Issuu

Nilse Holgerssona Podivuhodná cesta

Převyprávěla Anne Amelingová Ilustrovala Anne Suessová

Obsah Skřítek. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4 Začarovaný . . . . . . . . . . . . 10 Nils navazuje přátelství s Martinemn. . . . . . . . . . 16 Noční nebezpečí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 Nils zachraňuje veverku. . . . . . . . . . . 28 Hrad Glimmingehus. . . . . . . 34

Tanec jeřábů. . . . . . . . . 42 Výlet do vesnice. . . . . . 48 Smirre jedná po liščím . . . . . . . . . . . 54

Hedvábnička . . . . . . . . . . . . . . 62 Podlý plán . . . . . . . . . . . . . . . . 68 Nils v zajetí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76 Gorgův příběh. . . . . . . 84 Laponsko. . . . . . . . . . . 90 Strašlivé tajemství. . . . . 98 Poklad na ostrově . . . . . . . 106 Těžké loučení. . . . . . . . . . . . . . . 114 Návrat domů . . . . . . . . . . 122

Skř ítek Před dávnými a dávnými lety žil na malé usedlosti v jižním Švédsku chlapec jménem Nils Holgersson. Vlasy měl žluté jako pampeliška, štíhlý a ohebný byl jako proutek, ale co to bylo platné, když s ním bylo jen samé trápení. Ze všeho nejraději totiž spal, jedl a tropil hloupé žerty. Také rád zlomyslně škádlil zvířátka a vůbec mu nevadilo, jak moc tím vším trápí maminku. Byla neděle ráno a Nilsovi rodiče se chystali do kostela. Byli chudí, ale pilně pracovali a měli by se docela dobře, nebýt té jedné velké starosti. „Kdyby se ten náš Nils alespoň trošku polepšil,“ povzdechla si, jako už mnohokrát dříve, maminka, když si oblékala kabát. Nilsovi se do kostela nechtělo. Právě totiž vymýšlel, co by tak mohl provést, až zůstane sám doma. Co třeba ta flinta, kterou tatínek schovává ve skříni? Už dlouho si plánoval, že si trošku zastřílí! Tatínek ale správně tušil, že jeho nezvedený synek má něco za lubem. Přinesl učebnici zeměpisu a přikázal Nilsovi: „Tady si přečti něco o Švédsku. Až se vrátíme, vyzkouším tě.“ Kapitola o Švédsku byla pěkně dlouhá. Nils vzdychal, ale tatínek se na něj podíval tak přísně, že se neodvážil odmlouvat.

Když rodiče konečně odešli, Nils do knihy zlostně strčil. „To je taková nuda,“ brumlal si sám pro sebe. Pustil se sice do čtení, ale oči se mu samy začaly zavírat, hlava mu padala a byla čím dál tím těžší, až nakonec nad knihou usnul. Probudilo ho tiché šramocení. Zvedl hlavu a v zrcadle proti stolu uviděl, že maminčina truhlička má odklopené víko. V té truhličce si maminka schovávala památky po babičce, které měla ráda – stříbrné sponky, krajkové kapesníčky, pestrý šátek.

Nikdy by ji nenechala otevřenou. Nils se polekal. Že by se do domu vloupal zloděj? Na okraji truhličky se něco pohnulo, Nils se otočil a vykulil oči. Seděl tam skřítek. Nilse to hned napadlo, i když ještě nikdy žádného skřítka neviděl. Malý hubený mužíček s vrásčitou tvářičkou, kloboukem se širokou krempou a botkami s přezkou právě vytáhl z truhličky krajkový šátek, zálibně si ho prohlížel a jemně ho hladil. Nebyl by to ale Nils, aby hned nedostal hloupý nápad. Vzal ze stěny svou síťku na motýly a mávl s ní nad truhličkou. Stačila chvilka a mužíček byl v pasti. Aby se nemohl osvobodit, Nils síťkou pohazoval sem a tam, až se ubohému skřítkovi motala hlava.

„Přestaň, nech toho, prosím,“ žadonil. „Když mě pustíš, vykouzlím ti stříbrný tolar velký jako hodinky tvého otce!“ Nilsovi najednou zatrnulo, protože si vzpomněl na všechny povídačky, které kdy o skřítcích slyšel. Kdo ví, co všechno by mu ten zdánlivě neškodný mužíček mohl provést? „Tak dobře,“ řekl a přestal síťkou mávat. Skřítek byl už skoro venku, když Nilse zase něco napadlo. Stříbrný tolar, to nic není. Kdo umí čarovat, může mu přece splnit pár úplně jiných přání. Nils začal znovu síťkou potřásat, ale než se nadál, zatmělo se mu před očima. Že by dostal pohlavek? Zatočil se doprava, zatočil se doleva, upadl a chvíli nebylo vůbec nic. Když se probral, bylo všechno jako dřív: truhlička zavřená, síťka na stěně, žádný skřítek na dohled.

Že by se mu to zdálo? Ale proč ho potom tolik pálí tvář? Nils se pomalu rozhlédl po světnici. Něco tady nebylo v pořádku! Jako by všechno kolem najednou vyrostlo. Že by skřítek začaroval nábytek? Co tomu řeknou rodiče? Nils se namáhavě vyšplhal na židli a ze židle na stůl. Tam stále ještě ležel otevřený zeměpis. Číst se ale nedal, písmena byla moc velká. To bylo skutečně divné! A pak uviděl dalšího skřítka. Měl červenou špičatou čepici a kožené kalhoty, zrovna jako Nils. „Hej, ty vypadáš jako já,“ zavolal na něj a zamával. Skřítek zamával také. Nils se otočil a zašklebil se. Skřítek ho napodobil. „Neopič se po mně,“ ohradil se Nils. V břiše ho ale zašimralo podivné tušení.

Sundal si čepici a zase si ji nasadil. Stejně tak i skřítek. Nils udělal kotrmelec. Skřítek také. Nils konečně pochopil, že stojí před zrcadlem. Natáhl ruku a dotkl se hladkého skla. Mužíček nezačaroval nábytek, začaroval jeho. Nils byl teď docela maličký, nebyl větší než myška. Dal se do usedavého pláče a odraz v zrcadle plakal s ním.

Začarovaný Po chvíli si Nils otřel slzy a začal přemýšlet. Skřítek to určitě nemyslel vážně a kouzlo brzy přejde. A tak zavřel oči a čekal. Když se je odvážil otevřít a znovu se podíval do zrcadla, vůbec nic se nezměnilo. Byl stejně maličký jako předtím. „Musím toho skřítka najít a omluvit se mu,“ řekl si. Omluvit se – to tedy Nils nikdy dobře neuměl, ale co jiného mu zbývalo? Sklouzl po noze stolu na podlahu a začal prohledávat světnici. Podíval se do každého rohu, prohlédl každou škvíru, ale skřítek nikde. Určitě bude ve stáji u krav, pomyslel si Nils. Někde totiž slyšel, že tam se skřítci rádi zdržují. Protáhl se mezerou ve dveřích, vyšel ven a uviděl na zápraží svoje dřeváky. Byly zmenšené přesně na jeho velikost. To mu trochu nahnalo strach. Znamená to snad, že by měl zůstat maličký už napořád? To přece nemůže být pravda! Přesto vklouzl do dřeváků a vydal se na dvůr. „Koukejte, koukejte, drzý Nils je špunt, Nils je špuntík,“ volal malý špaček. „Tak, tak, tak, dobře mu tak!“ kvokaly slepice. „Kdo mu to udělal? Kdo mu to udělal?“ kejhaly husy. Co to? užasl Nils. Jak to, že jim rozumím?

Hned ale pochopil, že to nějak souvisí se skřítkovými kouzly a chviličku měl radost. Opravdu ale jen chvilku, protože zlomyslné kejhání a kvokání nebralo konce. „Hned přestaňte, hloupé hrabalky!“ zavolal a pro větší důraz hodil po slepicích kamínkem. Místo aby se lekly, rozběhly se k němu a úplně ho obklíčily. Byl přece tak maličký – která slepice by se ho bála?

Kdyby se v tu chvíli na dvoře neobjevila kočka, kdo ví, jak by to dopadlo. Slepice se rychle začaly tvářit, jako by je celou dobu nezajímalo nic jiného než chutní červíci, a nechaly Nilse být. „Kočičko moje,“ zvolal Nils. „To je dobře, že jsi tady! Určitě znáš na našem dvoře každý kout a víš, kde bydlí skřítek. Mohla bys mi poradit, kde ho najdu?“ Kočka se na Nilse podívala pěkně svrchu. „Jistě, to bych mohla,“ souhlasila klidně. „Ale neudělám to.“ „Pomoz mi, prosím,“ žadonil Nils. „Vidíš přece, že mě začaroval!“ Kočce se nebezpečně zablýskalo v očích. „Mám ti připomenout, jak často jsi mě tahal za ocas?“ zeptala se. „A udělám to zase, když mi hned nepomůžeš,“ vykřikl Nils zlostně. Ta kočka si přece nesmí myslet, že se jí bojí!

V tu chvíli se ale kočka pohnula a než se Nils nadál, ležel na zádech, kočka si ho přidržovala tlapkou a syčela mu přímo do tváře. Nils křičel o pomoc, ale marně. Najednou pochopil, že mu nikdo nepomůže. Kočičí drápky ho škrábaly na hrudi, a pak, úplně nečekaně, byl zase volný. „Tvoje maminka je na mě hodná, a proto tě nechám jít. Jistě ti je ale jasné, kdo z nás dvou je silnější,“ ušklíbla se kočka a neslyšně zmizela. Roztřesený Nils utíkal co nejrychleji do kravské stáje. Musí skřítka najít, a to hned, jinak nemá naději! Ve stáji byly tři krávy, a jak Nilse uviděly, začaly bučet ze všech sil. „Konečně spravedlnost! Jen pojď blíž, špunte! Strčím do tebe a ukážu ti, jaké to je, když po mě házíš dřevákem,“ ozvala se první kráva.

„A já se ti odvděčím za toho ováda, kterého jsi mi strčil do ucha,“ zabučela druhá. „A ještě tě čeká něco za to, jak vždycky mamince odtáhneš díž na mléko,“ přidala se třetí. Nils se nezmohl ani na slovíčko. Vůbec jim nedokázal povědět, že hledá skřítka a že je mu líto všeho, co prováděl. Chtěl být jenom pryč od všeho toho rámusu. Žádné ze zvířat s ním nemělo soucit. A proč by také mělo? Pomalu se vyšplhal na kamennou zídku, která obklopovala dvůr. Hlavou mu běželo, jak by bylo strašné, kdyby zůstal už napořád tak maličký. Rodiče by se za něj určitě styděli a možná by ho prodali do cirkusu. Nebo by ho mohla sežrat kočka. Takový strach ještě nikdy v životě neměl. Co má teď dělat? Najednou uslyšel vysoko nad sebou volání: „Přidej se k nám! Přidej se k nám! Letíme na sever, letíme na sever!“ Nad dvorem právě přelétalo hejno divokých hus. Domácí husy zvedaly hlavy a zvědavě se za nimi otáčely. Bílý houser Martin se najednou dal do pohybu a volal přitom: „Počkejte, počkejte na mě, poletím s vámi!“ Nils se polekal. Pro rodiče by to byla rána, kdyby o housera přišli, tomu prostě musí zabránit. Rozběhl se a křičel: „Stůj, nikam nesmíš, musíš zůstat tady!“ Doběhl k houserovi a chytil se jeho peří, aby ho zastavil. V tu chvíli se ale houser vznesl do vzduchu a Nils s ním.

Pevně se držel pírek a namáhavě se posunoval až na houserův krk. Vítr mu svištěl kolem hlavy, jen tak tak, že mu neulétla jeho špičatá čapka. Houser Martin stoupal stále výš a výš a Nils se držel, co mu síly stačily. „My letíme,“ šeptal si s údivem. A Martin radostí výskal.