Issuu

Přeložil Roman Tilcer

Copyright © 2011 by Kevin Hearne All Rights Reserved Copyright © 2019 for the Czech translation by Roman Tilcer Copyright © 2019 for Cover by Gene Mollica Copyright © 2019 for the Czech edition by Euromedia Group a. s.

ISBN 978-80-7617-374-3

Jak na výslovnost Jedním z problémů, na které člověk narazí při práci se severskou mytologií, je skutečnost, že si zahrává s jazyky Norska, Švédska, Dánska a Islandu – a se staroseverštinou. Obyčejní lidé nemluví staroseverštinou už nějakých sedm staletí, ale odborníci s oblibou tvrdí, že mají docela slušnou představu, jak kdysi asi zněla. U jmen Ódin a Thór používám zjednodušenou výslovnost, aby si je čtenáři dokázali říkat poměrně přesně podle toho, jak se píšou. Většině slov jsem dal islandskou podobu a výslovnost, ale jsou tu i výjimky. Občas volím staroseverskou výslovnost a tu a tam si měním samohlásky, protože se mi prostě chce. Vy můžete taky – tuhle příručku jsem nenapsal proto, abych vám kázal, ale abych vám ukázal, jak bych ta slova říkal já, a vy se tím můžete řídit, nebo si ze mě utahovat na jazykových nástěnkách.

Severští bohové Baldr = [baldr] Bragi = [bragi] (Tady používám zadopatrové g, s nímž se poslední slabika rýmuje se slovem tragik. V islandštině se g, které sousedí na levé straně se samohláskou a na pravé straně s písmeny i nebo j, vyslovuje jako j – ale já to řeším po staroseversku. Bůh básníků.) Freyja = [freija] (bohyně krásy a války, sestra-dvojče Freye) Frey = [frej] (Bůh plodnosti.) Heimdall = [heimdal] (Heimdall je takový hlídací bůh, má neskutečně bystré smysly.)

Kevin Hearne

Idunn = [idun] (bohyně mládí, ochránkyně zlatých jablek) Ódin = [ódin] (otec veškerenstva, runotvůrce. Kdybyste chtěli jeho jméno vyslovovat postaru, tak byste vlastně místo d řekli th, ale většina lidí ho říká s d.) Thór = [thór] (bůh hromu) Tý = [tý] (bůh boje muže proti muži) Ull = [ul] (bůh lukostřelby) Vídar = [vídar] (bůh pomsty, Ódinův syn)

Rozkošná severská zvířátka Gullinbursti = [gudlinburšti] (Freyův zlatý kanec; znamená to zlaté štětiny nebo zlatá hříva. Technicky vzato není zvíře, ale výtvor trpaslíků, ovšem na první pohled je k nerozeznání od obyčejného kance – opomeneme-li jeho velikost a zářící zlatou srst.) Hugin = [húgin] (Myšlenka, jeden z Ódinových krkavců. Ani tentokrát se neřídím islandským pravidlem ohledně výslovnosti g; mám tu staroseverské jméno se zjednodušenou výslovností, odstřihl jsem totiž druhé n, na které byste narazili v originále v Prozaické i Poetické Eddě, zdrojích, z nichž známe většinu severské mytologie.) Jörmungand = [jermungand] (světový had, který nás všechny zabije!) Munin = [múnin] (Paměť, druhý Ódinův krkavec) Ratatosk = [ratatosk] (veverka, co žije na/ve světovém stromě) Sleipni = [slejpni] (Ódinův osminohý oř, zplozenec Lokiho a jednoho hřebce)

Praštěný

Hustý severský zbraně Gungni = [gungni] (Ódinův kouzelný oštěp) Mjöllni = [mjelni] m je tu skoro jako příraz v hudbě)

Líbezné severské síně a zařízení Bilskirni = [bilskirni] (Thórova síň) Gladsheim = [gladshejm] (síň severských bohů) Hlidskjálf = [hlidskjálf] (Ódinův stříbrný trůn) Valaskjálf = [valaskjálf] (Ódinova síň) Valhala = [valhala] (tohle slovo se dá říkat mnoha způsoby, ale já volím ten snadný.)

Místa v Ásgardu a na Islandu Álfheim = [álfhejm] (v překladu domov Álfů)

Hnappavellir = [napavetlir] Húsavík = [húsavík] Idavoll = [idavol] (Idské pláně) Jötunheim = [jetunhejm] (v překladu domov obrů. Jeden obr se řekne jötunn a obři jötnar.) Múspellsheim = [muspelshejm] (říše ohně) Mývatn = [mívatn] (v překladu Komáří jezero) Nidavellir = [nidavetlir] (říše trpaslíků) Niﬂheim = [niﬂhejm] (v překladu mlžný domov, často chápaný rovněž jako Helheim, říše mrtvých) Reykjavík = [rejkjavík] Svartálfheim = [svartálfhejm] (v překladu domov temných álfů) Vanaheim = [vanahejm] (chtěl bych to přeložit jako domov van, ale ne, je to domov Vanů) Vígríd = [vígríd] Yggdrasil = [igdrasil] (zkuste si r zavrčet nebo zatrylkovat, je to tak zábavnější. Jméno světového stromu.)

Kevin Hearne

Jméno jedné islandské vesnice, se kterým můžete vyhrát hospodskou sázku Kirkjubæjarklaustur = [kirkubajarklostur] (I když se někdo dostane přes to, že se nesmí vyslovit první j, zkazí to při æ, protože ho vysloví jako éj nebo í, a ne aj. Vyhrajete s tím jedno dvě piva, to vám zaručuju, a když bude v baru dost cucáků, můžete pít celou noc zadara.) Překladatel by rád poděkoval Jitce Jindřiškové za pomoc s pravopisem a výslovností severských jazyků.

Kapitola 1 Podle oblíbeného přesvědčení by veverky měly být roztomilé. Když cupitají po stromech, lidi si na ně ukazují, říkají nasládlým tónem: „Jééé, ta je tak hezkááááá!“ a hlas jim ve spirále stoupá až k falsetové extázi. Ale já vám chci říct, že rozkošné jsou, jen dokud jsou tak malé, že by se daly zašlápnout. Když proti vám stane zatraceně obrovská veverka o velikosti náklaďáku s míchačkou, většina jejího kouzla vezme za své. Viděl jsem nad sebou hlodáky vysoké jako moje lednička a cukající se vousy podobné dlouhým bičům a zíraly na mě oči zvící pneumatik od traktoru a připomínající sopečné pumy z čínské tuše, ale nijak zvlášť mě to nepřekvapovalo: jenom mě děsilo, že jsem se vůbec nemýlil. Než jsem odjel z Arizony, moje učnice Granuaile se mi snažila namluvit, že mám příliš bujnou představivost. „Ne, Attiku,“ řekla, „všecky knihy tvrděj, že do Ásgardu se dostaneš jedině přes most Bifröst. Eddy, skaldský básně, všechno se shoduje, že to jde jedině přes Bifröst.“ „Ovšem, že to ty knihy tvrdí,“ odvětil jsem, „ale je to jenom božská propaganda. Pravda se dá najít v Eddách, ale musíš číst pozorně. Klíčem k zadním vrátkům Ásgardu je Ratatosk.“ Popleteně na mě hleděla, nevěděla, jestli mi dobře rozuměla. „Ta veverka, co žije na světovým stromu?“ „Přesně tak. Pořád šíleně peláší tam a zpátky mezi orlem v koruně a velkým drakem u kořenů a vyřizuje vzájemné vzkazy plné nadávek a urážek, bla bla bla. Teď mi řekni, jak to podle tebe asi tak dělá.“

Kevin Hearne

Granuaile nad tím chvíli přemýšlela. „No, podle toho, co tvrděj knihy, má Yggdrasil dva kořeny, co prorostly až pod Ásgard: jeden končí u Mímiho pramene v Jötunheimu a druhej u studny Hvergelmi v Niﬂheimu, pod kterou leží drak Nídhögg. Takže tam nejspíš chodí nějakou veverčí dírou.“ Zavrtěla hlavou, hned to zavrhla. „Ale do té by ses nedostal.“ „Vsadím se s tebou, že se do ní dostanu, o večeři. O pěknou domácí večeři s vínem, svíčkami a všemi moderními vychytávkami, jako je Caesar salát.“ „Salát není moderní.“ „Podle mojí časové osy je. Vznikl v roce 1924.“ Vyvalila oči. „Jak to, že to víš?“ Hned zamávala rukou, jako že tu otázku bere zpět. „Ne, tentokrát pozornost neodvedeš. Platí – sázím se s tebou o večeři. Teď chci důkaz, nebo začni vařit.“ „Důkaz dostaneš, až polezu po kořenu Yggdrasilu, ale,“ řekl jsem a zvedl prst, abych včas umlčel její námitky, „teď tě oslním tím, co si myslím, abys potom viděla, jak úžasně jsem předvídavý. Podle mě je Ratatosk brutální drsňák. Jen si to vem: takovou veverku by orel normálně sežral a od zlomyslných draků, jako je Nídhögg, už se přímo očekává, že sežerou všechno – ale ani jeden z nich se nikdy nepokusil Ratatoska zakousnout. Jenom s ním mluví, ale nikdy do něj nic netlačí, jen se ho slušně ptají, jestli by nebyl tak laskav a nevyřídil to a to tomu druhému, co žije strašně, strášně daleko. A říkají: ‘Hele, Ratatosku, nemusíš se nijak honit. Pěkně v klidu. Prosím.’“ „Fajn, tak ty tvrdíš, že je to nabouchaná veverka.“ „Ne, tvrdím, že je přímo turbonabouchaný. Bude velký jako obří dřevorubec Paul Bunyan, jeho rozměry totiž musejí odpovídat světovému stromu. Bude větší než my dva dohromady, jinak by ho Nídhögg nevnímal jako sobě rovného, ale jako svačinu. Jediný důvod, proč jsi ještě neslyšela o nikom, kdo by vylezl do Ásgardu po kořenech

Praštěný

Yggdrasilu, je ten, že by to zkusil leda tak někdo s mozkem jako ořech.“ „Jasně,“ ušklíbla se. „A ořechy Ratatosk žere.“ „To máš recht.“ Kývl jsem hlavou a taky se jízlivě zazubil. „No jo,“ přemýšlela nahlas, „ale kde přesně chceš kořeny Yggdrasilu hledat? Řekla bych, že budou někde ve Skandinávii, ale to už by je asi zahlídly družice.“ „Kořeny Yggdrasilu se nacházejí v úplně jiné sféře, to je hlavní důvod, proč po nich ještě nikdo nezkusil vylézt. Ale jsou se Zemí spojené stejně jako Tír na nÓg, Elysejská pole nebo třeba Tartaros, prostě, co tě napadne. A jeden druid, se kterým se znáš, je se Zemí shodou okolností spojený taky,“ řekl jsem a zvedl potetovanou pravačku. Granuaile si uvědomila, co jsem jí právě prozradil, a udiveně otevřela pusu, protože si snadno domyslela, co z toho vyplývá. „Tvrdíš, že můžeš kamkoli.“ „E-hm,“ přisvědčil jsem. „Ale něčím takovým se nevychloubám,“ – namířil jsem na ni prstem – „a až budeš se Zemí stejně spojená jako já, taky by sis to měla nechat pro sebe. Kvůli tomu, jak to dopadlo s Aenghusem Ógem a Bresem, se mě teď bojí spousta bohů. Ale vzhledem k tomu, že jsem ty dva zabil v téhle sféře, a vzhledem k tomu, že si začal Aenghus Óg, aspoň nedošli k závěru, že se ze mě stal nějaký šílený bohovrah. A pouze proto, že ve svém teritoriu ještě neviděli druida, žijou v přesvědčení, že ho tam vidět ani nemůžou. Ale jestli se dozvědí, že se umím dostat kamkoli, začnou mě brát jako takovou hrozbu, že jim ukazatele strachu vyletí střechou.“ „Bohové nemůžou všude?“ „E-e,“ zavrtěl jsem hlavou. „Většina bohů se umí dostat jen na dvě místa: do vlastní říše a na Zemi. Proto nikdo nikdy neviděl Kálí na Olympu nebo Ištar v Abhassaře. Nebyl jsem ani ve čtvrtině sfér, do kterých se umím přenést. Nikdy jsem nebyl v žádném nebi. Jednou jsem navštívil Nirvánu, ale byla to docela nuda – nevykládej si to špatně, je to krásná sféra, ale když jsem se úplně

Kevin Hearne

zbavil tužeb, nechtěl se se mnou nikdo bavit. Bomba je Mag Mell – tam se musíš někdy podívat. A vzal bych tě taky do Středozemě, na prohlídku Kraje.“ „Kecy!“ Bouchla mě pěstí do paže. „Ve Středozemi jsi nebyl!“ „Ale byl, co by ne? Je s naším světem spojená úplně stejně jako ostatní sféry. Elrond pořád bydlí v Roklince a říkám ti, že teď vypadá jako Hugo Weaving. Taky jsem se jednou vydal do Hádu, protože jsem se chtěl Odyssea zeptat, co mu řekly Sirény, a to byl teda úlet. Ale co říkaly ti neprozradím.“ „Zas mi teda chceš říct, že jsem na to ještě moc mladá, co?“ „Ne. Musíš si to poslechnout sama, jinak bys to náležitě neocenila. Šlo o dušené zajíce, mořské hady a konec světa.“ Granuaile přimhouřila oči a odvětila: „Fajn, tak si to nech pro sebe. Jak se hodláš dostat do Ásgardu?“ „Tak zaprvé si musím vybrat, po kterém kořeni tam vylezu, ale to není těžké: rád bych se Ratatoskovi vyhnul, takže to vezmu po tom, co roste z Jötunheimu. Nejen, že po něm Ratatosk leze jen zřídka, je taky o hodně kratší než ten z Niﬂheimu. No, vypadá to, že máš načteno, tak mi řekni, kam se mám vydat, abych v téhle sféře našel Mímiho studnu.“ „Na východ,“ opáčila okamžitě. „Jötunheim vždycky leží na východě.“ „Správně. Na východě od Skandinávie. Mímiho studna je spojená s jedním subarktickým jezerem kousek od ruského města Nadym. Tam se vydám.“ „Malá ruská města jsem se ještě nenašrotila. Kde přesně Nadym leží?“ „Na západní Sibiři.“ „Tak dobře, dostaneš se k tomu jezeru a pak co?“ „Z vody bude pít kořen stromu. Nebude to jasan, spíš nějaký zakrslý vždyzelený strom, protože tam je v podstatě tundra. Až pak ten kořen najdu, tak se ho dotknu

Praštěný

a svážu se s ním. Pak se tím spojením protáhnu a už budu objímat kořen Yggdrasilu v severské sféře a z jezera se stane Mímiho studna.“ Granuaile se rozzářily oči. „Už se nemůžu dočkat, až se to taky naučím. A dál už prostě polezeš, co? Kořen světovýho stromu určitě bude obrovskej.“ „Ano, přesně to mám v plánu.“ „A jak daleko je to od kmene Yggdrasilu k Idunninu domu?“ Pokrčil jsem rameny. „Ještě jsem tam nikdy nebyl, takže půjdu rovnou za nosem a uvidím. Nenašel jsem žádnou vhodnou mapu. Člověk by řekl, že po takové době někdo udělá atlas sfér, ale ono néééé.“ Granuaile se zamračila. „Víš aspoň, kde Idunn hledat?“ „Ne,“ řekl jsem s lítostivým úsměvem. „Tak to jí jabko pro Lakšu ukradneš jen těžko.“ Ano, vyhlídky nebyly nic moc, ale dohoda je dohoda: slíbil jsem, že v Ásgardu ukradnu jedno zlaté jablko, výměnou za vyřízení dvanácti bakchantek ve Scottsdale. Lakša Kulasekaran, indická čarodějka, svoji část dohody splnila a teď byla řada na mně. Byla tu šance, že se mi podaří vyváznout bez následků, ale opravdu nehrozilo, že bych se na to vykašlal a Lakša to nechala bez odezvy. „No, rozhodně to bude dobrodružství,“ řekl jsem Granuaile. Očividně dobrodružství s veverkami. Se spadlou bradou jsem sledoval obrovitého Ratatoska nade mnou na světovém stromu, vstřebával drsnou skutečnost, že jsem měl naprostou pravdu, a doufal, že hlodavec neznamená automaticky hladovec. Vážně jsem doufal, že Ratatosk bude na druhém kořeni, nebo že už se touhle dobou bude oddávat zimnímu spánku. Bylo 25. listopadu, v Americe se slavilo díkůvzdání a Ratatosk vypadal, že už snědl krocanů, že by to vystačilo pro celý Rhode Island. Byl náležitě nacpaný

Kevin Hearne

a připravený uložit se ke spánku a probrat se až na jaře. Ale teď, když mě zahlédl, mi buď těmi svými hlodáky ukousne hlavu, nebo poběží někomu vyzvonit, že po kořenu z Midgardu někdo leze, a pak o mně bude vědět celý Ásgard. Potom už by to nebyla moc tajná mise. Šplhání po Yggdrasilu mě neunavovalo, celou cestu jsem vytvářel vazby a spojoval si kolena, boty a bundu s kůrou a zároveň z ní rukama čerpal sílu, protože to byl konec konců světový strom, a když jsem se přenesl do jiné sféry, představoval synonymum země. Lezlo se mi snadno a nehrozilo, že bych spadl, ale nedělal jsem si naděje, že bych se Ratatoskovi vyrovnal co do rychlosti a mrštnosti. Ve srovnání s ním jsem se pohyboval asi jako ledovec a od Ásgardu nás ještě dělilo pěkných pár mil. Ratatosk naštvaně zapískal, jeho dech mi odvál vlasy z obličeje a do nosu mi vnikl pach navlhlých ořechů. Smrděl jsem o hodně hůř, ale nedalo se zrovna tvrdit, že jemu by z tlamy vonělo. Není bez důvodu, že Bath & Body Works nevyrábí řadu produktů, co by nesla název Kurevsky velká veverka. Aktivoval jsem si jeden talisman na náhrdelníku a seslal na sebe kouzlo, kterému říkám čarozrak, díky němu totiž vnímám, co se děje v magickém spektru a jak jsou věci vzájemně propojené. O něco snáz se mi s ním vytvářejí vazby, protože pak přímo vidím, jak kouzly vážu uzly. Spatřil jsem, že Ratatosk je s Yggdrasilem pevně svázaný. V mnoha ohledech byl jeho větví, prodloužením jeho totožnosti, což mě docela děsilo. Jestli ublížím veverce, ublížím i stromu, a to nechci, ale nic jiného mě nenapadalo – leda že bych ho nějak přesvědčil, ať mi odpřisáhne, že nikomu neprozradí, že jsem přišel ukrást jedno z Idunniných zlatých jablek. Zaměřil jsem se na vlákna, co zastupovala jeho vědomí, a opatrně je svazoval s mými, až jsme spolu dokázali mluvit. Pořád jsem uměl staroseverštinu, kterou znala až do konce třináctého století značná část Evropy,

Praštěný

a sázel jsem na to, že Ratatosk jí mluví taky, protože byl výplodem myslí starých seveřanů. Zdravím tě, Ratatosku, poslal jsem k němu čerstvě vytvořenou vazbou. Když v hlavě uslyšel slova, cukl sebou a otočil se, až mě šlehl ocasem do obličeje. Rychle se vyškrábal po kořenu o něco výš, zase se obrátil a upřel na mě obezřetný pohled. Asi jsem měl zároveň se slovy hýbat ústy. <Při Helině mrazivé říši, co jsi zač?> odpověděl a rozrušeně zaškubal všemi těmi velikánskými vousy. <Co děláš na kořenu světového stromu?> Vzhledem k tomu, že jsem na kořen vylezl ze střední sféry, mohl jsem přicházet jen ze tří míst. Nebyl jsem mrazivý obr z Jötunheimu a nikdy by neuvěřil, že po kořenu šplhá obyčejný smrtelník, a tak jsem musel zalhat a doufat, že mi to zbaští. Přicházím jako vyslanec z Nidavelliru, říše trpaslíků, vysvětlil jsem. Nejsem z masa a kostí, jsem nový výtvor. Proto ty ohnivě rudé vlasy a odporný puch. Neměl jsem nejmenší ponětí, jak mě cítí, ale byl jsem oblečený do nových kožených věcí a ty se neobejdou bez příznačného tříslového pachu, takže jsem nejspíš smrděl přinejmenším jako pár zdechlých krav a s ohledem na vlastní bezpečí jsem chtěl, aby si nespojoval ani můj pach, ani mě s ničím jedlým. Severští trpaslíci byli proslulí vyráběním čarovných výtvorů, které vypadaly jako normální bytosti, ale často mívaly zvláštní schopnosti. Jednou zhotovili pro boha Freye kance, co uměl chodit po vodě a létat na větru a kolem hlavy měl zlatou hřívu, která v noci jasně zářila. Nazvali ho Gullinbursti, což v překladu znamená „zlatá hříva“. Jak vynalézavé. Jmenuji se Eldhár a vytvořil mě Eikinskjaldi, syn Yngviho, syna Fjalarova, představil jsem se. Tahle tři trpasličí jména jsem vykutal přímo z Poetické Eddy. Z ní si vypůjčil jména pro všechny „trpaslíky“ i pro Gandalfa Tolkien, takže jsem si říkal, že si jich taky můžu pár přivlastnit. Jméno Eldhár, které jsem dal sobě, neznamenalo nic jiného než „Ohnivé vlasy“. Napadlo mě, že když už hraju

Kevin Hearne

umělou bytost, měl bych si vymyslet jméno ve stejném duchu jako Gullinbursti. Na přání trpasličího krále jsem se vypravil do Valhaly za Ódinem, otcem veškerenstva, jednookým poutníkem, šedým runotvůrcem, jezdcem na Sleipnim a nositelem Gungniho. Musím s ním probrat nesmírně důležitou věc, norny jsou v nebezpečí. <Norny!> Tím jsem Ratatoska zaskočil tak, že na půl vteřiny úplně ztuhl. <Tři, jež žijí u Urdiny studny?> Přesně tak. Pomůžeš mi a urychlíš doručení této životně důležité zprávy, aby světový strom nedošel úhony? Norny měly na starosti zalévání kořenů vodou ze studny, byl to takový neustálý boj proti zubu času. <Rád tě vezmu do Ásgardu!> opáčil Ratatosk. Zase se otočil, kousek ke mně popolezl pozadu, opatrně uhnul huňatým ocasem a zdvořile ke mně natáhl zadní nohu. <Vylezeš mi na záda?> Trvalo mi to déle, než by se mi líbilo, ale nakonec jsem se na ně vyškrábal, pevně se svázal s ryšavou srstí a řekl, že můžeme vyrazit. <Jdeme,> oznámil Ratatosk prostě a pak vystřelil po kmeni s tak divokým poskakováním, že jsem si myslím natloukl slezinu. Ale nemohl jsem si stěžovat. Ratatosk byl mnohem lepší, než jsem čekal: nejen, že byl výjimečně velký a rychlý, byl taky naprosto důvěřivý a klidně pomáhal cizincům, kteří uměli staroseverštinu. Třeba ho nakonec nebudu muset zabít.

Kevin Hearne

PRAŠTĚNÝ Z anglického originálu Hammered, vydaného nakladatelstvím Del Rey v New Yorku roku 2011, přeložil Roman Tilcer Obálku upravil Michal Kuba Jazyková redakce Helena Šebestová a Tomáš Jirkovský Odpovědný redaktor Boris Hokr Technická redaktorka Halina Kaslová Počet stran 304 Vydala Euromedia Group, a. s. v edici Laser Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2019 jako svou 10 550. publikaci. Sazba Laser-books PLZ s.r.o. Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Vydání druhé Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz