Issuu

HEDVIG MONTGOMERYOVÁ

k a J olku

k š t í ž e př

(2–6 let)

Hedvig Montgomery & Eivind Saether Jak přežít školku Published originally under the title Foreldremagi@2019 by PILAR Published by agreement with Salomonson Agency Copyright © Hedwig Montgomery & Eivind Saether 2018 All rights reserved Translation © 2020 by Hana Stuchlíková ISBN 978-80-242-6745-6 Hedvig Montgomeryová & Eivind Saether Jak přežít školku Z německého překladu Die Hedvig-Formel für Glückliche Kleinkinder (přel. Nina Hoyer) vydaného nakladatelstvím rororo v roce 2019 přeložila Hana Stuchlíková Redigovala Jana van Luxemburg Obálku zhotovila Gabriela Janovská Odpovědná redaktorka Marcela Nejedlá Technická redaktorka Lenka Vávrová Počet stran 232 Vydala Euromedia Group, a. s., v edici Esence Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2020 jako svou 11 605. publikaci Sazba ITEM, spol. s r. o., Bratislava Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydání první www.euromedia.cz Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.knizniklub.cz a www.booktook.cz

OBSAH 7 11

..... .....

19 33 53 75 93 111 127

..... ..... ..... ..... ..... ..... .....

Vaše dítě Objevování světa

SEDM DŮLEŽITÝCH KROKŮ 1 2 3 4 5 6

Citové pouto Intenzivní emoce P řehodnocení vzorců chování H ranice a důsledky jejich překročení Péče o vztah Když přijdou krize

7 Včasné odpoutání

138 140 155 173 183 193 202 209 220

..... DŮLEŽITÁ TÉMATA ..... Školka ..... Hádky mezi sourozenci ..... Výživa ..... Spánek ..... Sociální média a čas strávený u obrazovky ..... Rozvod a společná péče o dítě ..... Mluvit a mluvit ..... Co dělat v případě závažných problémů

230 232

..... .....

Poděkování Malý seznam literatury

VAŠE DÍTĚ Mezi druhým a šestým rokem procházejí děti řadou zásadních proměn. Čím jsou v této věkové kategorii starší, tím zřetelnější rozdíly mezi nimi panují. Někteří novopečení školáci už chodí sami domů a dokážou si připravit jídlo, zatímco druzí ještě potřebují pomoc při použití toalety. Některé děti neznají jediné písmenko abecedy, jiné čtou celé knihy. O to obtížněji lze určit, ve které vývojové fázi se dítě právě nachází. Podstatnější je však zjistit momentální stav jeho vývoje. Stávající rozdíly se brzy setřou. Udělejte tedy první krok k úspěšnému zvládnutí rodičovské role a zkuste se do dítěte vcítit. V dnešní době existuje spousta různých typů rodin s nejrůznějším způsobem organizace všedních dní. Například ne všichni rodiče mohou nebo chtějí dávat dítě do školky. Není však podstatné, jak vaše rodina

žije, pokud váš systém funguje. Tato kniha vám v následujících letech plných dětské fantazie, citových kotrmelců a velkých změn pomůže obstát. Prozradí vám užitečné rady, jak všechno zvládnout. Vaše rodičovská role je totiž od této chvíle mnohem náročnější. Ať už jste matka samoživitelka nebo se s partnerem staráte o houf vlastních i nevlastních potomků, důležité je najít si k dětem cestu, ke každému z nich přistupovat individuálně a zároveň dosáhnout toho, aby si sourozenci rozuměli mezi sebou navzájem. Jako rodiče musíte dát své rodině určitou podobu a neustále pečovat o jedinečné pouto mezi jejími členy.

Během všeho, co vás v následujících letech potká – slzičky, smích, bolístky i větší zranění, společné čtení nebo probdělé noci – byste neměli zapomínat na to, že vaše dítě potřebuje jednu věc ze všeho nejvíce: vás. Hodně zábavy při čtení! Hedvig Montgomeryová

OBJEVOVÁNÍ SVĚTA Předškolní věk je obdobím velkých změn – takovou objevitelskou cestou. Obzory dítěte se rozšiřují; už dávno nevidí jen konkrétní věci, které má na dosah, ale začíná vyhlížet svět. Na nejužší rodinu se nabaluje stále větší společnost. Dítě se posouvá od menšího k většímu. Rodiče přihlížejí jeho rozvoji a osamostatňování, až jednoho dne uslyší: „Mami, už jsem dospělý!“ Dvouletého caparta nejvíce baví napodobovat všechno, co děláte, zatímco pětileté dítě sedí o pár let později pod schody v imaginární plachetnici a vyráží do širého světa. Dětská fantazie nezná hranice – střechy a zdi přestávají existovat a dítě má pocit, že může létat třeba až do vesmíru, že se může dotýkat

hvězd, nebo se procházet po planetách. Touto bláznivou cestou si v dětství projde každý z nás; každému se otevřou nové světy. Pohled na zvídavého pětiletého človíčka mě naplňuje vírou v budoucnost lidstva. Jakmile se vydá na objevitelskou cestu, už ho nic nezastaví. A právě období rozšiřování obzorů a nových možností ovlivňuje rozvoj jeho osobnosti. Semínko začíná klíčit. Tyto roky jsou pro nasávání nových podnětů opravdu zásadní. Pětiletý človíček přijímá vše zcela otevřeně a bez předsudků. Proto dítěti nikdy neříkejte, že toto nebo tamto nemůže dělat tak, jak to dělá, nebo že je něco ve skutečnosti jinak, než si myslí. V budoucnu se s tím bude muset potýkat ještě mnohokrát. Nechte ze semínka vyrůst silnou rostlinku s podnikavým duchem a pozitivním vnímáním světa. Když dítěti umožníte hrát si a ponořit se do svých fantazií, naučí se být součástí společnosti, znát její pravidla a hledat v ní to dobré. Budete-li si všímat jeho skutečných potřeb, pozná to a vezme vás na palubu své plachetnice. Do širého světa tak vyrazíte společně. V předškolním období se na děti doslova valí všelijaká životní moudra. Musíte je nové věci nechat vyzkoušet, vzít je za ruku a – když vám to dovolí – nastoupit na palubu jejich lodi. Vše, co se děti naučí teď, jim později pomůže čelit různým životním překážkám. Možná svého vytouženého snu jednou dosáhnou... Ať už to dopadne jakkoliv, budete svědky krásného, i když

náročného přerodu dítěte v samostatnou osůbku. Postupně odloží plenky, naučí se říkat ne, jíst bez pomoci, více a lépe mluvit a klást první zvídavé otázky. Malý človíček udělá velký krok. Jsem si jistá, že i vy v sobě dodnes nosíte kousek pětiletého dítěte – tak ho dobře opatrujte. Život vás v tomto období bude vystavovat těžkým zkouškám. Když však necháte semínko zdravě růst a rozvíjet se, čeká vás objevitelská cesta plná jedinečných zážitků.

CESTA NA MĚSÍC Malé děti objevují svět kolem sebe pomalými krůčky. Pozvolna se učí, jak všechno funguje a jak spolu věci souvisejí. Potřebují přijít na to, že kávové podšálky i srdce se mohou rozbít. Odvážit se říct ANO, pokud do jejich života vstoupí něco hezkého, a NE, když mají z něčeho divný pocit. Naučit se jezdit na kole, namazat si chleba, lézt na stromy, odříkat abecedu, zavázat si tkaničky a dojít si samy na záchod. Hledat si své místo ve společnosti a možná zjistit jednoho dne, jak nicotní jsme ve srovnání s nekonečným vesmírem. A také poznat, co znamená vidět a být viděn. Děti se učí soužitím s ostatními lidmi. Tím, že mají někoho rády. Tím, že mají rády samy sebe. 14

A v této chvíli opět vstupujete jako rodiče do hry. Na té dlouhé, napínavé cestě musí dítě cítit vaši podporu. Děti se učí od svého okolí. Snažte se tedy trávit spolu co nejvíce času. Uvědomte si, že ustrašené děti se nic nenaučí. Nebudou chtít objevovat nové věci, neosmělí se, nevydají se na poznávací cestu – pro ně je hlavní otázka přežití. Zato děti, které cítí jistotu a bezpečí, klidně odcestují třeba na Měsíc.

SEDM DŮ L EŽIT ÝCH K ROK Ů

1 CITOVÉ POUTO Mezi druhým a šestým rokem se čím dál zřetelněji formuje budoucí typ osobnosti dítěte. Postupně zjistíte, jaký způsob utěšování na dítě zabírá, nebo zda má kolem sebe rádo společnost. Možná v něm objevíte výraznou citovost, uvidíte, že se do všeho vrhá po hlavě a s velkou chutí, nebo naopak projevuje jistou opatrnost. Každé dítě je unikát. Snažte se rozpoznat jeho potřeby, abyste ho na jeho objevitelské cestě životem mohli spolehlivě doprovázet. V předškolním věku jsou dětské emoce komplexnější, děti se dovedou jasněji vyjádřit. Vaše rodičovská role se mění. Doposud jste byli bezpečným přístavem, dítě jste uklidňovali, chovali a utírali mu slzičky. Nyní se musíte více soustředit na jeho pocity, vcítit se do něj. Předškolní léta představují pestrou paletu nejrůznějších emocí. Spousta rodičů považuje toto období za obzvlášť náročné, plné slz

a zbytečných hádek. Z batolat, dělajících první nejisté krůčky, se stávají rozechvělí a vážní předškoláci. Vydávají se na cestu plnou významných vývojových kroků a vy jim musíte nabídnout pomocnou ruku. Nezapomínejte neustále upevňovat vaše vzájemné pouto. Silná citová vazba je alfou a omegou všeho. Představuje první ze sedmi kroků úspěšné výchovy. Dává dítěti potřebný pocit jistoty a bezpečí, který si s sebou ponese ze svého pokojíčku do školky, školy a posléze až do dospělosti. Pevné vzájemné pouto mezi rodičem a dítětem je předpokladem toho, že jednoho dne z domova odejde samostatná a spokojená osobnost, která si ve společnosti najde své místo a vytvoří stabilní vztahy. Zatím však stojí teprve na začátku té dlouhé cesty. Vzácné vzájemné pouto podpírají tři pilíře. Nesmíte vynechat ani jeden z nich, jinak se rozpadne. Co je tedy úkolem rodiče předškoláka?

1. Dodávat dítěti pocit jistoty a bezpečí Ukažte svému potomkovi, že se na vás může s čímkoliv obrátit. Všechny děti chtějí utěšit, uklidnit a mít pocit jistoty a bezpečí. Potřebují pomoc při řešení menších i větších problémů, možnost se o někoho opřít. U předškolních dětí je třeba nalézt ty správné utěšovací prostředky. Na rozdíl od dospělých se dítě často nechá zcela unést svými myšlenkami a pocity. Jako rodiče nesčetkrát zažijete situaci,

kdy budete dítě utěšovat kvůli něčemu, co vám samotným připadá nepodstatné nebo s čím nesouhlasíte. Při utěšování však nejde o to dát dítěti za pravdu, nýbrž o zklidnění momentální situace a poskytnutí pocitu sounáležitosti. Každé dítě uklidňuje něco jiného. Některé chce vzít do náruče a pohladit, jiné raději vyhledává samotu a všechno rozdýchává svépomocí. Zjistit, co platí právě na vaši ratolest, je jedním z nejdůležitějších rodičovských úkolů. Křik, vztek či zoufalá bezradnost nepomohou. Situaci nespravíte ani tím, že dítěti budete chtít hned všechno do detailu vysvětlit. Děti ve vypjaté situaci nevstřebávají nové informace. Ostatně ani dospělí ne. Jsme-li vystaveni silným emocím, náš mozek přepne do ochranného režimu a rozum přestane přijímat cokoliv nového. Vychovávat dítě v situaci, kdy je takzvaně mimo sebe, se proto zcela míjí účinkem. S houknutím: „Teď už toho mám ale vážně dost, přestaň brečet! Podívej, takhle se to dělá!“, neuspějete. Zůstaňte v klidu. Jen tak svému dítěti pomůžete vypořádat se s vlnou emocí, která ho zaplavila. Budťe mu majákem v bouři, vyslechněte ho, a když se jeho svět otřese v základech, utěšte ho a ujistěte, že jste tu za všech okolností pro něj. Utěšování nikdy nevzdávejte. Máte-li pocit, že nic nezabírá a vy už nevíte, co dělat, zůstaňte alespoň dítěti nablízku. Dejte mu najevo, že ho v tom nenecháte. Jestliže dítě ví, že může kdykoliv počítat s vaší podporou, cítí se jistě a bezpečně.

2. Vytvořit místo, kam bude dítě patřit Druhý krok při budování pevného pouta s dítětem se týká sounáležitosti. Děti chtějí někam patřit. Měly by mít pocit, že jsou součástí nějakého celku, že rodina (nezávisle na jejím složení) patří k sobě. Je důležité vybudovat společenství, v němž má dítě své pevné místo. Všechno, co děláme společně, dodává dítěti životně důležitý pocit sounáležitosti, pocit domova. Děti v předškolním věku milují opakování. Dává jim potřebnou jistotu – stejná knížka, stejný film, stejné jídlo. Více než dříve záleží na tom, aby se všední den sestával z rituálů a opakujících se činností: společné večeře, hraní her, oblékání pyžama, ranní hygiena, cesta do školky. Děti milují vše, co je jim povědomé – na tělesné i mentální úrovni. Prospívá jim to hned ze dvou důvodů. Zaprvé – jak už bylo zmíněno výše – známé věci dodávají dítěti potřebnou jistotu. Zadruhé dítě díky rozšiřování okruhu známých osob poznává nové lidi. Ve věku dvou až šesti let je na pořadu dne především objevování nových věcí a vstřebávání spousty informací. Jako rodiče byste se na tomto procesu měli aktivně podílet, tedy řídit se vývojem svého potomka. Tříletého prcka zabaví na hřišti nebo při procházce lesem úplně jiné věci než pětiletého předškoláka. Nechte dítě dělat to, co má rádo, a všímejte si nastupujících změn. Nudí vás číst do omrzení stejnou knížku nebo po dvousté skládat tu samou skládačku? A co teprve pořád dokola kreslit stále stejnou prin-

ceznu se stejnou korunkou na hlavě? Ale právě takto se děti učí – opakováním. Jednoho dne je zaujme něco nového a mnohem komplexnějšího. Proto dítě nové či cizí věci přijímá nejdříve jen s malým nadšením. Potřebuje totiž hlavně jistotu. Se svým nejstarším synem jsme zavedli po cestě do školky takový rituál – pokaždé jsme se zastavili na mostě přes řeku a z větvičky jsme trhali „kuličky přání“. Díky této chvilkové zábavě se z obyčejné cesty do školky stal náš společný projekt. Ta chvíle patřila jen nám dvěma a můj syn ji zbožňoval. Já také, v chaosu všedního dne to bylo něco, co jsme spolu sdíleli jen my dva. Všechny děti něco takového potřebují – prchavé okamžiky vzájemné vřelosti a důvěrnosti a pocit jednoho „my“.

UKAŽTE SVÉMU DÍTĚTI, ŽE MÁTE RADOST, KDYKOLIV SE OBJEVÍ V POKOJI. JE TO TEN NEJJEDNODUŠŠÍ A NEJLEPŠÍ ZPŮSOB, JAK MU ŘÍCT, ŽE PATŘÍTE K SOBĚ, CO PRO VÁS ZNAMENÁ A JAK JSTE RÁDI, ŽE JE NA SVĚTĚ.

3. Vcítit se do pocitů dítěte Uvědomte si, že za veškerými pocity vašeho potomka se něco skrývá. Snažte se poznat, co dítě právě prožívá, a brát jeho momentální rozpoložení vážně. V předchozí knize Návod na šťastné batole jsem popsala, jak průzračné a jednoduché jsou pocity miminka a batolete. Děti do dvou let pociťují vztek, strach, radost nebo spokojenost. Po dosažení věku tří nebo čtyř let se pocity a myšlenky začínají navzájem prolínat. Oblast mozku, která je zodpovědná za regulaci emocí, se vyvíjí postupně. Naše pocity jsou tak s přibývajícím věkem stále komplexnější. Rostoucí dítě zažívá pýchu, stud nebo vinu – mnohovrstevnaté emoce, s nimiž se hůře nakládá, což platí ostatně i pro dospělé. Na rodiče klade toto období další nároky. Je třeba dětem ukázat, že jejich pocity jsou úplně v pořádku. Že smějí vyjádřit i sebenegativnější emoce a mohou se jimi klidně nechat unést. A že nakonec všechno dobře dopadne. Ze zimního brzkého stmívání má spousta lidí nepříjemné pocity. Dobře si pamatuji jednoho chlapečka, který chodil s mým synem do školky. Když ho rodiče přišli vyzvednout, jen stál a koukal do země. Jakmile ho ovanul chlad zvenčí, zesmutněl. Jeho rodiče nechápali, proč si nechce sednout do auta a jet s nimi domů. „Je tma,“ namítl chlapec zoufale. „Ty nemáš tmu rád?“ zeptal se ho otec. Kdyby chtěl problém ve štiplavém mrazu rychle smést ze stolu, stačilo by říct:

Složení vaší rodiny není podstatné. Důležité je, aby každý její člen měl v rámci jednoho my své vlastní, jedinečné místo. Pro děti je nesmírně důležitý pocit, že někam patří.

„Ano, ale to už tak večer bývá. Pojď, ať můžeme jet domů.“ Místo toho si ale otec sedl vedle syna na schody. „Něco ti prozradím, chceš? Mně se tma také moc nelíbí. Ale nečíhá v ní žádné nebezpečí a ráno bude zase světlo. Zítra tě vyzvednu dříve a podíváme se na to stmívání spolu, co říkáš?“ Byl to opravdu nezapomenutelný rozhovor. A otec problém vyřešil. Vcítil se do svého syna a pomohl mu ten divný pocit pojmenovat. Díky jinému pohledu na věc se chlapec najednou uměl s nepříjemnou tmou vypořádat. Každému člověku dělá dobře, když jeho pocity někdo zaznamená a pochopí, nejvíce těm, kteří stojí ještě na samém začátku své životní cesty. Proto děti tak potřebují, abychom je z jejich citové bouře vymotali, abychom takovou bouři akceptovali a společně ji chtěli vyřešit. Vnímají, že je rodiče berou na vědomí a že jim rozumí. Rodiče

jim potvrzují, že prožívané emoce jsou naprosto v pořádku. A že při nich vždy budou stát, ať se děje, co se děje. Čím intenzivněji děti cítí, že svět je bezpečné místo, v němž nechybí prostor pro jejich pocity, tím lépe se jim v životě povede.

NEJČASTĚJŠÍ RODIČOVSKÉ CHYBY

2 ROKY Dítě nedostatečně sledujete

Ještě nedávno bylo vaše dítě bezbranným miminkem. Teď je z něj dobře fungující človíček, který sám chodí, skládá puzzle a vnímá celou řadu věcí kolem sebe. Dvouleté děti jsou však ještě odkázané na to, že je sledujete. Potřebují vedení a intenzivní kontakt. Teprve ve věku kolem tří let se mohou samy zabavit – do té doby si musíte hrát s nimi a smířit

se s tím, že budete stále dokolečka opakovat totéž. Nepřeceňujte ty malé caparty, i když se světem prokousávají zdánlivě lépe než dřív. Dvouleté dítě jde na věc rychle a horlivě, jenže mu zatím chybí schopnost úsudku. V tomto věku se tak děti rychle dostávají do nebezpečných situací a dochází k mnoha úrazům. Nespouštějte je proto z očí!