Magpie One for sorrow, Two for joy, Three for a girl, Four for a boy, Five for silver, Six for gold, Seven for a secret, Never to be told. Eight for a wish, Nine for a kiss, Ten for a bird, You must not miss.
Jako_kolibrik.indd 5
28.8.2019 9:00:58
Všechno je v háji
Máma se mě rozhodla vzít k psycholožce. O.K., tady mě máte, pomyslela jsem si. Vy si řešíte svoje problémy, ale k psycholožce jdu já, co? No dobře, máma zjistila, že jsem jí lhala. Řekla jsem jí, že mě strašně bolí břicho, že jsem asi něco špatného snědla, a nešla jsem do školy. Nějak se jí podařilo vypátrat, že jsem se s holkama a s Patrikem opila. To byla akce… Ještě teď se mi obrací žaludek, když si představím, co všechno jsem do sebe nalila. Prostě jsem potřebovala vědět, jaký to je. Před rokem měli rodiče pocit, že jsem málo společenská, a poslali mě na tu megapárty k Maríně. Když jsem tam přišla, na polici stálo patnáct lahví vodky. Spočítala jsem je dvakrát, takže to vím jistě. Po třech hodinách jsem tý párty měla plný zuby. Nechápu, proč se někteří lidé chovají úplně jinak, když jsou s vámi sami, než když jsou ve větší skupině. Ta potřeba být za každou cenu vtipný a zapadnout… Brrr. Měla jsem sto chutí se otočit hned ve dveřích, ale vydržela jsem to, protože tam byl i Patrik. To je kluk z vedlejší třídy, se kterým chodím. S ním je mi vždycky fajn. Když jsem odcházela, nezůstala z vodky ani kapka, zato jsem se druhý den dozvěděla, že tři spolužáci museli do nemocnice s otravou alkoholem. Hm, když si konečně najdu lidi, se kterými se cítím dobře, hned se objeví nějaký problém. Máma se mě zeptala, jestli vážně tak moc potřebuju být součástí stáda. 7
Jako_kolibrik.indd 7
28.8.2019 9:00:58
Neodporuje si náhodou? Co vlastně chce? Nesnáším ty její pitomé sofistikované otázky. Mít dokonalou matku, která je tak spořádaná a nikdy neudělá chybu, je peklo! Koupila mi tričko s nápisem Nebojím se být sama sebou a myslela si, že se tím všechno spraví. Ha-ha-ha. Nekouřím, jo? Jedenáctileté nebo dvanáctileté děti si suverénně zapalují jednu od druhé, hned co vylezou ze školy. To mě nezajímá. Ani nenosím kšiltovku jako idiot – kam se podíváš, všichni je mají, protože to je zrovna zase in. Tohle přece nedělám. Nechápu, proč matka nevidí, že jsem sama sebou. Tohle jsem já! Nejvíc mě štve, že to naši hrozně přehánějí. Třeba můj otec, o kterém si všichni myslí, jaký je šarmantní a příjemný, v jednom kuse dobře naladěný a přátelský a chápavý a zábavný a bla-bla-bla. Ale to není celá pravda, víte? Ty jeho stárnoucí slepicoidní kolegyně se na něho dívají zbožňujícím pohledem, ale netuší, že dokáže být vážně agresivní. O.K., nepřišla jsem domů včas. Nestíhala jsem. Měla jsem zavolat, já vím. Ale je trapný volat rodičům, když jsem s kámošema. Je to slabošský. Otec zuřil jako smyslů zbavený. Už jsem si myslela, že mi jednu vlepí. K čemu to je? Tuhle jeho podobu znám jenom já a máma. Jednou jsem se jí zeptala, proč si ho vlastně vzala. Upřela na mě nevyzpytatelný pohled, dlouho mlčela a řekla: „Šíleně jsem se do něj zamilovala. Svět bez něj najednou neměl smysl. Nechtěla jsem být s nikým jiným.“ No, a jak to dopadlo? Teď se na sebe sotva podívají. Leze jí na nervy i to, jak si věší ručník. Všechno je úplně v háji. Chtěla bych udělat něco bláznivýho. Skočit padákem. Pracovat jako ošetřovatelka v nemocnici v Africe. Ostříhat se na ježka. Dát si vytetovat nějaký tajemný 8
Jako_kolibrik.indd 8
28.8.2019 9:00:59
symbol na rameno. Mít útulný maličký byt téměř bez nábytku, kde mě nikdo nebude kontrolovat. Anebo s Evou odletět někam daleko aspoň na týden, tajně, a zjistit, jaký by to bylo… Ale mám strach, samozřejmě. Nikdy jsem nic podobného neudělala. Kdo je Eva? Moje nejlepší kámoška. A spolužačka. Dokonce bydlíme ve stejné ulici. Oválná, usměvavá tvář, rovné světlehnědé vlasy, vždy oblečená podle poslední módy. Tak jednou za měsíc chodí s mámou nakupovat a za hadry utrácí nehorázný prachy. Jednou jsem se jí zeptala, co s tolika věcmi dělá. Pokrčila rameny, prý je dává sestřenicím, když ji omrzí, a ty z toho vždycky mají druhý Vánoce. Naši nejsou z Evy nadšení. Teda hlavně máma, což se dá pochopit. Není nadšená skoro z ničeho, co se mnou souvisí. Prostě generační propast. Ale zpátky k Evě. Jednou o ní moje matka za dveřmi, když si myslela, že ji neposlouchám, na půl pusy utrousila: „Její matka z ní dělá takovou lolitku!“ Vygooglila jsem si to hned ten večer. Ha-ha. To určitě! Eva taková stopro není. Mimochodem, tuhle knížku nám naše upjatá učitelka slovenštiny jako povinnou četbu asi nedá. To, že mám Evu a Patrika, je nejlepší věc na světě. Eva jednou někde našla citát, ze kterého jsem si udělala moto: Nikdy se nesnaž nikoho doběhnout. Ten, kdo si tě váží, půjde vždycky po tvém boku. Tomu věřím. A oni dva po mém boku jdou. A vždycky půjdou! S Patrikem chodím už čtyři měsíce. Je to můj druhý kluk. První byl spolužák. Ale nestojí za to, abych vůbec zmínila jeho jméno. Debil. Rozešli jsme se po pár týdnech a teď se ke mně chová dost hnusně. Posílá zprávy Patrikovi, že jsem pěkná potvora, že o mně Patrik ve skutečnosti 9
Jako_kolibrik.indd 9
28.8.2019 9:00:59
nic neví, že my dva nemáme nic společného a že ho určitě hned odkopnu. Už jsem si ho zablokovala na mobilu i na Facebooku, ale úplně všude se mu vyhnout nemůžu, když spolu chodíme do třídy. Hrozný. Jaký je Patrik? Vypadá jako řecký bůh. Už nevím který, mám v tom guláš. Určitě ne ten starý, snědý, nemohoucí, chromý kovář, samozřejmě. Takový ten svalnatý blonďák se širokými rameny, vypracovaným břichem, pevnýma nohama a úzkými boky. Tmavě šedé oči, husté obočí, husté vlasy, které si nad čelem geluje do retro vlny. Trochu moc úzký nos, ale to je jedno. Ideální obličej do reklamy na žvýkačky, ve které atraktivní lidičky v zářivě barevných plavkách brázdí moře na surfu nebo hrají plážový volejbal. To je můj Patrik. Dobře stavěné souměrné tělo, to se mu musí nechat. Když už jsme u těla, štve mě, a to pořádně, že mi máma zakazuje sladkosti. Vlastně mě celkově dost vytáčí. Nejen tím, že se nechala tak dlouho otcem ovlivňovat, nikdy nic neudělala bez jeho souhlasu, pořád na něj brala ohledy, ale i tou svojí proměnou. Od doby, co se to mezi nimi tak vyhrotilo, změnila spoustu věcí. Mimo jiné se dala na makrobiotiku a je ještě nesnesitelnější než obvykle. Ta proměna přišla úplně zničehonic, když to od ní nikdo nečekal. Takže máma, já a sladkosti. Sníst celou tabulku čokolády je podle mě v mém věku normální. Potřebuju cukr, a občas hlavně rychlý cukr. Musím si dávat pozor, aby se pod postelí neválely žádné papírky od sladkostí. To vždycky vyvolá nepříjemné komentáře. Jasně, že si sladkosti kupuju za peníze z kapesného. Sem tam mi něco podstrčila i babička, ale minule jí za to máma hrozně vynadala tím svým ledovým jízlivým stylem, a tak toho 10
Jako_kolibrik.indd 10
28.8.2019 9:00:59
nechala. Jsem ve vývoji, nechápu, proč nedá pokoj. Mámu totiž v pravý čas postihla krize středního věku, chce být ve formě, cvičí, chodí za nějakým čínským dědkem, který z ní ždímá nehorázné peníze a učí ji meditovat. Sedí spolu v tureckém sedu a zhluboka dýchají. Fakt super. Vždyť já jí to i přeju, vypadá na svůj věk dobře, ale mě ať prostě nechá žít! Vyřeš si svůj život, mami, a relaxuj. Chodím do školy? Chodím. Většinou. Zatím nevědí, že občas zatahuju. Známky mám v pohodě. Dávám to levou zadní. Ano, mohla bych se víc snažit, ale proč? Fakt, proč? Učitelé ve škole jsou taky dost trapní. Pomlouvají víc než babky na vesnici a strkají nos do věcí, do kterých jim nic není. Když jsem Patrika objala na chodbě, přišla za mnou matikářka, že takové chování do školy nepatří a že s tím musím přestat, jinak zavolá rodičům a půjdu k řediteli. Fakt miluju, když se dospělí chovají takhle pokrytecky. Kromě matikářky mě takhle ponížili ještě dva další učitelé. Nemůžou mi přece zakazovat, abych si s ním povídala! Jenom proto, že oni jsou dospělí a já pořád v pozici dítěte! A všichni do jednoho – učitelé, otec i matka – jsou příšerně vysazení na mobily. Já ho nesmím používat po osmé večer. A Facebook? Kdyby na něm máma sama netrávila tolik času, taky mi ho zatrhne. Takhle musí uznat, že to zas taková blbost není. Tvrdí, že ho používá kvůli svému podnikání. Tak fajn, já se jí do jejích věcí nepletu a od ní očekávám stejný respekt. Je pravda, že máma má čas od času světlé chvilky, snaží se ke mně přiblížit, ale ten způsob, ten způsob!!! Copak úplně zapomněla, že i ona byla kdysi puberťačka? Vůbec si ji tak nedokážu představit, když slyším, jak 11
Jako_kolibrik.indd 11
28.8.2019 9:00:59
těžkopádné a nechápavé otázky mi dává. Taky vidím, jak ji mrzí, že tu zeď mezi námi nedokáže překonat, ale nemá dost času, aby to zkusila jinak a líp. Ale občas se jí to podaří, například když si se mnou jen tak sedne, nic neříká, nekomentuje, nevyptává se a nepoučuje, jen poslouchá hudbu, kterou miluju. Když cítím, že zájem a překvapení nepředstírá, že jsou skutečné, tak se ve mně všechno uklidní. Pustila jsem jí svoji oblíbenou kapelu. Jmenuje se Pěst na oko. Hraje tam Noel, můj spolužák. Noel je hrozně zvláštní. Nejen proto, že je cizinec, jeho rodiče pocházejí z Bosny, ale celkově. Je to šprt, všechny tím štve, ale je šíleně atraktivní. Tím štve jenom kluky. Je fakt hodně sexy. Pokud je Patrik bratranec řeckého boha, Noel je potomek severoamerických indiánů. Ale vyšší, pochopitelně. Odchovaný na nejkvalitnější biostravě. Jeho kůže má bronzový nádech, hrozně rychle se opálí. Když se na začátku roku vrátil z prázdnin v Bosně, byl jako mléčná čokoláda. Mňam. Dlouhé, pružné svaly, ani gram tuku navíc. A mandlové oči. Nezdá se, že by ho kromě školy a hudby něco zajímalo. Chodí na housle, ale v kapele hraje na kytaru. Viděla jsem jeho rodiče, matka je doktorka, otec ajťák, totálně ambiciózní lidi, kteří chtějí pro své sladké prominentní dětičky to nejlepší vzdělání. Ale dát dítěti jméno Noel, to je moc i na mě, a to jsem, myslím, dost tolerantní. Pro ty, co neumějí francouzsky: to jméno znamená Vánoce. Noel mi jednou s pobavením vysvětloval, jak k tomu jménu přišel. Jeho máma odjakživa chtěla syna jménem Leon, prý podle nějakého starého francouzského filmu. Jenže, co se nestalo, nějaká žena v té stejné ulici porodila krátce před ní chlapečka a dala mu jméno Leon! Ale Noelova matka má úroveň, nevzdala to, jen poskláda12
Jako_kolibrik.indd 12
28.8.2019 9:00:59
la písmena vysněného jména od konce a tady ho máme, našeho neodolatelného cizince! Noel je idolem mnoha mých spolužaček, ale zároveň je strašně štve, že je takový nedostupný a že mu žádná není dost dobrá, aby s ní chodil, takže o něm vykládají různé hloupé věci, že je teplouš a podobně. Tak či tak, předevčírem jsme spolu náhodou šli ze školy a vyprávěl mi fakt zajímavý příběh. V létě byli na dovolené v Malajsii a viděli tam ptáka, který se jmenuje zoborožec bledozobý. Má ohromný zobák, který skutečně připomíná roh vyčnívající z hlavy. Ten zobák je tak velký, že se zdá úplně nemožné, aby ho ten pták unesl, natož aby s ním ještě lítal po pralese. Je ale překvapivě lehký – a hlavně důležitý. Na co? Slouží jako cepín. Zoborožec si staví hnízda vysoko v dutinách stromů, tak vysoko, že ze země prakticky nejsou vidět. Před kladením vajec se samička ukryje do dutiny, usadí se tam a čeká, až se ptáčátka vyklubou. Aby se chránila, otvor do hnízda zalepí maltou z bláta, rozžvýkaného dřeva a kůry. Zůstane jen štěrbina široká akorát na to, aby tam samec prostrčil svůj zobák a mohl rodině podávat potravu. A tak sameček nosí partnerce fíky a hmyz a ona i mláďata jsou na něm absolutně závislá. Nedostane se k nim žádný nepřítel, přečkají tam v bezpečí, dokud nejsou dost silná, aby mohla ven do světa. Ta nekonečná důvěra a odevzdanost v ptačí říši mě úplně ohromila. Páni! To je příběh! A potom přichází na řadu zmíněný „cepín“. Samec zvenku a samice zevnitř společně silnými údery zobáku prorazí v kmeni otvor dostatečně velký na to, aby se jím dospělý pták mohl protáhnout na svobodu. Noel mi ještě řekl, že se díval do očí zoborožce a že to bylo nádherné. Má totiž neskutečně dlouhé řasy, což je 13
Jako_kolibrik.indd 13
28.8.2019 9:00:59
u ptáků nezvyklé, a jeho pohled je prý moudrý a hluboký. Ve skutečnosti to však nejsou řasy, ale tuhá pírka, která zoborožcům vyrůstají z víček. Podíváš se do očí zoborožce a svět se zastaví, protože to zvíře má v sobě nekonečnou vyrovnanost. Tak to aspoň vidí Noel. Tohle všechno jsem řekla té psycholožce.
14
Jako_kolibrik.indd 14
28.8.2019 9:00:59
Ideální rodinka
Ne že by se naši hádali přímo přede mnou. Opravdu se snaží držet se na uzdě a šetřit si svoje jedovaté výstupy na chvíle, kdy si myslí, že je neslyším. To je ještě horší – úplně vidím, jak v nich bublá potlačovaný vztek. Každý přece ví, že to dřív nebo později musí prorazit na povrch. Většinou počkají, až jdu spát. Potom zůstanou sami a najednou to na ně dolehne: zavřou se a syčí na sebe přidušenými hlasy. Nerozumím slovům, ale tón je jednoznačný. Můj problém je, že si moc domýšlím. Párkrát jsem se vykradla z pokoje a poslouchala na chodbě, ale potom mě to tak deptalo, že jsem s tím přestala. Zkoušela jsem je i prosit, přemlouvat, křičela jsem na ně… Minule jsem jim řekla: Tak už se teda rozveďte, když spolu nemůžete být! Ale to jsem vlastně nikdy nemyslela vážně. Občas, když to zase přijde, si dávám polštář přes uši nebo si nasadím sluchátka a pustím si hudbu, ve které se všechno rozplyne. Zůstane jen rytmus a slova, která znám nazpaměť, a to mi pomáhá zapomenout. Nesnáším jejich hádky. Často si představuju, že uteču z domova. Jako zpívají kluci z Pěsti na oko: Chtěl bych křičet z plných plic. Chtěl bych zmizet a být pryč. 15
Jako_kolibrik.indd 15
28.8.2019 9:00:59
Představuju si, co všechno bych si sbalila, kam bych šla, co bych dělala. Byla bych sama? Nevím, jak dlouho bych to vydržela. S Evou se o rodičích občas bavíme, ale nikdy ne do hloubky. Je to pro mě moc soukromá věc. Její rodiče se už rozvedli. Minulý rok. Otec byl prý v jednom kuse nalitej, ale tak nenápadně, na pohled přijatelně, a její mámě přetekl pohár trpělivosti. Prý se na něj nedalo v ničem spolehnout. Neplatil účty, zapomněl jít nakoupit, nepamatoval si domluvené schůzky. Permanentně potřeboval nějakou hladinu alkoholu a pil hned od probuzení. Jediné, na co se dokázal upnout, byla práce. V té byl úspěšný. Nebo spíš – byl v ní úspěšný nejdelší dobu. Ale nakonec se začalo rozpadat i to. Dělal chyby, neodevzdával věci včas… Evin otec je překladatel, pracuje z domova a moje máma říká, že byl fakt vynikající. Rozený talent. No prostě bohém, to je těžký, pokrčila rameny, když se dozvěděla o jejich rozvodu. Od začátku byli s Evinou mámou nekompatibilní, dodala zamyšleně. Domyslela jsem si, že nekompatibilní znamená, že se k sobě nehodili. Evin otec je hodně společenský a výřečný a všude má kámoše, v tom se trochu podobá mému otci. Eva mi jednou vyprávěla, že když byla její máma na služební cestě a ona byla ještě malá, často ji bral do hospody, aby doma nezůstala sama. Seděla tam mezi starýma chlapama, kteří se s ní pokoušeli vtipkovat, a kreslila si na velkém dřevěném stole politém pivem. Obkreslovala podtácky na pivo, zívala a tahala otce za rukáv, že chce jít domů. A on jí normálně podal sklenici s bílým vínem, ať si lokne, že bude mít lepší náladu. Anebo radši červené? Že jí to prý neuškodí. Na krvinky a podobné řeči. Eva si pamatuje, že nakonec zasáhla servírka, která jejímu otci vynadala, 16
Jako_kolibrik.indd 16
28.8.2019 9:01:00
že tahá dítě do hospody a jestli na něj má zavolat sociálku. „Takovej intelektuál!“ řekla servírka pohrdavě, jako by to byla ta nejhorší nadávka, a prudce před něj postavila další sklenici. Eva tehdy ani netušila, kdo intelektuál je. Jindy prý spolu byli celá rodina v restauraci a k otci najednou přistoupila nějaká cizí žena s výrazným parfémem. Ignorovala celou jeho rodinu, objala ho a políbila přímo na ústa. „Ahoj, zlato,“ řekla sladce, pohladila ho po hlavě, něco mu zašeptala do ucha a zmizela. „Co to bylo za ženskou?“ zeptala se Evina máma v šoku (umím si ji živě představit v nějakém dokonalém kostýmku), když ta žena odešla. Otec neodpověděl, jenom si soustředěně krájel vepřovou pečeni. Tak takhle špatné to u nás ještě není. Anebo pokud jo, nevím o tom. To je fakt. Možné je všechno… Moji rodiče se snaží fungovat kvůli mně, ale očividně jim to nejde. Nakonec mi jich vždycky začne být líto a vím, že nikam neuteču. Jsou to ztracenci, smutní a vyčerpaní… Jen bych je vyděsila a přidělala jim další starosti. Celá ta záležitost mě často rozpláče, chtěla bych mít vedle sebe Patrika, přitulit se k němu, mlčet a být v bezpečí. Pošlu mu nějakou tajnou esemesku (tajnou, protože je po osmé) a on mi odpoví něco pěkného, jak mě má rád a že se nemám trápit… To pomáhá. Potom usnu, ukolíbaná šumem zvenku i ze svého nitra, a ráno se probudím s pocitem, že by to snad dnes mohlo být v pohodě. Ale i každodenní kontakt, který vypadá úplně neškodně, jim dělá problém. Otec je plný zlosti, podrážděný a naštvaný. V poslední době přichází domů pozdě, aby se s mámou viděl co nejmíň. Na matce je vidět únava. Špatně spí, zhubla, má zašedlou pleť, kruhy pod očima. Přestala se i malovat. 17
Jako_kolibrik.indd 17
28.8.2019 9:01:00
Oba chodí okolo sebe po bytě, jako by to bylo minové pole, nikdy nevíš, kdy to kde vybuchne. Minule si sedli ke stolu a procházeli otcův kalendář. Máma mu s tím svým rozčilujícím klidem a přehledem oznámila, že spočítala dny v měsíci včetně víkendů, které jsme od Nového roku do konce března strávili spolu jako rodina. Bylo jich přesně sedm. Můj otec je obchodní ředitel v softwarové firmě. Konzultace, implementace a vývoj finančních systémů, tak táta odpovídá, když se ho někdo zeptá na práci. Přiznávám, že moc nevím, co konkrétně by to asi tak mohlo být. „Můj táta pořád pracuje na počítači,“ říkala jsem učitelce ve školce. Hodně cestuje po celém světě. Je jako sběratel, na každém místě si zapíchne vlaječku a vytvoří nějaký užitečný kontakt. Potřebuješ něco zařídit? Nikdy to není problém. Každý je mu nějak zavázaný. Nejsem si jistá, jestli jsou jeho vztahy úplně košer. Ale jeho kšefty jsou mi ukradené. Práce, kámoši a k tomu hromada koníčků. Můj táta věří, že člověk má zkusit všechno. U něj vítězí golf, tenis, rockové koncerty. Jako vyzváněcí tón na mobilu si nastavil jednu starou písničku, Crazy od Aerosmith. Začíná to tím slizkým Come here, baby, a když jsem to slyšela dvanáctkrát za hodinu, useknuté vždycky po pár taktech, fakt se mi zvedal žaludek. „Nechceš si tam dát jinou melodii?“ zeptala jsem se ho. Zamračil se a čekal, jestli ještě něco dodám. „Tohle je ve tvým věku fakt úchylácká písnička, tati,“ řekla jsem mu znechuceně. Chtěla jsem mu trochu ublížit, potrestat ho za ty hádky s mámou. A viděla jsem, že se mi to podařilo. Už jsem nemohla ustoupit, musela jsem to dotáhnout do konce. 18
Jako_kolibrik.indd 18
28.8.2019 9:01:00
„A co bys navrhovala?“ zeptal se stroze. „Cokoli jinýho. Podívej se na sebe! Dej si tam Krútňavu nebo tak.“ A s pocitem perfektně zvolené urážky jsem odkráčela. Ano, změnil si melodii. Okamžitě. Teď tam má úplně neutrální vyzvánění, což mě aspoň trochu uspokojilo. Nechci, aby byl jako Kevin Spacey v Americký kráse. Tajně jsme se na to podívaly s Evou před dvěma týdny u nich doma. Samozřejmě že jsem v tom našla kus sebe. Ale já nacházím kus sebe i v citátech na Facebooku, tak nevím… Táta nevydrží nečinně sedět, pořád něco dělá. I díky tomu je fit. Říká, že tolik pracuje proto, aby zabezpečil rodinu. Jenže bratr už půl roku žije v Thajsku, kde učí angličtinu, našel si tam i holku a nikdo ho zabezpečovat nemusí. A máma tátovi řekla, že rodina znamená být spolu. Když se nad tím tak zamyslím, ty jejich spory trvají už několik let: ostré hádky a potom zase smíření, chvíle klidu, kdy se zdá, že je všechno, jak má být, a potom zase nečekaný úder. A tak pořád dokola. V něčem takovém bych vážně žít nechtěla. Myslím, až jednou budu mít vlastní rodinu. Ale mluvit o našich nikam nevede. Vypadá to, že je to slepá ulička, a já nebudu ani první, ani poslední dítě, kterému se rozvedou rodiče. Je to zvláštní. Vlastně nevím, co si o tom mám myslet. Nevím, co cítím. Celé je to divné. Ale když jsme si volali s bráchou přes Skype a máma mu řekla, že se budou s tátou rozvádět, rozbrečel se. Přitom je starší než já. „Takže budu dítě z rozvrácené rodiny,“ řekl jen. „Je mi to líto,“ zašeptala máma. Včera jsem ji našla v kuchyni, držela v ruce nějaký papír a v očích měla zase slzy. Našla jeden můj starý obrázek. Už ani nevím, kdy jsem ho nakreslila, ale krize byla 19
Jako_kolibrik.indd 19
28.8.2019 9:01:00
už určitě ve vzduchu. Myslím, že to bylo při jedné z těch mnoha hádek, kdy bratr ještě bydlel doma. Seděli jsme zavření v dětském pokoji tiše jako pěny a čekali, až to hromobití přejde. Na tom obrázku je náš dům. Všechna okna jsou zavřená, nikde nikdo. A na fasádě je cedule „Na prodej“. Ano, mami, podělali jste to, měla jsem sto chutí říct, ale mlčela jsem, protože ona sama z toho byla celá mimo. V čem jsem opravdu dobrá? Hmm… Od dětství tancuju. Chodím na street dance. Tréninky mám dvakrát týdně, proto občas potřebuju ten cukr, to je přece normální, ne? Jo, jsem ve formě. Na streetu jsem se seznámila s Evou. Až potom jsem zjistila, že se přestěhovali na druhý konec naší ulice. To byl další bonus, mít ji takhle po ruce, moct se s ní kdykoli vidět. Jezdíme spolu i na soustředění, jsme si fakt blízké. Když ještě máma nebyla zahlcená těmi svými chmurami, občas jsme si doma zatancovaly i spolu. To bylo super. Otec se na nás díval a usmíval se. Natočil nám z toho několik videí. Máma se umí odvázat, nebo to aspoň uměla. I já jsem začala dělat videa: vyberu si nějaké bláznivé oblečení, dám si trochu make-upu a nahraju se na mobil. Potom to sestříhám, doplním nějakou dobrou hudbou, dám k tomu popisky a hodím to na Youtube. Samozřejmě, předtím to ještě vždycky ukážu Evě a Patrikovi, oni jsou moji první diváci. Vlastně díky těm videím jsem se seznámila s Patrikem. Znala jsem ho od vidění, míjeli jsme se na chodbě a v jídelně, ale nikdy jsme spolu nemluvili, dokud mě jednou nezastavil na obědě. „Ty jsi ta youtuberka Sofish?“ oslovil mě. „Jo, to jsem já,“ přikývla jsem. 20
Jako_kolibrik.indd 20
28.8.2019 9:01:00
„Viděl jsem tvoje videa. Jsou fakt dobrý. Jsi vtipná. A skvěle tancuješ. Nemohl jsem se od nich odtrhnout!“ „Děkuju,“ cítila jsem, jak se červenám. To mám od dětství, neumím reagovat na komplimenty od cizích lidí. „Já jsem Patrik. Chodím do béčka,“ dodal. „Můžu si k vám přisednout?“ Pohledem sjel ze mě na Evu, která si položila tác naproti mně. „Jasně,“ mávla jsem nenuceně rukou. Nastalo ticho. Nikdo z nás nevěděl, co říct. Díval se na mě, lehce se usmíval, ale nebyl z té odmlky nervózní ani rozpačitý. To se mi na něm – překvapivě – líbí. Nesnáším ukecané kluky, kteří nezavřou pusu. Na tom není nic mužného. Ne že by chlap musel být nějaký mlčenlivý indián, ale podle mě člověk nemusí neustále něco mlít. Chci tím říct, že být spolu potichu nemusí být trapné. A s Patrikem to jde. Je to ticho naplněné klidem a porozuměním. „A proč Sofish?“ zeptal se nakonec. Zasmála jsem se. „Narodila jsem se ve znamení ryb, jenom proto.“ I on se usmál. „Takže malá zlatá rybka,“ dodal. Nevím, jestli narážel na tričko se zlatými flitry, které jsem měla na sobě, ale pro jistotu jsem se ještě jednou začervenala. Eva si odkašlala. Ale jí si Patrik vůbec nevšímal. „Nechtěla by ses někdy přijít podívat na to, co dělám? Říkáme tomu dřevárna. Hrajeme různý hry jako Dračí doupě nebo Pán prstenů. Bojujeme proti sobě v kostýmech s dřevěnými meči. Musíš mít perfektní fyzičku, ale i fantazii.“ Abych řekla pravdu, vůbec jsem nechápala, o čem 21
Jako_kolibrik.indd 21
28.8.2019 9:01:00
mluví. Dřevárna? Jediné, co mi to asociovalo, byla kůlna na dřevo u babičky na zahradě. Ale nechtěla jsem vypadat jako idiot a cítila jsem, že Eva mě celou dobu pozoruje. „Dobře, ráda se přijdu podívat,“ odpověděla jsem. „Každý úterý od šesti máme trénink v tělocvičně na Hroznové,“ uzavřel Patrik. A po další krátké odmlce vstal a dodal: „Těšilo mě, dámy. Mějte se.“ „Fíííha,“ vydechla Eva napůl obdivně, napůl posměšně, když byl Patrik dostatečně daleko. „To vypadá slibně!“ usmála se na mě. „A za všechno můžou tvoje videa, Sofish!“ „Tak, díky,“ zpražila jsem ji, ale smířlivě jsem dodala: „Nepředbíhej událostem, jo? Vždycky jsi moc napřed, bejby.“ „Líbí se ti?“ Pokrčila jsem rameny. „Až doteď jsem o něm nikdy nepřemýšlela. Co to je za otázku?“ Eva se na mě jen mlčky dívala a dál se usmívala. „Jo, je sympatickej,“ připustila jsem. „Hlavně když chválí tvoje videa, co?“ popichovala mě. „No dovol! Chceš tím snad naznačit, že nejsou dost dobrý?“ „To vůbec ne! Vždyť víš, že jsem tvoje největší fanynka a zároveň módní poradkyně!“ Zasmály jsme se obě, to byla pravda. Eva měla smysl pro ulítlé módní kreace a kupodivu to na videu většinou vypadalo vážně super. „A žili spolu šťastně až do smrti,“ povzdychla si Eva, odložila příbor a mohly jsme jít. Takže to bylo seznámení s Patrikem. 22
Jako_kolibrik.indd 22
28.8.2019 9:01:00
„Láska přes internet,“ dodala ještě Eva a já jsem po ní hodila zmuchlaný ubrousek. „Už stačí!“ pohrozila jsem jí se smíchem prstem. Naši ani nevědí, že natáčím videa a dávám je na net. A že mám překvapivě dost diváků! Nemluvím o tom s nimi. Proč bych to dělala? Jsou dostatečně zahlcení vlastními podělanými životy. Prostě ideální rodinka.
23
Jako_kolibrik.indd 23
28.8.2019 9:01:00
Soutěž
Uf. Dnes jsem skoro nestihla dorazit do školy včas. Odcházela jsem z domu poslední, věděla jsem, že na autobus poběžím s vyplazeným jazykem a stihnu to tak tak, ale takhle to dělám běžně. V jedné ruce jsem držela rohlík se šunkou, druhou jsem zabouchla dveře, a když jsem chtěla vystartovat, zjistila jsem, že se nemůžu pohnout, že mě drží nějaká vyšší síla. „Kurňa,“ zaječela jsem. „Teď ne!“ Něco mě tahalo za nohy. A potom jsem si uvědomila, že jsem si do dveří zabouchla tkaničky od bot. Klíč jsem měla někde hluboko v tašce a silou jsem tkaničky nemohla vytáhnout. Tak fajn, pomyslela jsem si naštvaně a už jsem viděla kyselej ksicht naší třídní, co nás učí slovenštinu, který nasadí, až přijdu pozdě. Nakonec jsem vylovila klíč, odemkla jsem, dva kroky couvla, vysvobodila jsem tkaničky zpod dveří, zavázala si je a zamkla. S pocitem, že to už je stejně fuk, jsem se loudala směrem k zastávce. Tak přijdu pozdě. Svět se nezboří. Ale zase schytám blbý poznámky, to mě štve… A v tom vedle mě zastavilo auto. Modrý peugeot kombi. „Čau, jdeš do školy?“ zavolal na mě známý hlas z otevřeného okénka. „Noeli!“ Nevím, kdy naposledy jsem ho tak ráda viděla. 24
Jako_kolibrik.indd 24
28.8.2019 9:01:00
„Nasedni,“ zavolal jeho otec, a tak jsem bleskurychle otevřela zadní dveře a naskočila. „Děkuju, pane Radiči. Bez vás bych to nestihla,“ vydechla jsem, hned co jsem si sedla. „Rádo se stalo,“ usmál se Noelův táta. Toho mám ráda. Je to takový mlčenlivý horal. Teda ne že by byl vážně horal, je to ajťák, to jsem už říkala, jenom mi připadá spíš jako člověk, co žije celý život vysoko v horách. Je mohutný, zarostlý a zadumaný, nosí kostkované košile nebo tmavé mikiny, proto ho spíš vidím v lese jako dřevorubce. Do školy jsme přijeli včas. Učitelka nám rozdala oznámkované slohy. Říkala, že nejlepší text napsal Noel, a poprosila ho, aby ho přečetl nahlas. Ty bláho, Noel je prostě neuvěřitelný. Má tolik různých talentů, dokonce má vlohy i na psaní, sype z rukávu nápady a přitom se na tebe dívá s výrazem „no a co, i ty na to máš!“ Ale to není pravda, já na to nemám. Naše slovenštinářka, ta stará sůva, ho často chválí a on si to dost užívá. Úča ráda vymýšlí různé kreativní úlohy, teda aspoň ona si myslí, že jsou kreativní, většina z nás je z nich spíš otrávená. Tentokrát bylo zadání: Kdybych byl zvířetem, čím bych byl a proč? Noel to zvládl fakticky dobře. A originálně. Žádný pes, kočka nebo kůň. Vždyť si to poslechněte. Už začátek odpálil jako king. Určitě z toho bude další song jejich kapely: Kdyby se to dalo, byl bych rorýsem. Zdá se ti to málo, létat tam i sem? 25
Jako_kolibrik.indd 25
28.8.2019 9:01:00
Brázdit nebe, vířit mraky, zvolit si směr všelijaký. Zvěstovat dny deštivé, těm, co sedí na pivě. Kdybych mohl, byl bych rorýsem. Řeknete si – rorýs?! Taková nicka? Malý, všední pták. Nemá ani dvacet centimetrů. Není krásný. Obyčejné černohnědé tělo, světlá hruď, vidlicovitý ocas a nedorostlé nožičky. Žije převážně ve městech a na vesnicích, řídce v lesích nebo ve skalnatých oblastech. To zní až moc nudně, co? Hlavně vzhledem k tomu, že v ptačí říši je tolik nádherných opeřenců. Tak proč právě rorýs? Protože to je jeden z nejlepších letců, jaké známe. Nejenže je neskutečně rychlý, on si let vážně užívá. S výjimkou hnízdění je téměř neustále ve vzduchu, kde dokonce i spí, pije a páří se. A přitom střídá rychlý let s plachtěním a dokáže vystoupat až do výšky dvaceti kilometrů. Během sestupného letu upadá do mikrospánku, vypíná jednu polovinu mozku, zatímco druhá kontroluje let. To mě fascinuje! Švédští vědci zjistili, že v rychlosti, kterou vyvine jen vlastní silou, je nejrychlejším ptákem na světě. Pomocí dvou vysokorychlostních kamer mu naměřili rychlost až 111,6 kilometrů za hodinu. Největší rychlosti přitom rorýs dosahuje v období páření, kdy se samci předvádějí před samicemi. Rorýsi hnízdí nejčastěji na budovách v různých otvorech a škvírách nebo ve větracích otvorech paneláků. Svoje hnízda si dobře střeží a nečekané návštěvy často končí soubojem v povětří. Vždy když tyto ptáky vidím poletovat okolo našeho domu, říkám si, že jsou ztělesněním volnosti. Ano, chtěl bych být rorýsem. Nenápadným, ale se superschopnostmi. Ptačí superman. 26
Jako_kolibrik.indd 26
28.8.2019 9:01:00
Když Noel dočetl, všichni mlčeli. Na to se fakt nedalo nic říct. Bylo to tak vybroušené! Ani slůvko navíc. Potom začala jedna ze spolužaček tleskat a ostatní se k ní přidali. Noel se jen skromně usmál, ale bylo jasné, že má radost. O čem jsem psala já? To ani nestojí za řeč… No dobře. Vybrala jsem si malpu kapucínskou, tu malou, hbitou opičku, co chvilku neposedí. Poskakuje po větvích stromů, je milá a hravá, roztomilé huňaté zvířátko, které úplně vybízí k pohlazení. Uznávám, že na rorýse to nemá. Zní to skoro jako reklama na plyšovou hračku. Psaní prostě není moje silná stránka. „Poslyš, co máš pořád s těmi ptáky?“ sykla jsem na Noela, který sedí o lavici za mnou přes uličku. „Teda, ne že by tvůj sloh nebyl skvělý…“ On se jen pousmál. „Poslední dobou jsem z nich úplně paf. To je všechno díky dědovi. Má několik starých atlasů a sešity polepené obrázky exotických ptáků. Má toho celou krabici. O ptácích ví všechno a mě to hrozně chytlo.“ „Zamborová, Radič, nevyrušujte!“ stroze nás napomenula učitelka. Hned jsem se otočila dopředu. Nedráždit zvíře, které se skrývá v těle naší elegantní slovenštinářky. V jejím případě stoprocentně tygr. „Mám pro vás nové zadání,“ oznámila nám. „Redakce časopisu Větroplach vypsala soutěž o nejlepší úvahu na téma Jak se změnil svět od dětství mých rodičů až dodnes a naše škola se rozhodla zapojit. Máte tři týdny na to, abyste napsali text dlouhý tři až pět normostran, ve kterém porovnáte život dnešních studentů a jejich rodičů. Každý učitel potom vybere dvě nejlepší práce a pošle je 27
Jako_kolibrik.indd 27
28.8.2019 9:01:00
do soutěže. Hlavní cenou je nějaký superkvalitní notebook, parametry si nepamatuju. Devět dalších vybraných autorů získá menší ceny jako lístky do kina, knihy nebo dárkové předměty. Detaily jsem dala na internet. A ještě jedna drobná poznámka pro ty, co se různě šklebí a myslí si, že je nevidím. Ano, vidím a rozumím tomu. Víte, když člověk píše, měl by se držet jednoho obyčejného pravidla: on sám by se při tom neměl nudit. Tak. Už se těším na vaše práce, bando!“ Když jsem se odpoledne vracela domů, přemýšlela jsem nad tou soutěží. Samozřejmě, ráda bych vyhrála, získala uznání, byla obdivovaná. Asi jako každý. V čem je Noelovo tajemství, že mu to jde tak snadno? Možná mu na tom až tolik nezáleží. Možná jen stačí se tak křečovitě nesnažit, uvolnit se, jak řekl mojí mámě ten čínský dědek. Nechat věci plynout. Ona mi ale řekla, že to zároveň neznamená na všechno se vykašlat. Jen počítat s tím, že i to, po čem hodně toužíme, nemusí navzdory našemu úsilí vyjít – a že i taková možnost pro nás může být s odstupem času dobrá. Nerozumím tomu úplně na sto procent, ale někde hluboko je mi právě takový přístup dost blízký. Máma už něco podobného řekla otci, když jsem se před dvěma lety připravovala na přijímačky na gympl. Otci na tom strašně záleželo, pořád mě nutil, abych si dělala testy, a dokonce se se mnou v těch málo dnech, kdy byl doma, učil. A byl trpělivý a vysvětloval mi to, čemu jsem nerozuměla, srozumitelněji než učitelka. Ale je fakt, že se mnou pomalu o ničem jiném nemluvil, jen o zkouškách. Už mi to lezlo krkem, až jsem na něj jednou vyletěla, že jediný, komu na tom záleží, je on, mně že je to fuk. Nastalo takové to ostré ticho, kdy člověk ví, 28
Jako_kolibrik.indd 28
28.8.2019 9:01:01