0040371

Smrt a další šťastné konce Melanie Cantorová

Smrt a dalsi stastne konce_OK.indd 3

02.10.20 20:40

Někdo by nám měl hned na začátku života sdělit, že umíráme. Potom bychom možná žili naplno, každý den, každou minutu. Do toho, říkám. Cokoli chcete, udělejte hned! Zítřků máte jen omezený počet. – připisováno papeži Pavlovi VI.

Smrt a dalsi stastne konce_OK.indd 7

02.10.20 20:40

PRVNÍ ČÁST

Smrt a dalsi stastne konce_OK.indd 9

02.10.20 20:40

Jak to všechno začalo

P

o světě chodí lidi, kterým se dějí velké věci. Já mezi ně ne­ patřím. Vedu obyčejný život. Dělám obyčejné věci. Tím ­nechci tvrdit, že bych žila nudně, nicméně se nedá ani říct, že by moje existence byla sledem okamžiků, které by bylo nutné popisovat slovy „neuvěříte, co se mi stalo“. Až doteď. Kdy se přihodilo tohle. Vážně to tak bylo…

„J

ste teď s někým, Jennifer?“ Omluvně se usměju. „Ehm, ne… Pořád jsem single.“ Nervózně poposednu. Tyhle otázky nesnáším. „Občas vyrazím na rande, doktore Mackenzie, jenom nejsem tak zběhlá v seznamování po internetu. K tomu se mi na Tinderu pořád plete pravá a levá.“ Trapně se zachichotám a potom si všimnu jeho výrazu. „Ale na to jste se asi neptal.“ „Ne,“ odpoví a poškrabe se na bradě. „Jste tu teď s někým?“ To mě vyvede z míry. Nejdřív jsem si myslela, že mi chce oznámit, že mám nějakou pohlavní chorobu, čímž by se za uvedených okolností potvrdily moje obavy z veřejných záchodků a jiných zařízení. „Proč?“ zeptám se. „Měla bych?“ „Bylo by to vhodnější. Prosil jsem recepční, ať vám to doporučí.“ Což myslím udělala. Ale mně přišlo, že se zcvokla.

Smrt a dalsi stastne konce_OK.indd 11

02.10.20 20:40

12  M E L A N I E C A N T O R O V Á

Sundá si brýle s kovovými obroučkami a přitiskne si dlaně na oči. „Je mi to moc líto, Jennifer. Nemám pro vás dobré zprávy. Máte vzácné onemocnění krve.“ Vypadá zachmuřeně. Tenhle výraz jsem u něj nikdy ne­viděla. Místnost začne znepokojivě pulzovat. Tepe mi v uších. Pulzuje všechno kolem. Snažím se zaměřit na lékařův obličej. Mackenzie si stiskne kořen nosu a promne si tepající kůži prokvetlou modrými žilkami. Pokradmu na mě pohlédne, jako by odhadoval mou reakci, potom zamumlá nějaké nesrozumitelné jméno. Postřehnu jenom „óza“ na konci. „Co to je?“ Tady bude zjevně zapotřebí přednáška z biologie. Dlouhý a složitý projev o destičkách, bílých krvinkách a o tom, jak se liší od červených. Tohle mi do hlavy nikdy nelezlo, a teď, když okolní svět pulzuje, se v tom neorientuju už vůbec. „To nezní přívětivě,“ poznamenám. „Ne,“ zahuhlá. „Je to velice nepřívětivé. A agresivní.“ Začne se prohrabovat papíry a potom je sklepne do zarovnaného štůsku. Odkašle si. „Neléčitelné.“ Mám pocit, jako bych se přeslechla. „Tomu nerozumím.“ „Podrobně jsem to studoval, Jennifer. Je to nesmírně vzácná choroba, většina hematologů v téhle zemi se s ní za celou svou kariéru nesetká. Bohužel neexistuje žádná léčba jako dejme tomu chemoterapie. Chce to čas…“ Čelist se mu vychýlí doleva a potom se vrátí, jako by byla na gumu. „Který vy podle všeho nemáte.“ Zakašle. „V nejlepším případě tři měsíce.“ Tak moment. Cože to řekl? Podsunul to tam, jako když vám v pochybné restauraci nenápadně připíšou na účet jednu láhev vína navíc a doufají, že vám to unikne. Zvoní mi v uších. Snažím se nevšímat si šťáv, které mi stoupají ze žaludku, ale jsou neodbytné. „Pane doktore,“ vyhrknu, „já budu asi zvracet.“

Smrt a dalsi stastne konce_OK.indd 12

02.10.20 20:40

S M R T A D A L Š Í Š Ť A S T N É K O N C E   13

Vrhne na mě vyděšený pohled a se stařeckou pomalostí se sehne pod psací stůl, přičemž si narazí loket. „Au,“ sykne a já úplně cítím, jak to bolí. Podá mi šedý kovový koš na odpadky. Podívám se do něj. Lékař zdvořile vyčkává. Každou svou buňkou se soustředím na koš. Mezi zmačkanými papíry leží obal od tyčinky Snickers. Obrátí se mi žaludek a zvracím. V hlavě mi duní. Doktor Mackenzie mi podá pár papírových ubrousků a sklenici vody, kterou má po ruce. „V pořádku, dejte si načas,“ řekne. Jak asi, když žádný čas nemám? Opatrně usrknu, snažím se srovnat si to v hlavě. „Takže vy si nemyslíte, že bych se měla pokoušet léčit?“ „Konzultoval jsem to, Jennifer, a nechci, abyste si dělala plané naděje. Navíc vás musím varovat, že veškerá léčba je čistě ­paliativní.“ Jeho hlas se nese štiplavým vzduchem, ale vnímám ho jen místy. „… takže i kdyby… bude to jen…“ Slova mi narážejí do uší. Nechci je slyšet. Stěny ordinace jako by se ke mně přibližovaly. Jsou šedivé a ponuré, anonymní a bezvýrazné. Stejně jako on. Chodím k němu přes třicet let – je to náš rodinný lékař – a nic o něm nevím, znám jen ty čtyři šedé stěny. No vlastně tuším, že si místo oběda možná dává snickersku. Nemá tu jedinou fotografii svých blízkých, obrázek zvířecího mazlíčka či anatomické schéma. Dokonce ani žádný strašidelný plakát, který by mě odradil od kouření – tedy ne že bych kouřila, ale stejně by bylo fajn, kdyby tu bylo něco, co by člověka rozptýlilo. Úplně jsem ztratila nit. Pomalu to uzavírá. V jeho hlase není ani kapka entuziasmu. „Jen se k vám snažím být upřímný, Jennifer,“ řekne a znovu si nasadí brýle. „Musíte pochopit, jaká je prognóza. Musíte být připravená.“ Na co, doktore?

Smrt a dalsi stastne konce_OK.indd 13

02.10.20 20:40

14  M E L A N I E C A N T O R O V Á

Poděkuju. Mackenzie vstane a otevře okno. Upírám pohled ke světlé vinylové krytině na podlaze a malinko se na židli otáčím sem a tam. Dojde mi, že mám pořád v ruce koš, a tak ho postavím, aby mi nepáchl pod nos. „Pane doktore, vážně jste si tím jistý? Jsem přece… jenom unavená. Nic mě nebolí, jen jsem unavená. A možná trochu opuchlá. Víte jistě, že to není třeba IBS? Nebo CFS, anebo…?“ Jako bych potřebovala nějakou zkratku. A taky že ano! Cokoli, hlavně žádnou debilní „ózu“. „Mám výsledky vašich krevních testů přímo před sebou, Jennifer,“ vysvětluje a zvedne tu úhlednou hromádku papírů, důkazy pro obžalobu. „Přál bych si, abych vám mohl říct něco jiného, ale obávám se, že jde o velmi pokročilé stadium.“ Obhajoba byla převálcována. Lékař si vyčerpaně povzdechne a potom pronese verdikt. „Opravdu mě to mrzí. Kdybyste tak přišla dřív.“ Zalapám po dechu. Je mi čtyřicet tři a zrovna jsem zjistila, že na čtyřiačtyřicet to nedotáhnu, protože jsem nestihla termín. Je mi do pláče. Ne! Brečet nebudu. Nesmím. Jsem vyškolená. Pracuju v personalistice. Výrazným emocím nesmím podléhat. Navíc to pro něj musí být už tak těžké. Nemíním mu to dělat ještě těžší. „Mě to taky mrzí,“ prohlásím. Přisune ke mně hrst letáků jako krupiér, který rozdává žetony. „Tohle by vám mohlo pomoct,“ podotkne a hlas mu zjihne. Prkenně se na něj usměju, ledabyle papíry hodím do kabelky – popravdě bych radši mířila do koše – a dívám se, jak vypisuje recept. „Všechno seženete v lékárně za rohem. Mělo by vám to prozatím stačit.“ „Prozatím,“ opakuju s vědomím, jak zlověstně to zní. Pročítám roztřesený škrabopis a doufám v jackpot jako kompenzaci újmy: valium nebo kodein či nějaký lék, který bych si pamatovala z máminy dávno zrušené lékárničky, z její cenné

Smrt a dalsi stastne konce_OK.indd 14

02.10.20 20:40

S M R T A D A L Š Í Š Ť A S T N É K O N C E   15

sbírky všeho, co by kdy komu mohlo přijít vhod, zejména jí. Žádný z názvů mi ale není povědomý. „Na co ty léky jsou?“ „Pomůžou proti únavě. A bolesti.“ Zvědavě se na něj podívám, s náznakem zdvořilých pochyb. „Ale…“ Zacukají mu rty. Vím, co to znamená: Pročtěte si ty letáky. Odkašle si a vstane, kategoricky a definitivně. „Brzy vás zase budu chtít vidět. Eunice na recepci vám najde termín, tak se za ní prosím cestou zastavte. A nezapomeňte si vyzvednout ty léky, děvče.“ Říká mi „děvče“. Takhle mě v životě neoslovil. Takže stoprocentně umírám. Doktor obejde stůl a doprovodí mě ke dveřím, což je od něj hezké, protože to většinou nedělá, a potom mě otcovsky poplácá po rameni. „Omlouvám se za ten koš,“ vyhrknu mu na rozloučenou.

Smrt a dalsi stastne konce_OK.indd 15

02.10.20 20:40

Odpočet začíná: zbývá 90 dní

T

akhle to tedy proběhlo. „Eunice na recepci vám najde termín.“ Jediná schůzka, na kterou se teď můžu těšit. Recepci se obloukem vyhnu – stejně netuším, která z nich je Eunice – a co nejrychleji vypadnu. Jdu domů pěšky. Tedy musela jsem sem dojít, protože tu jsem. Je to, jako když člověk někam vyrazí, úplně se zleje, a přesto po procitnutí zjistí, že se mu v opilosti podařilo dostat domů a provést veškeré obvyklé úkony: pověsit klíče od bytu na místo, odlíčit se, dát si nabít telefon. I když si nic z toho nepamatuje. Přesně tak jsem se ocitla doma já. Ani si nevybavuju, že bych se zastavila v lékárně, nicméně z novotou zářící bílozelené papírové taštičky na kuchyňské desce by se dalo usoudit, že jsem to zvládla. Vedle ní stojí lahvička whisky. Já whisky nepiju, ale v návalu emocí jsem zjevně usoudila, že ji potřebuju. Je neuvěřitelné, jak racionálně se člověk může rozhodovat v naprosto iracionálním rozpoložení. Teď tu sedím s hrnkem čaje v rukou a nepřítomně zírám před sebe. Nevzpomínám si, že bych si ten čaj uvařila. Možná ty poslední měsíce strávím jako v mrákotách. V hlavě mi to víří. Kde se vzal? Ten nezvaný host v mém těle, který mi zmařil veškeré naděje na budoucnost? Na budoucnost, kterou nemám, protože jsem ho nechala zajít moc daleko. Protože jsem tu únavu brala na lehkou váhu.

Smrt a dalsi stastne konce_OK.indd 16

02.10.20 20:40

S M R T A D A L Š Í Š Ť A S T N É K O N C E   17

Co mám dělat teď? Sedět a čekat? Jak to, že tu není moje máma, když ji potřebuju? Pořád jsem to neobrečela. Je to zvláštní, ale pláč nepřichází. Ještě ne. Jako by tomu moje slzné kanálky odmítaly uvěřit. Zjevně se nacházím v první fázi truchlení a zatím tu neveselou zprávu popírám. Co následuje potom? Zlost? Zřejmě. Cítím, jak už se sbírá, chystá se na svou chvíli. Vztek ale musí ještě počkat. Odmítání se mi líbí. Jenomže… musím uvažovat realisticky. Měla bych se vybavit všemi možnými dostupnými informacemi, abych pochopila, co ta „óza“ obnáší (její pravé jméno vůbec nemíním vyslovit; nikdy, absolutně nikdy té vetřelkyni neprokážu tu čest, abych uvedla její plný titul). Rozhodnu se, že si přečtu letáky, které mám v kabelce, a potom si svou novou ohavnou spolubydlící vygooglím, třebaže znám nástrahy vyhledávání nemocí na internetu. (Jednou mě nějakou dobu trápilo brnění a mravenčení, tak jsem to začala zkoumat a zjistila jsem, že mám roztroušenou sklerózu. Kterou jsem samozřejmě neměla.) Vystrašenější než teď už asi být nemůžu a jistě je lepší být připravená, no ne? Jdu si pro ty letáky, ale pak se zarazím a kabelku upustím, jako by byla živá. Nemám na to. Rozhodnost mě opustila. Kdybych věděla příliš, mohla bych u sebe rozpoznat příznaky dřív, než bych si jich všimla coby neinformovaná. Jako když si člověk pročte příbalový leták nějakého léku, a dřív než ty zatracené pilule vůbec začne brát, je mu jasné, že ho budou sužovat křeče v břiše, průjem, vyrážka a deprese. V duchu ječím. Bože, jestli existuješ, tak mi prosím pomoz! Prosím poraď mi, co mám dělat. Jsem ztracená. Bojím se. Umírám.

Smrt a dalsi stastne konce_OK.indd 17

02.10.20 20:40

18  M E L A N I E C A N T O R O V Á

————

A

si jsem usnula, protože se najednou s trhnutím probudím, schoulená na gauči a úplně zmrzlá, s tím příšerným pocitem vyčerpanosti, který se šíří od hlavy přes břicho až po prsty u nohou. Abych pravdu řekla, takhle je mi většinou, když o víkendu na chvilku usnu přes den, ale teď mě ten pocit děsí. Připadám si tak bídně, jak jsem si do doby, než jsem si vyslechla tu diagnózu, nikdy nepřipadala. Takhle to dál nejde. A potom se to stane. Rozpláču se. Brečím jako zjednaná, protože vím, že mě nikdo neslyší, a přitom bych si tolik přála, aby mi někdo popřál sluchu. Chtěla bych, aby mě někdo objal a ujistil mě, že se všechno spraví. Jenže jsem na to sama. Najednou nejsem až tak ráda, že jsem single. Připadám si zranitelná a obnažená. Jsem ale taky pragmatická. Ráda sepisuju seznamy. To mi možná pomůže. Osuším si oči, vysmrkám se, přestanu popotahovat a sáhnu po papíru a tužce. Shrňme si tedy plusy: ZAPRVÉ: Už se nebudu muset prokousávat krizemi. A nic si

nenamlouvejme, na světě to momentálně stojí pěkně za prd. Bowie je po smrti, Leonard Cohen je po smrti, Maya Angelou taky. Zůstaly jenom algoritmy a politika, žádná poezie. Dostala jsem o dvanáct let víc než moje kamarádka Vanessa. Ta zemřela v jedenatřiceti a já do těch dvanácti let, o které ona byla ochuzena, vměstnala, co šlo. ZADRUHÉ:

Nedostanu Parkinsona jako můj otec. Anebo Alzheimera jako matka. Nebudu mít vrásky, povislá prsa, anebo zuby, které nadskočí při zmínce slova jablko. Taky ZATŘETÍ:

Smrt a dalsi stastne konce_OK.indd 18

02.10.20 20:40

S M R T A D A L Š Í Š Ť A S T N É K O N C E   19

na mě možná budou lidi vzpomínat s tím romantickým zármutkem vyhrazeným těm, kteří odešli předčasně. To by bylo hezké pomyšlení. Doufám, že na mě hned tak nezapomenou. Smrti se nebojím. Už jsem ji zažila. Byla jsem s Vanessou, když umírala. Proběhlo to poklidně. Vlastně to bylo krásné. Byla jsem s otcem a o dva roky později i s matkou. Víte, lidi se dělí na ty, co drží za ruce, a na ty, co radši zůstanou venku – jako moje sestra.

ZAČTVRTÉ:

Držela jsem je za ruce. Ale kdo bude držet mě? KDO? Děti nemám. Prodělala jsem tři potraty, a proto se z mého manžela Andyho stal můj bývalý manžel. Prý se cítil vyloučený kvůli vnitřnímu smutku, který jsem prožívala po každé z těch ztrát. Mohla jsem truchlit s ním, kdyby si řekl, jenže to se nestalo. Prostě se porozhlédl jinde. A pohled mu utkvěl na Elizabeth. Bylo by všechno jinak, kdybychom truchlili společně? To už se nedozvím. Někdy si přeju, abych mohla všechno vrátit. Ještě nikdy jsem si to nepřála víc než právě teď.

V

sobotu ráno se i se svým trápením přesunu do Kentish Town a v místním krámě, kde mají všechno za libru, si koupím kalendář s malbami od anglických mistrů. Mohla jsem si pořídit i oficiální kalendář Taylor Swift, ale když ji vidím tak energickou a plnou života, nedělá mi to dobře. V uších mi znějí slova doktora Mackenzieho. V nejlepším případě tři měsíce. Listy od ledna do srpna vytrhám (což by se mohlo zdát jako rozmařilé plýtvání, kdyby dohromady nestály 50 pencí) a vykoukne na mě krajina od Thomase Gainsborougha a začnu odpočítávat dny od devadesátky níž, přičemž ignoruju

Smrt a dalsi stastne konce_OK.indd 19

02.10.20 20:40

20  M E L A N I E C A N T O R O V Á

to nešťastné v nejlepším případě. Je to jako adventní kalendář bez čokolády. Jestli budu mít štěstí, překlepu to přes Vánoce. Ale konec sebelítosti. Není to věda; je to návod. Pobídka. Inspirace, abych maximálně využila každý den. Kdo ví, třeba se za den nula přece jenom dostanu. Třeba oslavím i nový rok. Kalendář pověsím do šatníku v ložnici. Už tam mám dva křížky. Dneska je poslední zářijový den – září je krátký měsíc, ale teď se zdá ještě kratší. Zítra bude Gainsborough pryč, a to už mi bude zbývat jen 88 dní. Snažím se sama sebe přesvědčit, že ke své nemoci přistupuju aktivně a stavím se k ní čelem, jenže si plně uvědomuju, že to, co dělám, je svého druhu prokrastinace. Že se tím snažím oddálit první překážku. A tou je oznámit to okolí. Protože třebaže se svůj úděl všemožně snažím popírat, až o něm někomu řeknu, nastoupí realita. A mně popírání momentálně hodně moc vyhovuje.

Smrt a dalsi stastne konce_OK.indd 20

02.10.20 20:40

Zbývá 87 dní

P

ondělí ráno. Dovleču se do kanceláře s úmyslem říct o tom šéfovi, což se procesně zdá jako dobrý start, ale když na to dojde, nedokážu to vyslovit. Frank je ten nejmíň soucitný člověk, kterého znám, takže by asi nebylo nejlepší začínat právě u něj. „Ven s tím, Jennifer,“ vyzve mě. „Ehm…“ A já se to opravdu snažím dostat ven. Z jeho výrazu jsem ale tak nervózní, že bych se nejradši otočila, znovu vešla do dveří a začala ještě jednou, se svou obvyklou sebejistotou. Jenže jsem jako přirostlá, v puse mám sucho a jazyk mě neposlouchá. „Já… Nechci ti přidělávat starosti…, ale v poslední době jsem dost unavená, vlastně abnormálně unavená.“ Vrhne na mě klasický frankovský pohled, který říká: Unavení jsme všichni. To už lepší nebude. Rázem celá ztuhnu. Připadám si, jako bych opustila vlastní tělo, dívala se na sebe z výšky a slyšela, jak se odchyluju od scénáře. „Já… Asi bych potřebovala dovolenou, Franku.“ Založí si paže na prsou. „No tak si ji naplánuj. Víš, jak postupovat – sama jsi ty předpisy psala.“ „To jo…, ale… Ne! Máš pravdu. Naplánuju to. Jen mi přišlo vhodné tě předem upozornit.“ Stáhnu se z jeho kanceláře s pocitem nevolnosti a beznaděje. Neměla jsem zdání, že jsem tak zbabělá.

Smrt a dalsi stastne konce_OK.indd 21

02.10.20 20:40

22  M E L A N I E C A N T O R O V Á

Uvažuju, jestli bych neměla začít zvolna a říct to nejdřív Pattie, své nejbližší kamarádce v práci. Do firmy jsme přišly ve stejný den před šestnácti lety, což se zdá jako včera, ale zároveň mám pocit, že je to celá věčnost. Pattie je taky rozvedená, má ale syna na vysoké. Strávily jsme společně nejeden večer, kdy si nejdřív stěžujeme na nespravedlnosti ve firmě, a po láhvi vína nebo dvou pravidelně přejdeme k hořekování nad osobními vztahy. Rozhodně jsme spíš kolegyně, ale je to stejně jako s vínem, někdy se to přeleje do osobnější roviny. Jdu kolem její kanceláře a chvilku postojím u dveří, jenže telefonuje. Všimne si mě, zamává a gestikuluje, jestli si dám kávu nebo čaj. Jenže mi v pohybu brání neviditelná bariéra. A tak se trochu teatrálně podívám na hodinky a naznačím jí, že se sejdeme později. U sebe v kanceláři pak přecházím po místnosti a ujišťuju se, že zas tak zbabělá nejsem. Bylo správné to Pattie nepro­ zradit. Nemůže nést tíhu mého tajemství sama. Bylo by pro ni moc těžké nechat si to pro sebe (když někdo ví víc než ostatní, je přirozené se svěřit) a nebylo by správné, kdyby to prosáklo ven, hlavně než to řeknu Frankovi. Zatím tu novinu můžu tajit, zvlášť když na mně není nic vidět. Navíc když se budu chovat normálně, uvěřím, že se nic neděje, a případné symptomy se mi podaří odvrátit prostě tím, že je budu ­ignorovat. Posadím se za stůl, zahledím se na monitor počítače a přemýšlím, co je vlastně v takové situaci normální. Snažím se vzpomenout, čím bych se teď obvykle zabývala. „Jennifer?“ Vzhlédnu a proberu se. „Jé, Deboro. Promiň! Byla jsem duchem nepřítomná.“ Ve dveřích stojí Deborah Peevorová, asistentka Ethana z oddělení IT. Pracuje u nás dva a půl roku. Přišla hned po škole. Vystudovala Nottingham. Má bakalářský titul ze sociologie. Zrušila

Smrt a dalsi stastne konce_OK.indd 22

02.10.20 20:40

S M R T A D A L Š Í Š Ť A S T N É K O N C E   23

zasnoubení s Paulem, kterého milovala od dětství, ale popravdě byla na vdávání moc mladá. Aspoň hlava mi zatím funguje, po­ myslím si, ačkoli je mi trochu trapně, že si takovéhle věci pamatuju. Vždycky mi proběhnou myslí jako zprávy na liště ve spodní části televizní obrazovky. Na druhou stranu se to docela hodí, když je člověk personalista. „Neruším tě?“ zeptá se. „Vím, že jsem se neobjednala, ale mohla bych dál?“ To ubohé děvče je v obličeji úplně rudé a hlavu má staženou mezi rameny. „Mám tu mimořádnou záležitost, je to osobní.“ „Jistě,“ řeknu trochu moc zhurta. „Od toho tu jsem.“ Zaváhá. „Není ti nic? Protože jestli jdu nevhod…“ Dojde mi, že do konce mého zdejšího angažmá už nikdy nebude nic vhod, takže můžu klidně začít zjišťovat, o jakou že mimořádnost to jde, a snad i ukončit trápení aspoň jedné z nás. „V pořádku, Deboro. Jen jsem se do něčeho zabrala. Pověz mi, co se děje.“ Vejde dál, sedne si naproti mně a propukne v pláč. „V klidu, nikam nespěchej,“ poznamenám a přisunu k ní krabici kapesníků. Ona si jeden vezme a schová do něj obličej. Nejraději bych ji objala – je mi zatěžko vidět někoho plakat –, bylo by to ale nepatřičné. Ve své práci nemám možnost reagovat stejně, jako kdybych byla její kamarádka. Musím sedět, potlačit emoce a respektovat firemní nařízení, protože na téhle pozici si nemůžu dovolit jednat v rozporu s předpisy. „Moc se omlouvám,“ vzlyká. „To nemusíš.“ Podívá se na mě se svěšenými koutky. „Ráda bych podala oficiální stížnost na Ethana. Chová se ke mně naprosto nevhodně. Hrubě.“ Otřese se. Vážně? Ethan Webber? Je tu už sedm let. Třikrát ho povýšili. Je to takový tichý chlapík. Nadšenec do technologií. Předseda šachového klubu. Vůbec by mě nenapadlo, že je něčeho takového

Smrt a dalsi stastne konce_OK.indd 23

02.10.20 20:40

24  M E L A N I E C A N T O R O V Á

schopen. „Můžeš tu hrubost nějak specifikovat, Deboro?“ Dělám si poznámky. „Napadl tě fyzicky?“ „Slovně.“ „A co ti řekl?“ Zmučeně zaskučí. „Něco nereprodukovatelného.“ „Potřebuju vědět co přesně, Deboro.“ „Já to nedokážu vyslovit.“ „A mohla bys to hláskovat?“ Zhluboka se nadechne a potom začne s nechutí artikulovat. „P – Í –“ „Stačí!“ vyhrknu. No páni! Ethane. Kams dal rozum? Fajn. Když jsem řekla, že jsem personalistka, tak jste asi hned začali zívat, ale ve skutečnosti to je docela zajímavá práce. Člověk poznává cizí životy, nahlíží do psychiky ostatních lidí. Vidí dobro i zlo. A musí jednat strategicky. Je to komplexnější záležitost, než byste si mohli myslet. Navíc máte možnost, pokud to situace dovolí, bojovat za spravedlnost. Na tom mi záleží ze všeho nejvíc. Na spravedlnosti v nefér světě. A teď si beru za svou spravedlnost pro Deboru. Záleží mi na jejích raněných citech, protože k větší újmě doufejme nedošlo. „Poslyš, Deboro, nechci tu nadávku nijak zlehčovat, ale vůbec mi to na něj nesedí. Máš představu, co ho mohlo vést k tomu, aby ti něco takového říkal?“ Odkašle si. „Ano.“ Čekám. Debora se zdrženlivě napije čaje. „Smazala jsem jeden důležitý soubor a potom jsem zpanikařila a hodila jsem to na něj. Vždyť… se to dá zachránit, proboha. Stačí na to pozvat ajťáka.“ „Chápu, Deboro, vážně to chápu. Jeho reakci to neospravedlňuje,“ řeknu soucitně. A potom jí vysvětlím, co všechno bude následovat, když podá oficiální stížnost. Takový krok by se neměl dělat bez rozmyslu – za žádných okolností.

Smrt a dalsi stastne konce_OK.indd 24

02.10.20 20:40

S M R T A D A L Š Í Š Ť A S T N É K O N C E   25

Poslouchá, párkrát zaprotestuje, vrhne na mě zasmušilý pohled a pokrčí rameny. „No jo. Promiň, Jennifer. Já jsem to hlavně potřebovala ventilovat. Mohla jsem jít buď na záchod, nebo za tebou. Tys vyhrála.“ Trochu se usměje. „Díky,“ hlesnu. „Takže… bych to asi měla nechat plavat, co?“ „Ne! To vůbec. Tohle se rozhodně musí řešit. Nechtěla jsem ti doporučit nechat to plavat. Ne, já si s Ethanem promluvím.“ „To je tak trapné.“ „Věř mi, bude to o hodně míň trapné, než kdybys podala oficiální stížnost. Omluvu si zasloužíš. O tu se postarám. A jestli máš pocit, že by pomohlo, kdybyste to spolu probrali na neutrální půdě, tak to můžu zařídit. Dodat té omluvě oficiální punc. Popravdě jsem si víceméně jistá, že toho už teď lituje, ale to neznamená, že si ho nepozvu na kobereček.“ Povzdechne si. „Tak dobře. Jestli si myslíš, že to tak je nejlepší.“ „Myslím. Poslyš, co kdybys teď šla domů? Já oslovím Ethana. Oba se na to vyspíte a zítra to může být vyřešené. Předpokládám, že s tebou nikdy předtím takhle nemluvil.“ „Ne.“ „To bude v pohodě. Jdi domů.“ „Máš pravdu. Děkuju.“ Opře se rukama o stehna a postaví se. „A já si s ním zítra ráda promluvím. Mrzí mě, že jsem ho vyprovokovala. Asi jsem unavená.“ „Tomu naprosto rozumím, Deboro, opravdu.“ „Hm,“ řekne, aniž tuší, co mám na mysli. „A díky, že jsem to s tebou mohla probrat, Jennifer. Vím, kolik toho máš na starosti. Vážně to oceňuju.“ Dívám se, jak odchází, a přemýšlím o tom, že „píča“ nezní v porovnání s „vzácným onemocněním krve“ až tak špatně. Uvažuju, jestli mi každé cizí trauma odteď bude připadat malicherné. Nicméně jsem se na malý okamžik, když mě pohltily Debořiny

Smrt a dalsi stastne konce_OK.indd 25

02.10.20 20:40

26  M E L A N I E C A N T O R O V Á

starosti, odpoutala od těch svých, a tak mě napadne, že bych měla pracovat, dokud jen to bude fyzicky možné. Musím se pokusit sama na sebe zapomenout. Jenže je to těžké, pomyslím si. „Na to si zvykneš,“ řeknu nahlas. Přeběhne mi mráz po zádech. Kristepane! Mluvím sama se sebou. Přeskakuje mi. Musím to někomu říct. Nevydržím si to dál nechávat pro sebe. Potřebuju ze sebe to temné tajemství dostat. Chudák Olivia. Tohle způsobit nejlepší kamarádce. Je mi jí tak líto. Bez dalších úvah začnu psát, abych si to nemohla roz­ myslet. Mám trochu ošemetnou novinu. Měla bys čas ke mně večer zaskočit?

Chodím sem a tam. A pořád kontroluju displej telefonu. Ujišťuju se, že nemám vypnutý zvuk. Deset minut mi připadá jako hodina. Cink! Jasně. Jak ošemetnou? Mám přinést dortík? Jo L Aha… Asi tak do 18.30 mám schůzku, potom vyrazím hned za tebou. Cheesecake?

Abych byla upřímná, dortík je to poslední, o co bych stála, ale předpokládám, že Olivii by mohl přijít vhod. Bezva

Teď už se z toho nevyvlíknu.

Smrt a dalsi stastne konce_OK.indd 26

02.10.20 20:40

S M R T A D A L Š Í Š Ť A S T N É K O N C E   27

————

P

o návratu domů zajdu do ložnice a dívám se na svůj odraz v zrcadle, jako bych se přesvědčovala, že jsem to opravdu já. Že na mě shlíží tatáž osoba, kterou jsem viděla včera, předevčírem a den předtím. Jenže nejsem stejná. Všechno se ­změnilo. Popravdě jsem se s tím pořád ještě nesmířila. Nadále to popírám, protože to je bezpečnější. Kdo by se mi mohl divit? Jenže se musím někomu svěřit, a když člověk žije sám, vyjde to na nejlepší kamarádku: v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví.

O

livia stojí u mě ve dveřích a namáhavě dýchá, jako by celou cestu z práce běžela. Tmavě rezavé vlasy má svázané do volného ohonu, takže jsou jí vidět zrůžovělé tváře. Má na sobě hedvábné khaki kalhoty s červenými lampasy, které zvýrazňují její dlouhé štíhlé nohy, přes ně bílou košili a rozepnutý trenčkot. Olivia pracuje v módním průmyslu, což byla vždycky výhoda, protože jsem s ní mohla chodit na nejrůznější výprodeje. Takže i když jsem musela nosit kostýmy, alespoň byly krásné. Všimněte si, že už používám minulý čas. Předá mi krabici převázanou stuhou. „Cheesecake,“ poznamená. „Co se děje? Vypadáš hrozně. Bez urážky.“ „V pohodě. Dáš si něco k pití?“ „Mhm. Čaj. Černý.“ „Já myslím něco tvrdšího.“ „K dortu?“ „Já si dám.“ Podezíravě si mě změří. „Chceš říct, že cheesecake by sám o sobě nemusel zabrat?“ „Asi ne.“ „Děsíš mě.“

Smrt a dalsi stastne konce_OK.indd 27

02.10.20 20:40

28  M E L A N I E C A N T O R O V Á

„Ale ne, neboj. Zas taková hrůza to není.“ Lžu, protože rázem cítím její nervozitu. Nevím, jestli jsem na to odhalení náležitě připravená. To ale možná nebudu nikdy. „Whisky?“ „Brouku, co je to s tebou? Whisky přece jakživy nepijeme. Co se děje, Jennifer? Tebe vyhodili?“ „Nejdřív ten drink,“ rozhodnu. „Ale nevyhodili mě.“ S panáky v rukou se přesuneme z kuchyně do obývacího pokoje a posadíme se proti sobě. Upřeně se na mě zadívá. „Budeme se bavit o počasí, nebo přejdeme rovnou k věci?“ Cítím, jak mi cuká v tvářích. Nemůžu pohnout rty. Usrknu whisky, na kuráž. Kuráž? Proč se to vlastně říká? V duchu se zaobírám původem toho slova. „Jennifer?“ „Promiň. Promiň, jdeme rovnou na věc.“ A je to tady. Skáču z nejvyššího prkna, srdce se mi tetelí, žaludek mám jako na vodě. Letím volným pádem a čekám, až plesknu o hladinu. „Pamatuješ, jak jsem šla nedávno k tomu doktorovi?“ „No…“ „Tak jsem dostala výsledky krevních testů. Myslela jsem, že mi řekne, že mám málo železa nebo tak něco, ale nakonec se z toho vyklubalo vzácné onemocnění krve.“ Olivia zatáhne bradu k dlouhému krku. „Aha,“ řekne. „To mě mrzí.“ „A je to smrtelné.“ „Nevykládej blbosti.“ „Kéž by.“ Dívá se na mě a čeká. Nevím, jak mám reagovat. Existuje nějaký protokol, který by stanovil, jak přátelům usnadnit podobné situace? „Proboha, Jen! Ty mluvíš vážně!“ Popadne mě za ruku a ohromeně, beze slova na sebe hledíme, jako by nás někdo stopnul. Potom se přehrávání zase spustí. „To mě mrzí, Jennifer. Vůbec nevím, co na to mám říct.“

Smrt a dalsi stastne konce_OK.indd 28

02.10.20 20:40

S M R T A D A L Š Í Š Ť A S T N É K O N C E   29

„No, já taky ne,“ poznamenám. Vymaním se z jejího sevření a znovu zvednu skelničku, abych se věnovala nějaké méně nepřirozené činnosti. „Bude to chtít další vyšetření,“ řekne a napřímí se v zádech, jako by se chystala do boje. „Musíme ti najít nejlepšího krevního specialistu v celé zemi. Na celém světě!“ „To by bylo vážně fajn, ale doktor už to podrobně zkoumal. Je to nesmírně vzácná nemoc. A jestli tě to uklidní, tak máma na Mackenzieho nikdy nedala dopustit; takového diagnostika prý aby člověk pohledal, a o mojí mámě jsi nikdy nepochybovala. Navíc nevím, jestli na to mám čas.“ Zamračí se. „Jistěže máš. A co ti vlastně říkal? Dal ti nějaký horizont?“ „Měsíce, Liv. Tři. Přinejlepším.“ Přitiskne si ruku na ústa. „NE! Vážně? Ale jak to mohlo takhle zničehonic přijít?“ „Zničehonic. No… unavená jsem byla.“ Olivia svraští obočí a semkne rty. „Jennifer…?“ „Ano?“ „Už jsi… to obrečela?“ Ukážu na pytle, co mám pod očima. „Celý víkend. Mám pocit, že jsem úplně vybrečená. Už mi došly slzy.“ „Pročs mi nezavolala? Jaks to mohla zvládnout sama?“ Pokrčím rameny. „Nevím. Naprosto mě ochromila panika. Člověk by řekl, že nejpřirozenější reakce bude – no víš – zapojit nejlepší kamarádku. Zvednout telefon… Jenže to neudělá. Nebo aspoň já jsem to neudělala. Nemohla jsem.“ Po chvíli z ní vyjde srdcervoucí vzlyk. „Je mi to tak líto. Tak moc, moc líto. Jennifer, co jen si bez tebe počnu? Neměla bych brečet, když jsi tak statečná a –“ „Liv?“ Její jméno přiškrceně zašeptám. „Víš, jak jsem tvrdila, že jsem vybrečená…“ Tázavě ke mně otočí uslzený obličej.

Smrt a dalsi stastne konce_OK.indd 29

02.10.20 20:40

30  M E L A N I E C A N T O R O V Á

„No tak to jsem lhala. Můžeš mě prosím obejmout?“ Beze slova přikývne, posune se ke mně, rozevře náruč a přitáhne si mě k sobě. Konečně cítím příval lásky a ztratím všechny zábrany. Pláčeme společně, já do jejího voňavého krku, ona do mých nemytých, žalostných vlasů, chvějeme se a štkáme jako jedna bytost. „Život je tak nefér,“ řekne. „Já tě nechci ztratit. Tohle prostě nedopustím.“ „A já tě za to mám ráda, Liv.“ Zadívám se do jejích zmáčených očí. „Na druhou stranu nic jako fér nebo nefér neexistuje. Smrt si nevybírá. Moji rodiče byli moc hodní a oba umírali dlouho a ošklivě. Já to aspoň budu mít za sebou rychle.“ „Ale Jennifer! To je hrůza. To neříkej. Přece to jenom tak nezabalíš.“ „Ne, ne. Tak jsem to nemyslela. Nejde o to, jestli to zabalím. Věř mi, dost jsem o tom přemýšlela. Nějaká medikace existuje, ale Mackenzie říkal, že mě nevyléčí. Jen pozdrží to, co je nevyhnutelné… Ale k čemu? Aby mi bylo o to dýl špatně? Aby mi bylo blbě ještě pár měsíců navrch? To ne. Do toho já nejdu. To si radši užiju ty chvíle, které mi zbývají.“ „Samozřejmě. Ale –“ „Taky nechci marnit čas hledáním nějakých alternativních pitomin, které mi dají falešnou naději… Jako Andy Kaufman v tamtom filmu. Pamatuješ si, jak jsme to pak probíraly? Jak nám z toho bylo smutno?“ „No ale to byl film. O chlapovi, co jsme ani neznaly. Taky jde o TEBE!“ „Ano! A proto si to potřebuju zařídit tak, aby mi to vyhovovalo.“ Zhluboka se nadechnu. „Tohle jsem si vybrala. Nevím, jak špatně mi bude ani jak rychle to bude probíhat, ale dokud jen to bude možné, chci předstírat, že je všechno normální.“ „Páni, ty jsi tak odvážná. Jenže co je v téhle situaci vlastně normální?“

Smrt a dalsi stastne konce_OK.indd 30

02.10.20 20:40