Issuu

Originální vydání Empress of the Night Přeložil Stanislav Pavlíček

Carevna noci

Památce mé matky

Vykazovala ustavičné sebeovládání, v čemž se projevovala velikost jejího charakteru, neboť nic není obtížnější. Jacques Casanova de Seingalt o Kateřině Veliké

A ty padneš, nejinak, jako seschlé listy opadají ze stromů; a ty zemřeš, nejinak, jako zemře tvůj nejprostší otrok. Gavrila Děržavin, citovaný v ROMANOVCÍCH

Carevna noci

SEZNAM NEJDŮLEŽITĚJŠÍCH POSTAV

Carevna Kateřina II., předtím velkokněžna Kateřina Alexejevna, rozená Sofie Frederika Augusta Anhaltsko-Zerbstská Otec: Christian August Anhaltsko-Zerbstský Matka: Johana Holštýnsko-Gottorpská JEJÍ RODINA Car Petr III., Kateřinin manžel, předtím velkokníže Petr Fjodorovič, rozený Karel Petr Ulrich, vévoda Holštýnsko-Gottorpský Carevna Alžběta, teta Petra III. a dcera Petra Velikého Její děti Velkokníže Pavel Petrovič (ženatý s velkokněžnou Marií Fjodorovnou) Velkokněžna Anna Petrovna (jejím otcem byl Stanislav Poniatowski) Hrabě Alexej Bobrinskij (dítě zrozené z lásky s Grigorijem Orlovem) Její vnoučata Velkokníže Alexandr Pavlovič (ženatý s velkokněžnou Alžbětou Alexejevnou) Velkokníže Konstantin Pavlovič (ženatý s velkokněžnou Annou Fjodorovnou)

Eva Stachniak

Velkokněžna Alexandra Pavlovna (měla být provdána za švédského krále Gustava Adolfa) Velkokněžna Jelena Pavlovna Velkokněžna Marie Pavlovna Velkokněžna Olga Pavlovna Velkokníže Mikuláš Pavlovič JEJÍ MILENCI/FAVORITÉ Sergej Saltykov Stanislav Poniatowski, pozdější polský král Grigorij Orlov Alexandr Vasilčikov Grigorij Potěmkin (Griša, Grišenka) Alexandr Lanskoj (Sašenka) Alexandr Matvejevič Mamonov (pan Červenokabátník) Platon Alexandrovič Zubov (Le Noiraud) JEJÍ SLUŽEBNICTVO Varvara Nikolajevna Malikinová, služebná a důvěrnice; Darja (také Darenka), její dcera Viška (Marie Savišina Pěrekusichinová), Kateřinina důvěrnice 8

Carevna noci

Královnička (Anna Stěpanovna Protasovová), Kateřinina důvěrnice Zachar Ivanovič Zotov, Kateřinin komorník Doktor Rogerson, dvorní lékař DVOŘANÉ Hrabě Alexej Orlov Hrabě Nikita Ivanovič Panin Kníže Lev Naryškin Hrabě Alexandr Andrejevič Bezborodko, nejprve její tajemník, pak ministr Adrian Mosejevič Gribovskij, Kateřinin poslední tajemník Hrabě Morkov Kníže Adam Czartoryski, polský šlechtic, nejlepší přítel Alexandra Pavloviče Valerián Zubov, voják/dvořan, bratr Kateřinina posledního favorita Hrabě Coblenz, rakouský velvyslanec Kníže Repnin, někdejší ruský velvyslanec v Polsku, generální guvernér nově získaných východních provincií po posledním dělení Polska, biologický otec Adama Czartoryského Alexandra Branickaja (Sašenka), Potěmkinova neteř Kněžna Kateřina (Káťa) Daškovová, Kateřinina přítelkyně 9

Eva Stachniak

POLITIČTÍ PROTIVNÍCI Jemeljan Pugačov, vůdce nevolnického/kozáckého povstání v letech 1773–75 Tadeusz Kościuszko, vůdce polského povstání v roce 1794

Carevna noci

Je oblečená v rouchu ze stříbrného brokátu. Zlatý plášť, lemovaný hermelínem a stříbrnými střapci, jí zakrývá nohy. Její oči jsou zavřené, tváře natřené růží, rty mírně oddělené. Na Velké galerii Zimního paláce, osvětlené řadou tlustých voskových svící, spočívá na vyvýšeném stupínku, pod nařaseným baldachýnem z černého sametu, carská rakev. Carští dvořané potlačují vzlykot. Žalem zasažení poddaní v zástupu čekají na to, až budou moci políbit ruku své zesnulé panovnice. Carská garda stojí v pozoru. Sbor zpívá Věčnou památku. Kněží ve svém černém rouchu, vyšívaném stříbrem, prozpěvují modlitby za mrtvou. Vzduch je zahlcený oblaky sladkého kadidla. Před Zimním palácem, na nábřeží, na ulicích a mostech se shromáždily davy. Je čas nářků, kdy duše právě zesnulé pořád dlí poblíž a čeká na odpuštění za hříchy a sbírá sílu na cestu do dalšího světa. Staré ruské zvyky vyžadují zvláštní jídla a pouliční prodavači nabízejí lívance, nákyp s rybím masem a kysel z ovesné mouky. K posílení ducha se po sklenkách prodává vodka. Avšak něco zní hlasitěji než vzlykot a rytmicky prozpěvované requiem. Milovaná panovnice Ruska, Kateřina, carevna vší Rusi, je vystavena ke vzdání poslední pocty, a přesto žádní dvořané, ministři či vysocí kněží nepronášejí oslavné projevy, nechválí dlouhá léta blahobytu nebo území slavně dobytá za její neobyčejné vlády. I básníci mlčí. Žádné ódy, žádné balady, žádné žalozpěvy nevyjadřují zoufalství osiřelých Kateřininých poddaných. V Něvském klášteře Jeho Carské Veličenstvo car Pavel I., právoplatný dědic romanovské krve, obklopený celou carskou rodinou, nařizuje mnichům, aby vyzdvihli rakev jeho otce z jejího anonymního hrobu. Dva ruští panovníci podniknou svou poslední pozemskou cestu společně. Staré dluhy musí být splaceny, staré hříchy potrestány. Třicet čtyři slavných let Kateřininy vlády bylo vymazáno mávnutím ruky jejího syna. Jak může mysl pochopit, že nadešla taková doba?

Carevna noci

ČÁST I 5. listopadu 1796 9.00 Bolest je ostrá, pronikavá, vrážení žhnoucí dýky dovnitř lebky, někam za pravé oko. Udeří, jakmile vytáhne brk z kalamáře. Ruka jí ztuhne. Brk, který upustí, udělá kaňky na dopise, jejž se právě chystala podepsat. Hodiny na krbové římse začínají bít. Vzpomene si, jak ji jako dítě děsilo, když viděla, jak někdo posouvá hodiny zpět. Věřila, že by se takto mohl vrátit samotný čas a ona by byla nucena prožít znovu všechno, co již jednou prožila, a byla by připravena o dobrodružství budoucnosti. Bolest neustává ani se nezmenšuje. Je už devět hodin a ona pořád nestíhá přečíst to, co musí dočíst, než přijde její tajemník. Uvažuje o tom, že by zavolala Zotova, svého komorníka, ale rychle tu myšlenku zavrhne. Bolest hlavy ustoupí sama, ale jakmile ten starý sluha začne dělat povyk, už se ho nezbaví. Pani, její italský chrt, čichá k ruce své paní s intenzivním soustředěním a olizuje jí pokožku na dlani. Pes je štíhlý, hezky rostlý, přímý potomek milované Zemiry, která leží pohřbená v zahradách Carského Sela. „Nic pro tebe tady nemám,“ mumlá. Pokouší se poplácat Pani po hlavě, ale její pravá ruka je podivně zdřevěnělá, ztuhlá a nepoddajná, a tak se rozhodne pro neohrabané hlazení a přitom si všimne hustých kapek hnisu v koutcích očí svého milovaného psa. Podobně jako Zemira je i Pani náchylná k vleklým infekcím. Před její pracovnou se klapající kroky a tlumené hlasy rozpouštějí do nenápadného ticha: Carevna pracuje. Carevna se nesmí rušit. Vstane. Levou rukou neohrabaně sevře kraj stolu a papíry se přitom rozletí. Jak fascinující, pomyslí si a pozoruje, jak pergamenové stránky kloužou po neviditelných proudech, vznášejí se ve vzduchu jako tiší draví ptáci. I Pani to pozoruje, hlavu nakloněnou ke straně. Vrtí ocasem a buší jím přitom do podlahy. 13

Eva Stachniak

Šálek kávy na jejím stole je už teď jistě vychladlý, ale když se napije, určitě jí to udělá dobře. Její pravá ruka je pořád těžká a ztuhlá, a tak šálek uchopí levou. První hořký doušek je osvěžující, ale druhý ji dusí. Vyplivne ho. Na intarzované dřevo, na své dokumenty. Ty hnědé vodnaté skvrny by měla hned setřít, ale místo toho dovolí jazyku, aby zkoumal vnitřek jejích úst, ty měkké žebrovité záhyby jejího patra. Jako telecí mozeček, pomyslí si, oblíbené jídlo její matky. Snaží se odložit šálek zpátky na stůl, ale ruka ji odmítne poslechnout a hrneček se roztříští na podlaze. Kdyby se trochu prošla, neustoupila by ta bolest? Její první krok je vratký, nejistý, nutí ji chytat se všeho v dosahu. Rohu stolu, židle. Něco za ní spadne. Něco velkého a těžkého. Pravé koleno ji pořád bolí. Je to tak od toho strašného pádu před třemi lety, když se svalila na schodech cestou do baně. Zotov slyšel hluk a přispěchal za ní. Přesvědčil ji, aby si na chvíli sedla na mramorový schod. Teprve, když ho ujistila, že ta motolice pominula, pomohl jí pomalu vstát. Nemyslela si, že by se opravdu poranila, třebaže byla potlučená a vylekaná, ale koleno jí od té doby nedovoluje na ten pád zapomenout. 9.01 Každý krok, jakkoli nejistý, je zázrak. Svaly se stahují a povolují. Nohy se šourají vpřed, jedna za druhou. Jako ta mechanická panenka, s níž si její vnučky tak rády hrály, než ji Konstantin, její vnuk, rozřezal, aby zjistil, co se skrývá uvnitř. Kroky ji vedou z pracovny, kolem malého výklenku, kde vedle zrcadla ve stříbrném rámu visí její pláště, ke dveřím, které vedou na její záchod. V zrcadle výklenku se její tělo odráží, jako kdyby bylo ve chvějící se vodě, rozbité na nestejnoměrné, špatně do sebe zapadající části, všechny vrásčité a znetvořené. Její obličej si nevede o nic líp, prověšené svalstvo, krk, který se podobá krocanímu. Oči zalité krví, vodnaté, mžikající. Nikdy jsem nebyla krásná, pomyslí si. Co ale musela trojská Helena snést kvůli svému vzhledu? Válečné běsnění a pronásledování ze strany mužů, které si nevybrala? 14

Carevna noci

Záchod slabě páchne vlhkou zvířecí kožešinou a hnijícími kořeny. Dveře se za ní s bouchnutím zavřou. Vrzání pantů je zvláštně pronikavé, krouží kolem ní jako zvuk vidlicové ladičky. Jako kdyby se čas spojil do smyčky, která se odmítá rozmotat. Její prsty chytající se okraje záchodu se podobají pařátům nějakého starodávného ptáka, nejsou úplně přivyklé takovýmto činnostem vyžadujícím obratnost. A přesto se drží a zachovává rovnováhu. Jak velkolepé, pomyslí si, tohle úsilí svalů a kostí, šlach a krve. Pomalu zdvihá konečky prstů k nosním dírkám a vtahuje do sebe tu sladkou a pronikavou vůni inkoustu. Něco z minulosti proplouvá kolem – představy rychlého vodního proudu, pěnivých vln narážejících na břeh a sahajících přes žlutohnědý písek. Rackové skřehotají ze žárlivosti či lačnosti. V mělké vodě leží koňská hlava, zamotaná do roztrhané rybářské sítě a trsů mořských řas, a cení zuby. Hejno úhořů vrtivě vyplouvá z jejích očních jamek, plazí se jejími otevřenými čelistmi. Vzpomínka, pomyslí si, ne sen. 9.04 Zatímco jí v spáncích tepe bolest, kdesi uvnitř v ní žvaní hlasy. V mysli se jí ozvěnou nesou věty: Já jsem Minerva. Jsem ozbrojená. Děje se něco zvláštního. Myšlenka není jen myšlenkou. Slovo není pouhým slovem. Pomyslí na jablko a ono se objeví. Na dotek je trochu mastné. Má buclaté, od slunce opálené strany a v jamce kolem stopky nepravidelnou zelenou skvrnu. Jeho slupka je posetá tmavšími flíčky. Chvíli na ně upřeně hledí, načež položí své zuby na slupku a silně skousne. Jablko s křupnutím praskne, pak se rozdrtí a zaplní její ústa šťávou. Radost, kterou pocítí, je starodávná, je to radost z rozmačkávání živé tkáně, z života vyživujícího jiný život. Proč myslím na jablko? Není tu žádné jablko. Její dlaň je prázdná. Slovo jablko, které rachotí v její mysli, znamená pokušení. Na to by měla myslet? Ta otázka ji chvíli fascinuje, až jí do pravé strany lebky znovu vystřelí bušivá, tepavá bolest a do očí ji bodne záblesk světla. 15

Eva Stachniak

9.05 Ve vestibulu hovoří služebnictvo. „Jste si jistí, že mě Její Veličenstvo ještě nevolalo?“ ptá se Gribovskij. Hlas jejího tajemníka je neklidný, ztišený nervozitou. „Docela jistí, Adriane Mosejeviči.“ „Ale už je po obvyklém čase.“ „Její Veličenstvo má své důvody.“ Něco se s ní děje, ale ona má málo času, aby přemýšlela o tom, co by to mohlo být. Každý pohyb si vyžaduje její maximální pozornost, musí počítat úhly a přizpůsobovat se jim, napínat a stabilizovat svaly. Poslouchá každý nádech, který vstupuje do jejích nosních dírek, i každý výdech, který je opouští. Její srdce, ten zrádný bubeník, buší svým vlastním rytmem. Anebo si počíná jako horečně chvátající dvořan, vyslaný, aby ji varoval před nějakou pohromou? Před požárem? Povodní? Před davem vyzbrojeným kosami a rázujícím k vratům jejího paláce? Její rty jsou vyprahlé. Modrý porcelánový džbánek na záchodě je moc těžký na to, aby ho zvedla, a tak zanoří dovnitř prsty a vtahuje do sebe kapky, které na nich ulpí. Voda je zatuchlá. Měla by zazvonit na Královničku, která je určitě přede dveřmi s ostatními. Proč není na záchodě zvonek? Bolest hlavy se zmírnila, ale uvnitř lebky má pocit křehkosti a obnaženosti, jako kdyby jí ji rozsekla nějaká sekera. Cítil se takto Jupiter, když rodil Minervu? * „Kolik je hodin?“ „Pořád brzy, Adriane Mosejeviči,“ odpovídá někdo úsečně. Nějaká žena se směje. Dveře se otvírají a zavírají. Kroky slábnou. Nějaký pes štěká. Něco chrastí na okenní tabulce; ozve se hlasité prásknutí, následované žuchnutím. „Víte, kdo je. Jeho otec vedl knihkupectví kousek od Velkého prospektu. U Fontanky. Pak ho zaplavila voda.“ „Co to tam píšete, Adriane Mosejeviči? Dejte si horký čaj. Je chladné ráno.“ 16

Carevna noci

„Pes se pořád pohřešuje. Myslíte, že ho někdo ukradl?“ „Zloděj by ho už vrátil, kvůli odměně.“ „Ten ubohý tvoreček je už teď určitě mrtvý.“ Hlasy přede dveřmi záchodu plují sem a tam; šepot utichá. Rachot zrychluje jako dřevěné vozíky na ledové hoře, než naberou pořádnou rychlost a stanou se nezastavitelnými. 9.09 Na záchodě se jí podaří vyhrnout si spodničku a posadit se na toaletní židli. Jako velká kvočna, která se usazuje do hnízda. Sedátko je studené a lepkavé a pod její vahou se se zaskřípěním prohne. Hlasy ve vestibulu víří, což jen zvýrazňuje chvíle konejšivého ticha. Svět kolem ní zpomaluje. Bolest tam pořád je, ale i ona jako by byla vzdálená, snesitelnější. Čas se vleče. Není třeba spěchat. Uvnitř břicha jí povolují svaly a uvolňují horký proud moči. Chvíli chce jenom sedět a vstřebávat hluboké potěšení z úlevy. Pohroužit se do ticha. Jen být. Z ticha vycházejí další vzpomínky. Opičák, Plaisir, dar francouzského velvyslance. Pouhé opičí miminko, když k ní přišel, oblečený v sametovém kabátku, jezdeckých kalhotách a klobouku s pérem. Když ho držela, chytaly se jeho maličké pacičky za její tvář a jeho růžový obličejík se vždycky zabořil do záhybů jejích šatů. Oči měl velké, úpěnlivě prosící. Cebuscapucinus. Malpa kapucínská. Dva ošetřovatelé, kterým bylo nařízeno ustavičně se o Plaisira starat, měli na rukou a na předloktí jizvy od kousanců a škrábanců. Žádný řetěz nedokázal udržet toho malého rošťáka. Když jednou zase utekl, dostal se až do její pracovny. Zotvíral všechny zásuvky jejího psacího stolu, roztrhal papíry, rozlil inkoust, rozžvýkal psací brky, vymočil se jí na židli. Strčil si prst do konečníku a pak jím rozetřel výkaly po zdech. Když na něj křičela, zakrýval si oči a vytvořil výraz tak úporného soužení, že se tomu musela smát. Při jednom ze svých rozpustilých řádění rozbil Plaisir sklenici s jejím krémem na obličej a její obsah snědl. O pár hodin později zalezl pod židli v její ložnici a odmítal vylézt. Ven ho nevylákala žádná 17

Eva Stachniak

laskomina ani žádná z jeho oblíbených hraček. „Nechte ho být,“ nařídila služebnictvu. „Vyleze, až dostane hlad.“ Jenomže nevylezl. Prostě se jen postupně scvrkával a nakonec pošel. 9.10 Aby vstala, musí se napnout mnoho svalů a zdvihnout mnoho kostí. Mezitím si říkal o její pozornost každý srdeční tep. Její soustředění přerušuje vzpomínka na Platonův chraplavý hlas. „Proč mi ubližuješ, Katinko? Jsi všechno, co mám. Bez tebe jsem jen prach.“ Hlas jejího milence je vytrvalý, prosebný. Představuje si Platona, jak stojí vedle ní, tak nesmírně krásný v tom svém kompletu barvy dřevěného uhlí, jeho rysy čisté. Nos, linie čelisti, rty. Kdyby uměla kreslit, načrtla by ho černým inkoustem. A pak rozmazala okraje, aby jeho obraz zjemnila. Ublížila jsem ti, Platone? Jak? A kdy? Tohle je problém, který by dokázala vyřešit. Rozplést nejasnou konfiguraci příčiny a důsledku, kdyby jen o tom dost dlouho přemýšlela. Vždycky jí to šlo s šiframi. Čísly, která se mění v písmena. Se slovy, která zastupují jiná slova. K vyřešení hlavolamu musí člověk hledat vzorce, rytmus opakování. Proč ale Platon začíná hvízdat a pak zpívat? Rusko sahá dále, výše, přes hory i přes moře. Jak může vyřešit hlavolam, který mění svůj tvar, bliká jako světluška a pak zmizí ve tmě? Jak může vyřešit hlavolam, když všechno, čím si může být jistá, je jen palčivá bolest v jeho hlase? 9.11 „Celou noc pláče… zase… ubohé dítě… že není konec světa, to jí Její Veličenstvo řeklo už tolikrát… ale mladí nikdy neposlouchají…“ Hlasy v předpokoji postupně utichají, jako nervózní koně chystající se rozprchnout. Někdy procházejí zdmi celé věty, jindy jen slova. „Bolí to víc, když je člověk mladý.“ 18

Carevna noci

„Taková hanba.“ „Jak mohl…“ Měla by se snažit zaslechnout víc, dovědět se, o čem služebnictvo mluví. Je užitečné znát, co není určeno vašim uším. Ale bolest hlavy neustupuje. Každý její výpad je ranou, která Kateřinu uzavírá do burácivé mlhy. Hlasy, úpění, hlučný bušivý zvuk. Dlaně jí vlhnou potem. Takové bolesti hlavy ji už před tím trápily. Ani záblesky oslepujícího světla nejsou nové. Pracovala příliš, moc intenzivně. Ale co se jeden den zdá být hotové, to se příští den rozpadá. Není divu, že tíha na její hrudi je stále větší. Polské tažení je u konce, ale smlouva o dělení Polska není pořád dopracovaná. Prusové si chtějí ponechat Varšavu, ale nechtějí se výměnou za ni ničeho vzdát. Jako vždycky chtějí, aby za ně Rusko tahalo kaštany z ohně! Národy jsou jako kupci. Vytvářejí aliance a opouštějí je podle pravidel cen a zisku. Země, která netouží po žádné expanzi, uchřadne. Nehybnost je iluzí. Říše potřebují růst, jinak je čeká porážka. To proto zatěžovala své tělo nad jeho síly. Ve službách své říši. Pracují i jiní panovníci tak tvrdě jako ona? Bez přestávky? Potřebuje si pořádně a dlouho odpočinout. Země skrývá mnohá tajemství. Na Sibiři vykopávají nevolníci obří kosti pohřbené několik sáhů pod zemí. „Zkamenělá slonovina, Vaše Veličenstvo,“ říkají jí vědci. „Kterou sem přinesl proud nějaké starodávné řeky.“ Ale slonovina neroste do tvarů kostí. Sloni museli kdysi žít tam, kde nyní není nic než sníh. Je-li člověk trpělivý, jsou možné i ty nejpodivnější proměny. Pamatuj na ta slova, přikazuje si. Zapiš si je, jakmile budeš zpátky u stolu. Použij je, až budeš mluvit s Alexandrou. Před jejím záchodem sílí a zase utichají zvuky. Nohy klapou. Něco kovového bouchne a pak se odvalí. Psí drápy škrábou na dřevěnou podlahu. Hlasy, které slyší, jsou příliš hlučné, anebo znějí dutě, jako kdyby přicházely z nějaké hluboké studny. 19

Eva Stachniak

Její služebnictvo se strká. Královnička se snaží prosadit. Viška se staví proti ní, pomalu, s uměřenými a vytrvalými kadencemi. Jen málo záleží na tom, o čem mluví. Ceny hedvábí, soli, krymských vín. Pravděpodobnost, že Něva brzy zamrzne. Předpovědi – dokonce i ty činěné odborníky – jsou sotva kdy přesné. Přesvědčení je pouhou známkou sebejistoty mluvčího. Výmluvnou známkou namyšlenosti. 9.13 Toaletní židle má měkké kožené sedátko. Když se Kateřina pohne, kůže zavrže. Sem a tam. Pomalu, jemně. Pohupování těla uklidňuje. Takhle se musí cítit děcko v kolébce. Uvnitř břicha tepavá bolest, stoupající tlak krve. Jako kdyby se jí vracely měsíčky. Což je nemožné. Záblesky světla jsou nyní pryč, nahradily je protáhlé plovoucí tvary, které putují přes její zorné pole. A září na pozadí paprsku bledého ranního sluce, který prochází dovnitř malým okénkem nahoře. Někdy jsou rozmazané, někdy průhledné. Klesají dolů, když se pokusí na ně lépe podívat. Uvnitř samotného jejího těla se nacházejí celé vrstvy tajemných zázraků. Všechno se hýbe, sjednoceno společným cílem. Srdce pumpuje krev. Sliny, které se jí hromadí v hrdle, jsou hedvábné a hladké. Její ústa jsou plná něčeho měkkého. Jako je hedvábí nebo gáza. Jako klubíčko vlny, s nímž si rády hrají kočky. Slyší svůj vlastní dech. Její tělo je vesmírem samo o sobě, souborem vzorců, které jsou stále ještě ohromujícím způsobem záhadné. Pamatuj si jen to, na čem záleží. Tahle vzpomínka je vším, co mám, dospívá k závěru. Už od dětství jsem vždycky věděla, jak užívat to, co mám. „Jsi ošklivá, Sofie,“ říká hlas. Bratr, který jí ukradl místo v matčině srdci, leží v posteli, jeho slabé tělo je malým hrbolkem pod peřinou se saténovým povlakem. Není jí víc než sedm, její ruce a pokožka hlavy jsou pokryté strupy, její kosti hrozí tím, že se vychýlí ze svého tvaru. „Hr20

Carevna noci

báč,“ zaslechne někdy šeptat dospělé. Jejich hlasy jsou otrávené lítostí. Léto skončilo a červené skvrny se vracejí, pomalu zrají do stříbřitých jizev. I když se strupy sloupnou, zůstávají její tvář, pokožka na hlavě i její paže šupinovité a drsné. Žádné drhnutí nepomáhá. Musí čekat na další léto, až, skryta před zvědavými zraky za hedvábnou zástěnou, si sundá svou košilku, aby tak odhalila svou pokožku, a lehne si na sluncem prosycenou osušku. Za pár týdnů se růžové skvrnky ztratí a její kůže se zase stane hladkou. „Jsi ošklivá, Sofie.“ V očích jejího bratra se třpytí zlomyslnost. Vilém si myslí, že ji porazil. Její nemocný bratr, mrzáček, příčina matčina panického šepotu, jejího konejšivého hlazení. Přesvědčení, že tomuhle opatrovanému chlapci se nesmí nic upřít. „A ty umřeš,“ řekne Sofie bratrovi. V jejím hlase není žádné zaváhání, žádná pochybnost. „Jako umřela Augusta,“ dodá, než si bratr zacpe uši. Jejich sestra žila jen deset dní a hlína na jejím maličkém hrobečku je pořád ještě měkká. „Mami!“ ječí Vilém. „Sofie mě zase děsí!“ Její slabý bratr se s ní nepere. Vilém věří ve slabost a lítost, a nehledí na cenu, kterou si nakonec vyžádají. Je to blázen. Žvanil. Slaboch. Slyší, jak ze schodů klapou matčiny podpatky. Ona, Sofie, se dokáže statečně postavit matčinu hněvu. Dokáže vydržet jakýkoli trest. Je jí to jedno. „Umřeš, Viléme,“ pronáší neslyšně rty, dokud ji matčina ruka neudeří tak tvrdě, že z rozraženého rtu začne vytékat krev. Slaná a sladká. Přišla jsem do Ruska ze Zerbstu, s matkou. Jmenovala jsem se Sofie. Z té cesty si pamatuje ohromné plochy zasněžených polí, které – jak jí říká její ruská osobní stráž – se za pár měsíců zazelenají pšenicí, ovsem a ječmenem. Pásy hustých, temných lesů, kde liškám a norkům narůstá ta nejjemnější srst. Městečka a vesnice při silnici, kde kostely s cibulovitými báněmi lákají oči jasnými barvami a vyzvá21

Eva Stachniak

něním zvonů. Vyřezávané konstrukce a okenice rolnických chalup. Noc, která přichází brzy, rychle pohlcuje to, co by v Zerbstu bylo ještě denním světlem. Nohy jí z těch dlouhých hodin sezení v kočáře otékají a bolí, když z kočáru vystupuje a pokouší se jít. Ne moc, ale dost na to, aby matka nařídila jednomu z ruských sluhů, aby její dceru donesl do hostince, kde hodlají přenocovat. Jsou význačnými hosty, oznamuje matka dalšímu klanícímu se poštmistrovi, který možná plně nedoceňuje poctu, jíž se dostává jeho zakouřené krčmě. Kněžna ze Zerbstu cestuje na osobní pozvání Jejího Veličenstva carevny Alžběty Petrovny. Která – kdyby nezasáhla náhlá smrt – by nyní byla její švagrovou. Matčiny často opakované výroky vyvolávají intenzivní přikyvování její německé služebné a jen zdvořilé přikyvování služebnictva ruského. Je těžké přijít na to, co si o tom jednotliví majitelé hostinců myslí. Ruská slova plynou rychle. I těch několik, co se již naučila, je nad její chápání. Nejlepší je začít od začátku. Da znamená Ano. Nět znamená ne. Možet byť znamená možná. „Není Sofie okouzlující, Petře?“ ptá se carevna Alžběta, když přijedou. Vzrušení barví její líce do barvy zralých meruněk. Anebo je to nový odstín růže na tváře? Petr, Sofiin druhý bratranec, nyní ruský korunní princ, jenž potřebuje manželku, zdvihne hlavu. Jeho oči – mírně vypoulené – zamíří od ní k jeho tetě a pak zase nazpátek k ní. Tady v Moskvě vypadá Petr hubenější, než byl doma v Eutinu, kde ho Sofie poprvé spatřila. Vypadá jako hladovějící člověk, jako kdyby se snad následníkovi trůnu mohlo nedostávat jídla. Chlad z dlouhé zimní cesty pořád přetrvává v jejích kostech. Ledové zahrady kvetoucí na oknech kočáru. Zima v plesnivých krčmách u cest, z níž člověk ztrácí cit v prstech u nohou i u rukou. Mlhavý oblak jejího vlastního dechu. Nekonečné plochy zmrzlých polí, husté lesy pokryté prachovým sněhem. Strach, ustavičný a nepoddajný, z toho, že kdyby – v důsledku jakékoli nehody – kočár, který 22

Carevna noci

rychle mířil k Rusku, zastavil, mráz by se vkradl dovnitř a zahubil ji. A co vidí Petr, když se na ni podívá? Její průzračnou bílou pleť? Její silné zuby? Její ňadra v rozpuku, podpíraná obtaženým korzetem? Její oříškové oči s modrými skvrnkami? Kam ubíhají jeho myšlenky? Do Eutinu, kde ho ujišťovala, že je velmi chytrý? Kde jí šeptal do ucha: „Jestli mě udělají králem Švédska, uteču s cikány a nikdy mne nenajdou.“ „Líbí se ti princezna Sofie, Petře?“ Kolem nich – v tomhle rozlehlém moskevském paláci s vrzajícími podlahovými prkny a prázdnými předpokoji – všichni zatajují dech. Ona, pouhá princezna anhaltsko-zerbstská, si všímá zakřivení bratrancova hubeného krku a mračení vytvářeného jeho obočím. Dlouhé čekání a pak Petr přikývne. Je to jen drobné přikývnutí a nezdá se to být moc, ale je za tím celý svět. Svět toho, co je nyní možné. Svět neodeslání zpátky do Zerbstu, svět, kde člověk nemusí skrývat své myšlenky za přizpůsobivými úsměvy. Svět odvážných kroků. Dalekosáhlých vyhlídek. Jara, které rozpustí sníh. Svět, po němž touží tolik, že pevně svírá sklady své sukně. Svět, který způsobuje, že myslí na hřebce, jenž nervózně poskakuje před dostihem, s ocasem zdviženým a napjatými svaly, chvějícími se pod kůží. Hřebce, který jen čeká na znamení, aby vyskočil vpřed a srazil každého, kdo se mu postaví do cesty. Dvořané natahují krky. Matce za ní se nepodaří potlačit zalapání po dechu. Sklop oči, Sofie! Nepokaz to! Teď ne, když jsi tak blízko! Ruská carevna vstává z trůnu. Alžbětin třpytící se šat musí být těžký a nepoddajný, ale ona se pohybuje jako tanečnice, hlava vysoko, páteř rovná, kroky lehké a ladné. Na šarlatovém hedvábí, vyšívaném zlatou nití, jsou patrné složité vzory v podobě kvetoucích květin. Její plášť je lemovaný hermelínem. Na jejím krku se skví trojitý náhrdel23

Eva Stachniak

ník z černých perel. „Křiklavé… snobské… tak velmi ruské“ – tyhle výrazy si matka oblíbila. Carská náruč, měkká, ale nepoddajná, obklopí „milované měsíční děti“ a přitiskne je ke své dmoucí se hrudi. Ono hedvábné objetí je pevné. „Má Sofie. Ty mě nikdy nezklameš.“ Čelo se jí přitiskne na něco špičatého a tvrdého, co zanechá otisk na její pokožce. Sofie vdechuje vůně: růžový olej, hořké mandle a pronikavý nakyslý zápach potu. „Vymaž ten hloupý úsměv z obličeje, Sofie. Pořád ještě nejsi jeho žena.“ Matčiny rty se zkřiví do vynuceného úsměvu, když si olizuje prst a uhlazuje dceři obočí. Anebo zastrkává pramen vlasů pod její nový sametový čepec. „Poslouchej mě, děvče!“ Sofie se nehýbe. Poslouchá. Neciví, zejména ne na ruskou carevnu, která právě oznámila celému dvoru, že princeznička z Pruska brzy udělá Petra skutečným mužem. Ona, Sofie, si dává pozor, aby chodila vždy krok za svou matkou a nikdy nepromluvila jako první. Většinou poslouchá. Když je jí položena otázka, její odpověď je vždycky stručná. „Zamilovala jsem si to, co jsem zatím z Ruska viděla... Ne, tolik sněhu jsem nikdy nespatřila… Ano, carevna je nanejvýš laskavá a velkorysá… Korunní princ je velmi pohledný.“ Její hlas je sametově měkký. Její oči zůstávají sklopené a registrují roztřepenou obrubu jejích šatů a ošoupané boty. Ale carský slib, jakkoli letmý, jakkoli neurčitý, se nedá vymazat. To je staré moudro. Člověk nemůže dvakrát vstoupit do téže řeky. Tady v Moskvě jsou domy většinou dřevěné. Ulice se klikatí a rozvíjejí se do nemožně úzkých uliček. Saně musejí podnikat dlouhé objížďky, aby se dostaly do svého cíle. Před řeznictvím je sníh politý červenou barvou, je potřísněný čerstvou krví. U koželužny je vzduch zase tak štiplavý, že se jí z něj zdvihá žaludek. V Petrohradu, který spatřila jen krátce cestou do Moskvy, byly fasády domů z kamene. Ulice zde byly široké a rovné. Na zamrzlé řece stála hora ledu. Nalakované vozíky rychle sjížděly z jejího příkrého 24

Carevna noci

svahu, rychleji než tryskem se ženoucí kůň, rychleji než poryv severního větru. „Je to přespříliš nebezpečné, Sofie. Nedovolím ti to,“ řekla matka. Ale matka jí nezabránila v tom, aby viděla slony. Záhyby jejich šedé kůže, zakroucené choboty, žluté kly připomínající šavle. Uši jako ohromné plachty složené na jejich kupolovité hlavě. Za temného odpoledne, osvětleného planoucími loučemi a sudy s hořícím dehtem, tito šedí kolébající se obři balancovali na zadních nohách a předníma nohama mávali ve vzduchu. Hráli si s míčem, vyhazovali do vzduchu kroužky a uprostřed letu je zase chytali. Smála se a tleskala tak silně, až ji z toho bolely ruce. Kníže Naryškin vedle ní, jejich hostitel toho večera, jí zašeptal varování: Slon dokáže rozdrtit vzteklého medvěda, ohnout mříže železné klece. Dávejte si na tohle divoké zvíře pozor, Sofie. Ale nepřestávejte se dívat! Zazněla trubka, sloni se seřadili, padli na přední kolena a sklonili své obrovské hlavy. Před ní, princeznou ze Zerbstu. To je vzpomínka, které se drží na konci každého moskevského dne, schoulená v posteli, kde zabořuje svou hlavu do měkké kožešinové deky. Pomáhá jí to zapomenout na ponížení plynoucí z nedostatku. Na to, že dary ze Zerbstu jsou příliš skromné a neudělají dojem ani na služebnictvo. Na to, že s úsměvy a laskavými slovy se člověk moc daleko nedostane. „Musíme držet hlavy vysoko zdvižené,“ kárá ji matka. „Náš rod je mnohem starobylejší.“ Matka dělá to, co dělá vždycky, hledí do rodokmenu, který si vryla do paměti. Rodinné vazby jsou masivními provazy na vratkém visutém mostě prestiže. Tety, bratranci a sestřenice, bratři, manželky, manželé. Kníže brunšvický. Kníže-biskup lübecký. Dobrá krev má mnoho přítoků. Zerbst, vychloubá se matka, se jen hemží velkolepými bály a vojenskými přehlídkami. Rozvrzaný padací most získává lesk hlavní třídy. Socha máslařky se stává pomníkem, o němž se mluví i v samotném Berlíně. Matka neslyší, jak se při jejím chvástání ostatní hihňají. Šepot, který utichá hned, jak se k nim přiblíží. Pohledy, jež připomínají Sofii, jak nejistá je její budoucnost. 25

Eva Stachniak

A Petr? Petr každé ráno přichází do jejich pokojů, aby jim oznámil plány na daný den. Plány, které se nezmiňují o světě mimo dveře paláce. „Podívej se na mé kresby, Sofie,“ říká. „Tohle jsou uniformy, které chci, aby moji vojáci nosili.“ Nebo: „Opravdu jsi mluvila s králem Fridrichem, Sofie? Jak vypadá? Co ti říkal?“ Petrovy modré oči se rozzáří, když mluví o Berlíně nebo Holštýnsku. Je to zář, která pohasíná, když se zeptá na něco o Rusku. Když trvá na odpovědi, nedůtklivě nebo vztekle na ni vyštěkne. Proč by měla Sofie Anhaltsko-Zerbstská chtít vědět, co dělá ruský kancléř? Anebo které ze služebných spí v soukromých komnatách carevny? „Ale ty budeš jednou car, Petře? Copak to nechceš vědět?“ „Ještě dlouho carem nebudu,“ řekne, což by mohla být moudrá odpověď, ale není. Sofie totiž ví, že nejde o přání, aby jeho teta carevna vládla co nejdéle, ale o touhu uniknout svému osudu. Minulost, která se nedá změnit, je daleko. Budoucnost, jež se dá změnit, je nejistá. Prozatím musí být obojí zatlačeno do odlehlých zákoutí jejího srdce. Přítomnost je hádankou, kterou potřebuje rozlousknout. S volkami žiť, po volči vyť. Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti. Ruština se těžko poddává čtrnáctiletým rtům, třebaže již patřičně nastaveným. „Znovu, Vaše Výsosti. Jenom měkčeji. Rusové nemají rádi cizince!“ Monsieur Abadurov je její učitel a učí ji, že ruská podstatná jména vyžadují nové koncovky podle své pozice ve větě. „Bolšoj chleb,“ říká, „ale chleba nět.“ V ruštině se jména mění v jiná jména. Alexandr se stává Sašou. Ale Alexandra se také může stát Sašou, takže se nedá poznat, jestli je Saša děvče nebo chlapec. Saša se může také změnit na Sašenku. Podobně jako se Grigorij mění na Grišu nebo Grišenku nebo Grišenka. Zmatené? Ano, ale dost snadné, aby se to člověk naučil nazpaměť. Těžší je pochopit smysl ruských pohádek. V německém příběhu je člověk hlupák, když strachy ječí při pohledu na kladivo visící na zdi, 26

Carevna noci

protože by jednou mohlo spadnout a zabít dítě, které pod ním stojí. V ruských skazkách hlupák rozumí řeči ptáků a zvířat. Možná je pomalý a umazaný, ale nakonec si vezme carovu dceru a stane se nejmoudřejším z vladařů. S kem povedjošsja, ot togo i naberjošsja. Začneš se podobat těm, s nimiž trávíš čas. * Zblízka se pokožka carevny Alžběty podobá čerstvě namalovanému obrazu. Zaschlý pudr maskuje rudou barvu na nose, škrábance na krku, fialové skvrny podlitin. V podpaží se jí hromadí vlhké kruhy, ale parfém je silnější než pot. Krása je vytvořená z vrstev a každá chrání některé z tajemství noci. Na palácových chodbách pohlední mladí muži polykají carevnu hladovýma očima, když prochází kolem nich. Když jí upadne vějíř, pero či stužka z vlasů, perou se o tu věc jako divocí psi. „Nezarmuť mne, Sofie, a Panna Marie Kazaňská tě ochrání.“ Pro Alžbětu je temné, kadidlem prosycené ticho kaple jediným místem, kde myšlenky na mrtvé a věčnost triumfují nad pozemskými rozkošemi. Tam, pod oduševnělými zraky ikony, mluví carevna o milosrdenství a vyrovnává své účty s Bohem. I to je Rusko. Zabalené do sladké vůně kadidla. Ozářené votivními lampami, které osvětlují dlouhé, vyzáblé tváře světců. Ztracené v rozvažování o jiném, opravdovém světě. Rusko pochybuje o vědění. Nedůvěřuje rozumu, protože všechno zlo pochází z názorů. Drží se utrpení a přijímání boží vůle. Rusko je jako šifra, která se navždy mění. Když rozlouskneš jeden vzorec, zaujme jeho místo další. Petrovi lovečtí psi leží u krbu a těžce oddechují. Jeden si čichá ke kulkám. Druhý vydá hluboké zavrčení, když vejde, ale vrtí ocasem, takže je zřejmé, že vrčení není hrozbou. „Proč se křižuješ jako oni, Sofie?“ zeptá se Petr, když se pokloní ikonám v jeho pokoji a pokřižuje se po pravoslavném způsobu, nejdřív pravé rameno, tři prsty spojené. „Teď tě nikdo nevidí!“ 27

Eva Stachniak

Přišla si do pokoje zahrát šachy, hru spjatou s nebezpečími. Hedvábné boty ji štípají do prstů u nohou, a tak je z nich skopne. „Proč nemůžeš být víc jako tvoje matka, Sofie?“ zeptá se Petr, když posouvá pěšce o tři pole a doufá, že si toho nevšimne. Prsty má dlouhé a mírně zakřivené. Jeho řasy jsou téměř bílé. „Tvoje matka není tak tvrdohlavá jako ty!“ Petrova uniforma, zelená uniforma Preobraženského pluku, kterou mu carevna nařídila nosit, je rozepnutá a na manžetách ušpiněná. „Mluv s ním o Holštýnsku, Sofie, bude-li chtít,“ naléhá na ni matka. „Nechceš přece, aby tě poslali zpátky do Zerbstu!“ Šachy jsou hrou o volbě. Obětuj pěšce a zajmi koně. Zhodnoť každou pozici, odhadni několik následujících tahů a všímej si neslučitelného. Anebo nech soupeře podvádět a považuj ho za neporazitelného. Jestliže potěším Petra, nepotěším carevnu. Jestliže potěším carevnu, nepotěším Petra. Petra hra brzy unaví. „Podívej, Sofie,“ řekne. „Podívej, co mám.“ Černý hedvábný kapesník zakrývá něco na stole. Žádná jiná žena neviděla to, co se jí nyní chystá odhalit. Je to stoleté tajemství. Poslali mu to z Eutinu. Petr něco mumlá, ale to, co slyší, jí nedává moc smysl. „Kaspar – kat… vlastníma rukama… o půlnoci… Když nesvítil měsíc…“ Pak se pompézně zeptá sám sebe, jestli by měl vůbec uvažovat o tom, že odhalí své tajemství pouhé ženě. Sofie trpělivě čeká. Petr je mluvka. Neumí udržet tajemství. Petr zdvihá černé hedvábí a objevují se pruhy papíru popsané německým písmem. „Passauer kunst,“ pronese německy a září pýchou. Pasovské umění. Natáhne ruku, aby se dotkla nejbližšího proužku. „Ne!“ vykřikne a pleskne ji přes prsty. Skryje zlost a promění ji v otázku: „Co je to zač, Petře?“ „Je v nich magie,“ odpoví a jeho dlouhé prsty se vznášejí nad proužky papíru. „Ten, kdo je má u sebe, se stane neporazitelným.“ Nesměje se. Nezesměšňuje nadšení v jeho hlase. „Vyrobili je pro tebe?“ zeptá se. 28

Carevna noci

Místo odpovědi ukáže na jeden kousek papíru. „Tenhle na mne čeká už sto let.“ „Jak to víš?“ „Vím to.“ Nemá odpověď, a tak se její otázce vyhne. Když bude naléhat, jen se rozčilí a bude tvrdit, že jde o nějaké božské zjevení, známé jen zasvěceným. To by ji nemělo překvapit. Lidé dělají nejpodivnější věci, aby si zajistili moc. Služebné si plivou přes rameno, když spatří černou kočku. Slyšela o ženě, která na tatarském trhu snědla svíčku, do níž byl zataven svatý obrázek. Jedna ze služebných samotné carevny skrývala pod postelí své paní balíček s kostmi a vlasy. „Co s nimi uděláš, Petře?“ zeptá se místo toho. Tentokrát kupodivu odpoví. Některé, říká jí, rozžvýká a spolkne. Jiné bude nosit na těle. Převázané tenkým lněným páskem. Blízko pokožky. „Povíš mi, co je na nich napsáno?“ „Ne!“ V jeho hlase se objeví náhlý výbuch hrůzy a on zkroucené proužky papíru rychle zakryje svým kapesníkem. Jako kdyby mohla to kouzlo zničit tím, že se na něj podívá. Boltun – nachodka dlja špiona. Mluvka – pravý poklad pro špiona. Rusko se neřídí jen jiným kalendářem, ale dodržuje také vlastní svátky a posvátné povinnosti. „Luteránští hosté nemusejí dodržovat naše zvyky,“ sděluje jí její učitel. „Ale může se jim vysvětlit jejich význam,“ řekne na to Sofie. „Každá pouť je odlišnou cestou, Vaše Výsosti.“ Carevna Alžběta odešla do Trojicko-sergejevské lavry, kláštera, kde měl svatý Sergej mnohá vidění. Při jednom vidění se k němu sletěli četní ptáci. Bylo to znamení, že stoupenců tohoto světce bude spousta. „Jak věděl, že je to znamení?“ „Slyšel hlas Boha a pak se stal velkým učitelem.“ „Co svatý Sergej učil?“ „Že dokonce i Syn Člověka přišel na zem ne proto, aby se mu sloužilo, ale aby sloužil.“ 29

Eva Stachniak

Přemýšlí o příběhu o moudrém mnichovi, který lpěl na významu prostoty a služby. Život strávený prací a modlitbami, udržovaný jen prostou stravou a oděvem. Daleko od lákadel dvora. I tohle je Rusko. „Nejzbožnější země na světě,“ ujišťuje ji její učitel. Pravoslavné křesťanství je věrnější učení Kristovu než římské katolictví či luteránská víra. Protože není znečištěné světskou pýchou. Protože není vinno hříchem domýšlivosti. Dokonce i car pochopil, že prohrávat si s církevní praxí přinese hněv nebes. Neříká svému učiteli, že její otec by s ním nesouhlasil. „Proč jde carevna do kláštera pěšky?“ zeptala se místo toho. „Proč nemůže jet v kočáře?“ „Protože strádání těla je součást pokání.“ „Pokání za co?“ „To vám, Vaše Výsosti, nemohu říct. Každý hřešíme po svém.“ Matka není tak mlčenlivá. Když je daleko od carevny, překypuje sebevědomím. Její hlas prostupuje tenkými zdmi jejich pokojů. „… na svých tlustých kolenech… prosí Pannu Marii za odpuštění pokaždé, když si bere do postele nějakého gardistu!“ Strádání? Půst? Haha! Ruská carevna je nenasytná. Alžběta touží po bohatém jídle, silných nápojích a laskání od mužů. Laskání, o němž by dívka jako Sofie neměla nic vědět. Teď, když je carevna na pouti, leží matka v posteli s rytířem Beckým. Smějí se. Šeptají. Znovu se smějí. Otec tady není, aby jim v tom zabránil. Ruské služebné dělají posunky a napodobují parohy na mužské hlavě. Mrkají na sebe, když nosí umyvadla s mýdlovou vodou do matčiných komnat. Jaká matka, taková dcera, slyší Sofie. Jablko nepadá daleko od stromu. Pod tapiserií zachycující jelena probodnutého šípem jsou skryté dveře. Jsou zamčené a klíčovou dírkou není vidět nic než hustá, tmavá temnota. Na jejím toaletním stolku se vyměnily lahvičky s krémem. 30

Carevna noci

V jejích zásuvkách, i v těch zamčených, někdo manipuloval s papíry. Někdo musel otevřít skříňku s jejími znaménky krásy, protože jedno z nich upadlo na koberec. Někdo procházel její prádlo, listoval jejími knihami. Špioni ji sledují. Co hledají? Chybu? Anebo jen pouhý důkaz její snahy vydobýt si vážnost? Bez kota myšam razdolje, píše její ruský učitel velkými stejnoměrnými písmeny, která má opsat. Bez kočky mají myši pré. Když je carevna pryč, chodby paláce se vyprázdní. Služebnictvo si špitá a směje se. Stráže zívají. Pážata se ošívají, když jsou zavolána, a zapomínají, pro co byla poslána. Petr přestal mluvit rusky. „Pošli učitele k čertu, Sofie,“ říká jí. Jeho psací stůl je pokrytý papíry, ale už to není ono „Pasovské umění“. Petr má nový projekt. Chce vypsat moudré rady ze všech dopisů, které kdy dostal od krále Fridricha Pruského: Generál by se neměl nikdy pouštět do bitvy, pokud nemá nad nepřítelem převahu. Ústup je někdy nezbytný. „Opiš mi to, Sofie,“ nařizuje Petr. „Tvoje matka říká, že máš velmi hezký rukopis.“ Gde tonka – tam i rvjotsja. Praskne to tam, kde je to nejtenčí. „Prosím, mamá,“ žadoní. Ale matka se na ni dívá s kalkulujícím okem rivalky. „Co ode mne teď chceš, Sofie?“ vyštěkne. „Pošli rytíře Beckého pryč. Lidi o tom mluví.“ „Lidi vždycky mluví, Sofie.“ Matčiny oči říkají víc. Že její dcera neví nic o jejím zklamání. O tom, že ženské štěstí se musí chytit za pačesy, dokud je to ještě možné. Že dokonce i hodný a čestný muž může nechat ženu nenaplněnou a neuspokojenou. „Co když to řeknou carevně?“ Matčina ruka se zdvihne přespříliš rychle na to, aby se Sofie stačila přikrčit. Políček přes tvář způsobí, že se její hlava otočí do strany. 31