Prolog
Ačkoli byla na konci sil, pádila dál jako o život. Plíce ji pálily jako oheň. Jak dlouho už necítila čerstvý vzduch a pořád dý chala jen páchnoucí sklepní zatuchlinu? Sedm měsíců? Osm měsíců? Nebo snad ještě déle? Každopádně jí to připadalo jako celá věčnost. Teď jí bodláky a trny drásaly ruce a nohy. Větev ji švihla do stehna a roztrhla bledou kůži. Kameny a jehličí se zabodávaly do bosých nohou. Ve vzduchu se vznášel pach mechu a cítila zimomřivě chladnou lesní půdu. Pryč, hlavně pryč! V boku ji píchalo tak, jako by v něm měla rozžhavený bodec. Nesmí se zhroutit. Dokud se ještě může pohybovat, musí pořád utíkat. Kde je asi nejbližší paseka? Zmocňovala se jí stále větší panika, protože netušila, kam běží a jak je les před ní rozsáhlý. Chvíli to vypadalo, jako by porost řídnul, protože večerní slunce prosvítalo větvemi, ale nyní se opět zešeřilo. Po obličeji jí stékaly slzy. Prchá snad nesprávným směrem? Neměla by se otočit? Existuje vůbec nějaká správná cesta? Musí konečně najít lidi, nějakého pocestného, nebo dokonce dům. Pak bude v bezpečí. Už nikdy se nechce vrátit do toho sklepa. Takovou bolest by znovu nevydržela. Uvízla bokem na trnovém keři a prudkým škubnutím se odtrhla. Vykřikla, běžela dál a cítila, jak jí krev z kyčle stéká na stehno. Na kůži se jí leskl studený pot. Zimomřivě se zachvěla v nečekaném poryvu větru. Zničehonic se stromy před ní rozestoupily a slunce stojící hluboko nad obzorem ji na krátký okamžik oslepilo. 9
VRAZEDNY ROZSUDEK.indd 9
29.11.19 14:04
Jako omámená se vpotácela na mýtinu. Pod chodidly měla vyšlapanou, suchou, rozpukanou pěšinu. Vykročila po ní. Na stromě visela dřevěná tabulka se směrovkou. Mezi kořeny bujely žluté a fialové květiny. 2 km do Vídně. Běžela dál a konečně uviděla roubenou chatu se starými okenicemi, s mechem porostlými šindeli na střeše a vysokým komínem. Pozemek před srubem byl ohraničený laťkovým plotem. Vedle něj stálo auto. Otevřený kryt kufru připomínal tlamu plechového monstra. Nějaká žena právě nastupovala do vozu a muž zavřel zavazadlový prostor. Jen stěží dokázala uvěřit svému štěstí a rozběhla se ještě rychleji. „Pomoc!“ zasípala, ale nikdo ji neslyšel. Copak jsou hluší? „Pomoc! Já jsem tady!“ Pokusila se zvednout ruce, ale všechny síly ji opustily. Muž se posadil za volant. „Pomoc!“ zavřískla bezmocně. Neznámý nastartoval. Přiběhla blíž a ponořila se do stínu stromu. Roztřásla se neuvěřitelným chladem. Vůz se rozjel a na okamžik stála v oslnivém svitu reflektorů. Pak následovala tma. Když vozidlo se skřípáním pneumatik zastavilo, zhroutila se. Ucítila na rtech trávu a hroudy země. Nezvladatelně se jí chvěla oční víčka. Bouchly dveře auta a někdo k ní přiběhl. „Otto, nemýlila jsem se! Pojď sem! Tady někdo leží.“ Žena si k ní klekla. Vzduch naplnila levandulová vůně. Prsty se dotkly jejího čela a odhrnuly pramen vlasů. „Je to dítě. Nanejvýš desetileté.“ „Panebože!“ zvolal muž. „To děvče je úplně nahé a vyhublé na kost.“ „Přines z auta deku. Otto, podívej se na její záda. Proboha, skoro celá záda!“ V hlasu ženy zaznělo zoufalství. „Něco takového jsem ještě neviděla. Co se to s ní jenom stalo?“ „Kdo je něčeho takového schopen?“ zamumlal muž. „Prosím nedotýkejte se mě!“ zvolala. „Strašně to bolí!“ 10
VRAZEDNY ROZSUDEK.indd 10
29.11.19 14:04
„Otto, podívej se, ona pohybuje rty. Co se ti stalo, holčičko?“ „Tak mi přece pomozte!“ „Co se ti přihodilo, děvče? Tak řekni něco.“ „Nech ji,“ zabručel muž. „Přece vidíš, že nemluví. Možná je němá. Pomoz mi, musí okamžitě do nemocnice.“ Žena se napřímila a ustrašeně se ohlédla k lesu. „Není to ta dívka, co tu před rokem zmizela?“
11
VRAZEDNY ROZSUDEK.indd 11
29.11.19 14:04
I Neděle, 1. září až pondělí, 2. září
„Celý život je utrpení.“ Arthur Schopenhauer
VRAZEDNY ROZSUDEK.indd 13
29.11.19 14:04
1
Po většinu dnů v roce Wiesbaden vypadal jako místo, kde se člověku nemůže přihodit nic doopravdy zlého – byla to uklidňující směsice škol, nemocnic, rehabilitačních klinik, alejí a širokých ulic s obchody. Avšak v tuto noční hodinu bylo celé město se všemi termálními lázněmi a minerálními prameny pohroužené do hlubokého, temného spánku a ukazovalo spíše svou odvrácenou tvář. Bouře prudkým lijákem bičovala přední sklo Sabinina auta a reflektory dokázaly vytrhnout z temnoty jen obrysy domovních fasád. Do toho by ani psa nevyhnal! Sabina měla zplihlé vlasy a šaty promočené až na kůži. Městem ji prováděl nosový hlas Klause Kinského, který si stáhla do navigace. Projížděla kolem luxusních obchodů, na jejichž návštěvu nejspíš nikdy nebude mít dost peněz. Teď ale beztak neměla náladu na nákupy. Jediné, co nyní nutně potřebovala, byla horká sprcha a suché šaty. Před pěti hodinami vyjela z Mnichova a při jízdě poslouchala rádio. Pár kilometrů před dálničním výjezdem na Wiesbaden jí praskla levá přední pneumatika; jen taktak dokázala bez úhony zastavit v odstavném pruhu. Chtěla si mobilem přivolat pomoc, ale havarijní služba mohla přijet až za dvě hodiny. Přednost měly dřívější nehody. V průtrži mračen tedy sama vystoupila, aby z úložného prostoru vylovila reflexní vestu a označila místo nehody výstražným trojúhelníkem. Ani jeden řidič nezastavil, aby se podíval, proč její auto s varovnými blinkry stojí v odstavném pruhu. Několikrát ji postříkala voda z vozovky, když dřepěla vedle vozu a snažila se s kletbami 15
VRAZEDNY ROZSUDEK.indd 15
29.11.19 14:04
na rtech zasunout hever na správné místo, křížovým klíčem uvolnit matice a nasunout rezervní kolo na osu. Zatímco dřela jako nádeník, přepadly ji silné pochybnosti, jestli vůbec dělá dobře. Tak jako tak byla promočená skrz naskrz, takže klidně mohla ujít pár kilometrů k nejbližšímu výjezdu z dálnice, dopřát si tam na čerpací stanici horkou kávu a počkat na havarijní službu. Ale tolik času neměla, a už vůbec ne tenhle večer. Kromě toho měla zablácené džínsy a špinavé ruce. Navíc jí v botách čvachtalo tolik vody, že si připadala jako žába. Nejspíš jí co nevidět narostou mezi prsty na nohou plovací blány. Dosud ji nikdy nenapadlo zaobírat se tím, jestli je rezervní pneumatika dostatečně nahuštěná. Samozřejmě nebyla, takže na autě vypadala jako propíchnutý nafukovací člun, ale aspoň se jí takhle podaří sjet z dálnice. Se šťavnatými nadávkami utáhla matice a pracně uložila poškozenou pneumatiku do zavazadlového prostoru. Celkově tím ztratila více než hodinu. Když se konečně zase posadila do auta, otřela si vodu z obličeje. Krátký pohled do zpětného zrcátka ji přesvědčil o tom, že vypadá jako poražená při souboji v bahně. Krucinál! Nastartovala a z reproduktorů se ihned rozlehl hip hop. Tyhle dryáčnické skladby se jí teď nechtělo poslouchat. Cítila, že potřebuje něco povzbudivého, a tak se rozhodla pro audioknihu od Nicka Hornbyho, kterou našmátrala v příruční skříňce a vložila do CD mechaniky. Autem se rozlehl hlas Matthiase Schweighöfera a na okamžik byl svět zase v pořádku. Po výjezdu z dálnice našla dokonce čerpací stanici, kde si rezervní pneumatiku dohustila. Během další čtvrthodiny dojela do centra města. Navigace jí ukázala, že musí odbočit z hlavní silnice procházející Wiesbadenem, aby mohla vyjet na Geisberg. Tam se nachází cíl její cesty, tam stráví nejbližší dva roky. Navíc se znovu shledá s Erikem. V šestnácti letech spolu chodili. Ráda na tu dobu vzpomínala, ale po maturitě šel Erik k Bundeswehru a po mnohaletém školení teď pracoval jako kriminální komisař ve wiesbadenském Spolkovém kriminálním úřadu. Před rokem se znovu sešli; Wiesbaden – Mni16
VRAZEDNY ROZSUDEK.indd 16
29.11.19 14:04
chov byl vztah na dálku, který nefungoval, a proto ho před měsícem s těžkým srdcem ukončila. Erik dosud netušil, že ji teď bude mít nadosah. Chtěla ho sice předem varovat, ale nemohla ho už celý týden zastihnout – ani na mobilu, ani přes internet. Možná má nové číslo, nebo odjel na nečekanou zahraniční služební cestu. Každopádně doufala, že by oba mohli dát svému vztahu ve Wiesbadenu novou šanci… pokud si to tedy Erik ještě přeje. Když se Sabina na nejvyšším místě Geisbergu dostala k areálu Spolkového kriminálního úřadu, vypnula Matthiase Schweighö fera. V kalném dešti viděla vysoký plot, ocelové brány, závory a kontrolní kamery obklopující celý pozemek. K cíli vedla Thaerstraße, úzká slepá ulice zakončená obratištěm s několika parkovacími stáními pro návštěvníky. Odsud se několikapatrová budova se svými prosklenými chodbami rozvětvovala do dalších kancelářských traktů. Celý komplex se podobal moderní pevnosti. Sabina zaparkovala, netrpělivým škubnutím si strhla z těla reflexní vestu a vystoupila. Vyběhla v dešti po schodišti k hlavnímu vchodu, minula strážného a prošla turniketem. Uvítalo ji neonové světlo. V deset hodin v noci recepce vypadala skoro jako po vymření. Vlevo se nacházela vrátnice, vpravo celotělový skener a za ním úsek, kde se kontrolovala zavazadla. Před turniketem stála ozbrojená, uniformovaná žena a společně s ní dva muži z firemní ostrahy. Ve vysílačkách na opascích se ozývalo tiché praskání. Na stropním monitoru běžela informační reklamní upoutávka. „Přispíváme k udržení vnitřní bezpečnosti.“ To určitě, pomyslela si Sabina. V každém rohu visela kamera, pod kterou se skvěl nápis: Tento prostor je monitorován kamerovým systémem. Recepce tak působila stejně vstřícným a laskavým dojmem jako osobní kontrola u odletové brány na letišti, kam právě dorazilo varování před teroristickým atentátem. Odhrnula si mokré hnědé vlasy z obličeje a sklonila se ke komunikačnímu zařízení pod velkou prosklenou stěnou. „Sabina Nemezová.“ Dešťová voda jí kanula z vlasů na pult. „Zítra začínám na akademii.“ Vrátný, rovněž uniformovaný a ozbrojený, se zhoupl na otoč17
VRAZEDNY ROZSUDEK.indd 17
29.11.19 14:04
né židli k mikrofonu a zadíval se na počítačový monitor. „Máte zpoždění.“ „Já vím. Nemohl byste mi půjčit ručník?“ Teprve nyní se na ni podíval. Bylo mu kolem padesáti let, měl černé vlasy, mroží vousy a jižanské rysy obličeje. Jmenovka na košili ho představovala jako I. Falconeho. Ignazio nebo Innocenzo? „Na svém pokoji najdete všechno nezbytné. Nejdřív potřebuji váš osobní průkaz a vstupní povolení.“ Nejspíš Ignorant! Zřízenci firemní ostrahy ji pozorovali, aniž by se přitom pohnuli z místa. Sabině neuniklo napětí v jejich obličejích. Vytáhla z kapsy bundy průkaz a povolení a všechno vsunula do štěrbiny. Už několikrát posílala přihlášku do Spolkového kriminálního úřadu, a vždy se dočkala odmítnutí. Až teď, v osmadvaceti letech, přesněji řečeno před dvěma dny v pátek ráno, ji jako blesk z jasného nebe překvapila zpráva, že může studovat jako čekatelka na kriminální komisařku právě zahajovaný semestr na Akademii pro velice nadané nové pracovníky. To bylo samozřejmě více než podivuhodné. Už jenom proto, že se o místo na této akademii Spolkového kriminálního úřadu každoročně ucházely tisíce mladých lidí, ale ke studiu jich bylo přijato jen padesát. A ona tu teď zničehonic může studovat – poté co ji dlouhé roky jako uchazečku o místo u SKÚ odmítali, a navíc aniž by skládala jedinou přijímací zkoušku. Že by za tím vězel Erik? Vrátný puntičkářsky zkontroloval její podklady a nezapomněl přitom ještě víc vystrčit svou už beztak vyčnívající bradu. „Výdejna je už v tuto dobu zavřená, a proto obdržíte podklady a vybavení tady.“ Falcone jí s úsečným vysvětlením prostrčil škvírou novou služební známku a služební průkaz s integrovaným čipem proti zfalšování, vše důkladně zatavené ve fólii. Kromě toho jí podal visačku se jmenovkou. „To je vaše legitimace. Už týden platí v celé budově zvýšený bezpečnostní standard. Takže ať se vám průkaz vždy hezky 18
VRAZEDNY ROZSUDEK.indd 18
29.11.19 14:04
houpá na hrudi a nebudete mít problémy,“ zamumlal znuděným hlasem, jako by tu samou větu dnes odříkával jako flašinet nejmíň popadesáté. Člence firemní ostrahy se podařilo překonat nehybnou strnulost a vytáhla ze skříňky pod nástavcem, kterou Sabina nemohla vidět, několik předmětů, které položila na pult. „Už jsem si myslela, že nám tady ty věci zbydou,“ poznamenala žena. Sabina poznala poloautomatickou pistoli SIG Sauer 229 v bezpečnostním pouzdru se záchytkou a patentním knoflíkem. U mnichovské kriminálky měla sice samonabíjecího Hecklera & Kocha, ale přejít na SIG pro ni nebude nic obtížného. Žena přisunula ke zbrani zásobník. „Ostrá munice?“ zeptala se Sabina. Žena se pobaveně usmála na svého kolegu. „Ještě tu není ani minutu, a už by chtěla ostrou munici. Tohle je cvičný zásobník pro výcvik, paní komisařko.“ Poté položila na pult další zásobník. „Tohle je munice do akce.“ Sabina ty náboje dobře znala. Staré projektily zasaženým jedincem ještě pronikly, ale tyhle se okamžitě po nárazu zastavily a detonovaly v těle. Žena jí podala tmavomodrou bundu Spolkového kriminálního úřadu se suchým zipem, sportovní tašku, pouta, pepřový sprej a teleskopický obušek. Sabina musela potvrdit příjem. Mezitím k ní Ignorant Falcone proskleným okénkem přisunul učební osnovy a spoustu příruček a orientačních plánků, s nimiž se měla vyznat v bludišti budov Spolkového kriminálního úřadu. Plácl plochou dlaní na hromadu pomůcek a vrhl na Sabinu povzbudivý pohled. „Kdybyste se chtěla na cokoli zeptat, hlavně se neobracejte na mě… Všechno je tam uvedené.“ Nakonec položil navrch desky a ušklíbl se. „Aha, studijní obor případová analýza. Takže si vás vezme pod svá křídla Maarten Sneijder.“ „Maarten S. Sneijder,“ opravila ho žena z firemní ostrahy. „Blahopřeji!“ Neznělo to však ani trochu nadšeně. 19
VRAZEDNY ROZSUDEK.indd 19
29.11.19 14:04
Sabina otevřela pořadač a hned narazila na jmenný seznam. „Do toho modulu se kvalifikovalo jenom pět studentů?“ „Nikdy jich není víc,“ odpověděl vrátný. „Zbytek byl rozdělen do jiných studijních programů. Ostatní kolegy poznáte velmi brzy, protože aprobace se zčásti překrývají. Tady máte prohlášení o mlčenlivosti.“ Přisunul k ní list papíru. „Podepište to a zítra to vezměte s sebou na první kurz.“ Pak položil na pult identifikační skener. „Obě ruce, vždy palec, ukazovák a prostředník. Všem pracovníkům odebíráme šest srovnávacích otisků prstů, aby…“ „Ano, já vím,“ přerušila ho Sabina a přitiskla první prst na přístroj. … aby se na místě činu daly vyfiltrovat otisky prstů od vlastních lidí. Po tomto úkonu Falcone stáhl skener zpět za přijímací přepážku. „Fajn, takže jste se registrovala. Vítejte na akademii. Campus je naproti hlavní budově.“ Ukázal k východu. Tak to tedy bylo opravdu jednoduché! Nakonec jí vrátný podal magnetickou kartu od jejího pokoje číslo padesát. Kdo přijde poslední, dostane nejspíš místnost, kterou nikdo nechtěl. Snad to nebude nějaká špeluňka. Jako studentka bude pobírat plat pouhých devět set euro, ale zato má ubytování zadarmo. Sabina na konci měsíce dala výpověď z nájemního bytu v Mnichově, ale protože se všechno událo tak překvapivě, ležel ještě dopis na poště. Toho bytu jí ani nebylo moc líto. Mnohem víc ji bolelo, že delší dobu neuvidí otce, sestru, a především tři neteře, které v pěti, šesti a osmi letech vypadaly jako tři varhanní píšťaly a byly na svou tetu Sábi patřičně pyšné. Ale zato bude mít příležitost vídat se častěji s Erikem. „Mám ještě jednu otázku,“ ozvala se Sabina, zatímco si ukládala zbraně a podklady do sportovní tašky. Vrátný významně kývl hlavou na desky se spisy. „Všechno je tam uvnitř.“ „To je možné,“ připustila. „Nevíte, jestli je kriminální komisař Erik Dorfer právě v cizině nebo na dovolené?“ Falcone na ni vrhl zvláštní pohled, jako by jím chtěl říct: 20
VRAZEDNY ROZSUDEK.indd 20
29.11.19 14:04
S ignorino, vypadám snad na to, že znám rozvrh služeb všech dvou tisíc kolegů v téhle instituci? Zřejmě si ale podle jejího výrazu v obličeji uvědomil, že je to pro ni důležité – nebo se mu jí prostě jenom zželelo, jak tam stála v promočených šatech s rukama zašpiněnýma od oleje. Beze slova chvilku ťukal na klávesnici a poté se zahleděl na monitor. „Hmmm.“ Ušklíbl se. „Je na nemocenské. Leží v Nemocnici svatého Josefa.“ „Tady ve Wiesbadenu?“ Falcone vzhlédl. „Ano, je mi líto. Nic víc nevím. Ani zavézt vás tam nemůžu.“ Znělo to škodolibě. Sabina to úmyslně ignorovala. Koutkem oka si všimla, že tři pracovníci bezpečnostní služby spolu živě rozmlouvají. Nakonec se od jejich skupinky oddělila žena a přistoupila k ní. „Znáte Dorfera dobře?“ „Ano, je to můj… přítel, chodili jsme spolu do školy.“ „Kdy jste ho viděla naposled?“ Sabina se na chvíli zamyslela. „Před necelým měsícem, když byl v Mnichově. Proč?“ „Dozvěděli jsme se o něm teprve dnes v poledne. Myslím, že byste měla vědět, že leží na jednotce intenzivní péče.“ Sabina nevěřila vlastním uším, a tak vrhla na ženu trochu skeptický pohled. „Je mi líto.“ Pracovnice ostrahy ztišila hlas; příjemná, sympatická intonace se k ní vůbec nehodila. „Postřelili ho do hlavy, je v umělém spánku.“ „Cože? Já…“ Erik byl postřelen? Hlavou jí vířily desítky otázek. „Stalo se to ve službě…?“ Žena přikývla. „Víc vám nesmím říct.“
Sabina jako omámená uložila sportovní tašku do zavazadlového prostoru. Nevnímala ani to, že znovu mokne na dešti. Jako paralyzovaná opustila parkoviště pro návštěvníky, vyjela ze slepé 21
VRAZEDNY ROZSUDEK.indd 21
29.11.19 14:04
uličky a pozvolna zamířila k protější straně hlavní budovy, kde se nacházel campus. Přitiskla průkaz s čipem na skener, načež se otevřela automatická závora a vpustila ji do areálu akademie. Ve světle reflektorů se z kalné stěny lijáku vynořila dvoupatrová budova ve tvaru písmene „U“. Moderní stavba z oceli a betonu měla mnoho velkých prosklených průčelí. Rozlehlým areálem ji navigovala spousta směrových ukazatelů a informačních tabulí. Nalevo se rozkládalo fitcentrum a plovárna s hlubokým bazénem, ve kterém se v nouzovém osvětlení leskla tmavomodrá voda. Uprostřed se nacházely posluchárny a napravo studentské ubytovny. Tak tady to rozhodně nevypadalo na špeluňky. Pod převislou střechou viselo několik kontrolních kamer. Na prostranství před budovou lemovaly živé ploty parkoviště a přistávací plochu pro vrtulníky. Radost, že nechá za sebou svůj starý život, protože sehnala studijní místo na akademii a může absolvovat tvrdý výcvik, byla rázem tatam. Erik! Kolegyně z bezpečnostní služby na její otázku neodpověděla Víc vám nemohu říct, nýbrž Víc vám nesmím říct. Do čeho se to, k čertu, Erik zapletl? Když našla volné parkovací místo, vstoupila s cestovním kufrem na kolečkách do akademie a sledovala ukazatele k ubytovnám. Zásluhou pohybových čidel se světla na chodbách automaticky rozsvěcovala. Každý její krok sledovaly kamery. Svůj pokoj našla na konci dlouhé chodby. Užuž se chystala otevřít elektronickou kartou dveře, když vtom si všimla obálky zasunuté v zárubni. Uvnitř našla rukou psaný vzkaz. Přijďte zítra v 7.30 hodin do posluchárny 1. Maarten S. Sneijder To bylo všechno a Sabina se už ani nedivila, proč ho našla zrovna tady. 22
VRAZEDNY ROZSUDEK.indd 22
29.11.19 14:04
2
Následující ráno si Sabina ve svém pokoji uvařila šálek silné kávy a poté dosud liduprázdnou akademií zamířila k posluchárně 1. Minutu po půl osmé zaklepala na dveře a vstoupila. Velkou prosklenou plochou svítilo ranní slunce. Bouře ze včerejší noci byla už jenom vzpomínkou. Místnost vypadala jako typická univerzitní posluchárna, byla jen o něco menší. Uprostřed stál pult pro přednášejícího se spoustou technologických vymožeností. Za ním viselo velké promítací plátno pro videoprojektor. Na stropě byly jako přilepené tři kontrolní videokamery, takže v sále nebyl žádný mrtvý úhel. Tři řady pro studenty s moderními pracovišti s notebooky a přípojkami na proud a internet napodobovaly amfiteátr, protože byly uspořádané vzestupně do půlkruhu. Maarten Sneijder se skloněnou hlavou už seděl za pultem a byl pohroužený do stohu podkladů. „Máte zpoždění, Veverko,“ zabručel, aniž by vzhlédl. „To je mi líto.“ Sabina ho znala dost dobře na to, aby věděla, že nežertuje. Rozhlédla se. Naštěstí byli v posluchárně sami. Už před rokem nesnášela, když ji oslovoval Veverko. Velmi dobře věděl, že otec jí tak pořád přezdívá kvůli hustým hnědým vlasům a velkým mandlovým očím – Sneijderovi to sice zakázala, ale on to schválně ignoroval. Odsunul desky stranou a položil na pult ruce velké jako talíře. „Vítejte ve Wiesbadenu. Doufám, že nebudete litovat, že jste se rozhodla sem nastoupit.“ V jeho hlase zazníval nepřeslechnutelný nizozemský akcent s protáhlým l. 23
VRAZEDNY ROZSUDEK.indd 23
29.11.19 14:04
„Proč bych měla?“ Věděla, že Sneijder zná její sen o práci pro Spolkový kriminální úřad. Upřeně se na ni zahleděl studenýma očima. „Tady se vycvičíte na skvěle připraveného stopařského psa, který poslouchá na povel. Smiřte se s tou myšlenkou.“ Od jejich posledního setkání před více než rokem, kdy ji Sneijder přibral k jednomu případu, se na jeho zevnějšku nic nápadně nezměnilo. Měřil něco přes metr osmdesát a hubenou postavu skrýval černý oblek na míru. Věděla, že je mu sedma čtyřicet let, ale už dříve vypadal starší. Práce ho poznamenala. Úzké oholené kotlety začínaly u ucha a probíhaly v tenké linii až k bradě. Kontrast s pleší a bledým obličejem, který už několik let neviděl slunce, vypadal jako z černobílého filmu. Sneijder byl nejlepší případový analytik Spolkového kriminálního úřadu a Sabina se sama sebe ptala, proč zrovna takový cynický mizantrop jako on, který na nikom nenechá suchý ani vlásek, na sebe bere výuku mladých pracovníků. „Má mě frustrovat pomyšlení na to, že budu jen čmuchal?“ „To záleží na vás. Víte, že zvířata v cirkusu žijí v průměru déle než zvířata v zoo?“ Pohodlně se opřel. „Trénují se a dostávají určité úkoly. Plní konkrétní úkol. Smysluplné zaměstnání pro dlužuje život.“ „Proto přednášíte na akademii?“ Sneijder nehnul ani brvou. „Podstata života tkví přece v tom, že se mu dává nějaký smysl, ne? Za to, že stárneme, nemohou roky, ale nečinnost a nezájem.“ Poklepal na stoh desek. „Tohle jsou osobní spisy. Formovat studenty je tvrdá fuška.“ Sabina neměla náladu na tyhle filozofické žvásty – a už vůbec ne v tuhle dobu. „Proč jste si mě pozval?“ „Určitě jste se nemohla dočkat, až mě zase uvidíte.“ Pevně stiskla zuby. Sneijder se vůbec nezměnil. „Vlastně…“ „To je fajn, že jsem mohl uspokojit vaši zvědavost.“ „Pchá…,“ ulevila si. „Proč tak podrážděně?“ 24
VRAZEDNY ROZSUDEK.indd 24
29.11.19 14:04
„Jen tady plýtvám časem. Úvodní přednáška začíná v devět a já bych ještě předtím chtěla navštívit Erika v nemocnici.“ „Panebože, taková naivita.“ Chladnokrevně se usmál. „Na jeho ochranu byli vyčleněni dva kolegové. Bez propustky vás nepustí k jipce ani na dohled.“ Sabina neměla na Sneijdera zrovna sympatické vzpomínky, ale přece jen se v nich daly najít i světlé okamžiky. Teď by aspoň mohl vyjádřit soucit, místo aby ji ponižoval. „Vy jste si byli s Erikem Dorferem blízcí, viďte?“ Byli? Zřejmě už také ví i o rozchodu. „Chtěla jsem se s ním smířit,“ vysvětlila. „Není na tom moc dobře, ale to už určitě víte.“ Železný korzet jí sevřel srdce. „Víte, proč byl postřelen?“ Bez odpovědi hmátl do zásuvky a vyndal růžový lístek, který vyplnil a podepsal. Mlčky jí ho podal. „S tímhle povolením k návštěvě se dostanete přes policejní hlídku do Erikova pokoje.“ „Díky.“ Vzala si formulář a zamířila ke dveřím. V půli cesty se otočila. „Můžete mi říct…?“ Ukázal na dveře. „Východ bývá většinou tam, kde byl vchod.“ V následujícím okamžiku se znovu pohroužil do pracovních podkladů.
25
VRAZEDNY ROZSUDEK.indd 25
29.11.19 14:04
3
Nemocnici svatého Josefa dělilo od Geisbergu jen pár minut jízdy autem. Sabina zamířila k jednotce intenzivní péče a předložila povolení k návštěvě. Ošetřovatel ji zavedl k Erikovu pokoji, před kterým stáli dva kriminalisté. Jeden z nich – s vlasy na ježka a hranatým obličejem – se podobal skříni. Těžko říct, jestli měl pod sakem zbraň. „Vaše jméno?“ zeptal se s kamenným výrazem. Ukázala mu průkaz Spolkového kriminálního úřadu. „Já jsem… Erikova přítelkyně,“ zalhala, protože doufala, že tak získá víc informací. Nato mu podala povolení k návštěvě. Kriminalista zvedl huňaté obočí. „S vlastnoručním podpisem Sneijdera.“ Vrhl na kolegu významný pohled. Zřejmě to na něho udělalo dojem. „Víte, proč byl Erik postřelen?“ „Nejsem oprávněn poskytovat vám tyto informace.“ Zase tak velký dojem to v něm nejspíš nezanechalo, uvědo mila si. Otevřel jí dveře a Sabina vstoupila do pokoje. Žaluzie byla stažená, takže do místnosti dopadaly sluneční paprsky jako skrz vějíř. Jediným zvukem bylo monotónní pípání. Erik ležel v umělém spánku; byl napojený na nesčetné přístroje a na obličeji měl respirátor. Posadila se k němu na postel a zadívala se na něho. Na jedné straně vyčnívaly zpod obvazu jeho světlé vlasy. Na druhé straně byl určitě vyholený. Na hranaté bradě ležel stín třídenního vousu. Dotkla se pacientovy tváře. Drsná kůže byla chladná. Každou chvíli počítala s tím, že Erik otevře oči, ale ty zůstaly zavřené. Jen 26
VRAZEDNY ROZSUDEK.indd 26
29.11.19 14:04
dlouhé tmavé řasy se neklidně zachvívaly. Vypadal tak zranitelně – nikde nebylo ani stopy po silném chlapovi, kterého viděla ještě před několika týdny. Ale nejhorší na téhle situaci bylo to, že mu nemůže nijak pomoct a vytrhnout ho z mrákotného polospánku. „Proč jenom náš vztah ztroskotal?“ zašeptala. Najednou jí všechno připadalo naprosto nepravděpodobné. Jedenáct měsíců střídavě přejížděli mezi Wiesbadenem a Mnichovem nebo se prostě na jeden den setkali někde uprostřed, aby mohli být častěji spolu – a potom museli zase myslet na rozloučení. Sabina si už dokonce pohrávala s myšlenkou, že dá u Kriminální pohotovostní služby v Mnichově výpověď a nechá se přeložit do Wiesbadenu. Jako vyšetřovatelka této instituce byla vždy první na místě činu, určovala, jestli vůbec došlo k zločinu, zajišťovala místo činu, odebírala otisky prstů, vyslýchala svědky a připravovala fakta pro kolegy z mordparty – byla to práce, kterou beztak nechtěla vykonávat po celý život. Už tehdy se však objevily první třecí plochy. Dalo se vůbec mluvit o tom, že se navzájem odcizili? Vždyť se ani pořádně nesžili. Opatrně ho uchopila za ruku, v jejímž hřbetu vězela infuzní jehla. „Měla jsem počkat jen o měsíc déle.“ Sabina věděla, že Erik trpěl rozchodem víc než ona. Přece jen upřednostňovala konec s bolestmi než bolesti bez konce – což ovšem neznamenalo, že dokázala bez problémů spolknout zármutek. Už to zkrátka nedokázala déle snášet. Potřebovala nějakou perspektivu. A tu teď také měla. Nabídka práce od Spolkového kriminálního úřadu všechno změnila. Ale opravdu nemohla přijít o měsíc dřív? „Ty hlupáčku, určitě ses vrhl do práce ještě víc než předtím. Snažil ses tak vyrovnat s koncem našeho vztahu?“ Utřela si slzy z tváře a všimla si, že má ledové prsty. Je-li tato domněnka správná, je to zčásti i její vina, že tu teď jen tak leží a musí dostávat umělé dýchání. Dokud se neprobudí a nepřesvědčí ji sám o opaku, bude hledat důvod jeho utrpení ve svém rozhodnutí. 27
VRAZEDNY ROZSUDEK.indd 27
29.11.19 14:04
I přes obvazy vypadal stále stejně šibalsky jako dříve. Její bavorské „propána“ ho už ve škole dokázalo rozesmát – a dnes by to určitě působilo podobně. Podívala se na přístroje, které v rovnoměrném rytmu měřily Erikův krevní tlak, srdeční frekvenci a tělesnou teplotu. Pomocí žaludeční sondy dostával umělou výživu. „Propána,“ ulevila si, sevřela mu ruku a usedavě se rozplakala.
Za půl hodiny vyšla z nemocničního pokoje. Za dvacet minut začínala úvodní přednáška na akademii – a Sneijder netrpěl sebemenší zpoždění. Když spěchala chodbou, s cinknutím se před ní otevřely dveře výtahu. Vystoupil z něj lékař v bílém plášti a vykročil jí vstříc. Byl hubený a měl úzký obličej. Jako uhranutá mu zírala do očí. Byly podlité krví a lehce vypouklé jako při Basedowově nemoci. Kromě toho měl těžké, modré slzné váčky. Ten muž se určitě moc nevyspal. Snad to není Erikův ošetřující lékař? Sabina vešla do výtahu a stiskla tlačítko pro přízemí. Než se dveře zavřely, viděla, jak lékař kývl oběma kriminalistům na pozdrav a zmizel v Erikově pokoji.
28
VRAZEDNY ROZSUDEK.indd 28
29.11.19 14:04
4
Maarten Sneijder vstoupil do posluchárny na vteřinu přesně v 9.00 hodin. Sabina věděla, že ten muž nejen myslí přesně jako hodinový stroj, ale že tak i jedná. Aniž věnoval jediný pohled svým posluchačům, zamířil na dlouhých nohách klátivě k pultu. Kromě Sabiny navštěvovali tento kurz pouze čtyři další studenti. Seděla ve druhé řadě, vedle ní bylo jedno místo prázdné a pak se tam rozvalovala nějaká mladá žena, která vypadala dost otrle a okusovala propisovačku. V první řadě seděla zbývající trojice: žena a dva muži, přibližně ve stejném věku jako Sabina, na prahu třicítky. Měli kritický pohled a nejméně čtyři až pět let profesní zkušenosti, odhadla. Se zájmem sledovala, jak se její kolegové chovají. Nikdo nevtipkoval; vypadalo to, že všichni to tady berou velmi vážně. Sneijder se opřel dlouhými pažemi o pult, předklonil se a pozorně si přítomné prohlédl. „Aby bylo jednou provždy jasno: Kašlu na genderově vyvážené pojmy jako studentky a studenti. Pro mě jste všichni studenti. Pokud se vám to nelíbí, klidně si stěžujte u prezidenta Spolkového kriminálního úřadu Hesse. Ale varuji vás! Seznam stížností na mou osobu je sáhodlouhý.“ Výmluvně znehybněl ve své pozici. Sabina se podívala velkou prosklenou stěnou na heliport. Živý plot se ohýbal v poryvech větru. „Druhý bod předem – a ten platí i pro vás, paní Nemezová! Na akademii máme celou řadu studijních oborů. Vy jste se rozhodli pro operativní případovou analýzu. My ale nejsme profilo vači, nýbrž policejní analytici, specialisté na únosy a forenzní 29
VRAZEDNY ROZSUDEK.indd 29
29.11.19 14:04
kriminalističtí psychologové. Máme nejen analyticky myslet, ale musíme směřovat k podstatě věcí.“ Klouzal pohledem nad jejich hlavami a vzápětí se jeho výraz změnil na mrtvolný úšklebek, který tak dobře ovládal. „Prostudoval jsem vaše spisy. Všichni jste údajně nadprůměrně inteligentní, ale v mých očích jste přesto nezpracovaný materiál.“ Podíval se na ně a povzdechl si. „Není to zrovna tak, že bych se považoval za bůhvíjak šťastného, protože vás mám ve svém ročníku, ale pokusíme se z toho vytěžit co nejvíc.“ Na chvíli zavřel oči a masíroval si spánky. Vypadal zbědovaně. Lov na vrahy mu sloužil jako lék proti strašlivým clusterovým bolestem hlavy, které znamenaly migrénu umocněnou na druhou a kterou se pokoušel potlačit pomocí drog. Dnes ráno na tom nebyl moc dobře – pravděpodobně už delší dobu nedopadl žádného zločince. „Studium u mě je víc než intenzivní,“ pokračoval se sklo něnou hlavou. „Budete se muset vším nejen prokousat jako vaši kolegové v jiných studijních oborech, ale zároveň si to pořádně protrpíte, to vám slibuji.“ „Začíná to fakt super,“ zamumlala sousedka Sabiny. „Chcete něco říct, Martinelliová?“ „Ne,“ odpověděla oslovená studentka. „Dobře.“ Sneijderovi nestála ani za to, aby zvedl oči. Sabina vrhla na kolegyni letmý pohled. Martinelliová měla černé vlasy svázané do dlouhého copu, štíhlou šlachovitou po stavu, piercing v nose a vyholené obočí, které nahradila obloukovitá vytetovaná linie nad očima. Na krku zahlédla Sabina další tetování podobající se jedovatému ostnu štíra. Ostrá ženská, to bylo první, co Sabinu při pohledu na ni napadlo. Na jmenovce si přečetla Tina Martinelliová. Sabina ze seznamu účastníků věděla, že je jí třiadvacet let a vystudovala práva. „Čau, já jsem Tina,“ zašeptala ještě tišeji než předtím. Měla zastřený hlas a italský přízvuk. „Ahoj, já se jmenuju Sabina.“ „Naštěstí si většina z vás přináší nějakou zkušenost,“ pokra30
VRAZEDNY ROZSUDEK.indd 30
29.11.19 14:04
čoval Sneijder. „Přišli jste sem ze zemských kriminálních úřadů, přímo z právnické fakulty nebo kriminální pohotovostní služby.“ Sneijder spočinul krátkým pohledem na Sabině. Zřejmě byla jediná, kdo se dostal na akademii z KPS. „Máte mezi sebou pouze jedinou osobu, která nejspíš ještě nikdy nespatřila mrtvolu a nevystřelila ze zbraně. Vám poskytnu stručný mimořádný úvod.“ Zadíval se na sousedku Sabiny. „U Spolkového kriminálního úřadu pracuje šestnáct přípa dových analytiků. Studium na akademii trvá čtyři semestry a obstojí pouze ti nejlepší z nejlepších. Já jsem váš zdejší instruktor a jmenuji se…“ „Maarten Sneijder,“ zamumlala Tina. „Maarten S. Sneijder,“ opravil ji. „Já a moji kolegové vám natrhneme zadek, to se spolehněte! Konec úvodu. Odteď s vámi budeme zacházet stejně jako se všemi ostatními.“ Tina Martinelliová to snesla se stoickým klidem. Sneijder se napřímil a začal přecházet za pultem sem a tam. „Podle příručky musíte podávat vrcholové sportovní výkony, ovládat zbraně a ve všech situacích reagovat rychle a přiměřeně. Když se na vás tak dívám, mohu dospět jedině k jistotě, že se to žádného z vás netýká. Kromě toho od vás příručka požaduje vybrané chování a etiketu. Ale na to já při všem chybějícím respektu kašlu!“ Oba muži v první řadě se usmáli. Sneijder zvýšil hlas. „Tady nejsme na plese ve Vídeňské opeře, ale vyšetřujeme extrémní vražedné případy. Jestliže celý den strávíte tím, že si prohlížíte mrtvé a zohavené lidi, nemůžete to s nikým sdílet. Nepřijdete večer domů a neřeknete svému partne rovi: Dnes jsem měl zajímavou sexuální vraždu pětiletého chlapce. Nepodala bys mi šlehačku, drahoušku? Potřebujete strategii, jak se s tím naučit zacházet. Moje rada zní: Osvojte si tuto strategii. Bez ní tady nepřežijete ani dva roky.“ Sneijder se vzdálil od pultu a prošel kolem první řady. Na chvíli se zastavil u ženy, která rychle čmárala do zápisníku, vytrhl jí list a beze slova ho zmačkal. „Prozradím vám, co tady na 31
VRAZEDNY ROZSUDEK.indd 31
29.11.19 14:04
akademii děláme: Můj kolega Konrad Wessely své studenty učí, že mají věci dělat správně. Ale musíte si také osvojit, že máte dělat správné věci a myslet nekonvenčně. A přesně tohle vás naučím já.“ S těmi slovy hodil papírovou kouli do koše. „Znamená to, že si nesmíme dělat poznámky?“ zeptala se žena v první řadě. „Jestliže si nedokážete zapamatovat ani to, co vám sděluji během první hodiny, jak se chcete přenést do složitých myšlenkových struktur sériového pachatele?“ Po krátké odmlce pokračoval: „Nechci, abyste plýtvali mým časem, a proto vám všechno řeknu pouze jednou, takže byste si to měli vrýt do paměti.“ Znovu přistoupil k pultu. „Víte, proč jste tady?“ Byla to řečnická otázka, takže nikdo neodpověděl. „Každý rok se přijímá padesát osob a rozdělují se do deseti studijních oborů. Uchazeči jsou pečlivě vyhledáváni. A přesto kvóta neúspěšných propadlíků činí sedmdesát procent.“ Posluchárnou se rozlehlo šuškání. Proč jim to Sneijder povídá? Sabina cítila, jak se jí zvedá žaludek. Ona tím výběrovým řízením neprošla. Už od minulého pátku se nemohla zbavit dojmu, že zabírá místo nějakému jinému studentovi, který se do tohoto vzdělávacího kurzu kvalifikoval. „Na této akademii se formují tvůrčí myšlenky, kriticky se zkoumají jednotlivé případy a vytvářejí se nová řešení.“ Sneijder rozpřáhl ruce. „Věřte mi, že za pár měsíců už tady budou sedět jenom dva nebo tři z vás. Proč? Protože později na vás bude záviset lidský život. A já mám velmi zvláštní metody, jak pro tuhle práci vybrat ty nejpoužitelnější kandidáty.“ Sabina o tom ani na chvíli nepochybovala. Sneijderovy metody už stačila poznat na vlastní kůži. Na jedné straně to byl génius, na druhé přezíravý, arogantní zmetek. Spojit v sobě dvě kladné vlastnosti, totiž genialitu a lidskost, bylo zřejmě nemožné, dokonce i pro takového koryfeje jako Sneijder. Většina studentů dosud neměla sebemenší tušení, jak se chová k lidem. Ona bohužel už ano. 32
VRAZEDNY ROZSUDEK.indd 32
29.11.19 14:04
Sneijder se na ně zadíval. „Nějaké otázky?“ Nikdo se nepřihlásil. „Tak dobře…“ Vtom zvedla ruku Tina. „Můžu se přece jen na něco zeptat?“ „To jste už udělala.“ Tina na něho upřela naprosto bezvýrazný pohled. „Tak už to ze sebe vysypte, kolegyně Martinelliová, ale laskavě to zkraťte.“ „Proč nás vyučujete na akademii, když si stejně myslíte, že jsme všichni beznadějní idioti?“ Kolegové v první řadě souhlasně přikývli. „Člověk si furt myslí, že víc chytrolínů snad už ani potkat nemůže,“ zamumlal si pro sebe Sneijder, „a přesto si cestu na akademii pokaždé nacházejí stále noví vykukové.“ Jak vybraný kompliment! Sabina si všimla rozhořčených obličejů svých kolegů. Vítejte ve Sneijderově světě! „To je naprosto oprávněná otázka, kterou si i já sám sobě č asto snažím zodpovědět, paní Martinelliová,“ odpověděl Sneijder nahlas. „Kdo ve stáří neučí, nezanechá po své smrti na sebe žádnou vzpomínku. Stačí vám to jako odpověď? A teď se vás na něco zeptám já: Proč jste tady vy?“ „Abych se za pár let mohla strašlivě vytahovat, že jsem absolvovala tenhle studijní obor právě u vás.“ Vyznělo to ironicky a Sabina se neubránila úsměvu. Sneijder sklonil hlavu. „Dobrá odpověď.“ Sabina měla na okamžik pocit, že se dokonce pousmál. Podíval se na hodinky, swatchky v barvách nizozemské vlajky. „Za chvíli končíme. Zbytek hodiny využijte na to, že se trochu začtete do případu vražd s anglickým kódovým označením Centipede neboli Stonožka. Nezapomeňte si s sebou vzít prohlášení o mlčenlivosti. Uvidíme se zase přesně v 15.00 hodin. Toho, kdo se opozdí nebo nepřinese podepsané prohlášení, okamžitě vyhodím.“ Otočil se a odešel z posluchárny. Na chvíli se rozhostilo ticho. Pár studentů si slyšitelně oddechlo. Sabina se pohodlně opřela a čekala. Kolegové si sbalili podklady a ozvaly se první hlasité reakce. Bylo slyšet Horší, než se 33
VRAZEDNY ROZSUDEK.indd 33
29.11.19 14:04
dalo čekat nebo Arogantní slizoun. Sabina naopak dobře věděla, že tohle byl jen nevinný výstup. Sneijder měl mnohem bohatší repertoár. Přesto byly takové reakce naprosto pochopitelné. Sneij der skutečně nepůsobil na jiné lidi zrovna přitažlivě, a navíc tady neseděli puberťáci s obličeji poďobanými od akné, ale kolegové, kteří už většinou nahromadili docela slušné profesní zkušenosti. Tina sice byla nejmladší, ale ani ona nepůsobila dojmem, jako by se právě vylíhla z vajíčka. A teď si museli od Sneijdera vyslechnout, že polovina z nich je odpad, který nejdřív musí vytřídit. „Není to vůbec tak hrozný,“ ozvala se znenadání vedle ní Tina. „To taky zdaleka nebylo všechno.“ Sabina vložila papíry do desek a jako první opustila posluchárnu. U výtahu si všimla, že Sneijder mluví s nějakým urostlým šedovlasým mužem. „Mimochodem, náš nápad rozdat nové mobily dřív, než se plánovalo, dosud vůbec k ničemu nevedl,“ poznamenal šedovlasý neznámý. Sabina přistoupila blíž. „Proto jsem Hessovi navrhl, aby nechal nainstalovat kamery i u campusu, v podzemní garáži a na lesní běžecké dráze.“ Dveře od výtahu se otevřely, Sneijder vstoupil do kabiny a zmizel. Sabina chtěla nepozorovaně projít kolem šedovlasého muže ke schodišti, když vtom se nečekaně otočil. Na okamžik se zarazila. Muž měl neholený, větrem ošlehaný obličej posetý hlubokými vráskami a jedno bdělé a pronikavé oko; druhé měl zakryté černou klapkou, kvůli níž působil hrubým, neomaleným doj mem. Využil toho, že na okamžik zazmatkovala, a vrhl pohled na její jmenovku. „Tak to vy jste Sabina Nemezová…,“ prohodil a podal jí ruku. Měl drsnou kůži a pevný stisk. „Dobrý den.“ Sabina hledala jeho jmenovku, ale žádnou nenašla. „Už jsem o vás slyšel. Loni to byla dobrá práce. Maarten o tom utrousil pár slov, což dělá jen málokdy. Musela jste na něho udělat velký dojem. Jste ale menší, než jsem si myslel.“ 34
VRAZEDNY ROZSUDEK.indd 34
29.11.19 14:04
Co všechno ten muž vlastně ví o tom, čemu se věnovala se Sneijderem? A tááák strašně malá taky není. Metr třiašedesát centimetrů. „Doufám, že jeho požadavky nezklamete.“ Poklepal jí na rameno a vykročil na druhou stranu chodby. Sabina ho provázela pohledem. Neznámý se při chůzi kymácel, protože trochu kulhal. Asi nějaké zranění, ale možná i špatně pohyblivá noha. Náhle k ní přistoupila Tina. „Tak co, uzavřela jsi tady první přátelství?“ Sabina zavrtěla hlavou. „Netuším, kdo to byl.“ „Ty ho fakt neznáš?“ Tina se usmála. „Co vás vlastně u té kriminální pohotovostní služby učí? Tohle byl druhý analytik, který školí jinou skupinu. Právě on zavedl v Německu případovou analýzu a sestavování profilů. Je to Sneijderův bývalý učitel a mentor. Konrad Wessely.“
35
VRAZEDNY ROZSUDEK.indd 35
29.11.19 14:04