Issuu

Od kolébky ke slávě

PETR CECH 001 az 184.indd 1

25.10.18 9:23

PETR CECH 001 az 184.indd 2

25.10.18 9:23

Petr Čech / Jan Palička

Od kolébky ke slávě

KNIŽNÍ KLUB

PETR CECH 001 az 184.indd 3

25.10.18 9:23

PETR CECH 001 az 184.indd 4

25.10.18 9:23

Milí přátelé! Než se ponoříte do příběhů, které se odvíjejí na následujících stránkách, dovolte mi, abych poděkoval těm, kteří se zasloužili o to, že vůbec máte o čem číst. Zaprvé děkuju svým rodičům! Nejenže bych bez nich nebyl ani na světě, ale hlavně bych bez jejich podpory neměl šanci dokázat to, co se mi v životě podařilo. Sám už dneska vychovávám děti, takže vím, jak je podpora od nejbližších důležitá. Zápasy, tréninky, zápasy, tréninky a tak to bývá pořád dokola. Především víkendy se přizpůsobovaly tomu, jak jsem měl zrovna fotbal. Tím pádem musím poděkovat i sestrám, Markétě a Šárce. Zpětně chápu, že někdy nebyly nadšené, když za mě musely vyluxovat nebo utřít nádobí, protože jsem spěchal na hřiště. Obě hrály házenou, takže klidně mohly říct: „Pozor, brácho, my taky máme povinnosti!“ Ale vždycky mi fandily a podpořily mě, za což jsem jim vděčný. V průběhu kariéry jsem poznal spoustu trenérů a všichni mě něco naučili. Od každého jsem si něco vzal. To není fráze, ale fakt. V knize najdete hodně kapitol, ve kterých se o mých trenérech mluví podrobně, proto je nebudu jmenovat, raději poděkuju všem najednou: pánové, všichni jste pro mě byli důležití! Ať už jste mě vedli v žáčcích, dorostu nebo mezi dospělými. Největší díky patří manželce Martině, která se mnou všechny fotbalové peripetie prožívá od našich sedmnácti let. Úspěchy i neúspěchy. Ona je mou oporou. To ona mi vytváří zázemí, které každý fotbalista potřebuje, aby se mohl soustředit na kariéru a být úspěšný. Není to vždycky jednoduché, naštěstí Martina všechno zvládá na jedničku. Ještě jednou děkuju!

PETR CECH 001 az 184.indd 5

25.10.18 9:23

1 Míček z molitanu

Odjakživa nesnáším promrhaný čas a lelkování. Znám kluky, spoustu mých spoluhráčů, kteří si po obědě potřebují

zdřímnout, aby nabrali síly. Já ne, zbrzdilo by mě to. Do školy jsem chodil s lístečkem, že mě po obědě vyzvedávají rodiče. 6

PETR CECH 001 az 184.indd 6

25.10.18 9:23

Nesnesl bych zalézt do pyžama a jít si odpoledne lehnout. Nebo se jen tak poflakovat. Den co den jsem spěchal domů, do našeho pokojíku, abych si mohl hrát. Tam se skrývala velká část mého dětského ráje. Čtyři plus jedna v obyčejném paneláku v Lochotíně. Klasické sídliště na okraji Plzně. Jakmile jsem dorazil ze školy, letěla taška do kouta a honem jsem hledal plastovou hokejku a míček, který musel být z molitanu, aby se neomlátily zdi. Já totiž nesbíral angličáky, poštovní známky, nehrál jsem na hudební nástroje, pro mě existoval jen sport. Přes rok hokejbal a fotbálek, v zimě hokej. Asi to bude znít paradoxně, ale hokej jsem měl ze všeho nejradši. Stačilo, aby trochu nasněžilo, sníh se lehce udusal a už jsme jezdili za pukem. Anebo vzal pan správce hadici, vodou postříkal plácek před barákem a přes mrazivou noc vykouzlil parádní led. Voda neměla kam odtéct, byl tam pěticentimetrový obrubník. Každý zápas jsem bral děsně vážně. Štvalo mě, když někdo ze spoluhráčů dělal kraviny nebo někdo schválně kazil hru. Dneska jsou v Lochotíně rádi,

když se z celého sídliště sejde pět šest kluků, aby si zahráli. Nás bylo většinou tolik, že jsme museli střídat nebo se rozdělit na několik týmů. Doba se prostě mění. Za našich klučičích časů nebyly počítače, satelity, tablety, mobily, playstationy, televize mě moc nezajímala. Díval jsem se leda na sportovní přenosy a občas na Večerníček. Jako bych to znovu slyšel, když se v sedm večer ozvalo z reproduktorů: „Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, a dost možná ještě dál, je rybníček Brčálník.“ Rákosníčka jsem měl rád, taky nešiky Pata s Matem nebo Macha se Šebestovou. To byly klasiky. Ze všeho nejvíc jsem se ale těšíval na Krkonošské pohádky. Jak chamtivý pán Trautenberk láteří „himl hergot donrvetr krucajs element“ a nahání služebnictvo: „Kubo, Anče, hajnej!“, Ale televize netelevize, většinou všichni kluci z okolí po škole letěli rovnou ven. A já se přidal hned, jakmile jsem si odkroutil fotbalový trénink. Někdo z nás si zakryl oči, za zády vzal zamíchané hokejky, rozhodil je na dvě strany a velké hokejové bitvy mohly začít.

PETR CECH 001 az 184.indd 7

25.10.18 9:23

2 Proč jsem čekal na čuníka

Vážně jsem byl dost aktivní dítě, pořád jsem potřeboval něco dělat a nikdo mě nemohl udržet doma.

Ani o víkendech, kdy jsme jezdili k babičce. „Ahoj, babí! Ahoj, dědo!“ zavolal jsem na verandě a hned le8

PETR CECH 001 az 184.indd 8

25.10.18 9:23

těl ven. Kousek od Plzně měli prarodiče obrovský statek, na kterém roky pracovali, než jim ho komunistický režim sprostě ukradl a zabral. Zbyl nám dvůr, stodola, zahrada, venku pes, ovce, prase, králíci, slepice. Na stodolu jsme tam křídou nakreslili branku a šlo se na věc. Nahoře byl zavěšený basketbalový koš, hrál se tam i baseball, házená, běhalo se na čas. Pamatuju, jak se jednou konala velká rodinná brigáda. Ze dvorku jsme vykopali všechny drny, nahrnul se štěrk a mohli jsme mydlit i tenis. Celou zimu se lyžovalo nebo bruslilo na zamrzlém rybníku. Nejradši bych se okamžitě vrátil zpátky v čase… Z kuchyně voní babiččiny buchty, které cítím dodnes, když zavřu

oči a začnu vzpomínat. Vyjdu ven ze setnice a proti mně dvorek, na druhé straně velká komora, kam se dávala jablka a po zabijačce maso. O kousek dál chlívek, kde jsme babičce pomáhali čistit chlívek pro prase. No, my jsme spíš čekali v uličce, až čuník vyleze. Ryl do kamení, až to křupalo. A když konečně vykouknul, sedávali jsme mu na hřbet a jezdili na něm. S dědou jsem chodil na trávu, krmil králíky. Pamatuju vůni čerstvě posečené trávy i usušeného sena, vnímám chlad dlaždiček, na kterých jsme se večer celí špinaví sprchovali, i obrovskou péřovou duchnu, pod kterou jsme usínali. Nejdřív byla studená a za chvíli nádherně hřála. Až si někdy říkám: Kéž by i dnešní děti měly podobné zážitky.

PETR CECH 001 az 184.indd 9

25.10.18 9:23

3 Rodinná olympiáda Vzpomínám si, jak se jednou na statku u prarodičů konaly atletické závody. Rodinné! Na dvoře jsme

postavili stadion a už to jelo. Házeli jsme koulí, oštěpem, skákali do dálky, do výšky. Jako na opravdové

PETR CECH 001 az 184.indd 10

25.10.18 9:23

olympiádě. Za stojany se jen položily dvě veliké peřiny, ať dopady tolik nebolí. Můj táta byl schopný skočit o tyči skoro čtyři metry. Vzal dřevěné bidlo, rozběhl se, odrazil a letěl. Dopadl do mohutných molitanů. Byl to tvrďák. Po něm jsem zdědil sportovní geny. Atletika mu šla tak dobře, že ho vzali na vojnu do pražské Dukly, což byl (a pořád je) vyhlášený oddíl. Táta běhal dvoustovku a čtyřstovku, zvládal desetiboj. Má doma i bronz z mistrovství republiky. A taky hrával fotbal… O víkendech byl u nás jasný program. V sobotu se čekalo, až já dohraju svůj zápas, jelo se k babičce, pak táta v neděli odpoledne odehrál svůj zápas a jelo se zpátky. V Nezbavěticích jsem trávil sko-

ro celé prázdniny. Až na dva týdny, které jsme strávili s rodiči pod stanem. Naložili jsme červenou škodovku stopětku, napěchovali kufr, na střechu nandali obrovský vak se stanem a tradá! Směr? Přehrada Lipno na jihu Čech. Nebo autokemp Štilec u Českých Budějovic. Taky jsme jezdili kousek od Stráže k rybníku Sycherák. Stačilo postavit stan a už se bydlelo. V ložnici čtyři lehátka, táta spal v předsíňce u vařiče a nádobí. Zbytek prázdnin byl samozřejmě u babičky. Lezli jsme po trámech ve stodole, hráli si na kovboje. Ségry a sestřenka byly za indiány. Všichni jsme měli plastové pistolky z poutě, přepadávali jsme se a kradli indiánům koně. Nádherná a nezapomenutelná doba.

PETR CECH 001 az 184.indd 11

25.10.18 9:23

4 Jak jsme se ztratili Moje dětství bylo plné překvapení. Strejda pracoval v JZD, při žních jezdil s kombajnem – a já jezdil s ním. Vždycky mě fascinovalo, když jsem sledoval, jak kombajn požírá pole. Vjel rychlostí slimáka do vysokého obilí, a když se na konci pole otočil, zůstával za ním posečený lán. Jenže řídit kombajn bylo dost obtížné. Volant byl sice vepředu, ale zatáčelo se zadními koly, což znamenalo, že jste na reakci kol čekali třeba vteřinu a půl. Udržet rovnou lajnu, to bylo umění. Pamatuju, jak mi strejda půjčil kombajn poprvé. Nechal mě chvíli řídit a povídá: „Péťo, a teď se podívej za sebe.“ Ani jsem se nemusel otáčet. Jen jsem kouknul do zpětného zrcátka a viděl, jaká se za námi objevila šílená klikatice. Pravá, levá, pravá, levá. Všechno nakřivo. Jednou o prázdninách jsme se

všechny děti vydaly na dlouhou štreku za kombajnéry. Rousaly jsme přes les, přes bahno, najednou padla tma a před námi nebylo nic. Dohromady jsme musely ujít snad deset kilometrů, začaly jsme mít strach, doháněl nás hlad. Začaly jsme se mezi sebou dohadovat. „Co teď?“ „To musíme doběhnout.“ „Zvládneme to?“ „Anebo se ztratíme?“ Já byl v partě skoro nejmladší, takže jsem jen čekal na rozhodnutí rady starších. Kombajnéři jezdili jako šílenci, kosili jedno pole za druhým a tam, kde měli být, už dávno nebyli. A protože nepadla rosa, mohli pracovat do půlnoci. My, ztracené děti, jsme je na poslední chvíli našly. Uf, spadl nám kámen ze srdce! Autobus, který kombajnérům vozí jídlo, nás vzal zpátky 12

PETR CECH 001 az 184.indd 12

25.10.18 9:23

domů, jinak bychom se všichni dotrmáceli tak ve tři ráno. Stejně jsme dostali vyhubováno, rodiče o nás měli strach. Takové lumpárny by se prostě dělat neměly. Jestli můžu ještě chvíli zůstat u řízení, tak jsem kromě obrovského kombajnu poznal i kouzlo dědovy staré oktávky. Byla to škodovka,

řazení měla na volantu, dveře se otvíraly podivně a ztuha. Já tu dobu nezažil, ale dřív se to auto používalo i jako sanitka. Když ještě táta hrával fotbal, jezdívali jsme s oktávkou krásné štreky po kraji. Děda mě suverénně šoupnul na přední sedadlo a vyráželi jsme fandit.

PETR CECH 001 az 184.indd 13

25.10.18 9:23

5 První školní den

Nebudu si vymýšlet, do deseti let se mi vzpomínky prakticky jen míhají. Zůstávají útržky, což se týká i bráchy, kterého si moc nepamatuju.

Měli jsme být dvojčata, ale narodili jsme se tři. Nejdřív Michal, kterého doktoři na ultrazvuku přehlédli. Byl těžce nemocný a bohužel umřel, když mu byly dva roky. 14

PETR CECH 001 az 184.indd 14

25.10.18 9:23

Zůstává mi jen matná vzpomínka a pár fotek, na kterých mu máma podpírá hlavu. Naši z toho byli dlouho špatní a nikdy o tom před námi nemluvili. Byla to strašná rána. Já to moc nevnímal. Až později, když jsme bráškovi chodili na hrob dávat kytičku. Nebo ho pozdravit na naše společné narozeniny nebo na Vánoce. Já byl z trojčat prostřední, jako poslední přišla na svět ještě Šárka. Dodneška jí to připomínám, když si moc vyskakuje: „Hele, klídek, kdo je z nás starší?“ To ji vždycky usadí. Ale ne, my se už nehádáme. Vidíme se tak málo, že si ten čas užíváme. Jako děti, no to bylo něco jiného. Doktoři tvrdí, že už v břichu jsem ségře zlomil nohu. Ležela vedle mě a narodila se s naštíplou kostí. Možná je to kec, ale jizvičku na noze měla. Ani první den ve škole mi v paměti téměř neutkvěl. Dvacetiminutová cesta z domova. Sraz před školou. První kroky do třídy. Vstávali jsme před sedmou, protože nás lákalo to nové dobrodružství. Se Šárkou jsme měli všechno připravené, jako vzorní prvňáčci,

dvojčata. Penály, aktovky, svačiny. Jen v barvě tašky jsme se lišili. Já modrá, ségra červená. Před školou byl šrumec, spousta dětí, překřikovaly se, předváděly se a rodiče koukali na všechny strany, aby porozuměli, co se vlastně děje a kam se má jít. My byli silný ročník 1982, bylo nás jako mravenců. Já se držel Šárky a ona se držela mě. Nerozluční! Stejná třída, stejná lavice. Já na levé straně, protože jsem levák. Kdybych seděl napravo, jen bych ségru strkal při psaní a kreslení. Už jsme to měli nacvičené z domova. „Dobrý den, jmenuju se Alena Tichá a budu vaše třídní učitelka,“ ozvalo se zpředu, když vešla ta paní s krátkými černými vlasy. Byla to první slova, která jsem ve škole uslyšel. Já se na paní učitelku díval jako na obrázek, ale to je asi normální reakce prvňáčka. Byla mladá, milá a starostlivá. Měl jsem rád její něžný hlas. Tu paní jsem pak potkával každý všední den, celý rok. Ale jen jeden. Pak odešla, protože byla těhotná. Možná to bude znít divně, ale zbyl mi po ní jen nakreslený krteček v památníčku.

PETR CECH 001 az 184.indd 15

25.10.18 9:23

6 Jedničky mě baví Asi vás nepřekvapím. Vůbec mi totiž nebylo jedno, jaké známky nosím ze školy.

Co se vám vybaví, když se řekne škola? Mě ze všeho nejdřív napadne stereotyp. Aspoň u nás to tak chodi-

PETR CECH 001 az 184.indd 16

25.10.18 9:23

lo den co den. Máma nás před sedmou probudila, obléknout, vyčistit zuby a na stole už ležel připravený krajíc chleba. Se sýrem, s máslem, s marmeládou, s ředkvičkami. Vlastně nechápu, jak to rodiče mohli všechno stíhat, vždyť táta odcházel do práce ještě o hodinu dřív. My sbalili svačinu a mazali do školy. V první třídě jsem sedával vzadu, tam bývalo moje místo. Když zavřu oči a vrátím se časem, před sebou v dálce vidím černou tabuli popsanou bílou křídou a před ní paní učitelku, jak rozvážně pochoduje a vypráví: „Kdo mi řekne, jaké to je zvíře? Žije na souši, vlastně spíš na ledu. Když ťape, legračně se u toho kolébá. Je černobílé, má zobáček.“ Učitelka koukala po třídě, jestli už se někdo hlásí, a ještě stačila napovědět: „Je to vlastně pták, jen má krátká zakrnělá křídla. Létat nemůže, zato krásně plave.“ Holčina v první lavici vypálila ruku, že ví: „Čutňák! Čutňák!“ Dodnes, když vidím tučňáky, vybaví se mi spolužačka Jitka z první třídy.

Před druhou třídou jsme měnili školu. Říkalo se jí U Chanosu kvůli fabrice poblíž. Znovu jsem seděl v poslední lavici, abych měl o všem přehled a zároveň klid. Vepředu se neschováte, vzadu jo. Vůbec mi nepřijde, že bych se ve škole něčím nervoval. Měsíce se střídaly a učení šlo jako po drátkách. Samé jedničky, sem tam nějaká dvojka. Nemyslete si, mně záleželo na tom, jaké známky domů nosím. O pár let později jsme dokonce s kamarádem Markem ve sbírání jedniček soutěžili. Marek byl druhý brankář ve třídě a výborný student. Hecovali jsme se: Kolik jedniček budeš mít v žákovské knížce, než dostaneš jinou známku? Pět. Deset. Patnáct. Osmnáct? Když pak do „žákajdy“ přistála dvojka, mrzelo mě, že se jedničkový řetěz přetrhnul. O trojkách ani nemluvím, z těch jsem býval nepříčetný. I sbírání dobrých známek pro mě byla motivace, výzva a zároveň soutěž. A znáte mě, chtěl jsem být nejlepší – v čemkoli, učení nebylo výjimkou. Takový jsem prostě já.

PETR CECH 001 az 184.indd 17

25.10.18 9:23

7 Ty magnetky jsem neukradl!

Ale nemyslete si, i mě potkaly ve škole trable. Až do deváté třídy jsem na vy-

svědčení nosil samé jedničky, tím pádem jsem se nemusel strachovat, když jsem vyplňoval přihlášku 18

PETR CECH 001 az 184.indd 18

25.10.18 9:23

na střední školu. S prospěchem bez kaňky by mě přijali prakticky všude. A taky že ano! Musím se přiznat, že první vážný průšvih jsem si schoval na druhou třídu. Já, naprosto bezproblémový žáček, jsem dostal černý puntík a poznámku do notýsku. Přitom šlo o naprostou banalitu. Zrovna jsme od rodičů dostali magnetky a doma je přichytávali na všechno kovové, co jsme kde našli. Nenapadlo mě nic lepšího než si ty černé magnety vzít druhý den do školy. Rovnou na tělocvik. Učitelka rozložila žíněnky a my museli podle instrukcí dělat kotrmelce. To by samozřejmě nebyl

žádný problém, jenže já měl v kapsičce u červených trenýrek, které byly tehdy na tělocvik povinné, zatracené magnetky. Po každém kotrmelci nějaký vypadl. „Petře!“ křikla učitelka, když ztratila trpělivost. Až se mi leknutím zastavil dech. Marně jsem vysvětloval, že magnetky jsou dárkem od rodičů. Jen jsem si je vzal do školy, abych se mohl předvést před spolužáky. Bohužel učitelka byla přesvědčená, že jsem je ukradl ve třídě. Taková ostuda. Však mi trvalo, než jsem tu poznámku doma přiznal…

PETR CECH 001 az 184.indd 19

25.10.18 9:23

8 Lekce od paní Sýkorové

Ještě jednou jsem měl strašlivý knedlík v krku, když jsem musel rodičům doma při večeři vysvětlovat zbytečný školní přehmat. To když

mi paní Sýkorová nasolila čtyřku z diktátu. Už jsem chodil na druhý stupeň, na sportovní školu, a dodnes mě ta čtyřka mrzí. 20

PETR CECH 001 az 184.indd 20

25.10.18 9:23

Mimochodem, paní Sýkorová je maminkou bývalého slavného hokejisty Petra, který vyhrál dvakrát Stanley Cup. Nejdřív s New Jersey Devils a pak s Pittsburgh Penguins. Byl i dvakrát mistrem světa. Skvělé pravé křídlo. Vždycky jsem ho obdivoval, když kroužil kolem fotbalového hřiště na oválu. Byl o pět let starší. Samý sval, ramena velká jako almaru, hlava vzpřímená. Kvůli němu jsme sledovali, jak si vede plzeňská Škodovka v hokeji. Ligu hrál už v šestnácti, nastoupil na jednu třetinu a hned dal dva góly. Talent jako hrom, náš vzor. Ještě mu nebylo dvacet a už hrál v Americe. I jeho maminka byla fajn, ale ta čtyřka…

Představte si pátou třídu a v ní hordu rozjívených kluků, divočáků, kteří chtějí od rána do večera čutat do míče. A mně se to tenkrát trochu vymklo kontrole, protože jsem při diktátu nedával pozor. Jakmile jsem přecvaknul do správného režimu, našel jsem po sobě čtyři hrubky. V duchu jsem si nadával, celé to přeškrtal a přepsal. Jenže jsem o minutku nestihl limit, odevzdal papír pozdě a uslyšel: „Tohle neuznávám!“ Ještě jsem si zkusil vyprosit druhou šanci, jenže paní Sýkorová dál seděla za katedrou, brýle jí u toho visely na tmavé šňůrce a její reakce se neměnila: „Je mi líto, Petře.“ Polila mě zlost, protože jsem věděl, že to bylo kvůli koncentraci. Třeba jsem tu lekci potřeboval.

PETR CECH 001 az 184.indd 21

25.10.18 9:23