OBSAH
Osoby a obsazení 11 Mapa 13 Úvod: Válečné sekery 15 Prolog: Vzpomínka na budoucnost – Bránit se, nebo zachránit? 23 ČÁST 1: DÍVKY Z GHETT Kapitola 1: PO-LIN 31 Kapitola 2: Od ohně k ohni 43 Kapitola 3: Cesta k ženskému odboji 47 Kapitola 4: Dožít se příštího rána – Teror v ghettu 61 Kapitola 5: Varšavské ghetto – Vzdělání a slovo 73 Kapitola 6: Odvaha a krev – Založení ŻOBu 83 Kapitola 7: Dny bloudění – Z bezdomovců hospodáři 99 Kapitola 8: Srdce se proměnilo v kámen 115 Kapitola 9: Černí havrani 121 Kapitola 10: Tři linie historie – Krakovské vánoční překvapení 137 Kapitola 11: 1943, Nový rok – Malé povstání ve Varšavě 149 ČÁST 2: ĎÁBLICE, NEBO BOHYNĚ Kapitola 12: Přípravy Kapitola 13: Mladé kurýrky Kapitola 14: Uvnitř gestapa Kapitola 15: Povstání ve Varšavském ghettu
Dcery_vzdoru.indd 9
163 171 179 191
23.04.2021 13:35:11
Kapitola 16: Bandité s copánky Kapitola 17: Zbraně – Zbraně – Zbraně Kapitola 18: Šibenice Kapitola 19: Svoboda v lesích – Partyzáni Kapitola 20: Úkryty – Peníze – Osvobození Kapitola 21: Krvavá květina Kapitola 22: Zagłębijský Jeruzalém hoří ČÁST 3: „NIC JE NEZASTAVÍ“ Kapitola 23: Bunkr a onen svět Kapitola 24: Síť gestapa Kapitola 25: Kukačka Kapitola 26: Sestry, pomsta! Kapitola 27: Světlo dní Kapitola 28: Velký útěk Kapitola 29: „Zag nit keyn mol az du geyst dem letstn veg“ ČÁST 4: EMOCIONÁLNÍ ODKAZ Kapitola 30: Strach ze života Kapitola 31: Zapomenutá síla
203 219 229 235 253 265 273
283 299 311 325 343 347 363
377 397
Epilog: Chybějící Židé 411 Poznámka autorky: O bádání 425 Poděkování 431 Poznámky 435 Literatura a další zdroje 451 Rejstřík 463
Dcery_vzdoru.indd 10
23.04.2021 13:35:11
OSOBY A OBSAZENÍ (v pořadí, jak se v knize vyskytují)
Renia Kukielka: narozená v Jędrzejówě, kurýrka hnutí Svobody v Będzinu. Sára Kukielka: starší sestra Renii, patřila ke kamarádům ze Svobody, starala se o židovské sirotky v Będzinu. Cvija Lubetkinová: narozená v Bytenu, vůdkyně Svobody v rámci ŻOBu – Židovské odbojové organizace – a jedna z vůdců povstání ve Varšavském ghettu. Frumka Płotnická: narozená v Pinsku, patřila ke kamarádům ze Svobody a vedla odbojovou organizaci v Będzinu. Hantze Płotnická: mladší sestra Frumky, další z vedoucích představitelek a kurýrek Svobody. Tosia Altmanová: vůdkyně Mladé gardy a jedna z nejaktivnějších kurýrů, působila ve Varšavě. Vladka Meedová (rozená Feigele Peltelová): kurýrka Bundu ve Varšavě. Chajka Klingerová: další z lídrů Mladé gardy a odbojové organizace v Będzinu. Gusta Davidsonová: kurýrka a vůdkyně Akivy, působila v Krakově.
Dcery_vzdoru.indd 11
23.04.2021 13:35:11
Hela Schüpperová: kurýrka Akivy, působila v Krakově. Bela Hazanová: kurýrka Svobody, působila v Grodně, Vilniusu a Białystoku. Pracovala s Lonkou Kozibrodskou a Temou Schneidermanovou. Chasia Bielická a Chajka Grossmanová: dvě kurýrky Mladé gardy, které patřily do skupiny antifašistických tajných agentů v Białystoku. Różka Korczaková: patřila k lídrům Mladé gardy v rámci FPO – odbojové organizace ve Vilniusu – a vůdčím postavám partyzánů v lesích Polska. Vitka Kempnerová: vůdkyně Mladé gardy v rámci FPO – odbojové organizace ve Vilniusu – a patřila k vůdčím postavám partyzánů v lesích Polska. Zelda Tregerová: kurýrka Mladé gardy působící ve Vilniusu a v lesích Polska. Faye Schulmanová: fotografka, ze které se stala zdravotní sestra a bojovnice v rámci partyzánského odboje. Anna Heilmanová: ve Varšavě se zapojila do organizace Mladá garda, patřila k odboji v koncentračním táboře Osvětim.
Dcery_vzdoru.indd 12
23.04.2021 13:35:11
Polsko za druhé světové války BALTSKÉ MOŘE
Kaunas
Gdaň ňsk
Vilnius
LITVA
V ÝCHODNÍ PRUSKO
NĚ ME CKO
Rudnický prales Grodno Białystok
Poznaň
ÚZEMÍ ANEKTOVANÉ NĚMECKEM
Vis la
Treblinka
Łomianský les
Varšava
Skarżysko-Kamienná
Čenstochová
Sobibor
Lublin
Kovel
Jędrzejów
Vi sl a
Będzin Mysłowice
Osvětim
Pinsk
SOVĚTSKÉ ÚZEMÍ DO ROKU 1941
Kielce
Lublienec
Katovice
Bu g
GENERÁLNÍ GOUVERNEMENT
Lodž
NĚ ME CKO
BĚLORUSKO
Małkinina Górna
Kazimierza Wielka
Krakov
Bielsko
UKRAJINA
Lvov
Mikuláš
SLOVENSKO Vídeň RAKOUSKO
Bratislava
MAĎARSKO Budapešť
RUMUNSKO
hranice Polska před 1. březnem 1939
Dcery_vzdoru.indd 13
23.04.2021 13:35:12
ÚVOD: VÁLEČNÉ SEKERY
V čítárně Britské knihovny bylo cítit vůni stránek starých knih. Zírala jsem na hromadu historických publikací o ženách, které jsem si objednala k půjčení – vždyť není jich příliš mnoho, aby mě zavalily, přesvědčovala jsem samu sebe. Nejpodivnější byla ta úplně dole: v pevné vazbě, vázaná v modré látce a s hrubou nažloutlou obšívkou. Tuhle knihu jsem otevřela jako první a zjistila, že obsahuje téměř dvě stě stránek napsaných drobným písmem – v jidiš. Tenhle jazyk jsem kdysi znala, ale přes patnáct roků jsem ho nepoužila. Málem jsem tu knihu zasunula nepřečtenou úplně dolů pod všechny ostatní. Něco mě ale přimělo, abych ji otevřela a začetla se do ní. Očima jsem letmo přelétla několik stránek. A pak několik dalších. Čekala jsem nudné a smutné čtení – vágní talmudské pojednání o síle a statečnosti žen. Místo toho na mě z vyprávění dýchly: ženy v přestrojení, sabotáže, pušky, zbraně a také dynamit. Zjistila jsem, že jde o thriller! Mohl se skutečně odehrát? Zůstala jsem na tu knihu ohromeně zírat. Už dříve jsem hledala příběhy silných židovských žen. Na začátku tisíciletí mi bylo kolem dvaceti, žila jsem v Londýně a ve dne pracovala jako historička umění, večer jako komediální herečka. Obě aktivity provázely problémy s mým židovským původem. Potajmu utroušené vtípky na mé židovské vzezření a manýry se vyskytovaly všude. Slýchala jsem je na akademické půdě, od galeristů, diváků, hereckých kolegů a také od produkčních a producentů. Postupně jsem začala chápat, že Brity otravuje moje každou chvíli
Dcery_vzdoru.indd 15
23.04.2021 13:35:12
16
DCERY VZDORU
otevřeně projevované židovství. Vyrůstala jsem v přísně ortodoxní židovské komunitě v Kanadě a pak jsem studovala na fakultě na severozápadě Spojených států. Do té doby se můj původ nikomu nezdál zvláštní. Samu sebe jsem nerozdělovala na soukromou a veřejnou osobu. Jenže v Anglii jsem se kvůli své jinakosti cítila „mimo“. Vadila mi neomalenost. Ve chvíli, kdy jsem si všechno naplno uvědomila, paralyzovalo to mé sebevědomí. Nevěděla jsem, jak s novou situací naložit. Ignorovat okolí? Vrátit vtípek? Chovat se opatrně? Reagovat přehnaně? Nebo vůbec? Přejít do ilegality, předstírat a schovat se ve dvojí identitě? Utéct? Abych našla na ty otázky odpovědi, obrátila jsem se k umění a začala zkoumat identitu židovských žen a dědictví emocionálního traumatu, který je po generace provázel. Vzorem sebevědomé židovské ženy se pro mě stala Chana Senešová – jedna z mála žen odboje druhé světové války, jejíž příběh historie zaznamenala. Jako dítě jsem chodila do sekulární židovské školy – její filozofie vycházela z polských židovských hnutí. Studovali jsme hebrejskou poezii a četli romány v jidiš. Na pátém stupni školy jsme četli o Chaně – jak se ve dvaadvaceti letech přidala k britské jednotce parašutistů v Palestině. Vrátila se s ní do Evropy bojovat proti nacistům a pomáhat hnutím odporu. Ve své misi nakonec neuspěla, ale inspirovala svou odvahou. Při popravě odmítla pásku na oči a dívala se zpříma proti letícím střelám. Chana se postavila k pravdě čelem, žila a zemřela pro své přesvědčení a hrdě zůstala sama sebou. Toho jara roku 2007 jsem se v Britské knihovně v Londýně pídila po informacích o Senešové. Vyhledávala jsem i drobné zmínky. Ukázalo se, že mnoho knih o ní napsáno nebylo, proto jsem si objednala všechny, kde se vyskytuje její jméno. Jedna z nich je v jidiš. Málem jsem ji odložila. Místo ní jsem nejprve sáhla po Freuen in di Ghettos (Ženy z ghett), knize vydané v New Yorku v roce 1946. Listovala jsem stopětaosmdesáti stránkami antologie a na jméno Chana Senešová narazila až v poslední kapitole. Předchozí části obsahovaly příběhy jiných žen – byly o tuctech neznámých mladých židovských žen, které bojovaly proti nacistům – zejména v polských ghettech. Tyto „dívky z ghett“ podplácely gestapácké stráže, ukrývaly revolvery v bochníku chleba
Dcery_vzdoru.indd 16
23.04.2021 13:35:12
Úvod: Válečné sekery
17
a pomáhaly vytvářet systém podzemních bunkrů. Flirtovaly s nacisty, opíjely je vínem, whisky a podplácely i cukrovím – a pak je potají střílely a zabíjely. Prováděly špionáž pro Moskvu, rozšiřovaly falešné doklady i letáky podzemního hnutí. Stávaly se posly pravdivých zpráv o skutečném osudu Židů. Pomáhaly nemocným, učily děti; házely bomby na německé vlaky a také například vyhodily do povětří elektrárnu ve Vilniusu. Oblékaly se jako Nežidovky a sloužily jako služky v árijských částech měst. Pomáhaly Židům utíkat z ghett kanály a komíny, vykopávaly díry ve zdech, a když bylo třeba, plazily se po střechách. Podplácely popravčí, psaly texty rádiových depeší a zpráv, držely skupinovou morálku nad vodou, vyjednávaly s polskými velkostatkáři a někdy lstí dosáhly toho, že jim gestapáci nosily zavazadla plná zbraní. Tyhle dívky a mladé ženy iniciovaly vytvoření protinacistické skupiny mezi nacisty a se samozřejmostí se také staraly o administrativu podzemního hnutí. Strávila jsem roky vzděláváním se o židovství, ale nikdy jsem zatím nic podobného nečetla. Podrobnosti o každodenní mimořádné práci těchto žen v odboji mě ohromily. Do té doby jsem netušila, kolik židovských žen se v podzemním hnutí angažovalo, ani jak moc jich bylo. Tyhle příběhy mě nejen ohromily, ale zasáhly mě také v osobní rovině. Konečně mi pomohly pochopit svou vlastní historii. Pocházím z židovské rodiny, která přežila holokaust. Moje bubbe Zelda (jmenovkyně mé nejstarší dcery) nebojovala v hnutí odporu; její příběh úspěšného, ale nakonec tragického útěku mi umožnil pochopit, co znamená přežít. Ona, která nevypadala jako Židovka – se svými vystouplými lícními kostmi a tenkým nosem –, uprchla z Varšavy, přeplavávala řeky, ukrývala se v klášteře, flirtovala s nacistou, který se nechal obměkčit, přimhouřil oči a pomohl jí dostat se do náklaďáku převážejícího pomeranče na východ. Nakonec se proplížila přes ruské hranice, kde byl její život v bezpečí. Je ironií, že musela do pracovního tábora na Sibiři. Moje bubbe byla silná jako tažné zvíře, ale ztratila rodiče a tři ze svých čtyř sester. Ti všichni zůstali ve Varšavě. Na pokračování mi vyprávěla svůj příběh každé odpoledne, kdy mě po škole hlídala – se slzami a zlostí v očích. Naši montrealskou komunitu tvořily převážně rodiny, které přežily holokaust. Naše rodina i všechny ostatní si v sobě
Dcery_vzdoru.indd 17
23.04.2021 13:35:12
18
DCERY VZDORU
nesly podobné příběhy bolesti a utrpení. Moje geny byly poznamenané traumatem – a dokonce pozměněné, jak se nyní domnívají neurochirurgové. Vyrůstala jsem v atmosféře šikany a strachu. Ale tady, v Ženách z ghett, se nacházel odlišný příběh žen ve válce. Tyhle historie jejich odboje mnou otřásly. Ty ženy jednaly se zuřivostí a statečností svého ducha – dokonce se odvážily dopouštět se násilí: pašovaly, shromažďovaly zpravodajské informace, prováděly sabotáže a zúčastňovaly se bojů; byly hrdé na své střelecké umění. Nečekaly od zapisovatelů svých příběhů lítost, jejich boj se stal oslavou aktivní statečnosti a neohroženosti. Ty ženy často strádaly. Mučili je. Byly statečné a někdy nestydaté. Některé z nich měly příležitost uniknout, ale neudělaly to. Některé se dokonce vracely z bezpečí zpátky na bojiště. Moje bubbe byla pro mě hrdinkou, ale co kdyby se tehdy rozhodla riskovat život, zůstat a bojovat? Pronásledovala mě otázka: Jak bych se zachovala já v podobné situaci? Bojovat, nebo utéct? * * * Nejprve jsem si myslela, že několik tuctů žen zmíněných v Ženách z ghett představuje jejich celkový počet. Jakmile jsem se však do tématu ponořila hlouběji, neobyčejné příběhy ženských bojovnic na mě vyskakovaly ze všech koutů: z archivů, katalogů a také z e-mailových zpráv úplně cizích lidí, kteří mi psali příběhy svých vlastních rodin. Našla jsem spoustu vzpomínek žen vydaných v malých nákladech a stovky svědectví napsaných polsky, rusky, hebrejsky, jidiš, německy, francouzsky, holandsky, dánsky, řecky, italsky a anglicky – od čtyřicátých let do současnosti. Badatelé o holokaustu diskutují o tom, co se „počítá“ za akt židovského odporu. Mnozí se shodují na široké definici: jde o jakoukoli akci, kterou Židé mohou doložit; jakýkoli čin jednotlivce nebo skupiny, který byl třeba i nezáměrně v rozporu s nacistickou politikou nebo ideologií – včetně docela obyčejného úsilí zůstat naživu. Jiní považují tuhle definici za příliš obecnou. Podle nich znevažuje ty, kteří v boji proti režimu opravdu riskovali životy. Domnívají se, že existuje rozdíl mezi aktivním odporem a pasivní rezistencí. Skutky odporu, jež jsem objevila mezi židovskými ženami v Polsku, na které jsem se zaměřila, zahrnují jejich širokou škálu – od
Dcery_vzdoru.indd 18
23.04.2021 13:35:12
Úvod: Válečné sekery
19
plánovaných a dopředu důkladně promyšlených akcí lidí, jako třeba rozmístění velkého množství TNT výbušnin, až po spontánní a prosté, někdy dokonce humorně vypadající akce – jako třeba přestrojování do kostýmů, kousání, škrábání a natřásání se před nacistickými vojáky. Pro mnohé je hlavním kritériem záchrana Židů; pro jiné je to smrt s odkazem na dědictví důstojnosti. V Ženách se zdůrazňuje aktivita žen „bojovnic z ghett“: tajných agentek z podzemí, které vyvstaly z mládežnických hnutí a pracovaly v ghettech. Tyto mladé ženy byly bojovnice, redaktorky tajně vycházejících zpravodajů a sociální aktivistky. Ty ženy tvořily většinu „kurýrů“, což je specifická a zásadní role při odbojových operacích. Maskovaly se jako Nežidovky a pohybovaly se mezi uzavřenými ghetty a okolními městy. Pašovaly lidi, hotovost, dokumenty, informace i zbraně, které si často samy opatřily. Některé židovské ženy také utíkaly do lesů, kde se přidávaly k partyzánským jednotkám, prováděly sabotáže a zapojovaly se do zpravodajských akcí. Některé jejich činy odporu vypadaly jako „neorganizované“. Některé polské Židovky se připojily k zahraničním odbojovým jednotkám, jiné pracovaly pro domácí hnutí. Ženy dávaly dohromady „záchranné sítě“, aby pomáhaly jiným Židům uprchnout a najít úkryt. Nakonec to byly ony, kdo vzdoroval v morální, spirituální a kulturní rovině také tím, že skrývaly svou identitu, distribuovaly židovské knihy, při transportech odlehčovaly tísnivou atmosféru a strach vtipy, v barácích svým objetím zahřívaly ostatní a sirotkům vařily polévky, aby jim pomohly přežít další den. Organizovaly ty aktivity ilegálně a pro ostatní. V jejich počínání bylo mnoho osobního a intimního. Po měsících zkoumání jsem se jako spisovatelka dostala k úplným pokladům a musela čelit výzvě: získala jsem tolik příběhů, že bych si to nikdy dřív ani nedokázala představit. Jak je mám všechny do své knihy dostat? Jak je vybrat? Kterým z těch žen dát přednost, když se všechny jejich příběhy do mého vyprávění nemohou vejít? Nakonec jsem se rozhodla nechat se inspirovat Ženami a také se zaměřit na bojovnice z ghett z hnutí Svoboda (Dror) a Mladá stráž (Ha-Šomer ha-ca'ir). Základní a nejdelší příspěvek do Žen napsala kurýrka, která se podepisovala jako „Renia K.“. Právě z jejího vyprávění jsem čerpala nejvíc. Právě k ní jsem pociťovala největší míru intimity. Ne proto, že by byla z těch žen nejznámější, nejbojovnější
Dcery_vzdoru.indd 19
23.04.2021 13:35:12
20
DCERY VZDORU
nebo charismatičtější a více vůdčí, ale z opačného důvodu. Renia nebyla ani idealistka, ani revolucionářka, ale byla to bystrá dívka ze středostavovské rodiny, která se náhle ocitla uprostřed nekonečné noční můry. V téhle situaci vnitřně dozrála a vyrostla, poháněl ji smysl pro spravedlnost a také hněv. Její vyprávění nahánělo hrůzu. Uchvátily mě historky o krádežích a pašování granátů přes hranice i podrobné popisování jejích tajných misí a poslání. Když bylo Renii dvacet, zaznamenala zkušenosti předchozích pěti roků v konzistentní, převratné a přemýšlivé próze. Líčila je barvitě, s výstižností, upřímností, a dokonce s humorem. Později jsem zjistila, že její vyprávění v Ženách je výňatek z dlouhých memoárů napsaných polsky a vydaných hebrejsky v Palestině už v roce 1945. Její kniha byla jedním z prvních (někteří tvrdí, že vůbec první) popisů osobních zkušeností událostí holokaustu. V roce 1947 uveřejnil židovský tisk vycházející v newyorském centru anglickou verzi Žen opatřenou úvodem význačného překladatele. Brzy však tato kniha i svět, který popisovala, upadl v zapomnění. Na Reniu jsem narazila jen v rámci letmých poznámek nebo vědeckých anotací. Její příběh zaznamenávám ve své knize pro příští generace. Blíže představuji veřejnosti odvážné činy této židovské ženy dosud zahalené v anonymitě. Příběh Renii je úzce spjatý s historií dalších židovských žen bojujících proti nacismu v rámci různých jiných hnutí odporu. Popisuji propojení rozličných misí a událostí, ve kterých se projevila odvaha těch žen v mimořádné šíři a rozsahu. * * * Židovská tradice je protkaná příběhy vítězství psanců a outsiderů: Davida a Goliáše, izraelských otroků, kteří mučili faraona, Makabejských bratří, již porazili řeckou říši. Tenhle příběh takový není. Polský židovský odboj zaznamenal jen relativně drobná vítězství ve vojenském smyslu, způsobil nacistům jen malé ztráty a zachránil jen menší počet Židů. Jejich odpor byl však mnohem rozsáhlejší, než jsem si dřív byla schopná představit. Ve srovnání s příběhem holokaustu, s nímž jsem vyrůstala, byl značně kolosálnější. Ozbrojené židovské skupiny
Dcery_vzdoru.indd 20
23.04.2021 13:35:12
Úvod: Válečné sekery
21
podzemního hnutí operovaly ve více než devadesáti ghettech. „Malé činy“ a povstání se odehrávaly ve Varšavě stejně jako v Będzinu, Vilniusu, Białystoku, Krakově, Lvově, Čenstochové, Sosnovci a Tarnově. Ozbrojená židovská povstání vypukla v nejméně pěti velkých koncentračních a vyhlazovacích táborech – včetně Osvětimi, Treblinky a Sobiboru – stejně jako v osmnácti pracovních táborech. Na třicet tisíc Židů se připojilo k partyzánským jednotkám v lesích. Židovské sítě finančně podporovaly dvanáct tisíc Židů skrývajících se ve Varšavě. To všechno společně s nespočetnými každodenními skutky odporu a vzdoru. Ptala jsem se sama sebe, proč jsem dosud o těchto činech neslyšela. Proč jsem se nedozvěděla o stovkách, a dokonce tisících, židovských žen, které se angažovaly v povstáních proti nacismu, a mnohdy stály dokonce u kormidla jejich vzniku? Proč se z Žen stal téměř neznámý titul, místo toho, aby ta kniha patřila ke klasických dílům o holokaustu? Zjistila jsem, že vývoj převyprávění historie holokaustu ovlivňovala řada faktorů – osobních i politických. Naše kolektivní paměť byla utvářena odporem k odboji. Mlčení je prostředek k vychýlení vnímání, pohledu na věci a také k přesunu moci. V průběhu desetiletí jinak fungovalo v Polsku, Izraeli a Severní Americe. Mlčení je také technika vypořádání se s minulostí a životem. I když šli vypravěči proti proudu času a pustili se do psaní o hnutí odboje, na ženy se zaměřili jen zřídka. Do svých příběhu je zahrnuli jen výjimečně. A pokud vůbec, zobrazili je podle stereotypní šablony. V působivém televizním filmu Vzpoura o Varšavském ghettu z roku 2001 se ženy-bojovnice sice objevují, ale klasicky zkresleně. Ženy ve vůdčím postavení v něm zastávají vedlejší role; většinou jsou zobrazeny jako „přítelkyně“ hlavních protagonistů. Jedinou ženskou vůdkyní je ve filmu Tosia Altmanová, a přestože se v něm připomíná její odvážné pašování zbraní, zobrazuje ji jako krásnou plachou dívku, která se stará o svého nemocného otce a do své odbojové role se dostane vlastně pasivně. Film ji vykresluje jako dívku mírné povahy s velkýma očima. Tosia byla ve skutečnosti vůdcem hnutí „Mladých gardistů“ už dlouho před válkou. Její životopisec zdůrazňuje její pověst smělé a „okouzlující dívky“ a také „trochu nemravné nestydy“. Film nejen
Dcery_vzdoru.indd 21
23.04.2021 13:35:12
22
DCERY VZDORU
zkreslil povahu Tosii, ale také úplně vymazal sféru ženské židovské výchovy, vzdělávání a výcviku i ženského židovského umění. Všechny tyto faktory přitom utvářely její povahu. Není třeba zdůrazňovat, že židovský odboj proti nacistům v Polsku netvořily pouze ženy. Skupiny bojovníků tvořili muži, byli mezi nimi vůdci a velitelé. Ženy se však díky svému pohlaví a schopnosti zakrývat své židovství jedinečně hodily k plnění některých zásadních a životu nebezpečných úkolů; plnily zejména roli kurýrů. Jak to popisuje bojovnice Chajka Grossmanová: „Židovské dívky byly nervovým centrem hnutí.“ * * * Významný kronikář Varšavského ghetta Emanuel Ringelblum v té době napsal: „Neváhaly ani vteřinu a v tichosti přijaly nejnebezpečnější úkoly… Kolikrát se dívaly smrti do očí? … Příběh židovských žen bude zapsán zlatým písmem v historii židovstva během této války.“ V roce 1946 bylo účelem uveřejnění Žen informovat americké Židy o neobyčejném úsilí židovských žen v ghettech. Někteří přispěvatelé jednoduše předpokládali, že jména těch žen vejdou ve všeobecnou známost, a navrhovali, aby historici dál mapovali tento neuvěřitelný „terén“. Válečná bojovnice Różka Korczaková napsala, že příběhy žen z hnutí odporu jsou „naším velkým národním bohatstvím“ a stanou se neodmyslitelnou součástí židovské kultury. O sedmdesát pět let později jsou tyto hrdinky stále téměř neznámé, stránky jejich příběhu o věčné památce nenapsané. Až doteď.
Dcery_vzdoru.indd 22
23.04.2021 13:35:12
PROLOG: VZPOMÍNKA NA BUDOUCNOST – BRÁNIT SE, NEBO ZACHRÁNIT? Při pohledu shora vypadá Będzin jako kouzelné království. Malé město s lesknoucím se hradem nad ním, s domy v pastelových barvách, ulice jako z pohádky. Už v devátém století chránila pevnost Będzin prastarou obchodní cestu mezi Kyjevem a Západem. Podobně jako mnoho jiných polských středověkých měst, zejména ta, která leží v rozsáhlých lesích, obklopuje také Będzin překrásná krajina. Výhledy do zeleně dávají zapomenout na neblahou atmosféru smrti, nekonečných bitev a všelijakých nařízení okupantů. Když se díváme z dálky, neřekli bychom, že se tohle královské město se zlatými věžemi nahoře stalo symbolem vyhlazování židovského obyvatelstva. Polský Będzin leží v Zagłębii – ve Slezském vojvodství – a Židé v něm žili po staletí. V téhle končině pracovali a zušlechťovali ji od třináctého století. Na konci šestnáctého století král zaručil Židům právo vlastnit modlitebny, kupovat nemovitosti, bez omezení se angažovat v obchodování, porážet zvířata a prodávat alkohol. Pokud platili daně, byli Židé po více než dvě století pod ochranou a vytvářeli pevné obchodní vztahy. V devatenáctém století se město střídavě dostávalo pod nesmlouvavou vládu Pruska a Ruska, ale místní skupiny se stavěly proti cizáckým kolonistům a podporovaly bratrství polských Židů. Ve dvacátém století nastal ekonomický rozmach, stavěly se moderní školy, Będzin se stal centrem nových filozofií, zejména socialismu. Nové vlny reálného života vedly k vášnivým a plodným vnitřním konfliktům: vznikaly židovské politické strany, narůstala vzdělanost, vydávaly se noviny. Podobně jako v jiných městech po celé zemi podíl Židů na celkovém počtu obyvatelstva narůstal. Do každodenního života se stále více začleňovali. V té době lidé mluvící jidiš už tvořili zásadní podíl v celé oblasti. A Zagłębie se na oplátku stala nedílnou součástí jejich integrity.
Dcery_vzdoru.indd 23
23.04.2021 13:35:12
24
DCERY VZDORU
V roce 1921, kdy se o Będzinu mluvilo jako o „Jeruzalému Zagłębie“, vlastnili Židé 672 místních továren a dílen. Téměř polovina obyvatel Będzinu byli Židé a značný počet z nich zastával významná povolání. Byli to lékaři, právníci, obchodníci a vlastníci výrobních podniků. Tvořili liberální, sekulární, umírněně socialistickou vrstvu, která chodila do kaváren, vlastnila rekreační domy v horách, užívala si noční život – frčelo tango a džez, mnozí lyžovali. Dá se říci, že se cítili jako Evropané. Dařilo se i dělnické třídě a židovské církvi. V Będzinu stály tucty modliteben a Židé měli možnost volit do své rady z řady politických stran. V roce 1928 se k obecním volbám přihlásilo dvaadvacet politických stran, sedmnáct z nich tvořili Židé. Zástupce starosty Będzinu byl Žid. Tihle lidé samozřejmě netušili, že ten dynamikou pulzující život, který stvořili, bude brzy naprosto zničen. V té době nemohli vědět, že zanedlouho budou muset bojovat nejen o své dědictví, ale dokonce o právo na existenci a život. * * * V září 1939 vtrhlo do Będzinu německé vojsko. Nacisti zapálili velkou městskou synagogu postavenou ještě v románském slohu – ústřední bod místního židovství stojící pod hradem. Poté zavraždili mnoho Židů. O tři roky později bylo na dvacet tisíc Židů s Davidovou hvězdou na rukávu vytlačeno z města – do dřevěných chatrčí, kde se v jedné místnosti tísnilo několik rodin pohromadě. Lidé, kteří si po několik staletí užívali relativní mír, prosperitu a sociální integraci, lidé žijící řadu staletí v kulturním prostředí, byli natlačení do několika málo nevzhledných budov. Będzinu přibyla nová čtvrť – ghetto. Ghetta v Zagłębii patřila k několika posledním určeným v Polsku k „likvidaci“. Hitlerova armáda tam dorazila až v pozdějším stadiu „konečného řešení židovské otázky“. Mnozí z obyvatel ghetta směli pracovat a byli posíláni do pracovních táborů do německých zbrojních továren a dílen. Okamžitý odchod do vyhlazovacích táborů se jich zatím netýkal . V Będzinu dokonce ještě fungoval poštovní úřad a bylo možné posílat dopisy. Místní ghetta měla kontakt s Ruskem, Slovenskem, Tureckem, Švýcarskem i dalšími „neárijskými“ zeměmi. Dokonce i v těch izolovaných oblastech temna existovaly židovské buňky odporu.
Dcery_vzdoru.indd 24
23.04.2021 13:35:12
Prolog: Vzpomínka na budoucnost – Bránit se, nebo zachránit?
25
Mezi přeplněnými baráky, uprostřed atmosféry paniky, nepokoje a teroru stála jedna zvláštní budova. Stavba, která si uchovala sílu. Nikoli jen svými pevnými základy (ve skutečnosti stála nad podzemním bunkrem), ale především díky svým obyvatelům – díky jejich myšlení, srdci a také svalům. Tady sídlilo vedení židovského odboje v Będzinu. Odpor se zrodil z filozofie dělnického sionistického hnutí, které se staralo o židovskou věc, práci pro své lidi, socialismus a rovnost. „Kamarádi“ byli vychovaní k fyzické práci a posilování práv žen. Tady sídlila Svoboda – centrum hnutí mladých za svobodu. * * * V únoru 1943 bylo ghetto stiženo mrazy. Vzduch ztěžkl jako olovo. Jindy rušné společné ubikace byly teď neobvykle ztichlé. Starý dobrý halas svobodných kulturních programů nebyl najednou slyšet – žádné jazykové kurzy, hudební představení, semináře s tématem propojení lidských srdcí s jejich zemí. Žádné hlasy, žádný zpěv. Renia Kukielka, osmnáctiletá židovská dívka, se měnila ve válečnou bojovnici podzemního hnutí odporu. Zrovna přicházela z prádelny. Pokračovala do místnosti v přízemí, kde se okolo velkého stolu scházelo velení a kde se řešily nejzávažnější postupy a plány. Místo důvěrně známé. „Dostali jsme nějaké papíry,“ oznámil Herschel. Všichni zalapali po dechu. Byly to „zlaté jízdenky“ – z Polska. Vstupenky k přežití. Dnešek byl dnem rozhodnutí. Frumka Płotnická stála na jednom konci stolu. Tmavé oči, vrásky na čele. Pocházela z chudé nábožensky založené rodiny v Pinsku. Introvertně založená teenagerka se přidala k hnutí a okamžitě do něho vnesla svou vrozenou vážnost a analytické myšlení. V hierarchii hnutí rychle stoupala. Na počátku války se stala jeho vůdkyní. Herschel Springer, další z vůdců „jednotky“ v Będzinu, stál na opačném konci stolu. Všichni ho měli rádi. Herschel „měl toho v sobě tolik z typického židovského charakteru“! Dokázal se bavit s každým, s kým měl společné kořeny – od řidiče náklaďáku po řezníka, i když se řeč stočila třeba na úplně triviální téma. Jeho srdečný a trochu praštěný úsměv jako obvykle všechny uklidňoval. Navzdory destrukci
Dcery_vzdoru.indd 25
23.04.2021 13:35:12
26
DCERY VZDORU
přicházející zvenčí, navzdory páchnoucí atmosféře ghetta, které se každým dnem vyprazdňovalo, navzdory ozvěně nicoty. Renia zaujala místo u stolu mezi nimi společně s dalšími mladými Židy. Často se přistihla, že upadá do beznaděje. Realita ji drtila. Během pouhých několika roků se z patnáctileté dívky proměnila v sirotka. Přitom měla šest sourozenců a milující rodiče. V té době nevěděla, jestli jsou její bratři a sestry vůbec naživu, ani kde by mohli být. Společně se svou rodinou prchala Renia přes bojiště ovládaná vojenskými jednotkami. Později se vydala přes bitevní pole úplně sama. Několik měsíců předtím uprchla z jedoucího vlaku v přestrojení za polskou venkovskou dívku. Podařilo se jí získat místo služky u částečně německé rodiny. Trvala na tom, že s nimi bude chodit do kostela. Byla to součást jejího „převleku“. Když s nimi šla poprvé, třásla se strachy, že ji prozradí neznalost. Nevěděla, kam se postavit, jak sedět, jak se křižovat. Z nedospělé dívky se rychle stala herečka. Svou roli hrála neustále. Hlava domácnosti ji měla ráda a chválila ji za čistotnost, pracovitost, a dokonce vzdělanost. „Jistě,“ lhala Renia, ale vlastně jen napůl. „Jsem z kulturní rodiny. Byli jsme bohatí. Až když moji rodiče zemřeli, musela jsem vzít manuální práci.“ Chovali se k ní dobře. Ve chvíli, kdy se Renii podařilo tajně navázat spojení se svou sestrou Sárou, pochopila, že musí být s ní – s někým, kdo z celé rodiny zůstal. Sára zařídila, aby Reniu propašovali do Będzinu – do toho centra mládežnického hnutí Svoboda, kam patřila. Z Renii se stalo vzdělané děvče. Teď pro všechny zajišťovala praní. Byla tam ilegálně, jakýsi vetřelec mezi vetřelci. Nacisti rozdělili Polsko na jasně odlišená území. Renia měla doklady opravňující pohybovat se pouze v „Generálním gouvernementu“ – oblasti, která měla sloužit jako „rasové odkladiště“ – zdroj nekonečné zásobárny otrocké práce. A nakonec jako místo masového vyhlazení evropských Židů. Pro pobyt v Zagłębii, kterou anektovala „třetí říše“, neměla dokumenty. Teď se po pravici Renii posadila sestra Frumky a naproti ní Hantze. Tmavou místnost prozářila její veselá duše a neutuchající optimismus. Hantze ráda kamarádům vyprávěla, jak přelstila nacisty převlekem za katoličku, jak se promenovala přímo před jejich očima a dělala si z nich zas a znova blázny. Byla tam i Sára se svýma tmavýma
Dcery_vzdoru.indd 26
23.04.2021 13:35:12
Prolog: Vzpomínka na budoucnost – Bránit se, nebo zachránit?
27
pronikavýma očima a vystouplými lícními kostmi. Seděla vedle Alizy Zitenfeldové, přítelkyně Herschela. V ghettu se starala o sirotky. Zřejmě s nimi rokovala i Chajka Klingerová, upřímná a odvážná vůdčí osobnost těchto děvčat – připravená bojovat činem za své ideály: pravdu a důstojnost. „Dostali jsme nějaké papíry,“ odpověděl Herschel. Každý z dokumentů umožňoval svému držiteli vstup do internačního tábora a představoval průkaz k přežití. Byly to falešné pasy spojeneckých zemí, ve kterých drželi německé zajatce. Němci zadržovali majitele těchto pasů ve speciálních táborech se záměrem vyměnit je za své lidi zajaté v nepřátelských státech. Šlo o jeden z četných pasových systémů, o kterých v minulých letech slýchávali. Možná je právě tenhle v pořádku, doufali. Trvalo celé měsíce, než se akci podařilo zorganizovat a dokumenty opatřit. Stálo to spoustu peněz a v sázce byly životy! Součástí nebezpečného procesu byla utajovaná komunikace, šifrované dopisy s fotografiemi posílanými padělatelům. Kdo by měl takový pas dostat? Nebo by si je nikdo neměl brát? Obrana, nebo záchrana? Boj, nebo útěk? Debaty na tohle téma vedli od začátku války. Je nás pár Židů a zbraní v našich rukou ještě méně – s tím málem není možné nacisty vrátit, odkud přišli. Cožpak má za těchto okolností ozbrojený odpor smysl? Mají bojovat a zemřít s důstojností – kvůli pomstě, za dědictví cti a pro budoucí generace? Nebo mají bojovat a zasazovat nepříteli rány, aby někoho osvobodili a zachránili? Pokud ano, tak koho? Jednotlivce, nebo hnutí? Děti, nebo dospělé? Umělce, nebo lídry? Měli by Židé bojovat v ghettech, nebo partyzánsky v lesích? Jako Židé, nebo společně s Poláky? Spousta otázek… Nastal okamžik rozhodnutí! „Frumko!“ Zakřičel Herschel přes celý stůl a zpříma se jí podíval rovnou do očí. Pohled mu vrátila. Pevný a klidný. Herschel všem vysvětlil, že přišel pokyn z Varšavy – od Cviji Lubetkinové, uznávané vůdčí postavy hnutí. Frumka měla použít jeden z pasů, opustit Polsko a přesunout se do Haagu, kde sídlil Mezinárodní soudní dvůr Společnosti národů. Měla v něm reprezentovat židovskou komunitu a informovat veřejnost, co se děje. Pak se přesune do Palestiny jako oficiální svědek nacistických zvěrstev.
Dcery_vzdoru.indd 27
23.04.2021 13:35:12
28
DCERY VZDORU
„Odjet?“ Odpověděla Frumka. Renia se na ni podívala, srdce se jí rozbušilo. Vnímala váhání kamarádky, za její neproniknutelnou tváří téměř viděla zrychleně pracovat její bystrý mozek a ostré myšlení. Frumka byla jejich lídrem – skálou, o kterou se mohli opřít muži i ženy. Kdo ještě by měl odejít společně s ní? A co s nimi bez ní bude? „Ne,“ oznámila tichým ale pevným hlasem. „Pokud máme zemřít, ať zemřeme všichni společně.“ „Ale“ – na chvíli se odmlčela – „usilujme o hrdinskou smrt.“ Při těch slovech, když slyšeli její ujištění, že zůstane, celá místnost hlasitě vydechla. Jako kdyby celá budova ožila. Všichni začali podupávat, někteří se dokonce usmívali. Frumka energicky praštila pěstí do stolu. „Nastal čas. Je čas dát se do práce.“ Takhle dospěli k jednomyslné odpovědi: Bránit se! Renia, vždycky ve střehu, vyskočila ze židle.
Dcery_vzdoru.indd 28
23.04.2021 13:35:12
ČÁST 1
Dívky z ghett
Hrdinské dívky. … Odvážně cestující do polských měst. Tam a zase zpátky. … Každý den podstupující smrtelné nebezpečí a spoléhající jen na své „árijské“ obličeje a venkovské šátky na hlavě. Bez reptání, bez vteřiny váhání přijímají úkoly a uskutečňují nejnebezpečnější mise. Potřebuje někdo cestovat do Vilniusu, Białystoku, Lembergu (Lvovu), Kovelu, Lublinu, Čenstochové nebo do Radomi propašovat kontraband? Třeba zakázanou literaturu, zboží nebo peníze? Děvčata se do toho dobrovolně pustí, jako kdyby to byla nejpřirozenější věc na světě. Je potřeba zachránit kamarády z Vilna-Vilniusu, Lublinu nebo z nějakého jiného města? Jdou na věc, nic je nezastaví! Nic je nezastraší. … Kolikrát se jim dívala smrt do očí? Kolikrát je uvěznili, kolikrát je prohledávali? … Příběh židovských žen napíše slavné stránky do historie židovstva právě probíhající války. A Chajky a Frumky se stanou hlavními postavami toho příběhu. Tyhle dívky jsou nezdolné. – Emanuel Ringelbaum, poznámky v deníku, květen 1942
Dcery_vzdoru.indd 29
23.04.2021 13:35:12
KAPITOLA 1
PO-LIN
Renia ŘÍJEN 1924
V pátek desátého října 1924, když Židé z Jędrzejówu v předvečer Šabatu podle zvyku zavírali obchody a přepážky a začali vařit, krájet a smažit, Moše Kukielka pospíchal ze svého obchodu. Jeho malý kamenný dům v Klášterní 16 stál v zeleni na hlavní ulici, nedaleko nádherného středověkého opatství známého tyrkysovými a pozlacenými interiéry. Dnes večer v něm bylo obzvlášť hlučno. Se západem slunce vnášelo podzimní oranžové světlo krvavě červené zbarvení do šťavnatých údolí a na zvlněné stráně kopců regionu Kielce. Pečicí trouby u Kukielků se rozpálily, jejich lžíce zvonily o talíře, sporáky prskaly a na pozadí jejich obvyklého rodinného „štěbetání“ v jidiš a polštině se rozezněly kostelní zvony. A pak – nový zvuk: první pláč dítěte. Moše a Lea byli oba moderní lidé – a bystří. Stejně tak jejich tři starší děti. Zajímala je polská kultura a současně dodržovali židovské tradice. Moše obvykle pospíchal domů nebo jindy do schtiebelu – modlitebny. Na večeři a modlit se. Vídali ho svižně přecházet rozlehlé náměstí, po jehož stranách stály pastelově barevné domy. Míjel židovské obchodníky i křesťanské farmáře, kteří žili vedle sebe bok po boku. Tento týden pospíchal chladným podzimním vzduchem zvlášť rychle. Tradičně se rozsvěcely svíčky – Šabat sám byl vítaným hostem do domu jako nevěsta. Toho dne však chtěl Moše přivítat nového hosta. A ještě vzácnějšího.
Dcery_vzdoru.indd 31
23.04.2021 13:35:12
32
DCERY VZDORU
A pak ji uviděl: svou třetí dceru, která se okamžitě stala jeho zářivou hvězdičkou. Rivka v hebrejštině. Tohle jméno má podle různých kořenů a výkladů různé významy – včetně okouzlující, sjednocující a dokonce čarovná. V Bibli je Rivka jedna ze čtyř vládnoucích žen židovského lidu. V této částečně asimilované rodině mělo narozené dítě samozřejmě i polské jméno: Renia. Příjmení Kukielka připomíná polské jméno Kukielo – jméno rodiny, která pro generace provozovala místní pohřební ústav. Židé často tvořili svá příjmení dodatkem půvabné koncovky k polskému jménu. Jako třeba -ka. Kukielka znamená „panenka“. Psal se rok 1924. Mezinárodní společenství oficiálně uznalo nové Polsko teprve před rokem. Konečně získalo pevné hranice – po obdobích okupací, rozštěpení a neustálém posouvání hranic země. (Koloval starý židovský vtip: Ptá se muž, jestli město, kde bydlí, patří teď Polsku, nebo Sovětskému svazu. Dostalo se mu odpovědi: „Letos jsme v Polsku.“ „Zaplať pánbůh,“ opáčí muž. „Další ruskou zimu bych už nevydržel.“) Ekonomika fungovala nejistě a většina Židů v Jędrze jówě žila pod hranicí chudoby. Mošemu se ovšem jako menšímu obchodníku celkem dařilo. Provozoval galanterii, kde prodával šaty, knoflíky a šicí potřeby. Stal se hlavou středostavovské rodiny a vedl ji k hudbě a literatuře. Jejich stůl o tomto Šabatu prostřely dvě starší dcery a příbuzní. Lea měla jinou práci. Servírovala delikatesy, jaké si Moše mohl dovolit: sladký likér, zázvorový dort a speciálně upravená játra s cibulí, šoulet (pomalu vařené fazole a hustá masová polévka), brambory a sladký nudlový puding, švestkový a jablečný kompot a čaj. „Gefilte“ rybu, kterou Lea připravovala každý pátek, měla Renia nejraději. Nebylo pochyb, tenhle týden se podávalo extra slavnostní jídlo. Někdy jsou rysy osobnosti zřetelně viditelné, a dokonce neklamně, už během prvních hodin života; otiskne se v nich psychologie duše. Je možné, že když ji Moše poprvé vzal do náručí – a vnesl do ní svou mírnost, inteligenci a pronikavou bystrost, věděl, že jeho duše ji povede po cestách, které si v roce 1924 ještě ani nebylo možné představit. Je možné, že věděl, že se jeho malá Renia, s těma velkýma zelenýma očima, světle hnědými vlásky a jemným obličejem – jeho malá okouzlující panenka – narodila, aby vykonala velké činy. * * *
Dcery_vzdoru.indd 32
23.04.2021 13:35:12
PO-LIN
33
Jędrzejów byl štetl, v jidiš to znamená „malé město“. To slovo se vztahovalo k polským obchodním městům s výrazným podílem židovských obyvatel. Když se Renia narodila, rozmnožila počet čtyř a půl tisíců Židů v obci, ve které tvořili téměř 45 procent populace. (Brzy k jejímu rozšíření přispěli mladší sourozenci Áron, Ester a Jákob nebo malý Jankel.) Židovská komunita utvořená v šedesátých letech devatenáctého století, když bylo Židům konečně povoleno usadit se v regionu, byla převážně chudá. Většina Židů pracovala jako obchodní cestující, podomní prodavači nebo vlastníci obchůdků na tržišti, které okouzlovalo svou žoviální atmosférou. Ostatní se živili hlavně jako řemeslnici: ševci, pekaři, tesaři. Jędrzejów nebyl tak moderní jako Będzin, který ležel u hranic s Německem, a tedy Západem, ale i tady žila místní nepočetná elita, kterou tvořili lékaři, zdravotníci a učitelé; jeden z Židů byl soudce. Asi deset procent Židů ve městě bylo bohatých. Vlastnili dřevařské pily, mlýny a různé dílny a také nemovitosti na hlavním náměstí. Ve třicátých letech, kdy Renia vyrůstala, židovská kultura vzkvétala. Podobně jako v ostatních částech Polska. V té době jen v samotné Varšavě vycházel ohromující počet židovských novin: 130 v jidiš, 25 hebrejsky a dalších 25 polsky. Pošta v Jędrzejówě evidovala množství jejich předplatitelů. Místní židovská populace se rozrůstala. Byly založeny rozličné modlitebny, aby vyhovovaly různým formám judaismu. Dokonce i v tak malém městě se uživila tři židovská knihkupectví, vydavatelství a židovská knihovna; fungoval v něm divadelní spolek, lidé navštěvovali literární čtení; na vzestupu byly politické strany. Otec Renii se angažoval v židovském vzdělávání a charitativních projektech, jako bylo zajištění jídla pro chudé, v židovském pohřebním bratrstvu Chevra kadiša a veřejnosti sloužil i jako místní kantor. Ve volbách dával hlas sionistům. Nábožensky aktivní sionisté vyznávali ideály Theodora Herzla z devatenáctého století a věřili, že skutečně pravé a otevřené židovské existence lze dosáhnout pouze v mateřské zemi, kde jsou Židé lidmi první kategorie – v Palestině. Polsko může být po celá staletí jejich domovem, ale jen dočasným. Moše snil o tom, že se jeho rodina jednou přestěhuje do „země zaslíbené“. Strany organizovaly přednášky a politická shromáždění. Není těžké si představit, jak Renia doprovází svého milovaného vousatého otce na velké a stále oblíbenější mítinky sionistů ve městě. Jeden takový
Dcery_vzdoru.indd 33
23.04.2021 13:35:12
34
DCERY VZDORU
se uskutečnil 18. května 1937, hlavním tématem byl „zápas o židovskou Palestinu“. Oděna do své polské školní uniformy – bílomodrého „námořnického“ úboru se skládanou sukýnkou a vysokými podkolenkami – si Renia vykračovala po boku hlavy rodiny. Zamilovala si tyhle promenády. Chytla se tatínka za ruku, minuli dvě nové židovské knihovny, až došli na místo rušného shromáždění, kde debatovaly a diskutovaly stovky Židů. Dopalovaly je otázky kolem sounáležitosti s Poláky. Ti také hledali v novém státě svou novou identitu. Jak se mají Židé ztotožnit s touto novou zemí, ve které jejich předci žili nepřetržitě víc než tisíc let, když je nikdy nepovažovali za opravdové Poláky? Mají být nejprve Poláky a pak teprve Židy? Nebo naopak? Vskutku ožehavé otázky související s identitou diaspory – zejména v době narůstajícího antisemitismu. * * * Moše a Lea Kukielkovi si cenili vzdělání. Země zažila ohromný nárůst počtu židovských škol: sekulárních hebrejských, jidiš přípravek, oddělených církevních škol, kde se učili zvlášť děvčata a chlapci. Ze čtyř set židovských dětí v Jędrzejówě jich stovka chodila do charitativní Talmud-Tóra, židovské školky nebo na základní školu – místní pobočku dívčí školy Bejt Ja'akov, kde studenti nosili dlouhé rukávy a punčochy. Renia chodila do veřejné polské školy podobně jako mnoho jiných židovských dívek. Kvůli blízkým vztahům a také proto, že náboženské vzdělání bylo drahé a často dopřávané jen synům. Ať to bylo jakkoli, patřila k nejlepším ze všech pětatřiceti studentek třídy. Renia měla převážně katolické přátele a ve škole mluvila plynně polsky. V té době si ještě neuvědomovala, že jí tahle kulturní průprava vytváří tu nejlepší přípravu na život v „podzemí“. Dokázala se s lidmi bavit a žertovat v polštině bez typického židovského akcentu. I když Renia vynikala a integrovala se do polské společnosti, neznamenalo to, že do ní byla zcela začleněná. Když ji při slavnostním předávání akademického diplomu vyvolávali z řady, hodila po ní jedna ze spolužaček „penál“ a trefila ji do čela. Tahle událost v ní navždy zanechala stopu. Takže, byla „in“, nebo „out“? Zdolávala překážky, které Židé museli překonávat po celá staletí. Stála na obou jejích stranách a stejně jako předci musela řešit otázku „polsko-židovské identity“.
Dcery_vzdoru.indd 34
23.04.2021 13:35:12
PO-LIN
35
Polsko se od svého založení vyvíjelo. Jeho geografické hranice se stále měnily a spolu s nimi procházelo změnami také jeho etnické složení – jak na jeho území proudily nové komunity lidí. Židé ve středověku se do Polska stěhovali, protože představovalo bezpečné útočiště – na rozdíl od západní Evropy, odkud odcházeli kvůli pronásledování. Často bývali vyhošťováni. Židům v tolerantní zemi s ekonomickými příležitostmi se ulevilo. „Polin“, hebrejské jméno pro Polsko, je složené ze slov „Po“ a „Lin“, což znamená „Tady zůstaneme“. Polin jim nabízel relativní svobodu a bezpečí. A také budoucnost. Na minci z počátku dvanáctého století, vystavené v muzeu dějin polských Židů ve Varšavě (POLIN), jsou vidět písmena v hebrejštině. Židé mluvící jidiš byli už tehdy velkou minoritou – integrovanou do polské ekonomiky. Pracovali jako bankéři, pekaři a také exekutoři. Polsko bylo na začátku republikou, jehož ústava byla ratifikovaná v přibližně stejné době jako americká. Moc krále byla omezena parlamentem voleným úzkou vrstvou šlechty. Židovské komunity a šlechtice spojovaly vzájemné dohody: panstvo chránilo Židy, kteří se usadili v jeho městech, a zaručovalo jim autonomii a náboženskou svobodu; Židé na oplátku platili vysoké daně a vykonávali činnosti, které křesťanští Poláci vykonávat nesměli – poskytovali například úvěry a kapitálové půjčky. Varšavská konfederace z roku 1573 je prvním evropským dokumentem, který ze zákona stvrzuje náboženskou toleranci. Přestože byli Židé oficiálně integrovaní do polské kultury a sdíleli filozofii, folklor a styl oblékání, jídla a hudby, cítili se odlišní a ohrožení. Mnoho Poláků neschvalovalo ekonomickou svobodu Židů, kteří dále pronajímali celá města patřící šlechtě a polští nevolníci nesnášeli vládnutí svých židovských domácích. Katolická církev rozšiřovala nenávistné a nesmyslné lži, že Židé vraždí křesťany – zejména děti – a jejich krev jim slouží k náboženským rituálům. Vedlo to k útokům na Židy, které čas od času přerostly v rozsáhlé vzpoury a vraždění. Židovskou komunitu to semklo. Sílu a jistotu hledala ve svých zvycích. Mezi Židy a Poláky existovaly napjaté vztahy, ale jejich kultury se v průběhu staletí navzájem ovlivňovaly. Vezměte si například chléb chala: měkký chleba obohacený vejci – posvátný symbol židovského Šabatu. Takové bochníky chleba pečou i Poláci, říkají jim chalka a na Ukrajině
Dcery_vzdoru.indd 35
23.04.2021 13:35:12