Kerry Lonsdaleová Všechno, co dáme
Vsechno, co dame_CC2019.indd 1
03.05.20 17:08
EVERYTHING WE GIVE Text copyright © 2018 Kerry Lonsdale Inc. All rights reserved „This edition is made possible under a license arrangement originating with Amazon Publishing, www.apub.com, in collaboration with Kristin Olson Literary Agency s.r.o.“ Translation © Anna Poskerová, 2020 ISBN 978-80-249-4171-4
Vsechno, co dame_CC2019.indd 2
03.05.20 17:08
Kapitola 1 Ian
Téměř každý chlap může poděkovat alespoň jedné ženě za to, že z něj udělala takového muže, jakým dnes je. Já můžu poděkovat hned dvěma. Jedna mě zbožňuje, druhá mě opustila. Obě mě ovlivnily. A obě zanechaly následky na mých fotografiích. Kvůli své mámě Sarah jsem se vzdal jakýchkoli nadějí stát se fotožurnalistou. Není pro mě lehké si to přiznat, ale je obtíž né pracovat pro tiskovou agenturu Associated Press, když nedokážete vyfotit trpící lidskou bytost. Ovšem díky své ženě Aimee jsem schopný vidět i příjemnější stránku lidství a mé fotografie už nejsou jen o přírodě a divočině. Vyvinuly se do něčeho, co obsahuje lidský prvek, a začaly se objevovat v časopisech jako Discover a Outside. Navzdory tomuto protikladnému efektu, který na můj život obě ženy měly, a traumatu, které mě přivedlo ke kariéře, jakou jsem si pro sebe v mládí nepředstavoval, jsem tak jako tak došel ke svému zamýšlenému cíli: uznávaný fotograf. A co se těch žen týče? Miluju je obě. Odstraňuji poslední fotografii, kterou jsem pojmenoval Splynutí, z galerie Wendy V. Yeeové, abych tam udělal místo pro nadcházející výstavu svého kamaráda Erika Ridleyho. Fotka zachycuje aloitadora nad mořem galicijských koní nahnaných ve vesnickém curro, malém, kulatém prostoru. Zaprášenému 5
Vsechno, co dame_CC2019.indd 5
03.05.20 17:08
KERRY LONSDALEOVÁ
a zpocenému španělskému jezdci se šlachovitými pažemi jde jen o jednu věc – dosednout na koňský hřbet a ovládnout jej. Zachytil jsem ten snímek vloni v červenci při Rapa das Bestas, pradávném rituálu „stříhání bestií“, který se odehrává každý rok v severozápadní části Španělska. Wendy popisuje fotografii potenciálním kupcům jakožto fascinující příklad splynutí muže se zvířetem. Je jednou z mnoha dalších, které jsem minulý měsíc poslal do National Geographic, jakmile jsem zaslechl Erika, že má časopis zájem vydat o Rapě článek. Erik mě představil fotoeditorovi Alu Fosterovi a já jsem mu pak jednoduše zavolal. Al můj návrh přijal. Mé fotky budou v příštím čísle, a když budu mít štěstí, dostanou se i na obálku. Sen. Se. Stává. Skutečností. Vítězoslavně máchnu pěstí do vzduchu a opřu Splynutí o zeď vedle dalších fotografií, které budou během speciální výstavy uloženy ve skladu. „Ta je poslední,“ oznamuji Wendy a přicházím k jejímu stolu. Její asistent Braxon leží pořád ještě doma s chřipkou. Wendy mi zavolala, jestli bych jí nepomohl s přípravou galerie na Erikovu výstavu, což znamenalo sundat moje fotky a pověsit na jejich místo ty jeho. Známe se s Wendy ještě z Arizonské státní univerzity, kde jsme si oba uvědomili, že na fotožurnalismus prostě nemáme. Wendy zjistila, že prodej fotografií jí jde lépe než vyvolávání filmu, zatímco moji vnitřní démoni stále bojovali svou tichou válku. Fotografování krajinek bylo bezpečné a já v tom byl dobrý. Vodopád, který mi měl vyrazit veškeré vybavení z rukou, měl stejně teprve přijít. Wendy se naklání opřená o stůl a podívá se na mě. „Ještě jeden,“ řekne a ukáže svým perem na fotku v zadní části galerie, monochromatický šedý snímek indonéského palmového pralesa. Na panoramatické fotce několika akrů jsou vryty dlouhé vzorce. Koncept je to téměř nádherný, dokud si neuvědomíte, že je prales ničen kvůli naplnění poptávky po palmovém 6
Vsechno, co dame_CC2019.indd 6
03.05.20 17:08
VŠECHNO, CO DÁME
oleji, což je také zmíněno na štítku vedle fotky, který tam dala Wendy. Erik si v pokusu zachytit tvrdou realitu destrukce přírodních zdrojů kvůli lidskému mrhání nebere servítky. Nadcházející výstava, fotografická retrospektiva, je oproti té předchozí, kterou Wendy pořádala, odvážná. Je to také přesně to, co hledala, když jsem jí o Erikovi řekl. „Ta výstava musí mít dopad. Chci, aby lidé pocítili tu devastaci, kterou Erik ukazuje. Ale v její prezentaci musíme najít rovnováhu. Podle mě to chce víc barev.“ Wendy zahýbá myší. Monitor se rozzáří a zobrazí se na něm Erikovo portfolio. Wendy jej prochází, zatímco si kouše spodní ret, a pohledem prohledává náhledy snímků. „Tenhle.“ Klikne na leteckou fotku zobrazující bílý statek topící se v rozlehlém kukuřičném poli, jehož řadami se prokousávají kombajny jako invaze mimozemšťanů. Jak znám Erika, vsadil bych se, že je to pole geneticky modifikované. „Mohl bys vyměnit ten monochromatický za tu farmu? Pak už tě nebudu potřebovat.“ „Rozkaz, madam.“ Naoko jí zasalutuju, najdu zarámovanou fotku ve skladu a rychle se proženu galerií v náhlé potřebě se odsud dostat. Aimee na mě čeká ve své kavárně. Pracuju s úsměvem na tváři. „Celej záříš. Co do tebe vjelo?“ „Já…“ protahuju a úsměv se mi rozšiřuje. Namířím na Wendy ruku ve tvaru pistole. „Řeknu ti to zítra.“ Nejdřív chci svoji novinku říct Aimee. Bude nadšená. Sundávám snímek pralesa a přemýšlím, jak to oslavíme, když vtom dostanu nápad. Drinky a večeře v La Fondue. Parfait! Už to je nějaký ten pátek, co jsme si naposledy spolu někam vyrazili. Večeře by nás měla vrátit zpátky tam, kde jsme byli před červnem. Je načase, abychom oslavili nás dva. A to mě přivádí na myšlenku, jak asi bude oslava vypadat potom, co uložíme naši čtyřletou dceru Sarah Catherine do postele. Celé tělo se mi rozechvěje. 7
Vsechno, co dame_CC2019.indd 7
03.05.20 17:08
KERRY LONSDALEOVÁ
Hmm. Možná bych mohl přemluvit Aimeeiny rodiče, aby si malou Caty vzali k sobě na noc. Napíšu své tchyni Catherine Tierneyové zprávu. Caty je teď s ní. Doufejme, že tam bude moct i zůstat. Mám s Aimee své plány. Plány pouze pro dospělé. Telefon si strčím zpátky do kapsy a zavěsím fotografii bílého statku. Snímek mi připomíná Idaho, kde jsem v podobném domě vyrůstal. Můj táta tam vlastní půdu, kterou zdědil po svém otci, ale nikdy o ni nepečoval. Pole pronajímá, protože je doma málo. Myslím, že doma být nikdy nechtěl, rozhodně ne, když jsem tam žil já. Sportovní fotograf Stu Collins se vždycky honil za další úžasnou dlouhou nahrávkou. Skončím, odložím nářadí a přidám se k Wendy u jejího stolu. Podívám se na své taktické náramkové hodinky, které jsem nedávno dostal od Aimee k narozeninám. Erik má schůzku s Wendy a má zpoždění. Doufal jsem, že se s ním potkám, než odejdu. „Kdy říkal Erik, že přijde?“ „Nestihne to,“ odvětí Wendy, která si dělá poznámky. Její černě nalakované nehty kmitající po klávesnici ostře kontrastují s krémovými koktejlkami, které má na sobě. „Mercury News ho poslalo vyfotit škody po lesních požárech v Big Sur. Volal mi, když jsi telefonoval venku. Říkal, že ti dluží pivo a mně donese lahev bublinek.“ „To si ohlídej. Aby se nevykrucoval.“ Podívá se na mě, jako by snad někdy něco takového dovolila. Přeruší své ťukání na klávesnici a něco si tužkou napíše do svého notesu. „I když bych byla fakt ráda, kdyby si Erik pověsil své fotografie sám, upřednostňuju tebe. Máš na to oko.“ Podívá se na statek na zdi. „Mnohem, mnohem lepší. Tak jo, už můžeš jít, šup šup. Musím prodávat.“ Koukne se přes rameno. V rohu za ní, kde vystavují všichni zastupovaní umělci nehledě na výstavu, se mladý pár dohaduje nad snímkem, který jsem vyfotil minulý rok v národním parku Canyonlands. Hlasitost jejich hádky přehlušuje instrumentální jazz tiše znějící 8
Vsechno, co dame_CC2019.indd 8
03.05.20 17:08
VŠECHNO, CO DÁME
v pozadí. Muž si stojí za tím, že se mu ta fotka líbí nejvíc. Jeho kamarádka – přítelkyně, manželka? – mu oponuje. Barvy jsou špatně. Nejsou dostatečně moderní pro jejich nově vybavený obývák v tlumené modré. „Ukaž jim Noční oblohu,“ navrhnu Wendy dvoubarevný snímek horizontu San Francisca. Přikývne. „Zrovna jsem si říkala to samé.“ Políbím ji na tvář. „Báječně se mi s tebou dneska pracovalo. Příště si to nechám zaplatit,“ škádlím ji. „Už si necháváš platit. Každý měsíc ti ode mě přichází pěkná sumička.“ V tom má teda pravdu. Wendy prodá skoro všechno, co jí přinesu. Vyjdu z galerie a přejdu v říjnovém počasí dva bloky k Aimeeině kavárně. Sotva otevřu dveře, převalí se přese mě vůně pražené kávy, skořice a čerstvě upečeného sladkého pečiva. Zhluboka se nadechnu. Bože, tu vůni zbožňuju. Ignoruju letmé pohledy zákazníků, když můj příchod oznámí zvonek nade dveřmi. A ještě víc ignoruju olejomalby na zdech. Připomínají mi člověka, který absolutně nerespektuje osobní prostor druhého. Malby namalované Aimeeiným bývalým snoubencem Jamesem Donatem. Nevadí mi, že tam visí. Nic proti tomu nemám. Vážně. No, vlastně… Jo, vadí. Vážně, vážně mi vadí. Jsme manželé už pět let a ona je pořád ještě nesundala. Vůbec jsem se o ně a ani o důvod, proč pořád ještě zabírají takovou perfektní zeď jejího podniku, nezajímal. Až do června. James trpěl disociativní poruchou identity, ale potom se mu vzpomínky vrátily a city k mé ženě zůstaly zcela neporušeny. Ale Aimee se rozhodla. James to musel pochopit. Opustila ho. Posunula se dál. Zvolila si mě. Pak si vzpomenu, že se políbili. Pevně skousnu zuby. 9
Vsechno, co dame_CC2019.indd 9
03.05.20 17:08
KERRY LONSDALEOVÁ
Chci, aby ty obrazy odsud zmizely, i když jsem se o tom Aimee nikdy nezmínil. Jamesova díla ji dělala šťastnou. Šťastná žena, šťastný život. Donutím se ke klidu, a dokonce se ještě víc usměju. Zamávám na Trish, která pracuje za barem, a vydám se hledat Aimee. „Není tady,“ zavolá na mě Trish. Zastavím se a otočím se na ni. „Kde je?“ Trish pokrčí rameny. „To mi neřekla. Odešla před pár hodinami.“ V zamyšlení poklepu klouby ruky o zeď. Zavolám jí, že se potkáme doma. „Kdyby se vrátila, tak jí vyřiď, že ji sháním,“ řeknu a vyjdu z kavárny. Po cestě k autu mi začne zvonit telefon. Na obrazovce spatřím Erikův obličej. „Něco mi dlužíš,“ začnu hovor. „Jak to vypadá?“ „Parádně. S kladivem a hřebíky to umím. Věšení tvých ubohých fotek je přesně to, co jsem chtěl dělat ve svým volným odpoledni.“ Erik se zasměje. „Raději ty než já.“ Erika jsem poznal před několika lety na Fotografickém expu a obchodní konferenci. Začínal jako fotograf pro Associated Press. Cestoval do válečných zón a oblastí extrémní chudoby, ale konfrontace, které zažil, a utrpení, která zdokumentoval, si vybíraly svou daň. Skončil s tím, dokud mohl a dokud ještě měl nějaký vlastní život a příčetnost. Teď je na volné noze. Společně si navzájem vypomáháme. Já respektuji jeho fotožurnalistické dovednosti a Erik už dlouho obdivuje mé snímky přírody a divočiny. Stali se z nás vzájemní mentoři a rychle i přátelé. Erik je člověk, kterého na konci dne pozvu na pár piv nebo se s ním setkám v ringu posilovny, když ze sebe vše potřebuju vymlátit. 10
Vsechno, co dame_CC2019.indd 10
03.05.20 17:08
VŠECHNO, CO DÁME
„Díky za všechno, kámo. Až se zase potkáme, platím piva,“ nabídne Erik. „Platíš piva celej další měsíc.“ Erik se hluboce zasměje. „Hele, teď vidím, že mám v kalendáři nějak plno. Nejsem si jistej, kdy se potkáme.“ „Dobrej pokus, Ridley.“ Podívám se doleva a přejdu na červenou. „Ještě jsi v Big Suru?“ „Ne. Jsem na cestě domů.“ „Jaký to bylo?“ „Strašný. Spousta spálených polí. Příliš ztracených domovů a evakuovaných lidí. Ale volali mi ze Sierra Explorer. Příští týden mě posílají do Yosemitského národního parku. Je to pro online článek o nebezpečí turistiky podél vodopádu Vernal Fall. Nic novýho, ale kvůli těm děckám, který minulej měsíc spadly ze srázu, se rozpoutalo pozdvižení. Chtějí omezit počet turistů a posunout oplocení dozadu k výhledový plošině. A hádej, kdo to píše? Reese Thorneová. Slyšel jsi o ní?“ Než se zamyslím, nahlas zaúpím. „O-ou, to se mi asi moc líbit nebude. Byla na Arizonské univerzitě ve stejnou dobu jako ty. Měl bych něco vědět?“ „Ne.“ „Znáš ji?“ Zaváhám. „Vím o ní. Táhne ji to k důležitým článkům. Její čtenáři ji zbožňují a její články vyhrávají ceny.“ „Ale…“ Nechci takhle pošpinit jeho první dojmy z Reese, ale myslím, že má právo vědět, do čeho jde. Hlavně když budou jeho fotky spojovány s jejím článkem. „Řekněme jenom, že v týhle nový době zpravodajství, kdy čtenáři upřednostňují názor před fakty, Reese vyniká.“ „Jo, přesně to jsem slyšel. Jenom jsem si myslel, že ji možná znáš trochu líp nebo jsi s ní dřív pracoval. Třeba ještě na škole nebo tak něco. Budeme spolu dva dny.“ 11
Vsechno, co dame_CC2019.indd 11
03.05.20 17:08
KERRY LONSDALEOVÁ
„Já fotím krajinu a ona je novinářka. Větší šance je, že byla v první linii s tebou, než v nějakým zapadákově se mnou.“ Erik se zasměje. „Pravda. Když už jsme u té krajiny, zůstanu o pár dní dýl a nafotím nějaký snímky místní přírody do mýho portfolia. Podíval by ses na ně, až se vrátím? Určitě se mi bude hodit tvůj názor. Máš kritický oko.“ „Jasně. Kdykoli.“ „Super. A co ty? Už jsi něco slyšel od Ala ohledně toho článku o Rapě?“ „Na to ti odpovím někdy příště,“ řeknu, když dojdu k autu. Zmáčknu tlačítko na klíčích a odemknu si dveře. „To může znamenat jenom jednu věc, ale gratulace si nechám na později. Až se budeš chtít svěřit, potřebuju vědět nějaký detaily.“ Posadím se na sedadlo. „Všechno ti řeknu, až mi koupíš to pivo.“ „Ty mě ničíš.“ „Musím domů za ženuškou. Tak později.“ Ukončím hovor s Erikem a rychle vytočím Aimee. Jde to rovnou do hlasovky. „Ahoj Aims, zlato. Mám skvělé zprávy. Zavolej mi zpátky.“ To stejné jí napíšu ve zprávě. Když dojedu domů, zaparkuju svůj Ford Explorer na příjezdové cestě našeho jednopatrového ranče ze šedesátých let. Dům je víc než starý a potřeboval by renovaci. Ale je to domov. Prodal jsem svůj byt a Aimee svůj malý dům v centru, abychom mohli tak tak zaplatit zálohy na společnou hypotéku, aniž bychom kvůli ní každý měsíc vykrváceli. Investice stála všechny životní úspory, krev, pot a převedení rodičovských práv našeho prvorozeného dítěte. Dělám si srandu. Ale žijeme ve stejné čtvrti jako Aimeeini rodiče, což oba pro Caty chceme. Nemám nějakou velkou rodinu a ta, kterou mám – pohřešovaná máma a odloučený otec – je fakt na hlavu. A to, že Caty může vyrůstat se svými prarodiči? To pro mě znamená všechno. 12
Vsechno, co dame_CC2019.indd 12
03.05.20 17:08
VŠECHNO, CO DÁME
Mimo to nejsme zase v tak špatné životní situaci. Aimee už hledá místo pro druhou a možná i třetí kavárnu, protože ta původní si dlouhodobě vede docela dobře. Když jsem měl fotografie vystavené v kamenných galeriích, také si nevedly špatně. A přes online galerie se mi pak podařilo získat klienty s tolika penězi, že je ani nedokážou utratit. Má díla si vyhlédli i interiéroví designéři, kteří je pověsili v hotelech, resortech a restauracích v pěti různých zemích světa. A práce pro National Geographic tak bude jen třešničkou na mém portfoliovém dortu. Stojím na vrcholu světa fotografie. Správná chvilka na další vítězoslavné máchnutí pěstí. Slavnostně zvednu ruku do vzduchu a otevřu dveře od domu, když vtom mi cinkne zpráva od Catherine. Přiložila video tancující Caty s textem: Catyin oslavný tanec. Necháme si ji na noc. Užijte si to! To je pro mě a Aimee skvělá zpráva. Máme na… to… celou noc. Myšlenky mi zalétnou k peřinám v naší ložnici a zakřením se. To mi připomíná, že mi Aimee ještě nezavolala zpátky. Tohle se jí nepodobá. Většinou odpovídá okamžitě. Zamračím se a poškrábu se na čelisti. Kde je? O nějakých schůzkách se nezmínila. Nebo ano? Asi jsem trochu vypnul, když mi dneska o půl páté ráno štěbetala do ucha. Tyhlety hloupé budíčky těsně před východem slunce mě ničily. Nechápu, jak to ona může zvládat pět dní v týdnu. Ale i tak začínám své dny společně s ní. Našich chvilek v temnotě, která se postupně proměňuje v šedý úsvit, si neuvěřitelně cením. Zavolám jí znovu. Zase to ihned vezme hlasovka. Divné. Zakroužím rameny, abych uvolnil úzkost, která se v nich pomalu usazuje. Osprchuju se – přece jenom mám dneska rande –, a když zjistím, že od ní nemám zprávu ani zmeškaný hovor, zavolám jí znovu. Zatímco čekám, až to zvedne, výhružně se ve mně ozývá znepokojení. Ten pocit nesnáším, hlavně když se ozve hlasová schránka. Zase. Sakra. 13
Vsechno, co dame_CC2019.indd 13
03.05.20 17:08
KERRY LONSDALEOVÁ
Mám dobrou zprávu, kterou jí chci hrozně říct. Chci mluvit se svou ženou. Chci vidět svou ženu. Hlavou mi prolétne představa zkrouceného plechu, rozbitého skla a chaosu na pohotovosti stejně rychle jako blesk fotoaparátu ve sportovním režimu. Naštvaně vynadám svému mozku, že se vůbec opovážil. Ale možnost, že bych ji ztratil, ať už kvůli nehodě, nebo jejímu rozhodnutí, mi myšlenky pohání přesně tím směrem. Posledních pár měsíců ho nabírají často. Zavolám Aimeeině kamarádce Kristen Garnerové. Možná k ní zašla na návštěvu. „Ahoj Iane.“ Zafuní do telefonu Kristen v devětapůltém měsíci těhotenství. Čekají s Nickem své třetí dítě a ten prcek je už po termínu. „Je tam Aimee?“ zeptám se, aniž bych se pokoušel o nějakou nezávaznou konverzaci. „Ne, není.“ „Nemluvila jsi s ní teď někdy?“ „Od včerejška ne. Děje se něco?“ „Měli jsme se potkat v kavárně, ale nebyla tam, a teď mi nebere telefon.“ „Kdy jsi s ní naposledy mluvil?“ „Dneska ráno před obědem.“ Podívám se na hodinky. Je skoro šest. „Určitě je v pořádku. Třeba nakupuje nebo něco. Nebo má vybitej telefon.“ To mě nenapadlo. Nervózně přecházím sem a tam po koupelně plné páry jen v ručníku okolo beder. „Asi máš pravdu.“ Ale zřejmě ne. Vždycky mi bere telefon a nikdy si ho nenechá vybít. Předloktím otřu zamlžené zrcadlo. Na kůži se mi objeví kapky vody. Menším ručníkem si osuším hrudník. Koupelna je cítit po mýdle z aloe vera a dřevité vůni šamponu. „Mám zavolat Nadie?“ nabídne se Kristen. 14
Vsechno, co dame_CC2019.indd 14
03.05.20 17:08
VŠECHNO, CO DÁME
„Ne, já jí brnknu.“ Až se obléknu. Moje dobré zprávy mě očividně rozhodily. Aimee mi určitě brzy zavolá. Každou chvilku projde vchodovými dveřmi. Zavolám do La Fondue a s použitím trochy šarmu přemluvím hostesku k rezervaci stolu pro dva na půl devátou. Když si ve tmě obléknu vyprané džíny a těsnou černou košili, zkusím to znovu. Tentokrát telefon zvoní a zvoní. Přeruším hovor a podívám se na zprávy, které jsem jí poslal. Přečetla si je. Cože? Poťukám si telefonem o čelo a snažím se v tom nic nevidět. Přiznej si to, Collinsi. Něco za tím vidíš. Díky svému instinktu dokážu na svých fotografiích zachytit přesně ten správný moment. Tu vítěznou chvilku zachycenou v čase. A právě teď mi mé instinkty říkají, že je něco špatně. Napíšu další zprávu. Jsi zraněná? Ale pak ji přepíšu na Jsi v pořádku?, abych nezněl příliš dramaticky. Nechci si něco domýšlet. Odešlu zprávu a pod ní se okamžitě zobrazí tři tečky. A vzápětí se objeví její odpověď. Jedno jediné slovo, které mi v krku vytvoří knedlík. Ne. Ne? To je všechno? Čekám, až se na mém displeji znovu zobrazí ty tři tečky, a doufám v nějaké vysvětlení. Něco víc než jen záhadné ne. Uplyne minuta a stále nic. Palci přelétnu po klávesnici. Kde jsi? Mám pro tebe přijet? A než si to rozmyslím, odešlu jí zprávu, kterou jsem původně zamýšlel. Jsi zraněná? Neodpovídá a já začínám vyšilovat. Zírám upřeně na telefon a doufám ve zprávu, když vtom mi to docvakne. 15
Vsechno, co dame_CC2019.indd 15
03.05.20 17:08
KERRY LONSDALEOVÁ
Idiote. Spustím aplikaci Najdi můj telefon, ignoruji první myšlenku, která mi v hlavě vyskočí – slídile –, a rychle zjistím, že je v bytě své kamarádky Nadii. Byla tam celou dobu? Snad ano, vydechnu si úlevou. Zavolám Nadie a ona to okamžitě vezme. „Iane.“ Očividně se jí ulevilo, že mě slyší. „Dej mi Aimee. Potřebuju s ní mluvit.“ „Počkej.“ Slyším zastřený zvuk, jako by Nadia přecházela do jiného pokoje. Čekám, že v telefonu uslyším Aimee, ale promluví Nadia. „Aimee –“ „Kde je? Proč jsi mi ji nedala k telefonu?“ „Říkala, že za chvilku vyráží. Potká se s tebou doma. Ale mám o ni vážně starost, Iane. Takovou jsem ji už dlouho nezažila.“ „Jakou? Já jsem ji neviděl ani jsem o ní neslyšel od dnešního rána. Nevím, co se děje, Nadio. Mimo jednu zprávu mi nebere telefony ani neodpovídá na esemesky. Co se děje? Je jí něco?“ „Fyzicky ne. Ale James jí řekl něco, co ji rozrušilo. Nechce mi ale říct co.“ „Kdože jí co řekl?“ Hlas mám při zmínce toho jména stejně chladný jako mráz, který se mi usazuje na hrudi. „Tys to nevěděl? James. Je zpátky.“
16
Vsechno, co dame_CC2019.indd 16
03.05.20 17:08
Kapitola 2 Ian
James je zpátky. Zase. To se ten chlap nemůže od nás držet dál? Zamračím se. „Šla za ním?“ Viděla se s ním v červnu, když se James nakrátko vrátil z Kalifornie. „Ano,“ potvrdí Nadia, což mě zničí. Zapadnu do rohu gauče v našem obýváku. Aimeeina dalšího setkání s jejím bývalým jsem se obával už od té doby, co jsem se před pěti lety vrátil z Mexika, kde jsme Jamese našli živého, ale s disociativní poruchou identity. Vysvětlila mi, proč ho to léto jela navštívit. Musela mu dát sbohem. Myslel jsem, že to rozloučení bylo navždy. Očividně ne. Byl jsem ve Španělsku. Stalo se to týden předtím, než začala Rapa. Chtěl jsem tam jet od té doby, co mi o festivalu před několika lety řekl Erik. Jakmile jsem přistál, zavolal jsem ještě u výdeje zavazadel Aimee, abych jí dal vědět, že jsem dorazil. V jejím hlase jsem slyšel odměřenost. Přičítala to únavě a sváděla to na ni znovu a znovu při každém našem telefonátu během mého čtrnáctidenního výjezdu. Zněla, jako by ji nic nezajímalo a měla mírnou depresi. Dělal jsem si starosti. Naše rozhovory byly divné, nucené. Ale já ji znal dobře. Něco přede mnou tajila. 17
Vsechno, co dame_CC2019.indd 17
03.05.20 17:08
KERRY LONSDALEOVÁ
Potom, co jsem se vrátil domů a uložil přešťastnou Caty do postele, si mě Aimee posadila ke kuchyňskému stolu. Lahev vodky a dva panáky mě měly varovat, že to nebude jednoduchý rozhovor. „Co se děje?“ zeptal jsem se starostlivě. „Viděla jsem se s Jamesem.“ A pak mi všechno řekla. A tím myslím všechno. Věděli jsme, že se James probral ze svého stavu už minulý prosinec. Kristen prozradila Aimee, že James volal Nickovi, Kristeninu manželovi a svému nejlepšímu kamarádovi. Věděli jsme také, že se James vrátí domů. Otázkou bylo kdy. Svou odpověď jsem dostal nad panákem vodky. Aimee mi oznámila, že se vrátil den předtím, než jsem odjel do Španělska. Poté, co mě Aimee vysadila na letišti, zamířila k Jamesovi domů. Nechtěla se s ním potkat, ale nedokázala od jeho domu odjet. A najednou stál James na chodníku a klepal na okénko spolujezdce. A ona ho pustila dovnitř. „Miluješ ho?“ zeptal jsem se. „Ne. Ne tím způsobem, na kterém by záleželo.“ Po obličeji se jí začaly kutálet slzy. „A na kterém způsobu záleží, Aimee? Pověz mi to. Protože pro mě je láska prostě láska.“ Vyplivl jsem na ni ta slova, protože jsem chtěl, aby v nich slyšela můj vztek a šok z toho, že ho políbila. Že si ji James přitáhl do klína a dotýkal se ji svýma rukama. „Nejsem do něj zamilovaná.“ Jakmile jsem se na ni ze druhé strany stolu podíval, věděl jsem, že mé oči působí zle a mám odměřený výraz. Byla nešťastná. Sáhla po lahvi, ale třepala se jí ruka, a tak ji zase postavila zpátky. Ruce si pak složila do klína. V kuchyni bylo ticho. Nikdo z nás nemluvil a seděli jsme na opačných stranách stolu za tlumeného světla lampy. Zhluboka jsem se nadechl, zavřel oči a zeptal se: „Chceš být s ním?“ „Ne.“ Znechuceně se na mě podívala. „Ne!“ zopakovala hlasitěji. „Miluju tebe, Iane. Jsem zamilovaná do tebe. Mrzí mě, 18
Vsechno, co dame_CC2019.indd 18
03.05.20 17:08
VŠECHNO, CO DÁME
že jsem za ním jela. Nechtěla jsem, aby se to tak vymklo kontrole, a nemůžu se ti za to dostatečně omluvit. Omlouvám se. Můžeš mi to odpustit?“ Nalil jsem si panáka, a pak ještě dalšího. Sledovala mě a lahev, rychlé nalévání panáků a jejich ještě rychlejší vyprazdňování, když jsem je do sebe házel. „Řekni něco,“ zašeptala, když jsem skončil. Pomalu jsem zakroutil hlavou. „Myslím, že bych teď neměl mluvit.“ Omluvil jsem se a odešel do své pracovny. Namlouval jsem si, že potřebuju čas na to, abych se rozmyslel. Potřeboval jsem uvěřit, že mě miluje a neopustí mě. Ale jak to bylo ve skutečnosti? Nemusel jsem se o ničem přesvědčovat. Věděl jsem, že mě miluje. Věděl jsem, že by mě neopustila. A co se odpuštění týče? Už se stalo. Dávno předtím, než se James vrátil, což jsem věděl, že jednou stejně udělá. Tak moc jsem ji miloval. Ale bolelo to. Bolelo to hodně. V dalších několika dnech jsme o tom mluvili a postupně jsme se přes léto pomalu navraceli zpátky do našeho vlastního rytmu, i když s trochu jinými decibely. Ale Jamesův návrat jsme přežili. Naše manželství to neovlivnilo. Aspoň jsem si to teda myslel. „Jedu tam. Řekni Aimee, ať neodjíždí.“ Cokoli jí James řekl, cokoli jí udělal, potřebuju to vědět, hned teď. Ne za hodinu. Ne dnes večer. A rozhodně ne zítra. Protože naposledy, když byl James ve městě, líbal moji ženu. Škrtněte to. Nebyl to polibek. Byla to předehra, protože James by se s ní vyspal, kdyby mu Aimee dala šanci. Kdyby mu řekla ano. Ale to ona neudělala. Díkybohu, že se k němu Aimee nevrátila. Díkybohu, že se James přestěhoval na Havaj. Tak proč je zpátky a co chce po Aimee? Mé ženě. Hlavou mi ta majetnická myšlenka proletí ve chvíli, kdy ukončím hovor s Nadiou a vezmu do ruky klíčky od auta. Myšlenky 19
Vsechno, co dame_CC2019.indd 19
03.05.20 17:08
KERRY LONSDALEOVÁ
na to, co James bude s Aimee dělat a už dělal to odpoledne, mě ženou po dálnici směrem k Nadiině bytu v centru San Jose. U vjezdu do podzemní garáže zadám Nadiin kód a zaparkuju auto na místě pro hosty. Za několik minut jí klepu na dveře a ona okamžitě otevře, jako by stála na druhé straně a čekala na mě. Usměje se se stisknutými rty a zvednutým obočím a ustoupí mi. Vezmu to jako tiché popřání štěstí. Srdce mi proti hrudní kosti bije v nervózním rytmu. Jakýkoli muž – ať už preferuje ženy nebo kope za opačné pohlaví – by byl v úžasu nad Nadiinými kaštanově hnědými vlasy, zelenýma očima a ostrými obličejovými rysy. Byla krásná takovým tím způsobem, od kterého se nemůžete odtrhnout, což jsem se snažil zachytit na sérii fotografií, které jsem pořídil před několika lety. Teď visí na zadní stěně jejího loftu. Zvýraznil jsem červeň v jejích vlasech a zelenou jejích očí, což silně kontrastovalo s šedými a přírodními barvami dřeva jejího bytu. Ale teď ty portréty ani nevidím. Nic kolem sebe nevnímám. Oči mám jen pro Aimee. Stojí na druhém konci pokoje, paže má složené na prsou a prsty si zavrtává pod žebra. Zírá ven oknem, skleněnou stěnou směrovanou na rozzářené centrum města. Slunce pomalu zapadá a vrhá do Nadiina temného bytu jen tolik světla, aby byla vidět vlhkost na Aimeeiných tvářích. Na chvilku zavřu oči a poděkuju bohu. Je tady a není zraněná. V hrudníku se mi s každým nádechem a výdechem tvoří tlak, který mě táhne jejím směrem. Nechci nic jiného, než ji držet ve své náruči a ujistit se, že je moje. Nadia za mnou zavře dveře. „Jak dlouho tady je?“ zeptám se. „Přijela asi deset minut předtím, než jsi zavolal. Zrovna jsem se vrátila z práce.“ Takže ne moc dlouho. To znamenalo, že byla s Jamesem po celou tu dobu, co jsem se jí snažil dovolat. Hodinu a půl. S potížemi polknu. Za devadesát minut se toho může stát spousta. 20
Vsechno, co dame_CC2019.indd 20
03.05.20 17:08
VŠECHNO, CO DÁME
„Řekla něco od našeho telefonátu?“ „Ne, jenom že se potřebuje dát dohromady, než vyzvedne Caty od Catherine. Chceš slyšet můj názor? Myslím, že nechtěla jít domů s takovými pocity, jaké měla.“ Jaké pocity? Uvědomila si snad, že je stále zamilovaná do Jamese, a bála se mi to říct? V žaludku se mi zvedne vlna nevolnosti. Co jí James řekl? Co jí udělal? Párkrát jsem ho potkal, když byl ještě Carlos, ale jako Jamese ho neznám. S ním jsem se nikdy neviděl. Nadia zapne světlo a byt se rozzáří. Aimee zamrká, jak se její oči přizpůsobují světlu, a tváře si otře hřbetem ruky. Vím, že ví, že jsem tady. Musela mě slyšet klepat. Chci, aby se na mě podívala, ale pohled má stále přilepený na skle. Nadia se otočí a položí mi ruku na rameno na znamení podpory. „Budu v kuchyni.“ Přikývnu, zastrčím si palce do kapes kalhot a jdu k Aimee. Při zvuku mých bot na dřevěné podlaze se otočí a natáhne před sebe ruku, aby mě zastavila. Zavrtí hlavou. Po zádech mi přejede strach. Zastavím se naproti ní na druhé straně konferenčního stolku plného časopisů, knih a sukulentů v květináčích. Vedle stolu je položený koš se složeným prádlem, zvláštní a nemístný kousek v Nadiině obýváku jinak jako vystřiženém z katalogu. „Jenom jsem tě přišel zkontrolovat. Dělal jsem si starosti.“ Otočí se přes rameno směrem ke kuchyni, kam šla Nadia. „Nechci o tom mluvit tady.“ Natáhnu k ní ruku. „Tak pojďme domů. Já tě odvezu.“ Když jsem u ní, nechci se od ní hnout ani na krok. Znovu zavrtí hlavou. „Ještě nejsem připravená. Jdi napřed. Potkáme se tam.“ „Neodejdu, dokud se nedozvím, co se děje,“ řeknu, i když mi je jasné, že tady si promluvit nechce. „Potom, co se stalo v létě, mám právo na –“ 21
Vsechno, co dame_CC2019.indd 21
03.05.20 17:08
KERRY LONSDALEOVÁ
„Iane, prosím,“ zaúpí frustrovaně a popadne do ruky pár do sebe zamotaných ponožek z prádelního koše a mně se na chvíli zdá, že je po mně opravdu hodí. Místo toho jí ale poklesnou ramena a ponožky dopadnou tiše na podlahu. Chvěje se jí brada a mně to láme srdce. Vypadá smutně. „Chci si o tom promluvit později,“ řekne. „Teď to ještě pořád… zpracovávám.“ Zpracovává co? „Aimee…“ Ta nevědomost a nejistota mě ničí. Prosím, neříkej mi, že jsi do něj zamilovaná. Jedna uniklá slza mě motivuje k činu. Sotva jí steče z brady, už překonávám vzdálenost mezi námi a svírám ji v pažích. Ztuhne a zadrží dech. Do ucha jí zamumlám, jak moc ji miluju. Jak moc mi na ní záleží. Přitisknu jí rty k čelu a rukou ji pohladím po vlasech. Nakonec se uvolní a opře se o mě tak, že držím celou její váhu. A pak začne plakat. Jemně s ní houpám. „Musíš mi pomoct, lásko. Nedokážu to spravit, když nevím, co se děje.“ Uvolní paže a obejme mě kolem pasu. Zakloním se dozadu, abych se na ni mohl podívat. Nevidím jí ale do obličeje. „Prosím, pověz mi, proč jsi tak smutná.“ Zprudka vydechne. „Nejsem smutná. Jsem naštvaná, nebo jsem aspoň byla, než jsi sem přišel.“ „Jsi naštvaná na mě?“ „Ne, na sebe. Nenávidím se.“ Aimee se vymaní z mého sevření a vrátí se k oknu. „Lásko.“ Jdu za ní. Předloktím se opírám o sklo. Sleduji její výraz a také ty malé tečky, které se jí usadily na nose jako smítka čokolády na pěně kapučína. Jemně jí přejedu prstem po vlasech až dolů k rameni. „Proč se tak cítíš?“ zeptám se tiše. Aimee se paží obejme kolem pasu. Setře si slzy. Chci ji zpátky ve své náruči. Nelíbí se mi, jak se s nahrbenými zády uzavírá do sebe. Nelíbí se mi, že mi něco záměrně neříká. 22
Vsechno, co dame_CC2019.indd 22
03.05.20 17:08
VŠECHNO, CO DÁME
Nemáme mezi sebou tajemství. Ne po mém bouřlivém dětství a její historii s rodinou Donatových. Oba jsme souhlasili s upřímným manželstvím, s otevřenou komunikací. To za hrnuje rozhovory o jejím předcházejícím vztahu s Jamesem, nehledě na to, jak moc toho chlapa nenávidím. Ne že by James udělal něco přímo mně. Jenom se mi nelíbí, jak se k Aimee choval. A to si zkuste představit ten psychický dopad, který na ni měla ta věc s Jamesovým bratrem Thomasem. Povídejte mi něco o pošahané rodině. A to jsem si myslel, že moji rodiče měli problémy. Na třešničku zapomeňte, James a jeho bratři představují v oblasti dysfunkčních rodin celý dort. Aimee se zhluboka nadechne. „Když jsem byla s ním, byla jsem v pohodě. Jenom jsme spolu mluvili, víš? Vyprávěl mi o svých synech a jak si všichni tři užívají život na ostrově Kauai. Vím, jak jsem ti ublížila… nám oběma… když jsem se s ním v létě viděla. Namlouvala jsem si, že se s ním už nikdy neuvidím. Ale on mi zavolal. Snaží se oprostit se od všeho toho pekla, které mu ze života udělal jeho bratr, a proto si myslel, že mi dluží omluvu. Z očí do očí. Řekl mi, že po tom, čím jsem si kvůli němu prošla, si aspoň tohle zasloužím. Takže jsem se s ním potkala. Když jsme spolu mluvili, byla jsem v pohodě, ale potom? Všechno mě to zasáhlo, začalo to ve mně vřít a byla jsem tak naštvaná, sakra. Myslela jsem, že po těch sezeních je to už všechno za mnou.“ Konečně ke mně vzhlédne a mírně se na mě na znamení omluvy usměje. „Aims,“ zamumlám. Pohladím ji po tváři vnější stranou svých prstů a pak mi paže klesne dolů k noze. „No každopádně,“ poví a škubne jí v ruce, „nemohla jsem přestat brečet. Jezdila jsem všude kolem, abych se nějak uklidnila předtím, než vyzvednu Caty, ale nedokázala jsem přestat. A pak jsem se nějak ocitla tady. Věděla jsem, že kdybych domů dorazila rozrušená tak, jak jsem se cítila, nemohla bych ti v klidu vysvětlit, proč jsem za ním byla. A nechtěla jsem, aby sis něco domýšlel.“ 23
Vsechno, co dame_CC2019.indd 23
03.05.20 17:08
KERRY LONSDALEOVÁ
Zatímco jí naslouchám, hladím ji po zádech a mrzí mě, že jí připadalo, že za mnou nemůže přijít. A Jamese nenávidím ještě víc za to, že jí tohle všechno způsobil. „Nelíbí se mi, že když jsem s ním, jsem tak hrozně přecitlivělá. Připomíná mi to, jaká jsem tehdy byla.“ „Jaká jsi byla?“ „Naivní a dětinská. Důvěřivá ve chvílích, kdy jsem měla pochybovat.“ Zbožňuji důvěřivou Aimee a miluju tu ženu, kterou bývala. Nejvíc ale miluju ženu, v kterou se během našeho manželství proměnila. Tvrdohlavá, sebevědomá a vášnivá. Ta nejlepší matka, jakou bych si mohl pro naši dceru přát. A to pro mě bylo důležité. Ale v mé vlastní blbosti je mi tohle všechno teď jedno. Pořád musím myslet na ten svůj pocit, že si Aimee uvědomila, že Jamese stále miluje… způsobem, na kterém záleží. Nehledě na to, co mi teď řekla, nedokážu tu možnost dostat z hlavy. „Kolikrát ses s ním od června viděla?“ „Cože?“ Aimee se s rozrušeným výrazem ve tváři zamračí. V čekání na odpověď nadzvednu obočí. Zatahá si za lem své halenky. „Jenom dneska.“ „Jak dlouho jste spolu byli? V kolik ti zavolal?“ „Ježiši, Iane.“ V šejkru na martini zachrastí led. „Dá si někdo koktejl?“ zavolá na nás Nadia z kuchyně. „Ne,“ odpovím, aniž bych očima uhnul od Aimeeiných. „Jo.“ Aimee se na mě chladně podívá. „Už jsem ti snad řekla, že o tom tady nechci mluvit,“ dodá a odkráčí k baru v kuchyni. Propletu si ruce ve vlasech a zhluboka vydechnu nosem. Pak následuju Aimee do kuchyně. Nadia jí právě podává suché martini. Aimee ze skleničky vytáhne párátko s olivami a hodí do sebe její obsah. Když si pak všimne, že já se svojí skleničky ani nedotkl, natáhne se po ní. 24
Vsechno, co dame_CC2019.indd 24
03.05.20 17:08
VŠECHNO, CO DÁME
„Asi jsi měla žízeň,“ poznamená vtipně Nadia a pronese přípitek. „Na zdraví.“ Ochutná svůj koktejl, dvakrát mlaskne a pak se podívá přes rameno na hodiny na mikrovlnce. „Můžu objednat čínu.“ „Ne, díky. Máme na večeři plány.“ Jednu ruku si opřu o kuchyňskou linku, druhou si strčím do kapsy a sleduji, jak Aimee pije mé martini, tentokrát naštěstí pomalejším tempem. „Nemám hlad.“ Skleničku na stopce položí na bar. „Tak jo,“ protáhne Nadia a zatřepe šejkrem. „Ještě koktejl?“ Aimee zavrtí hlavou a vyprázdní skleničku. „Už chci domů.“ Vezme do ruky kabelku z gauče, kde ji předtím nechala, a zamíří přímo k hlavním dveřím. Povzdechnu si. Asi teda odcházíme. „Pojedu.“ Chytím si kořen nosu a přinutím se k trpělivosti. Budu ji dneska večer potřebovat, abych neřekl nějakou další kravinu, která Aimee naštve. Hlavně když bych měl dělat pravý opak: nabídnout jí rameno k pláči a ucho k poslechu. „Díky,“ řeknu Nadie. „Zítra si přijedeme pro auto.“ „Žádný spěch.“ Jemně mě uchopí za zápěstí. „Jsi dobrej manžel, Iane. Ona tě teď potřebuje. Trápí se.“ To my oba. „Já vím. A díky.“ Dojdu ke dveřím, kde čeká Aimee. „Pojeďme domů.“ Asi tolik k oslavě té mojí novinky. Sjedeme dolů do garáží výtahem, ve kterém stojíme zkoprněle vedle sebe, aniž bychom se dotýkali. Chci na ni být naštvaný. Chci hlasitě nadávat na Jamese za to, že kontaktoval moji ženu. Ale cítím k němu jenom soucit, což mě samotného překvapuje a dopaluje. Chápu, jak se asi James cítí. Všechen ten zmatek a dezorientace, potřeba volat Aimee, lásce jeho života. Chápu, že nemá ponětí o ztraceném čase, že pro něj to je, jako by opustil Aimee teprve včera. Celé své dětství jsem uprostřed takového chaosu žil. Nebylo to nic příjemného. 25
Vsechno, co dame_CC2019.indd 25
03.05.20 17:08
KERRY LONSDALEOVÁ
Dojedeme do garáže a já začnu v kapse hledat klíčky. Spadnou na zem. „Musíme k našim pro Caty,“ řekne Aimee, nemajíc tušení o dohodě, kterou jsem domluvil s Catherine. Na tom už nezáleží. Dneska nikam nepůjdeme. Zvednu klíče ze země. „Já vím,“ vyštěknu a vztekle zmáčknu tlačítko na klíči. Auto se se zapípáním odemkne a tento zvuk se ozvěnou nese po celé garáži. Trhnutím otevřu dveře. Aimee se s ustaraným pohledem, kterým mě sleduje, posadí na sedadlo. S obtížemi v sobě najdu klid a zavřu jí dveře.
26
Vsechno, co dame_CC2019.indd 26
03.05.20 17:08
Kapitola 3 Ian, 9 let
Ian sledoval, jak autobus mizí za horizontem silnice, a pak se otočil k příjezdové cestě, na jejímž konci stála bílá zaprášená farma, které říkal domov. Na jedné straně byl zaparkovaný stříbrný kombík pontiac jeho mámy. Rezignovaně vydechl a nafouknuté tváře se mu scvrkly jako vypuštěné pneumatiky. Byla doma. Doufal aspoň, že tam bude jeho máma Sarah, ne ta druhá, Jackie. Co si jenom Ian pamatoval, jeho matka trpěla nevypočitatelnými změnami nálad. Ze dne na den zapomněla, co dělala. Někdy z minuty na minutu. A Ian jí to musel připomínat. Říkal jí, jak se chovala, a jeho máma na něj s vyvalenýma očima udiveně civěla jako dítě. Až před rokem se mu táta pokusil vysvětlil bizarní, někdy až násilnické chování jeho matky. Tehdy zmizela na celé dva dny a domů se vrátila s potrhaným a špinavým oblečením, tržnou ranou na tváři a monoklem na oku. Máma o předchozích osmačtyřiceti hodinách neměla ani ponětí. Chtěla se jen naložit do horké vany a zavrtat se do postele, ale Ianův táta trval na odvozu do nemocnice. O tři dny později byla propuštěna se stehy na líci a papíry na hlavu. Disociativní porucha identity. Ian nerozuměl, co to znamená ani proč to měla. Jeho táta mu to neřekl. Pochopil ale, že v jeho mámě žili další lidé. Doktor 27
Vsechno, co dame_CC2019.indd 27
03.05.20 17:08
KERRY LONSDALEOVÁ
věděl o jednom z nich. Jackie. Varoval je, že mohou existovat další. Ian si zatím nevšiml, že by tam byli, ale o Jackie s tátou věděli až moc dobře. Začala se objevovat ještě předtím, než se narodil Ian. Doktor jeho mámě doporučil psychiatra a předepsal jí antidepresiva a stabilizátory nálad. Ale Ian zaslechl, jak máma tátovi říká, že je brát nechce. Odmítala být pod kontrolou, a přesně to by ty prášky udělaly. Co se toho psychiatra týče, podle Iana tam moc nedocházela. A táta nebyl doma tak často, aby ji jít donutil. V jejím diáři Ian nikdy neviděl žádné schůzky. Na Ianově lokti přistál nějaký hmyz. Zatřásl rukou a poškrábal se na kůži tam, kde ho moucha kousla. Otevřel poštovní schránku a vytáhl z ní účtenky s razítkem po splatnosti a katalogy o šití na stroji. Dal si všechno do batohu a pomalu pokračoval po příjezdové cestě k domu. Pod roztrhanými teniskami mu skřípal štěrk. Obklopil ho vítr, který byl cítit po hnojivu, a rozcuchal mu vlasy. Ofina mu spadla do očí. Odhrnul si ji a na obou rukách zkřížil prsty. Prosím, buď máma. Prosím, buď máma, opakoval si v hlavě s každým krokem. Měl spoustu domácích úkolů na to, aby si dělal starosti, jestli Jackie nedostane mámu zase do maléru. Před třemi měsíci vybrala Jackie všechny peníze z bankovního účtu jeho rodičů a nenechala jim tak nic na zaplacení účtů. To proto byli pozadu s placením. Ian se zastavil v předsíni a dveře se za ním s prásknutím zavřely. Jeho máma k němu zpoza šicího stroje vzhlédla a usmála se na něj. Ian jí úsměv oplatil a tíseň v ramenou se pod tíhou jeho batohu uvolnila. Byla to Sarah. Úsměvy Jackie nebyly tak milé. Dům smrděl zatuchlinou a vzduch byl nehybný a teplý, z čehož Iana svědilo v nose. Poškrábal se v nosních dírkách a podíval se na okna v pokoji. Všechna čtyři byla zavřená a závěsy zatažené. Na stole bylo nahromaděné špinavé nádobí 28
Vsechno, co dame_CC2019.indd 28
03.05.20 17:08
VŠECHNO, CO DÁME
a poloprázdné hrnky společně s padajícími kupičkami dresů a skautských triček připomínaly městské panorama. „Jaká byla fotografická výprava?“ zeptala se Sarah. Byla super. Včera, pomyslel si Ian. „Fajn,“ řekl nahlas. Ian strávil nedělní dopoledne procházkou mezi poli a focením mravenců a strak foťákem, který našel v tátově pracovně. Tenhle byl mnohem lepší než ten, který mu dal otec k jeho pátým narozeninám. Když se vrátil na oběd, máma tam nebyla. A nedorazila ani na večeři. Ian snědl studené špagety ze včerejšího večera, díval se na fotbal a doufal, že na postranní čáře uvidí svého tátu s dalšími sportovními fotografy. Zůstal vzhůru dlouho do noci a čekal, až se máma vrátí domů. Kolem třetí ráno konečně usnul přerušovaným spánkem, schovaný pod dekami po tom, co uslyšel vrzat parkety pod máminými lodičkami. Až na to, že to jeho máma vůbec nebyla. Sarah podpatky nenosila. Jackie ano. Máma se podívala na hodiny na zdi. Bylo 16:45. „Byl jsi pryč dlouho. Vyfotil jsi něco dobrého?“ „Snad jo,“ zamumlal. Ještě nevyvolal film, jak ho to na učil táta. „Máš hlad? Udělala jsem šunkový sendvič. Je v ledničce.“ Ian si sundal batoh a nechal jej dopadnout na podlahu. Máma se na něj podívala a úsměv jí povadl. Ian rozepnul kapsu na batohu a předal jí poštu. Nejprve zaváhala, ale pak ji převzala a napjatě na neotevřené obálky v ruce hleděla. „Co je za den?“ zeptala se sotva šeptem. „Pondělí.“ Poklesla jí ramena. Pohled stočila ke kopce uniforem pro roztleskávačky vedle sebe. Přišívala znaky školy na uniformy pro místní tým a skautský oddíl. Jednou Ianovi řekla, že peníze, které si tím vydělá, jdou na jeho oblečení a sportovní vybavení, aby je nemuseli kupovat z druhé ruky. 29
Vsechno, co dame_CC2019.indd 29
03.05.20 17:08
KERRY LONSDALEOVÁ
„Mají být hotové už za hodinu. To nestihnu. Myslela jsem, že je neděle.“ Zběžně si prohlédla poštu, která jí ležela v klíně. Po čtvrtém účtu hromádku odhodila na stůl a odvrátila se, jako by ji obsah obálek znechucoval. Poklesla jí hlava a její dlouhé světle hnědé vlasy jí spadly přes rameno jako opona. Chvíli jen tak nehybně seděla s páteří zahnutou do půlměsíce. „Mrzí mě to, Iane.“ „To je v pohodě.“ Podíval se dolů na svoje potrhané tenisky. Měl ji před začátkem školy vzbudit a říct jí to. Ale strach z toho, že vzbudí Jackie a ne Sarah, mu nedovolil na dveře zaklepat. Ian si hodil batoh na záda. „Mám úkoly. Budu ve svým pokoji.“ Cestou nahoru prošel pomalu kuchyní. Místnost páchla plesnivým chlebem a zkyslým mlékem. Na lince stála zapomenutá krabice polotučného mléka. Vedle něj ležel mámin diář otevřený na neděli. Včerejšku. Pokud mu to nepotvrdil včerejší zvuk lodiček na dřevěné podlaze, otevřený diář na špatném datu ano. Včera večer přišla domů Jackie. Ian předpokládal, že se i dnes ráno vzbudila ona. Jeho máma se musela proměnit zpátky do Sarah někdy během dne. Měla čtyřiadvacetihodinové okno z doby, kdy byla dominantní Jackie, a neměla ani tušení, že se změnilo datum. Ian obrátil stránku diáře. Na řádku u páté odpoledne jeho máma tužkou napsala svetry pro roztleskávačky odevzdat trenérce tammy penroseové. Za tím následovalo telefonní číslo. Nechal diář otevřený na pondělí a pak nakoukl do ledničky. Do nosu ho praštil pach hnijící zeleniny. Zalechtalo ho v nose a on si ho rychle chytl, aby nekýchl. Vzal si nachystaný šunkový sendvič a šel nahoru. Po cestě do svého pokoje minul tátovu pracovnu. Zarazil se a o pár kroků se vrátil. Na korkové nástěnce vedle jeho stolu byl připnutý kalendář fotbalového týmu Kansas City Chiefs, který byl otočený 30
Vsechno, co dame_CC2019.indd 30
03.05.20 17:08
VŠECHNO, CO DÁME
na říjnu. Červená X označovala všechny dny od sedmnáctého dne, minulého čtvrtka, kdy jeho táta odjel fotit utkání týmů Chiefs proti Saints. Dneska pozdě večer se vrací. V hlavě se mu zrodil obrázek tak jasný, jako by zrovna vyjel z polaroidu. Spustil batoh na zem, odložil sendvič a posadil se za stůl. Otevřel šuplík a vytáhl z něj papír, pravítko a tužku. Nakreslil mřížku podobnou té na kalendáři a nahoru napsal říjen. Přidal několik detailů a pak se vrátil dolů. V kuchyni zrovna jeho máma pokládala telefon. „Paní Pen roseová mi dá na dokončení den navíc. Budu muset dneska dlouho pracovat, tak budeme večeřet brzy.“ Naplnila hrnec vodou a občas si otřela tváře. „Nebuď smutná, mami. Víš, jak někdy zapomínáš, co je za den?“ Ian magnetem připevnil provizorní kalendář na dveře ledničky. „Co to je?“ zeptala se. „Kalendář. Paní Riversová nás naučila odškrtávat si školní dny v našich deníčcích, abychom věděli, co je za den. Táta to dělá taky.“ Ianova máma prstem sledovala nedělní tlusté X a pak ruku sevřela v pěst a přitiskla si ji na srdce. „Budu na tomhle kalendáři odškrtávat dny. Tak budeš vědět, co je za den, a můžeš to stejný udělat i ve svým diáři.“ Ian ukázal na čtvereček Pondělí, 21. října a pak na stejný čtvereček v mámině diáři. Máma se na něj podívala a v očích se jí zračily emoce. Ian od ní odhlédl a pohled zaměřil na špinavé nádobí po snídani spočívající na kuchyňském stole. Rozrušil ji. Jeho nápad se jí nelíbil. „Sundám to,“ řekl a sáhl po magnetu. „Ne, to ne.“ Chytila jej za rameno. V očích ho pálily slzy. Pevně sevřel rty. Poškrábal se na hlavě a silně se objal pažemi okolo těla. „Mrzí mě, že jsem tě včera nechala samotného. Mrzí mě, že dělám pořád chyby. Promiň.“ 31
Vsechno, co dame_CC2019.indd 31
03.05.20 17:08
KERRY LONSDALEOVÁ
Zacukaly mu koutky. Rty sevřel ještě pevněji a snažil se zadržet vzlyk. Máma se vždycky omluvila. Nesnášel, jak věci zapomínala. Přál si, aby byla normální jako ostatní mámy. Chytila ho pod bradou a donutila ho se na ni podívat. Všiml si, že měla skvrny v obličeji a červený nos. „Promiň, že jsem ti neudělala snídani,“ pověděla. „To je v pohodě.“ „Ne, to není.“ Máma si vedle něj klekla a stiskla mu ramena. „Měla jsem tě vypravit do školy. Když si jenom představím, jak čekáš sám na autobus…“ Zhluboka se nadechla. „Mrzí mě to,“ zašeptala. Ian byl na osamělost zvyklý. Další věc, kterou nenáviděl. Pohnul kalendářem a roh papíru se mu zařízl pod nehet. Zatlačil proti papíru, dokud ho pod tím nezačala pálit kůže. „Kdy přijede táta?“ „Pozdě, to už budeš v posteli. Chtěl bys, aby byl doma častěji?“ Ian přikývl a soustředil se na krev, která mu zpod nehtu začala vytékat. Kdyby jeho táta tak často necestoval, nebyl by tak osamělý. Ale musel pracovat. Účty od doktorů se samy nezaplatí a ústa se sama nezaplní. Ian cítil, jak ho jeho máma sleduje, ale nemohl se na ni ani podívat. Rozplakal by se, a to by ji rozrušilo. Mohla by se kvůli tomu proměnit a zase by si nic nepamatovala. Bolest z pořezání papírem mu pomohla slzy zadržet. „Já dělám, co můžu, abych se o tebe postarala. To snad víš.“ Pomalu přikývl, i když mu ne vždycky připadalo, že by dělala všechno, co mohla. Jak by také mohla? Se všemi hodinami a dny, které jí ze života mizely, a těmi neustálými proměnami v Jackie měl Ian pocit, jako by se on staral víc o ni než ona o něj. Kdyby tak jenom mohla být normální jako ostatní mámy. Neměl by pořád takový strach.
32
Vsechno, co dame_CC2019.indd 32
03.05.20 17:08
Kapitola 4 Ian
Zatímco řídím zpátky do Los Gatos, Aimee je ode mě odvrácená a zírá ven oknem auta. Je potichu a připadá mi mnohem vzdálenější než ty držáky na kávu, které nás oddělují. Vsadil bych se, že kdybych k ní chtěl vztáhnout ruku, dotkl bych se zdi, kterou mezi námi vztyčila. Ta zeď tam byla od té doby, co se v červnu objevil James. Chci ji srovnat se zemí. Potřebuju vědět, co za svinstvo ten chlápek s sebou z Kalifornie dotáhl. Pokud by mi měl napovědět ten Aimeein křečovitý stisk kabelky, kterou má v klíně, pořád se to ještě snaží zpracovat. Myslí na dnešní odpoledne. Myslí na něj. Ztěžka vydechnu a slíbím si, že na ni nebudu tlačit. Začala se mi u Nadii otevírat. Až bude připravená, řekne mi všechno. Snad to bude dřív než později. S termínem od National Geographic musím do Španělska odletět co nevidět. A odjíždím s vědomím, že James je ve městě. Pod vousy si zanadávám, prohrábnu si vlasy a pootočím se v sedadle, abych tělem aspoň trochu Aimee čelil. Pokušení chytit ji za ruku mě donutí sevřít v pěst tu svoji. Kousnu se do jazyka, abych z pusy nevypustil svou novinku jen proto, abych 33
Vsechno, co dame_CC2019.indd 33
03.05.20 17:08
KERRY LONSDALEOVÁ
odlehčil atmosféru. Chci jí povědět něco, díky čemu by se na mě podívala, jako bych byl ten nejdůležitější člověk v jejím životě. Takovým mužem pro ni chci být. Najednou se mi to v hlavě spojilo. Chci, aby se mnou jela do Španělska. A nejen kvůli tomu, že je James ve městě. Líbily by se jí divocí koně. Mohli bychom takovou dovolenou využít k tomu, abychom se zase dostali na stejnou vlnu. Kvůli Jamesovi bylo naše manželství rozhozené od doby, co jsem se vrátil z Rapy. Aimee k sobě tiskne ruce. Poddám se tomu a překlenu tu propast mezi námi. Propletu si s ní prsty a obě naše ruce pozvednu ke svým rtům. Líbám ji na zápěstí. Miluju dotek její pokožky. Tak jemná a smyslná, přesně jak je uvedeno na etiketě jejího krému. Aimee na tu lahvičku pleťového mléka v naší koupelně nedá dopustit a já jsem ten šťastlivec, který si může vychutnávat pocit její sametové pokožky otírající se o tu mou. Otřu si její ruku o tvář, a když se neodtáhne, maličký kousek napětí v mých lopatkách poleví. Dívá se na mě. Cítím váhu jejího pohledu a mé tělo se zachvěje očekáváním. Tep se mi zrychlí. Až dojedeme domů, odvedu si ji okamžitě do ložnice. Tahle nádherná žena je moje a já ji chci. Chci být s ní, najít ono spojení, které nám poslední dobou tak chybělo. A chci se sakra ujistit, že je moje. Odlepím oči z dálnice a podívám se přímo na ni. „Miluju tě.“ Mrkne. Bělma jejích očí se při odrazu předních světel protijedoucích aut rozzáří. Její ústa, ty půvabné rty, které tak moc toužím políbit a které bych i políbil, kdybych neřídil, se otevřou v úmyslu promluvit. Dech se mi zarazí. Ten pohled znám. Tohle je ono. Je připravena si promluvit. Srdce mi bije jako sprinterovi, který finišuje závod. Možná si vyříkáme její reakci na schůzku s Jamesem ještě předtím, než se dostaneme domů. Protiví se mi, že se nenávidí. Možná by jí večeře spravila náladu a dostala by tak 34
Vsechno, co dame_CC2019.indd 34
03.05.20 17:08
VŠECHNO, CO DÁME
Jamese z hlavy. Možná je La Fondue pořád ještě ve hře. Je teprve za deset osm. Do naší rezervace zbývá ještě čtyřicet minut. „Myslíš, že jsme se vzali moc mladí?“ Bum! Bomba vybuchla. Do nohy se mi dostává křeč a já dupnu na plyn. Auto vystřelí dopředu. Tohle jsem od ní nečekal. To teda sakra ne! Čekal jsem třináct měsíců, než jsem jí řekl, že ji miluju. Dobře, chápu. No a co, že mě myšlenka na to, že by mi ji mohl James přebrat, když jsme se ho společně vydali do Mexika hledat, pomyslně nakopla k tomu jí povědět, co cítím. A stejně tak mi bylo úplně jedno, že jsem ji požádal o ruku jenom tři měsíce potom, co jsme se vrátili. Milovali jsme se. Chtěli jsme spolu strávit zbytek života. Existuje jenom jeden člověk, kvůli kterému by mohla něco takového zpochybňovat pět let potom, co jsme se vzali. Taková otázka musela odněkud přijít. Tipnul bych si, že z Havaje. „Co ti James řekl?“ „To nemá nic společnýho s Jamesem.“ Aimee se mi vytrhne ze sevření. Prázdnotu pocítím okamžitě, jako by mě kopla do břicha. „Seš si jistá?“ Sevřu pevně volant. „Jen tak se sem vrátí a ty za ním hned utíkáš. Ignoruješ moje telefony a zprávy. Nemůžu se tě několik hodin dopátrat –“ „Nebylo to několik hodin.“ „– a pak tě najdu brečet u Nadii. Ty mi na to řekneš, ať jdu domů. Co si o tom mám jako myslet?“ „No, když to podáš takhle –“ „A jak jinak to mám podat?“ vyštěknu. Aimee se celá napne, podívá se na mě velkýma kulatýma očima a čeká. Na co? Netuším. Sleduju ji. Nic neříká. Já taky ne. 35
Vsechno, co dame_CC2019.indd 35
03.05.20 17:08