ODEON
Přeložila Klára Macúchová
BREASTS AND EGGS Copyright © Mieko Kawakami 2019 Translation © Klára Macúchová, 2021
ISBN 978-80-207-2030-6
Kniha jedna Léto 2008
1 Kolik máte oken?
Kdybyste o někom chtěli vědět, jestli byl chudý, nejrychlejší způsob, jak to zjistit, je zeptat se, kolik oken měl dům, ve kterém vyrůstal. Jídlo nebo oblečení o tom v žádném případě nic nevypovídá. Míra chudoby se pozná jedině z počtu oken, a když vám někdo řekne, že doma okna neměli – je to jasné, víc vědět nemusíte. Prostě čím méně oken, tím větší chudoba. Už nevím, komu jsem tohle kdysi vykládala, ale pamatuju si, jak se do mě ta osoba pustila. „Ale prosím tě, co když má někdo jediné okno, zato ale obrovské a s výhledem do zahrady? To jsi nikdy neviděla ta krásná velká okna? Ta přece v žádném případě nic o chudobě nevypovídají.“ Mě to ale ani v nejmenším nepřesvědčilo. Tohle je totiž přesně argumentace lidí, kteří nemají nejmenší představu o tom, co to chudoba je. Prý okno do zahrady. Obrovské okno. Nebo zahrada, to má být co? A co jako znamená nádherné okno? Obyvatelé chudého světa vůbec nemají představu o tom, co je obrovské nebo nádherné okno. Pro ně je okno jedna matná skleněná deska, schovaná za přecpanou policí z překližky. A v životě ji neviděli otevřenou. Nebo špinavý pravoúhlý 7
rámeček v kuchyni hned vedle ventilátoru, co se nikdy netočil, protože celý zatuhl, jak byl zalepený olejem. O chudobě prostě můžou mluvit jenom ti lidé, co ji poznali sami na vlastní kůži, jen oni skutečně vědí, o čem je řeč. Ti, kdo jsou chudí právě teď, nebo ti, co dřeli bídu s nouzí v minulosti. Na mě se vztahuje obojí. Chudá jsem byla od narození a chudá jsem i teď, prostě pořád. Vlak na lince Jamanote byl nezvykle prázdný na to, že byly letní prázdniny. Všichni cestující seděli zamlkle na svých místech, někteří byli začtení do nějaké knihy, jiní civěli do mobilů. Přímo naproti mně seděla malá holčička. To ona mě pravděpodobně přiměla, abych začala bezděčně přemýšlet nad chudobou. Mohlo jí být tak osm, možná deset let. Vedle ní seděl z jedné strany mladík se sportovní taškou u nohou a z druhé dívka s velkou černou čelenkou. Ta holčička ale cestovala zjevně bez doprovodu. Byla doslova kost a kůže. Navíc měla na rukou těžko přehlédnutelné bílé skvrny – vynikaly o to víc, že byla opálená. Ze šedé kalhotové sukně jí vyčnívaly nohy stejně hubené jako paže, které jí trčely z bleděmodrého tílka. Rty měla pevně sevřené, ramena strnulá, vypadala poněkud nervózně a já jsem si při pohledu na ni vzpomněla na svoje vlastní dětství. A to mě přivedlo k úvahám, jak poznat chudobu. Prohlížela jsem si její bleděmodré, u krku vytahané tílko a tenisky. Ty snad kdysi bývaly bílé, ale teď na nich barva nebyla pro samé fleky k rozeznání. Nevím, co bych dělala, kdyby ta dívenka zničehonic otevřela ústa a odhalila zuby plné kazů. Mimochodem neměla vůbec žádné zavazadlo. Žádný batoh, tašku, 8
vak, prostě nic. Jízdenku a peníze nosí nejspíš po kapsách. Já sice nevím, co si dnešní dívky v tomhle věku berou na sebe, když se vydávají někam na cestu vlakem, ale že vůbec nic nemá, mi připadalo trochu zneklidňující. Jak jsem ji pozorovala, měla jsem nutkání se zvednout, přesunout se vedle ní a navázat hovor. Na jakékoli téma, jednoduše si povídat. Prostě jsem měla neodbytný pocit, že s ní musím mluvit, podobně jako když vás posedne chuť udělat si na nějaké skryté místo do notýsku malinkou značku, které nebude nikdo rozumět. Jenže o čem bych jí tak měla vykládat? O vlasech? Má vlasy těžké, takové, co se nezatřepou ani ve větru. O tom bych snad mluvit zvládla. Anebo o těch flecích na kůži? Nic si z toho nedělej, ty zmizejí, až vyrosteš. Anebo koneckonců o oknech? My jsme doma neměli jediné okno, které by bylo vidět zvenku, vy máte okna? Podívala jsem se na hodinky, bylo přesně dvanáct. Vlak jel, jako by se musel prokousávat mrtvolným vedrem vrcholného léta. Do toho se ozvalo přidušené hlášení: Příští stanice Kanda. Vlak dojel do stanice, dveře se s omrzelým zavrzáním otevřely a dovnitř nastoupil stařec tak opilý, že sotva stál na nohou, ačkoli bylo pravé poledne. Divže se nesvalil na zem. Několik pasažérů se od něj instinktivně odtáhlo a on si něco tiše zamručel pod fousy. Ze šedivé bradky, zacuchané jako rozpadlá ocelová drátěnka, mu visely vousy až na hruď umolousaného pracovního úboru. V jedné ruce držel pomačkanou igelitku z nějaké večerky, druhou se snažil chytit poutka na držení, ale ztratil přitom rovnováhu a zavrávoral. Dveře se zavřely, vlak se rozjel, a když jsem se podívala před sebe, dívenka už tam neseděla. 9
Dojela jsem do stanice Tokio a vyšla turniketem ven. Na nádraží byla tak neuvěřitelná tlačenice, že jsem se sotva pohybovala. Kam všichni spěchali? Tohle už ani nevypadalo na normální dav lidí, ale spíš jako nějaký prapodivný závod. Připadalo mi, že jsem jediná, kdo nezná pravidla, a padl na mě pocit naprosté bezmoci. Pevně jsem stiskla ucha velké tašky a zhluboka jsem vydechla. Už je to deset let, co jsem se přestěhovala do Tokia. Bylo mi tehdy čerstvých dvacet. Letní den, kdy jsem přijela na tokijské nádraží, vypadal úplně stejně jako ten dnešní, taky se ze mě řinul pot, že jsem ho ani nestačila utírat. Přicestovala jsem s batohem, který jsem si koupila v bazaru ještě na střední škole. Byl nesmyslně velký a robustní, ale já po něm dlouho pokukovala, musela jsem ho mít – dodnes je to můj oblíbený batoh a často ho používám. A do něj jsem si tehdy nacpala deset oblíbených knih, místo abych je poslala s ostatními věcmi předem, jak se to normálně při stěhování dělá. No magor. Když já se od nich nehodlala hnout ani na vteřinu, a tak jsem je dovlekla až do Tokia na vlastních zádech. To bylo před deseti lety. Teď je rok 2008, je mi třicet a zřejmě vůbec neodpovídám představě, jakou jsem o sobě měla, když mi bylo dvacet. Moje texty pořád nikdo nečte (jsou na webu, na který se nikdo nedívá, a na blog, kam občas hodím pár řádků, kliknou maximálně dva lidi, když je dobrý den), a že by je někdo vydal v tištěné formě, to už vůbec nehrozí. Kamarády nemám prakticky žádné. Bydlím pořád v domě s křivou střechou, s oprýskanými zdmi, na které svítí příliš silné západní slunce, a život trávím v práci na plný úvazek za sto tisíc jenů měsíčně. Pořád dokolečka píšu a píšu, aniž bych tušila, jestli s tím vůbec nějak prorazím. 10
Můj život vypadá jako zaprášená police ve starém knihkupectví, v níž jsou knihy po generace pořád na stejném místě. Za těch deset let se změnilo leda tak moje tělo; je utahané, o dekádu starší, ale to je tak všechno. Znovu jsem se podívala na hodinky, bylo čtvrt na jednu. Dorazila jsem na místo srazu o čtvrt hodiny dřív. Opřela jsem se o chladivý masivní kamenný sloup a zírala jsem na lidi, proudící všemi směry. Ve změti různých hlasů jsem se zaměřila na rodinu se spoustou velkých zavazadel, která přeběhla s velkým kraválem zleva doprava. Pak jsem sledovala jinou rodinku, matku, která pevně držela malého syna za ruku. Klukovi se u zadku houpala velká lahev s vodou. Někde řvalo mimino a kolem mě chvatně prošel mladý pár. Oba dva namalovaní, oba cenili velké zuby. Vytáhla jsem z tašky telefon, abych si zkontrolovala, jestli mi Makiko nevolala nebo jestli mi od ní nepřišel mail. Pokud v Ósace nastoupily do šinkansenu podle plánu, a to určitě nastoupily, měly by dorazit za pět minut na tokijské nádraží. Byly jsme domluvené, že se setkáme u severního východu linky Marunouči. Makiko jsem s předstihem poslala mapku a všechno jí vysvětlila, teď mě ale přesto přepadla trochu nervozita a pro jistotu jsem si ještě zkontrolovala dnešní datum: 20. srpna. To sedí. Máme se sejít dnes, 20. srpna v půl jedné u severního východu Marunouči na tokijském nádraží. Midoriko Dnes jsem přišla na to, proč slovo vajíčko, teda přesně va ječná buňka obsahuje znak pro dítě. Důvod je jednoduchý: znak dítěte je ve slovu spermie, a aby psaní těch dvou výrazů 11
sladili, přidali ho i ke slovu vajíčko. To je celá záhada a taky můj dnešní největší objev. Několikrát jsem zašla do školní knihovny, ale tam se jednomu zamotá hlava, než se pro kouše celým procesem, aby mu vůbec něco půjčili. A vůbec, stejně tam pořádně nic nemají, výběr na nic. Navíc je to tam stísněné a tmavé a ještě k tomu vám tam každý kouká pod ruce, aby zjistil, jakou knihu čtete, to aby se s ní člověk pořád schovával. V poslední době chodím radši do pořádné knihovny. Tam aspoň mají počítače. A vůbec, škola mě una vuje. Je debilní. Všechno je tam debilní. I když uznávám, že je debilní psát, že je něco debilní. Na druhou stranu musím uznat, že to ve škole alespoň tak nějak v klidu uplyne, to doma ani náhodou. Jak dva různé světy. Aspoň že psaní se dá provozovat kdekoli, stačí mít tužku a papír a můžeš jednoduše psát. Cokoli. To je náhodou moc fajn. Přemýšlela jsem, jak bych mohla nejlíp vyjádřit, že něco nesnáším. Zne chucení se může psát dvěma různými znaky, ale ten jeden působí fakt odporně, na tom by se snad dalo znechucení trénovat. Odpornost, protivnost, znechucení. Makiko, ta, co za mnou dneska přijede z Ósaky, je moje o devět let starší sestra. Je jí třicet devět, má dceru Midoriko a té bude zanedlouho dvanáct. Makiko ji porodila v sedmadvaceti a vychovává ji sama. Mně bylo osmnáct, když se Midoriko narodila. Bydlely jsme několik let společně v jednom bytě v Ósace. Makiko se s manželem rozešla, ještě než se Midoriko narodila, a získat práci jako svobodná matka nebylo vůbec jednoduché, proto potřebovala pomoc s domácností. Taky z finančních důvodů bylo výhodnější 12
bydlet ve třech. Midoriko vlastního otce nikdy neviděla, alespoň se ke mně nedostalo, že by se s ním kdy setkala. Vyrůstala, aniž by o svém otci cokoli věděla. Dodneška neznám důvod, proč se Makiko se svým manželem rozešla. Vzpomínám si jen, že o něm a o rozvodu tehdy často mluvila. Taky si pamatuju, jak mi to připadalo hrozné, ale co konkrétně, to už nevím. Makičin bývalý manžel se narodil v Tokiu a tam také vyrůstal. Do Ósaky přijel za prací a s Makiko se seznámil nedlouho potom, co se přistěhoval. Ona velmi brzy nato otěhotněla a v tom byl možná ten hlavní problém. Ještě si matně vybavuju, že mluvil standardní tokijskou japonštinou, jakou v Ósace nikdo nepoužívá, a Makiko oslovoval „hele“. Jako děti jsme původně bydleli s matkou a s otcem ve druhém patře malého domku. V přízemí byla hospoda, my jsme měli všeho všudy dva stísněné průchozí pokojíčky, jeden měl šest a půl, druhý deset metrů čtverečných. Zato ale stačilo pár minut chůze a byli jsme u moře. Ty řady olovnatě tmavých vln, které narážely do šedivého mola a s burácením se o něj rozbíjely, jsem dokázala pozorovat věčně. Naše město bylo poznamenané otisky divokých vln, vlhkost přílivů jím prosakovala do nejzazších koutů. A když přišla noc, do ulic se vyvalily davy uřvaných opilců. Často jsem je vídala krčit se u cesty nebo ve stínu domů, hádky a rvačky tam byly na denním pořádku. Jednou mi dokonce přímo před nosem přistálo kolo, kterým někdo mrštil. Všude toulaví psi, feny vrhaly jako na běžícím pásu, štěňata rostla a feny vrhaly dál a nechávaly po sobě nová a nová toulavá psiska. A v tomhle 13
městečku jsme pár let žili. A pak, někdy v době, kdy jsem začala chodit do základní školy, můj otec zmizel neznámo kam, a tak jsme se s mámou nastěhovaly do obecního bytu k babičce a tam jsme spolu bydlely všechny čtyři. Otec s námi nežil ani celých sedm let. Už jako dítě jsem vnímala, jak je malý, a k tomu navíc hubený, měl postavu úplně jako nějaký školáček. V životě nepracoval, celé dny se jen válel, ráno, večer, pořád. Komi, babička z matčiny strany, našeho otce nenáviděla za to, jaké působil její dceři trápení, a tajně mu přezdívala Pahrbek. Otec měl na sobě pořád jedno a to samé zažloutlé záplatované tílko, rozvaloval se v zadní místnosti na futonu, který se v životě nestlal, a od svítání do soumraku čuměl na televizi. Vedle polštáře se mu hromadily bulvární časopisy a prázdné plechovky, které používal místo popelníku. Celý byt neustále čpěl cigaretovým kouřem. Otec byl líný měnit v posteli polohu, to ho obtěžovalo natolik, že když se chtěl podívat za sebe, použil raději malé zrcátko, než by se nadzvedl. Výjimečně dokázal i zažertovat, když byl v dobrém rozpoložení, ale jinak v podstatě skoro nepromluvil a nepamatuju si, že by si s námi kdy hrál nebo nás vzal někam ven. Někdy mu něco přeletělo přes nos, to jsme mohly třeba spát nebo se dívat na televizi a on nám začal zčistajasna nadávat. Hlavně když pil, dostával záchvaty vzteku a bil mámu, a jak ho to popadlo, vymyslel si nějaký důvod a začal mlátit i mě a Makiko, takže jsme se všechny našeho mrňavého otce hrozně bály. Až jednoho dne jsem se vrátila ze školy a otec byl pryč. Náš byt se tím nijak nezměnil, pořád to byly ty stísněné tmavé místnosti, ve všem všudy stejné i s tím prádlem na jedné 14
hromadě, ale už jen tím, že z nich zmizel otec, působilo tam všechno úplně jinak. Zhluboka jsem se nadechla a přesunula se doprostřed jednoho pokoje. Opatrně jsem promluvila. Nejprve jsem jen šeptala, jako bych si chtěla zkontrolovat stav hrdla, a pak teprve jsem se vší odhodlaností začala soukat až ze dna břicha slova, která nedávala žádný smysl, plácala jsem, co mi slina přinesla na jazyk. Nikdo tam nebyl. Nikdo nic nenamítal. Začala jsem poskakovat sem tam jako smyslů zbavená. Bezmyšlenkovitě jsem máchala rukama, vykopávala nohama a připadalo mi, že čím víc se tak nazdařbůh pohybuju, tím víc ve mně roste jakási vnitřní síla. Prach na televizi, ve dřezu špinavé nádobí, dveře polepené samolepkami a zárubně se zářezy označujícími naši výšku. Všechny ty všední věci, které jsem měla dennodenně na očích, začaly najednou zářit, jako by je někdo zasypal kouzelným zlatým prachem. To se ale zakrátko změnilo a mou euforii vystřídala sklíčenost. Napadlo mě, že nemůže trvat dlouho a život se brzy zase vrátí do starých kolejí. Bylo sice nezvyklé, že otec není doma, ale určitě šel jen vyřídit nějakou záležitost a za chvíli se vrátí. Odložila jsem školní brašnu a s povzdechem si v pokoji sedla jako vždy do kouta. Otec se ale nevrátil. Nepřišel domů následující den ani ten další. Netrvalo dlouho a u našich dveří se začali objevovat různí pánové, ale matka je pokaždé poslala pryč. Později jsme musely předstírat, že nejsme doma, ale stejně jsme vždycky ráno před vchodem nacházely poházené cigaretové nedopalky. To se nějaký čas opakovalo. Otcův futon zůstal rozestlaný v pokoji na zemi asi měsíc, až ho matka jednoho dne odtáhla. Popadla ho celý, tak jak byl, 15
dala do toho veškerou sílu a nacpala ho do koupelny. Koupelnu jsme tak jako tak nepoužívaly, protože tam byla rozbitá karma. V tom zatuchlém, plesnivém, stísněném prostoru ještě víc vyniklo, jak je otcův futon nasáklý jeho potem, mastnotou a cigaretovým smradem. Byl neuvěřitelně zažloutlý a hnusný. Máma na něj chvíli zírala, pak zařvala a vší silou ho příšerně nakopla. Zhruba po měsíci přišla jednou o půlnoci k našim postýlkám a se zoufalým výrazem nás vzbudila. „Vzbuďte se, vstávejte!“ Naložila nás do taxíku a odvezla nás pryč. To bylo naposledy, co jsme ten dům viděly. Absolutně jsem nechápala, co se děje, proč musíme prchat, kam jedeme, navíc za hluboké noci. Uplynula dlouhá doba, než jsem se v taxíku odvážila mámy opatrně zeptat, co se děje, jenomže mluvit o otci, to už bylo v podstatě tabu, takže jsem z matky stejně žádnou odpověď nedostala. Vůbec jsem nerozuměla, proč ujíždíme tou tmou, a připadalo mi, jako bychom jely celou věčnost. Ale noční jízda nakonec přece jen skončila a dorazily jsme k domu mé milované bábi Komi, který stál na druhém okraji města, vzdálený sotva hodinu vlakem. Cestou v taxíku se mi udělalo špatně. Máma vysypala svoji taštičku na kosmetiku, abych se do ní mohla vyzvracet, ale mně toho ze žaludku stejně moc nevyšlo. Rukou jsem si utřela kapající sliny smíchané se žaludečními šťávami. Máma mi masírovala záda a já přitom celou dobu myslela na svou školní brašnu. Měla jsem v ní připravené učebnice na úterní rozvrh. Sešity. Samolepky. Úplně na dně notýsek, ve kterém jsem měla schovaný obrázek hradu, co jsem kreslila několik dní. Dokončila jsem ho včera večer. V boční kapse harmoniku. Po straně 16
zavěšený sáček na obědy. Nový penál a v něm oblíbené tužky, fixy, voňavou kuličku a mazací gumu. Čepici z lesklého žerzeje. Tu tašku jsem měla ráda. Na noc vždycky před spaním jsem si ji ukládala vedle polštáře, a když jsem šla ven, pečlivě jsem si utáhla ramenní popruhy. Hlídala jsem si ji pořád jako oko v hlavě. Představovala pro mě můj soukromý pokojíček, který jsem mohla nosit neustále u sebe. A tu jsem nechala doma, když jsme utíkaly. Ujížděly jsme pryč tmou a já jsem s sebou neměla ani svou oblíbenou bílou mikinu, ani panenku, ani knížky, ani svou misku. Bylo mi jasné, že už se do toho domu nikdy nevrátíme, a trápilo mě, že svou školní brašnu už na zádech nikdy neponesu, nebudu moct pečlivě položit penál na roh stolu s ohřívadlem, otevřít sešit a psát, ani si tam nebudu moct ořezat tužku a už nikdy se nebudu moct opřít o tu drsnou zeď a číst si. Měla jsem z toho strašně divný pocit. Jako by mi ochrnula část mozku, byla jsem jako zpitomělá, ruce a nohy úplně bezvládné. Trochu jsem pochybovala, jestli jsem to opravdu já. Za normálních okolností bych se přece ráno probudila a šla do školy, prožila bych obyčejný den. Vždyť je to jen chvilka, co se mi ještě ve starém bytě chtělo spát, a tak jsem zavřela oči… Copak bych si vůbec dokázala představit, že během několika hodin nechám všechno za sebou a ujedu za noci s matkou a Makiko taxíkem? A že už se nebudu moct vrátit? Zírala jsem ven z okýnka do noční tmy a připadalo mi, že jsem jenom ve zmateném snu a ve skutečnosti pořád ještě spím zachumlaná doma v posteli. Co si ale počnu, až přijde ráno a mně nadobro dojde, že jsem vážně pryč? Z téhle představy mnou otřásla hrůza a pevně jsem se přitiskla Makiko k paži. 17
Pomalu mě začal přemáhat spánek. Štěrbinou pod ztěžklými víčky jsem ve tmě sledovala zeleně zářící čísla. Čím dál jsme byly od našeho domu, tím jich bylo víc. Takto jsme utekly za noci s téměř holýma rukama, přepadly jsme babičku a nastěhovaly se k ní. Ale ani náš společný život ve čtyřech netrval dlouho. Když mi bylo třináct, zemřela máma a dva roky po ní umřela i bábi Komi. Tak jsme zůstaly s Makiko samy. Za buddhistickým domácím oltáříkem jsme našly osmdesát tisíc jenů, které tam bábi Komi schovala, takže jsme jakžtakž vyžily. Jenže já si z té doby stejně skoro nic nepamatuju. Když mámě našli karcinom prsu, chodila jsem na nižší střední, babičku nám vzala rakovina plic hned po ní. Chodila jsem na brigády a bylo toho na mě moc. Vzpomínám si na atmosféru v továrně, kde jsem pracovala na jaře, v létě a pak v zimě, když byly delší prázdniny. Aby mě tam vzali, nalhala jsem jim, že jsem starší. Pamatuju si na šňůry od páječek, co tam visely ze stropu, prskání jisker a hory krabicových kartonů. A ze všeho nejvíc vzpomínám na podnik, kam jsem chodívala už od základky. Malý bar, který provozoval matčin kamarád. Máma měla přes den několik částečných úvazků a v noci pracovala u něj. Makiko v tom baru začala vypomáhat s mytím nádobí už jako středoškolačka a já jsem se k nim později přidala a pomáhala jsem v kuchyni. Připravovala jsem alkoholické nápoje a jednoduché občerstvení, zatímco máma tam dělala společnost opilým hostům. Makiko byla hrozný dříč, nestačilo jí tady mýt nádobí, vzala ještě jednu brigádu v restauraci na grilované maso jakiniku. Dostávala tam jen nějakých šest set jenů za hodinu, ale i tak dokázala za měsíc vydělat až sto dvacet tisíc – v té restauraci se z ní díky 18