0040472

Mattias Edvardsson

SKORO NORMÁLNÍ RODINA

Skoro normalni rodina.indd 3

12.8.2019 13:05:53

Přeložila Lucie Johnová

EN HELT VANLIG FAMILJ Copyright © Mattias Edvardsson 2018 Published by agreement with Ahlander Agency. Translation © Lucie Johnová, 2019 ISBN 978-80-7617-738-3

Skoro normalni rodina.indd 4

12.8.2019 13:05:53

Prolog Jsem napůl schovaný v koutě a reaguju na každý pohyb, který koutkem oka zachytím. Při sebeslabším zvuku sebou trhnu. Vteřiny se zpomalily a teď téměř stojí na místě. Pokud vím, sedím tu pět minut. Nebo hodinu. Okresní soud v Lundu se nachází v centru města, přímo naproti budově policie, co by kamenem dohodil od nádraží. Všichni obyvatelé Lundu kolem soudu pravidelně procházejí, většina z nich však za celý život do zdejších jednacích síní nikdy nevkročí. Až donedávna to platilo i o mně. Teď sedím v křesílku před soudní síní číslo dvě a na monitoru před sebou si můžu přečíst, že tam probíhá jednání v případu vraždy. Tam uvnitř, na opačné straně dveří, je moje žena. Tak blízko, a přitom tak daleko. Než jsme vstoupili do soudní budovy a prošli bezpečnostní kontrolou, zastavili jsme se na schodech před vchodem a objali se. Moje žena mi stiskla ruce tak silně, až se mi začaly třást, a řekla mi, že teď už to není na nás, že rozhodnutí je nyní v rukou někoho jiného. Oba víme, že to není tak docela pravda. Z reproduktorů se ozve zapraskání a mě se zmocní silná nevolnost. Slyším své jméno. Teď je tedy řada na mně. Vstávám z křesílka, trochu se zapotácím a příslušník justiční stráže mi otevře dveře. Kývne hlavou a z jeho výrazu se nedá vyčíst jediná myšlenka, jediný pocit. Pro takové věci tu není místo. Jednací síň číslo dvě je větší, než jsem čekal. Moje žena se mačká mezi diváky. Vypadá unaveně, přímo vyčerpaně. Na tvářích má stopy po slzách. 5

Skoro normalni rodina.indd 5

12.8.2019 13:05:53

V příštím okamžiku spatřím svou dceru. Je bledá a hubenější, než si ji pamatuju, vlasy má rozcuchané a zplihlé a dívá se na mě netečným pohledem. Veškerou energii teď vydávám na to, abych se k ní nerozběhl a neobjal ji, nepošeptal jí do ucha, že táta je tady a že ji nehodlám pustit, dokud nebude tohle všechno za námi. Předseda senátu mě přivítá a okamžitě na mě udělá dobrý dojem. Působí jako bystrý člověk, vyzařuje z něj však i určitá citlivost. Zdá se, že dokáže projevit porozumění, ale zároveň vypadá autoritativně. Neřekl bych, že přísedící zpochybní jeho rozhodnutí. Kromě toho vím, že i on má děti. Vzhledem k tomu, že jsem blízký příbuzný obžalované, nemůžu složit přísahu. Vím, že soud musí mé svědectví zvažovat ve světle toho, že obžalovaná v tomhle procesu je má dcera. Vím také, že má osoba a v neposlední řadě i mé povolání přispějí k tomu, že budou mé svědectví považovat za spolehlivé. Předseda senátu předá slovo obhajobě. Zhluboka se nadechnu. Moje výpověď ovlivní celou řadu životů na mnoho let. Má slova teď můžou o všem rozhodnout. Ještě jsem se nerozhodl, co řeknu.

6

Skoro normalni rodina.indd 6

12.8.2019 13:05:53

Otec Zlovolník se chytí do přestupků svých rtů, kdežto spravedlivý vyvázne ze soužení. Ovocem svých úst se každý dobře nasytí, skutek rukou se člověku vrátí. Kniha přísloví 12,13–14

Skoro normalni rodina.indd 7

12.8.2019 13:05:53

1 Byli jsme úplně normální rodina. Měli jsme zajímavá, dobře placená povolání, vedli jsme bohatý společenský život a volný čas jsme trávili aktivně, bylo v něm dost prostoru pro sport i kulturu. V pátek večer jsme si vždycky objednali jídlo přes ulici a pak usnuli při sledování soutěže Idol ještě před hlasováním. V sobotu jsme obědvali někde ve městě nebo v některém nákupním centru. Sledovali jsme házenou nebo zašli do kina, někdy jsme se sešli s dobrými přáteli u láhve vína. Večer jsme pak usínali v pevném objetí. Neděle jsme trávili v lese nebo v nějakém muzeu, dlouze jsme si po telefonu povídali s rodiči, nebo se uvelebili na sedací soupravě každý se svou knihou. Nedělní večer jsme často završili tím, že jsme se usadili v posteli s papíry, šanony a notebooky a připravovali se na nadcházející pracovní týden. V pondělí večer chodila má žena na jógu a já ve čtvrtek večer hrál florbal. Poctivě jsme spláceli hypotéku, třídili odpad, řádně při odbočování blikali, dodržovali povolenou rychlost a knihy vraceli do knihovny vždycky včas. Letos jsme si udělali dovolenou později než jindy, od začátku července do poloviny srpna. Předtím jsme několikrát strávili krásné léto v Itálii, posledních pár roků však cesty do zahraničí podnikáme v zimě a v létě se rekreujeme na domácí půdě, podnikáme kratší výlety na pobřeží, navštěvujeme příbuzné a známé. Tentokrát jsme si kromě toho ještě pronajali chatu na ostrově Orust. Stella víceméně celé léto pracovala v H&M. Šetřila si na větší cestu do Asie, na kterou hodlala vyrazit v zimě. Ještě pořád doufám, že na ni pojede. 9

Skoro normalni rodina.indd 9

12.8.2019 13:05:54

Dalo by se říct, že jsme tohle léto s Ulrikou začali znovu objevovat jeden druhého. Zní to samozřejmě jako klišé, téměř trochu směšně, člověk by neřekl, že by se mohl po dvaceti letech manželství do své ženy zamilovat podruhé. Jako by ty roky, kdy jsme měli doma dítě, tvořily v příběhu naší lásky jen jakousi závorku. Jako bychom čekali právě na tenhle okamžik. Každopádně mi to tak alespoň připadá. Děti jsou práce na plný úvazek. Napřed jsou maličké a vy jen čekáte, až budou samostatné, děláte si starosti, aby jim nezaskočilo a neudusily se, nebo aby neupadly na nos, pak přijde předškolní věk, kdy vás zase trápí, že je nemáte nablízku, bojíte se, aby třeba nespadly z houpačky a aby bylo při další kontrole u dětského lékaře všechno v pořádku. Pak začne škola a vám pro změnu dělá těžkou hlavu, jestli zapadnou mezi ostatní a nezůstanou bez kamarádů, je tu učení, hodiny jízdy na koni, házená a pyžamové mejdany. Pak začnou chodit na střední a jsou tu další kamarádi, mejdany a konflikty, debaty s učiteli, musíte svým ratolestem dělat taxikáře. Máte strach, aby nezačaly pít nebo brát drogy, aby se nedostaly do špatné společnosti, puberta profičí kolem rychlostí sto devadesát kilometrů v hodině jako nějaký romantický rodinný seriál. A pak jsou najednou děti dospělé a vy si myslíte, že už máte po starostech. Nám se přinejmenším tohle léto podařilo strávit několik dlouhých časových úseků, kdy jsme si o Stellu starosti nedělali. Naše rodina snad nikdy nepůsobila tak harmonicky. Pak se však všechno změnilo. Jeden pátek koncem léta slavila Stella devatenácté narozeniny a já zamluvil stůl v naší oblíbené restauraci. Itálie a italská kuchyně nás vždycky dokázaly zahřát u srdce a ve Västeru je jeden malý podnik, kde dělají přímo božské těstoviny a pizzu. Těšil jsem se na klidný, příjemný večer s rodinou. „Una tavola per tre,“ obrátil jsem se na servírku s laníma očima a perličkou v nose. „Adam Sandell. Mám tu na osmou rezervovaný stůl.“ 10

Skoro normalni rodina.indd 10

12.8.2019 13:05:54

Nervózně se rozhlédla. „Vteřinku,“ řekla a odspěchala do plně obsazeného sálu. Ulrika a Stella se na mě otočily, servírka se mezitím o něčem dohadovala s kolegy, rozhazovala rukama a dělala obličeje. Ukázalo se, že ten, kdo rezervaci přijímal, ji zapsal do kalendáře na čtvrtek. „Čekali jsme vás už včera,“ vysvětlovala nám servírka a poškrábala se tužkou na zátylku. „Ale to se nějak vyřeší. Dejte nám pět minut.“ Jedna skupinka se musela přesunout a personál přinesl do sálu další stůl. Stáli jsme s Ulrikou a Stellou uprostřed přeplněné restaurace a snažili se tvářit, že otrávené pohledy, které se na nás ze všech stran upírají, nevidíme. Měl jsem sto chutí něco říct, začít vysvětlovat, že my za nic nemůžeme, že je chyba na straně zaměstnanců. Když byl stůl konečně připravený, rychle jsem se schoval za jídelní lístek. „Moc se omlouvám, promiňte,“ přistoupil k nám muž s šedivou bradkou, zřejmě majitel podniku. „Samozřejmě vám to vynahradíme. Dezert budete mít zdarma.“ „Nic se neděje,“ ujistil jsem ho. „Jsme přece jenom lidi.“ Servírka chtěla vědět, co si dáme k pití. „Skleničku červenýho?“ nadhodila Stella. Tázavě se na mě podívala a já se obrátil k Ulrice. „Dneska je výjimečný den,“ poznamenala má žena. A tak jsem přikývl a řekl servírce: „Sklenku červeného pro naši oslavenkyni.“ Po jídle předala Ulrika Stelle obálku s motivem navrženým architektem Josefem Frankem. „Mapa?“ Lišácky jsem se usmál. Vyšli jsme se Stellou z restaurace a zahnuli za roh. Odpoledne jsem tam náš dárek dovezl. „Ale tati, přece jsem říkala… tohle je strašně drahý!“ Ruce jí vylétly k tvářím a ohromeně na svůj dárek zírala. 11

Skoro normalni rodina.indd 11

12.8.2019 13:05:54

Byla to růžová Vespa Piaggio. Pár týdnů předtím jsme ji viděli na internetu a jistě, byla drahá, ale nakonec se mi podařilo Ulriku přesvědčit, že ji Stelle koupíme. Stella s povzdechem zavrtěla hlavou. „Proč mě nikdy neposloucháš, tati?“ Zvedl jsem ruku a usmál se. „Prosté ‚díky‘ postačí.“ Věděl jsem, že si Stella ze všeho nejvíc přála finanční příspěvek na svou cestu do Asie, ale připadalo mi hloupé dávat jí peníze. S vespou se snadno a rychle dostane do centra, do práce nebo k někomu z kamarádů. V Itálii se na vespě prohánějí všichni mladí. Než jsme se vrátili do restaurace, Stella nás ještě několikrát objala a poděkovala nám, ale přesto jsem si připadal tak nějak zklamaný. Servírka nám přinesla tiramisu, náhradu za problémy s rezervací, a my se všichni tři shodli na tom, že už se do nás nevejde ani sousto. A pak jsme tiramisu přesto snědli do posledního drobečku. Ke kávě jsem si dal limoncello. „Už budu muset jít,“ zavrtěla se Stella. „Přece neodejdeš takhle brzo?“ Podíval jsem se na hodinky. Bylo půl desáté. Stella semkla rty a dál se houpala na židli. „Tak teda ještě chviličku,“ řekla. „Deset minut.“ „Máš přece narozeniny,“ namítl jsem. „A zítra v krámě ne­otvíráte před desátou, ne?“ Stella si povzdychla. „Já zejtra do práce nejdu.“ Že nejde do práce? Vždyť přece pracuje každou sobotu. Právě díky tomu se jí podařilo v H&M uchytit. Sobotní brigáda, která přešla v letní práci a víc odpracovaných hodin. „Celý odpoledne mě bolela hlava,“ dodala vyhýbavě. „Migréna.“ „Takže jsi jim zavolala, že jsi nemocná?“ Přikývla. Nebyl to žádný problém, ujistila mě. Mají tam ještě jedno děvče, které za ni ochotně zaskočilo. 12

Skoro normalni rodina.indd 12

12.8.2019 13:05:54

„Takhle jsme tě nevychovali,“ poznamenal jsem, ale to už Stella vstala a stáhla si bundu z opěradla židle. „Adame,“ obrátila se ke mně Ulrika. „Ale proč máš tak naspěch?“ Stella pokrčila rameny. „Jsem domluvená s Aminou.“ Přikývl jsem a spolkl svou nelibost. Takhle už se dnes zřejmě devatenáctiletí mladí lidé chovají. Stella Ulriku dlouze, vřele objala. Já sám se stačil zvednout jen napůl, a už mi ovinula paže kolem krku, takže naše objetí bylo neohrabané a prkenné. „A co bude s vespou?“ zeptal jsem se. Stella pohlédla na Ulriku. „Dopravíme ti ji domů,“ slíbila jí má žena. Když Stella zmizela za dveřmi, Ulrika si pomalu utřela ubrouskem ústa a usmála se na mě. „Devatenáct let,“ poznamenala. „Jak ten čas letí.“ Ten večer jsme s Ulrikou dorazili domů úplně vyřízení. Uvelebili jsme se každý na svém konci sedačky a četli si, v pozadí nám k tomu zpíval Cohen. „Stejně si myslím, že mohla projevit trochu víc vděčnosti,“ ozval jsem se. „Zvlášť po tom maléru s autem.“ Z toho maléru s autem už se stal pojem. Ulrika něco nezúčastněně zamumlala a ani nevzhlédla od knihy. Vítr za okny zesílil, teď se opíral do domu, až stěny vrzaly. Jako by léto vzdychlo a nadechlo se, srpen už se chýlil ke konci, ale to mi nijak nevadilo. Podzim jsem měl vždycky rád, ten pocit nového začátku připomínající čerstvou zamilovanost. Když jsem o něco později rozečtený román odložil, Ulrika už spala. Opatrně jsem jí nadzvedl hlavu a podepřel ji polštář­ kem. Neklidně sebou ve spánku škubala, chviličku jsem uvažoval o tom, že ji probudím, ale pak jsem se vrátil ke knize. Zanedlouho se mi písmenka začala před očima slévat a myšlenky se někam zatoulaly. Usnul jsem se svíravým pocitem v hrudi, trápila mě 13

Skoro normalni rodina.indd 13

12.8.2019 13:05:54

propast, která vznikla mezi mnou a Stellou, mezi tím, co jsme byli kdysi, a tím, co jsme teď, mezi obrazem, který jsem si o nás utvořil, a tím, jak se věci doopravdy vyvinuly. Najednou jsem se probudil a uprostřed místnosti stála Stella. Pohupovala se na chodidlech a oknem jí na hlavu a ramena dopadalo jemné měsíční světlo. Probudila se i Ulrika a protírala si oči. Vzápětí se pokojem za­čaly rozléhat vzlyky a lapání po dechu. Prudce jsem se posadil. „Co se stalo?“ Stella zavrtěla hlavou, po tvářích se jí kutálely velké slzy. Ulrika ji objala, a jak si mé oči postupně zvykaly na šero, uvědomil jsem si, že se Stella celá třese. „To nic.“ Pak vyšla se svou matkou z místnosti a já zůstal sedět na pohovce s nepříjemným pocitem prázdnoty.

14

Skoro normalni rodina.indd 14

12.8.2019 13:05:54

2 Byli jsme úplně normální rodina, ale pak se najednou všechno změnilo. Trvá to dlouho, než si člověk vybuduje nějakou existenci, ale stačí pouhý okamžik na to, aby se všechno zhroutilo. Trvá mnoho let, dokonce desetiletí, možná i celý život, než se stanete tím, kým doopravdy jste. Cesta k tomu je téměř vždycky spletitá, podle mě to má určitý smysl, život je založený na principu pokus a omyl. Formujeme se a utváříme prostřednictvím životních zkoušek. Ale smysl toho, co naši rodinu postihlo letošní podzim, chápu už hůř. Vím, že se nedá všemu porozumět a že i to má hlubší význam, ale v událostech posledních několika týdnů prostě žádný smysl nevidím. Nedokážu je nijak vysvětlit – ani sám sobě, ani nikomu jinému. Možná to tak mají všichni, ale připadá mi, že jako duchovní musím svůj názor na svět vysvětlovat častěji než ostatní. Lidem většinou nedělá problém můj pohled na život zpochybňovat. Ptají se mě, jestli skutečně věřím na Adama a Evu a neposkvrněné početí a že Ježíš dokázal kráčet po vodě a oživovat mrtvé. V počátcích svého křesťanského života jsem nezřídka zaujal obranný postoj a začal se svým protějškem diskutovat o jeho světo­názoru. Občas jsem argumentoval tím, že věda je vlastně taky jen náboženství, jedno z mnoha. A samozřejmě jsem často míval pochybnosti, někdy jsem dokonce ve svém přesvědčení zakolísal. Dnes už jsem však ve víře pevný. Přijal jsem Boží požehnání a nechávám na sebe zářit Jeho tvář. Bůh je láska. Bůh je touha a naděje. Bůh je mé útočiště a má útěcha. 15

Skoro normalni rodina.indd 15

12.8.2019 13:05:54

Často říkám, že jsem věřící, nikoli „vědoucí“. Když se člověk domnívá, že všechno ví, měl by si začít dávat pozor. Já život vnímám jako neustálé učení. Podobně jako naprostá většina lidí i já považuji sám sebe za dobrého člověka. Zní to ovšem přehnaně sebejistě, pokud ne rovnou samolibě či arogantně. Ale takhle to nemyslím. Jsem člověk se spoustou nedostatků, člověk, který se dopustil bezpočtu chyb a omylů. Velmi dobře si to uvědomuju a jsem první, kdo to přizná. Myslím to tak, že jsem vždycky všechno dělal s dobrými úmysly, z lásky a starostlivosti. Vždycky bylo mým cílem zachovat se správně. Týden, který následoval po Stelliných devatenáctých narozeninách, mi nepřipadal nijak zvlášť odlišný od ostatních. V sobotu jsme si s Ulrikou zajeli na kole k našim dobrým přátelům do Gunnesbo. Využil jsem příležitosti a opatrně se zeptal, co se to v noci dělo, ale Ulrika mě ujistila, že to není nic vážného, že je za tím nějaký mládenec, že takové věci se člověku v devatenácti stávají každou chvíli. A že si nemusím dělat starosti. V neděli jsem zavolal rodičům a dlouho jsme si povídali. Když přišla řeč na Stellu, řekl jsem jim, že poslední dobou téměř není doma, a máti mi vzápětí připomněla, jaký jsem byl v pubertě já. Člověk tak snadno ztrácí odstup. V pondělí mě dopoledne čekal pohřeb a odpoledne křest. V tom je mé povolání zvláštní, život a smrt si podávají ruce mezi dveřmi. Večer šla Ulrika na jógu a Stella se zavřela ve svém pokoji. Ve středu jsem celebroval krásnou svatbu, oddával jsem jednu postarší dvojici z našeho sboru. Ti dva se poznali v době, kdy truchlili nad smrtí svých předchozích životních partnerů. Ta chvíle se mi vryla do srdce. Ve čtvrtek jsem si při florbalu lehce poranil nohu. Můj starý kamarád a spoluhráč z házené Anders, nyní hasič a otec čtyř synů, mi při potyčce tělo na tělo nešťastnou náhodou dupl na nohu. Přesto se mi podařilo zůstat na hřišti až do konce. Když jsem v pátek ráno jel na kole do práce, byl jsem unavený. Po obědě jsem doprovázel na poslední cestě muže, který se dožil 16

Skoro normalni rodina.indd 16

12.8.2019 13:05:54

jen dvaačtyřiceti let. Rakovina, to se rozumí. Na to, že umírají lidé mladší než já, si nikdy nezvyknu. Jeho dcera mu napsala báseň na rozloučenou, ale pro slzy ji nebyla schopná přednést. Nedokázal jsem přitom nemyslet na Stellu. V pátek večer jsem si po tom dlouhém týdnu připadal nezvykle vyčerpaný. Stál jsem u okna a díval se, jak konec srpna zapadá za obzor. Do dveří už vstupovala vážnost podzimu. Pokroucené spirály kouře z posledního venkovního grilování zmizely nad střechami domů a na zahradních židlích na dvorku už nebyly polštářky. Konečně jsem si mohl sundat kolárek. Otřel jsem si rukou zpocený zátylek. Když jsem se opřel o okenní parapet, nechtěně jsem strčil do naší rodinné fotografie, až spadla na zem. Na skle se objevila prasklina, ale já přesto fotografii vrátil zpátky na parapet. Byla už přinejmenším deset let stará, měl jsem na ní svěží barvu pleti a v očích jakési hravé jiskřičky. Pamatuju si, že jsme se těsně předtím, než fotograf stiskl spoušť, smáli. Ulrika se na snímku chechtá s otevřenou pusou a před námi stojí Stel­ la s tvářemi jako růžičky, copánky a Mickey Mousem na tričku. Ještě chvíli jsem stál u okna, díval se na fotografii a vzpomínky mi svíraly hrdlo. Pak jsem se osprchoval a připravil večeři, vepřovou panenku s chorizem. Ulrika si koupila nové náušnice, které vypadaly jako drobná pírka, a k jídlu jsme se podělili o láhev jihoafrického vína. Večer jsme zakončili slanými tyčinkami a partií hry Trivial Pursuit na pohovce. „Nevíš, kde je Stella?“ zeptal jsem se, když jsem se pak v ložnici svlékal. Ulrika už si zalezla pod deku. „Měla sraz s Aminou. Není jisté, jestli dnes večer dorazí.“ Ta poslední věta z ní vypadla, jako by o nic nešlo, ačkoli velmi dobře ví, jak se dívám na to, že naše dcera přijde na noc domů jen možná. Podíval jsem se na hodiny, bylo čtvrt na dvanáct. „Až přijde, tak tady bude,“ pokrčila Ulrika rameny. Zamračil jsem se na ni. Občas mám pocit, že některé věci říká jen proto, aby mě dopálila. 17

Skoro normalni rodina.indd 17

12.8.2019 13:05:54

„Pošlu jí esemesku,“ prohlásil jsem. A tak jsem Stelle napsal zprávu, kde jsem se jí ptal, jestli hodlá spát doma. Pochopitelně neodpověděla. Ukládal jsem se do postele s hlubokým povzdechem. Ulrika se vzápětí překulila na mou stranu a něžně mi položila dlaň na bok. Políbila mě na krk, já ale dál upřeně hleděl do stropu. Vím, že jsem si neměl dělat starosti. Zamlada jsem nijak neurotický nebyl. Úzkost se do mého nitra vplížila, až když jsem se stal otcem, a jako by rok od roku sílila. S devatenáctiletou dcerou má člověk jen dvě možnosti: buď se neustále utápí v obavách, nebo strach ze všech nebezpečí, která podle něj jeho dítě podstupuje, musí potlačit. To je ryzí pud sebezáchovy. Ulrika brzy usnula s hlavou opřenou o mou paži. Její teplý dech mi v jemných vlnách ovíval tvář. Sem tam sebou trhla, jako by jí projel elektrický výboj, ale vzápětí ji opět zahalil spánek. Opravdu jsem se pokoušel usnout, měl jsem však hlavu plnou různých myšlenek. Únava přešla v horečnatou mozkovou činnost. Uvažoval jsem o všech snech, které se mi za ta léta zdály, o těch, které se změnily, i o těch, o nichž ještě pořád doufám, že se jednou vyplní. A pak jsem přemítal o Stelliných snech a s jistou bolestí v srdci jsem si musel přiznat, že vůbec netuším, co má dcera od života chce. Stella tvrdošíjně tvrdí, že to neví ani ona sama. Nemá žádné plány, žádný systém. Je úplně jiná než já. Já měl už na gymnáziu velmi jasnou představu, jak by se měl můj život odvíjet dál. Vím, že Stellu nemůžu ovlivňovat. Je jí devatenáct a rozhoduje se sama. Ulrika jednou řekla, že láska spočívá v tom, že člověk toho, koho miluje, pustí z bezpečného sevření a nechá ho odletět, ale já mám často pocit, že Stella ještě pořád jen plácá křídly, aniž by se odlepila od země. Představoval jsem si něco jiného. Přestože jsem byl hrozně unavený, usnout jsem nedokázal. Překulil jsem se na bok a znovu se podíval na mobil. Byla tam esemeska od Stelly. Za chvíli jsem doma. 18

Skoro normalni rodina.indd 18

12.8.2019 13:05:54

Bylo za pět minut dvě, když v zámku cvakl klíč. Ulrika se mezitím přesunula na svou stranu postele a teď ke mně byla otočená zády. Slyšel jsem Stellu přecházet v přízemí, v koupelně tekla voda, následovaly rychlé kroky do prádelny a znovu zvuk tekoucí vody. Připadalo mi, že to trvá celou věčnost. Konečně zavrzaly schody do patra. Ulrika sebou v posteli trhla. Naklonil jsem se nad její polovinu postele a podíval se na ni, zdálo se však, že pořád ještě spí. Zmítaly mnou protichůdné pocity. Na jednu stranu jsem byl podrážděný, že mě Stella nechala, abych si o ni dělal starosti, na druhou stranu se mi ulevilo, že je konečně doma. Vstal jsem z postele a otevřel dveře ložnice právě v okamžiku, kdy kolem procházela jenom ve spodním prádle a s mokrou změtí vlasů na šíji. Když otevírala dveře do svého pokoje, působila její páteř v pološeru jako zářící čára. „Stello?“ ozval jsem se. Neodpověděla, jenom rychle vklouzla do dveří a zamkla za sebou. „Dobrou noc,“ uslyšel jsem z druhé strany dveří. „Hezky se vyspi,“ zašeptal jsem. Moje holčička byla doma.

19

Skoro normalni rodina.indd 19

12.8.2019 13:05:54

3 V sobotu ráno jsem se vzbudil pozdě. Ulrika už seděla v županu u snídaně a poslouchala podcast. „Dobré ráno!“ Stáhla si sluchátka z uší, takže je měla kolem krku. I když jsem spal déle než obvykle, byl jsem po ránu ještě pořád neohrabaný a polil si ranní noviny kávou. „Kde je Stella?“ „V práci,“ odpověděla Ulrika. „Když jsem se vzbudila, byla už pryč.“ Snažil jsem se noviny osušit hadříkem na nádobí. „Musí být úplně vyřízená. Vždyť byla půlku noci někde venku.“ Ulrika ke mně vyslala úsměv. „Ty taky nevypadáš zrovna svěže.“ Co tím myslí? Dobře ví, že dokud Stella nedorazila domů, nemohl jsem spát. Byli jsme pozvaní na pozdní oběd k Dinovi a Alexandře, kteří bydleli v ulici Trollebergsvägen. Pozdní oběd, to znamenalo alkoholické nápoje, a tak jsme se k nim do centra vydali radši na kole. Nedaleko sportovní haly Bollhusen jsem uviděl policejní auto a asi o padesát metrů níž, na kruhovém objezdu u Polhemovy školy, stála další dvě. Jedno mělo zapnutý majáček. Po ulici Rådmansgatan stoupali svižným krokem tři policisté. „To by mě zajímalo, co se to tu stalo,“ řekl jsem Ulrice. Přijeli jsme před dům, kde bydleli Dino s Alexandrou, a nechali jsme kola na dvoře, ale když jsme se pak vydali po schodech nahoru, uvědomil jsem si, že bychom neměli na návštěvu přijít s prázdnýma rukama. 20

Skoro normalni rodina.indd 20

12.8.2019 13:05:54

„Ještě že v téhle rodině alespoň někdo myslí hlavou,“ prohlásila Ulrika a vytáhla z kabelky krabičku luxusních čokoládových lanýžů. „Ty jsi moje skála, miláčku,“ pošeptal jsem jí a políbil ji na tvář. Alexandra nám s úsměvem otevřela. „To jste nemuseli,“ řekla, když jsem jí bonbony předal. Svěže voněla po konvalinkách a citronu. „Ahoj, ahoj,“ zahlaholil Dino a stiskl mi ruku. Chvíli jsme postávali v předsíni a vyměňovali si ty nejneodkladnější zdvořilosti. Už jsme se dlouho neviděli. Jak se kdo máme? „Amina není doma?“ zeptala se Ulrika. Alexandra chvilku zaváhala. „Vlastně měla mít zápas, ale není jí úplně dobře.“ „Nechápu, co to s ní je,“ prohlásil Dino. „Nepamatuju, že by někdy nějaký utkání v házený vynechala.“ „Nejspíš to bude obyčejné nachlazení,“ pokrčila rameny Alexandra. Dino se trochu zamračil. Nejspíš jsem byl jediný, kdo si toho všiml. „Hlavně aby byla zdravá, než začne škola,“ podotkla Ulrika. „Kdepak, to si nenechá ujít, ani kdyby měla čtyřicítky,“ odvě­ tila Alexandra. Ulrika se zasmála. „Bude z ní báječná doktorka. Neznám nikoho jiného, kdo by byl takhle pečlivý a nadšený.“ Dino se nafoukl jako páv. Měl plné právo být hrdý. „A co Stella?“ chtěl vědět. Na tom, že se zeptal, nebylo nic divného. Právě naopak. Mám ale dojem, že jsme s odpovědí otáleli trochu moc dlouho. „Všechno v pořádku,“ řekl jsem nakonec. Ulrika se usmála na souhlas. Možná že navzdory všemu jsem nebyl tak daleko od pravdy. Naše dcera měla tohle léto dobrou náladu. 21

Skoro normalni rodina.indd 21

12.8.2019 13:05:54

Seděli jsme na proskleném balkoně a vychutnávali si Dinův pita chleba a pirožky, a taky samozřejmě jeho zábavné historky z házené. Dino má jedinečný talent vybavit si podrobnosti ze zápasů, které se konaly před deseti lety. Moje nejsilnější vzpomínky se zase vážou k událostem mimo sportovní haly. Jak nám v půli cesty přes Jutský poloostrov začal z autobusu téct benzin, jak se jeden funkcionář ve Skövde rozněžňoval nad národním socialis­ mem, jak jsme si jednou v Litvě zabouchli dveře na ubytovnu a museli strávit polovinu noci pod širákem. Alexandra ze všech těch řečí o házené záhy začala zívat. „Slyšeli jste už o té vraždě?“ To byl tedy účinný způsob, jak změnit téma. „O vraždě?“ „Přímo tady, u Polhemky. Ráno tam našli mrtvolu.“ „Ti policajti,“ vzpomněla si Ulrika. „Tak proto…“ Přerušilo ji zavrzání dveří na balkon. Mezi nimi na nás vykoukla Amina se skelným pohledem, bledá jako smrt. „Ach holčičko, ty vypadáš vážně strašně,“ vyhrkla Ulrika bez špetky taktu. „Já vím,“ opáčila Amina chraptivě a zdálo se, že se musí pevně držet balkonových dveří, aby neupadla. „Běž si zase lehnout.“ „Je jenom otázkou času, než tenhle fujtajbl skolí i Stellu,“ poznamenal jsem. „Byla přece včera večer s tebou, ne?“ Amina vytřeštila oči. Trvalo to jenom půl vteřiny, možná desetinu vteřiny, ale její pohled ztuhl a mně okamžitě došlo, co to znamená. „No jasně, byla,“ řekla Amina a rozkašlala se. „Doufám, že ji to mine.“ „Běž si už lehnout,“ pobídla ji Ulrika. Amina zavřela dveře na balkon a odvlekla se přes obývací pokoj zpátky k sobě. Lhaní je umění, které jen málokdo ovládá dokonale.

22

Skoro normalni rodina.indd 22

12.8.2019 13:05:54

4 Nebýt našich dcer, zřejmě bychom se já a Ulrika s Alexandrou a Dinem nikdy nespřátelili. Amině a Stelle bylo šest, když spolu začaly chodit do stejného házenkářského oddílu. Většina spoluhráček byla o rok starší, ale nebylo to nijak zvlášť znát. Záhy se ukázalo, že Amina i Stella mají obě talent i vůli vyhrávat. Byly silné, tvrdošíjné a nedaly se zastavit. Na rozdíl od Stelly však měla Amina i nadprůměrně vyvinutý cit pro míč. Během prvních tréninků jsme s Ulrikou vysedávali na lavičkách v tělocvičně páchnoucí potem a dívali se, jak naše holčička běhá až do úplného vyčerpání. Tak svobodnou a šťastnou jako při házené jsme ji vídali jen málokdy. Dino děvčata trénoval, vkládal do toho obrovské nadšení a zaujetí, dával svým malým svěřenkám spoustu lásky. Byl tu však jeden problém: gesta a pohyby, kterými dával najevo své pocity. Když se některému z děvčat na hřišti dařilo, vyjadřoval radost a spokojenost výbušnou gestikulací a výrazy obličeje, stejně expresivně však vyjadřoval i svou sklíčenost, když se někomu nedařilo. Ulrika a já jsme na to pochopitelně reagovali, bavili jsme se o tom při každém tréninku. Navrhoval jsem, že bychom to měli probrat i s ostatními rodiči, případně se obrátit na vedení klubu. Jinak se nám Dino jako trenér moc líbil. Možná si prostě jen neuvědomuje, jak by se řeč jeho těla dala vykládat. „Bude lepší, když si to s ním vyříkáme z očí do očí,“ prohlásila Ulrika a po příštím tréninku za Dinem, o němž se povídalo, že sám kdysi hrával házenou na dost vysoké úrovni, zašla. 23

Skoro normalni rodina.indd 23

12.8.2019 13:05:55

Já se držel v pozadí. Dino Ulriku vyslechl a pak řekl: „Zdá se, že tomu rozumíte. Nechtěla byste mi dělat kolegyni?“ Ulriku to tak ohromilo, že ztratila řeč. Když byla zase schopná slova, ukázala na mě a sdělila mu, že to já z nás dvou vím něco o házené a že bych byl při trénincích určitě skvělý pomocník. „Tak prima,“ podíval se na mě Dino. „To místo je vaše.“ Zbytek už je historie, jak se říká. Vedli jsme družstvo od úspěchu k úspěchu, projeli polovinu Evropy a získali tolik pohárů a medailí, že se Stelle ani nevešly na poličku. Amina a Stella se na hřišti brzy našly. Amina obratně a šikovně nahrávala Stelle, ta se lehce uvolnila z řady a nevzdala se, dokud nebyl míč v brance. Instinkt vyhrávat však měl i své stinné stránky. Když se to Stelle vymklo z ruky poprvé, nebylo jí víc než osm. Během zápasu ve sportovní hale Fäladshallen dostala skvělou přihrávku od Aminy, stála tam úplně sama proti brankářce, ale gól se jí dát nepodařilo. Vzápětí popadla odražený míč a z třímetrové vzdálenosti ho vší silou hodila brankářce přímo do obličeje. Samozřejmě se rozpoutal zmatek. Trenér druhého družstva i rodiče brankářky se vřítili na hřiště a obořili se na Stellu i na mě. Stella to samozřejmě neměla v úmyslu. Ještě nikdy neobrátila svůj hněv proti nikomu jinému než proti sobě. Zklamalo ji, že nedala gól, a tak zareagovala impulzivně. Strašně ji to mrzelo, byla z toho na pokraji zhroucení. „Promiň, vůbec jsem nepřemejšlela.“ Tuhle větu měla zopakovat ještě mnohokrát. Stala se z ní téměř mantra. Dino mi často říkal, že si je Stella sama svým nejhorším nepřítelem. Že pokud se jí podaří zvítězit nad sebou samou, dokáže naprosto cokoli. Bylo pro ni prostě vždycky příšerně těžké udržet své pocity na uzdě. Jinak bylo snadné mít Stellu rád. Byla ohleduplná a měla velký smysl pro spravedlnost, bylo to energické a společenské děvče. Amina a Stella spolu brzy začaly žít v úzké symbióze i mimo hřiště. Chodily do jedné třídy, kupovaly si podobné šaty a líbila 24

Skoro normalni rodina.indd 24

12.8.2019 13:05:55

se jim stejná muzika. A Amina měla na Stellu dobrý vliv. Byla půvabná a bystrá, starostlivá a ctižádostivá. Když začala Stella ztrácet pevnou půdu pod nohama, byla Amina vždycky po ruce a pomohla jí najít ztracenou rovnováhu. Jenom mě mrzí, že jsme s Ulrikou nebrali Stelliny problémy vážněji. Že jsme nějak nezareagovali dřív. Stydím se, když na to jen pomyslím, ale největší překážkou byla zřejmě naše pýcha. Protože my oba, Ulrika i já, vnímáme jako radikální neúspěch, když se člověk musí obrátit na nějaké společenské instituce. Možná vám to připadá sobecké, ale zároveň je to hluboce lidské, a snad to dokonce není úplně od věci. Měli jsme na sebe vysoké nároky, chtěli jsme být našemu dítěti těmi nejlepšími rodiči, ale nepodařilo se nám tohle předsevzetí naplnit. Třeba by to pak nemuselo zajít takhle daleko.

25

Skoro normalni rodina.indd 25

12.8.2019 13:05:55

5 Vraceli jsme se na kole od Alexandry a Dina a u školy pořád ještě stála policejní auta. Měl jsem z toho nepříjemný pocit, bylo to tak hrozně blízko. Mrtvolu prý našla na hřišti nějaká maminka, která si ráno přivstala a vyrazila si tam s dětmi hrát. Při té představě jsem se otřásl. Na příjezdové cestě k domu Ulrika seskočila z kola a spěchala ke dveřím. „Ty si ho nezamkneš?“ zavolal jsem na ni. „Musím čurat,“ zamumlala a hledala v kabelce klíče. Převedl jsem její kolo přes dlážděnou cestičku a zaparkoval ho pod plechovou stříškou vedle svého. Uvědomil jsem si, že jsem zapomněl přikrýt gril, a zašel jsem do kůlny pro nepromokavou plachtu. Když jsem vešel do domu, Ulrika stála na schodech. „Stella ještě není doma. Volala jsem jí, ale nebere to.“ „Určitě je v práci přes čas,“ podotkl jsem. „Víš přece, že tam u sebe nesmějí mít mobil.“ „Jenže je sobota. Zavírali už před pár hodinami.“ To mi nedošlo. „Nejspíš někam šla s některou kolegyní. Měli bychom si s ní večer znovu promluvit. Musí se naučit dát nám vždycky vědět, co se děje.“ Objal jsem ji. „Najednou mám hrozně nepříjemný pocit,“ povzdychla si Ulrika. „Jak jsme viděli všechny ty policisty. Vražda? Tady?“ „To chápu. Taky mi z toho není zrovna dobře po těle.“ 26

Skoro normalni rodina.indd 26

12.8.2019 13:05:55

Usadili jsme se na pohovce, já se podíval do mobilu na nejnovější zprávy a předčítal jsem je Ulrice nahlas. Obětí byl nějaký muž kolem třicítky, žil v našem městě. Policie s tím případem dělala značné tajnosti, ale jedny noviny uváděly, že nějaká žena ze sousedství slyšela v noci pod okny hádku a křik. „Takovéhle věci se nestávají jen tak někomu,“ poznamenal jsem, jako bych byl odborníkem na tuhle oblast já a nikoli Ulrika. „Většinou se to týká alkoholiků nebo feťáků. Nebo je to spojené se zločineckými gangy.“ Ulrika mi poklidně dýchala do ramene. Já to však neříkal jen proto, abych ji uklidnil, byl jsem opravdu přesvědčený, že je to pravda. „Napadlo mě, že uvařím spaghetti carbonara.“ Zvedl jsem se a políbil ji na tvář. „Takhle brzo? Mám pocit, že bych do sebe v tuhle chvíli nedostala ani lísteček rukoly.“ „Slow food,“ usmál jsem se. „Když chceš uvařit pořádné jídlo, nějaký čas to trvá, miláčku.“ Slanina už prskala na mém olivovém oleji z Campanie, který jsem tak pečlivě vybíral, když Ulrika hlučně sešla po schodech dolů. „Stella si zapomněla doma mobil.“ „Cože?“ Ulrika neklidně přecházela sem a tam mezi kuchyňským ostrůvkem a oknem. „Ležel u ní v pokoji na stole.“ „No nazdar.“ Omáčka se právě nacházela v kritickém bodě, takže jsem od ní nemohl odtrhnout pohled. „Zapomněla si ho doma?“ „Ano, copak jsi neslyšel, co jsem říkala? Leží na jejím psacím stole!“ Ulrika skoro křičela. Bylo samozřejmě velmi zvláštní, že si Stella zapomněla telefon doma, nebyl však jediný důvod reagovat takhle přehnaně. Rychle jsem omáčku zamíchal a ztlumil plamen. 27

Skoro normalni rodina.indd 27

12.8.2019 13:05:55

„Na ty špagety se teď vykašli,“ vyjekla Ulrika a zacloumala mi paží. „Už mám vážně strach. Před chviličkou jsem volala Amině, ale ta to taky nebere.“ „Je přece nemocná,“ připomněl jsem jí a ve stejný okamžik jsem si uvědomil, že se špagety tentokrát nepovedou. Práskl jsem vařečkou o kuchyňskou linku a prudce stáhl pánev z ploténky. „Třeba ten mobil nechala doma schválně,“ prohlásil jsem a snažil se potlačit pocit, který se mi vzdouval v hrudi. „Víš přece, že jí kvůli němu vedoucí vynadala.“ Ulrika zavrtěla hlavou. „Vedoucí jí nevynadala. Jenom všechny zaměstnance upozornila, že když jsou v práci, nesmějí mobil používat. Přece si nemyslíš, že by Stella telefon nechala doma schválně?“ Ne, to skutečně neznělo pravděpodobně. „Nejspíš ho prostě zapomněla. Určitě ráno hrozně spěchala.“ „Obvolám její kamarády a kamarádky,“ řekla Ulrika. „Tohle se jí vůbec nepodobá.“ „Neměla bys ještě chvilku počkat?“ A spustil jsem něco o tom, jak jsme díky moderním technolo­ giím a neustálé dosažitelnosti rozmazlení v tom, že vždycky víme, kde se naše dcera nachází. Ve skutečnosti není důvod se znepokojovat. „Určitě se za chvíli přižene a objeví se ve dveřích.“ Zároveň však svíravý pocit kolem žaludku sílil. Když se člověk stane rodičem, nemůže se už nikdy úplně uvolnit. Jakmile Ulrika tiše vyšla po vrzajícím schodišti nahoru, využil jsem příležitosti a vklouzl do prádelny. Tam většinou něco dělá Ulrika, což možná zní jako poněkud přežité rozdělení domácích povinností, ale nepramení to z žádného vědomého rozhodnutí, nikdy jsme to nijak neprobírali, prostě to tak začalo fungovat. Kuchyň je moje království, prádelna zase Ulričino. Přesto jsem teď do prádelny zašel. Přece to nebyla jen čirá náhoda? Otevřel jsem dvířka pračky a vytáhl ven mokré prádlo. Tmavé džíny, které byly naruby, takže jsem je napřed musel obrátit, 28

Skoro normalni rodina.indd 28

12.8.2019 13:05:55