Issuu

GILLY MACMILLANOVÁ

VYVRHEL

Gilly Macmillanovรก VYVRHEL

KALIBR

Přeložila Markéta Polochová

ISBN 978-80-7617-553-2

PŘEDCHOZÍ NOC

Po půlnoci

Bristolem se jako černá stuha vine koryto řeky. Nad sebou má chladnou půlnoční oblohu. Odrazy světla pouličních lamp se houpou na vlnách, které je různě deformují. Na jednom břehu kanálu se nachází vrakoviště. Hromady sešrotovaného plechu se lesknou noční námrazou. Naproti stojí opuštěné skladiště z červených cihel s vysklenými okny a holubími hnízdy na římsách. Hedvábná hladina řeky nenaznačuje, že tam dole je silný proud, hlubší, rychlejší a prudší, než byste čekali. Světlo v opuštěném skladišti se rozsvítí, zarachotí plot z drátěného pletiva. Seskočí z něj patnáctiletý kluk a tvrdě přistane na zemi vedle sešrotovaného automobilu. Zvedne se a rozběhne se přes dvůr. Hlavu má skloněnou, ruce od těla. Supí námahou. Neběží rovně, ale cikcak, jednou nebo dvakrát podklouzne, ale nezastaví se a utíká dál. Plot za jeho zády znovu zachřestí. Na zem doskakují druhé boty a ozývá se dusot dalšího páru nohou. Ještě jeden kluk, ale běží rychleji. Pohybuje se kupředu dlouhými, pevnými, plynulými pří skoky. Nezavrávorá ani neklopýtne. Když první chlapec doběhne ke břehu řeky – tahle strana je volná, neoplocená –, vzdálenost mezi oběma se sníží na minimum. V tu chvíli chlapec pochopí, že nemá kam utéct.

[7]

GILLY MACMILLANOVÁ

Oba stojí na okraji, přímo u vody, jen několik metrů od sebe. Noah Sadler těžce oddechuje a supí. Otočí se ke svému pronásledovateli tváří v tvář. „Abdi,“ zaškemrá. Nikdo z jejich blízkých neví, že jsou tady.

[8]

Dříve téhož večera

Na konci posledního sezení u policejní psychoterapeutky doktorky Manelliové se rozpačitě políbíme. Moje chyba. Nejspíš mě poháněla euforie z toho, že terapeutická sezení, na která jsem byl nucen docházet, jsou u konce. Sláva. Není v tom nic osobního, jde jenom o to, že nerad probírám svůj život s cizími lidmi. Na rozloučenou předvedla profesionální stisk ruky – elegantní dlouhé prsty, černá manžeta a tenký stříbrný náramek na útlém zápěstí –, jenomže já jsem se nějak zapomněl, sklonil se k ní a neobratně ji políbil na tvář. V tu chvíli jsme se ocitli v nepohodlném polovičním objetí. Bylo to trapné. „Promiňte,“ řeknu. „Každopádně díky za vše.“ „Nemáte zač.“ Doktorka Manelliová se odvrátí a urovná složky na stole. Červená se. „Budu tady, kdybyste mě potřeboval,“ dodá. „U mě máte dveře vždycky otevřené.“ „A co váš posudek?“ „Doporučím váš okamžitý návrat ke kriminálce, přesně tak, jak jsem vám slíbila.“ „A kdy si myslíte, že byste ho mohla odevzdat?“ Nechci, aby to vypadalo, že na ni tlačím, ale taky už nechci ztrácet ani minutu. „Jakmile opustíte moji kancelář, detektive inspektore Clemo.“ [9]

GILLY MACMILLANOVÁ

Usměje se, ale závěrečné ponaučení si přesto neodpustí: „Nezapomínejte prosím, že dostat se z dlouhodobé deprese chce čas, někdy i hodně času. Nečekejte, že pocity či projevy, se kterými jste se potýkal – mám na mysli hněv i vaši nespavost – úplně odezní. A měl byste se mít na pozoru, protože se můžou kdykoli vrátit v plné síle. Kdybyste měl podezření, že se to děje, chci, abyste se mi ihned ozval. Dřív, než bude pozdě.“ Myslí tím dřív, než zase praštím v práci pěstí do zdi. Přikývnu a naposledy se rozhlédnu po její kanceláři. Je to klidné a mlčenlivé místo a poskytuje adekvátní prostor pro soukromé rozhovory a důvěrná, často bolestná sdělení. Od začátku terapie uplynulo půl roku. Měla mi do života dodat jakýsi řád a zabránit tomu, abych se utopil v pocitu viny a ve výčitkách svědomí, které jsem po vyšetřování případu Bena Finche cítil. Měla mě naučit přijmout to, co se stalo, dokázat se přes to přenést a fungovat dál. Když Ben Finch zmizel, bylo mu osm. Byl to ostře sledovaný, prominentní případ, jehož podrobnosti omílala média ještě celé týdny po jeho vyřešení. Trápil jsem se, měl jsem pocit, že jsem za jeho osud osobně zodpovědný, ale byla to hloupost. Člověk si musí umět udržet profesionální odstup, jinak nikomu nepomůže. Věřím, že jsem konečně dokázal přijmout, co se stalo. Nebo jsem o tom aspoň úspěšně přesvědčil doktorku Manelliovou. Sbíhám ze schodů v budově, kde má paní doktorka ordinaci, a rovnou zavolám šéfové z kriminálky. Dívám se na prosvětlenou skleněnou výplň nade dveřmi z budovy. Jako by symbolizovala svobodu, kterou mám na dosah. Fraserová to nebere, tak jí nechám vzkaz. Oznámím jí, že se můžu vrátit do práce, a zeptám se, jestli můžu začít hned zítra. „Beru jakýkoli případ,“ ujistím ji a myslím to vážně. Vezmu cokoli, co mě vrátí zase zpátky do hry. Odjíždím na kole ulicí obklopenou stromovím, ve které má doktorka Manelliová svou ordinaci, a přemýšlím, kolik úsilí to bu de v yžadovat, abych se skutečně vyšvihl zpátky do sedla. Zvlášť po tom, co se stalo. Na spoustu lidí budu muset znovu udělat dojem. Vzhledem k vlně optimismu, která mě zaplavila, mi to ale nepřipadá nemožné. [10]

VYVRHEL

Cítím takovou euforii, že si dokonce všímám i stromů s pupeny a květy a pocítím náhlý obdiv k překrásnému, i když vrtošivému městu, ve kterém žiju. Světla z galerie svítí ven na ulici a ozařují špinavý chodník. Na výkladní skříni jsou nalepená veliká bílá písmena, ohlašující název výstavy: EDWARD SADLER: CESTOVÁNÍ S UPRCHLÍKY A o něco níž kurzívou detailnější popis oněch uměleckých děl: Vysídlené životy & Zohavená místa: Obrazy z mezí existence Obrovskou fotografii ve výkladní skříni osvětlují reflektory. Je na ní chlapec. Míří k objektivu a za sebou má blankytně modré nebe, azurový oceán tu a tam poskvrněný bělavou pěnou a panorama vybombardovaných budov. Bude mu tak třináct čtrnáct let. Na sobě má delší šortky, žabky a fotbalový dres s odstřihnutými rukávy. Všechno oblečení je ušmudlané. Chlapec hledí někam nad fotoaparát a z jeho obličeje i postoje těla je zřejmé napětí a tlak, protože má přes ramena přehozeného kladivouna. Krvavá žraločí tlama se rozevírá přímo do objektivu. Právě ona a rudá skvrna na svalnatém břiše bělostného žraloka jsou křiklavě svěží ve srovnání s ruinami města v pozadí: známky života, smrti i násilí. Cestou na rybí trh. Mogadišo, 2012, stojí napsáno dole na popisku. Není to fotografie, díky níž získal Ed Sadler takovou reputaci a která mu přinesla jeho patnáct minut slávy a pozici na výsluní, ale přesto ji otisklo hned několik prestižních novin a časopisů. Uvnitř v galerii je hlava na hlavě. Všichni drží v ruce sklenici a shromažďují se kolem jediného muže. Ten stojí na židli na samém konci místnosti. Na sobě má khaki kalhoty, ošoupané hnědé polobotky, odraný kožený pásek a světle modrou košili, která je očividně úplně nová. Vlasy má plavé – tmavší u kořínků, světlejší na koncích. Jsou hustší, než byste u chlapa po čtyřicítce čekali. Vypadá dobře: široká ramena a ostře řezané rysy. Jen jeho žena se [11]

GILLY MACMILLANOVÁ

domnívá, že na to, aby mohl být považován za krasavce, mu přece jen příliš odstávají uši. Hřbetem ruky si otře opálené čelo. Je trochu přiopilý: to to dobré pivo, skvělá návštěvnost i fakt, že tahle vernisáž představuje vrchol jeho dosavadní kariéry, kdežto v osobním životě se teprve přednedávnem propadl na samé dno. Jsou to teprve čtyři dny, kdy Ed Sadler se svojí ženou Fionou a synem Noahem seděli u chlapcovy onkoložky a museli si vyslechnout tu nejhorší možnou prognózu. Ještě pořád jsou v šoku. Zatím o synově stavu nikomu neřekli. Někdo poklepe lžičkou o sklo a dav se utiší. Ramena i hlava Eda Sadlera ční nad ostatními. Vytáhne z kapsy list papíru a nasadí si brýle na čtení, ale potom je zase sundá. „Tohle nebudu potřebovat,“ řekne a papír zmuchlá. „Vím, co chci říct.“ Rozhlíží se kolem sebe a dívá se do očí přátelům i kolegům. „Takovéhle večery jsou mimořádné, protože se tu sešlo tolik lidí, kteří jsou pro mě hodně důležití. Jsem hrdý na to, že vám můžu předvést průřez svojí prací. V podstatě se jedná o mé celoživotní dílo a je tady několik lidí, o kterých bych se rád zmínil, protože bez nich by tady tyhle fotografie nikdy nevisely. První z nich je můj dobrý kamarád Dan Winstanley – dnes už profesor Winstanley. Kde jsi, Dane?“ Ruku zvedne plachý muž v modré košili s knoflíčky na límečku. Má nejistý úsměv a prospěla by mu návštěva u holiče. „Nejdřív bych ti rád poděkoval za to, že když jsme chodili do školy, týden co týden jsi mi dával opsat úkoly z matiky. Myslím, že už je to tak dávno, že se k tomu můžu konečně veřejně přiznat!“ Ozve se smích. „Důležitější ale je, že ti chci poděkovat za zprostředkování přístupu na mnoho míst v Somálsku, zejména do Hartisheku, uprchlického tábora, kde jsem pořídil snímky, které odstartovaly celou moji kariéru. Právě Dan mě tam tehdy poprvé vzal. Tehdy budoval SomaliaLink. Pro ty z vás, kdo nevědí, co to je – měli byste. Díky Danově urputnosti a talentu se ze SomaliaLink stala světově oceňovaná organizace, která vykazuje neskutečně záslužnou činnost v oblasti vzdělání a pomoci v mnoha oblastech po celém Somálsku. Založena ale byla před dvaceti lety s mnohem skromnějším [12]

VYVRHEL

cílem – měla být spojnicí mezi naším městem a uprchlíky ze Somálska, kteří do Bristolu přicházeli zejména z Hartisheku a několika dalších přilehlých běženeckých táborů. A já jsem nesmírně hrdý na to, že s nimi můžu spolupracovat. Dane, nejenže jsi mi pomáhal, co moje paměť sahá, ale taky jsi mě nesmírně inspiroval. Nikdy jsem nemohl moc přispět v oblasti vymýšlení nových projektů, protože nejsem tak chytrý, ale doufám, že tyhle snímky dokážou rozšířit povědomí o tom, jak skvělou práci děláš. Focení v těch oblastech bývá často nebezpečné a někdy skutečně děsivé, ale domnívám se, že je opravdu potřebné.“ Ozve se potlesk a hvízdání jednoho jeho kamaráda z ragby. Ed se usměje. „Ale dělám to ještě z jednoho důvodu, a o tom bych dnes večer rád promluvil…“ Zlomí se mu hlas, musí se sebrat, ale po chvíli dokáže pokračovat dál. „Promiňte. Snažím se říct, jak jsem hrdý na svoji rodinu. Bez nich bych nic z toho nikdy nedokázal. Fi a Noahu, já vím, někdy to se mnou nebylo snadné – a to je ještě dost slabé slovo –, ale děkuju vám, bez vás nejsem nic. Tohle všechno dělám pro vás. Mám vás moc rád.“ Fiona, která stojí vedle něho, trochu posmutní, ačkoli se ze všech sil snaží udržet kamennou tvář. Ed se rozhlédne po místnosti. Hledá svého syna. Není těžké ho najít, protože stojí vedle kamaráda Abdiho – jednoho z pouhých čtyř černochů, kteří tady jsou. Pokud ovšem nepočítáme i ty na fotografiích. Ed pozvedne láhev piva a na dálku synovi připije. Má radost, když vidí, jak Noah potěšeně zčervená. Pak chlapec zvedne sklenici s kolou a mrkne na tátu. Asi polovina přítomných si dojatě povzdechne – „Ách“ – a pak někdo vykřikne: „Na Fionu a Noaha!“ a všichni pozvednou sklenice. Následuje hlasitý aplaus, do něhož se několikrát ozve i pochvalné zahvízdání. Ed kývne na kapelu, aby začala hrát. Pak sestoupí ze židle a políbí ženu. Oběma po tvářích stékají slzy. A všude kolem nich se hlučně rozjíždí oslava. Abdi Mahad šel na vernisáži kamarádova táty a zbytek jeho rodiny zůstal ten večer doma. [13]

GILLY MACMILLANOVÁ

Jeho matka Maryam sleduje somálskou talentovou show na Universal TV. Připadá jí, že všechna vystoupení jsou příliš hlučná a hloupá, ale do jisté míry pozoruhodná, takže má chuť dívat se dál. Kouká na ně ale hlavně proto, že jsou vlastně příšerná. Tahle show je taková její zvrácená libůstka. Směje se jedné ženě, která zpívá neuvěřitelně falešně, a mračí se na dva muže, kteří předvádějí akrobacii, při níž jí hrůzou vstávají vlasy na hlavě. Abdiho otec Nur spí na pohovce vedle své ženy s hlavou zvrácenou nazad a s otevřenou pusou. Maryam se na něho čas od času podívá. Všimne si, že mu poslední dobou přibývají šediny na skráních, a obdivuje jeho profil. Pravda, není na něho nejhezčí pohled, když takhle hlasitě zařezává, div že nepřeřve televizní moderátory. Má za sebou devítihodinovou směnu v taxíku, schůzku místní komunity a vydatnou večeři s přáteli, což ho odrovnalo stejně spolehlivě jako rána palicí do hlavy. Zrovna, když se porota rozplývá nad výkonem rapera, který Maryam připadal těžce průměrný, zachrápe její muž tak hlasitě, že sám sebe vzbudí. Maryam se rozesměje. „Čas jít do postele, nemyslíš, starouši?“ „Jak dlouho jsem spal?“ „Moc dlouho ne.“ „Nepsal Abdi?“ „Ne.“ Nelíbilo se jim, že Abdi chce jít na vernisáž té výstavy. Věděli totiž, že některé ze snímků, které tam budou a které Edwarda Sadlera tak proslavily, byly pořízeny v táboře, kde kdysi žili i oni. A právě z toho byli trochu nesví. Abdi život v táboře nikdy nepoznal. Nur s Maryam dali v sázku vlastní životy a vydali se na cestu do Anglie, aby měli jistotu, že jejich syn nikdy neprožije totéž co oni, jakmile v Somálsku vypukla krutá občanská válka a všechno zničila. Válka je oba vyrvala z harmonických domovů plných kultury a vzdělání, kde se po večerech poslouchal James Brown a na policích v knihovně stál Hemingway vedle knih italských autorů. Z domovů, kde dcerám neprováděli obřízku a děti nevychovávali v politice klanové nenávisti, která se brzy ukázala jako osudná. Nur i Maryam se snažili Abdiho dlouho přemlouvat, aby na výstavu nechodil, ale on o tom nechtěl ani slyšet. [14]

VYVRHEL

„Nemusíte mě vychovávat jako v bavlnce,“ řekl jim a proti tomu se dalo těžko něco namítat. Abdimu je patnáct a je sebevědomý, chytrý a pohotový. A oni dobře vědí, že ho před skutečným světem nemůžou ochraňovat věčně. Nakonec došli k závěru, že pokud jeho zvědavost ohledně jejich pobytu v táboře i putování do Anglie ukojí návštěva výstavy fotografií, měli by to brát jako pozitivum. A tak ho pustili a popřáli mu, ať se dobře baví. Maryam stiskne tlačítko na ovladači a obrazovka zčerná. Na povrchu je vidět několik otisků prstů. Když si jich žena všimne, nespokojeně zamlaská. Ale co, utře je ráno. „Děláš si starosti?“ zeptá se Nura. „Ne. Vlastně jsem nečekal, že se nám ozve. Pojďme spát.“ Z vedlejšího pokoje se ozývají důvěrně známé zvuky, jak její rodiče proměňují rozkládací pohovku na postel. Sofia Mahadová, Abdiho sestra, sedí u stolu ve svém pokoji. Zrovna jí přišel e-mail od ředitelky školy, do které chodila. Ptá se jí, jestli by nechtěla vystoupit před šesťáky v rámci tzv. kariérního dne, kdy se studenti setkávají s absolventy a naslouchají jejich zkušenostem. Sofii je dvacet a je ve druháku na vysoké. Studuje porodnictví. Ještě nikdy neměla proslov na veřejnosti. Je plachá, takže se podobným věcem vyhýbá jako čert kříži. Ale musí uznat, že ji pozvání moc potěšilo. Zejména věta, v níž ji ředitelka popisuje jako „jednu z našich hvězdných absolventek“. „Hádejte co,“ zahuláká na rodiče do vedlejšího pokoje. „Chtějí, abych měla proslov!“ Vyndá si z ucha jedno sluchátko, aby slyšela jejich reakci, ale vedle je ticho. Očividně ji neslyšeli. Řeknu jim to později osobně, pomyslí si, a vychutnám si jejich pyšné úsměvy. Ještě jednou si e-mail přečte. „Naše studenty by určitě obzvlášť zajímalo,“ píše ředitelka, „proč ses rozhodla stát se zrovna porodníkem.“ Sofia udělá to, co pokaždé, když něco zvažuje. Vstane a zadívá se z okna. Venku vidí malý parčík – liduprázdný a tichý – a za ním vysoký panelák. Okny bez záclon může sledovat životy cizích lidí. Osvětlení jejich pokojů zahrnuje všechny tóny od hřejivých odstínů až po nepříjemnou neonovou záři. V některých oknech modře problikává televize. [15]

GILLY MACMILLANOVÁ

Sofia dobře ví, co ji k tomu vedlo: bylo to narození Abdiho. Jenom si není jistá, jestli na to téma dokáže napsat proslov, protože nikdo z rodiny o tom, co se té noci stalo, nikdy otevřeně nemluvil. A když už o tom matka musí mluvit, obvykle nabídne hodně zkrácenou verzi: „Abdi se narodil pod hvězdami,“ říkává. Sofia ale ví, že to není všechno, protože si tu noc moc dobře pamatuje. Spousta živých podrobností jí dodnes utkvěla v paměti. Vzpomínky jsou stejně intenzivní jako všechny ostatní střípky z Afriky. Někdy o té části svého života, který vedla před příchodem do Anglie, přemýšlí jako o zvláštní, snové hyperrealitě. Abdi se narodil v poušti a Sofia si na ty hvězdy vzpomíná. Toulaly se po obloze a prosvítaly mezi hustými mračny. Vypadaly jako buňky, zvětšené pod mikroskopem. A jakmile náklaďák zastavil a řidič vypnul dálková světla, zalévaly zemský povrch mléčným světlem. Muži pustili Maryam ven z auta, až když už v podstatě rodila. Celé hodiny seděla namačkaná na korbě s ostatními a měla kontrakce. Porod proběhl uprostřed saharské prázdnoty. Nebyly tam žádné ženy, které by mohly pomoct, takže to musela udělat Sofia: klekla si a matčinu hlavu si položila do klína. Na prstech cítila pot na matčině tváři i její pevně stisknuté čelisti. Nur si klekl vedle nich a třesoucíma se rukama přiváděl chlapce na svět. Sofia si vzpomíná, jak se jí ostré kamínky zařezávaly do kolen, holení i nártů. Vybavuje si, že se jí zdálo, jako by se písečné duny za svitu hvězd a měsíce mírně pohybovaly. Tehdy si myslela, že jejich záře donesla matčiny výkřiky až nahoru do nebes a vytáhla jí dítě z lůna ven. Pašeráci mluvili s Maryam příkře: řekli jí, že má být zticha a udělat to rychle. Silueta každého z nich jako by měla třetí končetinu, protože všichni drželi v ruce klacek nebo zbraň. Netrpělivě je popoháněli, byli hrubí a chtěli, aby sebou Maryam pohnula a oni mohli ze svého živého nákladu vytřískat co nejvíc. Sofia dodnes vidí, jak se ve světle baterek zaleskla čepel nože, kterou Abdimu přeřízli pupeční šňůru. „Dělejte! Zpátky do vozu!“ křikl na ně ten muž a z očí mu čišela výhrůžka, že jestli si Maryam nepospíší, klidně ji tam nechají. O několik minut později žena poslušně porodila placentu. Mokrá a zakrvácená dopadla na špinavou zem, kde ji okamžitě zavál prach. Uvnitř vozu měli všichni ostatní roušky na obličeji, aby se chránili [16]

VYVRHEL

před větrem a pískem. Maryam ztratila vědomí: zůstalo jen ztěžklé tělo zbrocené potem s kusem látky nasáklé krví mezi nohama. Nur ji držel v náručí a přerývaně dýchal. Motor se rozběhl. Sofia chovala bratříčka a zahřívala ho vlastním tělem. Sklonila se až těsně nad obličej toho maličkého a dívala se na něho. Ve svitu hvězd zkoumala jeho zalepené oči, navlhlou čerstvou kůži i jemné vlásky a hned věděla, že ho bude vždycky milovat. A jak se náklaďák natřásal na nerovné cestě při průjezdu pouští, ta myšlenka ji naplnila zvláštní vroucností, i když měla zároveň hrozný strach. Sofia najednou prudce zadrží dech – zní to skoro jako vzdech. Okamžitě ji to vytrhne ze vzpomínek. Napíše ředitelce e-mail, ve kterém jí poděkuje za nabídku a požádá ji o nějaký čas na rozmyšlenou. Když ho odešle, vrátí se v myšlenkách k Abdimu. Říká si, jaké to asi je, narodit se mezi dvěma místy tak jako on, a navíc za přísného dohledu pašeráků a grázlů. Kam vlastně patříte? Jak moc vás něco takového ovlivní? Může si Abdi nějak podvědomě pamatovat, že ho matce v podstatě vyhnali ze zpoceného a vyděšeného těla pohrůžkami a násilím? Ale dál už o tom nepřemýšlí a vrátí se k Facebooku a dalším lákadlům moderní doby. Po zbytek noci už si na Abdiho ani nevzpomene. Ani rodiče už o něm nemluví – s jedinou výjimkou: když se zachumlají pod peřinu, krátce v polospánku debatují, jestli by Abdi neměl nechat šachového kroužku a raději se začít připravovat na zkoušky, které ho v létě čekají. Oba doufají, že dosáhne takových výsledků, aby mohl pomýšlet na jednu z prestižních univerzit. V noci je všude ticho a klid. Až v mrazivých ranních hodinách začne někdo opakovaně zvonit na dveře jejich bytu. Zvonek drnčí dlouze a hlasitě, až náhle odumře. Ztiší se tak rychle, jako když člověk vydechne naposledy. Nur se vyhrabe z postele a jde otevřít. Mátožně stojí na nohou. „Kdo je tam?“ zeptá se. Dělá se mu pára u pusy. Jako odpověď uslyší dvě slova, kterých se naučil bát už v raném věku: „Tady policie.“

[17]

Gilly Macmillanová VYVRHEL Z anglického originálu Odd Child Out, vydaného nakladatelstvím Piatkus – Little Brown v Londýně roku 2017, přeložila Markéta Polochová Obálku navrhl Ivan Brůha Redigoval Michal Hrnčíř Odpovědná redaktorka Kateřina Skokanová Kyselá Technický redaktor David Dvořák Počet stran 288 Vydala Euromedia Group, a. s., v edici Kalibr, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2019 jako svou 10 679. publikaci Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první www.euromedia.cz Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz