0040420

Diane Chamberlainová NUTNÉ LŽI

22. ČERVNA 2011

1 Brenna

Měla jsem velmi podivné přání – přijet k úplně cizím lidem a nahlédnout k nim do šatny. Jak jsem tak projížděla čtvrtí a hledala tu správnou adresu, rostl ve mně neklid. Tady to je – číslo 247. Nečekala jsem, že dům bude tak velký. Stál stranou od sousedních parcel na silnici s mírnými serpentina­ mi a z obou stran ho obklopovaly obrovské magnolie, vysoké duby a pukolové keře. Byl natřený nažloutle máslovým odstínem a s bílými římsami vypadal v časném ranním slunci čistě a nevinně. Všechny budovy, které jsem míjela, i když se lišily architektonickým stylem, působily majestátně, ale zároveň přímo vybízely k návštěvě. Městečko Raleigh jsem sice vůbec neznala, ale tahle čtvrť rozhodně musela být jednou z nejkrásnějších ze staré zástavby. Zaparkovala jsem u obrubníku a vykročila po pěšině. Na obou stranách širokých schodů vedoucích na terasu, která se táhla kolem celého průčelí, bujely rostliny v květináčích. Mrkla jsem na hodinky. Na návrat do hotelu mi zbývala hodina. Nebyl tedy žádný spěch, ale nervy jsem měla na pochodu. Doufala jsem, že spousta věcí, z nichž většinu nijak neovlivním, dnes proběhne hladce. Stiskla jsem zvonek a uslyšela, jak uvnitř vyzvání. Zahlédla jsem, jak se někdo ve světle pohnul, a potom se otevřely dveře. Stála

8

| Diane Chamberlainová

v nich žena asi kolem čtyřicítky, nejmíň o deset let mladší než já. Usmála se, i když vyčerpaný výraz tím nezakryla. Zmocnily se mě výčitky svědomí, že ji obtěžuju tak brzy. Měla na sobě bílé kraťasy, růžové pruhované tričko, tenisky a byla výrazně opálená. Patřila mezi drobné, dokonale barevně sladěné a nanejvýš elegantní ženy, ve srovnání s nimiž jsem si vždy připadala neupravená, přestože jsem věděla, že mi to v černých kalhotách a modré halence sluší. „Jste Brenna?“ vyslovila a prohrábla si velmi nakrátko ostříhané blonďaté vlasy. „Ano,“ přisvědčila jsem. „A vy budete určitě Jennifer.“ Zalétla pohledem za mě. „Nepřijela s vámi?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Myslela jsem si, že přijde, ale na poslední chvíli se omluvila, že to prostě nezvládne.“ Jennifer přikývla. „Dnešek pro ni musí být moc těžký.“ Ustoupila ode dveří. „Pojďte dál. Přes léto jsou děti ze školy doma, ale dnes ráno jely na plavání, takže máme štěstí. Nikdo nás nebude rušit. Děti se pořád na něco vyptávají.“ „Díky,“ přijala jsem pobídku a prošla kolem ní do předsíně. Potěšilo mě, že doma nikdo jiný není. Abych byla upřímná, nejradši bych měla dům jen sama pro sebe. Moc ráda bych se tu porozhlédla. Ale kvůli tomu jsem nepřijela. „Můžu vám něco nabídnout?“ zeptala se mě Jennifer. „Kávu?“ „Nene, díky.“ „Tak pojďte dál. Provedu vás.“ Zavedla mě k širokému točitému schodišti a v naprostém tichu, které narušovalo jen vrzání mých bot na nablýskaném tmavém tvrdém dřevě, jsme vyšly nahoru. „Jak dlouho tady bydlíte?“ zeptala jsem se, když jsme se dostaly do patra. „Pět let,“ odpověděla. „Úplně jsme to tu předělali, pokoje znovu vymalovali a vyměnili krycí lišty. I ve všech šatnách, kromě té jediné.“

N U TNÉ LŽI

| 9

„Proč jste ji taky nevymalovali?“ chtěla jsem se dozvědět a následovala ji krátkou chodbou. „Žena, od které jsme dům koupili, nás výslovně požádala, ať to neděláme. Tvrdila, že předchozí pár jí kladl na srdce totéž, i když nikdo nechápal důvod. Ukázala nám ten nápis. Manžel by ho byl nejradši přetřel – myslím, že mu nahání hrůzu –, ale rozmluvila jsem mu to. Je to jen šatna. Takže proč by mělo někomu vadit, že ji necháme v původním stavu?“ Došly jsme k zavřeným dveřím na konci chodby. „Dokud jste mi nezatelefonovala, vůbec jsem netušila, co to znamená.“ Otevřela dveře. „Teď tu má pokojík naše dcera, tak prosím omluvte ten nepořádek.“ Mně to jako nepořádek nepřipadalo. Pokoj mých dvou dcer, dvojčat, vypadal mnohem hůř. „Kolik jí je?“ „Deset. A právě teď je posedlá Justinem Bieberem.“ Pokynula rukou k levandulově vymalovanému pokoji, který byl téměř od podlahy ke stropu polepený plakáty. „Lepší už to nebude,“ usmála jsem se. „Divím se, že jsem pubertu u svých holek vůbec přežila.“ Pomyslela jsem na svou rodinu v Marylandu – na manžela, dcery a jejich malé děti – a nesmírně se mi po nich zastesklo. Doufala jsem, že do víkendu, až tohle všechno skončí, budu zase doma. Jennifer otevřela dveře do šatny. Byla to místnůstka, jaké se dělávaly ve starších domech, přeplněná oblečením na ramínkách a chaoticky poházenými botami na zemi. Zamrazilo mě, jako by kolem mě proklouzl do pokoje duch. Přitiskla jsem si paže k tělu a Jennifer zatáhla za provázek a rozsvítila. Odsunula oblečení. „Tady,“ ukázala na levou stěnu asi ve výšce kolen. „Nepotřebujete baterku? Nebo to tu můžu vyklidit. Vlastně jsem to měla udělat už předtím, než jste sem přijela.“ Vzala oblečení do náruče a chvíli zápasila s ramínky, aby celou tu hromadu odnesla ze šatny. Dovnitř vniklo světlo a já si v těsném prostoru přidřepla a odstrčila růžové tenisky a sandály.

10

| Diane Chamberlainová

Konečky prstů jsem zlehka přejela po slovech vyrytých ve stěně. Kolem písmen se stará barva drolila. „Byly jsme tady. Ivy a Mary.“ Náhle mě přemohl strach, který tu kdysi musely prožívat, i jejich odvaha. Vstala jsem a otřela si slzy z očí. Jennifer se dotkla mé paže. „Není vám nic?“ „Zvládnu to,“ odpověděla jsem. „Jsem vám vděčná, že jste ten nápis nepřemalovali. Takhle mi to připadá ještě skutečnější.“ „Jestli se odsud někdy odstěhujeme, povíme novým majitelům, ať to taky nechají být. Je v tom kus historie, viďte?“ Přikývla jsem. Vzpomněla jsem si, že mám v kabelce telefon. „Můžu si to vyfotit?“ „Samozřejmě!“ přisvědčila Jennifer a se smíchem dodala: „Hlavně nezvěčněte i ten dceřin binec.“ Vytáhla jsem telefon a poklekla vedle nápisu na zdi. Vyfotografovala jsem ho a znovu pocítila přítomnost přízraku, tentokrát mě však zahalil, jako by mě objímal.

1960

2 Ivy

Zametla jsem podlahu v sušárně na tabák v naději, že dostanu šanci promluvit si s Henrym Allenem. Jenže pracoval na druhé straně pole s mulami a zdálo se, že s tím hned tak neskončí. Proto nemělo smysl, abych se tu ještě zdržovala. Celodenní dřina skončila, a kdyby mě pan Gardiner zahlédl, divil by se, co tu pořád dělám. Samozřejmě že Mary Ella se už taky vytratila. Nechtěla jsem vědět, s kterým klukem – nebo mužem – odešla. Nejspíš je někde v lese. Možná u potoka, kde stromy a spleť zimolezu vytvářejí soukromí, v němž si člověk může dělat, co chce. To místo dobře znám a nejspíš ho zná i Mary Ella. Henry Allen mi ale neustále opakuje: „Nemysli na to,“ takže se to snažím pustit z hlavy. Moje sestra udělá všechno, co se po ní chce, a já ani nikdo jiný s tím nic nezmůžeme. Snažila jsem se jí vysvětlit, že nemůžeme mít v domě další dítě, ale upřela na mě vpadlé oči, jako bych mluvila cizí řečí. Když se na vás Mary Ella takhle podívá, je jasné, že vůbec ničemu nerozumí. Je jí sedmnáct, takže je o dva roky starší než já, ale vypadá to, jako bych byla její máma. Dělám, co můžu, abych jí nedovolila sejít z úzké cesty vedoucí do nebe. Někdy mám pocit, že jsem máma úplně všech. Zamířila jsem domů po Deaf Mule Road, která vede mezi dvěma tabákovými poli táhnoucími se do dálky. Už jsem se na ty lány

12

| Diane Chamberlainová

tabáku, který ještě musíme sklidit, nemohla ani podívat. Po celodenní práci jsem stále měla prsty ulepené od nikotinu, a dokonce i vlasy mi páchly tak, jako bych v nich měla tér. Za chůze jsem si vytáhla zpod šátku blonďatý pramen a pozorně se na něj zadívala, vypadal ale úplně stejně jako dřív. Jako suché seno. Tak se jednou o mých vlasech vyjádřila babička. Je to moje vlastní krev, a přece ji vůbec nezajímalo, jestli se mě tím dotkne. Přesto měla pravdu. V naší rodině je nejkrásnější Mary Ella. Má růžové tváře, na hlavě dlouhé bujné kadeře v barvě kukuřice a světlé šedomodré oči. „Ten její vzhled je prokletí,“ říkává pořád babička. „Stačí, aby vyšla ze dveří, a všichni kluci v okrese Grace přijdou o rozum.“ Zula jsem si boty a ucítila pod chodidly měkký prach. Možná to byl ten nejlepší pocit za celý den. Dělávala jsem to pravidelně – chodila jsem bosa po prašné cestě mezi patrovou farmou Gardinerových a naším domkem – a přitom jsem měla pocit, jako bych šlapala po matčině starém rozedraném černém aksamitovém šátku. To byla prakticky jediná věc, která mi po ní zůstala. Spávala jsem s ním, ale když teď se mnou ležel v posteli malý William a Mary Ella, tak tam už na nic jiného nebylo místo. Na mámu mi zbyly jen vzpomínky, ze kterých po tolika letech zůstaly jen nesourodé útržky. Došla jsem na konec cesty a prudce odbočila do lesa. Pěšina byla hrbolatá, plná kořenů a kamenů, ale znala jsem každý z nich. Než jsem se dostala na otevřenou planinu zarostlou plevelem, znovu jsem se obula a potom uslyšela, jak malý William brečí. Řval jako pominutý a babička na něj křičela, ať je zticha, takže jsem se rozeběhla, abych se tam dostala dřív, než ho praští. Obávala jsem se, že ho tluče celé odpoledne. Nebyla zlá, ale když jí kvůli revmatismu začaly pálit ruce a klouby zrudly, snadno vybuchla. Tvrdila, že poté co vychovala našeho tátu a potom i mě a Mary Ellu, si už myslela, že s péčí o děti skončila. Jenže pak najednou přišel na svět malý William. „Jsem tady!“ zavolala jsem a vběhla na dvůr. Kolo, na kterém jsme s Mary Ellou jezdívaly, leželo v prachu převrácené na straně,

N U TNÉ LŽI

| 13

a tak jsem ho přeskočila a oběhla hromadu dříví. Malý William stál na zápraží, vyboulená plenka mu visela až k tlustým kolínkům, obličej měl celý rudý a po špinavých tvářích mu tekly slzy. Černé vlasy měl tak husté, že vypadaly jako paruka. Jakmile mě uviděl, napřáhl ke mně ruce. „Už jsem tady, chlapečku!“ chlácholila jsem ho a vzala ho do náruče. Jako vždy se hned utišil, ale tělíčko se mu stále třáslo doznívajícím pláčem. Kdyby se mnou byla Mary Ella, sáhl by po ní – pozná svou mámu –, ale právě teď byl jen můj. „Mám tě, zlatíčko,“ pošeptala jsem mu do ucha. Podívala jsem se otevřenými dveřmi do domu a snažila se najít babičku, ale bylo tam šero, takže jsem viděla jen konec ošoupané pohovky, na který otevřenými dveřmi dopadalo sluneční světlo. Babička nechávala celý den zatažené rolety, aby v domě bylo chladněji. Když jsem byla malá, nechal pan Gardiner zavést do našeho domu elektřinu, ale babička zřejmě stále nepřišla na to, k čemu slouží. Přesto na tom nezáleželo. Jediné skutečné světlo v domě bylo to, které jsem právě držela v náručí. „Přebalím tě,“ prohlásila jsem a překročila práh. Na dvou oknech vpředu jsem vytáhla popraskané staré rolety, abych dovnitř vpustila trochu světla, a po místnosti začala poletovat smítka prachu. Ve dveřích do kuchyně se objevila babička. V levé ruce držela balík složených plen a ručníků a pravou se opírala o hůl. „Mary Ella s tebou není?“ zeptala se, jako by to snad bylo něco výjimečného. „Ne…“ Políbila jsem ji na tvář a přísahala bych, že má vlasy o něco šedší než ráno, když několik hodin pomáhala ukládat tabák do stodoly. S opuchlými pažemi, třemi bradami a skloněnou chůzí mi stárla před očima. Měla cukrovku a vysoký krevní tlak a já si dělala starosti, že o ni přijdeme. Člověk musí počítat s tím, že nic dobrého nevydrží navěky. Přesto jsem nebyla pesimistka. Paní Rexová, moje učitelka, která mě učila před dvěma lety, mě

14

| Diane Chamberlainová

upozornila, že patřím mezi lidi, kteří se na všechno dívají z lepší stránky. Vzpomněla jsem si na ni pokaždé, když jsem začala mluvit nespisovně, a většinou jsem se opravila. „Pokud budete mluvit jako hlupáci, nikam se v životě nedostanete,“ vštěpovala nám. Tedy ne že bych se někam drala. Volnou rukou jsem si vzala prádlo od babičky a z ručníků ke mně zavanul čerstvý vzduch. „Třeba přinese od pana Gardinera nějaké jídlo navíc,“ prohodila jsem ve snaze myslet pozitivně. Chtěla jsem, aby se babička přestala mračit. Pan Gardiner, táta Henryho Allena a majitel nekonečných tabákových polí, dával jednou nebo dvakrát týdně Mary Elle něco málo z vlastní zahrady a někdy i maso z udírny, aby nám přilepšil. Docela klidně to vše mohl dát i mně, ale zřejmě si zakládal na tom, že je Mary Ella nejstarší. Nebo to možná dělal proto, že byla matka a myslel si, že by měl malý William dostat něco lepšího. Nebyla jsem si jistá. Věděla jsem jen, že ty příděly navíc potřebujeme. Pan Gardiner se o nás staral v mnoha ohledech. Dal nám ledničku a nová kamna na dřevo tak velká, že když jsme nechali otevřené dveře – což bylo snadné vzhledem k tomu, že se stejně nedaly úplně zavřít –, teplo se rozšířilo až do ložnice. Když Mary Elle začalo růst břicho, chtěla babička požádat pana Gardinera o vnitřní rozvod trubek, ale pak došla k závěru, že po něm už radši nic chtít nebude. „Pověděla mu Mary Ella, že nám na zahradu zase chodí vysoká?“ zeptala se. Zvěř nám pronikala do zahrady, ať jsem to políčko úrodné půdy, na kterém nás pan Gardiner nechával pěstovat vlastní zeleninu, obehnala jakýmkoliv množstvím drátu. „Ano,“ přisvědčila jsem, ačkoliv jsem mu to sdělila já. Mary Ella si s panem Gardinerem moc ráda nepovídala. Vlastně toho celkově moc nenamluvila. „Dostala jsi zaplaceno?“ zeptala se mě babička jako každý den. „Dám ti ty peníze hned, jak tohle mrně přebalím,“ odpověděla jsem a vešla do ložnice. Ve srovnání s dalšími dělníky nám pan

N U TNÉ LŽI

| 15

Gardiner platil almužnu, ale nechával nás tu zadarmo bydlet, takže jsme si nestěžovali. Položila jsem malého Williama na postel a začala ho bláznivě lechtat, protože jsem chtěla slyšet, jak se chichotá. Několik minut jsme se s velkou radostí váleli po posteli a oba jsme pouštěli dnešní starosti z hlavy. Ráda jsem ho pozorovala, protože byl krásný. Když jsem mu prohrábla černé vlásky, byly hebké jako hedvábí. Měl dlouhé husté černé řasy a tak tmavé oči, že vypadaly taky skoro černé. Mary Ella měla ještě světlejší vlasy než já. Nelíbily se mi úvahy, po kom asi malý William tu černou barvu zdědil. Za oknem šustily stromy a malý William se na ně podíval. Kdysi jsme si dělaly starosti, že je možná hluchý, protože se zdálo, že nereaguje na zvuky. Paní Werkmanová a sestra Ann říkaly, že bude možná muset chodit do školy pro hluchoněmé, takže jsem pokaždé, když něco uslyšel, v duchu slavila. „Máma?“ zeptal se a zvedl hlavu, aby vyhlédl z okna. Jiné slovo neuměl a paní Werkmanová tvrdila, že to není dobré. Ve dvou letech by už prý měl znát víc výrazů. Nelíbilo se mi, že na něm neustále nachází chyby, a tak jsem jí pověděla, že je prostě zamlklý jako Mary Ella. Žádný mluvka jako já. „To byl jen vítr,“ prohodila jsem a přitulila se k jeho zpocenému krčku. „Máma přijde brzy.“ Doufala jsem, že nelžu. V kuchyni jsem si posadila malého Williama na klín a krmila ho, zatímco babička dělala salát ze zbytků kuřete, které jsme jedli skoro celý týden. Už se šeřilo a Mary Ella pořád nebyla doma. Malý William neměl hlad, neustále mi odstrkoval ruku a kousky jídla mu padaly ze lžíce. „Vždycky je u večeře jako z divokých vajec,“ postěžovala si babička.

16

| Diane Chamberlainová

„Ne, není,“ bránila jsem ho. Nesnášela jsem, jak o něm mluví. Vsadila bych se, že tak kdysi mluvila i o mně a Mary Elle. „Jen potřebuje trochu obejmout, viď, Williame?“ Pohoupala jsem ho a on se mě chytil jako opička. Paní Werkmanová říkala, že bychom ho už neměly při jídle chovat, ale měl by sedět na židli u stolu, na špalku dřeva, na kterém jsme s Mary Ellou sedávaly, když jsme byly malé. Ráda jsem ho však držela a na mém klíně tolik nevyváděl. V takových chvílích mi připadalo, že si vzpomínám, jak mě tak držela máma. „To těžko,“ utrousila babička, když jsem se jí s tím jednou svěřila. „Moc často vás nechovala.“ Přesto jsem si to pamatovala. Nebo jsem si to jen představovala, ale i tak to bylo skoro stejně příjemné. Babička nabrala ze sklenice majonézu, vmíchala ji do salátu a přitom celou dobu vyhlížela z okna. „Ani se nenadějeme a bude tma. Radši se běž po sestře podívat. Ta holka jednou zapomene i cestu domů.“ Nechala jsem malého Williama, aby si prsty nacpal kousek kaše do pusy. „Nemám tušení, kde je, babi.“ Přesto jsem se ji musela pokusit najít, jinak bychom si o ni dělaly celou noc starosti. Vstala jsem, podala babičce chlapečka i lžíci a ona ho posadila na dřevěný špalek. Když začal naříkat, přitiskla mu ruku na pusu. Venku jsem se nejdřív podívala pro jistotu na latrínu, ale nebyla tam. Potom jsem prošla mezi stromy, vykročila na pastvinu a při chůzi se rozhlížela nalevo i napravo. Zamířila jsem po cestě, která vedla až k tabákové plantáži a ve večerním přítmí působila strašidelně. Když jsem byla malá, máma mi vyprávěla, že na tabákových plantážích žijí víly. Babička tvrdila, že si to vymýšlím, protože máma by nikdy takovou bizarnost nevypustila z úst, ale mně to bylo jedno. Pokud si už musím vzpomínky na mámu vytvářet, klidně to udělám. Někdy jsem uvažovala o tom, že bych se jí mohla zeptat sama, jestli jsou věci, na které se pamatuju, pravdivé, ale paní Werkmanová tvrdila, že návštěva u matky po takové době by ničemu neprospěla. „Nebylo by to dobré ani pro jednu z vás,

N U TNÉ LŽI

| 17

drahoušku,“ sdělila mi a z jejího tónu jsem pochopila, že je to podle ní opravdu špatný nápad. Vlevo jsem uviděla dům Gardinerových, kde se snad v každé místnosti svítilo. Přidala jsem do kroku, abych viděla na zadní část domu a dvě okna, za nimiž byl pokoj Henryho Allena. Byla jsem tam samozřejmě tajně. Kdyby se to někdo dozvěděl, šeredně bych si to odskákala. Pan a paní Gardinerovi by se zlobili. A babička? Bože, ta by mi utrhla hlavu! Ale Henry Allen by mě zachránil. Nikomu jsem nevěřila víc než jemu. Už když jsme byli malí, vyřídil si to s každým, kdo proti mně řekl jediné špatné slovo. Tehdy jsem ještě nevěděla, že se do něj tak šíleně zamiluju. Skoro jsem klopýtla o vlastní nohu, když jsem pozorovala okna a snažila se za některým z nich zahlédnout pohybující se stín Hen­ ryho Allena, ale byla jsem tak daleko, že okna nebyla nic jiného než světelné obdélníky. Teď už se docela zešeřilo, takže by mě pravděpodobně nikdo nezahlédl, ani kdyby se díval. Přesto jsem cítila, jak nás dva spojuje dlouhé neviditelné pouto. Bylo to tak odjakživa. Na pěšině přede mnou se na verandě domu Jordanových, kteří bydleli na pozemku farmy stejně jako my, svítilo. Věděla jsem, že tam Mary Ella nebude, a tak jsem zahnula a zanedlouho jsem znovu spatřila okna usedlosti. Dívala jsem se na okna Henryho Allena tak upřeně, až jsem skoro zapomněla, že mám hledat sestru. Poslouchá Henry rádio? Měl takové to malé, které mohl nosit s sebou. Míval ho, kdykoliv jsme se spolu sešli u potoka. Doma jsme samozřejmě měli velké staré rádio, ale museli jsme ho zastrčit do zásuvky. Henry Allen slíbil, že mi jedno malé dá, a já nemohla uvěřit tomu, že si s sebou budu moct nosit hudbu. Gardinerovi měli i televizi a Henry Allen mě ujišťoval, že mi ji někdy ukáže, ale to by jeho rodiče a zaměstnanci museli odjet z domu. Nenapadalo mě, co by se muselo stát, aby k tomu opravdu došlo. Jedině snad pohřeb. Nechtěla jsem však, aby někdo umřel jen proto, abych se mohla kouknout na televizi.

18

| Diane Chamberlainová

Pohlédla jsem na cestu před sebou a zalitovala, že jsem si nevzala baterku, protože se už úplně setmělo. Měsíc byl však v úplňku a zaléval tabákovou plantáž bledou září. „Co tu děláš takhle v noci, Ivy?“ Nadskočila jsem a chvíli mi trvalo, než se moje oči přizpůsobily a rozeznala jsem Eliho Jordana. Šel ke mně, ale byl tak tmavý, že splýval s nocí. Zpomalila jsem. „Hledám Mary Ellu,“ prohodila jsem bezstarostně, protože jsem nechtěla působit znepokojeně. „Je to tulačka, viď?“ Zastavil se téměř naproti mně a pohlédl na pole, jako by ji tam snad mohl zahlédnout. Bylo mu sedmnáct stejně jako Mary Elle, ale vypadal na dvacet. Byl o celou dlaň vyšší než já a měl široká ramena. Babička ho nazývala negr. „Ten Jordanův negr by zastal práci čtyř chlapů,“ tvrdila obdivně a potom jedním dechem dodala: „Drž se od něj dál, Ivy,“ jako bych snad byla tak hloupá, že bych si začala s barevným klukem. Já takové varování nepotřebovala. Někdy jsem měla pocit, že na mě Eli dává pozor, ale jindy mě děsil svou silou. Jako v den, kdy ze země zvedl mohutný pařez na korbu modrého pick-upu pana Gardinera a svaly na zádech se mu zavlnily jako voda v potoce. Ten kluk mohl být hodný i zlý a já nevěděla, pro co se rozhodne. „Po ukládání tabáku do stodoly jsi ji už neviděl?“ zeptala jsem se ho. Zavrtěl hlavou a prošel kolem mě ke svému domu. „Ne,“ a přes rameno dodal: „Až se vrátíš domů, nejspíš už tam bude.“ „Nejspíš,“ souhlasila jsem a znovu jsem vykročila, tentokrát rychleji. Procházela jsem mezi řadami tabáku ozářenými měsícem a opět pozorovala světla na farmě. Vsunula jsem si ruku do kapsy u kraťasů a nahmatala proužek papíru. „Zítra o půlnoci,“ napsal mi Henry Allen. Skoro každý den mi nechával vzkaz pod sloupkem starého plotu, kde bylo dřevo popraskané. Zastrčil ho tak hluboko, že

N U TNÉ LŽI

| 19

o něm nikdo kromě mě nevěděl. Někdy změnil čas na jednu nebo dvě hodiny ráno, ale obvykle to byla půlnoc. Tak jsem to měla nejradši. Líbilo se mi, jak to zní. Představovala jsem si, jak o tom jednou budu vyprávět našim vnoučatům. Já a váš děda jsme se scházeli o půlnoci u potoka. To, co jsme tam dělali, jim samozřejmě vykládat nebudu. V dálce jsem uviděla lucernu. Někdo šel po Deaf Mule Road mezi domem Gardinerových a lesem. Henry Allen to nebude, na to je příliš brzy. Když jsem se přiblížila, poznala jsem sestřiny blonďaté vlasy, které neměla svázané do copu, ale rozpuštěné a rozcuchané, takže ve světle měsíce působily jako velká zářící svatozář. Něco nesla a já pochopila, že je to košík s jídlem, které jí pro nás dal pan Gardiner. Přidala jsem do kroku, dokud jsem nebyla tak blízko, aby mě slyšela. „Mary Ello!“ zavolala jsem. Zastavila se a rozhlédla, aby se pokusila zjistit, odkud můj hlas přichází. Potom mě zřejmě zahlédla. Ale místo aby vykročila ke mně, přeběhla přes cestu k lesu směrem k domovu, aby se se mnou nemusela setkat. Nechtěla mě vidět nebo nechtěla, abych viděla já ji. Moje sestra byla zvláštní. Když jsem se vrátila domů, Mary Ella seděla na verandě a houpala malého Williama v náručí. Dokonce i v té tmě jsem poznala, že ho drží tak pevně, že by se chlapec normálně rozplakal, ale když mu Mary Ella projevovala lásku, strpěl to. Byla jediná, kdo ho dokázal uklidnit, když ho roztrpčilo, že nenachází slova, aby nám sdělil, co chce. Poznal, kdo ho nosil u srdce. V takovýchto chvílích z nich byly dvě spřízněné mlčenlivé duše. „Kdes byla?“ zeptala jsem se jí, jako bych snad očekávala, že mi poví pravdu. „Musela jsem přinést další jídlo od pana Gardinera.“ Neobtěžovala jsem se s ní hádat. Pokud si ho nemusela vypěstovat sama, cesta tam a zpátky netrvá několik hodin. A jak to, že jsem viděla Eliho jít domů ve stejnou dobu jako ji? Mary Ella

20

| Diane Chamberlainová

působila velmi křehce a odjakživa jsem se bála, že jestli se jí dotknu na špatném místě, praskne. Babička vyšla na verandu a ve světle linoucím se z domu zašátrala v košíku. „Dal nám Desireein banánový pudink! Kéž by to, milovaný Ježíši, dělal každý týden!“ „Nemůžeš ho jíst, babi,“ připomněla jsem jí a posadila jsem se na zápraží. „Máš přece cukrovku.“ „Neporoučej mi, co můžu a co nemůžu,“ vyštěkla. „Zřejmě zapomínáš, že jsi moje vnučka, ne matka.“ Ztichla jsem. Pokud šlo o jídlo, byla jako malé dítě. Člověk jí řekl, že něco nesmí, a ona to snědla jen z trucu. Když jsem jí připomněla, aby si otestovala moč, zalhala, že to už udělala. Plácla jsem komára. Dlouho tu nevydržím. Jakmile jsme se přestali hýbat, hned se na nás vrhli. Babička zašla zpátky do domu a za chvíli se vrátila se lžicí. Uvelebila se v houpacím křesle a misku s pudinkem si položila na klín. Odmítla jsem se na ni dívat, jak si bere první sousto. Slyšela jsem ji, jak vydechla. „Jsem na konci své přirozené životní cesty, děvčata.“ Říkávala to léta, ale poslední dobou jsem tomu věřila. Dnes nevydržela ve stodole ani dvě hodiny a zdálo se, že i hlídání malého Williama je na ni moc. Tvrdá práce, aby pan Gardiner zůstal spokojený a dál nás nechával v domě, zůstala na mně a na Mary Elle. Místo nás by tu mohl ubytovat partu námezdních dělníků. Rodinu s otcem a syny, kteří by zastali pětkrát víc práce než já, Mary Ella a babička. Neustále jsem se bála, že nám jednoho dne řekne, že musíme odejít. Co bychom si bez našeho domu počali? Pozorovala jsem babičku, jak se vrtá v misce banánového pudinku, a sestru, která skrývá svá tajemství stejně odhodlaně, jako k sobě tiskne své dítě, a přemýšlela jsem, jak dlouho ještě budeme schopni takhle žít.

3 Jane

Doktor Carson mi podal ruku, aby mi pomohl se posadit. Přitiskla jsem si k tělu tenký župan a s nohama ošidně visícíma ve vzduchu jsem se snažila udržet rovnováhu na kraji vyšetřovacího stolu. Poodjel ode mě na židličce, založil si paže na hrudi a usmál se. Jeho husté šedé vlasy mu propůjčovaly dědečkovský vzhled. „Váš snoubenec je šťastný muž,“ pronesl. „Díky,“ vypravila jsem ze sebe, ačkoliv jsem nechápala, na čem přesně to tvrzení zakládá. Během vyšetření jsem mu neřekla skoro ani slovo, protože jsem se ze samých rozpaků dívala pouze na strop. Teď jsem však na něj musela pohlédnout. Upíral na mě oči zvětšené brýlemi s černými kostěnými obroučkami. „Máte kvůli svatební noci nějaké starosti, o kterých byste si se mnou ráda popovídala?“ Připadalo mi zvláštní, že mi tu otázku položil úplně neznámý muž. Ani vlastní matka by se mě na to nezeptala. Dokonce ani Gloria, a to byla má nejlepší kamarádka a spolubydlící na vysoké. A Robert už vůbec ne. Cítila jsem, jak se mi rozhořely tváře, což se za poslední hodinu nestalo poprvé. Tento muž se dotýkal mých ňader, vsunul do mě prsty a zkoumal části mého těla, o nichž jsem toho moc nevěděla. Tak proč by mi měla jeho otázka ohledně svatební noci připadat tak dotěrná?

22

| Diane Chamberlainová

„Ne,“ odpověděla jsem. „Žádné starosti nemám.“ Nemohla jsem se dočkat, až odejdu z ordinace, ale ještě jsem od něj něco potřebovala. Bylo to buď teď, anebo nikdy! A on čekal, jako by věděl, že mu chci něco říct. Odkašlala jsem si: „Ráda bych vás požádala, jestli byste mi mohl předepsat ty nové antikoncepční pilulky.“ Povytáhl husté šedé obočí. „Nechcete děti?“ Řekl to obviňujícím tónem a já cítila, jak jeho názor na mě prudce klesá. Přitáhla jsem si župan blíž k hrudi. „Ráda bych rodinu o několik let odložila. Nejdřív mám v úmyslu nějakou dobu pracovat.“ „Určitě nemusíte chodit do práce.“ Zvědavě si mě prohlížel. „Berete si přece dětského lékaře.“ Zmínil se mi, že Roberta zná z lékařské komunity v Raleighu, a to spojení se mi pranic nelíbilo. „Chci pracovat,“ trvala jsem na svém. Doktor Carson mluvil jako moje matka, která tvrdila, že pracovala během otcova života jen proto, že jim jeho učitelský plat nestačil k placení účtů, a po jeho smrti v tom pokračovala pouze kvůli tomu, že bychom se z jeho životní pojistky neuživily. Přesto jsem věděla, že ať tvrdí cokoliv, práci v knihovně miluje. Roberta však můj plán nenadchl. Neřekl mi sice přímo, že nesmím pracovat, ale prohlásil, že by ho to přivádělo do rozpaků, protože žádné manželky jeho přátel nepracují. Měla jsem pocit, že mému přání rozumí jen Gloria, která učila ve druhé třídě. „Co chcete dělat?“ Doktor Carson se na mě zamračil, jako by si neuměl představit zaměstnání, které by se mi skutečně zamlouvalo. „Právě jsem dostudovala ženskou vysokou školu v Greensboru. Dnes odpoledne jdu na pohovor ohledně práce sociální pracovnice na odboru sociálních věcí.“ „To by se vám určitě nelíbilo!“ prohlásil, jako bych mu právě sdělila, že mám v úmyslu sbírat na ulici odpadky. „Tak pěkná blondýnka jako vy a tak bezútěšná činnost? Jestli máte nutkání chodit do práce, prodávejte v obchodě Belk, kde se můžete nastrojit a nabízet šperky nebo elegantní kloboučky.“

N U TNÉ LŽI

| 23

„Chci dělat něco, co pomáhá lidem, tak jako Robert.“ „V tom případě byste si mohla najít práci ošetřovatelky.“ „To jistě, kdybych snesla pohled na krev.“ Co nejlíbezněji jsem se usmála, abych na sobě nedala znát podráždění. „No,“ udeřil se rukama do kolen a vstal, „zatím jsem ty antikoncepční pilulky nikomu nepředepsal a ani dnes s tím nehodlám začínat, dokud neobdržím souhlas pána domu.“ Vytáhl z krabičky na římse nad umyvadlem cigaretu značky Philip Morris, zapálil ji bronzovým zapalovačem a zhluboka se nadechl. „Až budete svoji, povězte manželovi, aby mi zavolal, že s tím souhlasí, a já vám ten předpis napíšu.“ Bylo mi dvaadvacet a to, že musím žádat Roberta o svolení, bylo ponižující. A navíc zbytečné. Odmítne to. Domníval se, že ty pilulky nejsou dostatečně vyzkoušené a vedlejší účinky jsou příliš nebezpečné. Navíc si chtěl pořídit rodinu hned. Taky jsem ji chtěla a myšlenka, že si časem pořídíme tři děti, mi připadala skvělá, ale zatím jsem si to nepřála. Doktor Carson vyfoukl do vzduchu proužek dýmu a prohlížel si mě, jak stále sedím a čekám, zahalená v kratičkém županu. „Poslední dobou už moc panen nevídám,“ prohodil. „Blahopřeju vám. Jste chytré děvče.“ „Děkuju vám,“ odvětila jsem, ačkoliv se mi nelíbilo, že mě soudí. Kromě toho byl zázrak, že jsem byla stále panna. S Robertem jsme od sebe nedokázali udržet ruce. Užuž jsme tu hranici překročili, ale rozhodli jsme se počkat. Kdyby to záleželo jen na mně, nejsem si jistá, jestli bych dokázala vytrvat. Pootevřel dveře o několik centimetrů. „Děti jsou největší požehnání na světě,“ utrousil přes rameno a odešel. Jakmile jsem v místnosti osaměla, sundala jsem si župan a začala se oblékat. Překvapilo mě, že mě v očích pálí slzy. Tahle prohlídka mi nepřinesla, co jsem chtěla – prostou kontrolu početí. Místo toho se mnou lékař jednal znevažujícím způsobem a s urážlivou

24

| Diane Chamberlainová

blahosklonností. Kéž bych měla odvahu odpovídat mu jinak, jenže co kdyby se to doneslo k Robertovi? Už takhle jsem přemýšlela, jestli mu doktor Carson nezavolá, aby ho o mé žádosti informoval. Nechtěla jsem uvažovat o hlubším smyslu skutečnosti, že ohledně užívání léků nemohu být k Robertovi upřímná. Ve všem ostatním nám to klapalo a myšlenky na něj mi zklidňovaly srdeční tep, když jsem se posadila na stoličku, abych si připevnila punčochy k podvazkovému pásu. Robert a já jsme tvořili úžasný pár a byla jsem si naprosto jistá, že mě miluje. Láska vyřeší všechny problémy. Cestou na pohovor jsem stále měla plnou hlavu té nepříjemné schůzky. Auto patřilo mému otci a připadalo mi, že dosud mírně voní tabákem z dýmky, ačkoliv mi Robert tvrdil, že nic necítí. Ten pach mě uklidňoval a snažila jsem se pustit doktora Carsona z hlavy. Rozhodně jsem nepotřebovala jít na pracovní pohovor rozrušená a podrážděná. Jenže nemožnost získat ty pilulky mi visela nad hlavou jako Damoklův meč. Gloriin doktor jí je předepsal už před několika měsíci, dokonce ještě dřív, než byly odsouhlaseny pro kontrolu početí, a to ještě ani nebyla vdaná, proboha. Domluvila jsem si prohlídku u jejího doktora a doufala, že je dostanu včas na naše líbánky. „Všechno dobře dopadne,“ prohlásila jsem nahlas, když jsem zastavila na červenou. Přesně to říkala Gloria, kdykoliv jsem se jí svěřila s pochybnostmi, jestli zapadnu do společenského okruhu Robertových přátel. Ačkoliv jsme oba pocházeli ze střední třídy, když získal titul MUDr., jeho majetek dramaticky vzrostl. Jeho otec byl elektrikář a nikdo jiný z rodiny nevystudoval vysokou školu, natož lékařskou fakultu. Léta tvrdě pracoval, aby se vyšvihl tam, kde byl teď, a bylo pro něj důležité stát se členem venkovského klubu a hrát golf s nejvýznamnějšími občany Raleighu. Mě po­ zlátko bohatství a postavení nezajímalo, ale jeho ano. Byl hrdý na své úspěchy, já byla hrdá na něj a kromě toho, že bychom si ihned pořídili děti, bych udělala všechno, aby se mnou byl šťastný.

N U TNÉ LŽI

| 25

Znala jsem ho teprve rok. Po půl roce chození mě požádal o ruku, a přesto mi to připadalo jako věčnost. „Šest měsíců je jen šest měsíců, ať už to vypadá jakkoliv dlouho,“ varovala mě matka, když jsem jí oznámila, že jsme se zasnoubili. Přesto se jí Robert líbil. Hlavně se jí zamlouvalo, že je to doktor, takže mi nebude nic chybět. Jako vdova si kvůli tomu dělala starosti. Seznámili jsme se na svatbě mé spolužačky z vysoké a náhodou jsme seděli u jednoho stolu. Od nehody, která mého otce a sestru stála život, uplynul teprve rok a já byla stále zdrcená zármutkem. Když jsem však seděla vedle Roberta, najednou jsem se cítila tak bdělá, jako bych celý loňský rok chodila náměsíčná. Bože, byl tak hezký! Připomínal mi Rocka Hudsona, a nejen důlkem na bradě. On zas tvrdil, že vypadám jako Grace Kellyová, což bylo směšné, ale stejně mi to lichotilo. Celý život mě všichni považovali za nevýraznou. Tou hezkou v naší rodině byla Tereza. Najednou jsem se však cítila krásná. Naše vzájemná přitažlivost ve mně vyvolala dojem, že jsme na svatbě úplně sami. Bylo mu třicet, mně jednadvacet, ale na věkovém rozdílu nezáleželo. Když jsem zjistila, že je doktor… No, možná jsem byla stejně povrchní jako všechny dívky. Přitahovalo mě to k němu dvojnásob. Během té jedné noci jsme se poznali jako za celý život. Líbilo se mu, že nejsem typická dívka. Nedělala jsem povyk, když mi žena vedle mě náhodou ušpinila šaty máslem a udělala tak na nich mastnou skvrnu. Nezčervenala jsem, když nějaký muž u stolu vyprávěl neslušný vtip. Povídali jsme si o hudbě, která se nám líbí, a o filmech, jež jsme viděli. Vyprávěla jsem, že jsem právě byla na Peyton Place, což ho přimělo překvapeně rozevřít oči. Ten film mnou otřásl, ale nepřiznala jsem se k tomu. Pak začala hrát kapela a my jsme tančili, tančili a zase tančili. Když mě v botách na vysokém podpatku rozbolela chodidla, hodila jsem je pod stůl a tančila dál. Cítila jsem se jako u vytržení. Už jsem skoro zapomněla, jaké to je cítit se šťastná.

26

| Diane Chamberlainová

Ten večer jsme se rozloučili polibkem, při kterém se mi podlomila kolena. Potom mě požádal o telefonní číslo. „Jste tak osvěžující. Úplně jiná. Neodbíháte pořád na dámy, abyste si přepudrovala nos nebo si zkontrolovala účes. Uchvátilo mě, jak jste si zula boty, abyste mohla tančit. Opravdu se mi líbíte.“ Jeho rozvětvená rodina pro něj byla důležitá, a proto jsem souhlasila, že se vezmeme v Atlantě, odkud pocházel, a ne v Raleighu. Byl vychován jako metodista, takže po svatbě jsme začali chodit do evangelického kostela na Edenton Street místo mého milovaného Pullenova baptistického, kde byl můj otec jáhnem. Když do Raleighu přijeli na návštěvu Robertovi rodiče, hrdě jsem je zavedla do svého kostela, aniž jsem si uvědomila, že ten den bude kázat hostující černošský pastor. V Pullenově kostele nešlo o nic nového, avšak na mé budoucí příbuzné to působilo příliš radikálně a během bohoslužby odešli. Robert se mnou, všechna čest, zůstal a omluvil se za jejich nezdvořilost. Přesto jsem věděla, že tam se mnou už nikdy nevkročí. Odchod z mé církve byl jen jednou změnou z mnoha. Rozloučila jsem se se životem, jaký jsem znala, a nahradila ho venkovským klubem, kde jsem se stále nedokázala zcela zorientovat, a ženským charitativním spolkem Junior League, kam jsem se pořád ještě nepřihlásila. Budu mít Roberta, a to je to hlavní. Přivedl mě zpátky k životu, aniž jsem si vůbec uvědomovala, že jsem mrtvá. Před odborem sociálních věcí jsem našla místo k zaparkování. Když jsem vystoupila z auta, šaty se mi lepily na stehna. Byla jsem si jistá, že mám po jízdě s otevřenými okénky nenapravitelně rozcuchané vlasy, a než jsem vešla do budovy, pokusila jsem se je alespoň uhladit prsty. Nevypadala jsem zrovna reprezentativně a najednou se mě zmocnila nervozita. Moc jsem o tuhle práci stála. V místnosti, kde jsem čekala na pohovor, byl ventilátor, a tak jsem si sedla tak blízko, jak to jen šlo, aby se mi z účesu nestalo vrabčí hnízdo. Vanoucí vzduch měl jistě přes třicet stupňů, ale bylo to lepší než nic.

N U TNÉ LŽI

| 27

Z kanceláře vyšla nějaká žena a s úsměvem ke mně přistoupila. „Slečna Mackieová?“ zeptala se mě. Byla velice štíhlá a měla na sobě halenku s krátkými rukávy zastrčenou do béžových volných kalhot. Připomínala mi Katharine Hepburnovou. „Ano.“ Vstala jsem a potřásla si s ní rukou. „Jsem Charlotte Werkmanová,“ představila se. „Pojďte se mnou.“ Následovala jsem ji do malé kanceláře s jedním doširoka otevřeným oknem a otáčejícím se ventilátorem, jenž vanul na papíry na jejím stole, které se jemně třepotaly. „Zavřete za sebou, prosím, a posaďte se.“ Sedla jsem si ke stolu naproti ní a uhladila si šaty přes kolena. Všímala jsem si všeho kolem sebe – nástěnného kalendáře s fotografií guvernérova sídla, snímku dětí v různém věku, rodinného portrétu mladého muže, ženy a dvou malých dětí. Okvětní plátky květin ve vázách sice začínaly na okrajích hnědnout, ale stále místnost barevně oživovaly. Jednou, pomyslela jsem si, budu mít možná taky takovou kancelář. „Tak…“ Posadila se za stůl a usmála se na mě. Okamžitě se mi zalíbila. Z jejího úsměvu vyzařovala nesmírná vlídnost a sebevědomí. Vůbec nevypadala tak, jak jsem si představovala sociální pracovnici. Byla úchvatná. Muselo jí být něco přes čtyřicet, možná i přes padesát, ale kromě jemných vrásek v koutcích očí vypadala její pleť jako z reklamy na luxusní mýdlo. Měla obrovské šedé oči a světlé, téměř bílé vlasy na zátylku stažené do krátkého culíku. Nejvíc však na mě zapůsobil její úsměv a ucítila jsem, jak se všechny svaly v mém těle uvolňují. Úplně jsem na židli roztála. Chtěla jsem být jako ona a dokázat uklidnit lidi pouhým úsměvem. „Bude to vaše první zaměstnání?“ zeptala se mě. Všimla jsem si, že má před sebou můj skrovný životopis. „Moje první profesionální zaměstnání,“ upřesnila jsem a pokynula k papírům, kde byl shrnutý můj studijní průměr z vysoké školy. Také tam byla zmínka o letních brigádách v dětských táborech

28

| Diane Chamberlainová

a každoročním týdenním dobrovolničení s otcem a Terezou pro Červený kříž. Měla jsem doporučení od dvou profesorů, kteří zhodnotili mou pracovní morálku. Víc jsem toho shromáždit nedokázala. Doufala jsem, že to bude stačit. „Máte diplom ze sociologie,“ poznamenala. „Neuvažovala jste o studiu sociální péče?“ „Na naší škole ho nenabízeli,“ odpověděla jsem. „Prošla jsem však několika semestry psychologie a věřím, že mi společně se studiem sociologie poskytly dobrý základ.“ Mírně přikývla. „Je to lepší než u mnohých jiných zájemců,“ připustila. „Zaujalo mě, jak se o vás vyjádřil jeden z vašich profesorů – doktor Adams.“ Zvedla jeden dopis a začala číst. „‚Pracovnímu zanícení slečny Mackieové se už vyrovná jen její touha po dokonalosti.‘“ Pohlédla na mě. „Co tou větou asi myslel?“ Sama jsem ji četla mnohokrát a věděla jsem, že i když to tak možná vypadá, nemínil to tak zcela jako pochvalu. Podle jeho názoru jsem se někdy nechávala prací unést. Tvrdil, že jsem jediná jeho studentka, která si chtěla přepsat písemný test ohodnocený áčkem, protože si myslela, že to zvládne ještě líp. „Je pro mě důležité dělat všechno tak, jak umím nejlíp,“ sdělila jsem paní Werkmanové. „To si může na člověku vybrat svou daň, nemyslíte?“ „Totéž říkal i doktor Adams, a přesto jsem stále tady.“ Zářivě jsem se usmála. Opětovala ten úsměv. „Opravdu nevypadáte příliš unaveně. Jste milá, energická, přitažlivá a dvaadvacet bych vám rozhodně nehádala. Jste připravená ušpinit si ruce?“ „Naprosto,“ ujistila jsem ji. Doufala jsem, že jí říkám pravdu. „Chci mít jistotu, že si naši práci příliš neidealizujete,“ dodala. „Nehledám ideál,“ namítla jsem. „Můj otec vždy říkával: ‚Skutečné štěstí pramení z pomoci druhým.‘ Taky tomu věřím.“