0040374

Přeložil Roman Tilcer

Copyright ©2011 by Kevin Hearne All Rights Reserved Copyright ©2019 for the Czech translation by Roman Tilcer Copyright ©2019 for Cover by Gene Mollica Copyright ©2019 for the Czech edition by Euromedia Group a. s. ISBN 978-80-7617-234-0

Pro otce, který už nebyl u toho, když tyhle knihy vyšly, ale který nás aspoň opustil s vědomím, že se synovi splnil sen

.

Jak na výslovnost Má se to stejně jako s irskými výrazy v Prohnaném. Nechci, aby v Proklatém někdo zahlédl polštinu, ruštinu, němčinu nebo irštinu a řekl si: Vážně to musím číst správně? Nemusíte. Chci, abyste se bavili, a jestli si ta slova raději budete vyslovovat po svém, stojím na vaší straně. Ale jestli patříte k těm, kteří by chtěli přesně vědět, jak by zněla z úst postav, sestavil jsem pro vás příručku, která vám to pomůže objasnit.

Jména členek polského konventu Než abych se to snažil všechno vysvětlit, přijměte prosím moji velice neformální fonetickou výslovnost a věřte mi – pokud s tím tedy nemáte problém. Berta = [berta] (tohle se čte stejně, jako se to píše; slibuju, že brzo už to bude zajímavější) Bogumila = [bogumila] (nicméně její americká přezdívka Mila se vyslovuje [míla], jinak by se jí Američani pořád ptali, proč vyslovuje l jako w) Kazimiera = [kažimjera] Klaudia = [klaudia] Malina Sokolowska = [malina sokolovská] (l je trochu měkčí než v češtině) Radomila = [radomila] Waclawa = [vaclava]

Irská slovíčka Bean Sidhe = [bán ší] Dóigh = [dójg] (spal) Dún = [dún] (zavři) Freagróidh tú = [fragrójig tú] (odpovíš) Múchaim = [múchim] (hasím)

Irské tentononcy Fragarach = [fragrach] (jméno meče: Odpovídač) Móralltach = [mór-altach] (jméno meče: Velký hněv)

Irský bůh Goibhniu = [govňu] (člen lidu Tuatha Dé Danann; mistr kovář a sládek, který umí skvělá piva) Jestli se vám bude chtít, zbytek polských, ruských a německých výrazů a vět si můžete poslechnout na mých internetových stránkách kevinhearne.com. Překladatel by rád poděkoval Pavlu Weigelovi za pomoc s výslovností polských jmen a Michalu Boleslavu Měchurovi za pomoc s irštinou.

Kapitola 1 Zjistil jsem, že když zabijete boha, chce si s vámi kdekdo popovídat. Paranormální pojišťováci se zvláštním životním pojištěním pro „přemožitele bohů“. Šejdíři s nabídkami brnění, co „odolá i bohům“, a pronájmu domů, které leží mimo všechny sféry. Především ale další bohové, ti vám chtějí nejdřív poblahopřát k úžasnému výkonu, vzápětí naznačit, že na ně žádnou podobnou levárnu nemáte ani zkoušet, a nakonec navrhnout, že byste ji mohli zkusit na některého z jejich soků – ale myslí to samozřejmě jenom jako takový žert. Jakmile se po různých panteonech rozneslo, že jsem neoddělal jenom jednoho, ale rovnou dva Tuathy – a poslal toho mocnějšího do křesťanského pekla –, začali mě navštěvovat různí potentáti, poslové a vyslanci z různých světových náboženství. Všichni chtěli, abych je nechal na pokoji, ale nandal to někomu jinému, a přísahali, že když se mi ten nesmrtelný vřed, co je trápí, podaří vyříznout, odmění mě tak, že si to nedovedu představit ani v těch nejdivočejších snech, bla bla, kecy prdy. Naslibovali by mi hory doly a nakonec by se na mě stejně vysrali. Brighid, keltská bohyně poezie, ohně a kovářství, mi slíbila, že mě odmění, když zabiju Aenghuse Óga, ale od momentu, co si ho Smrt odnesla do pekla, uplynuly už tři týdny a Brighid se mi ani neozvala. Od cizích bohů z celého světa jsem dostal zpráv spoustu, ale od vlastních? Nic, leda tak cvrkání cvrčků. Japonci chtěli, abych se pustil do Číňanů, a naopak. Staří ruští bohové chtěli, abych zatočil s maďarskými.

8

Kevin Hearne

Řečtí toužili v bizarní ukázce krvežíznivé zášti a opovržení sebou samými, abych zametl s jejich římskými napodobeninami. Nejdivnější byli hoši z Velikonočních ostrovů, ti chtěli, abych dal co proto nějakým práchnivějícím dřevěným totemům kdesi poblíž Seattlu. Ale všichni – přinejmenším tak to na mě působilo – chtěli, abych v první chvilce volna zabil Thóra. Celý svět už měl jeho leváren zřejmě až po krk. Nejvíc ze všeho ale můj právník, Leif Helgarson. Je to prastarý upír z Islandu a někdy v dávné minulosti Thóra nejspíš uctíval, ale proč k němu teď chová takovou nenávist, mi ještě neprozradil. Vyřizoval pro mě určité právní záležitosti, pravidelně se mnou šermoval, abych nevyšel ze cviku, a občas jsem mu platil pohárkem vlastní krve. V noci po Samhainu na mě čekal na verandě před domem. S příchodem večera se v Tempe ochladilo a já byl dobře naložený, jelikož jsem vzdával díky za celou kopu věcí. Zatímco americké děti se o předchozí halloweenské noci zaměstnávaly koledováním, já při vlastních soukromých obřadech věnoval spoustu pozornosti Mórrígan a Brighid a nadšeně prožíval to, že mám učnici, něco ji učím a můžu s ní tu noc sdílet. Granuaile se vrátila ze Severní Karolíny včas, a i když jsme byli jen dva a nedávali tak dohromady žádný druidský háj, stejně to pro mě byla nejlepší svatá noc za celá staletí. Byl jsem poslední z opravdových druidů a představa, že po tak dlouhé době, kdy jsem to táhl sám, začne vznikat nový háj, mě naplňovala nadějí. A tak jsem ve chvíli, kdy jsem se vracel z práce domů a Leif mě formálně pozdravil z verandy, nejspíš odpověděl bujařeji, než bych měl. „Leife, ty strašidelnej parchante, jak je?“ Usmál jsem se od ucha k uchu a zabrzdil kolo. Leif nadzvedl obočí, zadíval se na mě přes ten svůj dlouhý skandinávský nos a mně došlo, že na taková lehkovážná oslovení asi není zvyklý.

Proklatý

9

„Parchant nejsem,“ odvětil šibalsky, „ale strašidelný ano, to uznávám. A byť se mám dobře,“ – nepatrně zvedl koutek úst – „připouštím, že v tak bodrém rozpoložení jako ty nejsem.“ „Bodrém?“ Povytáhl jsem obočí. Leif mě jednou požádal, jestli bych ho neupozorňoval na chování, kterým dává najevo, o kolik je starší, než vypadá. Očividně ale nechtěl, abych ho v tuhle chvíli poučoval. Hlasitě vydechl, aby dal najevo popuzení. Vzhledem k tomu, že vlastně ani dýchat nemusel, mi to přišlo vtipné. „No dobře,“ prohlásil. „Tak tedy žoviálním.“ „Takhle už nikdo nemluví, Leife, jenom takoví staří páprdové jako my.“ Opřel jsem kolo o zábradlí verandy, vystoupal po třech schůdcích a posadil se k Leifovi. „Vážně bys měl věnovat nějaký čas snaze zapadnout. Udělej si z toho takový osobní projekt. Popkultura dnes prochází mnohem rychlejšími změnami. Už to není jako ve středověku, kdy se církev a šlechta staraly, aby všechno pěkně stagnovalo.“ „Budiž. Když jsi takový slovní akrobat, co kráčí po visutém laně ducha doby, pouč mě. Jak jsem měl tedy odpovědět?“ „Zaprvé zapomeň na ‘Mám se dobře’. Ani to už se neříká. Dnes všichni říkají: ‘Mám se fajn.’“ Leif se zamračil. „Ale to se přece z mluvnického hlediska vůbec nehodí.“ „To je těmhle lidem ukradené. Když je upozorníš, že se snaží používat cizí přídavné jméno jako příslovce, budou na tebe hledět, jako bys spadl z višně.“ „Jejich vzdělávací systém asi utrpěl značné škody, chápu.“ „To mi povídej. Měj jsi říct: ‘Tak vysmátej jako ty nejsem, Attiku, ale jinak cajk.’“ „‘Jinak cajk’? To znamená, že se mám dobře – nebo fajn, jak ty říkáš?“ „Ano.“ „Ale vždyť je to nesmysl!“ namítl Leif.

10

Kevin Hearne

„Tak se dnes mluví.“ Pokrčil jsem rameny. „Jestli chceš, klidně si mluv postaru, ale jestli se pořád budeš vyjadřovat jako z devatenáctého století, budeš pro lidi takovej strašidelnej parchant.“ „To jsem už teď.“ „Myslíš proto, že vylejzáš jenom v noci a piješ jim krev?“ zeptal jsem se vysokým nevinným hláskem. „Přesně tak,“ opáčil. Z toho škádlení si vůbec nic nedělal. „Ne, Leife.“ Se vší vážností jsem zavrtěl hlavou. „Na to přijdou až mnohem později, jestli vůbec. Těmhle lidem připadáš strašidelný kvůli tomu, jak mluvíš a jak se chováš. Je jim jasné, že mezi ně nepatříš. Věř mi, není to tím, že máš pleť jako dvouprocentní mlíko. Spousta lidí tady ve Slunečním údolí se bojí rakoviny kůže. Ty je vyděsíš, jen co na ně promluvíš. V tu ránu si totiž uvědomí, že jsi starý.“ „Ale já jsem starý, Attiku!“ „A já jsem aspoň o tisíc let starší, nebo už jsi zapomněl?“ Povzdychl si, starý unavený upír, co nemusí dýchat. „Ne, nezapomněl.“ „Dobře. Tak už si nestěžuj, že jsi starý. Stýkám se s místními vysokoškoláky a nemají ani ponětí, že mezi ně nepatřím. Myslí si, že peníze mám buď z dědictví, nebo ze svěřeneckého fondu, a rádi se se mnou chodí napít.“ „Tihle vysokoškoláci jsou skvělí. Taky bych se s nimi napil.“ „Ne, Leife, ty by ses chtěl napít z nich a oni by to podvědomě vycítili, protože vyzařuješ dravčí auru.“ Nechal chování podpantofláckého manžílka a upřel na mě přísný pohled. „Netvrď mi, že vycítí mou auru tak jako ty.“ „Ne, nevnímají ji vědomě. Ale uvědomují si, že jsi jiný, hlavně proto, že nemluvíš tak, jak bys měl, a nechováš se podle toho, na kolik vypadáš.“ „Na kolik vypadám?“

Proklatý

11

„Ééé...“ Podíval jsem se, jaké má vrásky, a zkusil to zhodnotit. „Vypadáš, jako by ti táhlo na čtyřicet.“ „Tolik? Upír se ze mě stal, když mi táhlo na třicet.“ „Tehdy byl život náročnější.“ Znovu jsem pokrčil rameny. „To bych řekl. Přišel jsem vlastně proto, abych si s tebou o těch dobách popovídal, jsi-li pro a zda máš i čas.“ „Dobře,“ odpověděl jsem s očima v sloup. „Jenom si skočím pro přesýpací hodiny a domácí kabátek. Poslouchej se, Leife! Tak chceš zapadnout, nebo ne? Zda máš čas? Copak takhle ještě někdo mluví?“ „Co je na tom špatného?“ „Takhle formálně se nikdo nevyjadřuje! Stačilo by říct prostě jen ‘jestli máš čas’, ale ještě líp bys udělal, kdybys řekl ‘jestli nejseš proti tomu dát si trochu oraz.’“ „Ale mně se líbilo to metrum, dva anapesty ‘jsi-li pro a zda máš’ a po nich jamb –“ „Bohové pod náma, ty skládáš věty v blankversu? Není divu, že se s holkami ze školního spolku nedokážeš bavit ani půl hodiny! Jsou zvyklé na kluky z těch svých bratrstev, ne na odborníky na Shakespeara!“ <Attiku? Už jsi doma?> To se ozval můj irský vlkodav Oberon, mluvil ke mně telepaticky, přes naše duševní spojení. Nejspíš seděl na druhé straně dveří a poslouchal, jak se bavíme. Řekl jsem Leifovi, ať chvilku počká, a Oberonovi odpověděl. Ano, už jsem doma. Sedí tu se mnou na verandě i Leif a chová se podle toho, jak je starý. <Já vím, jeho jsem zavětřil už dřív. Je cítit jako smrtínská nebo tak něco. Ale říkal jsi, ať neštěkám, tak jsem byl zticha.> Jsi hodný. Nechceš ven za námi? <Jasně!> Musím tě varovat, možná to bude nuda. Chce si nějakou dobu povídat a tváří se obzvlášť pochmurně a skandinávsky. Asi půjde o něco epického.

12

Kevin Hearne

<To neva. Celou tu dobu mě můžeš drbat na břiše. Přísahám, že se ani nehnu.> Díky, kamaráde. Až odejde, půjdeme se proběhnout, slibuju. Otevřel jsem dveře a Oberon vyšel ven. Vůbec si to neuvědomoval, ale jak tak mával ocasem, pravidelně jím klepal Leifa do nadloktí. <Až ti ten mrtvolák dá sbohem, vyrazil bych k Town Lake. A potom do Rúla Búly.> To je naše oblíbená irská hospoda, kam mi nedávno zakázali vstup. Vedení Rúla Búly se na mě ještě zlobí, že jsem jim sebral Granuaile. Byla to jejich nejlepší barmanka. <Ještě teď? Po takové době?> Uběhly jenom tři týdny, připomněl jsem mu. Když jde o čas, není na psy zrovna spoleh. Nechám tě oběhnout golfové hřiště, a jestli chytíš nějaké zajíce, budeš si je moct nechat. Lehni si, ať tě můžu podrbat. Už se zase musím věnovat Leifovi. Oberon okamžitě poslechl, ztěžka se svalil na záda mezi moje a Leifovo křeslo a prkenná podlaha zadrnčela. <To je žůžo! Neznám nic lepšího než drbání na břiše. Možná jen francouzské pudlice. Pamatuješ se na Fifi? To byly časy, to byly časy.> „Dobře, Leife, teď už je spokojený,“ řekl jsem. Nepřestával jsem Oberona škrábat na žebrech. „Tak co jsi chtěl probrat?“ „Je to poměrně prosté,“ začal, „ale jak už to s prostými věcmi bývá, je to i nesmírně složité.“ „Počkat. Zdá se, že ovládáš moc příslovcí. Ve všech případech říkej jen celkem a hrozně,“ poradil jsem mu. „Pokud dovolíš, raději bych se toho zdržel. Před tebou nemusím svou pravou podstatu skrývat, nemohl bych tudíž mluvit tak, jak chci?“ „Samo sebou,“ opáčil jsem a spolkl poznámku, že by neměl volit tak knižní spojky. „Promiň, Leife, jenom se ti snažím pomoct, víš.“ „Vím, a opravdu si toho cením. Ale tohle bude dost náročné, i když nebudu prohánět vlastní slova filtrem

Proklatý

13

negramotnosti.“ I když nemusel, zhluboka se nadechl, zavřel oči a pomaličku vydechl. Vypadalo to, jako by se snažil soustředit a najít nějakou čakru. „Budu potřebovat tvou pomoc, a to z celé řady důvodů, a z celé řady důvodů bys na to měl kývnout. Když to řeknu stručně, “ pronesl, otevřel oči a zadíval se na mě, „chci, abys mi pomohl zabít Thóra.“ <Ha! Ať se zařadí do fronty!> zvolal Oberon. Začal supět jako vždycky, když ho něco obzvlášť pobaví. Leifovi naštěstí nedošlo, že se mu směje. „Hmm,“ zamručel jsem. „Thór rozhodně inspiruje vražedné myšlenky. Nejsi první, kdo mě o něco podobného za posledních pár týdnů žádá.“ Leif zaťal prsty jako drápy. „Jeden z mnoha důvodů, proč bys na to měl přistoupit. Pokud budeš potřebovat pomoc, najde se řada spojenců, a pakliže uspěješ, tak i spousta vděčných obdivovatelů.“ „A když to nevyjde, bude jich spousta truchlit? Jestli ho všichni tak nesnášejí, proč už ho nezabil někdo jiný?“ „Kvůli Ragnaröku,“ opáčil Leif. Očividně s tou otázkou počítal. „Všichni se ho bojí kvůli tomu proroctví, proto je tak nesnesitelně nadutý. Vycházejí z toho, že teď se s ním nedá nic dělat, jelikož tu má být i při konci světa. Ale to jsou jen kecy.“ Usmál jsem se. „Vážně jsi zrovna řekl, že Ragnarök jsou jen kecy?“ Oberon zase zafuněl. Leif neodpověděl a snažil se dál. „Ne všechny předpovězené apokalypsy se vyplní, stejně jako nemohou tvrdit pravdu všechny příběhy o stvoření světa. Kdo ví, jestli je pravda alespoň v jednom. Nesmíme se nechat spoutat nějakými prastarými povídačkami, které si vysnili mí předkové v těch svých zmrzlých palicích. Můžeme je teď přepsat.“ „Hele, Leife, vím, že bys mi tu mohl odvyprávět celou ságu, ze které by vyplynulo plno důvodů, proč bych do toho měl jít, ale s něčím takovým se vážně nemůžu ztotožnit. Jak Aenghus Óg, tak Bres přišli za mnou a začali

14

Kevin Hearne

si, já to jen dotáhl do konce. A klidně to mohlo dopadnout i jinak, víš. Ty jsi u toho nebyl: málem už bylo po mně. Tohohle sis asi všiml, co?“ Ukázal jsem na svoje zohyzděné pravé ucho. Ukousl mi ho jeden démon, co vypadal jako maskot Iron Maiden, a nepodařilo se mi zregenerovat víc než znetvořený kus chrupavky. (Už jsem se i přistihl, jak si prozpěvuju: „Don’t waste your time always searching for those wasted ears.“) „Ovšem, že jsem si toho všiml,“ odvětil Leif. „Měl jsem kliku, že jsem nedopadl hůř. Nezaplatil jsem sice za Aenghusovu smrt žádnou velkou cenu, ale dočkal jsem se několika nepříjemných návštěv od cizích božstev. Víc jich nepřišlo jenom proto, že jsem pořád malá ryba. Dovedeš si představit, co by udělal zbytek bohů, kdybych skolil někoho tak významného, jako je Thór? Všichni by se na mě vrhli, jen aby odstranili hrozbu, kterou bych pro ně mohl představovat. Navíc si myslím, že ho stejně nejde zabít.“ „Ále, to víš, že to jde,“ nedal se Leif, zvedl prst a zamával jím na mě. „Severští bohové jsou jako tví Tuathové. Oplývají věčným mládím, ale zabít se dají.“ „Původně to šlo, jasně,“ uznal jsem. „Četl jsem staré příběhy a vím, že bys chtěl jít po krku Thórově verzi 1.0. Víš, ale teď už je jich víc, to máš, jako když tu pobíhají různí Kojotové a všelijaké verze Ježíše, Buddhy a Elvise. Můžeme vtrhnout do Ásgardu a zabít Thóra 1.0, ale jestli se nám podaří upláchnout ostatním severským bohům a vrátíme se sem do Midgardu, možná už tu na nás bude čekat komiksový Thór a pořádně nám vypráší kožich, že jsme takoví nezvedení pacholci. Na to jsi nepomyslel?“ Leif se zatvářil naprosto zmateně. „Podle Thóra vznikl i komiks?“ „Jo, jak ti mohl uniknout? Podle toho komiksu natočili i film. Tady ve Státech je Thór za hrdinu, není to ani zdaleka takový kokot, jako byl ten původní. Když neupoutáme jeho pozornost, nechá nás na pokoji, ale

Proklatý

15

jestli vpadneme do Ásgardu, nejspíš ji přitáhneme docela rychle.“ „Hmm. Řekněme, že bych dal dohromady skupinu bytostí, které by se takového fyzického útoku na Ásgard zúčastnily s námi a doprovodily by nás i zpět do Midgardu. Mohl bych v takovém případě počítat s tvou pomocí?“ Pomalu jsem zavrtěl hlavou. „Ne, Leife, je mi líto. Jedním z důvodů, proč jsem ještě naživu, je to, že jsem se nikdy nepouštěl do boje tváří v tvář s bohem hromů a blesků. Je to dobrá strategie a hodlám se jí držet. Ale jestli se na něco takového chystáš, doporučil bych ti, aby ses vyhnul Lokimu. Bude dělat, že je na tvojí straně, ale při první příležitosti všechno vyklopí Ódinovi, a potom po tobě půjde s dřevěnými kůly celý panteon.“ „To pro mě v tuto chvíli nejspíš bude snesitelnější, než abych dál koexistoval s Thórem. Toužím po pomstě.“ „Za co přesně se mu chceš pomstít?“ Obvykle do upířího myšlení nos nestrkám, protože je děsně předvídatelné: upírům jde zpravidla jenom o moc a teritorium. Ale otázky mají rádi, můžou je totiž ignorovat, přecházet mlčením a zahalovat tajemstvím. Leif se sice zhruba na půl vteřiny zatvářil, že by i odpověděl, ale nedostal příležitost. Jen co otevřel pusu, střelil mi pohledem pod krk, kde mi visel železný amulet, a já v tu ránu ucítil, že se mi to místečko mezi klíčními kostmi začíná zahřívat – nebo spíš rozpalovat. „Ehm,“ řekl Leif. Bylo to nejspíš to nejpodřadnější, co kdy vypustil z úst. „Proč se ti ten amulet rozsvítil?“ Horko se pořád stupňovalo, jako když v srpnu ráno stoupá rtuť. Hlava se mi orosila potem a k uším se mi doneslo nechutné syčení, které mi prozradilo, že se mi kousek těla smaží jako slanina. Instinktivně jsem si chtěl náhrdelník strhnout a zahodit ho do trávy, ale přemohl jsem se, ten doutnající kousek železa – antiteze kouzel – byl totiž tím jediným, díky čemu jsem byl ještě naživu. „Někdo na mě magicky útočí!“ sykl jsem rychle přes zaťaté zuby. Sevřel jsem područky, až mi zbělely klouby,

16

Kevin Hearne

a soustředil se na vytěsnění bolesti. Nedělal jsem to jenom proto, abych umlčel vřeštící nervy; jestli dovolím, aby mě bolest přemohla, je po mně. Představuje nejrychlejší způsob, jak vydráždit plazí komplex, a ten po probuzení obvykle odstavuje vyšší funkce mozkové kůry. Člověk pak nedokáže jednat jinak než na pudové úrovni „útok nebo útěk“ –, a to by znamenalo, že bych se nedokázal souvisle vyjádřit a udělat jasno pro případ, že by Leifovi unikla ona nápadná pointa: „Někdo se mě snaží zabít!“

Kevin Hearne

PROKLATÝ Z anglického originálu Hexed, vydaného nakladatelstvím Del Rey v New Yorku roku 2011, přeložil Roman Tilcer Obálku upravil Michal Kuba Jazyková redakce Helena Šebestová a Tomáš Jirkovský Odpovědný redaktor Boris Hokr Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 288 Vydala Euromedia Group, a. s. – Laser, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2019 jako svou 10 392. publikaci. Sazba Laser-books PLZ s.r.o. Tisk TISK CENTRUM, s.r.o., Brno Vydání druhé Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz