Boris Pasternak
Doktor Živago
Přeložili Jan Zábrana a Jiří Kovtun
BORIS PASTERNAK D O K T O R Ž I VA G O
ODEON
DOCTOR ZHIVAGO Copyright © Giangiacomo Feltrinelli Editore, 1957 First published as Il Dottor Zivago in November 1957 by Giangiacomo Feltrinelli Editore, Milano, Italy Translation © Jan Zábrana – heirs, 2003 Translation © Jiří Kovtun – heirs, 2003 ISBN 978-80-207-1917-1
(1) RYCHLÍK V PĚT HODIN
I
Šli a šli a zpívali Věčnou paměť, a kdykoli zůstali stát, zdálo se, že ve zpěvu monotónně pokračují nohy, koně a závany větru. Chodci ustupovali pohřebnímu průvodu z cesty, počítali věnce a křižovali se. Zvědavci se připojovali k průvodu a vyptávali se: „Odkud takovýhle pohřeb?“ Odpovídali jim: „Od Živagových.“ – „Ach tak proto. To je jasné.“ – „Ale neumřel on. Ona umřela.“ – „To je jedno. Království nebeské. Pohřeb je to nádherný.“ Míhaly se poslední okamžiky, odpočítané, nenávratné. „Boží je zem a tvorové její, končina světa a všechno, cožkoli na ní žije.“ Pravoslavný kněz hodil žehnajícím pohybem na Marju Nikolajevnu hrst země. Zazpívali S dušemi spravedlivých. Propukl strašlivý shon. Rakev přiklopili, přitloukli víko a začali ji spouštět do země. Dobubnoval déšť hrud, jimiž čtyři lopaty hrob chvatně zasypaly. Vyrostl na něm malý kopeček, na který vystoupil desetiletý chlapec. Jenom ve stavu otupělosti a netečnosti, jaký se zpravidla dostavuje ke konci velkého pohřbu, mohlo se na okamžik zdát, že chlapec chce říct pár slov na matčině hrobě. Zvedl hlavu a z vyvýšeného místa nepřítomným pohledem přelétl holé podzimní pláně a kopule kláštera. Obličej s ohrnutým nosem měl zkřivený bolestí, krk se mu protáhl. Kdyby takovým pohybem zvedlo hlavu vlčí mládě, bylo by jasné, že co nevidět zavyje. Chlapec si zakryl tvář rukama a rozplakal se. Mrak, který mu letěl vstříc, ho začal švihat 7
po rukou i po tváři mokrými karabáči studeného lijáku. K hrobu se protlačil muž v černém, se sámky na úzkých, přiléhavých rukávech. Byl to bratr zesnulé a strýc plačícího chlapce. Nikolaj Nikolajevič Veděnjapin, kněz, kterého z duchovního stavu suspendovali na jeho vlastní žádost. Přistoupil k chlapci a odvedl ho ze hřbitova.
II
Nocovali v jedné z místností kláštera, kterou strýci poskytli ze staré známosti. Byl předvečer svátku Panny Marie Pomocné. Příštího dne měli se strýcem odjet daleko na jih, do jednoho z gubernských měst v Povolží, kde byl otec Nikolaj zaměstnán v nakladatelství, vydávajícím pokrokové krajské noviny. Jízdenky už měli koupené, zavazadla byla sbalena a stála v klášterní cele. Od blízkého nádraží přinášel vítr plačtivé pohvizdování lokomotiv, posunovaných kdesi v dálce. K večeru se silně ochladilo. Ze dvou přízemních oken bylo vidět roh nevzhledné zelinářské zahrady, vroubené keři čimišníku, zamrzlé louže uježděné cesty a ten konec hřbitova, kde ve dne pochovali Marju Nikolajevnu. Zahrada ležela ladem, bylo v ní jen několik moárových záhonů zelných hlávek zmodralých mrazem. Když se přihnal vítr, keře opadalého čimišníku se zmítaly jak pominuté a polehávaly na cestu. V noci Juru probudilo klepání na okno. Temná cela byla tajuplně ozářena bílým, mihotavým světlem. Jura jen v košili přiběhl k oknu a přitiskl tvář na studené sklo. Za oknem nebyla ani cesta, ani hřbitov, ani zahrada. Běsnila tam vánice, vzduch byl zamžený sněhem. Vypadalo to, jako by ho bouře zpozorovala a vědouc, jak je strašná, radovala se z dojmu, jakým na něho působí. Hvízdala a skučela a všemožně se snažila upoutat jeho pozornost. Z nebe, 8
vlna za vlnou, snášela se na zem v nekonečných smotcích bílá tkanina a ovíjela ji pohřebními závoji. Vánice byla sama na světě, neměla soupeře. Když Jura slezl z okna, prvním jeho přáním bylo obléknout se, běžet ven a něco podniknout. Hned ho děsila představa, že klášterní zelí zavěje sníh a že je nedostanou ze země, hned zas, že sníh tam venku zavalí matku, a ona nebude s to se proti tomu bránit, že se propadne do země ještě hloub a dál od něho. Zase to skončilo slzami. Probudil se strýc, vyprávěl mu o Kristovi a utěšoval ho, ale pak zíval, přistupoval k oknu a přemýšlel. Začali se oblékat. Už svítalo.
III
Dokud byla matka naživu, Jura nevěděl, že je otec dávno opustil, že jezdí po různých městech na Sibiři i v cizině, flámuje a vede rozmařilý život a už dávno probil a rozházel do větru jejich milionový majetek. Jurovi vždycky říkávali, že je buď v Petrohradě nebo na nějakém veletrhu, nejčastěji na irbitském. Potom však matka, odjakživa nemocná, dostala souchotiny. Začala jezdit na léčení na francouzskou Riviéru a do severní Itálie, kam ji Jura dvakrát doprovázel. A tak jeho dětství uplynulo v chaosu a uprostřed ustavičných záhad; často o něho pečovali cizí lidé, kteří se neustále měnili. Zvykl si na tyto změny a v prostředí věčného zmatku ho otcova nepřítomnost nepřekvapovala. Jako malý chlapec pamatoval ještě dobu, kdy jméno, které nosil, označovalo množství nejrůznějších věcí. Existovala Živagova textilka, Živagova banka, Živagovy domy, móda vázání a sešpendlování kravaty Živagovou jehlicí, a dokonce i jakýsi sladký kulatý koláč, něco jako rumová bábovka, který nesl Živagovo jméno, a jeden čas se dalo 9
v Moskvě křiknout na drožkáře „k Živagovi!“ zrovna tak jako „do Tramtárie!“, a už vás na saních odvážel za devatery lesy a devatery hory. Obklopoval vás tichý park. Na sklánějící se větve jedlí usedaly vrány a setřásaly z nich jíní. Ozývalo se jejich krákání, hlučné jak praskot lámané větve. Z novostaveb za průsekem na druhé straně se sem zabíhali čistokrevní psi. Rozsvěcela se tam světla. Snášel se večer. To všechno se pojednou rozplynulo. Zchudli.
IV
V létě roku devatenáct set tři jel Jura se strýcem v bryčce tažené párem koní po polních cestách do Dupljanky, na statek patřící majiteli tkalcovny hedvábí a velkému příznivci umění Kologrivovovi. Jeli tam za pedagogem a popularizátorem praktických vědomostí Ivanem Ivanovičem Voskobojnikovem. Byl svátek Panny Marie Kazaňské, žně v plném proudu. Ať už proto, že byl čas oběda nebo že byl svátek, nepotkali v polích živou duši. Slunce pražilo do nedožatých pruhů obilí, připomínajících napůl vyholené zátylky trestanců. Nad poli kroužili ptáci. Pšenice se skloněnými klasy stála v naprostém bezvětří ve vyrovnaných řadách, jako v pozoru, nebo strměla v křížových mandelech daleko od cesty a tam, zahleděl-li se na ni člověk déle, vypadala jako pohybující se postavy, jako by po kraji obzoru chodili geometři a něco zapisovali. „A tahle pole,“ vyptával se Nikolaj Nikolajevič Pavla, pomocného dělníka a hlídače z nakladatelství, který seděl na kozlíku bokem, shrbený a s nohou přehozenou přes nohu, aby dal najevo, že není obyčejný kočí a že normálně s koňmi nejezdí, „tahleta pole patří statkáři nebo sedlákům?“ „Tohle jsou panský,“ odpovídal Pavel a zapaloval si, „ale támhlencty,“ ukazoval koncem bičiště na druhou stranu, 10
když si po dlouhé odmlce konečně poradil s ohněm a zabafal, „támhlencty jsou naše. Hyjé, nespěte, hrome!“ okřikoval co chvíli koně, po jejichž ocasech a zadcích stále pošilhával jak strojvůdce po manometrech. Koně však táhli jako všichni koně na světě, tj. střední kůň běžel s vrozenou přímočarostí nezáludné nátury, zatímco boční kůň působil na nezasvěceného pozorovatele dojmem zjevného ulejváka, schopného nanejvýš natáhnout šíji jak labuť a podupávat při cinkotu rolniček, které svým cvalem sám rozezníval. Nikolaj Nikolajevič vezl Voskobojnikovovi korekturu jeho knížky o pozemkové otázce. Vzhledem k zesílenému tlaku cenzury nakladatelství žádalo úpravy. „V újezdě lidi nějak vyvádějí,“ říkal Nikolaj Nikolajevič. „V pankovské volosti podřízli kupce a soudnímu správci žháři podpálili hřebčinec. Co ty si o tom myslíš? Co říkají u vás na vsi?“ Ukazovalo se však, že Pavel se na věci dívá ještě pesimističtěji než cenzor, krotící Voskobojnikovovy agrární vášně. „Co říkají? Že se lidem povolilo. Moc se s každým mazlej, to říkají. S našima lidma se takhle jednat nedá. Dej mužikovi svobodu, a u nás zaškrtí jeden druhýho, přisámbůh. Hyjé, nespěte, hrome!“ Byla to strýcova a synovcova druhá cesta do Dupljanky. Jura myslel, že si cestu zapamatoval, a pokaždé, když se pole rozbíhala do šíra a zepředu i zezadu je úzkým proužkem olemovaly lesy, zdálo se mu, že poznává místo, na kterém musí cesta zahnout doprava a kde se v zatáčce musí objevit a za okamžik zmizet desetiverstové panoráma Kologrivovova panství s řekou třpytící se v dálce a železniční tratí za ní. Pokaždé se však zmýlil. Pole střídala pole. Znova a znova je lemovaly lesy. Střídání těch nekonečných prostranství vyvolávalo pocity nespoutané volnosti. Člověku se chtělo snít a myslet na budoucnost. Ani jedna z knih, které Nikolaje Nikolajeviče později pro11
slavily, nebyla dosud napsána. Jeho myšlenky se však už vyhranily. Nevěděl, jak blízko je jeho čas. Už brzo se měl mezi představiteli tehdejší literatury, univerzitními profesory a filozofy objevit tento člověk, který přemýšlel o všech jejich tématech, a který s nimi kromě terminologie neměl nic společného. Ti všichni se houfně přidržovali nějakého dogmatu a spokojovali se se slovy, kdežto otec Nikolaj byl kněz, který prošel tolstojovstvím i revolucí a kráčel stále dál. Prahnul po inspirující a konkrétní myšlence, která by ve svém pohybu trasovala nepokrytě zřetelnou cestu a měnila na světě cosi k lepšímu a která by dokonce i dítěti a ignorantovi byla zřejmá jako zášleh blesku nebo směr burácejícího hromu. Prahnul po novém. Jurovi bylo se strýcem dobře. Připomínal mu matku. Stejně jako ona byl také svobodný člověk bez předpojatosti proti čemukoli nezvyklému, ať už to bylo cokoli. Měl jako ona aristokratický pocit rovnosti se všemi živými bytostmi. Stejně jako ona chápal všechno na první pohled a uměl vyjadřovat myšlenky v té formě, v níž člověka napadají v prvním okamžiku, dokud jsou živé a neztratí smysl. Jura byl rád, že ho strýc do Dupljanky vzal. Bylo tam neobyčejně krásně a malebné místo mu také připomínalo matku, která měla přírodu ráda a často ho brávala s sebou na procházky. Navíc se Jura těšil, že se opět setká s gymnazistou Nikou Dudorovem, který u Voskobojnikova bydlel. Nika nepochybně Jurou pohrdal, poněvadž byl asi o dva roky starší, a když mu podával ruku, vždycky ji prudce strhl dolů a sklonil hlavu tak hluboko, že mu vlasy padaly do čela a zakrývaly půl obličeje.
V
„Ústředním nervem problému pauperismu,“ četl Nikolaj Nikolajevič z opraveného rukopisu. 12
„Snad by bylo lepší říct – podstatou,“ opravil Ivan Ivanovič a prováděl v korektuře nutné úpravy. Pracovali v přítmí na zasklené verandě. Oko rozeznávalo kropicí konve a zahradnické nářadí, povalující se v nepořádku kolem. Přes opěradlo polámané židle byl přehozen plášť do deště. V koutě stály zablácené holínky s přischlým bahnem a holenicemi oklopenými na podlahu. „Statistika úmrtnosti a porodnosti však zatím ukazuje,“ diktoval Nikolaj Nikolajevič. „Je třeba doplnit za vykazovaný rok,“ říkal Ivan Ivanovič a zapisoval. Na terase byl trochu průvan. Listy brožury byly zatíženy kousky žuly, aby se nerozlétly. Když skončili, Nikolaj Nikolajevič začal pospíchat domů. „Blíží se bouřka. Musíme už vyrazit.“ „Ani nápad. Nepustím vás. Vypijeme si teď čaj.“ „Kvečeru musím bezpodmínečně být ve městě.“ „To vám nepomůže. Nechci nic slyšet.“ Ze zahrádky před domem se táhl kouř ze samovaru, pohlcující vůni tabáku a heliotropu. Z přístavku ve dvoře tam nosili smetanu, maliny a tvarohové koláče. Vtom přišel někdo se zprávou, že Pavel se šel koupat a vzal s sebou koně, aby je vyplavil v řece. Nikolaj Nikolajevič musel kapitulovat. „Pojďte na stráň za řekou, posedíme na lavičce, než prostřou k čaji,“ navrhl Ivan Ivanovič. Jakožto přítel boháče Kologrivova měl Ivan Ivanovič vyhrazeny dvě místnosti ve stavení pro hospodářského správce. Tento domek, obklopený zahrádkou, stál v zanedbané zadní části parku se starou, půlkruhovou vjezdovou alejí. Alej byla zarostlá hustou trávou. Nechodili tam teď, jen tudy vozili rum ze stavby a hlínu do strže, která sloužila jako skládka odpadků. Kologrivov, člověk pokrokových názorů a milionář sympatizující s revolucí, byl i s manželkou v cizině. Na statku bydlely jen jeho dcery Naďa a Lipa s vychovatelkou a nepříliš početným služebnictvem. 13
Hustý živý plot z černé kaliny odděloval správcovu zahradu od parku s rybníky, paloučky a panským domem. Ivan Ivanovič a Nikolaj Nikolajevič se procházeli po vnější straně keřů, a jak šli, vzlétali před nimi ve stejně velkých hejnech a v pravidelných intervalech vrabci, jimiž se kalina jen hemžila. Naplňovalo ji to monotónním šuměním, jako by před Ivanem Ivanovičem a Nikolajem Nikolajevičem tekla rourou podél plotu voda. Přešli kolem skleníku, zahradníkova bytu a kamenných rozvalin neznámého určení. Zrovna přišla řeč na nové mladé síly ve vědě a v literatuře. „Objevují se schopní lidé,“ říkal Nikolaj Nikolajevič. „Příliš se ale teď rozmohly všelijaké kroužky a spolky. Každá stádnost je útočištěm netalentovaných, bez ohledu na to, zda je to věrnost Solovjovovi, Kantovi nebo Marxovi. Pravdu hledají jen osamělí jedinci, a ti se rozcházejí se všemi, kteří ji dost nemilují. Je na světě vůbec něco, co by si zasluhovalo věrnost? Takových věcí je velice málo. Myslím, že člověk by měl být věrný nesmrtelnosti, tomu druhému jménu života, poněkud umocněnému. Je třeba zachovávat věrnost nesmrtelnosti, je třeba být věrný Kristovi! Ach, vy se mračíte, vy nešťastníku. Zase jste vůbec nic nepochopil.“ „Hm,“ bručel Ivan Ivanovič – štíhlý, světlovlasý čipera s pichlavou bradkou, pro kterou připomínal Američana z Lincolnových časů (neustále ji bral do hrsti a špičku chytal mezi rty). „Já samozřejmě mlčím. Sám víte, že se na tyhle věci dívám úplně jinak. Abych nezapomněl, povězte mi, jak vás suspendovali. Už dávno jsem se vás chtěl na to zeptat. Že jste z toho měl trochu strach, viďte? To vás dali do klatby?“ „Neodbíhejme. Ačkoli ostatně… proč do klatby? Ne, teď už se neproklíná. Byly s tím nepříjemnosti a má to své důsledky. Člověk se například dlouho nedostane do státní služby. Nechtějí ho pustit do Moskvy ani do Petrohradu. To ale jsou hlouposti. Vraťme se k tomu, o čem jsme mluvili. Řekl jsem, že je třeba být věrný Kristovi. Hned to vysvětlím. 14
Nechápete, že člověk může být ateista, že nemusí vědět, zdali je Bůh a proč je, avšak zároveň může vědět, že člověk nežije v přírodě, ale v dějinách, a k těm – tak jak je chápeme nyní – položil základy Kristus a evangelium je jejich výkladem. A co jsou dějiny? Je to práce rozvržená na celá staletí, jejímž cílem je postupně rozluštit záhadu smrti a v budoucnu nad ní zvítězit. Kvůli tomu lidé objevují matematické nekonečno a elektromagnetické vlny, kvůli tomu píší symfonie. Tímto směrem se nedá postupovat vpřed bez jistého zanícení. K těmto objevům je nezbytná duchovní výzbroj a její předpoklady jsou obsaženy v evangeliu. Které to jsou? Především láska k bližnímu, tato nejvyšší forma živé energie, jíž je lidské srdce přeplněno a která se dožaduje, aby byla uvolněna a vyplýtvána, a dále to jsou hlavní principy moderního člověka, bez nichž si ho těžko můžeme představit, především idea svobodné osobnosti a idea života jako oběti. Nezapomínejte, že je to dodnes neobyčejně nové. Starověké národy dějiny v tomto smyslu neměly. Tam existovala sangvinistická hovadskost krutých, neštovicemi poznamenaných Caligulů, kteří netušili, jak omezený je každý zotročovatel. Tam existovala vychloubačná věčnost bronzových pomníků a mramorových sloupů. Staletí a generace si svobodně vydechly teprve po Kristu. Teprve po něm začal život v potomstvu a člověk neumírá venku za plotem, ale doma ve svých dějinách, uprostřed práce zasvěcené překonání smrti, sám zasvěcený tomuto cíli. Uf, celý jsem se z toho až zpotil. Vám ale taky vůbec nic nedochází, člověče!“ „Tohle je metafyzika, holenku. To mi doktoři zakázali, žaludek mi to netráví.“ „No, bůh s vámi. Nechme toho. Šťastný člověk! Takový nádherný výhled – oči bych tu nechal. A on si žije a necítí nic.“ Od pohledu na řeku bolely oči. Třpytila se ve slunci, prohýbala se a vyrovnávala jako plech. Pojednou se hladina rozčeřila. K druhému břehu vyplula těžká pramice s koňmi, selskými vozy, ženami a mužiky. 15
„Představte si, že ještě není ani šest hodin,“ řekl Ivan Ivanovič. „Vidíte, támhle je rychlík ze Syzraně. Projíždí tudy pár minut po páté.“ V dálce po rovině se zprava doleva řítil čistý žlutomodrý vlak, značně zmenšený vzdáleností. Pojednou si všimli, že zůstal stát. Nad lokomotivou se vznesla bílá klubíčka páry. O chvíli později k nim dolehlo poplašné houkání. „To je divné,“ řekl Voskobojnikov. „Tam něco nehraje. Nemá důvod, aby zastavoval uprostřed bažin. Něco se muselo stát. Pojďte si vypít čaj.“
VI
Nika se neobjevil v zahradě ani v domě. Jura tušil, že se před nimi schovává, protože se s nimi nudí, a on sám pro něho není žádná společnost. Strýc a Ivan Ivanovič odešli pracovat na terasu a nechali Juru, aby se bez cíle potloukal kolem domu. Bylo tu tak báječně, že ho to překvapovalo. Co chvíli se ozvalo čisté, třítónové hvízdnutí žluv, s intervaly vyčkávání, aby ten vlhký, jako z píšťaly vyluzovaný zvuk beze zbytku prosytil okolí. Utkvělou, ve vzduchu zbloudilou vůni květin horko nehybně přibilo k záhonům. Jak to připomínalo Antibes a Bordigheru! Jura se neustále otáčel doprava i doleva. Nad palouky se jako sluchová halucinace vznášel přízrak matčina hlasu, zazníval mu v melodických kadencích ptačího zpěvu i v bzukotu včel. Jura sebou vždycky trhl, ustavičně se mu zdálo, že na něho matka volá a někam ho zve. Došel ke strži a začal scházet dolů. Z řídkého a čistého lesa, vroubícího horní okraj strže, spustil se mezi olše, které vystýlaly její dno. Byla tu vlhká tma, polomy a zetlelé listí, bylo tu málo květin a článkovitá stébla přesličky se podobala žezlům a berlám s egyptským ornamentem v jeho ilustrované bibli. 16
Bylo mu čím dál víc smutno. Chtělo se mu plakat. Padl na kolena a vytryskly mu slzy. „Anděli boží, strážce můj,“ modlil se, „posil můj rozum v cestě pravé a řekni mamince, že je mi tady dobře, aby neměla starost. Jestli je posmrtný život, Pane, uveď maminku do ráje, kde tváře svatých a světic září jak tělesa nebeská. Maminka byla tak hodná, není možné, aby byla hříšnice, smiluj se nad ní, Pane, učiň, aby se netrápila. Maminko!“ volal ji v srdcervoucím stesku z nebe jak nově prohlášenou svatou a pojednou to už nevydržel, klesl na zem a ztratil vědomí. Neležel v bezvědomí dlouho. Když přišel k sobě, uslyšel, že ho shora volá strýc. Odpověděl mu a začal se škrábat ze strže. Náhle si vzpomněl, že se nepomodlil, jak ho to Marja Nikolajevna učívala, za svého otce, který byl kdovíkde. Po té chvilce v mdlobách však mu bylo tak dobře, že se s tím pocitem lehkosti nechtěl rozloučit a bál se jej ztratit. Pomyslel si, že se nestane nic strašného, když se za otce pomodlí až někdy jindy. To počká. Má to čas, jako by si pomyslel. Jura se na otce vůbec nepamatoval.
VII
Ve vlaku, v kupé druhé třídy jel se svým otcem, advokátem Gordonem z Orenburgu, jedenáctiletý Míša Gordon, sekundán, chlapec se zádumčivou tváří a velkýma černýma očima. Otec se stěhoval do Moskvy, kde měl mít nové zaměstnání, a chlapec přestupoval na moskevské gymnázium. Matka a sestry už byly dávno na místě a měly spoustu starostí se zařizováním bytu. Chlapec byl s otcem ve vlaku už třetí den. Kolem nich v oblacích horkého prachu letělo Rusko, vybělené sluncem jak vápno, pole a stepi, města a vesnice. Po 17
cestách se vlekly řady povozů, těžce zahýbaly z cesty k přejezdům přes trať, a z vlaku, který zběsile uháněl, se zdálo, že vozy stojí nehybně a koně zvedají a spouštějí nohy na jednom místě. Na velkých zastávkách se cestující jak pominutí rozběhli do bufetu a slunce, zapadající za stromy a staniční zahrady, jim svítilo na nohy a pod kola vagonů. Všechny pohyby na světě, vzaty jednotlivě, byly uváženě střízlivé, ale v celkové složitosti bezděčně opilé společným proudem života, který je spojoval. Lidé se lopotili a přičiňovali, poháněni mechanismem vlastních starostí. Mechanismy by však nefungovaly, kdyby jejich hlavním regulátorem nebyl pocit svrchované a kardinální bezstarostnosti. Tuto bezstarostnost jim propůjčovalo vědomí spojitosti lidských existencí, přesvědčení, že přecházejí jedna v druhou, pocit štěstí vyvolaný tím, že všechno, co se děje, neodehrává se pouze na zemi, do níž zahrabávají mrtvé, ale ještě kdesi jinde, tam, co jedni nazývají královstvím božím, druzí dějinami a třetí ještě jinak. Chlapec byl hořkou a bolestnou výjimkou z toho pravidla. Jeho konečným impulzem byl pocit starostlivosti a pocit lhostejnosti mu neulevoval a nezušlechťoval ho. Věděl, že tento povahový rys zdědil, a s hypochondrickou ostražitostí v sobě shledával jeho příznaky. Roztrpčoval ho a jeho přítomnost jej ponižovala. Od té doby, co si uvědomoval sám sebe, nepřestával se divit, jak je možné, že člověk, který má stejné ruce a nohy, společný jazyk a zvyky, je jiný než ostatní, a navíc takový, že se líbí jen nemnoha lidem a že ho většinou nemají rádi. Nebyl s to pochopit situaci, za které člověk, jestliže je horší než ostatní, nemůže sám přispět ke své nápravě a stát se lepším. Co to znamená – být žid? Z jakých důvodů to existuje? Co je odměnou či ospravedlněním této bezbranné výzvy, která nepřináší nic než neštěstí? Když se na to vše ptal otce, ten mu říkal, že premisy, 18
z nichž vychází, jsou pochybné, a že takhle se uvažovat nedá, ale nenabídl mu místo toho nic, co by Míšu upoutalo svým hlubokým smyslem a donutilo ho mlčky se sklonit před tím, co se nedá změnit. A tak, s výjimkou otce a matky, začal Míša postupně pohrdat dospělými, kteří si nadrobili něco, co nedokázali sníst. Byl přesvědčen, že tomu všemu určitě přijde na kloub, až bude velký. A právě tak i teď by se nikdo neodvážil říct, že jeho otec jednal nesprávně, když se rozběhl za tím šílencem, který se vyřítil na plošinu, a že nebylo třeba zastavovat vlak, když onen šílenec vší silou odstrčil Grigorije Osipoviče, otevřel dvířka vagonu a v plné jízdě se vrhl po hlavě z rychlíku na násep tak, jak skáčou z můstku do vody skokani na koupališti. Poněvadž ale táhlo záchranné brzdy nestrhl nikdo jiný než právě Grigorij Osipovič, vyplývalo z toho, že vlak zůstává stát tak nevysvětlitelně dlouho kvůli nim. Důvod zdržení nikdo přesně neznal. Jedni říkali, že se při náhlém zastavení poškodily vzduchové brzdy, jiní zas, že vlak stojí v příkrém svahu, který lokomotiva bez rozjezdu nedokáže zdolat. Šířil se i třetí názor, že sebevrah byl významná osobnost a že jeho zmocněnec, cestující ve vlaku s ním, si proto vyžádal, aby z nejbližší stanice Kologrivovky povolali úřední svědky k sepsání protokolu. To je také důvod, proč pomocník strojvůdce lezl na telegrafní sloup. Drezína už je nepochybně na cestě. Ve vagoně nepatrně čpěly záchody, jejichž zápach se snažili neutralizovat kolínskou vodou, a voněla mírně zamřelá smažená kuřata, zabalená do špinavého, promaštěného papíru. Tak jako předtím se tam pudrovaly, otíraly si ruce do kapesníků a konverzovaly hlubokými skřípavými hlasy prošedivělé dámy z Petrohradu, z kterých saze z lokomotivy a mastné pleťové krémy udělaly ohnivé cikánky. Když procházely kolem kupé Gordonových, halily si špičatá ra19
mena do plédů a proměňovaly těsnou chodbičku ve zdroj další koketérie. Míšovi se zdálo, že syčí nebo – soudě aspoň podle jejich sevřených rtů – by měly syčet: „No řekněte, prosím vás, taková bezohlednost! Nejsme žádné hej počkej. My jsme inteligentní, vzdělané dámy! Tohle je tak na nás!“ Sebevrahovo tělo leželo na trávě u náspu. Pramínek spečené krve se jak ostře ohraničené znamení černal šikmo přes čelo a oko zabitého, jako by tu tvář křížem krážem přeškrtl a zrušil. Zdálo se, že krev není jeho krev, že nevytryskla z něho, ale že je to nějaký vnější doplněk, náplast nebo krůpěj přischlého bláta či snad mokrý březový lístek. Klubko zvědavců a soucitných diváků kolem těla se stále měnilo. Zachmuřeně a bez výrazu nad ním stál jeho přítel a soused z kupé, tělnatý a nadutý advokát, čistokrevný živočich v košili promáčené potem. Byl zmalátnělý vedrem a ovíval se měkkým kloboukem. Na všechny dotazy krčil rameny, ani se neotočil a nevlídně odsekával: „Byl to alkoholik. Co je vám na tom divného? Naprosto typický důsledek deliria tremens.“ Dvakrát nebo třikrát k tělu přistoupila hubená žena ve vlněných šatech a s krajkovým šátkem na hlavě. Byla to vdova a matka dvou strojvůdců, stará Tiverzinová, která cestovala s oběma snachami ve třetí třídě zadarmo na režijní jízdenky. Tiché ženy s šátky uvázanými hluboko do čela ji mlčky následovaly jako dvě řádové sestry představenou. Tato skupinka vzbuzovala úctu. Lidé se před nimi rozestupovali. Manžel Tiverzinové uhořel zaživa při železničním neštěstí. Zůstala teď stát několik kroků od mrtvoly, tak aby na ni skrz hlouček viděla, a vzdychala, jako by oba případy srovnávala. Zdálo se, že říká: „Komu je co od narození souzeno… Někteří z vůle boží, ale tenhle, podívejme se, co ho to napadlo – tenhle z dobrého bydla a pomatení rozumu.“ Kolem těla se vystřídali všichni cestující z vlaku a vraceli se do vagonu jen z obavy, aby jim tam někdo něco neukradl. 20