Issuu

Přeložil Roman Tilcer

Copyright © 2012 by Kevin Hearne All Rights Reserved Copyright © 2019 for the Czech translation by Roman Tilcer Copyright © 2019 for Cover by Gene Mollica Copyright © 2019 for the Czech edition by Euromedia Group a. s.

ISBN 978-80-7617-401-6

Pro ty, co zahlédli v kráse božskost, aneb pro všechny, kdo kdy museli přemýšlet o baseballu.

Jak na výslovnost Pokud už máte s touhle sérií nějaké zkušenosti, tak víte, že některá irská jména se vyslovují jinak, než byste asi čekali. Jelikož v téhle knize je irských jmen hodně, využiju příležitosti zopakovat některá z těch, k nimž jsem se naposledy vyjádřil v Prohnaném. Jako vždy má tahle příručka pomoct těm, kdo si rádi čtou v duchu všechno správně. To po vás ale nikdo nechce a já se na vás nebudu zlobit, když si to budete říkat, jak se vám zachce – obzvlášť proto, že většinu jmen uvádím v ulsterském nářečí, a kdo mluví munsterským, bude je stejně vyslovovat jinak. Máte se bavit, krucinál, takže se bavte, ať už tak, či onak! Zkoušet vás z toho nebudu.

Irština Aenghus Óg = [engus óg] (Totální pablb. Teď už po smrti) Brighid = [bríď] (První Fae. Co do čarovné moci se jí vyrovná jen Mórrígan) Cnoc an Óir = [knokanójr] (Místo ve sféře Mag Mellu; nacházejí se tam léčivá vřídla. V překladu to znamená doslova Zlatý vrch) Creidhne = [krejně] (Jeden ze Tří řemeslníků, zaměřuje se na bronz, mosaz a zlato) Dubhlainn Óg = [duvlin óg]

Kevin Hearne

Emain Ablach = [evan ablach] (To je hrdelní ch, často se vynechává a zní tam jen a, stejně jako u jmen Fragarach a Móralltach. Znamená to Ostrov jablek) Fand = [fand] (Já vím, já vím. Jak vysoká je pravděpodobnost, že byste to četli tak, jak se to píše? Dcera Flidais, provdaná za Manannána Mac Lira.) feeorin = [fejorin] (Druh víl v irském folklóru, časově předcházející narození George Lucase; nemá pranic společného s ještěřími mimozemšťany ze světa Hvězdných válek) Firdarrig = [ﬁrdarig] (Jsou jako Firbolgové, ale víc lesní) Flidais = [ﬂidaš] (Irská bohyně lovu) Fragarach = [fragrach] (Bájný meč, který pronikne jakoukoli zbrojí; Odpovídač) geancanach = [gjancanach] (Další druh víl) Goibhniu = [govňu] (Jeden ze Tří řemeslníků, zaměřuje se na kovařinu a vaření nápojů) Granuaile = [granúlje] (Na tohle se mě lidi ptají často, takže tady to máte) Luchta = [lukta] (Je tu hrdelní ch. Jeden ze Tří řemeslníků, zaměřuje se na práci se dřevem. V mytologii se mu často říká Luchtaine.) Mag Mell = [má mjal] (Jedna z irských rajských sfér; vážně luxusní) Manannán Mac Lir = [mananán mak lír] (Bůh moří a psychopomp do pěti záhrobních sfér včetně Mag Mellu a Emain Ablach) Móralltach = [mór-altach] (Další bájný meč, tentokrát s odumíracím kouzlem – jeden zásah a je po vás. Znamená to Velký hněv) Ogma = [ogma] (Jeden z Tuathů)

Nahraný

Scáthmhaide = [skávadě] (Znamená to Stínová hůl) Siodhachan = [šíjochán] (Pravé, první Attikovo jméno, které mu dala jeho drahá matka) Tír na nÓg = [ťír na nóg] (Země mládí. Hlavní irská sféra, přes niž se druidové přesouvají do jiných sfér) Tuatha Dé Danann = [túaha ďé danan] (Tuathové byli prvními druidy a posléze se stali bohy irských pohanů)

Staroseverština Álfheim = [álfhejm] Gjöll = [gjetl] Hugin = [húgin] Munin = [múnin] Nidavellir = [nidavetlir] Niﬂheim = [niﬂhejm] Sigyn = [sigin] Skadi = [skádi] Svartálfheim = [svartálfhejm] Víd = [víd] Yggdrasil = [igdrasil] (Světový strom) Ylg = [ilg]

Řekořímané Agrios = [agrijos] (Thrácký postrach) Oreios = [orejos] (Bratr Agria, další thrácký po strach) Polyfonté = [polifonté] (Polyfonté zjistila, co se stane, když naštvete Afroditu; matka Agria a Oreia) Překladatel by rád poděkoval Jitce Jindřiškové za pomoc se staroseverštinou a Radvanu Markusovi za pomoc s irštinou.

Kapitola 1 Znáte to, když už skoro spíte a vaše svaly se rozhodnou, že si z mozku vystřelí, a vy zničehonic křečovitě škubnete celým tělem? Proberete se, okamžitě se naserete na svou nervovou soustavu a řeknete si, co to jako mělo znamenat? Jednou jsem se přistihl, jak na svou nervovou soustavu mluvím: „Sakra, Dude,“ – přesně tak, říkám jí Dude nebo Vaše Dudečenstvo nebo Dudáku, El Duderino, jestli nemáte rádi krátký jména – „už jsem skoro spal a ty mi zabiješ všechny ovečky, co jsem chtěl spočítat.“ Když jsem vkročil na Kaibabskou plošinu, ucítil jsem něco podobného, až na to, že sebou škubla Gaia. Bylo to spíš nepříjemné zachvění, které jsem ucítil v tetování, jako když v zimě naboso vkročíte do garáže a svraští se vám bradavky. Ale podráždilo mě to stejně jako ta nervová svalová křeč a hned jsem si řekl, co to jako mělo znamenat. A nechtěl jsem usnout, ale vychutnat si završení dvanáctiletého výcviku své učnice – a to až na prvních pár měsíců a jednu trýznivou příhodu v půlce probíhalo zcela v poklidu. Granuaile byla konečně připravená stát se druidkou se vším všudy a právě jsme hledali místo, kde ji provážeme se zemí, když vtom jsem ucítil to zachvění. Poslal jsem Kaibabovi, místnímu elementálovi, rychlou otázku, směsici pocitů a obrazů, jakou elementálové používají místo jazyka: //Zmatek / Dotaz: Co to bylo?//

Kevin Hearne

//Zmatek / Nejistota / Strach// odpověděl Kaibab. Zamrazilo mě. O takovém zmatku se mi žádný elementál ještě nikdy nezmínil. Naproti tomu strach byl naprosto normální: navzdory své úžasné moci se elementálové bojí téměř všeho, od rýžování přes zvelebování půdy až po kůrovce. Občas se chovají jako hrozní poseroutkové. Ale nikdy je nepřepadá nejistota, co se děje s Gaiou. Zarazil jsem se a Granuaile s Oberonem se po mně otočili a věnovali mi tázavý pohled. Zeptal jsem se Kaibaba, čeho se bojí. //Sféra za oceánem / Předčasná smrt / Plameny / Plameny / Plameny// No, to mě taky zmátlo. Kaibab nemyslel sférou jen tak nějakou sféru. Myslel (nebo myslela, pokud o něm mluvila Granuaile) celou sféru bytí, která byla spojená se zemí někde na druhé straně zeměkoule. //Dotaz: Která sféra?// //Jméno neznám / Bůh z té sféry tě hledá / Naléhavé / Dotaz: Říct mu, kde jsi?// //Dotaz: Který bůh?// Z odpovědi na tuhle otázku poznám, která sféra hoří. Chvilku se nic nedělo, a tak jsem Granuaile a Oberonovi vysvětlil, proč jsem se zastavil. „S Kaibabem něco je. Počkejte.“ Věděli, že by mě neměli vyrušovat, a vyložili si to jako výzvu, aby byli ve střehu, což bylo moudré. Všechno, co znepokojí avatára místa, kde se právě nacházíte, by vás mělo vyburcovat ke stavu zkofeinované paranoii. //Jméno boha: Perun// řekl Kaibab konečně. Téměř nevědomky jsem odpověděl //Šok// protože přesně to jsem cítil. Slovanská sféra hoří, nebo už dokonce shořela? Jak to? Proč? Doufal jsem, že mi to Perun dokáže vysvětlit. Jestli mě hledá v naději, že odpovědi budu znát já, čeká nás oba zklamání. //Ano / Řekni Perunovi, kde jsem//

Nahraný

Taky by mě zajímalo, jak ho vůbec napadlo mě hledat – prozradil mu někdo, že moje smrt před dvanácti lety byla nahraná? Elementál se na chvíli odmlčel, a tak jsem zase uvedl Granuaile a Oberona do obrazu. Díky Takjdečaji nezestárli o nic víc než já. <Hele, není Perun ten chlupatec, jaks mi o něm vyprávěl, že se umí proměnit v orla?> chtěl vědět Oberon. Jo, to je přesně on. <Vždycky mě zajímalo, proč neláká lidi, aby si kupovali nějaký holicí krém nebo strojek s pětadvaceti ultratenkými vibrujícími břity. Určitě by jich prodal hafo.> Tak to nevím, ale třeba se ho na to budeš moct zeptat. //Blíží se// ohlásil Kaibab. //Rychle// „Tak jo, už se blíží,“ řekl jsem nahlas. „Co se blíží, Attiku?“ zeptala se Granuaile. „Bůh hromů a blesků. Měli bychom si stoupnout k nějakému stromu a připravit se k přesunu do Tír na nÓgu, kdybychom potřebovali zmizet. A vytáhni fulgurity.“ Fulgurity nás ochrání před blesky; dal nám je sám Perun, když Granuaile byla teprve na začátku učení, ale celé roky jsme je nenosili, protože všichni hromovládci měli za to, že je po mně. „Myslíš, že se do nás Perun pustí?“ podivila se Granuaile. Shodila ze zad červený batoh a rozepnula kapsu s fulgurity. „No, asi ne, ale... možná jo. Nemám nejmenší ponětí, o co jde. Když nevíš, co dál, nech si otevřená zadní vrátka, jak vždycky říkám.“ „Myslela jsem, žes vždycky říkal: ‘Když nevíš, co dál, sveď to na temné álfy.’“ „Jo, no, to platí taky.“

Kevin Hearne

<Podle mě to nejsou zrovna nejpraktičtější řešení,> poznamenal Oberon. <Člověk se po nich nemůže cítit spokojeně. ‘Když nevíš, co dál, sněz sousedovi oběd,’ je lepší, protože pak aspoň budeš mít plný žaludek.> Stáli jsme na louce porostlé lipnicí a jetelem. Obloha byla blankytně modrá, slunce zalévalo Granuailiny ryšavé vlasy zlatem – a nejspíš i ty moje. Přestali jsme si je barvit načerno, protože už nikdo nepátral po zrzce a zrzkovi. A po dvanácti nepříjemných letech holení dohladka – moje bradka byla příliš nápadná a zatraceně těžko se barvila – jsem si užíval nové vousy. Oberon vypadal, jako by sebou chtěl žuchnout do trávy a chvilku se vyhřívat. V batozích nás tížilo tábornické vybavení, které jsme nakoupili v obchodě Peace Surplus ve Flagstaﬀu, jakmile ale Granuaile vylovila fulgurity, co nejrychleji jsme doběhli k nejbližšímu borovému hájku. Ověřil jsem si, že je tam pevné vlákno do Tír na nÓgu, a začal pátrat po známkách blížícího se Peruna. Granuaile si toho všimla a zvedla hlavu k obloze. „Co tam máš, sensei?“ zeptala se. „Nic nevidím.“ „Koukám se po Perunovi. Předpokládám, že sem přiletí. Tam, vidíš?“ Ukázal jsem na severozápad, po obloze tam letěla tmavá šmouha následovaná blesky. A pět nebo deset mil za ní – na tu dálku se to nedalo poznat – žhnula oranžová ohnivá koule. Granuaile přimhouřila oči. „Ta věc, co vypadá jako logo Phoenix Suns? To je on?“ „Ne, Perun letí vpředu a metá všechny ty blesky.“ „Aha, tak co to je? Meteor, cherubín nebo něco takovýho?“ „Nebo něco takovýho. Nevypadá to přátelsky. Není to příjemný, hřejivý ohýnek, u kterého bys chtěla sedět s přáteli, číst Longfellowa a opékat sušenky s čokoládou a maršmeláky jako správná skautka. Bude to spíš

Nahraný

napalm s jádrem z fosforu a pekelnou omáčkou k tomu.“ Blesky i ta ohnivá koule zatáčely přímo k nám. <Ehm. Hele, Attiku, neměli bychom tu tvoji únikovou cestu nejdřív vyzkoušet, abychom měli jistotu, že funguje?> navrhl Oberon. Chápu tě, kámo. Taky bych nejradši mazal pryč. Nejdřív ale zjistíme, jestli se něco nedozvíme od Peruna. Obloha nad námi temněla a burácela, všechno se chvělo – Perun letěl nadzvukovou rychlostí. Ztěžka přistál na louce zhruba padesát yardů od nás a z nově vzniklého kráteru kolem něj vyletěly velké drny. Já ten dopad ucítil v nohách a rázová vlna mě trochu odstrčila. Ještě než hlína popadala na zem, z díry se k nám vyhoupl obrovský zarostlý svalovec se zděšeným výrazem ve tváři. „Attiku! Musíme utýct z téhle sféry! Není bezpečno! Vem mě – zachraň mě!“ Hromovládci takové panice obvykle nepropadají. Skoro všechny problémy můžou usmažit blesky, a tak u nich pronikavý, vyhrocený strach ustupuje měkoučké, bláhové bezstarostnosti. Takže když takový tvrďák jako Perun vypadal, že si co nevidět nadělá do kalhot, snad mi odpustíte, že jsem se málem posral jako kráva – obzvlášť po tom, co do kráteru, který Perun právě opustil, se zahučením přistála ta ohnivá koule a vysála mi z plic všechen kyslík. Granuaile se skrčila a překvapeně vyjekla; Oberon zakňučel. Perun prolítl vzduchem jako kaskadér ve ﬁlmu Michaela Baye, ale po dopadu se ladně překulil, vyskočil a rozběhl se k nám. Oheň za ním se nezačal zvětšovat, ale zmenšovat, zhušťovat a... smát. Vysokým, řezavým, maniakálním smíchem úplně jako z nějakého strašidelného animáče. A roztočil se jako obruč kolem dvanáct stop vysoké

Kevin Hearne

postavy a postupně zhasl a odhalil nám hubeného obra s úzkým obličejem. Stál asi padesát yardů od nás, z hlavy mu jako paprsky trčely žlutooranžové vlasy. Ve tváři se mu zračil škleb, který nepůsobil zrovna dvakrát mile a přátelsky; ústa měl otevřená jako nějaký psychopat, nenapravitelný, naprosto vyšinutý cvok. Nejhorší ale byly oči. Kůži kolem nich měl rozteklou, jako by mu do nich někdo nalil kyselinu, a tam, kde by měl normální člověk vějířky vrásek od smíchu, se vlnily růžové jizvy a tkáně pokryté příšernými puchýři. Bělmem se mu rozlévala rudá mlha z popraskaných cévek, ale duhovky měl ledově modré a koukala z nich mrazivá choromyslnost. Zběsile zamrkal, jako by se mu do těch očí dostalo mýdlo nebo tak něco, a já záhy poznal, že je to nervový tik, protože v nepravidelných intervalech cukal hlavou doprava a potom se mu ještě chvíli nejistě škubala tam a zpátky jako u takových těch ﬁgurek s velkou hlavou na pružině. „Běž, příteli, běž! Musíme utýct!“ zařval Perun, s funěním k nám doběhl a přitiskl jednu ruku k mému rameni a druhou k borovici. Granuaile ho napodobila; už to znala, a Oberon taky, a tak se zvedl na zadní a opřel se jednou packou o mě a druhou o kmen. „Kdo to sakra je, Perune?“ zeptal jsem se. Obr se opět zasmál a já se mimoděk zachvěl. Hlas měl hladký a hebký jako maršmelákový krém – ovšem kdybyste do něj přimíchali střepy. Ale měl výrazný skandinávský přízvuk, a do toho ještě ten tik. „Tohle m-m-místo – je M-Merika, že?“ Škubal sebou, koktal a navíc neuměl pořádně anglicky. Už jen tím by mě za chvilku dohnal k šílenství. „Ano,“ opáčil jsem. „Ha? Kdo? Chrrr! Ráá!“ Vyplivl ohnivý chrchel a přitom divoce zatřepal hlavou. Možná to bylo něco víc než obyčejný nervový

Nahraný

tik. Třeba to byl plně rozvinutý Touretteův syndrom. Nebo něco úplně jiného. Všechno to vedlo k velice nepříjemnému závěru. „Kdo tu ba-bu-bohuje?“ S tím se obr zahihňal, tak ho potěšilo, že se mu povedlo zformulovat otázku. Z hlavy se mu začalo ozývat znepokojivě vysoké kvičení podobné zvuku, jako když hodíte sádlo na rozpálenou pánev nebo když vám pomalu uchází balonek. Opřel se rukama o kolena a schoulil ramena ve snaze zastavit škubání té svojí makovice, ale výsledek byl docela zneklidňující, vlasy podobné plamenům se mu totiž proměnily v opravdové plameny. Ten divný zvuk zesílil. „Bůh jsi tady ty,“ odpověděl jsem. Byl to jenom odhad, ale na základě zkušeností. Mohl jsem si ho potvrdit a prohlédnout si toho ohniváka v čarovném spektru, ale nebylo třeba. Ničeho jiného než boha by se Perun nebál. „Ale nevím který. Kdo jsi?“ Obr zvrátil hlavu, potěšeně si zařval, zatleskal jako děcko a nadšeně zadupal, jako bych se ho zeptal, jestli by si nedal zmrzku. Mně spadla čelist a Granuaile omráčeně zamumlala: „Co to má kurva bejt?“ což naprosto odpovídalo mým myšlenkovým pochodům. Co se mu stalo, že mu takhle hráblo? Perun mě naléhavě poplácal po rameni. „Attiku, to Loki! Je volný. Musíme jít. To rozumné.“ „Bohové pod náma,“ hlesl jsem a na rukou mi naskočila husí kůže. Přesně toho jsem se bál od chvíle, co jsem uviděl oči toho obra, zároveň jsem ale choval naději, že to bude někdo méně apokalyptický, třeba uprchlý výsledek nějakého vojenského experimentu, něco na způsob sharktopuse, křížence žraloka a chobotnice. Osvobození Lokiho, starého severského zloducha z Edd, ohlašovalo začátek Ragnaröku, a on byl volný a připravený pořádně nás rozpálit.

Kevin Hearne

<Poslechni chlupatce, Attiku. Jestli tě někdy někdo varoval, že se nemáš bavit s cizími lidmi, určitě tím myslel typy, jako je tady pan vysoký, zjizvený a ohnivý.> Perun i Oberon měli pravdu, bylo by rozumné zmizet. Ještě rozumnější by ale bylo přinutit k odchodu Lokiho. Nechtělo se mi vzít roha a nechat mu Kaibaba na pospas; chtěl jsem, aby z téhle sféry vymajzl Loki, a to co nejdřív. Bylo na čase bohu lží trochu zalhat. „Já jsem Eldhár,“ křikl jsem na něj staroseversky. Doznívající smích rázem utichl a Loki na mě upřel ty krvavé modré oči. Jméno Eldhár už slyšel: znamená ve staroseverštině „ohnivé vlasy“ a použil jsem ho před lety, když jsem se vypravil do Ásgardu a ukradl zlaté jablko. „Jsem výtvor trpaslíků z Nidavelliru.“ Sáhl jsem po adrenalinu a starší, primitivnější části svojí duše a usmál se na obra stejně zneklidňujícím úsměvem jako on na nás. „Těší mě, že jsi volný, Loki, neboť v tom případě je volná i tvá žena a já byl vyroben právě proto, abych zabil ji i všechny tvé potomky. Hada setnu. Vlka vykuchám. A co se týče Hel... i královna smrti může zemřít.“ Hrozivě jsem se zachechtal, zadoufal, že mi to zbaští, a řekl si, že by to mohlo posloužit jako dobrá hláška před odchodem. Nedal jsem mu šanci odpovědět, hned jsem přetáhl svoje nitro po vláknu do Tír na nÓgu, přenesl sebe, Granuaile, Oberona i Peruna do bezpečí a Lokiho nechal na Zemi, ať si to řeší, jak umí. Snad se vrátí do severské sféry a začne se vyptávat – a snad jsou trpaslíci pojištění proti požáru. Chtěl jsem Perunovi položit spoustu otázek – třeba jak se Loki dostal do slovanské sféry, co má Hel za lubem tentokrát a jestli je Fenri ještě spoutaný – ale v prvé řadě jsem chtěl zjistit, kterého blba napadlo, že naučí starého boha lstí anglicky.

Kapitola 2 V Tír na nÓgu jsem se nezdržoval a rovnou jsem nás přesunul na jeden ostrov uprostřed Třetího brusinkového jezera v Manitobě. Byla to jedna z mých oblíbených únikových cest, rostly tam jehličnany a jen zřídka tam vkročila lidská noha. Ztěžka jsem dýchal, i když jsem zatím ještě nikam neutíkal. „Je to moc brzo,“ zafuněl jsem. „Ještě nemělo nic hořet. Až za rok.“ „O čem to mluvíš?“ zeptala se Granuaile. Zkřížila nohy a opřela se o hůl. „Perun bude vědět,“ opáčil jsem a podíval se Perunovi do očí. „Pamatuješ si, jak jsme před výpravou do Ásgardu jedli na Sibiři ty dušené zajíce a vyprávěli si příběhy?“ „Da, já pamatuju. A povídám: ‘Příště sníme medvěda.’“ <Líbí se mi, jak tenhle chlap uvažuje.> „No, po večeři nám Väinämöinen vyprávěl o mořském hadovi. A já tehdy nic neřekl, ale existuje takové staré časované proroctví, sirény ho řekly Odysseovi, když byl přivázaný ke stěžni – jediné, které se ještě nevyplnilo, a tehdy jsem si pomyslel, že začal odpočet. To proroctví zní takhle: ‘Třináct let od chvíle, kdy bílý vous povečeří v Rusku zajíce a promluví o mořských hadech, shoří svět.’“

Kevin Hearne

„To je divný,“ prohlásila Granuaile. „Je víc než divný. Je nešťastný žaludek po ostrém jídle. Je prdel v jednom ohni,“ zhodnotil to Perun. „Cože?“ vykřikla Granuaile. Nebyla na Perunovy pokusy o květnatou angličtinu zvyklá. Perun pokrčil rameny a zkusil to znovu. „Chci říct, velmi nepříjemno. Prdel v jednom ohni je hodně špatná, ne?“ „Pravda,“ přitakal jsem, „jenže tyhle sirény přesně předpověděly příchod Čingischána, americkou revoluci i shození bomby na Hirošimu. To naznačuje, že nepůjde o nějaký malý ohýnek, táborák ani prdel nebo něco na ten způsob.“ <To mi připomíná, že jsem vlastně ještě neshromáždil hordy na mongolských stepích!> „Ty myslíš, že můj svět je svět toho proroctví?“ zeptal se Perun. „Ne, neřekl bych, že sirény mluvily o nějaké jiné sféře. Navíc to má přijít až za rok. Trápí mě ale tohle: proroctví o Ragnaröku už se nedají brát vážně, nicméně ke konci světa pořád může dojít, když je teď Loki na svobodě. Ty Odysseovy sirény sice zatím měly vždycky pravdu, ale tentokrát se možná pletou – nebo se možná jen o rok sekly. Netuším. Tím, že jsem zabil norny, se všechno podělalo. Asi vím jenom to, že všechno jde do hajzlu a my jsme uvízli v záchodové míse. Ježíš se mnou mluvil o pohromách, v množném čísle, a že by se jim možná dalo předejít, když odstraníme Lokiho i Hel, ale kdoví, jestli mi to teď Ganéša a jeho gang dovolí, když jsem slíbil, že počkám, dokud –“ „Attiku,“ skočila mi Granuaile do řeči a jemně mi přiložila ruku k paži. „Už tomu přestávám rozumět. Zklidni se.“ „Jo. Dík. Musím zpomalit. Víš, co mě na proroctvích nebaví?“

Nahraný

„Nikdy neprorokujou nic pěknýho,“ odvětila Granuaile. „Aspoň jednou bych chtěla slyšet, jak nějakej prorok někomu řekne: ‘I vyhraješ v televizní soutěži zatracenej Chevrolet Camaro.’“ „Máš recht, ale chtěl jsem říct, že každý má svoje proroctví. Proroci už jsou tu stejně dlouho jako prostitutky.“ <A často je najdeme v jedné posteli, ba- dumbum!> „Člověk neví, komu věřit,“ pokračoval jsem, „říká si to je prašť jako uhoď, a bere všechny proroky jako Kassandru, jenže někdy vážně mluví pravdu. Ale přijít na to kdo, dřív než se proroctví naplní – to je, oč tu běží. Ještě menší šance než při ruletě.“ „Ty mlátíš ženy jménem Kassandra?“ zamračil se na mě Perun. „Mlátit ženy nesprávné, i když jméno zní hrozně.“ „Cože? Perune, asi jsi mě špatně pochopil.“ „Aha.“ Zatvářil se sklesle. „To mi připomínají často. Angličtina není pro mě nejlepší jazyk.“ „Umím už i rusky, i když to pro mě taky není nejlepší jazyk,“ řekla Granuaile. „Jestli chceš, můžeme přepnout do ruštiny, musíte ale mluvit pomalu a vyslovovat všecko zřetelně.“ Perun se zazubil. „Da, to by byla krása!“ A tak jsme přešli na ruštinu a já se kvůli Granuaile pokusil mluvit pomalu. „Nějakou dobu už mi vrtá hlavou,“ pronesl jsem, „že tohle proroctví o shoření světa je možná nějak spojené s Ragnarökem, kvůli tomu, co jsme provedli v Ásgardu. Proto mě vážně rozhodilo, když jsem uviděl Lokiho na svobodě. Jeho osvobození ve starých příbězích vždycky spouštělo Ragnarök.“

Kevin Hearne

Granuaile se zamračila. „Jo, ale neměl vyplout s lodí mrtvých na pláň Vígríd a neměla to být loď vyrobená z nehtů na nohou nebo tak něco?“ „Přesně tak,“ pokýval jsem hlavou, „jenže teď už se nebude nic odehrávat tak, jak mělo. Bez ohledu na jakékoli proroctví neznamená pro nikoho volný Loki nic pěkného. Jak se dostal do tvé sféry, Perune?“ Mohutný ruský bůh pokrčil rameny a působivé ochlupení vyjádřilo hloubku jeho frustrace. „Netuším. Byl jsem v podobě orla na Aljašce, jedl jsem pstruha, co jsem právě vylovil z řeky, a vtom jsem ucítil, že je něco špatně. Přesunul jsem se do své sféry a našel tam Lokiho, jak všechno podpaluje. Metal jsem po něm blesky a on se mi smál. Nic se mu nestalo a řekl, že na mě čekal.“ „Proč?“ zeptala se Granuaile. „Zlobil se, protože jsem pomohl zabít Thóra,“ vysvětlil Perun. „Ale vždyť Thóra nesnášel,“ namítl jsem. „Já vím. Během těch let, kdy ležel svázaný pod velkým hadem, se prý stalo jeho snem, že zabije Thóra sám. Potom mi vysvětlil, že když jsem mu já sebral jeho sen, tak on sebere sen mým lidem. Nechal mi tam poušť popela.“ „To je strašné,“ vydechla Granuaile. Perun pokývl hlavou, byl vděčný za projev soucitu. „Potom řekl: ‘Jsi jako Thór, takže místo něj zabiju tebe.’ Vrhl se na mě a byl hrozně silný. Silnější, než jsem čekal. Dostal jsem strach a zpanikařil jsem. Požádal jsem zemi, aby tě našla.“ To mi tak úplně neštymovalo. „To se k tobě nedoneslo, že jsem umřel?“ Perun na mě upřel zvědavý pohled. „Kdy?“ Dloubl do mě prstem, aby se ujistil, že jsem skutečný. „Nepřipadáš mi jako duch.“

Nahraný

„Ne, myslím, jak jsem naﬁngoval smrt. O tom nic nevíš?“ Hromovládce zavrtěl hlavou. „Asi jsem byl orlem moc dlouho. Ztratil jsem pojem o čase.“ Věděl jsem, co myslí – není nejbezpečnější trávit příliš mnoho času ve zvířecí podobě, protože se může snadno stát, že se zaměříte na základní otázky přežití a všechny ostatní starosti pustíte z hlavy. A jakmile se z ní vypaří, začnou se ztrácet i vzpomínky, nakonec se rozplyne i osobnost a nezůstane nic než vůle najít si v lese potravu pro dnešní den. Můj arcidruid tomu říkal „poslední proměna“. Druidové tak páchali sebevraždu. „Takže nemáš ponětí, kdo Lokiho osvobodil?“ Perun se lítostivě zašklebil. „To mi neřekl. O ničem jsem nevěděl, dokud jsem neucítil, že můj svět... hoří.“ Po mé pravici si kdosi odkašlal. Otočil jsem se a spatřil, že právě tak daleko, abych ho nemohl hned zardousit, mám víláka – okřídleného a v okázalém zelenostříbrném stejnokroji Vílího dvora. Bohové pod náma, jak mě našel? „Buď zdráv, Siodhachane Ó Suileabháine, Údajně zesnulý,“ pronesl. V hlase mu znělo opovržení a šlechtické znechucení a měl tak pečlivou výslovnost, že člověk úplně slyšel velká písmena. „Brighid, První Fae, tě volá k neodkladnému slyšení u svého dvora a žádá odpovědi na Jisté otázky, mimo jiné Jak to, že stále žiješ? A Co víc, Proč jsi ji o této Dosti významné skutečnosti nezpravil?“ Chvilku jsem si říkal, že bych ho nechal zmizet. Stačilo by podat mu ruku – nebo vejít v jiný kontakt – a jakožto magické stvoření by se vlivem chladného železa v mé auře hned rozpadl na popel. Brighid by pak ale došlo, že se mu něco stalo, a poslala by za mnou dalšího. Ať už cítí jakkoli velký vztek, jenom to

Kevin Hearne

zhorším, když ji nechám čekat příliš dlouho. Ovšem zrovna teď se mi ani v nejmenším nehodí, aby mě zvala na čaj – nebo na bičování nebo co se mnou zamýšlí. „Chápu. V tuto chvíli jsem indisponován a nemohu se k Vílímu dvoru dostavit. Vyřídíš ode mě vzkaz?“ „Ne. Mám tě přepraviti ke Dvoru, nelze jinak.“ Jeho tón – obzvlášť ve spojení s alžbětinskou dikcí – mě nakonec dopálil. Možná bych mu měl připomenout, že nepatřím k Brighidiným poddaným. „Opravdu máš moc mě tam přepravit?“ zeptal jsem se ho. „Jsi odolný vůči chladnému železu, pane?“ Sebevědomé, povýšené chování vzalo za své a vílák polkl. „Ne.“ „Takže ty řeči o tom, že mě tam přepravíš, to ses jen chvástal, co?“ Nakročil jsem k němu a on poodlétl. Usmál jsem se. „Ano,“ přiznal. „Dobře,“ já na to a začal jsem napodobovat jeho strojený přízvuk a slovník. „Je nanejvýše nešťastné, že nemůžeš své paní odnésti vzkaz. Snad bys jí mohl místo toho položiti otázku, jejíž zodpovězení by mohlo urychliti můj příchod na kýžené místo. Smím do Tír na nÓgu vzíti své druhy – ty, jež zde vidíš, včetně mého psa – pod její osobní záštitou? Potřebuji záruku, že nikomu z nás od Dvora nic nehrozí. Kladná odpověď zajistí můj okamžitý příchod.“ „Otáži se.“ „Na odpověď budu čekati toliko pět minut.“ Vílák přikývl a beze slova se dotkl téhož stromu, který jsme využili k přesunu sem i my. Zmizel a já tasil meč. „Rozestupte se a buďte ve střehu,“ varoval jsem. „Mohl by se vrátit s kamarádíčky. Nebo s bohy.“ Oberon se zeptal: <Co když se vrátí se svačinkou?>

Kevin Hearne

NAHRANÝ Z anglického originálu Trapped, vydaného nakladatelstvím Del Rey v New Yorku 2011, přeložil Roman Tilcer Obálku upravil Michal Kuba Jazyková redakce Helena Šebestová a Tomáš Jirkovský Odpovědný redaktor Boris Hokr Technická redaktorka Halina Kaslová Počet stran 304 Vydala Euromedia Group, a. s. v edici Laser Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2019 jako svou 10 590. publikaci. Sazba Laser-books PLZ s.r.o. Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz