© Jan Bauer, 2018 ISBN 978-80-7617-071-1
M OT TO
Vešel tedy král Jan zbrojně do města pražského a s ním veškeré vojsko bojovníků, všichni zajisté majíce přilby na šíjích a vytasené z pochev meče lesknoucí se v rukou svých. Korutanci pak a Míšňané a ti, kteří s nimi byli, ke špitálu na mostě a k hradu pražskému utíkali ve zmatku přede tváří slavného krále Jana. Voláno pak bylo hned na rozkaz krále Jana ode všech, kteří s ním do města vešli, hlasem velikým, jakož i svatým: Mír, mír, mír! I učiněn jest ihned všem mír, jakoby z nebe byl přišel. Zbraslavská kronika
Hrad mr tvých
1. kapitola Všude, kam oko dohlédlo, ležel hluboký sníh, krajina byla celá jakoby přikrytá bílým rubášem. Bílá byla pole, bílé byly louky a pastviny a do bílé se zahalily i husté lesy. Kromě občasného vzdáleného krákání vran se neozval jediný zvuk, vůkol panovalo takové ticho, že to až ohlušovalo. Po pěšími poutníky ve sněhu sotva prošlapané cestě jeli dva jezdci zahalení do tlustých plášťů a s kožešinovými čapkami na hlavách. Jejich těla byla únavou z dlouhého putování skloněna k hřbetům koní, pod koňskými kopyty praskaly zmrazky. Oba mlčeli, ten starší, o něco vyšší, měl plášť lemovaný liščí kožešinou a u sedla mu visel ve stříbrem zdobené pochvě meč, mladší a menší, zato podsaditý a široký v ramenou, měl plášť o poznání chudší, ale jeho kožešinová čapka si honosností nijak nezadala s čapkou toho staršího. I jemu visel u sedla meč, leč jeho pochva byla prostá, bez ozdob. Jezdci byli zamlklí, ještě plní dojmů z předcházejících dní, týdnů a měsíců a nebylo se čemu divit. Vždyť se po značné době vraceli domů ze slavné svatby české princezny Elišky Přemyslovny s Janem Lucemburským, synem římského krále Jindřicha, konané až ve vzdáleném Špýru. Nezůstalo jen u toho. Starší z obou jezdců Raimund z Pušperku doprovázel královské novomanžele s velkým průvodem české šlechty a vojska zpátky do Prahy a o vánočních svátcích se zde zúčastnil zemského sněmu, při němž holdovali novému českému králi za 7
Jan Bauer
jeho slavnostní slib, že bude dbát privilegií a výsad českých pánů a že žádného cizince neustanoví svým úředníkem. V den svaté Veroniky, která poskytla Kristovi na jeho křížové cestě roušku, aby si mohl utřít svůj krví a potem zborcený obličej, byl pak pan Raimund v bazilice svatého Víta na Pražském hradě přítomen slavnostní korunovaci krále Jana a královny Elišky. To bylo dlouho nevídané slávy! Vždyť Janovi a Elišce vložil bohatě zdobené zlaté obroučky na hlavu sám mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu, kdysi kancléř a rádce Eliščina otce krále Václava II. Raimund se však korunovace neúčastnil jen jako obyčejný divák, ale byl zemským sněmem pověřen, aby ve slavnostním průvodu nesl kopí svatého Václava, patrona země české. V korunovační den mrzlo, až praštělo, ostatně celá zima byla nadobyčej tuhá a krutá, ale všechny v bazilice přítomné hřál u srdce ten povznášející pocit, že Čechy mají opět krále, který jistě vrátí zemi klid, mír a pořádek. Jan byl sice ještě mladý, dokonce o čtyři roky mladší než jeho půvabná choť, ale za otce měl budoucího císaře. A to mu spolu s věrností českých pánů dávalo nadějný příslib do příštích dnů. Jistě bude silným a mocným králem, jakého země nepoznala od časů Eliščina otce Václava II. To všechno se Raimundovi honilo hlavou a také se samozřejmě těšil na svou manželku Voršilu a zatím jedinou dceru Annu, půvabné modrooké, zpola ještě dětské stvoření s vlásky jako ze zlata. Jistě Bůh dá a časem se mu narodí i syn, jeho dědic, který po něm převezme Pušperk a celé rozlehlé panství na okraji hraničního hvozdu. Jistě ho ještě více rozšíří a rozhojní a páni z Pušperka se přiřadí k předním zemským rodům, jako jsou Rožmberkové, páni z Hradce, Šternberkové, páni z Lipé nebo 8
Hrad mr tvých
třeba Lichtenberkové. Však mají historii stejně dlouhou a spřízněni jsou dokonce i s předními bavorskými rody. Mladší z obou jezdců, sluha Bárta, měl trochu jiné myšlenky. Jistě, i on byl svědkem všech těch slavných a povznášejících událostí, ale nezabýval se tolik jejich významem pro budoucnost království. Spíše vzpomínal na bohaté hostiny, při nichž byla hojnost všemožné pečeně a pokrmů jindy nevídaných. Navíc při nich nechybělo i dost piva, medoviny a vína. A protože jeho pán byl až příliš zaměstnán úředními povinnostmi, než aby ho mohl stále sekýrovat a peskovat, zbývalo mu dost času nejen na poháry vína, ale také na mladé služtičky, komorné a také měšťanské krasotinky, které statnému a pohlednému mládenci bez závazků nedokázaly říci ne. Teď už se však těšil domů do hradu svého pána, kde ho jistě čeká kuchtička Petronila, řečená Petruše. Že se půvabem nevyrovná těm špýrským nebo pražským kráskám? Co na tom záleží! Je to děvče pracovité a milé a hlavně má Bártu upřímně ráda, kdežto ty holčiny v Praze či ve Špýru jsou přelétavé jako jarní povětří a nespokojí se jen se skleněnými korálky. S nimi aby člověk měl stále pootevřený měšec na nejrůznější dárky a dárečky, jenže kde na to brát? To Petruše je jiná, skromná a věrná. Alespoň Bárta byl o její věrnosti skálopevně přesvědčen. Do cíle své cesty na hrad Pušperk už to neměli daleko. Ještě pojedou kousek lesem, na jeho konci je čeká Lazecký potok, Bárta doufal, že bude zamrzlý a nebudou se muset brodit v ledové vodě, pak je čekala ves Lazec, z níž už to nebylo na rodové sídlo daleko. Pušperk nechal zbudovat Raimundův děd, který tento kraj dostal za věrné služby králi Otakarovi. Zatímco páni z Krumlova, zejména jejich předák Budivoj a jeho syn Záviš po mat9
Jan Bauer
ce z Falkenštejna, s ním měli ustavičně nějaké rozepře, Raimundův dědeček Ojíř z Bohosudova mu stál věrně po boku a prodělal s ním nejedno válečné tažení. Však také spolu s ním padl v oné osudové bitvě s Habsburkem na Moravském poli. Tehdy se už ovšem psával Ojíř z Pušperku a na okraji hraničního hvozdu stál mohutný hrad tohoto jména. Po jeho hrdinské smrti převzal panství nejstarší syn Jindřich, Raimundův otec. Jindřich měl sice ještě tři mladší bratry, ale jeden z nich, Bedřich, zasvětil svůj život Bohu, vstoupil do řádu rytířů svatého Jana Jeruzalémského, druhý Vilém zemřel ještě jako chlapec na horkou nemoc a nejmladší Jan zmizel kdesi ve světě a Raimund o něm neměl žádné zprávy. Jindřich hrad Pušperk dále rozšířil a také koupil od Vyšehradské kapituly pět vesnic. Byl přičinlivým hospodářem, plnil truhlice stříbrnými pražskými groši a zbytečně nevynaložil ani měďák. I Raimunda držel zkrátka a nedovolil mu navštěvovat hampejzy a rozhazovat peníze v krčmách, jak to dělali šlechtičtí mládenci z jiných rodů. Zato ho dal cvičit v boji a v rytířském klání a dnes mu za to byl Raimund vděčný. Kolikrát se mu to vyplatilo, když jenom se sluhou Bártou museli čelit lapkům často číhajícím na cestách. Z takových šarvátek zpravidla vycházeli bez jediného šrámu, zato za sebou nechávali mrtvoly těch zlotřilců. Lazecký potok nebyl pod sněhem takřka vidět a také cestu k brodu zavalily návěje prašanu. Vypadalo to, že tu už dlouho nikdo neprošel, a to bylo jezdcům divné. Vždyť na dohled se už nacházela vesnice Lazec a co chvíli by měli spatřit bílý kouř stoupající z topenišť. „Myslíš, že pod námi led praskne?“ přerušil Raimund ticho věcnou otázkou. 10
Hrad mr tvých
„Hned to vyzkouším, pane,“ odvětil Bárta a vedl svého koně rovnou na sněhem pokrytý led. Zprvu to pod kopyty zapraskalo, sluha se nadzvedl v třmenech, jakoby chtěl svému oři odlehčit, ale ten klidně pokračoval dál a během chvilky se už hrabal na protější břeh. Raimund ho následoval a netrvalo dlouho, oba měly Lazecký potok zdárně za sebou a před nimi se na mírném svahu rozložila vesnice, či spíše podle počtu stavení pouhá osada. Za plaňkovým plotem se rozštěkal velký hnědošedý pes, ale jinak se k podivu jezdců neozval žádný zvuk. „Kde všichni jsou?“ podivil se Bárta. „Ani se nikde nekouří ze střešních otvorů. Že by v takové zimě vůbec nerozdělávali oheň?“ „Při takových mrazech, jaké panují v posledních dnech, tomu nerozumím,“ zakroutil hlavou Raimund a jaksi instinktivně sáhl po jílci svého meče. Cítil, že něco není v pořádku. Pes začal zuřivěji štěkat a Bártu hned napadlo, že má asi hlad. „Jak to, že tu nikdo není? Proč nás nevítají?“ otázal se pan z Pušperku a jednou rukou v kožené rukavici svíral otěže, kdežto druhou nespouštěl z jílce meče. Vesnice vypadala zcela opuštěně a vzhledem k tomu, že všude kolem do země zpola zahloubených srubů ležel netknutý sníh, musela být opuštěná už dlouho. Patrně tu zůstal jen ten spíše vlku podobný pes, na kterého vesničané na odchodu zapomněli. Ale kam odešli a proč? Co se tu stalo? „Podívej se do té nejbližší chalupy!“ vyzval Bártu jeho pán a sluha hned sklouzl ze sedla a brodil se sněhem ke stavení. Za tu chvíli, než k němu došel, si dočista promočil vysoké kožené škorně. Napadlo ho, že si je měl 11
Jan Bauer
ráno namazat sádlem. Dveře byly zvenčí zavřeny na závoru, což samo o sobě prozrazovalo, že ten, kdo tu bydlíval, někam odešel. Bárta závoru zvedl, dřevěné dveře táhle zaskřípaly v pantech a zevnitř ucítil vlhkost a plesnivinu. Opatrně nahlédl dovnitř domu a v šeru spatřil zjevně dávno vyhaslé topeniště, nad nímž visel na řetězech očazený kotlík. Na udusané hliněné podlaze ležely poházené ovčí houně a střepy z rozbitého hrnce. Bárta váhavě vstoupil dovnitř a rozhlédl se. Na obyčejném, hrubě tesaném stole ležela slaměná ošatka s okousaným bochníkem chleba, na němž zřejmě hodovaly myši. „Je tam někdo?“ uslyšel zvenčí hlas pana Raimunda. „Nikdo tu není. Vypadá to, jako by všichni ve spěchu někam odešli,“ hlasitě odpověděl Bárta. „Kdyby tady někdo byl, už by se nám dávno ozval,“ mínil Raimund. „Co se dá dělat, pojedeme dál. Snad mi má drahá choť vysvětlí, proč zdejší venkované někam utekli.“ Bárta už byl venku ze stavení a teď se prodíral sněhem k plaňkovému plotu, za nímž stále zuřivě štěkal ten vlku podobný pes. „Co s ním chceš udělat? Snad ho nechceš utratit?“ otázal se šlechtic svého sluhy. „Jen ho chci pustit. Když bude chtít s námi na Pušperk, ať jde. Postarám se o něj, bylo by ho škoda. A pokud ne, ať si utíká, kam chce. Jistě si v lese něco uloví.“ „Jak chceš,“ lhostejně odvětil Raimund, který začínal mít zlé tušení. Myšlenkami už byl na Pušperku a doufal, že je tam všechno v pořádku. „A pospěš si, chci být do setmění doma.“ „Žádný strach, pane.“ Bárta silou odtrhl z plotu několik planěk a zvíře se vyřítilo za zahrady jako posedlé 12
Hrad mr tvých
běsem. Packy se mu sice bořily do sněhu, ale jen prolétlo kolem sluhy a pelášilo do stráně k lesu. Za chvíli po něm zůstaly jen nezřetelné stopy. Bárta už opět seděl v sedle, zamlaskal na koně, rozjel se za svým pánem a myšlenky se mu zatoulaly ke kuchtičce Petruši. To jeho pán měl hlavu plnou zlých tušení. Opuštěná vesnice ho varovala a silně pochyboval, že by jeho manželka nechala sedláky jen tak z ničeho nic odejít. A proč by také v té panující tuhé zimě, kdy je nejlepší držet se pěkně u hořícího ohně, odcházeli? A kam?
13
Jan Bauer
2. kapitola Pušperk vypadal z dálky jako hrad z pohádky či legendy. Hlavní věž s čepicí ze sněhu se zvedala nad hradním palácem, jehož strmá střecha byla rovněž bílá, bez jediné poskvrnky. Sněhová pokrývka přitom v zapadajícím slunci, které se před chvílí vynořilo z šedého příkrovu mraků, jiskřila, až to vypadalo, že někdo palác posypal drobnými kamínky horských křišťálů. „Tak to je domov!“ řekl si v duchu v náhlém záchvatu dojetí Raimund z Pušperku, trhnutím uzdy zastavil koně a zahleděl se na svůj hrad. Nedočkavý Bárta ho předjel rovnou až k cestě vedoucí na spuštěný padací most. Že byla brána dokořán, ho nijak nepřekvapilo. Nepochybně si kastelán Heřman a snad i paní Voršila vyjeli s chasou do hvozdu na lov. Dobře věděl, že štvaní a lovení zvěře je velkou zálibou Raimundovy manželky. V takových případech nechávali strážci bránu otevřenou, aby se s jejím otvíráním nemuseli znovu lopotit při návratu lovecké družiny. Však jeden ze zbrojnošů hleděl z malého okénka nad hradní bránou a na dálku se zdálo, že se na ně usmívá a mává jim. Bárta už za několik chvil, jen co odstrojí koně, odvede je do stáje a svěří podkonímu, aby se o ně postaral, sevře v náručí kuchtičku Petruši. To bude radostné shledání! V duchu si vybavoval její růžové tváře, modré oči a nakrátko, takřka po chlapecku ostříhané světlé vlasy. Muži dávali většinou přednost dívkám s dlouhými, až na ramena spadajícími vlasy, které se daly 14
Hrad mr tvých
všelijak zajímavě učesat, splétat třeba do copů nebo do drdolu. Ale Bárta měl u žen rád úplně nakrátko ostříhané vlasy. Vzbuzovaly v něm soucit a starostlivost, měl utkvělý dojem, že by je měl chránit před nástrahami osudu. Ty s dlouhými vlasy podle jeho vkusu vypadaly jako divoženky, kdežto v těch ostříhaných bylo cosi dětského, zdály se mu být nevinné, i když je třeba o panenství už dávno kdosi připravil. Sluha zastavil koně před spuštěným padacím mostem a ohlédl se po panu Raimundovi, zvolna a vážně přijíždějícímu na koni za ním. „Bárto, zavolej na toho strážného, ať na nás tak divně nekouká a utíká přivolat mou manželku!“ Bárta se zvedl v třmenech, přiložil si dlaně stočené do kornoutu k ústům a ze všech sil zakřičel: „Hej, ty nahoře, doběhni pro paní Voršilu. Tvůj pán, urozený Raimund z Pušperku, se vrací!“ Hlas se rozlehl široko daleko, ozvěnou se odrazil od okolních lesů, ale strážce se ani nepohnul. Na tváři měl stále ten široký, trochu přihlouplý úsměv a značně vykloněný z okna mával rukama pod sebou. „Co se mu stalo? Je snad hluchý?“ rozčílil se pán hradu. „Něco se mi na něm nelíbí,“ uklouzlo z úst Bártovi. „Něco? Jeho neposlušnost se mi nelíbí,“ popuzeně poznamenal Raimund. Bárta měl však bystřejší oči než jeho pán a všiml si, že s tím strážcem brány není něco v pořádku. „Pane, mám dojem, že je dočista mrtvý…“ „Proč myslíš?“ pochybovačně opáčil majitel hradu. „Snad mne zrak nešálí, ale myslím si, že ten strážce má na tváři i na prošívanici krev. Vypadá to, že ho někdo podřezal…“ 15
Jan Bauer
„Kdo by ho podřezal? Raději se sami přesvědčíme,“ vyhrkl Raimund, popohnal svého koně a vzápětí koňská kopyta zabubnovala po padacím mostě. Sotva však vjel na nádvoří, vytřeštil oči hrůzou a bezděčně sáhl po jílci svého meče. Sníh byl zborcený krví, rudé stříkance byly vidět i na neomítnuté kamenné zdi paláce a především všude kolem se válela mrtvá těla mužů i koní. Raimund z Pušperku rychle sklouzl ze sedla, sklonil se k nejbližšímu tělu a obrátil ho obličejem k sobě. Okamžitě poznal zbrojnoše Michala a otřásl se ošklivostí. Mrtvému kdosi mohutnou ranou rozťal lebku tak, že mu byl vidět mozek. Mráz zachoval ránu do hlavy v takovém stavu, jako by ji někdo způsobil právě před chvílí. Vlasy a řasy byly lehce ojíněné, oči se vyhasle dívaly do prázdna k nebesům, ústa byla zkřivena v posmrtném šklebu a ruka v kožené rukavici svírala sekyru, kterou se nešťastník zřejmě chtěl bránit. Tady snad řádil sám ďábel, napadlo Raimunda a bezděčně se pokřižoval. Pohled do mrtvé tváře mu doslova sevřel srdce a plný úzkosti si naléhavě připomněl svou ženu Voršilu a dceru Annu. Kde jsou, co se jim stalo? Pln zoufalství nechal mrtvého ležet na místě a s taseným mečem v ruce se vřítil do hradního paláce. Také tady spatřil na schodech v podivně zkroucené poloze ležet dva mrtvé, ale nevšímal si jich, přeskočil jejich těla a pospíchal kupředu hnán obavami o manželku a dceru. Síň měla vyvrácené dveře a krb byl dávno vyhaslý. I tady však spatřil další dva mrtvé z hradní posádky. Jeden z nich měl na meči krev, patrně se mu podařilo zranit či zabít některého z útočníků. Ale ať už tuhle hrůzu způsobil kdokoliv, muselo se to stát už před delší dobou. Kamennými stěnami prostupoval chlad, rodový erb nad krbem kdosi strhl, truhly byly 16
Hrad mr tvých
rozštípány jakoby v zuřivém vzteku, pláty brnění a kožešiny, které dříve zdobily stěny, kamsi zmizely. Ale Raimund se hnal dál do komnat manželky a dcery. Zastavil se až u širokého lože zakrytého modrým baldachýnem. Všechno se v něm sevřelo úzkostí. Co když tam leží mrtvá Voršila? Zarazil se a cítil, jak ho náhle rozbolel žaludek a ve spáncích mu tepe krev. Přemohl však strach z toho, co možná spatří, a prudkým pohybem rozhrnul závěs. Hned si oddechl. Lůžko bylo prázdné a netknuté. Ale kam zmizela Voršila a co se stalo s Annou? „Bárto, kde jsi?“ „Tady, pane,“ ozval se sluha za jeho zády. „Nejsou někde mezi těmi mrtvými…?“ Raimund se to bál vyslovit jména, ale Bárta hned pochopil, koho má na mysli. „Ne. Neviděl jsem je.“ „Musíme důkladně prohledat celý hrad a zjistit, kolik je těch mrtvých a co se tady vlastně stalo.“ Bárta neodpověděl a cítil, jak se mu do očí hrnou slzy. Jeho pán měl starost o manželku a dceru a on zase o Petruši. Jenže právě po těch třech nebylo nikde ani stopy. Raimund a jeho sluha společně prohledávali celý hrad jednu komnatu po druhé, zašli až do sklepení, do kovářské dílny i do maštale, ale marně. Koně, až na ty dva hřebce, na kterých sami přijeli, někdo odvedl, kovářská výheň dávno vyhasla, všude bylo pusto, jen občas narazili na další mrtvé tělo a pokaždé se honem pokřižovali. Po Voršile, malé Anně a kuchtičce Petruši však nebylo nikde ani stopy. Raimunda napadlo, že ti hrozní útočníci je třeba zabili někde mimo hrad, ale přesto choval v srdci naději, že byly snad uneseny a ti neznámí vrazi či lapkové budou za ně žádat výkupné. Jenže zatímco 17
Jan Bauer
představa, že byly uneseny manželka a dcera pána hradu, se zdála být logická, zcela nesmyslný mu připadal únos kuchtičky Petronily. Proč tu by někdo unášel? Vždyť to bylo obyčejné chudé děvče a nebylo nikoho, kdo by za ni zaplatil výkupné. Leda by ti darebáci, kteří zatížili své svědomí tím hrozným masakrem obyvatel hradu Pušperku, věděli, že je snoubenkou sluhy Bárty, na něhož Raimund nedá dopustit. Pán hradu si chtě nechtě uvědomil, že kdyby někdo žádal za Petruši výkupné, sám by ho místo věrného Bárty za ni zaplatil. Ten oddaný mládenec by mu za to stál. Raimund se ze všech sil snažil překonat svoji bolest a zdánlivě lhostejným hlasem vyzval sluhu, aby společně vynesli všechny mrtvé na nádvoří. Na jejich pohřbení však nebylo ani pomyšlení. Země byla zmrzlá na kost a jen těžko by v ní ve dvou s Bártou kopali hroby. Navíc šlechtic chtěl ještě před tím obstarat kněze, v pomezním hvozdu asi tři míle odtud byl klášter mnichů cisterciáků zvaný Kristův svatý kříž. Jistě řádoví bratří neodmítnou poslední službu obětem toho hrozného přepadení. Jak tak s Bártou nosili mrtvé na nádvoří a kladli je na zem vedle sebe, přemýšlel Raimund o tom, co se tu asi stalo. Jedno bylo jisté. Hradní posádka zcela důvěřivě pustila své vrahy dovnitř hradu. Most byl spuštěný, brána dokořán. Ale proč ta důvěřivost? Čím ti hrdlořezi obalamutili jeho paní a muže tak zkušeného, jakým nesporně byl kastelán Heřman z Louky? Raimund nedokázal na nic přijít. Zamyšleně se zadíval na objemné tělo mrtvého kastelána. Byl navlečený do tlustého kožichu a část jeho tučné tváře se proměnila ve velkou krvavou ránu. Nebylo pochyb o tom, že ho kdosi zcela neočekávaně udeřil něčím těžkým, snad železnou palicí, přímo do obliče18
Hrad mr tvých
je. „Takovou smrt si nezasloužil,“ zamumlal pán hradu a polohlasně dodal: „Bůh buď milostiv jeho duši.“ Ze započaté modlitby Raimunda vyrušil Bártův hlas: „Zdá se, že chybí také Pešík a Rézina.“ „Jsi si tím jist?“ „Každopádně tady jejich těla nejsou.“ Pešík byl hradní kovář a Rézina jeho manželka, která vypomáhala v kuchyni. „Myslíš, že je někam odvlekli?“ „Třeba se jim podařilo utéci?“ „Ale kam, teď, v takové kruté zimě?“ Bárta neodpověděl a odevzdaně polykal slzy, které se mu jako z udělání valily po tváři a on se za ně vůbec nestyděl. Třeba má pravdu, napadlo Raimunda. Co když se těm chybějícím podařilo utéci? Mohli se dostat až do kláštera Kristův svatý kříž, kde by se jich ujali mniši cisterciáci. Třeba je tam i jeho manželka a dcera. Mniši se o ně jistě dobře postarají. Ale pán Pušperku zároveň dobře věděl, že tohle jsou jen plané spekulace. Stmívalo se a bylo zřejmé, že budou muset strávit noc na hradě ve společnosti mrtvých. Bylo třeba postarat se o koně, jistě je ve stájích dostatek sena, zatopit v krbu a v jeho blízkosti přečkat mrazivou noc. Pak se vydají k cisterciákům a požádají je, aby se postarali o těla a duše povražděných. Co bude dál, to si Raimund nedokázal představit. Hluboce si povzdechl a obrátil se na Bártu s příkazy. Už byla tma, když se v krbu opět rozhořel oheň a jeho mihotavé světlo ozářilo hradní síň. Teprve tehdy si Raimund uvědomil, že od rána neměl nic v ústech, ale ochotný sluha Bárta myslel i na to a přinesl z naštěstí nevypleněné spíže dva pořádné kusy uzeného masa. 19
Jan Bauer
Chleba, či chlebové placky však neměli a také pít mohli jen vodu z roztátého sněhu nabraného do plechového hrnce. Hradní studna totiž zamrzla. Ustlali si na kožešinách položených na dlažbě těsně před krbem a oba se dlouho převalovali. Plni hrůzných dojmů nemohli usnout, a když je konečně zmohl úlevný spánek, zdály se jim divoké sny o cizích vetřelcích se zkrvavenými meči a tvářemi zakrytými černými maskami. Samozřejmě trochu jiný sen měl Raimund a zase jiný Bárta, ale oba shodně ze spaní skřípali zuby a drtili polohlasné kletby. Asi o půlnoci se probudil pán hradu, který už neměl tak tvrdé spaní jako jeho sluha. Nadzvedl se v loktech, přihodil bukové poleno do ohně a zaposlouchal se do nočních zvuků. Zdálo se mu, že zaslechl vzdálené volání. Rychle vstal, sáhl po svém meči a znovu se zaposlouchal. Ale kromě praskání hořícího dřeva už nic neslyšel.
20