, myslíš, že by ses mohl oženit s černovlasou a zelenookou dívkou asi o tři roky mladší, než jsi ty – a chytrou?“ Nakonec ukázala na brusle a zeptala se: „Máš dneska zápas?“ „Ne, jen trénink po škole.“ „Na jakém postavení hraješ?“ „Pravé křídlo.“ „Není to dost nebezpečný sport?“ „Není, když jsi rychlá.“ „Musíš být dobrý bruslař.“ „Docela to ujde,“ odpověděl skromně. Carla znovu přistihla matku, jak ji pozoruje se záhadným úsměvem. Nevytušila, co Carla cítí k Wernerovi? Carla si uvědomila, že se znovu začíná červenat. Pak auto zastavilo před školou a Werner vystoupil. „Na shledanou!“ rozloučil se a proběhl bránou do dvora. Ritter pokračoval po jižním břehu kanálu Landwehr. Carla se dívala na nákladní říční čluny převážející zasněžené hromady uhlí, které vypadaly jako hory. Byla zklamaná. Zařídila si možnost, jak strávit s Wer-

1933

nerem víc času tím, že naznačila, že by se ráda nechala svézt autem, a pak ten čas promrhala řečmi o hokeji. O čem by si s ním ráda povídala? Sama nevěděla. „Četl jsem tvou rubriku v Demokratu.“ „Doufám, že se ti líbila.“ „Mrzelo mě, že píšeš neuctivě o našem kancléři.“ „Myslíš, že by novináři měli psát o politicích s úctou?“ odpověděla matka vesele. „To je radikální názor. Pak by nacistický tisk musel psát zdvořile o mém manželovi! To by se jim nelíbilo.“ „Samozřejmě ne o všech politicích,“ odpověděl podrážděně Franck. Projeli rušnou křižovatkou na Potsdamer Platz. Auta a tramvaje soupeřily s koňskými potahy a chodci v chaotické vřavě. „Není lepší, aby tisk mohl kritizovat každého stejně?“ nadhodila matka. „Báječný nápad,“ přikývl. „Jenže vy socialisti žijete v nereálném světě. My praktičtí lidé víme, že Německo nemůže žít z idejí. Lidé musejí mít chleba, boty a uhlí.“ „Plně souhlasím,“ přitakala matka. „Mně samotné by se hodilo trochu víc uhlí. Ale chci, aby Carla a Erik vyrůstali jako občané svobodné země.“ „Přeceňuješ svobodu. Ta člověka šdastným neudělá. Lidi dávají přednost vedení. Já chci, aby Werner a Frieda i chudák Axel žili jednou v zemi, která je hrdá, disciplinovaná a jednotná.“ „A k tomu, aby byla jednotná, potřebujete mladé gaunery v hnědých košilích, kteří mlátí staré židovské kramáře?“ „Politika je drsná. S tím nic nenaděláme.“ „Naopak. Ty a já jsme vůdci, Ludwigu, i když každý svým způsobem. Zodpovídáme za to, aby politika byla méně hrubá – čestnější, rozumnější, méně násilná. Kdybychom na tuto zodpovědnost rezignovali, neplnili bychom svou vlasteneckou povinnost.“ Pan Franck se naježil. Carla toho o mužích moc nevěděla, ale uvědomovala si, že nemají rádi, když je ženy poučují o jejich povinnostech. Matka dneska ráno určitě zapomněla otevřít přívod osobního šarmu. Ovšem napružení byli všichni. Nadcházející volby držely v napětí každého. Auto dorazilo na Leipziger Platz. „Kde ti můžu zastavit?“ zeptal se chladně pan Franck. „Hned tady, to bude prima,“ odpověděla matka. Franck poklepal na skleněnou přepážku. Ritter zabrzdil a spěchal otevřít dveře. „Doufám, že se Friedě brzy udělá líp.“ „Děkuju.“ Vystoupily a Ritter zavřel dveře.

KAPITOLA PRVNÍ

Do redakce to bylo odtud ještě několik minut pěšky, ale matka už očividně nechtěla v autě zůstat. Carla doufala, že se matka nebude s panem Franckem pořád hádat. Mohla by pak mít problém, když by se chtěla vídat s Friedou a Wernerem. To by nesnesla. Nasadily ostré tempo. „Prosím tě, snaž se v redakci chovat hezky,“ nabádala ji matka. Náznak upřímné prosby Carlu dojal; zastyděla se, že matce přidělává starosti. Rozhodla se, že se bude chovat dokonale. Cestou se matka pozdravila s několika lidmi: svůj sloupek už psala, co si Carla pamatuje, a mezi novináři byla známá. Všichni ji nazývali anglicky „lady Maud“. Nedaleko budovy, ve které se nacházela redakce Demokrata, zahlédly někoho známého: seržanta Schwaba. Bojoval s otcem za světové války a pořád nosil po vojensku nemilosrdně sestřižené vlasy. Po válce pracoval jako zahradník, nejprve u Carlina dědečka a později u otce; jenže ukradl peníze z matčiny peněženky a otec ho vyhodil. TeW měl na sobě ošklivou vojenskou uniformu hnědokošiláčů – členů nacistických úderných oddílů SA; nebyli to vojáci, ale nacisté, kteří dostali pravomoc pomocných policistů. „Dobrý ráno, paní von Ulrich!“ zvolal Schwab hlasitě, jako by se vůbec nestyděl, že je zloděj. Ani se nedotkl čepice. Matka chladně přikývla a prošla kolem něj. „To by mě zajímalo, co tu dělá,“ zamumlala znepokojeně, když vcházely dovnitř. Časopis zabíral první poschodí moderní kancelářské budovy. Carla věděla, že dítě tu nebude vítané, a doufala, že dojdou do matčiny kanceláře, aniž je někdo uvidí. Jenže na schodech potkaly pana Jochmanna. Byl to podsaditý muž s tlustými brýlemi. „Co je tohle?“ zabručel s cigaretou v ústech. „My tu teW máme mateřskou školku?“ Matka na jeho hrubost nereagovala. „Přemýšlela jsem o tom, co jste onehdy říkal,“ prohodila. „Jak si mladí představují, že novinařina je úchvatné povolání, a vůbec nechápou, kolik to vyžaduje těžké dřiny.“ Zachmuřil se. „To jsem říkal? No, rozhodně to je pravda.“ „Tak jsem přivedla dceru, aby na vlastní oči viděla, jak to ve skutečnosti vypadá. Myslím, že to bude dobré pro její vzdělání, zvlášd jestli se jednou bude živit psaním. O návštěvě udělá ve třídě referát. Byla jsem si jistá, že budete souhlasit.“ Matka si to všechno právě vymýšlí, ale zní to přesvědčivě, pomyslela si Carla. Málem tomu sama uvěřila. Přívod šarmu byl konečně otevřen. „Nepřijede vám dneska nějaká důležitá návštěva z Londýna?“ vzpomněl si Jochmann. „Ano, Ethel Leckwithová, ale to je dávná přítelkyně – znala Carlu jako miminko.“ Jochmann se trochu uklidnil. „Hmmm. Takže za pět minut máme redakční poradu, jen co si skočím pro cigarety.“

1933

„Carla vám je přinese.“ Matka se obrátila k ní. „O tři domy dál je trafika. Pan Jochmann má rád značku Roth-Händle.“ „Hm, to mi ušetří cestu.“ Jochmann podal Carle jednomarkovou minci. „Až se vrátíš,“ řekla jí matka, „najdeš mě nahoře, hned vedle požárního hlásiče.“ Odvrátila se a uchopila Jochmanna důvěrně za paži. „Myslím, že naše poslední vydání bylo snad zatím vůbec nejlepší,“ poznamenala cestou do schodů. Carla vyběhla na ulici. Matka použila svou typickou směs drzosti a flirtu, a tak jí to prošlo. „My ženy musíme nasadit všechny zbraně, které máme,“ říkávala někdy. Když se nad tím Carla zamyslela, uvědomila si, že k tomu, aby z pana Francka vymámila svezení autem, použila matčinu taktiku. Třeba je nakonec jako matka. Proto se možná na ni matka tak podivně usmívala: viděla sebe samu před třiceti lety. V krámě byla fronta. Jako by si kupovala zásoby kuřiva na dnešní den polovina berlínských novinářů. Nakonec Carla dostala balíček Roth-Händle a vrátila se do budovy Demokrata. Požární hlásič našla snadno – byla to velká páka upevněná na stěně –, ale matka v kanceláři nebyla. Bezpochyby odešla na tu redakční poradu. Carla se vydala po chodbě. Všechny dveře byly otevřené a většina místností zela prázdnotou, až na pár žen, patrně písařek a sekretářek. V zadní části budovy se za rohem objevily zavřené dveře označené „Zasedací místnost“. Carla zaslechla zvýšené mužské hlasy. Zaklepala na dveře, ale nic se neozvalo. Zaváhala, pak stiskla kliku a vešla dovnitř. Místnost byla plná tabákového kouře. Kolem dlouhého stolu sedělo osm nebo deset lidí. Matka byla mezi přítomnými jediná žena. Když Carla zamířila k čelu stolu, aby podala Jochmannovi cigarety a vrátila drobné, všichni překvapeně zmlkli. Ticho v ní vyvolalo pocit, že snad vcházet dovnitř neměla. Jenže Jochmann jí jen poděkoval. „Prosím, pane,“ odpověděla a z nějakého důvodu se maličko uklonila. Muži se zasmáli. „Nová asistentka, Jochmanne?“ zažertoval jeden. Pak už jí bylo jasné, že je všechno v pořádku. Rychle odešla a vrátila se do matčiny kanceláře. Kabát si nesvlékla – byla tu zima. Rozhlédla se kolem sebe. Na stole stál telefon, psací stroj a ležely tu štosy papíru a kopíráků. Vedle telefonu uviděla zarámovanou fotografii zachycující Carlu a Erika s otcem. Snímek byl pořízen před několika lety za jednoho slunečného dne na pláži jezera Wannsee, pětadvacet kilometrů od centra Berlína. Otec měl na sobě šortky. Všichni se smáli. Bylo to ještě předtím, než Erik začal předstírat, že je drsný a vážný muž. Jediná další fotografie visela na stěně a ukazovala matku s hrdinou

KAPITOLA PRVNÍ

sociálně demokratické strany Friedrichem Ebertem, který byl po válce prvním německým prezidentem. Tenhle snímek pocházel z doby asi před deseti lety. Carla se usmála při pohledu na matčiny neforemné šaty s nízkým pasem a na její chlapecký sestřih: v té době to musela být velká móda. Na polici s knihami ležely adresáře, telefonní seznamy, několik cizojazyčných slovníků a atlasů, ale nic ke čtení. V zásuvce psacího stolu našla tužky, několikery nové společenské rukavičky, ještě zabalené v hedvábném papíru, balíček hygienických vložek a zápisník se jmény a telefonními čísly. Carla nastavila na stolním kalendáři dnešní datum, pondělí 27. února 1933. Pak vložila do psacího stroje list papíru. Napsala své celé jméno: Heike Carla von Ulrich. Když jí bylo pět roků, oznámila, že se jí jméno Heike nelíbí, a chtěla, aby všichni používali její druhé jméno; k jejímu překvapení jí rodina vyhověla. Každá klávesa stroje zvedla kovové táhlo, udeřila přes inkoustovou pásku na papír a vytiskla písmeno. Když Carla nešdastnou náhodou stiskla dvě klávesy najednou, typové páky se zasekly. Pokoušela se je uvolnit, ale nešlo to. Stisknutí další klávesy také nepomohlo: teW tu byly tři zaseklé typové páky. Zaúpěla: tak tohle je malér. Hluk z ulice odvedl její pozornost. Přistoupila k oknu. Středem ulice pochodoval tucet hnědokošiláčů a vykřikoval hesla: „Smrt židům! Židi do pekla!“ Carla nechápala, proč se tolik zlobí na židy, kteří vypadají úplně stejně jako kdokoli jiný, jen mají jiné náboženství. Polekalo ji, když spatřila v čele jednotky seržanta Schwaba. Když ho otec vyhodil, bylo jí ho líto, protože věděla, že bude těžko hledat jinou práci. V Německu sháněly práci miliony lidí: otec říkal, že je krize. Ale matka se zlobila: „Jak můžeme mít v domě člověka, který krade?“ Jejich pokřik se změnil. „Pryč s židovským tiskem!“ skandovali. Jeden z nich něčím hodil a na dveřích celostátních novin se rozprskla shnilá zelenina. Pak se ke Carlině hrůze obrátili k budově, ve které se nacházela. Odstoupila od okna a vykukovala podél okraje okenního rámu; doufala, že ji nezahlédnou. Zastavili se před budovou, stále skandovali. Jeden hodil kámen. Zasáhl Carlino okno, nerozbil ho, ale ona přesto maličko vykřikla strachy. Chvilku poté vešla do kanceláře jedna z písařek, mladá žena s červeným baretem. „Co se děje?“ zeptala se a pak vyhlédla z okna. „Ach, sakra.“ Hnědé košile vstoupily do budovy a Carla zaslechla dupot vysokých bot na schodech. Vyděsila se: co tu chtějí? Do matčiny kanceláře vešel seržant Schwab. Spatřil dvě ženy a zaváhal; pak zřejmě dostal kuráž. Popadl psací stroj a prohodil ho zavřeným oknem. Carla a písařka vykřikly.

1933

Chodbou procházely další hnědé košile a vykřikovaly hesla. Schwab sevřel písařce paži a zasyčel: „Tak, miláčku, kdepak máme trezor?“ „V místnosti s archivem!“ odpověděla vyděšeně. „Ukaž mi to.“ „Ano, cokoli!“ Odvedl ji z kanceláře. Carla se rozplakala, ale pak přestala. Napadlo ji, aby se schovala pod stůl, ale váhala. Nechtěla jim ukázat, jaký má strach. Cosi v jejím nitru ji nutilo, aby jim vzdorovala. Co má dělat? Rozhodla se varovat matku. Šla ke dveřím a rozhlédla se chodbou. Hnědé košile vcházely do kanceláří a vycházely z nich, ale až úplně na konec ještě nedorazily. Carla nevěděla, jestli lidé v zasedací místnosti mohli ten povyk slyšet. Rozběhla se po chodbě co nejrychleji, ale zastavil ji hlasitý výkřik. Nakoukla do jedné místnosti a spatřila Schwaba, jak třese písařkou s červeným baretem a řve: „Kde je klíč?“ „Nevím, přísahám, že mluvím pravdu!“ naříkala písařka. Carlu to rozhořčilo. Schwab nemá právo s tou ženou takhle jednat. „Nechte ji, Schwabe, vy zloději!“ zakřičela. Schwab na ni pohlédl s nenávistí v očích, a Carla rázem dostala strach desetkrát větší. Pak se jeho pohled posunul na kohosi za jejími zády. „OdkliWte tu zatracenou holku z cesty,“ přikázal. Někdo ji zezadu zvedl. „Nejsi malá židovka?“ pronesl mužský hlas. „Vypadáš tak s těma černejma pačesama.“ To ji zděsilo. „Já nejsem židovka!“ vykřikla. Hnědokošiláč ji odnesl chodbou zpátky a strčil ji do matčiny kanceláře. Klopýtla a padla na podlahu. „Zůstaň tady,“ zavrčel a šel pryč. Carla se zvedla. Nic se jí nestalo. Chodba teW byla plná hnědých košil a ona se k matce nemohla dostat. Ale musí přece přivolat pomoc. Vykoukla ven z rozbitého okna. Na ulici se shromažWoval houf lidí. Mezi přihlížejícími stáli dva policisté a bavili se. Carla na ně zavolala: „Pomoc! Policie, pomoc!“ Uviděli ji a rozchechtali se. To ji rozzuřilo a díky vzteku nepocidovala takový strach. Znovu se podívala na chodbu. Pohled jí padl na požární hlásič na stěně. Natáhla se a sevřela rukojed. Zaváhala. Poplašné zařízení se nemá používat, pokud není požár, a cedulka na stěně varovala před ošklivými pokutami. Přesto za páku zatáhla. Chvíli se nic nedělo. Možná ten mechanismus nefunguje. Pak se ozval hlasitý, pronikavý zvuk sirény, který stoupal a klesal a zaplnil rázem celou budovu.

KAPITOLA PRVNÍ

Téměř okamžitě se na opačném konci chodby objevili lidé ze zasedací místnosti. Jochmann byl první. „Co se k čertu děje?“ zahulákal hněvivě, až přehlušil houkání sirény. „Tenhle židobolševickej plátek urazil našeho vůdce a my ho zavíráme.“ „Vypadněte z mojí pracovny!“ Hnědokošiláč ho ignoroval a vešel do vedlejší místnosti. O chvíli později se ozval ženský křik a rachot; zdálo se, že někdo převrhl kovový stůl. Jochmann se obrátil k jednomu ze zaměstnanců. „Schneidere – zavolejte okamžitě policii!“ Carla věděla, že to nebude k ničemu. Policisté tu už jsou a nedělají nic. Matka se protlačila houfem lidí a rozběhla se chodbou. „Nestalo se ti nic?“ křičela. Sevřela Carlu do náručí. Carla nechtěla, aby ji konejšila jako dítě. „Nic mi není, neboj se,“ zavrtěla hlavou a matku odstrčila. Matka se rozhlédla. „Psací stroj!“ „Vyhodili ho z okna.“ Carla si uvědomila, že jí teW kvůli zaseklému mechanismu žádný malér nehrozí. „Musíme se odtud dostat.“ Matka sebrala ze stolu fotografii, popadla Carlu za ruku a spěchaly z kanceláře. Když běžely po schodech dolů, nikdo se je nepokusil zastavit. Před sebou spatřily dobře stavěného mladého muže – byl to nejspíš jeden z reportérů –, jak drží jednoho hnědokošiláče v chvatu za hlavu a vleče ho z budovy. Carla s matkou následovaly dvojici ven. Za nimi přibíhala další hnědá košile. Reportér oslovil dva policisty, ke kterým hnědokošiláče dovlekl. „Zatkněte toho muže,“ požádal je. „Přistihl jsem ho, jak v redakci krade. V kapse mu najdete plechovku s ukradenou kávou.“ „Pusdte ho, prosím,“ vyzval ho starší z policistů. Reportér hnědou košili zdráhavě pustil. Druhý hnědokošiláč se postavil vedle svého kolegy. „Jak se jmenujete, pane?“ zeptal se policista reportéra. „Jsem Rudolph Schmidt, hlavní parlamentní dopisovatel týdeníku Demokrat.“ „Rudolphe Schmidte, zatýkám vás za napadení policisty.“ „NebuWte směšný. Chytil jsem ho při krádeži!“ Policista kývl na oba hnědokošiláče. „OdveWte ho na stanici.“ Popadli Schmidta za paže. Zdálo se, že se bude bránit, ale pak si to rozmyslel. „Každý detail tohoto incidentu se objeví v příštím vydání našeho týdeníku!“ varoval. „Žádný další vydání nebude,“ ujistil ho policista. „OdveWte ho.“ Dorazil hasičský vůz a z něj vyskákal tucet hasičů. Jejich velitel stroze promluvil k policistům. „Potřebujeme tu budovu vyklidit,“ oznámil.

1933

„Vradte se na hasičskou stanici, žádný požár tu není,“ řekl jim starší z policistů. „Jsou tu jen příslušníci SA a zavírají komunistický časopis.“ „To mě nezajímá,“ odpověděl hasič. „Ozval se alarm a naším prvním úkolem je dostat všechny ven, i příslušníky SA. Obejdeme se bez vaší pomoci.“ Zavedl své muže dovnitř. „Ach, ne!“ vydechla matka. Carla se otočila a viděla, jak matka zírá na svůj psací stroj, který ležel na chodníku, kam dopadl. Kovový rám se odlomil a odhalil spoje mezi klávesami a typovými pákami. Klávesnice byla deformovaná, válec na jednom konci trčel do prázdna a zvoneček ohlašující konec řádky ležel smutně vedle. Psací stroj nebyl drahocenný předmět, ale zdálo se, že matce je do pláče. Hnědokošiláči a zaměstnanci časopisu vycházeli z budovy, odkud je vyháněli hasiči. Seržant Schwab se vzpíral a vztekle křičel: „Žádnej požár není!“ Hasiči ho jen postrkovali dál. Ven vyšel i Jochmann. „Neměli čas napáchat velké škody – hasiči je zarazili. Ten, kdo spustil požární hlásič, nám prokázal velkou službu!“ prohodil k matce. Carla měla strach, že dostane vynadáno, že způsobila falešný poplach. TeW si uvědomila, že udělala přesně to, co se mělo udělat. Vzala matku za ruku. To jako by matku vytrhlo z chvilkového záchvatu smutku. Otřela si oči rukávem – bylo to nezvyklé a svědčilo to o tom, jak moc je otřesená: kdyby to udělala Carla, dostalo by se jí napomenutí, že má použít kapesník. „Co teW budeme dělat?“ Tohle matka nikdy neříkala – vždycky věděla co dál. Carla si povšimla, že nedaleko stojí dva lidé. Byla to žena asi stejně stará jako matka, velmi hezká a vyzařovala z ní autorita; Carle byla povědomá, ale nedovedla ji zařadit. Vedle ní stál muž natolik mladý, že mohl být její syn. Byl štíhlý a ne moc vysoký, ale vypadal jako filmová hvězda. Měl pohledný obličej, málem až krásný, jen nos měl poněkud rozpláclý, deformovaný. Oba nově příchozí vypadali otřeseně a mladík byl bledý hněvem. První se ozvala žena, promluvila anglicky. „Ahoj, Maud,“ pozdravila; hlas byl Carle vzdáleně povědomý. „Copak ty mě nepoznáváš?“ pokračovala. „Jsem Eth Leckwithová a tohle je Lloyd.“

{ II } Lloyd Williams objevil v Berlíně boxerský klub, kde mohl za pár pencí hodinu trénovat. Nacházel se v dělnické čtvrti zvané Wedding, severně od městského centra. Cvičil s kužely a medicinbalem, skákal přes švihadlo, bušil do boxovacího pytle a pak si nasadil přílbu a dal si pět kol

KAPITOLA PRVNÍ

v ringu. Klubový trenér mu našel sparingpartnera, stejně starého a stejně velkého Němce – Lloyd byl boxer velterové váhy. Německý chlapec měl pěkný rychlý úder, který se dostavoval zcela nečekaně, a Lloyd to párkrát schytal, dokud se mu nepodařilo soupeře složit levým hákem. Lloyd vyrostl v drsné čtvrti, v londýnském East Endu. Když mu bylo dvanáct, trpěl ve škole šikanou. „Mně se stalo totéž,“ řekl mu tehdy nevlastní otec Bernie Leckwith. „Nejchytřejší kluk ve škole, a zasedne si na tebe třídní grázl.“ Táta je žid – jeho matka mluvila jenom jidiš. Vzal Lloyda do aldgateského boxerského klubu. Ethel byla proti, ale Bernie nepovolil, což bylo něco, co se nestávalo často. Lloyd se naučil rychle pohybovat a rozdávat tvrdé údery, a šikanování přestalo. Dopracoval se také k přeraženému nosu, takže už nevypadal tak moc jako hezký kluk. A objevil v sobě talent. Měl rychlé reflexy a bojovnost, které mu v ringu pomáhaly vyhrávat. Trenér byl zklamaný, že Lloyd chce jít studovat na Cambridgeskou univerzitu, a nikoli nastoupit dráhu profesionálního boxera. Osprchoval se, vzal si na sebe znovu oblek, pak šel do dělnické hospody, dal si jedno točené pivo a začal psát nevlastní sestře Millii dopis o incidentu s hnědými košilemi. Millie mu záviděla, že může jet s matkou na tu cestu, a Lloyd jí slíbil, že jí bude často psát. Dnešní ranní šarvátka Lloydem otřásla. Politiku vnímal jako součást každodenního života: matka byla členkou parlamentu, otec městským radním v Londýně a on sám předsedal londýnské odbočce labouristické Ligy mládeže. Jenže politika byla vždycky jen předmětem debatování a hlasování – až do dnešního dne. Ještě nikdy neviděl, aby uniformovaní zločinci vyrabovali nějakou redakci, zatímco policie s úsměvem přihlíží. Tohle byla politika bez rukaviček a jeho to šokovalo. „Mohlo by se tohle stát v Londýně, Millie?“ psal. Instinktivně si nejprve pomyslel, že ne. Ale Hitler měl mezi britskými průmyslníky a majiteli novin obdivovatele. Před pouhými pár měsíci ničemný člen parlamentu sir Oswald Mosley založil Britskou unii fašistů. Podobně jako nacisté i oni se rádi naparovali v uniformách vojenského stylu. Co přijde příště? Dopsal dopis a složil ho, pak se vrátil rychlodráhou do centra města. Měli se s matkou sejít na večeři s Walterem a Maud von Ulrich. Lloyd slýchal o Maud celý život. Maud a jeho matka byly velice zvláštní přítelkyně: Ethel zahájila svůj pracovní život jako služebná v okázalém domě, který patřil rodině Maud. Později společně působily jako sufražetky, zejména usilovaly o dosažení volebního práva žen. Za války vydávaly feministický list Vojákova manželka. Potom se pohádaly kvůli politické taktice a navzájem se odcizily. Lloyd si živě pamatoval londýnskou návštěvu rodiny von Ulrichových v roce 1925. Bylo mu tenkrát deset, dost na to, aby se styděl, že

1933

neumí ani slovo německy, zatímco pětiletý Erik a tříletá Carla byli bilingvní. Tehdy Ethel a Maud svůj spor urovnaly. Zamířil k restauraci nazvané Bistro Robert. Interiér byl zařízen ve stylu art deco: nemilosrdně pravoúhlé židle a stoly a zdobné kovové stojací lampy se stínidly z barevného skla; Lloydovi se však zalíbily škrobené bílé ubrousky stojící v pozoru vedle talířů. Ostatní tři už tu byli. Obě ženy jsou úžasné, uvědomil si, když přicházel ke stolu: klidné a vyrovnané, dobře oblečené, přitažlivé a sebejisté. Hosté u okolních stolů na ně vrhali obdivné pohledy. Lloyda napadlo, kolik smyslu pro módní oblékání matka asi pochytila od aristokratické přítelkyně. Když si objednali, Ethel vysvětlila Maud a Wernerovi smysl své cesty. „V roce 1931 jsem ztratila křeslo v parlamentu,“ řekla jim. „Doufám, že ho při příštích volbách zase získám, ale mezitím si musím vydělávat na živobytí. Naštěstí jsi mě naučila novinařinu, Maud.“ „Moc jsem tě neučila,“ usmála se Maud. „Měla jsi přirozený talent.“ „Píšu sérii článků o nacistech pro News Chronicle a mám smlouvu na knihu pro vydavatele, který se jmenuje Victor Gollancz. Llyoda jsem vzala s sebou jako tlumočníka – studuje francouzštinu a němčinu.“ Lloyd si povšiml jejího hrdého úsměvu a měl pocit, že si to nezaslouží. „Moje tlumočnické schopnosti ještě žádným pořádným testem neprošly,“ poznamenal. „Zatím jsme se setkali většinou s lidmi, jako jste vy, kteří mluví perfektně anglicky.“ Lloyd si objednal smažený telecí řízek, pokrm, jaký v Anglii nikdy neviděl. Zjistil, že je skvělý. Při jídle se ho Walter zeptal: „Neměl bys být ve škole?“ „Máma myslí, že se takhle naučím německy víc, a ve škole s tím souhlasili.“ „Co kdybys chvíli pracoval u mě v Reichstagu? Obávám se, že je to neplacené, ale mluvil bys německy celý den.“ Lloyd byl nadšený. „Strašně rád. To je úžasná příležitost!“ „Pokud tě Ethel může postrádat,“ dodal Walter. Usmála se. „Možná bych ho mohla tu a tam – v případě potřeby – dostat zpátky?“ „Samozřejmě.“ Ethel se natáhla přes stůl a dotkla se Walterovy ruky. Bylo to důvěrné gesto a Lloyd si uvědomil, že pouto mezi těmi třemi je velmi těsné. „Jsi moc hodný, Waltře,“ poděkovala. „To nestojí za řeč. Šikovný mladý asistent, který rozumí politice, se mi vždycky hodí.“ „Nejsem si jistá, jestli politice ještě rozumím já,“ zapochybovala Ethel. „Co se to proboha tady v Německu děje?“ „V polovině dvacátých let jsme si vedli dobře,“ odpověděla Maud.

KAPITOLA PRVNÍ

„Měli jsme demokratickou vládu a hospodářství šlo nahoru. Jenže krach na Wall Street v devětadvacátém roce všechno zničil. TeW jsme v hluboké hospodářské krizi.“ Hlas se jí chvěl nějakou emocí, která se zřejmě blížila zármutku. „Dneska vidíš sto mužů, jak stojí ve frontě na jedno inzerované místo. Já se jim dívám do obličeje. Jsou zoufalí. Nevědí, jak nakrmí děti. Pak jim nacisti nabídnou naději a oni si kladou otázku: Co můžu ztratit?“ Walter vypadal, jako když si myslí, že Maud možná přehání. „Dobrá zpráva je,“ prohodil veselejším tónem, „že se Hitlerovi nepodařilo získat většinu Němců. V posledních volbách dostali nacisti třicet procent hlasů. Nicméně byli nejsilnější stranou; ale Hitler naštěstí vede jen menšinovou vládu.“ „Proto požadoval další volby,“ vmísila se Maud. „Potřebuje nadpoloviční většinu, aby mohl v Německu nastolit brutální diktaturu, jak si přeje.“ „Získá tu požadovanou většinu?“ zeptala se Ethel. „Nezíská,“ odpověděl Walter. „Získá,“ odpověděla Maud. „Nevěřím, že by Němci někdy skutečně hlasovali pro diktaturu,“ namítl Walter. „Ale to nebudou férové volby,“ rozhněvala se Maud. „Jen se podívej, co se dneska stalo našemu časopisu. Každý, kdo kritizuje nacisty, se ocitá v nebezpečí. A jejich propaganda se mezitím šíří všude.“ „Zdá se, že jim nikdo nevzdoruje!“ upozornil Lloyd. Litoval, že nedorazil k redakci časopisu Demokrat dneska ráno o pár minut dřív, aby si to vyřídil aspoň s několika hnědými košilemi. Přistihl se, že zatíná pěst, a přinutil se ruku uvolnit. Pobouření ho však neopouštělo. „Proč stoupenci levice nenapadnou redakce nacistických časopisů? Proč jim neoplatí stejnou mincí?“ „Nemůžeme na násilí odpovídat násilím!“ zvolala Maud důrazně. „Hitler hledá výmluvu, aby mohl tvrdě zakročit – vyhlásit výjimečný stav, zrušit občanská práva a uvrhnout protivníky do vězení.“ Její hlas teW zněl prosebně. „Musíme se vyvarovat všeho, co by mu poskytlo záminku – ad je to pro nás sebetěžší.“ Dojedli. Restaurace se začala vyprazdňovat. Když jim přinesli kávu, přisedl si k nim majitel restaurace, Walterův vzdálený bratranec Robert von Ulrich, a šéfkuchař Jörg. Robert před válkou pracoval jako diplomat na rakouském velvyslanectví v Londýně, zatímco Walter dělal totéž na tamějším německém velvyslanectví – a zamiloval se do Maud. Robert se Walterovi podobal, ale byl oblečen až příliš puntičkářsky – měl zlatou jehlici v kravatě, ozdobný řetízek k hodinkám a dozadu ulízané vlasy. Jörg byl mladší blonWák s jemnými rysy a veselým úsměvem. Seznámili se jako váleční zajatci v Rusku a nyní spolu žili v bytě nad restaurací.

1933

Vzpomínali na svatbu Waltera a Maud, která se konala za velkého utajení v předvečer vypuknutí války. Nebyli na ní žádní hosté, jen ženichův svědek Robert a nevěstina svědkyně Ethel. „V hotelu jsme si dali šampaňské,“ připomněla Ethel, „a pak jsem taktně navrhla, že Robert a já odejdeme, a Walter –“ Potlačila záchvat smíchu. „Walter řekl: ‚Ach, předpokládal jsem, že se společně navečeříme!‘“ Maud se pousmála. „Umíte si představit, jak mě tím potěšil!“ Lloyd koukal do šálku s kávou, cítil se trapně. Ve svých osmnácti byl panic a žerty o líbánkách mu nebyly příjemné. „Ozve se ti Fitz někdy?“ zeptala se Ethel vážnějším tónem Maud. Lloyd věděl, že tajná svatba způsobila strašlivou roztržku mezi Maud a jejím bratrem hrabětem Fitzherbertem. Fitz se sestry zřekl, protože za ním jako za hlavou rodiny nešla a nepožádala ho o svolení ke sňatku. Maud smutně zavrtěla hlavou. „Napsala jsem mu tehdy, když jsme jeli do Londýna, ale nechtěl se se mnou ani setkat. Ranila jsem jeho hrdost, když jsem si vzala Waltera, aniž jsem mu to řekla. Obávám se, že bratr je člověk, který neodpouští.“ Ethel zaplatila účet. Pokud jste měli cizí měnu, bylo v Německu všechno levné. Už se zvedali k odchodu, když k jejich stolu přistoupil neznámý muž a bez pozvání si přisunul židli. Byl to hřmotný chlap s knírkem uprostřed kulatého obličeje. Na sobě měl uniformu SA. „Co pro vás mohu udělat, pane?“ zeptal se chladně Robert. „Jsem kriminální komisař Thomas Macke.“ Chytil kolemjdoucího číšníka za paži a požádal: „Přineste mi kávu.“ Číšník pohlédl tázavě na Roberta; ten přikývl. „Pracuju v politickém oddělení pruské policie,“ pokračoval Macke. „Mám na starosti berlínskou sekci výzvědné služby.“ Lloyd matce tiše tlumočil jeho slova. „Nicméně,“ zvedl Macke obočí, „chci mluvit s majitelem restaurace v soukromé záležitosti.“ „Kde jste pracoval před měsícem?“ zeptal se Robert. Neočekávaná otázka Mackeho poplašila, a on okamžitě odpověděl. „Na policejní stanici v Kreuzbergu.“ „A co jste tam dělal?“ „Měl jsem na starosti registraturu. Proč se ptáte?“ Robert přikývl, jako by něco takového očekával. „Takže jste z policejního archiváře přešel na místo šéfa berlínské sekce výzvědné služby.“ Obrátil se k Ethel. „Když se Hitler koncem ledna stal kancléřem, jeho pochop Hermann Göring převzal úlohu pruského ministra vnitra – který má pod sebou největší policejní síly na světě. Od té doby Göring vyhazuje policisty ve velkém a nahrazuje je nacisty.“ Otočil se

KAPITOLA PRVNÍ

zpátky k Mackemu a sarkasticky poznamenal: „Ovšem v případě našeho neočekávaného hosta jsem si jist, že k povýšení došlo čistě za zásluhy.“ Macke zrudl, ale ovládl se. „Jak jsem říkal, chci mluvit s majitelem o něčem soukromém.“ „Navštivte mě prosím dopoledne. Vyhovuje vám desátá hodina?“ Macke návrh ignoroval. „Můj bratr pracuje v restaurační branži,“ pokračoval zarputile. „Aha! Možná ho znám? Jmenuje se Macke? Jaký podnik vede?“ „Malé zařízení pro dělníky ve Friedrichshainu.“ „Hm. Pak je nepravděpodobné, že bych se s ním setkal.“ Lloyd si nebyl jistý, jestli je moudré, aby se Robert choval tak jízlivě. Macke byl hrubý a žádnou laskavost si nezasluhoval, ale nejspíš by mohl způsobit vážné nepříjemnosti. „Bratr by tuhle restauraci rád koupil,“ pokračoval Macke. „Váš bratr chce stoupat jako vy.“ „Jsme připraveni nabídnout vám dvacet tisíc marek, splatných do dvou let.“ Jörg se rozchechtal. „Dovolte, abych vám něco vysvětlil, komisaři,“ řekl Robert. „Jsem rakouský hrabě. Před dvaceti lety jsem měl zámek a velkostatek v Uhrách, kde žila moje matka a sestra. Za války jsem přišel o rodinu, zámek, půdu a dokonce i o svou vlast, která se… zmenšila.“ Pobavený sarkasmus z jeho hlasu vymizel; slova teW zněla chraplavě, pohnutě. „Přišel jsem do Berlína a neměl jsem nic, jen adresu Waltera von Ulrich, vzdáleného bratrance. Nicméně se mi podařilo otevřít tuhle restauraci.“ Polkl. „Je to vše, co mám.“ Odmlčel se a upil kávy. Ostatní kolem stolu mlčeli. Znovu se uklidnil a do hlasu se mu vrátila jistá nadřazenost. „I kdybyste mi nabídl velkorysou cenu – což jste neudělal –, stejně bych odmítl, protože bych prodával svůj celý život. Nechci k vám být hrubý, i když se chováte nepříjemně. Ale moje restaurace není na prodej za žádnou cenu.“ Zvedl se a podal mu ruku. „Dobrou noc, komisaři Macke.“ Macke si s ním automaticky potřásl rukou, pak vypadal, jako by toho litoval. Zvedl se, očividně rozzlobený. Jeho tlustý obličej teW zbrunátněl. „Ještě si promluvíme,“ řekl a vyšel ven. „Hulvát,“ ulevil si Jörg. „Vidíš, co si musíme nechat líbit?“ řekl Walter Ethel. „Jen proto, že má na sobě uniformu, může si dělat, co se mu zachce!“ Lloyda znepokojila Mackeho sebejistota. Vypadal, jako by nepochyboval, že může restauraci koupit za cenu, kterou uvedl. Na Robertovo odmítnutí reagoval, jako by to bylo jen dočasné zdržení. To jsou nacisté už tak mocní? Tohle je něco, co chce Oswald Mosley se svými britskými fašisty –

1933

zemi, kde je vláda zákona nahrazena zastrašováním a bitím. Jak můžou být lidé tak strašně hloupí? Oblékli si kabáty, nasadili klobouky a popřáli Robertovi a Jörgovi dobrou noc. Sotva vyšli ven, Lloyd ucítil kouř – ne tabákový, ale jiný. Všichni čtyři nesedli do Walterova auta BMW Dixi 3/15, o kterém Lloyd věděl, že je to Austin Seven německé výroby. Když projížděli parkem Tiergarten, předjely je dva hasičské vozy se zvonícími zvonky. „To by mě zajímalo, kde ten požár je,“ přemýšlel nahlas Walter. O chvilku později spatřili mezi stromy zář plamenů. „Zdá se, že je to blízko Reichstagu,“ usoudila Maud. Walter rázem změnil tón hlasu. „Raději se podíváme,“ rozhodl znepokojeně a prudce odbočil. Pach kouře zesílil. Lloyd viděl, jak nad vrcholky stromů šlehají k obloze plameny. „To je velký požár,“ vydechl. Z parku vyjeli na Königs Platz, široké náměstí mezi budovou Reichstagu a operním domem Kroll na protější straně. Říšský sněm byl v plamenech. Za řadami klasicistních oken tančilo červené a žluté světlo. Centrální kupolí vyrážely vzhůru plameny a kouř. „Ach, ne!“ zašeptal Walter a Lloydovi se zdálo, že jeho hlas zní zdrceně. „Ach, Bože na nebesích, to ne.“ Zastavil auto a všichni vystoupili. „To je katastrofa,“ řekl Walter. „Taková krásná stará budova,“ přitakala Ethel. „Na budovu kašlu,“ vyhrkl Walter neočekávaně. „V plamenech je naše demokracie.“ Ze vzdálenosti asi padesáti metrů přihlížel houf lidí. Před budovou se seřadily hasičské vozy, jejich hadice už mířily na plameny, silné proudy vody tryskaly rozbitými okny dovnitř. Postávala tu i hrstka policistů; nic nedělali. Walter jednoho z nich oslovil. „Jsem poslanec Reichstagu,“ představil se. „Kdy to začalo?“ „Před hodinou,“ odpověděl policista. „Jednoho z těch, co to udělali, jsme dostali – ten chlap měl na sobě jen kalhoty! Oblečení použil na rozdělání ohně.“ „Měli byste tu natáhnout lano,“ řekl Walter s přirozenou autoritou. „Udržet lidi v bezpečné vzdálenosti.“ „Ano, pane,“ přikývl policista a odešel. Lloyd poodešel od ostatních a zamířil blíž k budově. Hasiči dostávali oheň pod kontrolu: bylo vidět méně plamenů a víc kouře. Prošel kolem hasičských vozů a přiblížil se k jednomu oknu. Nevypadalo to moc nebezpečně a jeho zvědavost ostatně převládla nad smyslem pro vlastní ochranu – jako obvykle. Když nakoukl oknem dovnitř, viděl, že budova je vážně poničena:

KAPITOLA PRVNÍ

vnitřní stěny a stropy se zhroutily a vytvořily hromady sutin. Kromě hasičů zahlédl i civilisty v kabátech – patrně zaměstnance Reichstagu –, jak procházejí ruinami a vyhodnocují škody. Lloyd prošel vchodem a vykročil po schodech nahoru. Právě když policisté natahovali lana, aby omezili přístup k budově, přiřítily se dva černé mercedesy. Lloyd se zájmem přihlížel. Z druhého auta vyskočil muž ve světlém trenčkotu a s měkkým černým kloboukem na hlavě. Pod nosem měl úzký knírek. Lloyd si uvědomil, že se dívá na nového kancléře Adolfa Hitlera. Za Hitlerem následoval vyšší muž v černé uniformě SS, jeho osobní strážce. Za nimi kulhal šéf propagandy, který nenáviděl židy: Joseph Goebbels. Lloyd je poznal podle fotografií v novinách. Pohled na ně z takové blízkosti ho uchvátil natolik, že se zapomněl zděsit. Hitler bral schody po dvou a mířil přímo k Lloydovi. Lloyd bez přemýšlení strčil do velkých dveří a přidržel je kancléři otevřené. Hitler mu přikývl a vešel dovnitř; jeho doprovod ho následoval. Lloyd se k nim připojil. Nikdo na něj nepromluvil. Hitlerovi lidé ho zřejmě považovali za zaměstnance Reichstagu. Byl tu nepříjemný zápach mokrého popela. Hitler s doprovodem překračovali hadice a ohořelé trámy, šlapali ve špinavých loužích. Ve vstupní hale stál Hermann Göring; plášd z velbloudí srsti mu zakrýval obrovské břicho, klobouk měl podle postupimské módy krempu vpředu ohnutou nahoru. Tohle je muž, který cpe do policejních sil nacisty, pomyslel si Lloyd – připomněl si rozhovor v restauraci. Sotva Göring spatřil Hitlera, vykřikl: „Tohle je začátek komunistického povstání. TeW se do toho dají! Nesmíme promarnit ani minutu!“ Lloyd měl podivný pocit, jako by seděl v hledišti divadla a tyto mocné muže hráli herci. Hitler byl ještě teatrálnější. „Už žádné slitování!“ vyvřískl. Znělo to, jako by oslovoval celý stadion. „Kdo se nám postaví do cesty, bude zmasakrován.“ Jak se přiváděl k zuřivosti, celý se třásl. „Každý komunistický funkcionář bude na místě zastřelen. Komunističtí poslanci Reichstagu musí ještě dneska v noci viset!“ Vypadal, jako když každým okamžikem pukne. Na tom všem bylo však cosi umělého. Hitlerova nenávist vypadala opravdově, ale ten výbuch byl zároveň divadlo určené všem kolem – jeho vlastním lidem a i ostatním. Byl to herec, který cítí skutečné emoce, ale přehání pro publikum. A ono to zabírá, jak Lloyd viděl: všichni na doslech zírali jako hypnotizovaní. „Můj Vůdce,“ řekl Göring, „tohle je šéf politické policie Rudolf Diels.“ Ukázal na štíhlého, tmavovlasého muže po svém boku. „Už zatkl jednoho z pachatelů.“ Diels nebyl hysterický. „Jmenuje se Marinus van der Lubbe a je to holandský stavební dělník.“

1933

„A komunista!“ dodal Göring vítězně. „Vyloučený z holandské komunistické strany pro žhářství,“ poznamenal Diels. „Věděl jsem to!“ vyprskl Hitler. Lloyd viděl, že Hitler je rozhodnutý svalovat vinu na komunisty bez ohledu na fakta. „Podle prvního výslechu, který jsem provedl, musím říct, že je to jasně blázen, který to udělal sám,“ oznámil nesměle Diels. „Nesmysl!“ vykřikl Hitler. „Tohle plánovali dlouho předem. Jenže se přepočítali! Nechápou, že lidi jsou na naší straně!“ Göring se obrátil na Dielse. „Od této chvíle je policie v pohotovosti,“ přikázal. „Máme seznamy komunistů – poslanců Reichstagu, stranických organizátorů a aktivistů. Všechny je pozatýkejte – ještě dneska v noci! Střelné zbraně používat nemilosrdně. Vyslýchat bez slitování.“ „Ano, pane ministře,“ přikývl Diels. Lloyd si uvědomil, že Walterovy obavy byly oprávněné. Tohle byla záminka, kterou nacisté hledali. Nehodlali naslouchat nikomu, kdo jim říká, že požár založil osamocený pomatenec. Potřebují komunistické spiknutí, aby mohli vyhlásit tvrdý zákrok. Göring se znechuceně zadíval na své špinavé boty. „Moje oficiální rezidence je jen minutku odsud, ale požár ji naštěstí nezachvátil, můj Vůdce,“ řekl. „Možná bychom se tam mohli přesunout?“ „Ano. Máme toho mnoho k projednání.“ Lloyd jim přidržel dveře a všichni vyšli ven. Když odjížděli, prošel přes policejní zábranu a vrátil se k matce, Walterovi a Maud. „Lloyde!“ zvolala Ethel. „Kdes byl? Měla jsem o tebe strach!“ „Šel jsem dovnitř,“ odpověděl. „Cože? Jak?“ „Nikdo mě nezastavil. Je tam chaos a zmatek.“ Matka zalomila rukama. „Vůbec si neuvědomuje nebezpečí,“ povzdechla si. „Narazil jsem tam na Adolfa Hitlera.“ „Říkal něco?“ zeptal se Walter. „Viní ze založení požáru komunisty. Provedou čistku.“ „Bůh s námi,“ zachmuřil se Walter.

Obsah

Část první:

DRUHÁ TVÁŘ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Část druhá: KRVAVÁ SEZONA . . . . . . . . . . . . . . . . . 257 Část třetí:

STUDENÝ MÍR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 659

Ken Follett ZIMA SVĚTA Druhá část trilogie STOLETÍ Z anglického originálu Winter of the World, vydaného nakladatelstvím Dutton – Penguin Group v New Yorku v roce 2012 přeložili Libuše a Luboš Trávníčkovi Obálku navrhl Miloslav Disman Odpovědný redaktor Boris Hokr Technická redaktorka Halina Kaslová Počet stran 736 Vydala Euromedia Group, a. s., v edici Kalibr, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2019 jako svou 10 544. publikaci Sazba SF SOFT, Praha Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydání druhé Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz.