Prolog Bleskne po mně milionovým úsměvem a pak nasedne do svého krvavě rudého BMW. Auto vrnivě ožije a skřípění oblázků drcených pneumatikami mi připomene, jak mě sem jiný vůz přivezl poprvé. Okolnosti byly naprosto odlišné. Nikdy jsem už tohle místo neměla opustit. Té noci jsem se musela spolehnout jen na zbývající smysly, protože jsem neviděla, kam mě ten muž veze. Lehký vánek šustící listovím stromů, v němž se mísily pronikavé tóny borovic a soli, mohl signalizovat oceán kdesi ve tmě. Srdce se mi zastavilo, když jsem ucítila, jak auto zpomaluje, a slyšela kamínky pod pneumatikami. Neměla jsem ani tušení, jak moc se můj život změní, když jsme tu tehdy zastavili. Přátelské zatroubení klaksonu mě vrátí zpátky na zápraží domu. Zamávám na rozloučenou a ty tři kanárkově žluté karáty na mém prstě se zatřpytí v odpoledním slunci. Auto nabere rychlost a zpod kol mu vystřelí vlna hladkých oblázků. Ještě jednou se ohlédne, mrkne na mě, rozjede se a pak už se jeho pohledný profil nad volantem postupně rozmlžuje, až nakonec docela zmizí. Řekla bych, že ho nevidím naposledy. Překročím práh a s úsměvem zavřu dveře za tím světem venku. Tolik se toho muselo stát, abych mohla učinit tenhle krok, jímž vstupuju do svého nového života. Teď budu žít tady. 7
Pohrbena.indd 7
29.11.19 16:53
Vstřebávám tu nádheru, která se přede mnou prostírá. Představuje dramatický kontrast oproti tomu, co obklopovalo studený kus betonu, na němž jsem, napůl mrtvá, ležela té noci. Oboustranný kamenný krb se vypíná do dechberoucích výšin ke katedrálovému stropu a ještě dál. Spousta oken vytváří na podlahách z tvrdého dřeva úchvatný prizmatický efekt. Pár minut postávám uprostřed vestibulu a vdechuju tu atmosféru. Otevřené patro vypadá jako kůr a vestibul jako kazatelna. Procházím postupně všemi místnostmi a pozvolna registruju každý detail. V duchu se na moment vrátím do dne, kdy jsem tu byla naposledy, potmě a v těžkých bolestech, kdy jsem netušila, jestli přežiju. Každičký čtvereční centimetr teď nabývá nový význam. Přejíždím rukama po pečlivě vybíraném dřevě, kameni a žule. Zula jsem si boty, abych cítila ty úžasné různorodé povrchy pod nohama. Dveře do suterénu míjím s vědomím, že může trvat ještě dlouho, než dokážu sestoupit tam dolů, aniž bych pomyslela na svou první cestu po tom schodišti. Jsem ale vděčná, že jsem zpátky, a za svých vlastních podmínek. Rozhodla jsem se nechat ty temné vzpomínky zamčené dole. Nastal čas nových začátků. Ve vzduchu visí pach průmyslového čističe, veškeré ostatní důkazy toho, co se zde odehrálo, byly vymazány. Je mi to jedno. Je to připomínka toho, jak tvrdě jsem musela bojovat. V celém domě panuje ticho. Poklid. Cítím těžce vydobytou novou emoci, mírumilovné štěstí, které se vznáší kdesi mezi mým srdcem a hrdlem. Paul je všude. Je v podlahách z třešňového dřeva pod mýma nohama i v borovicových trámech nad hlavou. Je v širokém fixním okně, které vévodí celé zadní části domu a nabízí panoramatický výhled na hustý stromový porost a oblohu. Hluboko do srdce se mi zařezává bolestné vědomí, že tenhle dům nebyl postaven pro mě. Byl ale postaven s láskou. A zoufalstvím. 8
Pohrbena.indd 8
29.11.19 16:53
Zavřu oči a vybavím si svou první noc tady. Zvuk naprázdno běžícího motoru jeho auta. Tu tmu. Jak jsem byla odhozena a pak znovu nalezena. Dostala novou šanci získat všechno, co jsem kdy chtěla. I ty nejtemnější cesty nás nakonec dovedou ke světlu.
9
Pohrbena.indd 9
29.11.19 16:53
První část
Pohrbena.indd 11
29.11.19 16:53
Jedna REBECCA Potom Duff nás upozorní na jejich přítomnost, ještě než se rozezní domovní zvonek. Paul se vymotá z našeho nahého propletence a bleskově se nasouká do trenýrek a trička. Já zůstanu bez hnutí ležet pod chladivou přikrývkou, obrácená k němu zády. Navzdory společnému pocitu zklamání a frustrace mě ještě v rychlosti políbí, než sestoupí ze schodů, aby přivítal nevítané narušitele našeho neúspěšného ranního pokusu o milování. S bušícím srdcem si na holou kůži navléknu noční košili. Počkám, až se přesunou do kuchyně v závěsu s rozdováděným novofundlanďanem Duffem, jehož drápky cvakají napřed o dřevo a posléze o podlahové kachlíky, teprve potom vyjdu nad schodiště. Nic nevidím, ale slyším jejich otázky a Paulovy klidné odpovědi. Čekám na svoji narážku, abych se k němu připojila, a pak si na každém schodu tiše opakuju svou mantru: Nechytí nás. Nechytí nás. Nechytí nás. Projde nám to. Těžko jsem mohla vědět, že ti dva detektivové, kteří se ukázali po ránu u našich dveří, budou tou nejsnadnější částí celého dne. 13
Pohrbena.indd 13
29.11.19 16:53
Živím se prodejem léků. Platí mi za to až absurdně dobře. Posledních dvacet let navazuju kontakty s doktory a seznamuju se s tím, co potřebují, aby se jejich pacientům ulevilo. Vím, jak s nimi mluvit, aby se mohli cítit nadřazení, ale současně uvěřili tomu, co říkám, a chtěli produkty, které prodávám. Dokážu dodat vedlejším účinkům a názvům léků až poetický nádech. Také jsem schopná v řádu minut u každého člověka, na kterého narazím, určit, jaká pilulka by v jeho případě zabrala nejlépe. Obzvlášť se vyznám v chemické alchymii, která dokonale zabírá na mě. Sebejistota je důležitá. Když dorazím ke svému pracovnímu stolu, je už dávno po deváté. Jsem pořád ještě rozklepaná z událostí dnešního rána. S Paulem jsme se myslím oba v mezích možností uklidnili, ale pochyby a obavy přetrvávají. Cestou do práce jsem si dopřála další prášek, abych se trochu srovnala. Na mém telefonu výhružně bliká červené světýlko. Už dřív mi od Marka přišel e-mail, abych se k němu po příchodu dostavila, a téměř současně i esemeska, v níž svoji žádost pro jistotu opakoval. Když teď vzhlédnu, vidím ho stát ve dveřích jeho kanceláře s obvyklou objednávkou ze Starbucks v ruce. Na kelímku je neúpravnou kurzívou napsáno „Marv“ a já se navzdory tomu, jak se dnešní den vyvíjí, nedokážu ubránit uchechtnutí. V druhé ruce svírá svou obvyklou rekvizitu, nezapálený kubánský doutník, který bude celý den přežvykovat a oslintávat, aby si ho pak vykouřil v pohodlí domova. Samolibost v jeho obličeji nezvykle nahradil daleko vážnější výraz. Mávne rukou, abych šla za ním, a obrátí se na podpatcích svých bot od Gucciho. Někomu by tady přišel vhod Xanax. Nejspíš mu to ale můžu jen těžko vyčítat. Zrovna před chvílí jsem se dozvěděla, že má doma taky nějaké problémy. Povytáhnu obočí směrem k jeho zádům a odložím své věci na židli. Snažím se příliš si nevšímat okatých pohledů 14
Pohrbena.indd 14
29.11.19 16:53
svých kolegů. Většina z nich je nadopovaná vším možným, od Alprazolamu po Zoloft, ale našlo by se pár takových, kterým bych doporučila dávky zvýšit. Tahle partička působí až pozoruhodně nešťastně, když se vezme v úvahu, k jakým povzbuzovákům tu máme přístup. Potřebuju potlačit vzrůstající děs, který ve mně rozvířili neočekávaní návštěvníci z dnešního rána, a tak se obrním proti všemu, co mě čeká, tím, že šoupnu do pusy půlku OxyContinu a spláchnu to kávou. Zásadně černou. Mléko a cukr vás můžou zabít. Zamířím do Markovy kanceláře. „Posaď se, Rebecco.“ Okamžitě zaregistruju, že nezavřel dveře tak jako v předchozích týdnech, když se kóje vyprázdnily a on se mě snažil přesvědčit o přednostech „kouzelné“ lahve vodky na svém stole, o níž je známo, že mění špatná rozhodnutí v rozhodnutí „neodolatelná“ (jako je horečné svlékání šatů). Naneštěstí pro něj na kouzla nevěřím a z vodky i z Marka se mi zvedá žaludek. Jenže co Sasha zmizela, bývá stále neodbytnější, a vzhledem k alarmujícímu tempu nárůstu mých potřeb a tenčícím se zásobám je stále těžší mu odolávat. „Marku.“ Nasadím svůj nejlepší ostýchavý úsměv a začnu si omotávat pramínek vlasů kolem prstu. „Proč tak vážně?“ Tváří se zachmuřeně. Dokonce naštvaně. A já znám důvod. Jak se ukázalo, jeho manželka, o níž jednoduše předpokládal, že ho před třemi týdny bez varování opustila, se pohřešuje. Netuším, jestli Mark ví, že už mě o tom informovala policie. Kdybychom byly se Sashou opravdu kamarádky, a ne to jen předstíraly, možná bych měla nějakou představu, kde by mohla být. Nedokážu ovšem najisto říct, jestli bych se o tuto výsadní informaci podělila dneska ráno s detektivy. A rozhodně bych ani Paulovi, ani policii nepřiznala, že mě její nepřítomnost vůbec netrápí. V jeho obličeji se zračí cosi připomínajícího starost, ale rychle čelo zase vyhladí. Tohle se mnou probírat nechtěl. 15
Pohrbena.indd 15
29.11.19 16:53
Trochu mě překvapuje, že i uprostřed vyšetřování dál chodí do práce, ale nejspíš ho ta rutina zkrátka uklidňuje. Tuhle potřebu něčeho předvídatelného ve chvíli krize dobře chápu. S Paulem jsme dělali přesně to samé. Chtěla bych k němu cítit lítost, jenže vím, jak příšerný je manžel. O Markově nevšímavosti jsem od Sashy často slýchala v šatně spinningového centra a kancelářská šeptanda zase hojně rozebírala jeho nevěry. A taky jsem měla celé ty roky pravidelně příležitost seznamovat se z první ruky s jeho příšernými balicími hláškami. Napadne mě, že bych mu řekla o těch našich časně ranních návštěvnících, ale radši si to nechám pro sebe. Usrkává kávu a tváří se zadumaně. Obličej mu potemněl. „Už tě nemůžu dál krýt, Rebecco. Lidi začínají pokládat otázky. Na vedení společnosti dostali anonymní tip, že náš vztah ‚budí pochybnosti‘. Ti kreténi z personálního mi teď nepříjemně dýchají na záda. Nevím, s kým jsi mluvila, ale byla to kardinální pitomost. Vzhledem k tomu, jak to dneska na světě chodí, nakonec přijdu kvůli nějakýmu blbýmu fórku o práci já, ne ty. A objevily se jisté spekulace ohledně tvého přístupu k vzorkům léků.“ Chvíli mi trvá, než se zpanikařené mozkové synapse rozzáří. V důsledku dozvuků ranního utišujícího prášku jsem poněkud paranoidní a dezorientovaná. Nevím jistě, jak bych měla zareagovat, a tak jen přikývnu a zrcadlově napodobím jeho seriózní výraz. „Jsi skvělá obchodní zástupkyně, nebo spíš byla jsi skvělá obchodní zástupkyně. Jenže v poslední době se z tebe stal lajdák a na rovinu, děláš společnosti ostudu. Chápu, že se ráda sjedeš, já se taky rád sjedu, jenže už toho bereš moc a lidi si toho začínají všímat.“ Do hajzlu. Už mi došlo, kam tím míří. Z jakéhosi absurdního důvodu si představím jeho manželku Sashu, jak usilovně šlape po mém boku do pedálů na hodině spinningu, kam 16
Pohrbena.indd 16
29.11.19 16:53
docházela každé ráno, bez ohledu na počasí, až do toho dne, kdy nepřišla. „Neberu nic víc než to, co mi dáváš. Čestné slovo.“ To je pochopitelně lež. „Flinkáš práci. Už několik měsíců se chováš divně. Proboha, Rebecco, sama přece víš líp než kdo jiný, že všechno tohle svinstvo má vedlejší účinky. Bereš toho moc. Takhle se chovají zelenáči. A postavme se tomu čelem, začínáš už být na obchodní zástupkyni trochu moc stará.“ To je pro Marka typické, že ještě otáčí nožem v ráně. Nedokáže si pomoct. Cítím napětí v zádech. „Marku, víš, kolik peněz jsem téhle společnosti vydělala a kolik jsem jich ušetřila –“ „Rebecco, prosím. Mám momentálně větší problémy než jenom tebe. Řeknu to na rovinu. Máš padáka. Můžeš dát prostě výpověď a se vztyčenou hlavou okamžitě odejít a proběhne to v tichosti. Nebo na tebe podám oficiální stížnost, že plundruješ prodejní vzorky, a ta k tobě přitáhne spoustu nežádoucí pozornosti. Můžu zařídit, aby tě z personálního nechali na pokoji, pokud nebudeš dělat vlny. Myslím, že je ve tvém nejlepším zájmu uchovat si důstojnost, ne?“ Je v jeho nejlepším zájmu, abych odešla o své vůli. Ví, že když mě vyrazí, můžu celou tu věc obrátit proti němu a povyprávět na osobním o jeho „blbých fórcích“. Nebo ještě hůř, mohla bych jim říct, co vím o jeho pochybném vztahu k pravdomluvnosti v souvislosti s katastrofálními klinickými testy jistého léku. Na druhou stranu ale vím, že tahle informace by pro mě mohla být důležitější v jiných ohledech. Rozhodnu se, že si ji schovám na horší časy. Pořád potřebuju Marka víc než on mě. „Rebecco?“ Otevřu pusu, abych mu řekla něco pěkně od plic. „Nedělej scénu. Tedy pokud nechceš, abych tě kompletně odstřihl od našich mimopracovních vztahů. Tady jsme spolu skončili.“ 17
Pohrbena.indd 17
29.11.19 16:53
Jeho tón je natolik varovný, že mi dočista vezme vítr z plachet. Ulevilo se mi ale, že mě neodstřihl úplně. A vím, že poutat na sebe, a tím i na Paula, ještě větší pozornost by byla momentálně obrovská pitomost. Točí se mi hlava a ze všeho nejvíc potřebuju čerstvý vzduch. Přikývnu, zvednu se ze židle a jdu ke svému pracovnímu stolu, abych si vzala kabelku. Když se natáhnu po notebooku, Markova asistentka Christina, pětadvacítka se rty nabobtnalými kolagenem a v šatech, které by se hodily spíš do kasina, přiskočí a vyškubne mi ho z rukou. „Ten patří společnosti.“ Její samožerský úsměv odhalí nepřirozeně bílé zuby. Nikdy mě neměla ráda. Ani se neohlédnu. Cítím na sobě upřené pohledy veškerého osazenstva kanceláře. Podaří se mi udržet povznesený výraz celou cestu až k výtahu. Teprve když se jeho dveře zavřou, dovolím si osamělý vzlyk, který ale vtáhnu do sebe tak ostře, až mám pocit, že se mi snad hrudní koš tím tlakem roztrhne. Než se dostanu do přízemí, už vím, co musím udělat. Asi bude třeba na Paula ušít menší habaďůru, abych ho dostala na letiště. Skutečně zásadní otázka ovšem zní: Opravdu chci, aby byl součástí toho nového života, který jsem si v duchu vysnila? Teprve když dojdu k autu, usadím se, zapnu si pás a nastartuju motor, konečně si pořádně vydechnu. Otevřu palubní přihrádku a uleví se mi, když tam uvidím svůj pas, který stále leží na místě, kde jsem ho nechala po výpravě na dopravní inspektorát minulý týden. Vyndám ho a uložím do kabelky. Napadne mě, že bych zajela domů a sbalila se, ale usoudím, že všechno potřebné si můžeme pořídit, až budeme bezpečně za hranicemi. Nový začátek, nový šatník. Uklidním se při představě hřejivého slunce na tváři a ramenou, až budu zapíjet snadno dostupné prášky margaritami. Pokud teď trochu pohnu zadkem, můžeme se od toho všeho osvobodit 18
Pohrbena.indd 18
29.11.19 16:53
během necelých pěti hodin. Letenky koupím online cestou na letiště. A dopřeju nám první třídu. Bůh ví, že jsem si to dneska zasloužila. Spustím svůj iPad, vděčná za baterii nabitou z padesáti procent, která by mi měla vystačit, abych vyřídila vše potřebné, než se zase dostanu k nabíječce. Na zůstatek našeho společného spořicího účtu jsem se v poslední době ani nekoukla, takže netuším, kolik na něm momentálně přesně je, ale mělo by to dělat něco přes milion. Otevřu aplikaci Citibank a přihlásím se našimi přístupovými hesly. Málem mi zaskočí, když vidím to mrňavoučké čísílko na displeji. Nechápu to. Ještě párkrát to zkusím, ale pořád je tam ta samá částka, mnohem nižší, než jsem čekala. Tohle ani zdaleka nestačí. Někde se určitě stala chyba. Budu muset zajít do banky. Potlačím počínající záchvat paniky. Když opouštím s autem parkoviště, zahlédnu přijíždět jejich šedou fordku Crown Victoria. Menší z těch dvou zalétne pohledem mým směrem a mám pocit, že zpozorněl, protože mě poznal, ale rychle odvrátím hlavu a zahnu na hlavní silnici. Přes zpětné zrcátko sleduju, jak to auto zajíždí na parkovací místo hned vedle toho, kde jsem ještě před chvílí stála já. Stáhnu nohu z plynu a vidím, že ty dvě povědomé postavy vystupují z vozu a míří ke kancelářské budově. Situace se zhoršuje každým okamžikem.
Ani si nevzpomínám, kdy naposledy jsem prošla vestibulem s hotovostními automaty do pustiny samotné banky. Protože mi ale displej bankomatu ukazuje pořád stejně hubený zůstatek na našem účtu, nemám na výběr. Potící se bankovní úředník, který sedí proti mně, se zdá být těžce otřesený faktem, že požaduju zapojení skutečného člověka. Je mi jasné, že komunikace s podrážděnou ženskou ještě před polednem je to poslední, po čem by toužil. 19
Pohrbena.indd 19
29.11.19 16:53
Ohromně by mu prospělo tak deset miligramů Klonopinu každé tři hodiny po zbytek jeho upocených dní. Promiň, Jasone, už žádná aktovka plná prášků, v níž bych mohla zalovit a pošoupnout ti po stole něco, čím bych ti naši schůzku zpříjemnila. I když jsem informaci o tom vyhazovu ještě ani pořádně nevstřebala, začíná mi docházet, že bez své práce vlastně ani nevím, kým jsem. Netuším, co bych měla odpovědět, až se mě příště někdo zeptá: „Co děláš?“ Nebo co řeknu Paulovi. Zatímco se Jason usilovně snaží najít mé peníze a vyhýbat se očnímu kontaktu, provádím si v duchu inventuru všeho, co se dnešního dne stalo. Kolem projde pohledná zaměstnankyně banky a zašvitoří „dobré ránko“ tak bujaře, až mám chuť jí nastavit nohu. Tohle je vážně přímo úžasné ráno. Policie u dveří. Vyrazili mě z práce. Celoživotní úspory evidentně fuč. Zásoba prášků se nebezpečně tenčí. Potácím se mezi nevěřícností a oslepujícím vztekem. Jason si párkrát odkašle, než nervózně potvrdí, co už vím. Jeho hlas nabírá při každém slově na pisklavosti. „Madam, zůstatek účtu činí pět tisíc dolarů. Nevím, co jiného bych vám k tomu mohl říct.“ Na našem společném účtu je o zhruba devět set devadesát pět tisíc dolarů míň, než by mělo být. Netuším, jestli mě víc dožírá tahle informace, nebo fakt, že mě oslovil „madam“. Zmocní se mě obrovská panika. „Jasone, mohl byste mi vysvětlit, jak je možné, že se dvacetileté úspory najednou prostě jen tak vypařily?“ Zesílila jsem hlas natolik, až sebou škubl. „Vypadá to, že spolumajitel účtu provedl v posledních pár týdnech množství vysokých výběrů a převodů.“ Nervózně se zatahá za uzel kravaty. Paul. Byl to jeho nápad otevřít si společný účet hned toho dne, kdy jsme se vzali. Abychom si jednou mohli postavit dům, o kterém jsme spolu mluvili od našeho prvního rande. 20
Pohrbena.indd 20
29.11.19 16:53
Tlak mi prudce spadne kamsi do hlubin. Mám takový pocit, že si Paul pozvánku na moji permanentní dovolenou nezaslouží. Bojuju s nutkáním zvednout tu žalostnou cedulku se jménem z Jasonova stolu a narvat mu ji do masitého krku. Nebudu mu vysvětlovat, že jsem měla v úmyslu vybrat si všechny ty peníze pro příslovečného strýčka Příhodu a odletět někam daleko a že mi tohle výrazně přistřihlo křídla. „To odmítám akceptovat, Jasone. Jak by proboha mohl můj manžel vybrat všechny peníze bez mého výslovného souhlasu nebo podpisu?!“ Samotnou mě šokuje to zavrčení, které se mi vydralo z hrdla. Moje hlasité pobouření k nám přitáhlo pohledy několika úředníkových kolegů, kteří zřejmě cítí úlevu, že jsem neskončila v jejich péči. Na Jasonově čele a horním rtu se objevily nové kapky potu. Zatímco ťuká do klávesnice a mžourá na monitor před sebou, začínají mi účinkovat prášky. Chemikálie zaplaví receptory a trochu potlačí žaludeční nevolnost a paniku. Klíčové je nevypěnit. To zvládnu. Nenápadně vyndám z kapsy saka další dokonale obdélníkovou pilulku a jakoby nic si ji vložím do úst. Chemická pachuť sacharinu rozplývající se mi na jazyku přináší okamžité uvolnění. Normálně tolik prášků během dne neberu. Dnešní události ovšem ospravedlňují jistá rozhodnutí vymykající se normálu. Jak tak bloudím v myšlenkách, napadne mě, od koho asi přišel ten „anonymní tip“ na personální. Nepřekvapuje mě, že mám v práci nepřátele, otázka jen je, kdo z nich to udělal. Vrátím se ale zpátky do přítomnosti dřív, než se v tom stihnu příliš zaplést. Tohle tajemství teď bude muset počkat. Rozhlédnu se po vylidněné pustině kójové sekce banky. U stolů poblíž sedí pár mladých lidí ve svých prvních oblecích, jejichž tváře ozařují displeje mobilů. Podle pohybů rukou poznám, že jen zahánějí nudu. Mám co dělat, abych 21
Pohrbena.indd 21
29.11.19 16:53
nezačala ječet, když Jason vykoktá, že ano, Paul, můj zodpovědný, předvídatelný, spolehlivý manžel postupně vybrakoval náš společný účet. Vlastně na něj naposledy sáhl zrovna včera. Jako by měl svůj vlastní únikový plán. Jason se ještě jednou omluví a nabídne se, že mi e-mailem pošle kopii záznamů s daty a vybranými částkami. Přikývnu, zamumlám něco, co snad vzdáleně připomíná ano, a přitom se snažím znovu vzchopit natolik, abych se zvedla ze židle. Když vyrazím ke dveřím, cítím, jak se mi nohy třesou vzteky. V autě se přistihnu, že si zpívám spolu s rádiem, i když vím, že to nejspíš není vzhledem k dosavadnímu vývoji dnešního dne zrovna adekvátní reakce. Jarní obloha je stejně průzračná a rozpínavá, jako se cítím já. A pak mi dojde, že je dneska apríl. Určitě je to celé jen nějaký nepovedený žertík. Zamrkám a najednou si uvědomím, že stojím před naším domem, aniž bych si pamatovala cokoli mezi odjezdem z banky a příjezdem domů. Čas dneska vyvádí opravdu legrační kousky. Jeho vůz na příjezdovce není. Vzhledem k tomu, kolik je hodin, se to dalo čekat. Naštěstí tady nečíhají ani žádná jiná auta. Pak ale změním názor, zařadím zpátečku, zajedu za roh a zaparkuju za naším domem na úzké silnici, která zůstává opuštěná, pokud se tu zrovna neprojíždějí na kolech děti ze sousedství. Bude lepší, když nikdo nezjistí, že jsem doma. Projdu zahradní brankou a zavřu ji za sebou. Ozve se hlasité cvaknutí západky. Proklouznu přes dvorek, odemknu zadní dveře a vezmu to vzdušnou čarou přes kuchyň rovnou ke gauči, kde, jak vím, najdu notebook. Duff okamžitě vyskočí, celý šťastný, že mě vidí. Šťouchá mě čumákem do ruky a ukazuje směrem ke kuchyni, kde visí jeho vodítko, jenže já se zmůžu akorát na to, abych ho pohladila po obrovité hlavě. Otočí se ke mně širokými bílo-černými zády a sesune se na sedmdesátikilovou hromadu u mých nohou. Při té své nekomplikovanosti mu ke štěstí stačí málo. Miluju ho, ale 22
Pohrbena.indd 22
29.11.19 16:53
vždycky to byl v první řadě Paulův pes. Vzpomínka na mého zlodějského, prolhaného manžela ve mně znovu zažehne oheň. Odtáhnu Duffa za obojek k zadním dveřím a ven. Potřebuju své pátrání provádět o samotě. Chvíli kňučí, ale vzápětí upoutá jeho pozornost veverka a on odběhne na opačný konec oplocené zahrady. Naše bydlení je jednoduché a prosté. Skromný patrový domek se rozkládá kus od hlavní silnice na rohovém pozemku s malým dvorkem, který obklopuje bílý tyčkový plot. Těch sto třicet pět metrů čtverečních se dvěma ložnicemi (z nichž jednu Paul proměnil ve svou domácí kancelář) a dvěma koupelnami nám připadalo, když jsme se sem před deseti lety přestěhovali z Manhattanu, kde jsme opustili výrazně dražší byt o rozloze čtyřiapadesáti čtverečních metrů, jako hotový palác. Nadšení ze dnů, kdy byla naše těla prakticky permanentně propletena do sebe, po těch prvních pár letech absence dveří a osobního prostoru obecně rychle opadlo. A pak přišel Duff, který už v šesti měsících vážil pětačtyřicet kilo, což nám výrazně omezilo osobní prostor i ve vlastní posteli. Duff byl možná taková hojivá náplast, protože jsme se nebyli schopní dohodnout ohledně dětí. Já vlastní děti vždycky chtěla, navzdory hluboko zakořeněnému strachu, že bych je mohla vystavit podobným útrapám, jaké jsem si zažila sama. Má touha po šťastné rodině, jaké jsou k vidění v televizi a ve filmech, exponenciálně vzrostla, když jsem poznala Paula, a ten tichý šepot pochyb přehlušil hlas naděje. Rozhodující roli měl ale nakonec v této záležitosti Paulův hlas. Definitivní vítězství si odnesla jeho dobře nazkoušená tiráda na téma, jak děti dokážou zničit i jinak naprosto dokonalá manželství a že většina lidí si je pořizuje jen z potřeby naplnit pocit vlastní důležitosti. Veškerá zásadní životní rozhodnutí za nás oba, v dobrém i ve zlém, jsem ponechávala na něm. Pochopitelně se ale vyskytly okamžiky, kdy jsem uvažovala, jestli se někdy dokážu opravdu ztotožnit s jeho názorem, 23
Pohrbena.indd 23
29.11.19 16:53
nebo jestli to z mé strany není jen strach, že bych ho ztratila, pokud bych dala najevo jakékoli pochybnosti. Návštěva místního zverimexu při opilecké vycházce po jednom brunchi i naše společná láska na první pohled ke klamavě drobnému štěněti byly impulzivní, ale upřímné. A společné osvojení pejska vypadalo jako šťastný kompromis. Ani jeden z nás neměl v dětství vlastní zvířátko a oba jsme po psovi vždycky toužili. Štěně, které Paul pojmenoval „Duff “ a jež vyrostlo natolik, že vážilo skoro tolik jako my dva dohromady a spořádalo psího žrádla v hodnotě čtvrtiny našeho nájmu, se stalo tím posledním chlupatým stéblem, které rozhodlo o našem odstěhování z města. A tak jsme před sedmnácti lety naložili veškeré vybavení našeho bytu do menšího stěhovacího vozu a vyrazili jsme do Paulova rodného městečka Stony Brook na Long Islandu, kde nám jeden rodinný přítel nabídl nově postavený startovací dům za slušnou cenu. Fakt, že k vodě to bylo pouhých pět minut chůze a že byl dvorek za domem dvakrát tak velký jako náš předchozí byt, rychle utlumil počáteční šok z toho, že na město se teď budeme muset koukat zvenčí. Všechno bylo skvělé a nám se zdálo, že dál už se to může jedině zlepšovat. Jak moc jsme se tenkrát mýlili! Přejíždím pohledem po kuchyni, která se otevírá do obývacího pokoje, a přitom zachytím svůj odraz ve velkém zrcadle s pozlaceným rámem nad krbem, které jsme koupili před dávnými lety v jednom výprodeji. Po událostech dnešního dne vypadám totálně mimo, pohled mám roztěkaný a oči nateklé, jako bych celou noc brečela. Hnědé vlasy působí nezvykle matně a pleť je zsinalá. Říkají o mně, že jsem krásná, ale dnes to tedy rozhodně neplatí. Uronila bych slzu, ale nikdy jsem nebyla velká plačka. Usoudím, že poledne je naprosto přijatelná doba, abych si nalila velkou sklenku nějakého alkoholu. Otupující účinky medikamentů začínají pomalu ustupovat a uvolňují prostor 24
Pohrbena.indd 24
29.11.19 16:53
spoustě pocitů, které mi v daném okamžiku nejsou k žádnému užitku. Mám dost zkušeností, abych si další minimálně dvě hodiny žádné prášky nebrala. Odmítám poskytnout svému okolí takovou satisfakci, abych se nešťastnou náhodou předávkovala. Ani jeden z nás moc nepije, takže jediný alkohol, který mám při ruce, je lahev šampaňského koupená na poslední oslavu výročí naší svatby. Je to dobré víno. Taková ta značka, která stojí přes dvě stovky dolarů a již si člověk schovává na skutečně mimořádné příležitosti. Paul ji přinesl domů na naše devatenácté výročí spolu s plnou náručí rudých růží na dlouhých stoncích a pevným zlatým náramkem od Tiffanyho. Já se zmohla akorát na to, že jsem mu cestou z hodiny spinningu koupila v papírnictví ubohoučké přáníčko. V rozpacích a s lehkým pocitem studu jsem zaujala defenzivní postoj a stáhla se do sebe. Bylo to po minimálně čtyřech letech první výročí, které jsme oba svorně neignorovali. Tentokrát se ale Paul odchýlil od zaběhnutého scénáře a já se cítila provinile. Choval se láskyplně a nostalgicky, jenže já v sobě při nejlepší vůli nedokázala nic z toho vyšťourat, dokonce ani být na něj milá. Od doby, co přišel o svou firmu, to mezi námi bylo jako na houpačce a v podstatě jsme spolu přestali spát. Nejspíš jsem brala víc léků, než bylo záhodno, a o sexuálním pudu se v mém případě snad ani nedalo mluvit. V místech, kde dřív přebývala touha a něha, jsem najednou nacházela jen podrážděnost. Řekla jsem mu, že nemám chuť na kocovinu po šampaňském a netoužím po ničem jiném než zalézt si do postele. Zatvářil se dotčeně a prohlásil, že pokud to chci pro dnešek vážně odpískat, vezme auto a půjde se někam projet. Ani mě nenapadlo se ho zeptat kam. Teď najednou ty změny v chování mého drahého chotě v posledních pár týdnech nabírají daleko hlubší smysl. Dostaví se silný pocit déjà vu. Před očima mi s alarmující pronikavostí vyskakují nápovědy, které jsem předtím ve vlastním 25
Pohrbena.indd 25
29.11.19 16:53
zájmu vytěsňovala. Je pozoruhodné, nakolik dokáže člověk zastřít věci zcela zjevné takřka do neviditelnosti, pokud má dostatečně silnou vůli. Naliju si první sklenku a okamžitě ji do sebe kopnu. Po odchodu z kanceláře mě ani nenapadlo Paulovi zavolat. Přitom právě on by měl být tím člověkem, na něhož se obrátím ve chvíli krize. Obzvlášť po tom všem, co se stalo v poslední době. Mobil leží hned vedle mě, ale připadá mi nedosažitelný. Nemůžu manželovi říct, že mě vyrazili. Kdybych to udělala, přišly by otázky a určitě by dospěl k závěru, že jsou za tím léky. A měl by pravdu, jenže já nemůžu dopustit, aby se to dozvěděl. Nikdy jsem neměla Markovi ty jeho nepřístojnosti dovolit, ovšem potom, co se té noci v naší ložnici věci tak totálně vymkly kontrole, začala jsem mu ustupovat, a dokonce jsem čekala, že bude vůči mně překračovat čáru. Vypěstovala jsem si zvrácenou závislost na jeho pozornosti, která mě stimulovala v práci a odváděla mé myšlenky od situace doma. A pak tu byla ta praktická, chemická motivace, k níž měl přístup a kterou mě zásoboval. Někde v hloubi duše jsem tušila, že se kariéra téhle stárnoucí zástupkyně farmaceutické firmy nezvladatelně řítí ke svému konci. Žádné injekčně vpravované substance už na tom nemohly nic změnit. Jenže to nastalo v tom naprosto nejnevhodnějším okamžiku. Tady nešlo jenom o nějaké ty vzorky, co jsem si občas strčila do kapsy. Šlo o můj věk a konkurenci. A klesající výkon. A o to, co vím o Markovi. Noví lékaři vyžadovali novou generaci obchodních zástupců a mé těžce vydobyté, i když občas poněkud nekorektní vztahy s loajálními doktory spěly k přirozenému konci, protože odcházeli do důchodu a nahrazovali je ambiciózní třicátníci, čerství absolventi lékařských fakult. Zaplavili město i okolní čtvrti svými prosperujícími ordinacemi plnými úzkostlivých, apatických a impotentních pacientů. Mladší lékaři se svým idealismem a zbrusu novou praxí byli dostatečně nezkušení, 26
Pohrbena.indd 26
29.11.19 16:53
aby si v neskutečně narvaném pracovním dni vyšetřili hodinku pro mladé, krásné obchodní zástupkyně farmaceutických firem a objednali si u nich nové léky, aby se k nim zase vrátily. Můj taneční pořádek zel v poslední době čím dál víc prázdnotou. Šampaňské ve mně vyvolalo příjemnou otupělost. Položím si Paulův notebook do klína, znovu si mocně loknu lahodného Veuve Clicquot, stáhnu si vlasy na temeni a s povzdechem zaujmu pózu, jako by mě někdo pozoroval. Hotový portrét dámy. Vzhledem k naší minulosti byste mysleli, že tohle není poprvé, co strkám nos do Paulova soukromí. A technicky vzato byste měli pravdu. Hloupě jsem se ale domnívala, že tyhle věci už jsme nechali za sebou. Je pozoruhodné, jak rychle důvěru nahradilo něco daleko temnějšího. Do notebooku proniknu snadno. Znám všechna Paulova hesla. Jsou pořád stejná, moje přezdívka nebo datum našeho výročí. Pohled mi utkví na fotografii na jeho monitoru. Je stará, pořízená v prvních letech našeho manželství. To léto, kdy jsme se přestěhovali do East Village a začali usilovně pracovat na tom, abychom si naspořili na život, po kterém jsme oba tolik toužili, neomezováni strachem ani pochybnostmi. Dvě hloupé, do sebe zblázněné děti, které s optimismem hledí do budoucnosti. Trochu mě překvapilo, že si Paul vybral snímek nás dvou. Moje nenápaditá tapeta s obrázkem oceánu vypadá v porovnání s tímhle dost hloupě. Skoro se na té fotce nepoznávám. Oči mám zářivější, obličej hladší. Usmívám se a dívám se na Paula namísto do objektivu. On kouká před sebe. Úsměv má tak široký, až se zdá, jako by mu snad v reálném čase narůstal. Nezestárl od té doby tolik, jak by se dalo čekat. Tahle jeho verze má tělo pružnější a linie vlasů vystupuje výrazněji, taky chybí těch pár šedin, které v nich teď prosvítají. Zkoumám ten pohledný obličej, na nějž se dívám častěji než na svůj vlastní, a vůbec ho nepoznávám. Kliknu na jeho e-mail, pomalu se nadechnu a připravím se na to, poznat pravou tvář svého manžela. 27
Pohrbena.indd 27
29.11.19 16:53