Issuu

WILLIAM

GIBSON JAK VYPÁLIT CHROME

Přeložil Josef Rauvolf

Copyright ©1980,1986 by William Gibson All Rights Reserved Copyright ©2019 for the Czech translation by J. Rauvolf Copyright ©2019 for Cover by Chris Moore Copyright ©2019 for the Czech edition by Euromedia Group a. s.

ISBN 978-80-7617-258-6

S láskou mé matce, Otey Williams Gibsonové, a také Mildred Barnitzové, její i mé vzácné přítelkyni

OBSAH:

Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Bruce Sterling

Zdrojový kód: úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 William Gibson

Johnny Mnemonic . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .19 Gernsbackovo kontinuum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 Fragmenty holograﬁcké růže . . . . . . . . . . . . . . . . 63 Svůj k svému . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 John Shirley a William Gibson

Zapadákov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 Rudá hvězda, zimní orbit . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117 Bruce Sterling a William Gibson

Hotel Nová růže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145 Zimní tržiště . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163 Na život a na smrt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 195 Michael Swanwick a William Gibson

Jak vypálit Chrome . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 227

Předmluva

Bruce Sterling Jsou-li básníci neuznanými zákonodárci světa, autoři science fiction jsou jeho dvorními šašky. Jsme chytrými blázny, kteří dovedou poskakovat, dělat skopičiny, pronášet proroctví a na veřejnosti se drbat. Umíme si pohrávat s velkými myšlenkami, protože řvavá různorodost našich kořenů, vycházejících ze škváru, nás činí zdánlivě neškodné. A spisovatelé scifi mají všechny příležitosti vyhazovat si z kopýtka – máme vliv, neneseme odpovědnost. Velice málo lidí cítí povinnost brát nás vážně, naše ideje přesto prostupují celou kulturu, dál neviditelně vyvěrají jako radiace kdesi v pozadí. Nicméně je smutnou pravdou, že science fiction nebyla poslední dobou příliš zábavná. Všechny formy pop kultury procházejí depresí; když společnost kýchne, dostávají rýmu. Pokud byla science fiction koncem sedmdesátých let zmatená, zahleděná sama do sebe a vyčpělá, bylo stěží čemu se divit. Ale William Gibson je jedním z našich nejlepších poslů zvěstujících lepší časy. Jeho krátká umělecká dráha mu již stačila zajistit postavení rozhodujícího autora osmdesátých let. Jeho ohromující románový debut Neuromancer, který v roce 1985 vyhrál všechny ceny v oblasti scifi, dosvědčil Gibsonovu jedinečnou schopnost přesně vyhmátnout bolavá místa naší společnosti. Účinek byl elektrizující a pomohl probrat celý žánr z jeho doktrinářského letargického podřimování. Science fiction, která byla vyburcována

Předmluva

z hibernace, se kolébavě potácí ze své jeskyně do jasného svitu ducha moderní doby. A my jsme slabí, hladoví a ne zrovna v nejlepším rozpoložení. Od této chvíle ale bude vše jiné. Soubor, který nyní držíte v rukou, obsahuje všechny kratší texty, které Gibson dosud napsal. Představuje vzácnou příležitost sledovat překvapivě rychlý vývoj významného autora. Směr, kterým se zamýšlel vydat, byl zjevný již v jeho první publikované povídce Fragmenty holografické růže z roku 1977. Gibsonovy charakteristické znaky jsou v ní už přítomné: komplexní syntéza moderní popkultury, rozvinuté technologie a současného spisovatelského řemesla. Gibsonova druhá povídka, Gernsbackovo kontinuum, již dokazuje, jak zcela vědomě míří na vlekoucí se figuru tradice scifi. Jde o drtivé, a zároveň ohromující popření „vědeckofantastické literatury“ v jejím převleku za úzkoprsé uctívání techniky. Vidíme zde autora, který si je vědom svých kořenů a připravuje se na radikální reformu. Gibson se dostal do tempa v cyklu povídek o rozbujelé megapoli, Sprawlu: Johnny Mnemonic, Hotel Nová růže a neuvěřitelná Jak vypálit Chrome. Vydání těchto povídek v časopisu Omni prokázalo úroveň imaginativní koncentrace, jež zvedla laťku celému žánru. Tyto hutné, dosyta naplněné povídky stojí za to číst několikrát kvůli jejich vyostřené, ponuré vášnivosti a silnému smyslu pro zachycení detailu. Vrcholem těchto děl byla jejich brilantní důsledná evokace věrohodné budoucnosti. Není snadné vyhnout se přeceňování náročnosti tohoto úsilí – přesně tomu se mnoho autorů science fiction léta vyhýbalo. Právě tomuto intelektuálnímu selhání lze přičíst neblahou proliferaci postapokalyptických příběhů, fantasy meče a magie

Předmluva

a oněch všudypřítomných kosmických opusů, space opery, v nichž galaktická impéria, aniž by to komukoli vadilo, sklouzávají zpátky do barbarství. Všechny tyto podžánry jsou důsledkem naléhavé nutnosti spisovatelů vyhýbat se tomu, že by se pustili do křížku s nějakou realistickou budoucností. V povídkách ze Sprawlu vidíme budoucnost, jež je rozpoznatelně a velice pečlivě koncipovaná podle současnosti. Má mnoho různých aspektů, je soﬁstikovaná, ve svém pohledu globální. Čerpá z nového komplexu východisek: ne z jetého vzorečku robotů, kosmických lodí a moderního zázraku atomové energie, ale například z kybernetiky, biotechnologie a komunikačních sítí. Gibsonovy extrapolační techniky jsou stejné jako v klasické „hard SF“, jejich demonstrace však patří k čistokrevné Nové vlně. Spíše než běžní chladní technokrati a konzervativní Vhodní mužové striktně pojímané „hard sciﬁ“ jsou jeho postavy pirátská posádka ztracených existencí, dealerů, malých kriminálníků, podnikavců, odpadlíků, zatracenců a bláznů. Jeho budoucnost vnímáme zvnitřku, prostřednictvím jeho postav, způsobem, jakým je žita, a ne jako pouhou nemastnou neslanou spekulaci. Gibson skoncoval s oním plodivým gernsbackovským archetypem Ralpha 124C41 +, slušňáckým technokratem ve věži ze slonoviny, který zahrnuje plebs požehnáním supervědy. V Gibsonově díle se ocitáme na ulicích a v zapadlých uličkách, v říši tvrdého, zneklidňujícího přežívání plného úzkostných obav, kde se high tech projevuje jako konstantní podprahový šum, „jako vyšinutý experiment v sociálním darwinismu, navržený otráveným vědeckým pracovníkem, který neustále držel palec na tlačítku rychlého převíjení“. Velká věda není v tomhle světě zdrojem prapodivných zázraků z dětských televizních kurzů Mr. Wizarda,

Předmluva

ale všudypřítomnou, všeprostupující a rozhodující silou. Je stěnou mutujícího vyzařování valícího se davy, k prasknutí našlapaným Globálním autobusem, který se s burácením divoce řítí vzhůru po exponenciální křivce. Tyto povídky malují okamžitě rozeznatelný portrét moderní kritické situace. Gibsonovy extrapolace ukazují – se zvýšenou jasností – skrytou masu ledovce společenské změny. Ten nyní se zhoubnou majestátností sjíždí po povrchu konce dvacátého století, jeho rozsah je však nesmírný a zlověstný. Mnoho autorů science fiction tváří v tvář tomuto číhajícímu monstróznímu kolosu sprásklo ruce a prorokovalo katastrofu. I když by nikdo nemohl nařknout Gibsona z naivního optimismu, tomuto pohodlnému východisku se vyhnul. Tím se dostáváme k dalšímu charakteristickému znaku nové nastupující školy science fiction osmdesátých let: znudění Apokalypsou. Gibson neztrácí čas, aby hrozil prstem nebo lomil rukama. Oči má neustále nebojácně otevřené, před ničím neuhýbá, a jak poukázal Algis Budrys, nebojí se tvrdé práce. To vše jsou mimořádné přednosti. Další známka ukazuje Gibsona jako součást nového rostoucího konsensu ve scifi, a tou je přirozená lehkost, s níž spolupracuje s dalšími autory. Tři výsledky takové spolupráce zdobí tuto sbírku. Svůj k svému je výjimečnou lahůdkou, temnou fantazií překypující šíleným surrealismem. Rudá hvězda, zimní orbit je další prací z blízké budoucnosti s láskyplně detailním autentickým prostředím; s globálním, multikulturním pohledem, tak typickým pro science fiction osmdesátých let. Na život a na smrt je brutálně působivým, surově utkaným dílem, s klasickou Gibsonovou kombinací rozvinuté technologie a života na dně. V Gibsonovi slyšíme ráz dekády, která konečně nalezla svůj hlas. Není žádným revolucionářem, který by

Předmluva

bušil do stolu, ale praktickým vylepšovatelem, který má vše pod palcem. Zatuchlé chodby žánru otevírá svěžímu závanu nových dat: kultuře osmdesátých let s její neobyčejnou, rostoucí integrací technologie a módy. Má zálibu v neobvyklejších a invenčnějších vedlejších proudech mainstreamové literatury: v Le Carrém, Robertu Stoneovi, Pynchonovi, Williamu Burroughsovi, Jayne Anne Phillipsové. A je ctitelem textů, které J. G. Ballard bystře nazval „neviditelnou literaturou“: onoho šířícího se přívalu vědeckých zpráv, vládních dokumentů a specializované reklamy, který utváří naši kulturu, aniž bychom si to jakkoli uvědomovali. Science ﬁction přežila dlouhou zimu díky svému uloženému tuku. Gibson, společně s širokou vlnou tvořivých, ambiciózních spisovatelů, pošťouchl celý žánr, aby se probral, a vyslal ho na průzkum, aby našel novou dietu. Prospěje nám všem a dodá nám sílu.

Zdrojový kód: úvod William Gibson

Nic nezíská tak rychlou či zvláštní patinu stáří jako imaginární budoucnost. Jako chlapec v šedesátých letech dvacátého století jsem přečetl velkou spoustu science fiction, zhusta napsané ve čtyřicátých a padesátých letech. To mě vlastně přinutilo, abych v útlém věku dešifroval některé poměrně významné prvky moderní historie, byť jen proto, že člověk si nemůže dokonale užít science fiction, aniž je schopen rozeznat bod, kde se imaginárno odpoutává od toho, co dobře známe. Nicméně jak jsem se od té doby přesvědčil, historie je vrcholem spekulativního vyprávění, podléhající neustálým a nevyhnutelným revizím. Science fiction má tendenci se chovat jako druh historie směřující opačným směrem, po časové ose dopředu, nikoli dozadu. Historie imaginární budoucnosti však nemůžete vytvářet bez takové mapy minulosti, kterou vaši čtenáři přijmou za svou. Čím méně si myslíte, že je vaše mapa minulosti imaginární (nebo nahodilá), o to konvenčněji budete mít tendenci kráčet kupředu do své imaginární budoucnosti. Řada autorů, které jsem v mládí čítával, disponovala pozoruhodně důkladnými mapami minulosti. Vypadaly, jako by byly vytesány ze statného dubu. Tito sebevědomí lidé věděli přesně, odkud přicházíme, přesně, kde jsme, a přesně kam se v jejich představách ubíráme. A ve všech těchto třech bodech byli do velké míry na omylu, alespoň při pohledu z tohoto mnohem vzdálenějšího místa na trati.

Úvod

Existoval však i jiný, alternativní druh science fiction, nepojmenovaný, ale v mém vnímání nějak odlišný, který jako by vycházel z již ne tak neochvějných představ o minulosti, science fiction, jejíž autoři působili dojmem, že jsou ochotni obírat se myšlenkami, jež naznačují, že ve skutečnosti nevíme, odkud jsme přišli ani kde právě jsme – že v tom, kde jsme, možná nepoznáváme skutečnou podstatu. Tento dojem ve mně probouzeli Alfred Bester, Fritz Leiber, Robert Sheckley (abych uvedl jen tři, zato však významné příklady), zatímco Heinlein a Asimov tak nepůsobili. Připadalo mi, že spisovatelé, díky nimž na mě scifi působila největším kouzlem, obývají jakoby městský vesmír, vesmír s větším počtem pohyblivých částí, vesmír, v němž lze pokládat více otázek (byť na mnohem méně v něm bylo možné nalézt jednoznačné odpovědi). Tito spisovatelé byli jaksi v jiném vztahu vůči tomu, co jsem se později naučil nazývat „moderní dobou“. V době, kdy jsem psal povídky v této sbírce, kolem pětadvacátého roku života, v osmdesátých letech dvacátého století, začínaly moderní kulturní vzory ztrácet pevné rysy. Nespokojenost, kterou jsem vnesl do jejich psaní, nezbroušené hrany mé počáteční metody, souvisely s jakýmsi podobným pocitem – že moderní doba začíná trpět jistým rozklížením a přesvědčením, že science fiction v tomto ohledu ze sebe nevydávala to úplně nejlepší. Nebo, mám-li být spravedlivější, že mi možná většina science připadala, že jen zřídkakdy dělá to, co mě na ní těší nejvíc, navzdory tomu, co mi připadalo jako záplava zcela nových a úžasných příležitostí. Ale kdybyste mě vyzvali, abych definoval, co přesně chci, aby science fiction vlastně dělala, nejspíš bych vám to říct nesvedl. Protože jsem byl od přírody stejně neschopen teoretizování, jako jsem byl neschopen kritiky, nezbývalo mi než napsat tyto povídky.

Úvod

Což jsem nedělal, jak se přesvědčíte při letmém pohledu do obsahu, tak úplně sám. Těm, kdo nedají dopustit na takzvanou autorskou teorii literatury, zde nepostačí žádná omluva, vás ostatní jen upozorním na fakt, že ve své nespokojenosti jsem očividně nebyl sám. Zdrojový kód pro tyto povídky se stejnou měrou sléval z výše uvedené nespokojenosti, z dětství, které mě zároveň vystavovalo vlivům science fiction a beatniků (hlavně Burroughse a Kerouaca) a z mého osobního spojení se spisovateli, jako jsou Sterling, Shirley a Swanwick, kteří měli podobně nezbroušené hrany. Kdyby některý z těchto tří faktorů chyběl, nejspíš byste tento úvod nečetli. Fragmenty holografické růže první povídka, kterou se mi podařilo dokončit, jsem napsal místo semestrální práce v kurzu science fiction, který v roce 1977 vyučovala na University of British Columbia již zesnulá doktorka Susan Woodová. Gernsbackovo kontinuum vlastně začalo jako dlouhá recenze ilustrovaných dějin zjednodušené Moderny, kterou jeden sci-fi fanzin smetl ze stolu jako pokus, který nepochopitelně odbíhá od tématu. Příbuzný druh byl můj nevyžádaný pokus o přepsání jednoho rukopisu Johna Shirleyho, vrchol rukou psané kritiky a jediný druh kritiky, kterého jsem byl schopen, přičemž John mě převezl, když výsledné dílko promptně prodal jako náš společný výtvor. Johnny Mnemonic byl druhý beletristický kousek, do něhož jsem se pustil; psát jsem ho začal v roce 1977 a dokončil ho v roce 1981 (dal jsem si přestávku, abych sledoval, coby věkem ustavený civilista, fenomén punk rocku, který má rovněž své místo ve zdrojovém kódu). Na počátku Na život a na smrt stála situace, kdy jsem komusi vyprávěl o své hypnagogické vizi, v níž miniaturní dvojplošníky létaly několik centimetrů nad kulečníkovým stolem; dotyčný se o tom zmínil Swanwickovi,

Úvod

který zanedlouho zavolal z Filadelfie, že prý do všech podrobností vyřešil související technické náležitosti (byl to mimořádně snový začátek spolupráce). Jsem si jistý, že s nápadem na povídku Rudá hvězda, zimní orbit přišel nekonečně energický Sterling, který později se stejným nadšením navrhl, abychom společně napsali sáhodlouhý román o parou poháněných viktoriánských počítačích, přičemž má zkušenost s Rudou hvězdou mi pomohla, abych s křikem na rtech okamžitě neutekl. Připadá mi, jako by se povídkou Jak vypálit Chrome, napsanou počátkem roku 1981, uzavřela má povídkářská kariéra. Sice tomu tak nebylo chronologicky (a neustále doufám, že se k povídkám zase nakonec vrátím), ale určitým způsobem byla opravdovým začátkem mé romanopisecké dráhy. V ní už burácejí motory Neuromancera a to nejen tím, že zavedla pojem „kyberprostor“, slovo, které spatřilo světlo světa napsané červeným značkovačem v sešitě se žlutými listy. Tehdy poprvé se mi podařilo, aby v literárním díle zafungovalo i něco jiného, ačkoli pořád přesně nevím, co to vlastně je. Říká se, že „singl“ (vinylová nahrávka ve formátu 78 nebo 45 otáček za minutu) byl médiem, které určilo nejdokonalejší vyjádření rocku: že singl je ve skutečnosti optimální formou tohoto druhu hudby. Totéž se někdy říká i o povídce a science fiction. V případě rocku mám tendenci vidět za tímto názorem stesk po mrtvém formátu. V případě science fiction si myslím, že na tom může něco být. K napsání kratičkého sci-fi díla, které doopravdy funguje, je zapotřebí velmi zvláštního druhu literární konstituce. Pokud se mi někdy něco takového podařilo, najdete to tady. V každém případě si užívejte patiny. 21. října 2002 přeložil Milan Žáček

William Gibson

JAK VYPÁLIT CHROME Z anglického originálu Burning Chrome, vydaného nakladatelstvím HarperCollins books v New Yorku roku 2003, přeložil Josef Rauvolf Graﬁcká úprava obálky Michal Kuba Jazyková redakce Helena Šebestová a Tomáš Jirkovský Odpovědný redaktor Boris Hokr Technická redaktorka Halina Kaslová Počet stran 264 Vydala Euromedia Group, a. s. – Laser, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2019 jako svou 10 439. publikaci. Sazba Laser-books PLZ s.r.o. Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Vydání čtvrté Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz