Issuu

Omsele_sako.indd 4

29.01.19 13:53

„Dál s vírou chodím světem, ač kroky zmáhá únava, lžu vnukům a svým dětem, že Dobro nad Zlem vyhrává.“ Kniha vydána u příležitosti osmdesátých narozenin autora. (nar. 12. 3. 1939)

Omsele_sako.indd 5

29.01.19 13:53

Z celého srdce děkuji prof. Ivanu Vaňkovi a kolektivu lékařů a sester VFN v Praze, kteří opravili v roce 1999 mé srdce. Upřímný dík vzdávám kladenským lékařům a zdravotníkům, kteří mi pomáhají překonávat trable, které přináší stáří.

Omsele_sako.indd 7

29.01.19 13:53

VĚNOVACÍ ÚVOD Tuto knihu s úctou věnuji dobrým lidem, se kterými jsem se potkával a potkávám. Své rodině, svým dětem, vnoučatům, lékařům, zdravotním sestrám, lékárníkům a svým přátelům u nás i za hranicemi. Dne 6. června 2018, sedmdesát tři let po konci světové války, jsem knihu dopsal. Na konci války mi bylo šest let. Co všechno mne čeká, jsem tenkrát netušil. Nevěděl jsem, že mne poválečná realita zformuje do dnešní podoby. Ti, kteří mi otravovali život, si moji knihu nepřečtou. A já jim za to upřímně děkuji. Napsal jsem ji pro ty, kteří se nenechali a nenechávají oblouznit jakýmikoli sliby jakýchkoli režimů.

Omsele_sako.indd 9

29.01.19 13:53

FEJETONY Z OMŠELÉHO SAKA (2017)

V hotelu Florián, kde jsme s Jarmilou byli ubytováni, jsem měl hezký a unavený pocit. „Zanechal jsi za sebou radost a spokojené diváky!“ říkal jsem si. Putování za diváky mne zaneslo do líbezné a pracovité obce Hrušky u Slavkova. V srdci jsem si zde uschoval hezký okamžik. Hruškovský občan mi podal ruku a jeho vnuk přikývl. Muž mi udělal křížek na čelo a usmál se. Byl jsem z toho trochu na měkko. Pozdně jsem večeřel s nebývalou chutí, kterou dobře znají kočující komedianti. V útulném hotýlku jsem zapomínal, že za necelé dva roky budu osmdesátiletý stařec. Jarmila, moje nepostradatelná žena a kamarádka, shovívavě sledovala, jak se kochám moravskou jitrnicí a cpu kyselým zelím. Jako by mně Pán Bůh dovolil, za moji práci, abych nepocítil žlučníkové drama. V kapse jsem měl panzynorm. Naproti hotelu se ozval nostalgicky vlak a rozsvítil se zelený semafor. Byl to zřejmě důvod, že jsem si vybavil ve vzpomínkách divadlo Semafor. „To sako je už jako z popelnice!“ zašeptala náhle Jarmila. Věděl jsem, že má pravdu, ale copak může žena pochopit, co pro mne to černé sako znamená? Koupilo mi ho divadlo Semafor! Miloslav Šimek, Uršula Kluková a Jiří Krampol pro mne sako vybírali v Domě módy na Václavském náměstí. „Pepik je z Kladna, ten zná jenom montérky a Rudou záři z haldy nad Kladnem,“ poznamenal Jiří. „Pepa je štramák! Sluší mu!“ prohlásila Uršula Kluková. A teď, že bych to omšelé sako měl vyhodit do popelnice? Vždyť se mnou cestovalo do stovek měst v naší vlasti, v Evropě i za oceány zdobilo mou postavu. Na hrudi a ramenech ošoupané od popruhu kytary, mnohokráte zbaveno v čistírně potřísnění od „kokakoly“, vína, kávy i slivo11

Omsele_sako.indd 11

29.01.19 13:53

vice. V té chvíli jsem své sako s láskou pohladil. Je slušné vyhodit vzpomínky do kontejneru? Náhle jsem se rozhodl. „Jarmilko, v listopadu v něm budu hrát naposled v Českém rozhlasu Plzeň, kde mám vystoupení pro posluchače. A všem řeknu, a bude to slyšet celý západ, že se s tím sakem loučím, kvůli tobě!“ Pan Michal, šéf hotelu Florián, zaslechl má slova: „A my, vás, zde kdykoli přivítáme, i když budete mít jiné sako! Sako může být černé, ale duše má být čistá!“ Pokaždé, když mne někdo pochválí, trochu zčervenám. Mnozí si o mně vytvořili vlídný obraz. Nevím, zda je pravdivý. Pan Michal přinesl božský nápoj. Moravskou meruňkovici! Vypil jsem ji s velkou chutí. V duchu jsem se rozhodl, že příští knihu nazvu Fejetony z omšelého saka. Slíbil jsem si, že to sako nikdy nevyhodím. „Umře se mnou!“ zašeptal jsem. Jarmila poprosila pana šéfa, aby mi už druhou sklenku meruňkovice nenosil. Jenom vám čtenářům prozrazuji, že si občas říkám, proč vyhazujeme staré věci, které nám celý život slouží? Mám pocit, že je to stejný počin, jako když muž opustí svou ženu, když jí čelo ozdobí vrásky. Dávno budeme tlít v zemi a někteří nadšenci budou kupovat v bazarech cetky, které byly pro nás za života svátostmi. Nemohu se dívat bez dojetí na plné stěny našeho bytu. Pro mnohé jsou to bezcenné maličkosti, špurky… V krabičce od foukací harmoniky jsou tři kaštany z Křivoklátu od vnuka Matěje, v hrnečku z Austrálie je tužka z Londýna od vnučky Kristýnky. Na stěně visí obraz škuneru, který pro mne namaloval vnuk Josef, nad dveřmi je zavěšen kříž, který mi koupila dcera Ivanka v Eltmannu. Píši na starém počítači, který mi daroval můj syn Tomáš, „šetsetdvojkou“, a na nohou mám bačkory od své ženy Jarmily. Na dveřích visí na háčku ošumělé černé sako. Dívá se na mne vyčítavě: „Ty mne chceš vyhodit?“ 12

Omsele_sako.indd 12

29.01.19 13:53

Znenadání mne sevřel bolestný pocit: „Je to možné, že se s těmi nádhernými věcmi jednou rozloučím?“ Na lidi jsem nechtěl ani pomyslet. Vždyť bych bez nich nemohl žít. Z dálky z nádraží slyším píseň Honky Tonky Woman. Zpívá můj oblíbený zpěvák Pete Kaplan. Dívám se na nebe a šeptám: „Jestlipak o tom víš? Tvoji píseň si pouští šedivý starý muž z magnetofonu, který pamatuje šedesátá léta. Sedí na bedně a čeká na kdovíjaký vlak!“ Jarmila se usmála: „A má staré černé omšelé sako!“

LISTÍ Já vzdávám úctu lidem Těm co se nehrbí Co nemění svůj názor Za sako naruby Je těžká tahle cesta V krajině závisti Kde sebelepší činy Se smetou do listí

POHLEDY DO MINULOSTI (2013)

Kdybych neprožil své mládí v kladenských zaprášených uličkách, kde za hradbami duněly stroje oceláren, na haldách se chvěly akáty plné popílku, kde se na mé poličce choulily potrhané dobrodružné knihy 13

Omsele_sako.indd 13

29.01.19 13:53

a omakané rodokapsy, nikdy by nevznikly mé knihy, nikdy bych nepoznal, jak chutná periférie a jak je těžké být odsunut na pátou kolej. Na té páté koleji jsem stále, ale již se tím netrápím. Je to pro mne hezké klidné místo. Právě to mě vybízelo a hnalo, abych vnímal více každou chvíli. Své vjemy jsem proměnil v texty, fotografie, básně, písně a knihy. Život v montérkách byl pro mě největší inspirací. Také nesmím zapomenout na řeku Berounku, u které jsem se díval a snil, že jednou uvidím oceány a kontinenty. Díky, Pane Bože! Splnil jsi mé přání! Dál chodím svým Kladnem, popíjím kávu v hospodách a v kavárnách panelákového sídliště. Pán Bůh mi dal lásku ke knihám, k veškerému kumštu, po tatínkovi jsem zdědil básnickou múzu, po babičce Kristýnce lásku k Božím cestám a po mamince Božence občasnou pokoru. A cíle? Žádné nemám! Děkuji životu za to, co mi dal! Od čtrnácti let jsem byl dělníkem ve škole života. Ta škola byla drsná a krásná zároveň. A dělníkem práce jsem zůstal dodnes. Nikdy jsem se za tu svou školu nestyděl. Naopak, poznal jsem mnoho zvláštních lidí u nás i za oceány a chleba mi chutnal všude stejně. Moji romantickou káru mi vždy pomáhala táhnout má žena Jarmila. Když mi řekla nedávno jedna moudrá dáma, že jsem šťastný člověk, bez váhání jsem odpověděl: „Ano, jsem!“ Ta dáma se na mě zkoumavě zadívala a ještě dodala: „Ovšem jestli nezakrýváte svým optimismem vnitřní smutek?“ Přiznal jsem, že někdy ano, ale také jsem jí řekl, že mne udivilo, že mě považuje za optimistu. Usmála se a podotkla, že optimista se nemusí za každou cenu smát. A tvrdila, že optimistou může být i smutný člověk, který svým smutkem neotravuje ostatní. Přiznám se, že tento výrok jsem pochopil až po létech. Kterým textem nebo básní ze své tvorby bych se loučil před závorou poslední? 14

Omsele_sako.indd 14

29.01.19 13:53

„Až půjdete ze hřbitova někam pít, dejte si za mě taky skleničku, jenom své ženě chtěl bych říct: Zůstaň pak se mnou chviličku…“ Neznám většího umělce, než je les a příroda, neznám krásnější cestu, než jsou pěšiny tichých lesů. Pohled do vln Staré řeky Berounky, která se vine křivoklátským krajem, je pro mne dotekem mládí odvátých snů. „Dost sentimentu! Dokavaď jsme, radujme se!“ říkávám, ale vím, že není snadné veselit se, když z nebe prší vzpomínky.

STARÁ ŘEKA V soumraku plachtu na obzoru ztrácím Nad Starou řekou stoupá dým Všem štvancům kteří ve tmách tonou Svůj všední příběh vyprávím Do silnic vtiskly moje boty Klukovskou víru v lepší Svět Proč chrámy pravdy lidé boří Já přestával jsem rozumět Siréna ječí s pískáním gum schody a výtah zbouraný dům obrázek táty s regálem knih na zdi je křídou značený Jih probodlé srdce v něm Mám tě rád bojím se lidí neumím lhát

Omsele_sako.indd 15

29.01.19 13:53

VŠICHNI BOŽÍ TVOROVÉ Nějak podivně chápeme náš Boží svět! Že budeme nespolehlivými občany této Zeměkoule, která se točí jako porouchaná ruleta v kasinu, to určitě Pán na nebesích netušil. „Kdybychom si přiznali, že se nikdy nedozvíme, jak vznikl svět, miliony vědců, filozofů, archeologů, kosmonautů by byly bez práce!“ A na tomhle tajemném světě stále zuří boj mezi dobrem a zlem. Máme skvělé vědce, lékaře, umělce, sportovce, filozofy, učitele, zručné dělníky… a vedle nich se skví generálové, politikové, šarlatáni a ti, kteří vymýšlí fanatické ideologie, které šílenci proměňují v skutky. A vždy se najde přehršel těch, kteří se nechají na sliby nachytat. Hlupáci zabíjí hlupáky! Stále jsou přitažlivé cetky: medaile, vyznamenání, frčky, odměny, funkce, peníze! Chudí si myslí, že bohatí jsou chytráci, a bohatí říkají chudým, že nejsou chytří! Peněženka je součást našich těl jako játra, srdce, ledviny. Chceš-li chléb, musíš jej koupit, nebo nalézt v kontejneru! Obojí zažene hlad! Můžeš také dostat chléb darem, nebo jej ukradnout! Jsme všichni Boží lidé. Svalujeme své špatné činy na Pána Nebes. Abychom se zbavili svých výčitek, hledáme viníky! A Pán Bůh se stává terčem. „Vždyť nás stvořil On!“ Ti, kteří nevěří v nic, se domnívají, že je žádný trest za lumpárny, které vykonali, nečeká. Člověk umí rychle zapomínat na zlé okamžiky života, proto se zřídkakdy poučíme! Násilí je každodenní náplní světových událostí. Když nejsou války, zabíjí se kvůli jídlu, střílí se za odměnu divočáci, holubi na římsách, lišky v lesích, vydry u břehů, nevinní dravci na obloze. Jsou to Boží tvorové, obyvatelé tohoto světa, ale neumí se bránit a říci: „Proč nás zabíjíte?“ Před sebou mám na talíři chléb se šunkou. Jsem pokrytec! Na obrazovce vidím sklepení. Dvě stě zubožených psích tvorů se mačká v malých klecích, ve vlastních sekretech, osleplí tmou, hladoví a nešťastní. 16

Omsele_sako.indd 16

29.01.19 13:53

Psí koncentrační tábor! Viníky té hrůzy neukázali! Odpouštět? Ne, to nedokáži! Na dveřích baru je cedule s nápisem: „Vstup se psy je zakázán!“ Spatřil jsem oči malého psíka, který se tulil ke své stařence. „Bobíčku, tam nás nechtějí, tam smí pouze ušlechtilí občané!“ Psíka, který rafne pána tvorstva do ruky, zastřelí, a ten, kdo pobodá stařenu v průjezdu, dostane podmínku. Lidé hledají tvory, kteří je mají rádi, když ztratí lásku přátel. Vzpomněl jsem si na větu jednoho politika: „Psi neumírají! Psi pojdou nebo chcípnou!“ Když jsem to říkal své ženě, zašeptala: „To by určitě žádný křesťan neřekl!“ Vzpomněl jsem si na větu své tety Aničky: „Každému někdy ujede huba!“

ZLATÁ DOBA Teď pozor lidé na lidi Je doba zlatých telat Za každou cenu zbohatnout A hlavně nikdy dělat Neb práce jež je poctivá Je k pohrdání vhodna A slušný člověk pro dravce Je bezvýznamná škodná

Omsele_sako.indd 17

29.01.19 13:53

BILANCE PŘED KONCEM ROKU (2017)

Blíží se konec roku. Nejsem přítelem bulvárních srdcervoucích skandálů, ale cítím potřebu svěřit se, říci něco o svém soukromí. Nejsem celebrita, nejsem ani význačná osoba veřejného, natož politického dění, přesto si dovolím říci několik vět o svém životě. Nakonec, vždyť jsem napsal, že všechny mé knihy jsou jakousi zpovědí! Byl jsem a jsem nestraníkem! Jak tedy mohu hovořit o svém životě? Vždyť za vynikající pokládám obyčejné lidi, které potkávám na svých cestách po vlasti. Klobouk smekám před opravdovými celebritami, které si toto označení zaslouží. Zdraví mám úměrné svému věku. Když ráno vstanu z lůžka, raději nepočítám své bolístky, protože bych se nedopočítal. Spatřil jsem kousek světa a poznal, že dobré i špatné lidi potkáš leckde, ale pravý domov je tam, kde můžeš o tom světě vyprávět beze strachu. Jarmila je mou ženou od roku 1961. Často slýchávám větu: „Jak to s tebou mohla vydržet?“ Máme dvě děti, dva vnuky a jednu vnučku. Všichni jsou chytřejší než já! Naučili mne zacházet s mobilem a s počítačem. Jsou mými upřímnými kritiky. Noviny čtu občas, zprávy sleduji sporadicky. Je těžké mít svůj vlastní názor! Krmíme s ženou za okny hrdličky, straky, sýkorky a holuby. Nejsem rasista, nejsem náboženský fanatik, piji skrovně červené víno a občas malou slivovičku. Chlapácké pitky mám dávno za sebou. Každý večer se pomodlím za své nejbližší a za všechny hodné lidi. Sousedy v místě bydliště srdečně zdravím a taktéž jejich pejsky. Nedaleko našeho paneláku má sídlo restaurant Nagano, kde píši při kávě fejetony. Z velké fotografie se na mne usmívá nejslavnější hokejista všech dob – Kladeňák Jaromír Jágr. Nad barem visí jeho dres s osudovým číslem 68. Občas nějaká židle marně čeká na stálého hosta. Vždy najdu čas na pár slov s hosty, o tom, jak ten čas letí! 18

Omsele_sako.indd 18

29.01.19 13:53

Vím, že svět nepředělám, tak alespoň říkám: „Buďme k sobě vlídní, dokud tu jsme!“ Život nezná repete. Pomalu končí rok! Přeji Vám, vážení přátelé, zdraví a pohodu. Můj rozhlasový miniblok Fouskův svět vchází do vašich domovů z plzeňského rozhlasu již sedmý rok. Pozdravuji vás a děkuji! Jsem někdy hořký a kritický. Holt jsem trochu nerudný dědek. Ale vážím si toho, že mohu zatím říci beze strachu vše, co mám na mysli! Následky za vyřčená slova si každý musí nést sám. A radu do Nového roku? Nemám právo dávat rady. Čím více stárnu, tím vím méně! Přeji nám všem zdraví a vlídné lidi kolem sebe. Radujme se z každého hezkého okamžiku. Proč myslet na budoucnost, když nevíme, jestli se jí dočkáme?

BEZNADĚJNĚ VESELÁ PÍSEŇ Lidí je strašně moc o tom jen zdá se mi že nikdy nevzlétnu zůstanu na zemi Snad proto netruchlím stačí mi tohleto na zimu nadávat těšit se na léto Na tichou ulici v podvečer nedělní ze stínů fešáci tak trochu rozverní 19

Omsele_sako.indd 19

29.01.19 13:53

Kroky mé obkreslí do dlažby s ozvěnou noc střechy zakryje polevou červenou V oknech své kavárny Frankovku objednám o tom co prožil jsem přemýšlet budu sám Dvacet let třicet let už nevím kdy a jak kdy jsem ji políbil a čekal na zázrak Tenkrát jsem nevěděl že čas je krutý pán že budu na srdci mít ještě spousty ran Že smích je koření co není vždy k mání že lásku nejde vzít jak vodu do dlaní Tak jako květina uvadne s počtem dní začal jsem poznávat doteky nevšední že mi déšť nevadí 20

Omsele_sako.indd 20

29.01.19 13:53

když řeky nezvedne všem zvonům děkuji když zvoní poledne Tenkrát jsem nevěděl že jsme tu půjčení že člověk i když chce nikdy se nezmění Jen strachu stále víc když mu let přibývá že písně které znal nikdo už nezpívá Stydím se otočit za slečnou bez bázně džíny a černý plášť navenek obrazně Schovají znavené mé srdce vyhaslé vajíčka s cibulkou smažím si na másle Za oknem světélko třpyt brýlí mapy snů vzpomínky vyháním bez prášku neusnu

Omsele_sako.indd 21

29.01.19 13:53

Již vím že nemohu radit a moudrým být stáří je smutný stín jenž neví kam má jít (12. 12. 1999 – PP klinika Kladno)

VZPOMÍNKA NA ŠEDESÁTÁ LÉTA Snad v každém je touha po návratu mládí. Když se však občas zastýská po starém socialistickém „ráji“, víme si s mojí ženou rady! Jarmila uvaří z konzervy český národní pokrm. Lečo. Zapíjíme slabým pivem z plechového litru, který mi darovala Brigáda socialistické práce v huti Koněv. Zapnu dvacetikilovou televizi Temp 6, s nápisem: „Sdělano v CCCP“. Na gramo dám šelakovou desku a oblíbená píseň Šel Frantík kolem zahrádky… zaplní optimismem obývací pokoj. Zapálím si proletářskou cigaretu Partyzánku a na mrňavé obrazovce se objeví malý, rozostřený pohled na Letenskou pláň. Pochodují lidové milice, ozbrojená pěst dělnické třídy, a řachtají obrněná vozidla. Pionýrky a ženy míru hází krajskému tajemníkovi na tribunu potaženou rudým sametem květiny. Na všech dvou programech Československé socialistické televize se v sedmdesátých létech vysílaly oslavy Velké říjnové revoluce, která se odehrála v listopadu. „Táto, dívej se, dívej!“ volala moje žena. Byl jsem dojat. Pan prezident pozvedl k sobě malou pionýrku a poceloval ji. Z rádia zněla Sulika, nejmilejší píseň Josifa Vissarionoviče Stalina. Objal jsem svou ženu Jarmilu. Byla to nejmilejší píseň mého tatínka. Nasadil jsem si na hlavu oblíbenou hadovku, Jarmila si uvázala 22

Omsele_sako.indd 22

29.01.19 13:53

šátek na „babku“, oblékl jsem si nové montérky a obuli jsme si galoše. Naše gramo začalo hrát boogie-woogie Glenna Millera. Tančili jsme jako před šedesáti léty. A jako tenkrát… i hlasy jsme ztišili! „Pozor, Pepiku, i stěny mají uši!“ Jarmila měla pravdu. Měli jsme souseda, který byl tak hodný, že všechno, co slyšel, oznamoval na výboru. „Stejně to bylo tenkrát krásný!“ povzdechl jsem. „Stačilo pár bonů od veksláků a měli jsme americké džíny! I svobody bylo víc! Můj tatínek měl radost, že jsem jako školák uměl zazpívat sovětské častušky a československé budovatelské písně. Byl jsem kladenský pionýr a předzpěvoval jsem. Tenkrát jsme měli všichni stejné názory, jako ti, kteří určovali, které názory jsou správné. A doma jsme mohli za dveřmi říkat, co jsme chtěli!“ Jarmila zasněně přikývla: „A máslo bylo lacinější!“ Souhlasil jsem: „Teď už se ale lidé neudávají!“ Jarmila opět přikývla: „Jdu radši zavřít okno!“ Přemýšlel jsem, co budou jednou naše děti a vnuci říkat o naší generaci. Zda jsem byl hrdina? Nikoli! Přešla bouře, tak proč se bát blesků! „Chceš-li existovat, musíš sloužit!“ říkají vládci. „Sloužit se má dobré věci!“ říkal Jiří z Poděbrad. Jenže kde je pravda? Je směšné být odvážným, když se smí!

„SLUŠNÁ“ FILOZOFIE Každá stará generace Nazpět hledí nadšeně Na obrázky zaprášené Které žloutnou na stěně 23

Omsele_sako.indd 23

29.01.19 13:53

Každý z nás byl tenkrát lepší Nežli mládež současná Jó to byla skvělá doba Možno říci: Úžasná Že byli ti kteří u nás Za svobodu trpěli? Měli držet jak my huby Starosti by neměli

NEMÁM RÁD HESLA (2017)

Tenkrát! Slovo, které vrací myšlenky nazpět o celá desetiletí. Tenkrát jsem chtěl být námořníkem, toužil jsem opustit naši dráty obehnanou republiku, poznat, jak žijí na Západě, slyšet blues, vidět mrakodrapy, bary, dálnice spojující svět. Byl jsem jedním z kolektivních snílků v kleci s žalářníkem, který nám dával zob, pochvaly a ujištění, že to tak bude na věčné časy. Tenkrát jsem si myslel, že všude padají pečení holubi z nebe do huby! V mé sotva odrostlé klukovské hlavě šuměla změť národních písní, sovětských častušek, budovatelských pochodů… a do těch pronikaly trampské songy s nesmělými doteky dálek. A za nějaká desetiletí náhle zlom! Radost a tápání! V kleci zpíváme, a když nás pustí na svobodu, nevíme co s ní činit! Těžko lze uvěřit, že se mladá generace poučí z chyb, které visí na potrhaném šatu nejisté demokracie. Je těžké býti romantikem, když denně slyšíme slova: penále, sankce, pokuty, zákazy, příkazy, varování, upozornění, předvolání… 24

Omsele_sako.indd 24

29.01.19 13:53

Stará generace, mezi kterou patřím, se nikdy nenaučí jednat samostatně. Vždy nám zastřihnou křídla! „Pitomí poddaní jsou spokojení!“ Vnoučata nás učí, jak se zachází s moderní technikou. Byli jsme přece vždy vedeni! A mnozí touží po otěžích. Mráz mi přeběhne po zádech, když si uvědomím, že několik lidí sedících v kancelářích světových úřadů určuje, jak máme žít. Smůla, kdybychom je potkali v nebi! Tuším, že tam, u andělů, je poloprázdno. Jsme ovlivněni všeobecnou informovaností. Dříve jsme věděli málo a nyní víme maloučko! Obávám se vlivu médií na křehké myšlení našich „dětských“ dušiček. Ale, popravdě řečeno, kdyby média šířila pohodu, stejně bychom si konflikty vymýšleli sami. Mocnáři nemají rádi média. Jako by nás zlo, které odsuzujeme, přitahovalo. Možná je to zájem ďábla. Kdo ví? Ale největší zodpovědnost za budoucí cestu našich dětí a vnuků prý máme my sami. Nejsem si tím ale jist! Nechávám si svou vizi, že většina lidí je hodných! Je to můj nejkrásnější omyl. Chodím do přírody jako do lékárny pro naději. Občas lidmi zklamán, ale vždy se vracím na cestu naděje a víry. Člověk, který přestává věřit všem a všemu, přestává věřit sobě! A tak od té doby, co jsem měl vážné zdravotní problémy, šetřím větou: „Dnes je špatný den!“ Když mne navštíví smutná víla, říkám si: „Nenaříkej! Patříš mezi deset milionů těch, o kterých se říká, že mají malé IQ. Jaké měl IQ ten, který nás označil? Není kam utéct! A kdybychom utekli, kdo by živil ty, kteří mají IQ vyšší?“ „Rozděl a panuj!“ je účinné a stále živé heslo každé vlády! Naši předci, kteří měli vysoké IQ, vynalezli kyj. Dnešní nositelé vysokého IQ vynalezli nukleární bombu. Končím s filozofií! Zapomínám na ty, kteří dali lidstvu zásluhou své geniality nesmírné hodnoty. Nezajímá mne kyj ani bomba! Létáme do vesmíru, domlouváme se mobily přes 25

Omsele_sako.indd 25

29.01.19 13:53

oceány, montujeme umělá srdce, ale nechápu, jak se mohou na jaře vracet ptáci z tisícekilometrových dálav, když nemají kompas ani buzolu! Dívám se na teploměr: 37,1. Raduji se! Horečka ustoupila. Rozum se vyjasňuje. Nesmím patřit mezi ty, kteří každého, kdo se má lépe, nazývají nepřítelem!

EXEKUČNÍ SONG (2012)

Celý Svět se dneska diví Člověk volá: Kruci Za pár let náš český národ Skončí v exekuci Svatý Václav Malá Strana Radnice i Hradčany Karlův Most Štvanice Sparta Jan Hus Kampa Lipany Letiště Václava Havla A Národní divadlo Hotel Alcron Žižkovská věž I Vltavské zdymadlo Metro Florenc Staropramen Bulovka i Slávie Štáb armády Karolinum Kostel Panny Marie Hurvínek a Spejbl Parnas Bertramka a Lucerna 26

Omsele_sako.indd 26

29.01.19 13:53

Parlament senát i vláda Škoda vskutku nezměrná Zlatá husa Wilsonovo KFC a křidýlka Chrám svatého Víta zruší Zabaví i andílka Belveder i U Hybernů Hilton s vůní bifteků Faustův dům a ZOO Trója Muzeum a U Fleků Semafor tramvaje parník Do Davle a Štěchovic ČEZ i „OUTÚ“ Kavčí Hory I sídliště Butovic Exekuce výhledově Se soudy sní o plánech Jak nálepku prezidentům Lepí v Zámku na Lánech Když zaklepe exekutor Nás Čechy to vyděsí Není divu že se někdo Preventivně oběsí Když se z tebe stane adept Na infarkt a na pepku Vysaď na ně holou… Tam ti lípnou nálepku

Omsele_sako.indd 27

29.01.19 13:53