Issuu

Zablesk zivota_001_003.qxp_Sestava 1 27.08.19 13:41 Strรกnka 3

zablesk zivota.qxp_Sestava 1 29.08.19 16:18 Stránka 4

Přeložila Alexandra Fraisová

zablesk zivota.qxp_Sestava 1 29.08.19 16:18 Stránka 5

Pro Jennifer Hershey a Susan Corcoran Když máte štěstí, pracujete s lidmi, které máte rádi. Když máte štěstí ještě větší, jsou pro vás jako sestry. XOX

zablesk zivota.qxp_Sestava 1 29.08.19 16:18 Stránka 7

Otázka nezní, jestli se z nás stanou extremisté, nýbrž jaký druh extremismu budeme zastávat. Budeme hlásat extrémní nenávist, nebo extrémní lásku? ReveReNd dR. MARTIN LuTheR KINg, JR.

zablesk zivota.qxp_Sestava 1 29.08.19 16:18 Stránka 9

PĚT hOdIN OdPOLedNe Centrum sídlilo na rohu Juniper a Montfort Street, za branou z tepaného železa, jako starý buldok chránící svoje území. dřív bývala takových staveb v Mississippi spousta – nepopsatelných, nenápadných budov, kde se poskytovala nějaká služba a plnila nějaká potřeba. Pak přišla omezující nařízení, která byla vymyšlená tak, aby podobná místa zmizela: chodby musely být dostatečně široké, aby jimi projely vedle sebe dva vozíky; všechny kliniky, které toto nesplňovaly, musely zavřít nebo vydat tisíce dolarů na přestavbu. Lékaři, kteří na těchto klinikách působili, museli být na seznamu místních nemocnic – i když v nich mnozí nemohli služby zajišťovat, protože byli z jiných států –, jinak těmto klinikám hrozilo uzavření. Jedno zařízení po druhém tak zatloukalo okna a zakrývalo dveře dřevěnými deskami. Centrum už se proměnilo v něco bájného jako jednorožec – byl to malý obdélník natřený ﬂuorescenční jásavou oranžovou, která svítila jako maják těm, kdo k ní putovali tisíce mil. Byla to barva bezpečí; barva varování. Jsem tady, když mě potřebuješ, říkala. Dělej si, co chceš, já nikam neodejdu. Centrum utrpělo jizvy z ran od politiků i nárazů od protestujících. Poranění si jen olízlo a uzdravilo se. v jednu dobu se mu říkalo Centrum pro ženy a reprodukční zdraví. Někteří však věřili, že věc, kterou nepojmenujete, přestává existovat,

zablesk zivota.qxp_Sestava 1 29.08.19 16:18 Stránka 10

J O D I P I C O U LT OVÁ

a tak mu toto označení amputovali, jako zraněnou končetinu. Přesto přežilo. Stalo se nejprve Centrem pro ženy. A pak prostě a jednoduše Centrem. Ta nálepka seděla. Centrum bylo jako klidné oko uprostřed bouře ideologií. Bylo sluncem vesmíru pro ženy, kterým docházel čas a možnosti a které potřebovaly maják, jenž by je vedl na cestě. A jako jiné zdroje přílišné záře působilo i Centrum jako magnet. Lidé v nouzi se k němu obraceli jako magnetovec. A ti, kdo ho nenáviděli, od něj nedokázali odvrátit zrak. dnešek není dobrý den k umírání, říkala si Wren Mcelroyová. věděla, že si jiné patnáctileté holky romantizují představu, jak umírají pro lásku, ale Wren četla Romea a Julii loni v osmičce na angličtině a nepřipadalo jí nijak super probudit se v kryptě vedle svého kluka a pak si vbodnout jeho dýku mezi žebra. A Stmívání – hele, na to zapomeňte. Poslouchala, jak učitelé vykreslovali příběhy hrdinů, jimž tragická smrt přidala na životě, místo aby ho ukončila. Když bylo Wren šest, babička jí umřela ve spánku. Cizí lidé pořád opakovali, že umřít ve spánku je požehnání, ale jak se dívala na babi celou voskově bílou v rakvi, nechápala, proč by to měl být nějaký dar. Co když si babička večer předtím, než šla spát, říkala: Ráno musím zalít orchidej. Ráno si dočtu tu knížku. Ráno zavolám synovi. Tolik nedokončených úkolů. Kdepak. Na umírání není dobrého vůbec nic. Babička byla jediný mrtvý člověk, kterého Wren kdy viděla, až do doby přede dvěma hodinami. Teď už mohla říct, jak vypadá umírání a jak vypadá být mrtvý. v jednu minutu tu Olive byla a usilovně na Wren upírala pohled – jako by se mohla tohoto světa udržet, když ty oči nezavře – a vzápětí, ve zlomku vteřiny, ty oči přestaly být jako okna a proměnily se v zrcadla. A Wren v nich viděla jenom odraz vlastní paniky.

zablesk zivota.qxp_Sestava 1 29.08.19 16:18 Stránka 11

ZÁBLESK

Ž I VO TA

Nechtěla se už na Olive dál dívat, ale musela. Mrtvá žena tam ležela, jako by se jenom natáhla, že si zdřímne, pod hlavou polštář z gauče. Olive měla košili nasáklou krví, na boku vytaženou, až se odhalila žebra a pas. Kůži měla bledou a pak levandulovou, s tenoučkou tmavě ﬁalovou linií, kde se zády dotýkala podlahy. Wren si uvědomila, že se Olive sráží v těle krev, už dvě hodiny potom, co umřela. Zvedl se jí žaludek. Nechtěla umřít jako Olive. Což z ní dělalo hnusného člověka, vzhledem k okolnostem. Kdyby si Wren mohla vybrat, umřela by nejradši v černé díře, i když to bylo dost nepravděpodobné. Bylo by to hned a byla by to teda síla. Tam by vás to doslova roztrhalo na atomy. Proměnili byste se v hvězdný prach. Wren to vysvětlil její táta. První dalekohled jí koupil, když jí bylo pět. To kvůli němu se jako malá chtěla stát astronautkou a hned potom, jakmile zjistila, co to je, chtěla být astrofyzičkou. On sám snil o tom, jak bude řídit vesmírnou loď a prozkoumávat každičký kout vesmíru, dokud nepřivedl holku do jiného stavu. Místo aby šel dál studovat, oženil se s Wreninou mámou a šel k policii, aby se později stal detektivem a prozkoumával každičký kout Jacksonu v Mississippi. Říkával Wren, že práce pro NASA byla to nejlepší, co se mu kdy přihodilo. Když jeli z babiččina pohřbu, sněžilo. Wren – dítě, které nikdy podobné počasí v Mississippi nezažilo – byla vyděšená z toho, jak se svět rozvířil a pozvedl. Specialistko McElroyová, aktivujte motory, spustil její otec hravě. Když nepřestávala brečet, začal mačkat jednotlivá tlačítka: klimatizaci, světla, kontrolky sirény. Rozblikala se modrá a červená jako ve velitelském modulu. Specialistko McElroyová, pokračoval otec, připravte se na výstup do hyperprostoru. A rozsvítil dálková světla, až se sníh rozjiskřil jako hvězdný tunel. Wren byla tak okouzlená, že se zapomněla bát.

zablesk zivota.qxp_Sestava 1 29.08.19 16:18 Stránka 12

J O D I P I C O U LT OVÁ

Kéž by mohla takové tlačítko zmáčknout i teď a vrátit se v čase. Kéž by mohla tátovi říct, že už je na cestě. Kéž by jí to mohl rozmluvit. Kéž by neprosila tetu, aby ji tam dovedla. Teta Bex už možná teď leží v márnici, stejně jako Olive, a její tělo se mění v duhu. A všechno je to jenom Wrenina chyba. Hej ty, houkl ten muž se zbraní a jeho hlas vrátil Wren zpátky do přítomnosti. Měl jméno, ale nechtěla na ně ani pomyslet. dělalo to z něho potom člověka a on lidský nebyl, byl monstrum. A zatímco se utápěla v myšlenkách, došel až před ni. Trhl na ni pistolí. Vstávej. Ostatní zadrželi dech, stejně jako ona. Za poslední uplynulé hodiny se z nich stal jeden organismus. Wreniny myšlenky proplouvaly hlavou i dalších žen. Její strach čpěl i z jejich kůže. Z obvazu, kterým si muž omotal ruku, pořád ještě prosakovala krev. Aspoň maličké vítězství. Jen díky tomu se Wren zvládla postavit, ač měla nohy jako z rosolu. Neměla sem do Centra chodit. Měla zůstat malá holka. Protože teď už z ní možná nic jiného nikdy nebude. Wren uslyšela cvaknutí pojistky a zavřela oči. viděla před sebou tátovu tvář – jeho modré oči, jemnou křivku rtů v úsměvu – zvedající se k noční obloze. Když bylo georgi goddardovi pět let, máma se mu pokusila zapálit tatínka. Jeho otec ležel na gauči a nevěděl o světě, a matka mu polila špinavé oblečení benzinem do zapalovačů, škrtla zápalkou a hodila ji na něj. Ten obr s řevem vyskočil a začal oheň uplácávat mohutnýma rukama. georgeova máma stála opodál se sklenkou vody v ruce. Mabel, řval jeho táta. Mabel!

zablesk zivota.qxp_Sestava 1 29.08.19 16:18 Stránka 13

ZÁBLESK

Ž I VO TA

Ale máma v klidu dopila a nenechala na uhašení plamenů jedinou kapku. Když otec vyběhl z domu, aby se vyválel v blátě jako prase, otočila se máma k georgeovi. Vezmi si z toho ponaučení, řekla. Nechtěl být jako jeho táta, až vyroste, ale ono si semínko z jablka nemůže vybrat, že se jabloní nestane, a tak se ani on nemohl proměnit v nejlepšího otce na světě. Proto dnes ráno dojel celou cestu až do Centra, k poslední potratové klinice ve státě Mississippi. To, co vzali jeho dceři, už zpátky nikdy nedostane, i když si to ona sama možná ani neuvědomuje. Ale to ještě neznamená, že za to nemůžou zaplatit. Rozhlédl se čekárnou. Na řadě sedadel se choulily tři ženy, před nimi klečící sestra kontrolovala obvaz doktorovi. george se ušklíbl. doktorovi, to určitě! Ten chlap neléčil, tak se tomu fakt říkat nedalo. Měl ho oddělat – oddělal by ho. Jenomže když přišel a začal střílet, vyrušili ho. Myslel na to, jak tady seděla jeho dcera. Přemítal, jak se sem dostala. Jestli jela autobusem. Jestli ji dovezla kamarádka nebo (a tu představu nesnesl) ten kluk, co ji dostal do problému. Představoval si sám sebe v alternativním vesmíru, kde rozrazí dveře s puškou v ruce, uvidí ji na sedadle vedle letáků varujících před pohlavními nemocemi, popadne ji za ruku a odtáhne odsud. Co si o něm teď pomyslí, když je z něho zabiják? Jak se k ní má vrátit? Jak se má vůbec někam vrátit? Před osmi hodinami se mu tohle celé zdálo jako svatá křížová výprava – oko za oko, život za život. Jeho rána tepala. george se pokusil upravit si gázu zuby, ale pořád se to odmotávalo. Měli mu to zavázat líp, ale kdo mu tady pomůže?

zablesk zivota.qxp_Sestava 1 29.08.19 16:18 Stránka 14

J O D I P I C O U LT OVÁ

Když se naposledy cítil takhle, jako by se kolem něj svíraly zdi, popadl svoji maličkou holčičku – naříkající a rudou od horečky, o které nevěděl a ani by si s ní neporadil – a šel hledat pomoc. Jel a jel, dokud mu v dodávce nedošel benzin – byla jedna hodina v noci. A pak šel dál pěšky. Šel, dokud nedošel k jedinému domu, kde se svítilo a bylo odemčeno. Ten dům měl plochou střechu a ničím nevynikal – netušil, že je to kostel, dokud nevstoupil dovnitř a neuviděl lavice a dřevěný reliéf Ježíše na kříži. Světla, která viděl zvenčí, vycházela ze svíček mihotajících se na oltáři. Vrať se, poručil nahlas své ženě, která byla v té chvíli nejspíš na druhém konci státu. Možná byl unavený, možná už měl přeludy, ale docela jasně uslyšel její odpověď: Už jsem tady. Ten šepot vycházel z dřevěného Ježíše a také z temnoty všude kolem něj. george našel víru takto prostým a pohlcujícím způsobem. S dcerou oba usnuli na koberci na zemi. Ráno ho probudil pastor Mike, který s ním třásl. Pastorova žena utěšovala maličkou. Měli stůl prohýbající se pod množstvím jídla a zázrakem taky volný pokoj. Tehdy george nebyl mužem víry. do jeho srdce tehdy nevstoupil Ježíš, nýbrž naděje. hugh Mcelroy, vyjednavač v případech držení rukojmí, se kterým se george bavil už celé hodiny, říkal, že georgeova dcera se dozví, že ji chtěl chránit. Slíbil, že když bude george spolupracovat, že to pořád může všechno skončit dobře, přestože george věděl, že před budovou stojí zástupy ozbrojenců mířících na vchodové dveře a čekajících, až se v nich zjeví. george chtěl, aby to už skončilo. Opravdu chtěl. Byl vyčerpaný duševně i fyzicky a neuměl si představit ten konec. Byl unavený z breku. Chtěl přeskočit dopředu v čase, až bude sedět zase vedle svojí holčičky a ona se na něj bude dívat s údivem, jako to dělávala dřív. Ale george taky věděl, že hugh udělá cokoli, aby ho donu-

zablesk zivota.qxp_Sestava 1 29.08.19 16:18 Stránka 15

ZÁBLESK

Ž I VO TA

til vzdát se policii. Nebyla to jenom jeho práce. hugh Mcelroy potřeboval, aby george propustil rukojmí, a to ze stejného důvodu, z jakého je george zajmul – aby vyhrál. A tehdy si george rozmyslel, co udělá dál. Natáhl kohoutek na zbrani. „hej ty, vstávej!“ zavelel a namířil na holku s tím divným jménem, která ho pobodala. Na tu, díky níž uštědří hughovi Mcelroyovi lekci. Základní pravidlo vyjednávání, když jsou ve hře rukojmí: Nepodělej to. Tohle hughovi říkali všichni instruktoři, když nastoupil k regionálnímu týmu. Pokud narazíš na blbou situaci, nezhorši ji. Nehádej se s ním, když drží rukojmí. Neříkej mu, že to chápeš, protože to nejspíš nepochopíš vůbec. Komunikuj s ním tak, že ho to uklidní anebo aspoň minimalizuje nebezpečí; a uvědom si, že někdy je nejlepším způsobem komunikace, když neříkáš vůbec nic. Aktivní naslouchání tě dostane mnohem dál než snaha protivníka umlčet. Rukojmí berou různé typy pachatelů. Někteří jsou mimo z drog, alkoholu nebo zármutku. Pak jsou tu ti, co se vydali splnit politickou misi. další rozdmýchávají plamen pomsty, až je spálí zaživa. A pak tu máme ještě sociopaty – ty, kteří nemají žádnou empatii, na kterou by ses mohl odvolat. Přesto se s nimi někdy jedná nejsnáze, protože chápou, že pravidla určuje ten, kdo má věci pod kontrolou. Když sociopata přesvědčíš, že máš nad ním navrch, někam se dostaneš. Jsme tady už dvě hodiny (nebo šest, nebo šestnáct) a já už ti vidím až do mozku, můžeš říct. Takže je načase zkusit něco nového. Protože tady venku je parta chlápků, kteří si myslí, že už nám vypršel čas a že je třeba tohle vyřešit silou. Sociopati síle rozumějí. Na druhé straně, tenhle přístup může ošklivě selhat, když

zablesk zivota.qxp_Sestava 1 29.08.19 16:18 Stránka 16

J O D I P I C O U LT OVÁ

jednáte s člověkem, co je natolik v depresi, že zabije sebe a vezme s sebou ještě další. S tím, kdo drží rukojmí, musíte navázat vztah, abyste měli jistotu, že jste pro něj jediným zdrojem informací, a musíte sami získat čas, abyste se dověděli, co potřebujete. Proti jakému protivníkovi stojíte? Co předcházelo zajetí, střelbě, okamžiku, ze kterého už není návratu? Třeba začnete vztah budovat nevinným rozhovorem o sportu, počasí, programu v televizi. Postupně zjišťujete, co ho baví a co nemá rád, co je pro něj důležité. Miloval svoje děti? Svoji ženu? Mámu? Proč? Když objevíte proč, můžete určit, jak se dá tato situace vyřešit. hugh věděl, že nejlepší vyjednavači tuhle práci označují za balet, chůzi po laně, delikátní taneční kroky. A taky věděl, že je to všechno pitomost. Nikdo se nikdy neptal vyjednavačů, kterým daná situace skončila krveprolitím. vyptávali se jenom těch úspěšných, kterým strkali mikrofony před obličej a kteří cítili potřebu vylíčit svoji práci jako nějaké mystické umění. ve skutečnosti to byly kecy. A jenom obyčejná klika. hugh Mcelroy se obával, že mu štěstí už dochází. Prohlédl si místo děje, které se snažil ovládat posledních několik hodin. velicí středisko měl v improvizovaném stanu, který velitelství před pár týdny postavilo na místním trhu, aby tam veřejnost seznamovali s bezpečným odebíráním otisků dětem. Policisté v uniformách postávali okolo budovy jako modré korálky. Tisk se mačkal za policejním zátarasem. (Řekli byste, že mají dost rozumu, aby nelezli na dostřel ozbrojenému šílenci, ale kdepak, šance získat sledovanost evidentně převážila.) Po chodníku se jak prázdná výhrůžka povalovaly plakáty s obrovskými obrázky zárodků v děloze nebo ručně načmárané slogany: AdOPCe, Ne ABORCe! POLOvINA

zablesk zivota.qxp_Sestava 1 29.08.19 16:18 Stránka 17

ZÁBLESK

Ž I VO TA

PACIeNTŮ POTRATOvÝCh KLINIK NevYJde veN ŽIvÁ! Množily se tu sanitky zaplněné záchranáři se speciálními termopřikrývkami a přenosnými infuzemi s hydratací. Zásahovka čekala na signál. Její velitel, kapitán Quandt, se snažil hugha z toho případu vyšoupnout (a kdo by se mu divil?) a střelce sejmout násilím. Ale hugh věděl, že to Quandt neudělá, dokud to nebude bezpodmínečně nutné, když už je hugh jen kousek od toho, aby se mu george goddard vzdal. A přesně na to hugh spoléhal, když před pěti hodinami překročil druhé pravidlo vyjednávání o rukojmí, když se přiřítil na místo činu v neoznačeném autě a vyštěkl rozkazy na dva členy policejní hlídky, kteří sem dorazili první. druhé pravidlo vyjednávání kázalo: Nezapomeň, že je to jenom práce. vyjednávání o rukojmí není žádným testem tvé mužnosti. Není to příležitost zazářit jak rytíř v lesklé zbroji nebo si získat svých patnáct minut slávy. Možná to půjde po tvém, a možná taky ne, i když budeš odpovídat přesně podle učebnice. Neber si to osobně. Ale hugh hned od první chvíle věděl, že tohle dodržet nemůže, ne dneska, ne tentokrát, protože tohle byla dočista odlišná situace. Na klinice byl neznámý počet mrtvých těl a pět zajatých ještě žilo. A jedním z nich bylo jeho dítě. velitel zásahovky stál najednou přímo před ním. „Jdeme tam,“ oznámil Quandt. „Ze zdvořilosti vám to oznamuju.“ „děláte chybu,“ odpověděl hugh. „To je zase zdvořilost ode mě.“ Quandt se odvrátil a začal povídat do vysílačky na rameni: „Jdeme dovnitř za pět… čtyři…“ Najednou se mu zlomil hlas. „Stáhněte se! Opakuju – přerušuju!“ Právě toto slovo celou tragédii spustilo. hugh prudce zvedl hlavu a uviděl, co Quandta zarazilo.

zablesk zivota.qxp_Sestava 1 29.08.19 16:18 Stránka 18

J O D I P I C O U LT OVÁ

vchodové dveře kliniky se otevřely a vyšly z nich dvě ženy. dokud žila Wrenina máma s nimi, měla v obýváku na knihovně zelenec. Když odešla, táta ani Wren si nevzpomněli, že by ho měli zalívat, ale zelenec se úhynu bránil. Začal přerůstat květináč a natahoval se k oknu, vzpíraje se veškerým zákonům logiky i gravitace. Wren se cítila přesně tak. Kdykoli se otevřely dveře, tělo se jí toužilo vrhnout za světlem, tam ven na parkoviště k tátovi. Ale ven teď nevycházela Wren. Netušila, co táta řekl georgeovi při tom jejich posledním telefonátu, ale zabralo to. george pistoli zajistil a nařídil jí, ať odsune gauč, který zatarasoval dveře. Rukojmí si nemohli povídat, protože by je george slyšel, ale zašumělo to mezi nimi. Když Wren nařídil, aby odemkla, začala si dokonce myslet, že odsud možná ještě odejde celá. První se ven dostaly Joy a Janine. Potom george nařídil Izzy, ať vyveze v kolečkovém křesle doktora Warda. Wren si myslela, že propustí i ji, ale george ji popadl za vlasy a trhl s ní zpátky. Izzy se na prahu otočila s potemnělým výrazem, ale Wren na ni nepatrně zavrtěla hlavou. Tohle mohla být pro doktora Warda jediná naděje dostat se ven. A byl zraněný, musí ho odvézt. Je to přece sestra. „Wren…,“ řekla Izzy, ale to už za ní george zabouchl dveře a zavřel je na západku. Pustil Wren na tak dlouho, aby mohla přisunout gauč zpátky před dveře. Wren se hrdlo svíralo panikou. Třeba se jí takhle chce george pomstít za to, co mu provedla. Zůstala tady sama, s tímhle zvířetem. No, vlastně ne tak docela. Sklouzla pohledem k Olivinu tělu na zemi. Třeba je s Olive i teta Bex, na tom místě, kam odcházíte, když jste mrtví. Třeba tam obě na Wren čekají.

zablesk zivota.qxp_Sestava 1 29.08.19 16:18 Stránka 19

ZÁBLESK

Ž I VO TA

george klesl na gauč přede dveřmi a zabořil obličej do dlaní. Pořád držel pistoli. Ta na ni mrkala. „Zastřelíš mě?“ vyhrkla. george zvedl hlavu, jako by ho překvapilo, že se takhle vůbec ptá. Přinutila se neuhnout pohledem. Jedno oko mu malilinko utíkalo doprava. Ne natolik, aby vypadal divně, ale dost na to, aby bylo obtížné dívat se mu soustředěně do očí. Napadlo ji, jestli si musí vybrat, kterým okem se bude dívat. Přejel si zafačovanou rukou před tváří. Když byla Wren malá, brávala tátův obličej do dlaní, aby cítila strniště jeho vousů. Šustilo to. On se usmíval a ona si hrála na jeho bradu jako na hudební nástroj. „Jestli tě zastřelím?“ george se opřel. „To uvidíme.“ všechno se to stalo tak rychle. v jednu minutu byla Janine deguerreová rukojmí, v příští minutě už seděla v ošetřovatelském stanu, kde ji prohlíželi záchranáři. Rozhlížela se kolem sebe a snažila se najít Joy, ale druhou rukojmí, se kterou vyšla ze dveří, nikde neviděla. „Můžete se dívat za tím světlem, madam?“ požádal ji záchranář. Janine okamžitě obrátila pozornost k tomu mladíčkovi, kterému přitom nebylo o moc méně než jí – čtyřiadvacet. Zamrkala, když jí zamával baterkou před obličejem. Chvěla se. Nebyla jí zima, ale byla v šoku. dostala pistolí přes spánek a v hlavě jí pořád ještě tepalo. Sanitáři ji zabalili do metalické přikrývky, jaká se dává maratoncům po doběhnutí závodu. No, vždyť vlastně takový pomyslný maraton právě zvládla. Rozhodně překročila cílovou čáru. Slunce bylo nízko, stíny ožívaly, a tak bylo těžké rozhodnout, co je skutečnost a kde si s ní oči jenom hrají. Před pěti mi-

zablesk zivota.qxp_Sestava 1 29.08.19 16:18 Stránka 20

J O D I P I C O U LT OVÁ

nutami se ocitla v největším ohrožení života, a přece se teď v tom plastovém stanu obklopená policisty a ošetřovateli cítila osamělá. Jen to obyčejné přešlápnutí přes práh ji vrátilo na samý začátek: na druhou stranu. Natahovala se a hledala Joy. Třeba ji odvezli do nemocnice, jako doktora Warda. Anebo se Joy okamžitě, jakmile se Janine ocitla mimo doslech, dožadovala: Zbavte mě té potvory. „Asi bychom si vás měli nechat chvíli na pozorování,“ prohlásil ošetřovatel. „Nic mi není,“ trvala na svém Janine. „vážně. Chci jenom jít domů.“ Zamračil se. „Může s vámi dnes v noci někdo zůstat? Jen pro jistotu?“ „Ano,“ zalhala. Přidřepl si k ní policista. „Jestli se na to cítíte,“ řekl, „napřed vás odvezeme k nám na stanici. Potřebujeme vaši výpověď.“ Janine zpanikařila. vědí o ní? Musí jim to říkat? Je to jako jít k soudu a přísahat na bibli? Nebo může ještě malou chvíli být někým, kdo si zaslouží soucit? Přikývla a vstala. Policista ji jemně vedl ze stanu. držela si tu metalickou dečku na ramenou jako hermelínový plášť. „Moment,“ zarazila se, „a co ostatní?“ „Ostatní přivedeme, jakmile to bude možné,“ ujišťoval ji. „A co ta holka?“ chtěla vědět Janine. „už je venku?“ „Nedělejte si s tím starosti, madam,“ řekl. Začali na ni pokřikovat novináři, bombardovali ji otázkami jeden přes druhého. Policista se postavil mezi ní a tisk jako štít. Odvedl ji k čekajícímu policejnímu vozu. Když se v něm zavřely dveře, bylo tam k zalknutí. Policista řídil a Janine se dívala z okénka. Cestou na stanici projeli kolem billboardu. Janine ho poznala, protože pomáhala sehnat peníze na jeho zřízení. Byl na něm

zablesk zivota.qxp_Sestava 1 29.08.19 16:18 Stránka 21

ZÁBLESK

Ž I VO TA

obrázek dvou rozesmátých bezzubých děcek – jedno černé, jedno bílé. vĚdĚLI JSTe, stálo tam, Že MI SRdCe ZAČÍNÁ BÍT 18 dNÍ PO POČeTÍ? Janine znala podobných faktů spoustu. věděla taky, jak se na hranici života dívají různá náboženství a různé kultury. Katolíci věří, že život začíná početím. Muslimové věří v hranici čtyřiceti dvou dnů po početí, kdy Alláh vyšle anděla, aby spermii a vajíčko proměnil v cosi živého. Tomáš Akvinský hlásal, že potrat je vražda po čtyřiceti dnech u mužského zárodku a po osmdesáti dnech u ženského. Pak tu byla taky druhá strana – staří Řekové, kteří prohlašovali, že fetus je duše ve vegetativním stavu, a židé, podle nichž duše vstupuje do těla až při narození. Janine věděla, jak v rozhovorech tyto názory usměrňovat. Ale copak to mělo vůbec smysl? Může se okamžik vzniku života tak lišit jen podle toho, jak se na to díváte? Jak může zákon státu Mississippi prohlašovat, že embryo je lidská bytost, ale zákon v Massachusetts tvrdit něco jiného? Copak to není pořád to samé dítě, ať už bylo počaté v posteli v Jacksonu nebo na pláži Nantucketu? Janine se z toho svíralo srdce. Ale to se jí momentálně svíralo ze všeho. Brzy bude tma. Wren seděla na zemi v tureckém sedu a nespouštěla oči z george, který se předkláněl na pohovce, lokty opřené o kolena, zbraň volně v pravé ruce. Roztrhla poslední balení sušenek, které zbývaly v košíku s drobnostmi v odpočívárně. v břiše jí kručelo. dřív se bála tmy. Táta musel chodit do pokojíku s ní se zbraní v pouzdře a všechno tam zkontrolovat – pod postelí, pod matrací, na nejvyšších poličkách nad prádelníkem. Někdy se probouzela uprostřed noci s pláčem přesvědčená, že viděla ně-

zablesk zivota.qxp_Sestava 1 29.08.19 16:18 Stránka 22

J O D I P I C O U LT OVÁ

co zubatého a příšerného sedět v nohou postele, jak to na ni zírá žlutýma očima. Teď už to věděla: příšery jsou skutečné. Wren polkla. „Jak se jmenuje ta tvoje dcera?“ zeptala se. george zvedl hlavu. „drž hubu,“ okřikl ji. Štěkl to tak zprudka, až sebou trhla o kousek dozadu, ale přitom nohou zavadila o něco studeného a pevného. Okamžitě věděla, co to je – kdo to je. A jen polkla, aby nevykřikla. Přinutila se znovu posunout vpřed a pažemi si objala pokrčená kolena. „dcera tě určitě chce vidět.“ Střelec působil z proﬁlu ztrhaně a nepřístupně. „Ničemu nerozumíš.“ „určitě tě chce vidět,“ opakovala Wren. Já to vím, říkala si v duchu, protože já teď tátu vidět rozhodně chci. Lhala. Janine seděla na policejní stanici, naproti detektivovi, který zaznamenával její výpověď, a lhala. „Co vás dnes ráno přivedlo do Centra?“ ptal se mírně. „Šla jsem na cytologii,“ řekla Janine. To ostatní, co mu pověděla, byla pravda, a přece to znělo jako hororový ﬁlm: zvuk střelby, nečekaná váha těla zaměstnankyně kliniky, jak na ni dopadla a srazila ji k zemi. Janine se převlékla do čistého trička, které jí dali v sanitce, ale pořád cítila horkou krev té ženy (tolik krve to bylo), jak se jí vpíjela do šatů. Když se teď podívala na ruce, pořád čekala, že ji tam uvidí. „Co se stalo dál?“ uvědomila si, že si nevzpomíná, jak šly události za sebou. Jsou to jen pospojované okamžiky, záblesky: tělo se jí nekontrolovaně chvěje, když utíká; ruce tiskne ke střelné ráně zraněné ženy. Střelec trhne pistolí k Janine, Izzy stojí vedle něj a v ná-

zablesk zivota.qxp_Sestava 1 29.08.19 16:18 Stránka 23

ZÁBLESK

Ž I VO TA

ručí drží kupu zdravotnických zásob. Zvonil telefon, všichni ztuhli jako panáci ve výloze. Janine si připadala, jako by sledovala ﬁlm, u kterého musí vydržet, přestože ho nikdy ani vidět nechtěla. Když se dostala k části, kdy ji střelec praštil pistolí do hlavy, vynechala v mysli důvod. u zpovědi, když byla malá, se tomu říkalo lež z opomnění. Byl to taky hřích, ale jiné kategorie. A vůbec, někdy přece lžete, abyste ochránili druhé. A někdy proto, abyste ochránili sami sebe. Co už je jedna lež navíc? Během řeči plakala. Ani si to neuvědomila, dokud se k ní detektiv nenaklonil s krabicí kapesníčků. „Můžu se zeptat na něco já vás?“ řekla. „Jistěže.“ Polkla. „Myslíte si, že lidé dostanou, co si zaslouží?“ detektiv se na ni dlouze zadíval. „Nemyslím si, že si někdo zaslouží prožívat to, co přišlo dneska,“ pronesl nakonec. Janine přikývla. vysmrkala se a zmuchlala kapesníček v ruce. Rozrazily se dveře a dovnitř nakoukl policista v uniformě. „venku je nějaký pán, který tvrdí, že vás zná…?“ Janine za ním uviděla Allena – s jeho růžovými tvářičkami a kulatým břichem, který sám vtipkoval, že díky tomu břichu ví, jaké to je být těhotný. Allen vedl místní skupinu Práva na život. „Janine!“ vykřikl, protáhl se kolem policisty a objal ji. „Pane na nebi,“ povzdechl. „všichni jsme se za tebe modlili, holčičko.“ věděla, že se modlí za každou ženu, která projde vchodem Centra. Ale toto bylo něco jiného. Allen by nenašel klid, kdyby se jí něco stalo, protože to on sám ji tam vyslal jako špeha. Možná Bůh naslouchal, protože ji propustili. Ale pustili taky Joy, Izzy a doktora Warda. A co ti, kteří se ven živí nedostali? Jaký zlomyslný Bůh by si s nimi takto zahrával?

zablesk zivota.qxp_Sestava 1 29.08.19 16:18 Stránka 24

J O D I P I C O U LT OVÁ

„Odvezu tě domů a postarám se o tebe,“ vyhrkl Allen. „Slečna deguerreová si potřebuje odpočinout,“ dodal k detektivovi. detektiv se zadíval Janine do očí, jako by se chtěl ujistit, jestli jí to Allenovo komandování nevadí. A proč by mělo? dělala, co chtěl, od chvíle, co přijela do města, odhodlaná sloužit jeho misi, jakkoli jen dokáže. A věděla, že on to myslí dobře. „velmi rádi vás sami odvezeme, kamkoli budete potřebovat,“ ujistil ji detektiv. Nabízel jí volbu, ale jí to připadalo jako povýšenost a dokazování moci. „Musím si odskočit,“ vyhrkla. další lež. „Samozřejmě.“ detektiv ukázal směrem do haly. „Na konci chodby doleva, pak třetí dveře napravo.“ Janine se tam vydala a tu metalickou dečku si pořád tiskla k sobě. Potřebovala být chviličku sama. Na konci chodby byla další výslechová místnost, podobná té, ve které před okamžikem sama seděla. To, co se zevnitř jevilo jako zrcadlo, bylo odsud oknem. Joy tam seděla u stolu s policistkou. Než si Janine uvědomila, co dělá, na to okno zaklepala. Muselo to být slyšet, protože Joy se otočila jejím směrem, i když ji nemohla vidět. dveře do výslechové místnosti se otevřely a už u ní byla ta vyslýchající policistka. „Potřebujete něco?“ Janine se zadívala dveřmi Joy do očí. „Známe se,“ řekla. Joy po kratičké pauze přikývla. „Chtěla jsem jenom… Chtěla jsem se přesvědčit…“ Janine váhala. „Myslela jsem, jestli třeba nepotřebujete pomoct.“ Policistka si založila ruce na prsou. „ujistíme se, že má všechno, co potřebuje.“ „Já vím, ale…“ Janine se dívala na Joy, „dneska v noci bys neměla být sama.“

zablesk zivota.qxp_Sestava 1 29.08.19 16:18 Stránka 25

ZÁBLESK

Ž I VO TA

Cítila, jak Joyin pohled zatěkal k náplasti na jejím spánku. „Ani ty ne,“ řekla Joy. v nemocnici byl k liště klimatizační jednotky ve stropě přilepený kousek pásky. Mihotal se jako stužka v jakési nepravděpodobné oslavě, když tam Izzy ležela na zádech a předstírala, že doktorovy ruce na sobě vůbec nevnímá. „Tady to máme,“ zamumlal lékař. Přejel hlavicí sonografu nalevo, pak napravo, načež ukázal na rozmazanou obrazovku, ke kraji černé améby Izzyiny dělohy, kde se choulil bílý buráček zárodku. „No tak…, ukaž se…“ v jeho hlase zněla naléhavost. A pak to uviděli oba – záblesk tepu srdce. Cosi, co viděla v dělohách jiných žen bezpočtukrát sama. vydechla. Ani nevěděla, že zadržuje dech. doktor si vše změřil a zaznamenal. Otřel jí gel z břicha a přetáhl přes ni prostěradlo, aby ji zakryl. „gratuluji, paní Walshová,“ prohlásil. „všechno je v pořádku.“ Izzy se podepřela na loktech. „Moment… tohle je všechno?“ „Ano, přesně tak. hlídejte si, abyste v příštích dnech neutrpěla žádné křeče ani krvácení,“ dodal lékař, „ale s ohledem na to, jak je tep srdíčka silný, bych řekl, že tenhle chlapík – nebo děvče – se tu hodlá usadit. Bojovník po mámě.“ Oznámil, že jí vypíše propouštěcí zprávu, a zmizel za plentou, která oddělovala její kóji na pohotovosti od dalších. Izzy ležela na lehátku s rukama pod škrábavou dekou. Položila si je na břicho. Jakmile je přivezli do nemocnice, saniťáci ji uložili na lehátko vedle doktora Warda, přestože se jim snažila vysvětlit, že jí nic není. doktor protestoval. „Je těhotná,“ trval na svém, „takže prohlédnout.“ „To vy tady potřebujete doktora,“ dohadovala se.

zablesk zivota.qxp_Sestava 1 29.08.19 16:18 Stránka 26

J O D I P I C O U LT OVÁ

„už zase začíná,“ stěžoval si doktor Ward mladému záchranáři, který mu kontroloval přiškrcení. „Nedá si ani chvíli pokoj.“ Zachytil její pohled. „A já jsem za to ohromně rád,“ dodal tiše. Tehdy ho viděla naposledy. Zajímalo ji, jestli je na chirurgii a jestli mu zachrání nohu. věřila, že ano. Někteří lidé mají v osudu psáno, že přežijí. vyrůstala s otcem, který byl věčně bez práce, a s mámou, jež se marně snažila obstarat Izzy i její bratry dvojčata v domku tak malém, že všechny tři děti měly nejenom společný pokoj, ale i postel. dlouho ovšem netušila, že jsou chudí. Její máma je brávala s sebou, když sháněla drobáky. K večeři si chodili ulovit rybu. Někdy oslavovali Koloniální týden – to místo lustru svítili svíčkami. Když Izzy přemítala o svém životě, viděla v něm jasnou linii mezi minulostí a přítomností. dnes žila s Parkerem v domě třikrát tak velkém, než býval ten, ve kterém vyrůstala. Teoreticky byl jako princ z dobré rodiny, který se zamiloval do zadlužené Popelky, co studovala ošetřovatelství. Potkali se, když ležel v trakci kvůli zlomené noze. Jejich první rande spočívalo v tom, že ho umyla houbou, jak rád říkával. Parker chodil na Yale stejně jako jeho otec a dědeček a pradědeček. vyrůstal v eastoveru, té nejsnobštější čtvrti celého státu. Chodil do soukromých škol a už jako malý nosil miniaturní saka a kravaty. Byl borec. I práci – točil dokumentární ﬁlmy – mohl dělat jenom proto, že měl svěřenecký fond. Když šli někam na jídlo, Izzy si pořád objednávala to nejlevnější na jídelníčku. Mrazák měli věčně plný, ale ne proto, že by si teď nemohla dovolit chodit na nákupy, ale protože se nikdy nezbavíte pocitu, že můžou zase přijít horší časy. Jako by pocházeli z dočista jiných planet. Jak by mohli společně vychovat dítě?

zablesk zivota.qxp_Sestava 1 29.08.19 16:18 Stránka 27

ZÁBLESK

Ž I VO TA

Izzy dumala, jestli odteď už nebude tím zlomovým okamžikem jejího života něco jiného než den, kdy dostala první výplatu. Tím dnem bude dnešní střílení; odteď bude čas dělit na předtím a potom. Zpoza plenty vyhlédla sestra. „Jak se cítíte?“ „Jsem v pohodě,“ odpověděla Izzy a byla ráda, že roztřesené ruce schovává pod dekou. „Mám nějaké informace o pacientovi, na kterého jste se ptala…“ „doktor Ward?“ Izzy se posadila. „Ne, ta žena. Bex nebo tak nějak? Operaci zvládla dobře,“ sdělila jí sestra. „Teď je na jednotce intenzivní péče.“ Izzy se do očí draly slzy. Díky bohu. „A co doktor Ward?“ Sestra zavrtěla hlavou. „Ještě nic nevím. Ale poptám se.“ Soucitně se na Izzy zadívala. „Asi jste si dneska všichni museli projít učiněným peklem.“ To prošli. Jak se Izzy snažila zachránit Bex život, strčila jí prst do hrudníku a nahmatala polštář jejích namáhaných plic. A byla zacákaná krví doktora Warda. „Policie si s vámi chce promluvit,“ pokračovala sestra. „Čekají. Ale jestli se na to necítíte, moc ráda je pošlu pryč.“ „Mohla bych si napřed dojít na záchod?“ „To samozřejmě,“ ujistila ji sestra. Pomohla jí z lehátka a odvedla na toaletu. „Potřebujete pomoct?“ Izzy zavrtěla hlavou. Zavřela dveře a zamkla se. Opřela se o stěnu. Třas postoupil z rukou do celého těla. Cvakaly jí i zuby. Šok jako z učebnice. „vzpamatuj se,“ přikazovala si. Pustila vodu v umyvadle a opláchla si obličej. Osušila se papírovým ručníkem, podívala se do zrcadla nad umyvadlem a okamžitě toho zalitovala. vlasy se jí už dávno uvolnily z copu a vytvořily kolem obličeje

zablesk zivota.qxp_Sestava 1 29.08.19 16:18 Stránka 28

J O D I P I C O U LT OVÁ

rudou změť. Lékařské oblečení, které jí nabídli místo zakrvácených šatů, ve kterých ji přivezli, jí bylo velké a košile jí padala z ramene. Byla jako chabá nápodoba sexy sestřičky z erotických fantazií. většinu krve z ramen a krku už si omyla, ale sem tam ještě kapku uviděla. drhla se, až měla kůži celou zarudlou, a pak se vrátila na svoje lehátko. Před zástěnou postával policista. „Slečna Walshová? Jsem Thibodeau. doufal jsem, že byste mohla poskytnout krátkou výpověď.“ Odtáhla závěs a posadila se na lehátko. Nohy jí zůstaly viset ve vzduchu nad zemí. „Kde mám začít?“ Thibodeau se poškrábal perem za uchem. „No, asi na začátku?“ prohodil. „dneska ráno jste se vydala na kliniku?“ „Ano.“ „Jak dlouho tam pracujete?“ Než stačila Izzy odpovědět, ozval se hlas, který se jí dožadoval. Parker. Izzy sklouzla z lehátka a vyšla mu naproti. Parker už odstrčil sestru a rezidenta, kteří se ho snažili udržet před zabezpečenou zónou pro pacienty. „Parkere!“ vykřikla a on zprudka zvedl hlavu. „Izzy, panebože!“ Třemi dlouhými kroky byl u ní a tiskl ji v náručí. držel ji tak pevně, až skoro nemohla dýchat. Ale uvědomila si, že se v tom okamžiku přestala třást. Když ji sem sanitáři dovezli a sestra na příjmu se jí ptala, komu mají zavolat jakožto nejbližšímu člověku, z úst jí vyklouzlo Parkerovo jméno. To něco znamená, ne? Možná by mohli zapomenout na to, co je odděluje, a soustředit se na to, co je pojí. „Jsi v pořádku?“ zajímalo ho. Přikývla.