© Zuzana Zimmermannová, 2018 ISBN 978-80-7617-073-5
Obsah
Déjà-vu Den pro kočku Jedna dvě, Honza jde Nora Fuck you Ledové kaštany Kočičí zlato Šípková Růženka Vítr v hlavě Na vratkých nohách Dolce vita In flagranti Obchody Poslední drobečky Konečná stanice Mandelinky bramborové Sladké hrozny Fontána Poslední večeře Běžící pás Kroky do ztracena Šelest suchých listů Utečenci Svlékání hadů Výměna štěstí Závoj vzpomínek Bezhlavě Návraty Reset Za pět minut dvanáct Sběratelka
7 10 14 17 22 25 29 33 36 39 44 48 52 55 60 63 69 73 76 79 82 88 92 97 101 104 108 113 116 120 124
Sběratelka
Déjà-vu Kolona aut se vleče hlemýždím tempem. Už zase stojíme. Nic se neděje. Nervózně bubnuji prsty na volantu a zapaluji si cigaretu. Medailonek s fotkou Milady, zavěšený na zrcátku, se na mě káravě šklebí. Doma nikdy nekouřím. Zvláště teď, když je Milada těhotná. Už jsme tomu oba nevěřili, ale zázraky se dějí. Konečně! Z protisměru se objevují první auta. Pomalu projíždějí staveništěm. Několik minut stání, a pak se k mé radosti posunuje i řada, ve které trčím. Řadím jedničku a auto se pomalu dává do pohybu. Po několika metrech, které trvají věčnost, už zase stojíme. Zapaluji si další cigaretu s omluvným úsměvem směrem k houpajícímu se obrázku. Rozmrzele se dívám z okna. Po pravé straně stojí žlutý dům v secesním stylu. Na jeho střeše je socha nahé postavy. Nevidím ji docela, dům má pět poschodí. Skláním hlavu a se zájmem si prohlížím zajímavou stavbu. Působí v tomhle okolí úplně jako zářící klenot. Kolem všechno rozbourané a neutěšené. Ostatní domy jsou levné poválečné stavby. Tenhle barák měl viditelně štěstí. Přežil s celou svojí nadýchanou parádou. Fasáda domu na kudrlinkách nešetřila. Na štítu podkroví, pod sochou, se na obou stranách rozprostírají velké koše plné květin. Cementové proutí je propleteno širokou stuhou, jejíž konce lemují zleva i zprava prostorná vitrážní okna. Dům je rozdělen 7
Zuzana Zimmermannová
čtyřmi umně zdobenými pásy, v podobě vinoucích se listů, na tři díly. V prostřední části se nacházejí velká pětiplošná okna. Jsou umístěná mezi dvěma řadami balkonů se zeleným okrasným zábradlím. To je plné popínavých květin, některé květy se zlatavě třpytí. Na jednom z balkonů se do urostlých rostlin ze železa zamotal ručník. Je taky tmavě zelený, proto jsem si ho hned nevšiml. Dívám se na něj a přitom cítím lehké mrazení v zátylku. Tenhle ručník znám. Tahle situace se zelenou osuškou zavěšenou na balkoně mi připadá tak povědomá! Jen tenhle secesní dům mi do toho všeho nějak nezapadá. Vyfukuji obláčky kouře a v jejich dýmu se mi rýsuje šňůra na prádlo. Je připevněná na zábradlí malého balkonu a skoro přes celou její šířku je napnutý frotýrák. Tmavě zelený. V mých představách se vlní ve větru a každým jeho pohybem mi na čele přibývá nová perlička potu. Mám dojem, že těch perel je tolik, že by mohly klidně zdobit fasádu nad mohutnými dřevěnými vraty s pozlaceným zámkem. Miladin obličej na fotce mi teď připadá docela naštvaný. Vím přesně, co si myslí. Kdybych tolik nekouřil, tak bych se tak nepotil. Povoluji si kravatu, srdce mi buší. Milada to se mnou myslí dobře. Má o mě strach. Tuší, že jsem měl divokou minulost, ale na nic se mě neptá. Ten třicetiletý věkový rozdíl mezi námi jí nevadí, jen ty moje cigarety. Potahuji a vychutnávám si každé zabafání, moje oči už zase visí na zeleném ručníku. Známý-neznámý, ale nemohu si vzpomenout odkud. Vybavuji si všechny ručníky, které máme doma. Před 8
Sběratelka
očima se mi kupí bílé, modré a oranžové hromádky naskládané do komínku v koupelnové skříňce. Proužky, puntíky a kosočtverce zdobící hebké froté. Jen nic zeleného. Kolona popojíždí několik metrů a opět znehybní. Balkon s ručníkem je teď přímo nade mnou. Znovu si zapaluji a nervózně si masíruji vlhké čelo. Zavírám oči a v nose najednou cítím lákavou vůni. Voní mýdlem. Ne, tuhle značku doma určitě nemáme. Milada kupuje v poslední době stále to stejné mýdlo, heřmánkové. Prý je to dobré na pleť. Během jejího pátého měsíce těhotenství se jí v obličeji usadila celá armáda uhrů. Bojuje s nimi statečně, každý den si obličej umývá předraženým mýdlem z lékárny. Vím, že se nám narodí kluk, i když si Milada na ultrazvuku pohlaví říci nenechala. Hlavně zdraví, to je důležité. Zastávám její názor, ale napevno počítám se synem. Ne nadarmo se říká, že chlapci ženám v těhotenství ubírají na kráse. Samozřejmě se s tímhle poznáním Miladě nesvěřuji. Myslím ale, že s narozením mužského potomka počítá sama. Těch uhrů přibývá denně. Heřmánek neheřmánek. Kolona stojí, jako by byla z kamene. Ze střechy secesního domu na mě kyne nahé pozadí sochy. Postava má zdvižené ruce směrem k obloze. Přemýšlím, jestli je to žena, nebo muž. Vyfukuji další obláček dýmu a cítím, jak se mi vzdouvá chřípí. Do nosních dírek se mi opět dere neznámá vůně mýdla. Místo oblýskané kůže volantu cítím pod rukama hebký zelený frotýrák. Už nejsem schopen klidně sedět ani kouřit. Zmocňuje se mě ná9
Zuzana Zimmermannová
hlá vlna vzrušení. Típám cigaretu a poháněn zvědavostí vybíhám z auta. Dveře domu jsou otevřené, jako by čekaly na můj příchod. Ženu se do druhého patra. Skoro bez dechu pokládám ukazováček na zvonek v levém rohu chodby. Ve spáncích mi buší a cítím, jak se mi do hlavy valí horkost. Sundávám si kravatu a napjatě naslouchám krokům za dveřmi. Někdo otáčí klíčem v zámku a odemyká. Na prahu stojí nahý mokrý muž. Beze slova nechává dveře dokořán. Prostorným bytem pospíchám na balkon a s ručníkem v ruce se chystám osušit mokré tělo. Na ulici houkají auta jako splašená. Házím osušku na zem a sbíhám schody. Na semaforu je zelená, nejvyšší čas jet dál.
Den pro kočku Mrholí a šedivé nebe je zrcadlem mého duševního rozpoložení. Už tady sedím několik hodin, ale starý plsťák po dědovi obsahuje jen několik drobných. Nestačí to ani na lahvinku levného červeného. Něco na zahřátí by neškodilo, můj spacák začíná vlhnout. Lidi kolem procházejí nevšímavě. Je to cílená nevšímavost. Jejich hlavy jsou otočené na druhou stranu anebo jsou pohrouženi do studování nákupního lístku. Jedno máslo, chleba, marmeláda, maso na pečeni. Dneska je sobota. Dobrá třetina nakupujících zítra do trouby nasune nedělní pečínku. V puse se mi sbíhají sliny a v nose cítím tu dávno zašlou vůni pečeného masa. 10
Sběratelka
Můj děda byl na pečení mistr. Jeho meníčko bylo proslavené po celém okolí. „U Pantáty“ bylo v neděli vždycky narváno. Někteří hosté čekali trpělivě na chodbě, až nasycení šťastlivci konečně opustí stůl plný pečlivě vyjedených talířů a vyprázdněných pivních sklenic. Rád jsem o nedělích prarodičům pomáhal. Odnášel jsem do kuchyně bělostné talíře potřísněné malými zbytky nedělní hostiny. Vylízat talíř si přece jen nikdo nedovolil. Porcelánové kupy se hromadily vedle dřezu. Občas na linku vyskočila Líza a pustila se do jejich čištění svým mlsným jazýčkem. Naše kočka se původně jmenovala Namyška, ale poté, co se místo o myši v domě zajímala jen o vylizování zbytků, přejmenovala ji babička na Lízu. Na myši políčil děda pasti a Líza si žila bezstarostným životem až do soudného dne. Jednoho dne usnula schoulená v dědově ušáku, na jazýčku slastnou chuť omáčky. Pochovali jsme ji na zahradě pod kopečkem hlíny. Od toho dne musel dědeček pravidelně čistit síto ve dřezu. Zbytky omáčky ho občas činily nepropustným. Kručí mi v břiše. Rád bych svůj prázdný žaludek vyměnil za ucpané síto plné omáčky, ale dědův klobouk se plní liknavě. Návštěvníci obchodního centra mě míjejí bez zájmu a bez soucitu. Moje strategicky plánované místo vedle nákupních vozíků se ukázalo jako nevýhodné. Většina lidí si po nákupu minci ze zámku vloží zpátky do peněženky. Na dně plsťáku leží čtyři desetikoruny a tři dvoukoruny. Kručení v břiše se snažím přehlušit vzpomínkami na šťastnou minulost. Trvala celou věčnost. Ta 11
Zuzana Zimmermannová
šťastná věčnost mě začala jednoho dne nudit. Nechtěl jsem se stát pantátou čekajícím v ušáku na soudný den. Po smrti mých prarodičů jsem „Pantátu“ přestavěl a přejmenoval. Koupil jsem si kočku, ušlechtilou, perskou. Dal jsem jí jméno „Mycherry“. Vyhýbala se kuchyni jako čert kříži. Místo starého dřezu se o zbytky jídla postarala super moderní myčka. Těch zbytků bylo čím dál tím více a volných míst v lokále zrovna tak. Po dědovi mi zbyl jen černý klobouk. Doprovází mě na cestách od supermarketu k supermarketu. Dneska tu mají v obchoďáku kočičí den. Za vrácení tří prázdných značkových kočičích konzerv obdrží zákazník poukaz na nákup jedné nové. Mycherry měla nejraději jehněčí a králičí maso. Kolem mého stanoviště prochází malé děvčátko. V ruce urputně svírá tři prázdné konzervy. Jedna jí spadla na můj spacák. Podávám jí plechovku a holčička si mě zvědavě prohlíží. „Strejdo, neviděl jsi tu moji kočičku? Je celá hnědá a má bílé packy. Už dva týdny ji hledám. Máma říká, že se Míca už nevrátí. Možná ji zajelo auto.“ Malá pečovatelka má slzy v očích. Je mi jí líto. Zakašlu a podám jí plechovku. „Hnědou kočku s bílýma packama jsem tu viděl už několikrát. Občas se ohřeje v mém spacáku,“ vykládám bez uzardění. Člověk v mém postavení se nestydí. Holčička mě bedlivě zkoumá. „A co jí?“ chce vědět další podrobnosti. „Nejraději jehněčí,“ posílám do kočičího nebe Mycherry postmortální polednici. 12
Sběratelka
„Tak to je opravdu moje Míca,“ zaraduje se dívenka. „Jehněčí má ze všeho nejradši.“ Holčina poskočí radostí na jedné noze a pak se žene do krámu. Za chvíli se vrací s konzervou jehněčího. „Moje Míca je mnohem hezčí než tahle černá kočka,“ vysvětluje mi s pohledem na obrázek na výrobku. „Já vím,“ souhlasím bodře. „Strejdo,“ zaprosí děvčátko, „až Mícu zase uvidíš, mohl bys jí to dát? Už chudák dva týdny nic pořádného nejedla.“ Holčina mi do ruky tiskne kočičí konzervu. Nechci ji zklamat a plechovku ukládám k mincím v klobouku. „To víš, že jo,“ slibuji. Děvče mi mává na rozloučenou a utíká směrem k sídlišti. Je těsně před osmou. V klobouku přibylo ještě pár mincí. Startuji do obchodu, než zavřou. Obsah plsťáku stačí na láhev červeného vína a jeden rohlík. Ve čtvrt na devět je parkoviště prázdné. Otvírám konzervu a rohlíkem hltavě naberu kousek masa. Chutná to báječně. Vedle mě to zamňouká. Hnědá kočka mi na spacák položí bílou tlapku. Její zelené oči hladově přihlížejí mým hodům. „S poctivostí nejdál dojdeš,“ říkával vždycky můj dědeček. Sunu konzervu před kočičí čumák a hladím sametově hnědý hřbet. „To je pro tebe, Míco. Nech si chutnat.“
13
Zuzana Zimmermannová
Jedna dvě, Honza jde Nemůžu usnout, naši se už zase hádají. Mám pocit, že se z toho křiku třesou stěny kolem. Bojím se, že mě zavalí. Ve tmě si představuji jejich rozšklebené tváře. Pod drolící se omítkou na mě otvírají pusu a pak se cihla po cihle sypou do mé postele. Nejraději bych si zapnul lampu, ale to by si toho máma hned všimla. Když se hádá, tak vždycky na zahradě kouří. Světlo v pokoji by jí určitě neuniklo. A pak bych musel absolvovat celý ten její nekonečný výslech. Proč nespím, jestli nevím, že musím zítra brzo vstávat, a jestli ji chci taky dovést k šílenství. Ne, to opravdu nechci, jen se bojím těch drolících se stěn. Dnešní hádka nebere konce. Tlačím si polštář přes hlavu, ale třískání nádobí a nadávky se linou do uší i přes něj. Úplně zpocený se pouštím do odříkávání svého říkadla. Jedna dvě, Honza jde, nese pytel mouky. Naučila mě ho kdysi babička. Teď mi pomáhá usínat. Máma se raduje, že bude píct vdolky. Máma buchty nikdy nepeče. Celý den je v práci a večer má špatnou náladu. Když žila babička, tak to občas v domě vonělo po čerstvých koblihách. Máma vdolky nepekla, Honza skočil do pekla.
14
Sběratelka
Pod peřinou je pěkně horko, ale v pekle je určitě ještě větší. Slyším tátův hluboký hlas. Trochu se třese a připomíná mi řev lva. Kdysi jsme se s babičkou dívali v televizi na pořad o lvech. Jeden lev byl poraněný šípem a řval zrovna tak jako teď táta. Mámin tenký a vysoký hlásek, to jsou ty zraňující šípy. Už toho lva docela propíchaly, ale silný samec se nevzdává. Vytahuje drápy a cení svoje bílé ostré zuby. Slyším dupot a bouchání dveří. Máma vdolky pekla, Honza skočil z pekla. Snažím se vybavit si vůni babiččiných buchet a představuji si, jak sypu mouku do hrdel mých rozhádaných rodičů. Tolik si přeji usnout, ale ticho nepřichází. Naopak, hádka přitvrdila. Odříkávám říkadlo pořád dokola, ale dneska to vůbec nepomáhá. Koušu do polštáře přitisknutého na mém obličeji a z malé dírky se dere něco špičatého. Beru to do zubů a opatrně vytahuji. Pravou rukou zkoumám objevenou věc. Cítím drobné peří. Vybavuje se mi, jak mi jednou babička vykládala, že v jejích polštářích jsou opravdová husí pírka. Tuhle peřinku mám po babičce. Asi je vážně plná peří. Kolik jich tak asi je? Kolik peří patří hejnu hus? Kdyby se teď z polštáře vyklubaly, napnul bych jim mezi zobáky moje prostěradlo a odletěl jako na létajícím koberci otevřeným oknem někam strašně daleko. Přímo nad kroužky dýmu z máminy cigarety. Asi by si mě vůbec nevšimla. Na kamennou dlažbu chodby dopadla láhev, slyším, jak se tříští sklo a do nosu mi proniká ostrý pach alkoholu. 15
Zuzana Zimmermannová
Jedna dvě, Honza jde, nese pytel mouky. Máma se raduje, že bude píct vdolky. Babička někdy do těsta přidávala rum. Ale jen docela malou kapičku. Vždycky jsem nad tím zápachem krčil nos, ale babička se smála, že ty vdolky budou ještě lepší a vydrží déle. Máma vdolky nepekla, Honza skočil do pekla. Představuji si své rodiče jako dvě malé loutky naložené v lahvi rumu. Každý má jednu láhev pro sebe, aby se nehádali. Nechám je uvnitř, dokud do sebe nenacucnou veškerou tekutinu. Nabubřelí paňáci rostou a mohutní. Skleněné stěny se tříští pod jejich tlakem. Nemám sílu udržet v ruce jejich šňůrky a rozezlené loutky mě tlučou mohutnými dlaněmi z tvrdého dřeva. Máma vdolky pekla, Honza skočil z pekla. Konečně ztichli. Nechali otevřené dveře. Z ložnice slyším jejich chrápání. Potichu zapínám lampu u postele a palcem zvětšuji díru v polštáři. Natrhávám bílé plátno a osvobozuji husí péra z jejich obalu. Skládám je do řady na duchnu a při světle žárovky si vybírám ta největší. Je jich celkem pět. Ze šuplete vyndávám gumu ze svého praku a navlékám si ji přes čelo. Před zrcadlem za ni zastrkávám péra. Už nejsem Jan Novotný. Jsem Indián a ničeho se nebojím. Otvírám 16
Sběratelka
domovní vrata a zhluboka nadechuji chladný vzduch noci. Opatrně našlapuji do tmy a krok za krokem se blížím svítání. Jedna dvě, Honza jde.
Nora Automobilový had se pomalu plazí do zatáčky. Na semaforu už zase nabíhá červená. Bílá škodovka prudce brzdí. Řidič černého citroenu nevrle troubí. Klepu prsty na volant a přemýšlím, jestli zítra přece jen nevyzkouším i tu delší variantu mé nové cesty do práce. Rozdíl jsou tři kilometry, ale varianta dvě vede přes dálnici, tudíž by se dal ušetřit čas. Ještě, že mám ve zvyku být všude o něco dříve. Můj časný ranní budíček mi dneska snad zachrání reputaci. O novém místě jsem moc dlouho nepřemýšlel. Výhra v konkurzu mě překvapila a potěšila. Smlouva ve schránce byla poselstvím nového začátku. Podepsal jsem ji a ten samý den odeslal. Bylo na čase změnit ovzduší. Jsem zvyklý na velkoměsto, ale tohle malé městečko má své kouzlo. Pozice provozního vedoucího by se mi v bývalém podniku hned tak nenaskytla. Vylepšil jsem si plat a mám možnost nabýt konečně klid. „Musíte se oprostit od svých myšlenek. Za tím, co bylo, udělat velkou tečku,“ slyším hlas doktora Kudrny. Velká černá tečka, zakulacené temno. Ale je to lepší než velký trojúhelník. Když je něco zakulacené, tak už nehrozí nebezpečí zranění. 17
Zuzana Zimmermannová
Byl jsem hodně zraněn a skoro na dně. Ale teď, teď jsem provozní vedoucí a začínám nově. Ani mi nevadí, že tu nikoho neznám. Na semaforu svítí zelená. Bílá škodovka se rozjíždí velmi rychle, řidič citroenu ještě stojí. Přemýšlím, jestli na něj mám taky zatroubit, aby se konečně pohnul. Při pohledu na ujíždějící škodovku se mi zatočí hlava. Na její poznávací značce stojí čtyři velká písmena: NORA. Nora, Nora, Nora. V hlavě mi tepe. Třeba je to Noba. V poslední době se mi zhoršil zrak. Moje brýle by potřebovaly vyměnit. Řidič citroenu přidává plyn a já se na něj lepím, rozhodnutý ho při nejbližší příležitosti předjet. Nora, nebo Noba? Jedno písmenko a všechno je jinak. Myslím na velkou černou tečku doktora Kudrny a začínám se v tom temnu ztrácet. Citroen přede mnou se vleče, ale předjet se nedá. Bílá škodovka je daleko, ale ještě na ni vidím. Z vedlejšího sedadla beru do pravé ruky láhev minerálky a za jízdy, s očima přišpendlenýma na vzdalující se bílé auto, otvírám uzávěr. Vypadl mi z ruky a leží někde pod sedadlem. Upíjím z lahve dobrou půlku a otevřenou láhev zapírám opatrně o opěradlo prázdného sedadla. „Teď žádné prudké brždění,“ nabádám se ke klidu a jedu dál. Bílá škodovka zahýbá. Podvědomě trhám volantem do jejího směru, ale časový údaj hodin mě nutí jet rovně. První pracovní den bych měl začít přesně. Minerálka se rozlévá na sedadle. Ještě že nemám žádného spolujezdce. Na firemním parkovišti lovím zpod sedadla uzávěr lahve. Moc vody v ní nezbylo, sedadlo je pěkně mokré. 18
Sběratelka
Čas utíká. Můj první pracovní den je za mnou. Cestou domů bedlivě sleduji provoz, ale moje bílá škodovka mezi auty není. V potravinách na rohu si kupuji dvě piva, kus točeného salámu a bagetku. Piva dám chladit a velkým ručníkem s nápisem „sauna“ vytírám mokré sedadlo v autě. Příjemně unaven stoupám do druhého poschodí. Krájím salám na kolečka a v hlavě mi krouží ranní scénář. Nora, nebo Noba? Vím, že by ze mě Kudrna neměl radost, ale nemohu jinak. Z ještě nevybaleného kartonu plného cédéček vytahuji jedno za druhým. Konečně mi do ruky padne to pravé. Zapínám přehrávač a rozjíždím film. Nora v bílých šatech, Nora v bílém kalhotovém kostýmu, Nora v bílých plavkách. Bílá byla vždycky její oblíbená barva. Patří jí i ta škodovka z dnešního rána? Musím tomu přijít na kloub. Před sebou vidím obraz zarmouceného Kudrny a v duchu se mu omlouvám. „Ještě jednou jedinkrát, pane doktore, se vrátím k minulosti. Neměl bych klid. Tohle přece nemůže být náhoda.“ Dojídám salám a při černobílém westernu přemýšlím, jak na to. V noci špatně spím, ale ráno jsem na nohou ještě dříve než včera. Nutím se ke klidu. Tohle se uspěchat nedá. Šance na setkání se dá zopakovat, když vyjedu zhruba ve stejný čas. Nasedám do auta a za rohem, na hlavní silnici se zařazuji do proudu. Srdce mi poskočí, když zaregistruji řidiče černého citroenu. Už zase troubí. Některé návyky se prostě nedají zrušit. Natahuji krk a dívám se dopředu. Asi pět vozů přede mnou stojí v zácpě bílá 19
Zuzana Zimmermannová
škodovka. Ostřím zrak a upřímně lituji, že nemám dalekohled. Zůstal u Nory. Nora milovala večery a brzká rána na posedu. Byla náruživým střelcem. Dokázala koukat do dalekohledu celou věčnost. Vypadala u toho jako kamenná sfinga, která se během vteřin změnila v bojovnou Amazonku. To když objevila kořist. Cílila rychle, nikdy nemusela výstřel opakovat. Vybavuji si halu jejího domu. Bílou zeď lemuje jedno paroží vedle druhého, mezi tím několik hlav divokých kanců. Přitom je Nora vegetariánka. V prostorném sklepě má tři velké mrazáky až po vrch naplněné zmrzlou divočinou. Dvakrát mi uvařila srnčí guláš, ale to byla velká výjimka. Nořinou barevnou výjimkou v oblékání je návštěva posedu. Na lov si zásadně obléká maskáče a dlouhé vlasy zakrývá mysliveckým kloboukem. Moc hezký obraz. Cítím, jak mi tluče srdce. Auta se opět rozjíždějí. Držím se očima bílé karoserie a předjíždím důchodce ve starém oplu. Bělovlasý stařík mi hrozí malou zatnutou pěstí. Omluvně krčím rameny a přidám znovu plyn. Další hrozící pěst patří muži kolem čtyřiceti. Řidič černého citroenu jen divoce troubí. Některé návyky se prostě špatně odvykají. V myšlenkách se mi na chvilku zjeví ustaraný obličej mého doktora. Ale ta chvilka je docela minimální. Už se zase plně soustředím na bílé auto. Škodovka je už skoro přede mnou. Odděluje nás jen modré volvo. Na značku teď vidím docela dobře. Je to NORA. „Teď přijde ta odbočka. Jestli Nora zase zahne, pojedu za ní,“ rozhoduji se. Škodovka zahýbá a já ji ná20
Sběratelka
sleduji. Po chvilce jízdy Nora mění směr. Najíždí do úzké uličky. Okolí mi připomíná známou vilovou čtvrť. Zpomalím, abych neupoutal pozornost. Šnečím tempem projíždím od jednoho domu k druhému. Na pravé straně, asi třicet metrů přede mnou, registruji zaparkovanou škodovku. Zajíždím na volné místo mezi dvěma stojícími auty, asi deset metrů před cílem. Pomalým krokem se blížím k velkému domu. Škodovka už je bez řidiče. Vila, u které se nachází, je mi povědomá. Cítím, jak mi po zádech stékají kapky potu, ale nemohu jinak. Úzkou zahradní stezkou postupuji ke vchodu. Zvoním na zvonek beze štítku a hlasitě oddechuji. Za dveřmi je slyšet kroky. Vnímám otáčení klíče v zámku. Opatrnosti nikdy nezbývá. A to už se na prahu zjevuje asi padesátiletý muž s pleší. Za jeho zády je bílá zeď plná loveckých trofejí. Mezi řadou paroží na mě cení zuby i několik hlav divočáků. Otvírám pusu a civím na to jako jelen. „Vy jste si přišel pro to srnčí maso, že jo?“ ptá se muž ve dveřích a dodává: „Hezká myšlenka, uspořádat hody pro bezdomovce. Pojďte, dole máme tři plné mrazáky masa. Vemte si, co potřebujete.“ Beze slova následuji muže po schodech do sklepa. Hned v prvním mrazáku mě zaujme velká srnčí kýta. Držím ji v ruce jako baseballovou pálku připravenou k ráně. „Norberte, kde vězíš?“ ozve se ze shora náhle ženský hlas. Házím na zem zmrzlou kýtu a beru schody po dvou. Na chodbě míjím překvapenou cizí ženu. Než začne 21
Zuzana Zimmermannová
křičet, podaří se mi zmizet. Rozechvělými prsty startuji auto. „Zítra to vezmu po dálnici,“ omlouvám se v práci, „špatně jsem odbočil.“
Fuck you Muž s maskou na mě míří revolverem a skrz přepážku mi podstrkuje lístek a šedou tašku. Zprávu si čtu, i když už tuším její obsah. „Tohle je přepadení, otevřete trezor a všechny peníze uložte do tašky.“ V trezoru je asi půl milionu korun. Lupič přišel zrovna včas. Za hodinu by byly peníze už odvezené. Kývu hlavou na souhlas a nenápadně tlačím na červený knoflík pod pultem. Policie by tu měla být během několika minut. Vysvětluji zloději, že musím jít ke stolu do šuplete pro klíče. Ten zřejmě nemá náladu se mnou mluvit. Jen kývne hlavou na souhlas a na důkaz své moci přistrčí hlaveň zbraně ještě blíže ke mně. Při tom se mu vyhrne rukáv bundy. Na pravém zápěstí je vidět tetování. Veliká písmena. Dvě slova a vykřičník. „Fuck you!“ Koukám na to poselství a uvědomuji si, že je mi to povědomé. Tohle tetování na pravé ruce znám ze školy. Proto se mnou lupič nekonverzuje, dochází mi. Má strach, že ho poznám po hlase. Nejraději bych tu ruku vzal a zlomil. Tenhle „Fuck you“ mě na základní škole každý den týral. Vybavuji si všechny ty rány, které jsem dostal. Na zadním záchodě v přízemí vpravo. 22