Jak na výslovnost Jako vždy prosím pamatujte, že ačkoli vám dávám k dispozici tento návod, vůbec mi nevadí, když si všechna slova budete vyslovovat, jak se vám zlíbí, protože u čtení se máte bavit, a ne vyšilovat kvůli neobvyklým mytologickým pojmům. Pokud vás ale těší, když víte, jak se co vyslovuje, tu máte:
Irština Aillil = [alil] (ve Dvoření se Étaín je nositelem tohoto jména Étaínin otec i bratr Eochaida Airema. V tomto případě hovoříme o tom druhém.) Amergin = [avergin] (proslulý irský bard, jehož jméno se píše i vyslovuje mnoha způsoby. V moderní irštině se píše Amhairghin a vyslovuje se přibližně jako [aurjin], ovšem Mórrígan by určitě použila staroirský pravopis i výslovnost.) Brí Léith = [brí léj] (síd neboli sídlo Midhira) Eochaid Airem = [ochiď arev] (dávný irský velekrál) Étaín = [étín] (tak epicky sexy, že o ní napsali epickou báseň) Fódhla = [fóla] (jeden z poetických názvů Irska a jméno irského elementála)
6
Kevin Hearne
Fúamnach = [fúamnach] (Midhirova žena) Midhir = [mír] (člen Tuatha Dé Danann, polobratr Aenghuse Óga a Brighid) Orlaith = [órla] (jo, to -ith na konci je tam jenom na ozdobu)
Polština Gościniec pod Furą = [gosčinec pod furon] Jasło = [jasuo] Pustków Wilczkowski = [pustkov wilčkovski] Wojownik = [vojovnik]
Překladatelka by ráda poděkovala Radvanu Markusovi za pomoc s irštinou a Anně Halfarové za pomoc s polštinou.
Překladová poznámka V knize se objevuje pasáž, kde Atticus recituje verše z Očistce z Dantovy Božské komedie v původním italském znění, nepodělí se ovšem o překlad. Verše jsme proto vypsali sem a doplnili je o překlad Vladimíra Mikeše. Ze zpěvu V: Là ’ve ’l vocabol suo diventa vano, arriva’ io forato ne la gola, fuggendo a piede e sanguinando il piano. Quivi perdei la vista e la parola; nel nome di Maria fini’, e quivi caddi, e rimase la mia carne sola. Tam, kde té řece se už jinak říká, jsem doběhl a krví kropil zem, skrz naskrz hrdlem projela ta dýka Volal jsem Marii a omdlel jsem. A zůstal tam, dokud krev nevytekla. Řeknu pravdu, ty ji pověz všem.
Kapitola 1 Je zvláštní, že když se člověk cítí v bezpečí, vůbec mu nepřichází na mysl, co všechno měl kdy v plánu, ale když běží o život, najednou si vzpomene na celý seznam věcí, k nimž se nikdy nedostal. Já jsem se vždycky chtěl zpít do němoty s chlápkem s pořádným knírem, potom s ním jít domů, dát si ještě pár panáků, až nám málem odejdou ledviny, a pak, až knírač odpadne, mu půl toho kníru oholit. Před odchodem bych potom nainstaloval sledovací zařízení, abych si řádně vychutnal jeho reakci (a kocovinu), až se probudí. A samozřejmě bych ho sledoval z černé dodávky bez oken zaparkované někde v jeho ulici. Se mnou by v autě seděl hláškující absolvent počítačových věd z Massachusettského technologického institutu, co jednou málem přefikl zakřiknutou inženýrku fyziky a ta mu pak dala kopačky, protože jí dost nezrychloval částice. Nemůžu si vzpomenout, kdy jsem si tohle vymyslel a přidal na seznam. Nejspíš po tom, co jsem viděl Pravdivé lži. Ze zřejmých důvodů nebyl tenhle plán nikdy na horních příčkách seznamu, ale najednou se mi ten nápad vynořil v naprosto živých barvách, zrovna když jsem běžel o život Rumunskem. Lidská mysl je jedna velká záhada. Kdesi za mnou Mórrígan odrážela útoky dvou bohyní lovu. Artemis a Diana se rozhodly, že je potřeba
10
Kevin Hearne
mě zabít, a Mórrígan už dávno přísahala, že mě před právě takovou násilnou smrtí ochrání. Oberon mi běžel po levé straně a Granuaile po pravé a les všude kolem mě se tiše otřásal Faunovým pandemoniem, které přerušovalo druidská vlákna do Tír na nÓgu. Nemohl jsem se přemístit do bezpečí. Mohl jsem jen utíkat a proklínat starověké Řekořímany. Na rozdíl od Irů a seveřanů – a spousty dalších kultur – si Řekové a Římané nepředstavují své bohy jako věčně mladé, ale snadno podléhající smrti. Jasně, nektar a ambrózie jim zajišťují heboučkou pokožku a tělo ve vrcholné kondici a mění jim krev na ichor, vlastně je to hodně podobné jako kouzelné jídlo a pití z jiných panteonů, tím to ovšem nekončí. Umějí se plně zregenerovat, což jim vlastně poskytuje opravdovou nesmrtelnost, takže i když je nasekáte jako machacu a dáte si je s guacamole a teplými tortillami, prostě se jen objeví na Olympu v novém těle a jdou vám zase po krku – proto Prométheus nikdy nezemřel, ačkoli mu každý den játra požíral sup, kterému kdovíproč vyhovoval jednotvárný jídelníček. To neznamená, že je nejde porazit. Krom toho, že je můžou zabít ostatní nesmrtelní, musejí i Olympané existovat v rámci plynutí času tak jako všichni ostatní. Já hodil Bakcha na ostrov s pomalým časem v Tír na nÓgu a Olympané si to vzali osobně – tak osobně, že mě raději zabijí, než aby Bakcha dostali zpátky. Ani na vteřinu mě nenapadlo, že bych s lovkyněmi mohl udělat totéž. Zaprvé byly mnohem obratnější v boji a zadruhé by si navzájem kryly záda, zatímco by se snažily trefit do těch mých. „Kam jdeme?“ zeptala se Granuaile. „Zatím přibližně na sever, snad zůstanem v suchu.“ <Já když viděl letět ty šípy, tak jsem v suchu teda rozhodně nezůstal,> prohodil Oberon.
Uštvaný
11
Mórrígan oba šípy zachytila štítem a řekla nám, ať utíkáme. „Já to taky málem pustila, Oberone,“ ozvala se Granuaile. Teď, když už byla druidka se vším všudy, slyšela jeho hlas i ona. „Měla jsem se krýt, postarat se o Attika nebo cokoli jinýho, ale místo toho jsem se ze všech sil snažila nepočůrat.“ „Čůrací přestávka bude muset počkat,“ řekl jsem. „Teď nám jde o náskok.“ „A hádám taky o nenápadnost, ne? Jestli tím lesem poběžíme stejně jako doteď, tak jim sledování nedá moc práce.“ „Na tom zapracujeme, až k tomu bude prostor.“ V hlavě se mi rozezněl Mórríganin chraplavý hlas. Tenhle její zvyk jsem neměl zrovna v oblibě, ale v tu chvíli to přišlo vhod. Zněla nadšeně. Tahle bitva bude pamětihodná! Kéž by tu byli svědci a bardi jako Amergin, aby o ní mohli zpívat! Mórrígan– Poslouchej, Siodhachane. Nějakou dobu je můžu při lovu zdržet. Ovšem velmi brzy zase vyrazí. Jo? A co ty? Jsem lepší než ony. Ale nejsem nesmrtelná. Můj konec se blíží, viděla jsem to. Bude však velkolepý! Zpomalil jsem a ohlédl se. I Granuaile a Oberon se zastavili. Ty zemřeš? Nezastavuj se, ty hlupáku! Utíkej, poslouchej a neusni. Víš, jak potlačit potřebu spánku, že ano? Ano. Zabráním hromadění adenosinu v mozku a– Dost s těmi moderními slovy! Víš to. Teď musíš buď objevit jednu ze Starých cest do Tír na nÓgu – takovou, která není hlídaná –, nebo se dostat do Hernova hvozdu. Do Hernova hvozdu? To jako do Windsorského lesa? Máme běžet na druhý konec Evropy?
12
Kevin Hearne
Klidně můžeš místo toho umřít, poznamenala Mórrígan. Ne, díky. Ale Windsor už není žádná divočina. Je to spíš opečovávaný park. Lidé tam popíjejí čaj. Možná tam dokonce hrají kroket. Není to žádný hvozd. Postačí to. Je tam Herne. Bude ho bránit. A přivede si přátele. A Siodhachane, pamatuj, že Gaia nás má raději než Olympany. Ti jí za celý svůj dlouhý život nedali nic. I teď jí ubližují pandemoniem. Právě jim zpřetrhávám vazby ve vozech, nějakou dobu budou muset pokračovat pěšky, dokud jim jejich bůh kovářství nevyrobí nové. Využijte toho a získejte co největší náskok. Něco mi na tom nesedělo. Mórrígan, pokud jsi věděla, k čemu se schyluje, proč jsi mě nevarovala? Byl jsi se svou ženou. S mojí ženou? Kdybych tak Granuaile zkusil nazvat, obratem bych přišel o pár zubů. Ona není moje. Lidé se nemůžou navzájem vlastnit. O tom jsem se sama dobře poučila. Fajn, tak co to má teda do činění s tímhle směšným bojem s Olympany? Mohli jsme se mu úplně vyhnout. Ne. Došlo by na něj tak jako tak. Oddalování by ničemu neprospělo. Děláš si legraci? To je přece sám život. Oddalování smrti. Seženu ti nějakej Neurol. Ticho. Mám pro tebe něco, čemu novodobí lidé říkají krásný dárek na rozloučenou. Při pomyšlení, co asi Mórrígan může připadat krásné, jsem se musel otřást, a tak jsem se jen zeptal: Dárek na rozloučenou? V Tír na nÓgu je jeden takový ostrov s následující adresou. V hlavě se mi objevil výjev s nízkým kamenným obeliskem s vyleptaným ogamovým nápisem. Vidíš ho?
Uštvaný
13
Ano, ale– Dobře si ho zapiš do paměti. Prohlédni si ho ze všech stran. Na té straně ostrova, která leží proti proudu, se pořádně podívej na řadu stromů a spatříš někoho, koho by sis možná přál vysvobodit. Bude-li tomu tak, požádej o pomoc Goibhniua. Mórrígan, proč? Protože jsem uvězněná a tohle je jediná cesta ven. A protože sis vybral, a vybral sis dobře. Nemám jí co vytknout. Na chvilku jsem vypadl z tempa, protože mi docházel význam jejích slov. Granuaile po mně střelila znepokojeným pohledem a já jednou zavrtěl hlavou, abych ji ujistil, že se nic neděje. Ale... Mórrígan, nikdy jsi mi nic neřekla. Záleželo by na tom? Vybral by sis snad někdy mě? Nevím. Ale ani jsem k tomu nedostal příležitost. Příležitost jsi měl každý den, Siodhachane. Po dva tisíce let. Kdybys měl zájem, šancí ho vyjádřit bylo víc než dost. Já to chápu. Děsím tě. Děsím každého, a to je fakt, před nímž neuteču, ať už bych si to přála sebevíc. No... jo. Právě teď bojuješ se dvěma Olympankami a zároveň si povídáme. To je děsivé. Připravily se na nás. Mají oblečení z umělých tkanin. Nemůžu na ně použít vazbu. A jsou velice schopné, snaží se mi poranit pravou stranu, aby ovlivnily mé čarovné schopnosti. Mórrígan, prostě odtamtud zmiz. Zachránilas mě a teď už máme náskok. Ne. Tohle je moje volba. Teprve nedávno jsem se zkusila opravdu změnit – mám na mysli poté, co jsi zabil Aenghuse Óga – a zjistila jsem, že z nějakého důvodu nejsem žádné změny schopna. Nedovedu se s nikým
14
Kevin Hearne
spřátelit. Nedovedu být něžná, leda v těch nejvýjimečnějších chvílích. Má podstata to nedovolí. Můžu jen děsit, svádět a vybírat padlé. Není to zvláštní? Kdysi dávno jsem byla obyčejná druidka jako ty a mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Jakmile jsem se ale stala bohyní, s onou mocí přišla jistá očekávání. Říkejme jim spíš řetězy. Nevšimla jsem si jich, dokud jsem se nepokusila osvobodit. Už nemůžu být taková, jaká bych si sama přála. Musím být taková, jakou mě chtějí mít mí lidé. To jsem netušil. Mrzí mě to. Říkám ti to proto, aby ses z toho poučil. Je to skrytý zákon božství a trápení pro ty, kdo ho objeví. Zkoušela jsem tuto skutečnost popřít, ale potvrzovala se příliš často, než aby mohla být čímkoli jiným než pravdou. A přesto teď mám jistou útěchu. Ano? Mé vítězství je v tomto, Siodhachane: mohu bojovat v bitvě a nepotřebuji k tomu důvod. Přesto většinou nějaký mám a může jím být, cokoli si přeji. Takže dnes nebojuji za slávu ani čest nebo z touhy po krvi nebo pomstě. Dnes bojuji... za něco jiného. Chápu. Ale stejně to řekni. Ať zvítězíš. Za lásku. Mórrígan, já– V hlavě mi něco jemně luplo, jako když se uvolní napětí po přestřižení napjatého drátu. Nebo když se přeruší vazba. Náhle jsem pocítil prázdnotu, hrozně se mi zamotala hlava, zakopl jsem o kořen a neohrabaně sebou plácl na zem. Mórrígan? Ticho v mé hlavě ukazovalo na jediný možný závěr. Naše duchovní pouto bylo jako slabé vrnění kuchyňských spotřebičů nebo počítačů, kterého si nevšimnete, dokud neutichne. Během poněkud bolestivého rituálu, při němž se mi zregenerovalo ucho
Uštvaný
15
uhryznuté jistým démonem, mi do hlavy podstrčila vazbu, díky které jsme se mohli telepaticky dorozumívat. A ta vazba teď zmizela. „Attiku, co se stalo?“ Granuaile mi pomohla na nohy a zalapala po dechu, když uviděla mou tvář. „Zranil ses? Proč pláčeš?“ Pustila mou paži a pak ji hned zase popadla, jelikož jsem se zapotácel, protože jsem pořád měl trochu závrať. „Mórrígan je mrtvá,“ řekl jsem.
Kapitola 2 „Myslíš, že bys jako kůň zvládla nést v puse svou hůl?“ zeptal jsem se, abych předešel otázkám o tom, co se stalo. Slzy jsem si otřel dlaní. Granuaile pochopila a dál nenaléhala, ačkoli její hlas zněl otřeseně. „Asi jo.“ „Dobře. Svoje oblečení nech tady.“ Začal jsem se svlékat a několikrát jsem se zhluboka nadechl ve snaze zbavit se závrati. „Vážně sebou musíme hodit. Hejbneme kostrou a cestou si budeme doplňovat energii ze země.“ Granuaile si stáhla košili. „Mórrígan tvrdila, že Starý cesty budou zničený nebo hlídaný,“ vzpomínala na to, co nám bohyně prozradila, než jsme se dali na útěk. „Zkusíme se jednou z nich probojovat?“ „Myslím, že budeme utíkat až do Anglie. Nebo aspoň do Francie, pak přeplaveme průliv.“ „Vážně tam poběžíme až z Rumunska?“ „Přesně tak.“ „Nemůžeme jet vlakem nebo někde schrastit auto nebo tak něco?“ „Ne. Sama jsi slyšela, co Mórrígan říkala. Viděla, že přežijeme, jedině když celou cestu poběžíme.“ „To nedává smysl.“ „A co se týče našeho přežití, nehodlám riskovat a stavět se proti Mórríganiným vizím. Má sklon – teda měla sklon být v záležitostech života a smrti přesná.“
Uštvaný
17
„Nesnažím se zpochybnit to, co předpověděla. Jen chci pochopit, proč to tak je.“ Pokrčil jsem rameny. „Na to ještě odpověď neznám. Zjistíme to cestou. Hádám, že budeme muset všechno řešit za běhu.“ Jakmile jsme se svlékli a položili zbraně na zem před sebe, proměnili jsme se do zvířecí podoby – já do jelena a Granuaile do měděného ryzáka – a uchopili zbraně do tlamy. <Ha! Teď jenom doufejte, že nevběhneme někam, kde stromy rostou hodně blízko u sebe,> poznamenal Oberon. Na to jsem neměl odpověď, ale Granuaile zřejmě ano, protože Oberon pokračoval rozčileným <Cože? Vážně? To jako musím?> Očividně řekla, že musí, jelikož Oberon prohlásil <Tak to ti musíme sehnat nějakou sedlovou brašnu.> Zvedl jedno z Granuailiných pouzder, v nichž nosila na stehně tři ploché vrhací nože s listovou čepelí. <Víš, jak směšně vypadáme, že jo? Znám jednoho zaříkávače koní a rozhodně mu o tobě řeknu.> Jednostranné špičkování pokračovalo, i když jsme se rozběhli, a já za to byl vděčný. Někdo, koho jsem považoval za věčného, znenadání odešel a se mnou to zamávalo. Nedovedl jsem se vytasit s jedinou hravou odpovědí na Oberonovy komentáře. Musel jsem se prostě vypořádávat s příliš mnoha dalšími záležitostmi, v neposlední řadě s tím, jak nadále přežít. Jakmile jsme se vzdálili z úpatí Apusenských hor, mohli jsme nabrat rychlost. Běželi jsme podél okraje malé náhorní plošiny a pak jsme sestoupili z divočiny a pokračovali po rovině, přes obdělávané pozemky. Zamířili jsme na severozápad, abychom se vyhnuli dalším kopcům a tím i zpomalení. Drželi jsme se vinic a vojtěškových a obilných polí a vyhýbali se vesnicím.
18
Kevin Hearne
Přeplavali jsme dvě řeky a při západu slunce jsme jižně od Velkého Varaždínu překročili hranici s Maďarskem. Přes Oberona jsem Granuaile přetlumočil, co říkala Mórrígan – aspoň tu část o Hernově hvozdu. Granuaile se mě pak zeptala: <Jakou cestou se tam vydáme?> Naší největší nadějí byla prostá rychlost, leda bychom nějakým způsobem našli Starou cestu do Tír na nÓgu, která nebude hlídaná. A hlídané budou nepochybně všechny. Ti, kdo tohle celé naplánovali, chtěli mít jistotu, že nás dostanou, a to by se jim nepodařilo, kdybychom se mohli dostat do Tír na nÓgu a pak se přemístit do úplně jiné sféry. Římané totéž provedli i dávným druidům, když se nás pokusili vyhladit s pomocí upírů a římské bohyně Minervy. Krok číslo jedna bylo spálit všechny posvátné háje na kontinentu, což byla toho času jediná vlákna do Tír na nÓgu; krok číslo dvě bylo hlídat všechny Staré cesty; a krok číslo tři bylo využít Minervy k prohlédnutí kamufláže. Podařilo se mi uniknout tak, že jsem utekl na sever za hranice Římské říše. Nepřekvapilo by mě, kdyby Panovi, Faunovi a lovkyním radila s tím, jak nás ulovit, právě Minerva. Nikdy dřív jsem se přes Evropu běžet nepokoušel. Jednou jsem přes ni putoval a přespával jsem v hostelech a na batoh jsem si našíval malé záplaty, protože jsem si myslel, že je to vtipné přestrojení, ale nikam jsem nespěchal, protože přechod hor byla zkušenost, kterou jsem si chtěl řádně vychutnat. Teď jsem si spíš říkal, že by nás hory jenom zpomalovaly, a navíc jsem nechtěl vytrubovat do světa náš zamýšlený cíl. Abychom se dostali do Doverské úžiny přímo, mohli bychom jednoduše běžet na severozápad a bylo by. Na téhle cestě by nás ovšem čekalo nejenom několik pohoří, ale i spousta poctivě vydlážděných měst jako
Uštvaný
19
Budapešť a Vídeň. Potřebovali jsme jiný směr a možnost být neustále ve spojení se zemí. Proto jsem u maďarských hranic zatočil prudce na sever – jakmile přejdeme Karpaty, mohli bychom se držet vcelku rovné nebo přinejhorším lehce zvlněné krajiny až do Francie. Zatímco budeme pokračovat na severozápad přes Polsko a Německo, naši pronásledovatelé si budou myslet, že jsme zamířili přes Dánsko do Švédska. Abychom se však dostali na tu nejlepší možnou trasu, vyhnuli se většině vesnic a zároveň minimalizovali náš kontakt se survivalisty čekajícími v lesích na apokalypsu, budu se cestou muset domlouvat s elementály. S pomocí latiny jsem přivolal karpatského elementála, který ovládal hned několik státních hranic, ty však byly pro Gaiu naprosto nepodstatné. //Druidi utíkají / Potřebují pomoc / Cesta pokud možno bez lidí a měst// Chvíli jsme se s Karpatií domlouvali, až jsme se shodli na trase, která nás povede na sever přes venkovské oblasti Maďarska a Slovenska až k samotným Karpatům. S plánem a hodinovou cestou před sebou jsem měl čas věnovat se svým pocitům a většina z nich mi za běhu vytekla očima. Skoro celý život jsem Mórrígan uctíval a v posledních letech i cosi víc. Představovala pro mě temnotu, nečekaně krásnou zvěstovatelku zkázy a bolesti, a nutila mě bojovat a překonávat se. Byla nezbytnou protiváhou Brighid, nebyla jen děsivá, ale i drahocenná. Zatímco Brighid nám do života vnášela světlo, umění a poezii, Mórrígan se mnou sdílela svoje bytí, a tím do toho mého vnášela břitkost a hmatatelnou ostrost. Zpětně jsem jasně viděl znamení toho, že mě měla v oblibě mnohem víc než obvyklé smrtelníky. Zvlášť před šesti lety, kdy mě odvedla od Granuaile, aby mi
20
Kevin Hearne
opravila tetování, ke mně byla nezvykle otevřená, ale já tomu nepřikládal váhu, protože jsme byli v místnosti začarované vazbami podporujícími harmonii. Teď jsem pochopil, že naše intermezzo jí od té doby nedalo spát. Jakmile onu místnost opustila, vrátila se ke svému krutému já, ačkoli si to možná nepřála. A to byla pro ni poslední kapka – ne láska k nějakému týpkovi, ale nemožnost milovat nebo nemilovat dle vlastní vůle. Pokoušel jsem se jí být přítelem, což všechno pravděpodobně ještě zhoršilo. Párkrát jsme spolu jen tak vyrazili na baseball a Mórrígan si nedovedla odpustit komentáře o tom, jak hráči pociťují strach ze selhání, vinu či zoufalství z chabého výkonu, a jejich úspěchů si všimla, až když jsem se o nich zmínil já. Pokaždé sebou potom trhla, protože to považovala za výtku. Zřejmě si myslela, že si toho měla všimnout jako první, nebo aspoň zároveň se mnou, jenže měla jakýsi filtr, který všechny takové vjemy blokoval. Pokaždé, když jsme se večer vydali na stadion, byla plná optimismu, přesvědčená, že tentokrát si hru i moji společnost užije, jak leží a běží, a nebude si všímat žádných pocitů, na něž byla naladěná jakožto bohyně spojovaná se smrtí, válkou a chtíčem. Optimismus jí většinou vydržel do třetí směny a pak jen tiše seděla, protože nevěřila, že by dokázala říct cokoli, co by se nedalo chápat jako zdůrazňování negativ. Moje pokusy ji rozveselit veselými postřehy pouze zdůrazňovaly její neschopnost se takhle sociálně zapojit. Jednou jsme vyrazili na zápas do St. Louis a po rychlé návštěvě v obchodě místního týmu mě zarazilo, jak v dresu a čepici Cardinals najednou vypadá jinak. Děsně jí to slušelo – nebyla to svůdná, smyslná nebo sexy krása, ale spíš taková nevinná a zdravá, co člověku zvedne náladu a probudí v něm vděk za to, že je
Uštvaný
21
naživu a může ji vidět. Jenže když jsem Mórrígan řekl, že jí to sekne, tak ten rozdíl nepochopila a moc se jí nelíbilo, když jsem se jí to pokusil vysvětlit. Myslela si, že se s ní chci vyspat, a pak zjistila, že to tak není, a tak jsme se oba cítili trapně a frustrovaně. I přes tahle nedorozumění jsem měl za to, že děláme pokrok a po dvou tisících letech napjatého spojenectví proti Aenghusu Ógovi se z nás stávají přátelé. Mórrígan asi měla pocit, že ten pokrok není dostatečný nebo nevede správným směrem. A stejně frustrující pro ni možná byla skutečnost, že si nebyla schopná zajistit pomoc železného elementála a propojit se svou aurou amulet z chladného železa. Ať se snažila jak se snažila, nedokázala se osvobodit od omezení spjatých se svým božstvím a chovat se přátelsky. Teď už se snad osvobodila – nejenom od oněch omezení, ale v menší míře taky od jednoho pitomýho druida, co nikdy nepochopil, co k němu opravdu cítí. Kdybych si ji prohlédl v magickém spektru, možná bych ta citová pouta viděl, stejně jako je mezi námi uviděla Granuaile krátce poté, co získala čarozrak. Jenže takhle se podívat na Mórrígan jsem se nikdy neodvážil. Poznala by to a považovala by to za narušení soukromí, a s takovými prohřešky se vypořádávala dost ostře. A teď už jsem se asi osvobodil i já, ale na rozdíl od Mórrígan jsem po tom netoužil. Ačkoli se to může zdát směšné, chtěl jsem ještě jednou vidět, jak jí zrudnou oči a oznámí mi, že jsem odsouzený k záhubě. Chtěl jsem s ní zhlédnout ještě jeden baseballový zápas a procvičovat s ní posvátné, ač nechutné umění žvýkání slunečnicových semínek. A musím přiznat, že jsem se zase chtěl cítit pod ochranou. Mórrígan byla jediná, kdo na mě dával
22
Kevin Hearne
pozor. Bez její ochrany mě zase bylo možné zabít násilím. Tak tomu samozřejmě bylo po drtivou většinu mého dlouhého života, ale věděl jsem, že po těch posledních dvanácti letech relativního bezpečí se mi bude stýskat. Od té doby, co jsem se rozhodl přestat utíkat před Aenghusem Ógem, se četnost pokusů připravit mě o život rapidně zvýšila a mít v týmu bohyni pro mě byla útěcha. Její pomoc byla sporadická a nikdy se to neobešlo bez bolesti, ale bez ní bych už byl dávno pod drnem. Když je teď pryč a na paty mi šlapou dvě nesmrtelnice, možná už se mi písek v hodinách konečně dosypává. Brzo jsme zjistili, že je nepraktické, když jsme při běhu všichni tři neviditelní. Jeden druhému jsme se ztráceli, neúmyslně jsme se rozutíkávali, nebo do sebe naopak vráželi. Takže jsem se zviditelnil, protože jelen běžící po poli není nic tak neobvyklého a rozhodně nespustí žádný poplach. Naproti tomu Granuaile v koňské podobě by se někdo mohl pokusit odchytit a Oberona by mohli nahlásit jako toulavého psa. Bylo nejjednodušší, aby Granuaile zůstala úplně neviditelná a Oberon pod kamufláží, a takhle mě pak následovali. Sami o sobě jsme byli docela rychlíci, každý z nás dovedl běžet rychlostí až třicet mil za hodinu a vydržel dvě až tři míle, než si potřeboval odpočinout. S Gaiinou pomocí jsme to ovšem vyšponovali až na čtyřicet pět mil za hodinu a mohli jsme běžet třeba donekonečna – unavené svaly se neustále občerstvovaly a nedocházelo ke kyslíkovému dluhu. Východní polovina Slovenska je povětšinou zemědělská a běželo se nám tam snadno, zvlášť večer, když už všichni zapadli domů. Čas od času jsme zpomalili při přecházení silnice nebo přeskakování nízkého plotu, ale jinak jsme si drželi tempo, běželi mlčky a snad
Uštvaný
23
získávali náskok, který se lovkyním nepodaří stáhnout. První potíže nás čekaly severně od vodní nádrže Veľká Domaša. Domaša se rozprostírá od severu na jih a vznikla přehrazením řeky Ondavy. Je zhruba osm mil dlouhá a její hladinu, postříbřenou měsíčním svitem, jsme míjeli po levé straně. Probíhali jsme právě zalesněnými kopci východně od nádrže. Byl to jeden z oněch starších lesů, v němž se lidé cítí bezpečně, protože v něm vymýtili veškerý podrost nebo ho naučili slušnému vychování a nemohli se v něm skrývat velcí lidožraví predátoři. Chodilo se tam na procházky a na houby. Z kopců jsme seběhli po tom, co jsme se vyhnuli malému městečku na severovýchodním břehu nádrže. Šlo o asi pětitisícový městys, a jak jsem později zjistil, jmenoval se Turany nad Ondavou. A tehdy Oberon cosi zavětřil a já taky. <Hej, Attiku! Buď tu někde leží nějaká zdechlina, nebo se tu potuluje upír.> <Taky to cítím,> odpověděl jsem. <Chytrá holka říká, že to cítí i ona.> <Dobře, tak se tu na chvilku zastavíme, ale řekni jí, ať se neproměňuje. Kdyby se proměnila v člověka, tak by ji ten upír ucítil.> <A teď nás necítí?> <Teď jsme neškodná zvěř a on pravděpodobně hledá lidi.> Před námi byla silnice k hraničnímu přechodu – a tedy šance na průchod Karpaty. Plán zněl sledovat ji přibližně po východní straně. Směrem na sever jsem na cestě nic neviděl, ale když jsem se ohlédl na jih k městečku, zahlédl jsem čtyři postavy – dvě na každé straně silnice. Všechny se dívaly na jih a očividně na něco čekaly. Měly na sobě džíny a mikiny s nasazenými kapucemi, ruce měly zastrčené do kapes.
24
Kevin Hearne
Zapnul jsem si čarozrak a uviděl, že jedna postava má jasnou upíří auru. Zbylé tři byly podle mého ještě mnohem nebezpečnější. <Temní álfové,> řekl jsem. <Granuaile říká, že je chce usmažit.> V duchu jsem si odfrkl. Temní álfové by nezůstali v hmotné podobě dost dlouho na to, aby mohli shořet. <Asi bych měl poznamenat, že pomsta nejlépe chutná za studena.> <Někdy mi to přísloví musíš vysvětlit. Říkáš to, jako by to bylo něco špatného, ale já si představím zmrzlinu, protože ta je taky nejlepší za studena. Myslím, že by se lidi mstili mnohem víc, kdyby k tomu dostali zmrzlinu. Nebo třeba gelato nebo mražený jogurt, ale ne takový ten s ovocem–> <Oberone...> <No?> <Se vší vážností se Granuaile zeptej, jestli je chce sejmout, nebo utíkat dál.> Odpověď přišla po krátké odmlce. <Sejmout. Nechce, aby se přidali k bohyním a spojili se proti nám. Ale jestli do toho půjdeme, musíme to udělat rychle.> V tom měla pravdu. Lovkyně tu budou co nevidět, nemůžeme se zdržovat. Napadlo mě, že ti álfové jsou tu možná právě proto, aby nás zdrželi. Naposledy jsme se s temnými álfy střetli v Soluni a vyvázli jsme z toho jen taktak. Tady jich ale bylo míň a Granuaile teď byla pravá druidka se schopnostmi, které álfové nejspíš nečekali. Věděl ten upír, co mu můžeme udělat? Možná je mladý a o druidech zatím nemá páru. Ale jeho užitečnost v rámci skupiny mi byla jasná: dělal jim senzorickou anténu. Nemůžeme se k nim přiblížit nepozorovaně. Hned z dálky by nás slyšel nebo cítil. <Nejdřív upírovi naruším vazby a vyrazím odsud, jen ať mě vidí. Granuaile by měla zůstat neviditelná
Uštvaný
25
a zaútočit na álfy z boku. Pokud použije čarozrak, měla by je ve tmě vidět, i když se promění v kouř.> Granuaile se proměnila, ale pořád zůstala neviditelná a očividně si postěžovala, když jí Oberon přinesl vrhací nože, protože jsem slyšel, jak odvětil: <Slintání je jedna z mnoha skvělých služeb, které poskytuju zadarmo.> <Oberone, prosím zůstaň tady. Tam bys neměl do čeho kousnout.> <Jasně, nemám s tím problém. Stejně jsem měl v plánu udělat pořádnou údržbu podvozku, jestli víš, jak to myslím, a vy vždycky vyšilujete, když si drandím Karla.> <Vyřiď Granuaile, že může jít. Já teď zpřetrhám vazby tomu upírovi.> Proměnil jsem se v člověka a soustředil se na upíra, pronášel jsem slova, která ho rozloží na pouhý uhlík, vodu a stopové prvky. Jakmile bude ze hry, temní álfové se budou muset spolehnout na své mnohem omezenější smysly. Slyšel jsem Granuailiny kroky, vzdalovaly se s tím, jak sbíhala po mezi k silnici. Napadne je od severu a já vyrazím ze severovýchodu. Upír zřejmě něco ucítil nebo uslyšel, takže se otočil a ukázal ke mně, ale jakmile jsem zaktivoval vazbu, zhroutil se. Mikina se mu propadla, džíny se sesuly k zemi a z nohavic se vylila jakási červená břečka. Zrušil jsem si kamufláž, popadl Fragarach a vyrazil, nahý a s řevem, přesně jak to za starých dobrých časů dělávali Keltové. Temní álfové už se vůbec nepokoušeli předstírat, že jsou lidé. V okamžiku upírova skonu se vytasili s první stránkou pokynů pro Sigr af reyk, bojové umění, jehož název znamená „Vítězství kouře“, a znehmotnili se, aby předešli pobodání, postřelení nebo jinému zranění. Proti někomu, kdo by je neviděl v magickém
26
Kevin Hearne
spektru, by to byla skvělá taktika, rozplynuli by se do noci a nezbylo by po nich ani stopy. Jenže já je viděl úplně jasně jako oblaky bílé energie, a navíc jsem věděl, že můžou v kouřové formě zůstat jen pět vteřin. Pak stačilo, aby se na jedinou vteřinu zhmotnili, a mohli se zase proměnit v kouř, ale po tu jednu vteřinu jsou zranitelní, a jestli se nepletu, jakmile utrpí zranění, už se v kouř nezmění, dokud se neuzdraví. Všichni k sobě měli připoutaný černý nůž, který se mohl rozplynout a zase zhmotnit stejně jako jejich tělo, ale tím pádem byl kouzelný a nemohl proniknout mou aurou. Granuaile a Oberona ale tyhle nože poranit mohly, takže jsem chtěl, aby se temní álfové pokoušeli bodnout mě a Granuaile aby na ně zaútočila ze zálohy. Když jsem se řítil z kopce a přeběhl pole až k silnici, všiml jsem si, že nemají namířeno ke stromům na druhé straně cesty ani se neseskupují čelem ke mně. Zůstali na místě, na chvilku se zhmotnili a pak zase znehmotnili, ale čekali, až já přiběhnu k nim. Něco mi na tom nehrálo. V hlavě se mi rozezněl poplach, přestal jsem řvát a zamyslel jsem se, co se děje. Nikde nebyly žádné stopy magické pasti, ale možná se rozhodli použít něco trochu obyčejnějšího. Mohli kolem sebe třeba nastražit miny a já bych skončil na cimprcampr. Oberone, vyřiď Granuaile, ať se přiblíží po silnici. Možná jsou tu miny. Oslovil jsem Karpatii. //Dotaz: Je na cestě přede mnou mělce zakopaný kov?// //Ano// Zastavil jsem se. //Ukaž// Do hlavy mi pronikly obrazy. Po obou stranách silnice obklopoval temné álfy ve vzdálenosti nějakých dvou set stop půlkruh protipěchotních min M16A2.
Uštvaný
27
Vyráběly se v Americe, byly rozeseté po Středním východě a Asii. Když na ni šlápnete a zvednete nohu, mina vystřelí asi tři stopy do vzduchu a pak vybuchne a šrapnely se rozletí sto stop na všechny strany. Aby se álfové vyhnuli odhalení, měli raději nastražit moderní výbušné miny, které obsahují minimum kovu, zřejmě ale počítali s tím, že jsem blbec. Ještě pořád jsem byl v bezpečné vzdálenosti a mohl jsem ty miny odpálit na dálku. Pohyby země neovládám úplně dokonale, ale když je potřeba, trochu vrchní vrstvy zeminy přemístit dokážu. Oberone, řekni Granuaile, ať se zastaví a na chvíli sebou hodí na zem. Zaměřil jsem se na kruh drnů kousek ode mě a svázal je s horní částí první miny. Drny proletěly vzduchem a při přistání minu zaktivovaly a odkutálely se. Noc rozčísl výbuch, rozervané kusy železa se rozlétly a neškodně spadly mezi nás. Celé cvičení jsem zopakoval tolikrát, až jsem zneškodnil všechny nastražené miny. Pitomí temní álfové. Druidové a zemina, všechno jedna rodina. Álfové se pořád odmítali hnout. Když se zhmotnili, dívali se ke mně, ale stále se nehnuli od silnice. To znamenalo, že měli ještě nějakou jinou ochranu a chtěli, abych jim do ní naběhl. Což neudělám, protože udělat, co po vás chce nepřítel, je asi jako jít se koupat s kuchyňským spotřebičem. Možná přece jen mají ještě kruh plastových min. Karpatie by je cítila jen stěží, jedině snad jako přesunutou zeminu. Upozorni Granuaile, ať hledá další pasti. Jsou tam nějak moc v pohodě. Ať je sejme z co největší dálky. <Dobře,> potvrdil Oberon. Mávl jsem na álfy, ať si pro mě přijdou, ale jakmile to uviděli – což dokazovalo, že mají skvělé noční