Issuu

FA N Y BY L A PŘ I TOM ———

HANNA SCHOT TOVÁ s ilustracemi Gerdy Raidtové

Fany_byla_pri_tom.indd 3

1.10.2019 13:44:43

Original title: FRITZI WAR DABEI Eine Wendewundergeschichte by Hanna Schottm illustrated by Gerda Raidt © 2009 Klett Kinderbuchverlag GmgH Leipzig/Germany Lic.: Agentur Dr. Ivana Beil, Schollstr. 1, D-69469 Weinheim Cover © 2019 Balance Film, TrickStudio Lutterbeck, Doghouse Films, Artemis Productions, MAUR film Translation © Michaela Škultéty, 2019 ISBN 978-80-7617-908-0

Fany_byla_pri_tom.indd 4

1.10.2019 13:44:43

MÍSTO VEDLE MĚ Mám ráda 1. září. Všechno je vždycky moc slavnostní, úplně jiné než obvykle. Prázdniny jsou taky moc fajn. Ale po pár týdnech se člověk stejně začne nudit. Nudím se samozřejmě jenom potají, protože to nemůžu nikomu říct. Ostatní by si pak mysleli, že nemám prázdniny ráda. Anebo že jsem šprtka a už se nemůžu dočkat, až mě paní učitelka zase pochválí. I když to nikdo nepřizná, já si myslím, že všechny děti mají trošku radost, když to po osmi týdnech prázdnin zase všecko vypukne. Jasně, nikdo nemá rád vstávání a po domácích úkolech se nám taky nestýskalo. Ale první den školy je takový speciální. Jako kdyby bylo všechno nové a někdo natřel svět hezkými barvami. Nejlepší na 1. září je ale to, že se zase všichni vidíme. I když někteří kluci jsou už po pěti minutách zrovna tak otravní jako před prázdninami. Ale stejně:

Fany_byla_pri_tom.indd 5

1.10.2019 13:44:43

Chodíme spolu do třídy už čtvrtý rok a nějak k sobě prostě patříme. Než se všichni shromáždíme na školním dvoře, utíkám ještě s Annou rychle na holčičí záchody. „Tahle věc mě snad zabije!“ prohlásí Anna a uváže si na šátku nový uzel. Prvního září totiž nechodíme do školy v bůhvíjakém oblečení, ale v elegantním pionýrském kroji: bílá košile s nášivkami na rukávech a tmavomodré kalhoty. Nebo tmavá sukně, ale tu už skoro nikdo nenosí. Až do léta jsme měli modrý šátek, ale odedneška chodíme do čtvrté třídy, takže nosíme červený. Modrý nebo červený, mně ten šátek taky připadá pěkně hloupý. Proto si ho uvážu až teď, stejně jako Anna. Do tramvaje bychom si ho nikdy nevzaly. Připadá nám to trapné, sama přesně nevím proč. Doma bychom měly zrcadlo, tady žádné není. Anna upravuje můj šátek, já zase její, dokud se nepodobají těm z plakátu k 1. máji. „Tak, to musí stačit,“ řekne Anna a pak běžíme za ostatními, kteří už se začínají stavět do řady.

Fany_byla_pri_tom.indd 6

1.10.2019 13:44:43

První školní den se všichni žáci musejí shromáždit na školním dvoře k nástupu s vlajkou. „Pozor!“ huláká tělocvikář Bollmann. „Přímo hleď!“ Před námi povlává vlajka, nejspíš bychom se na ni měli dívat. Já ale stejně šilhám po Anně. A ona pokukuje po mně. Oběma nám bublá v břiše, ale snažíme se nesmát a radši pevně stiskneme rty. „K budování a obraně socialistické vlasti buď připraven!“ křičí Bollmann. „Vždy připraven!“ odpovídáme a už nemusíme potlačovat smích. Bollmann nás pozoruje a je rád, že jsme takoví hrdí a veselí Thälmannovi pionýři. Nástupy s vlajkou míváme několikrát do roka. V první třídě nám připadaly vzrušující a pokaždé jsme se trošku báli, abychom něco nepopletli. Ve druhé třídě nás bavilo předvádět prvňákům, že se vyznáme a že to všechno bereme s mnohem větším klidem než oni. Ve třetí nás nástupy pomalu začaly nudit, a když se nikdo z učitelů nedíval, tajně jsme si povídali. Teď jsem ve čtvrté třídě a vlastně nevím, co si o tom všem myslím. Svítí sluníčko, takže naše shromáždění vypadá pěkně. Bílé košile

Fany_byla_pri_tom.indd 7

1.10.2019 13:44:43

září, až to člověka skoro oslepuje. Žlutý pruh na vlajce vypadá skoro jako opravdické zlato. Některé děti jsou opálené, už nejsou tak těstovitě bledé jako na konci školního roku. Pak předstoupí Matze z osmičky. Je to pořádný čahoun, ale mluví hrozně tiše a do mikrofonu huhňá tak, že mu skoro není rozumět. „Prosby dětí,“ začne. „Napsal Bertolt Brecht.“ Odkašle si a začne odříkávat celou báseň. Ať nám domy nehoří, ať je bomby neboří, ať noc časem spánku jest, ať je život dar, ne trest, ať už máma nekvílí, ať se nikdo nestřílí, ať si můžem stavět, hrát, ať má každý všechny rád. Ať je dobře na světě, velkým, malým, prostě všem. Anna a já se na sebe podíváme. Aspoň že byla krátká. A mně se líbila. A už jsme zase na řadě.

Fany_byla_pri_tom.indd 8

1.10.2019 13:44:44

Fany_byla_pri_tom.indd 9

1.10.2019 13:44:44

Doprovázeni hudbou z reproduktorů zpíváme: Před sebou měj jen jediný cíl, abys pak ve světě nezabloudil, abys vždy věděl, co dělat máš, aby byl lepší ten život náš. Anna zpívá mnohem líp než já a já slyším, jak jí to jde. A když začne refrén, teprve se do toho pořádně vloží: Pro všechny svět a každému slunce, radosti v srdci, v pohledu jas. Chápou se ruce kladiv a lopat, o štěstí brát se chcem zas a zas. Vojáci… Naše třídní, paní učitelka Leisegangová, povídala, že je to myšlené nějak jinak. Ale já už nevím jak. K mikrofonu teď přišel náš ředitel, plešatý pan Rockhammer. „Milí žáci! Motto pro školní rok 1989/1990 zní Učit se a pracovat pro naši socialistickou vlast. Co můžeme udělat, abychom toto motto…“

Fany_byla_pri_tom.indd 10

1.10.2019 13:44:44

Zase se na sebe s Annou koukneme. Nebylo tohle motto už minule? Nebo to všechno jenom podobně zní? A to je fuk. Přestanu poslouchat a přemýšlím, jestli bych si neměla natřít kolo křiklavě žlutou barvou. Kolik plechovek bych na to asi potřebovala? Co by tomu řekl táta? Je možné, že by mi třeba i pomohl? Nástup končí písničkou. Ředitel nám popřeje úspěšný školní rok a pak se jde do tříd. My jsme pořád ve stejné učebně, proto si sednu přesně tam, kde jsem seděla i loni. Úplně dozadu a samozřejmě vedle Anny. Z druhé strany sedí Sofie, ale tu jsem dnes ráno ještě vůbec neviděla. Objeví se paní učitelka. Vstaneme a pozdravíme ji. Potom si vezme třídní knihu a jednoho po druhém nás vyvolává. Nadja? – Zde! Karsten? – Zde! Yvona? – Zde! Najednou se paní učitelka zarazí, svraští čelo a podívá se naším směrem. Pak ale čte dál. Ronny? – Zde! Udo? – Zde!

Fany_byla_pri_tom.indd 11

1.10.2019 13:44:44

Daniela? – Zde! „Výborně. Můžeme tedy začít. Karstene, podívej se prosím, kde je křída. Žádnou tady nevidím.“ „Ale ještě chybí Sofie!“ zvolám. Paní učitelka přece musí zapsat do třídnice, že je nemocná. „Sofie Hartmannová, ano, já vím. Její babička mě včera informovala.“ Paní učitelka se zhluboka nadechne. Tak hlasitě, že to zřetelně slyším i já v poslední řadě. „Sofie není nemocná. Její rodiče považovali za vhodnější nechat ji přespávat v tělocvičně a vystavit

Světový den míru

Fany_byla_pri_tom.indd 12

1.10.2019 13:44:45

ji nejisté budoucnosti, než jí umožnit účast na řádném vyučování.“ Cože? Co? Jaká tělocvična? – Vůbec tomu nerozumím. I Anna kouká na paní učitelku s otevřenou pusou. Jenom Benni, třídní chytrák, se směje, houpe se na židli a volá na nás dozadu: „Sofie je v Maďarsku! To může ještě dlouho…“ „Ticho! A koukej si sednout pořádně,“ přeruší ho paní učitelka. „Vysvětlím vám teď rozvrh hodin a potom začneme s vyučováním.“ Maďarsko. V televizi o Maďarsku něco říkali. Ale že je zrovna Sofie, ta vzorná Sofie v Maďarsku, místo aby seděla vedle mě…

Fany_byla_pri_tom.indd 13

1.10.2019 13:44:45

DNESKA JE VŠECHNO DIVNÉ Vůbec netuším, kde vězí táta. Obvykle se z hudebky vrací chvíli po šesté, to už totiž jeho mrňousové „dovrzali“. Táta vyučuje hru na housle. Chudák. Kdybych já musela celé odpoledne poslouchat falešné tóny a kvikot smyčců, asi bych z toho zešílela. Ale tátu to podle všeho baví. Rozhodně si nikdy nestěžuje a vrací se pokaždé v dost dobré náladě. Už jsem prostřela stůl, nakrájela chleba a vyndala z ledničky salám a sýr. Máma totiž ještě není doma. Když má ranní, chystá večeři ona, a když odpolední, je to na mně. Hanno nemusí dělat nic. Je mu teprve pět a čeká ve školce, dokud ho máma nebo táta nevyzvednou. Nelíbí se mi, když přijdu domů a nikdo tam není. Teď je sice ještě světlo, ale v zimě je to někdy docela strašidelné. Hlavně v tmavé domovní chodbě.

Fany_byla_pri_tom.indd 14

1.10.2019 13:44:45

A taky na schodišti, kde vždycky zhasne světlo, než člověk dojde nahoru. V zimě proto vždycky uháním po schodech nahoru jako lasička. Úplně dole bydlí pan Spieker. Myslím, že nechodí do práce. Prostě pořád sedí doma, a když jde někdo

Fany_byla_pri_tom.indd 15

1.10.2019 13:44:45

po chodbě, „náhodou“ otevře dveře. Pan Spieker zná všechny v domě jménem. Když přijede babička, musí u něj zazvonit. On se pak odšourá ke skříňce, ztěžka z ní vyndá domovní knihu a všechno do ní zapíše: příjmení, jméno, bydliště, čas příjezdu. A než babička odjede zase domů, musí znovu k panu Spiekerovi, aby mohl vyplnit poslední řádek: čas odjezdu. Babička totiž bydlí na západě. Dole na ulici zastaví tramvaj. Když brzdí, je to slyšet až sem nahoru. Rozběhnu se k oknu. Vystoupí máma, táta a Hanno. Někdy se náhodou sejdou ve stejné tramvaji. Rozrazím okno. „Večeře je připravená!“ volám na ně. Hanno mi mává a ječí: „Fany!“ Ale když se všichni tři usadí u kuchyňského stolu, připadám si jako v divadle. Jak se to jenom tváří? „To byl dneska den… Něco takového jsem ještě nezažila,“ prohlásí máma a složí se na židli. „Fakt jsem si myslel, že je to snad sen,“ přidá se táta. „Zlý sen.“ Hanno si ještě vestoje vezme kolečko salámu a strčí

Fany_byla_pri_tom.indd 16

1.10.2019 13:44:45

si ho do pusy. „Ve školce to bylo taky divné,“ zamumlá s plnou pusou. „Ale proč?“ zeptám se. A pak dodám: „A mohli bychom prosím už začít jíst?“ Jen co se posadíme, začnou všichni mluvit, jeden přes druhého. Táta je nejhlasitější: „Deset minut čekám na malou Karo, která minule tak krásně hrála, a pak mi sekretářka povídá: Schmitzenovi jsou přece taky v Maďarsku, copak jste to nevěděl? – Ne, jak asi, povídám…“ „Když ti nepřijde žák do houslí, je to hloupé, ale my jsme dnes museli zrušit jednu operaci,“ skočí mu do řeči máma. „Doktor Bender je pryč. Prostě pryč! Ani nevíme, jestli je v Praze, nebo v Maďarsku.“ „Když někdo odejde, je zlý,“ míní Hanno s plnou pusou. „Kdo to říká?“ „Rita.“ Rita je Hannova učitelka ze školky. „No, takhle se to říct nedá…“ vzdychne máma. „To tedy dá.“ Táta jinak nikdy nemluví tak nahlas. „Přece nemůžou všichni jen tak zdrhnout!“ „A co je s tím pacientem, kterého jste měli operovat?“ zeptám se mámy.

Fany_byla_pri_tom.indd 17

1.10.2019 13:44:45

„Nevím. Museli jsme předělat celý operační plán. Dnes přišly na řadu jen ty nejnaléhavější případy. Kromě doktora Bendera chybí ještě jedna sestra z oddělení 4. A ta nová holka z laborky je pryč už dva týdny.“ „Pojedeme taky do Maďarska?“ zajímá se Hanno, ale to už táta vstane a jde k televizi. „Ani náhodou!“ slyším ho volat z obýváku. Máma zatím uklízí nádobí a mumlá si: „Chceš-li pravdu vyzvědět, dítě umí povědět.“ „U nás ve třídě taky někdo chybí,“ řeknu. Ale nikdo mě neposlouchá, z televize se ozývá hlasitá pochodová hudba. Dneska je totiž Světový den míru.

Fany_byla_pri_tom.indd 18

1.10.2019 13:44:46

„Vážně by nemohli ukázat, co se v téhle zemi doopravdy děje?“ prohlásí táta otráveně a přepne na západní program. To se nemá dělat, učili jsme se to ve škole. Ale tátovi je to jedno, i když je sám učitel. Vlastně se na východoněmeckou televizi koukáme jen tehdy, když je u nás na návštěvě strýček Bertram. Anebo když někdo zazvoní a my nevíme, kdo to je. Než začnou zprávy, běží ještě reklama. Hanno má nejradši tu na ovocnou dřeň. Reklama na barbíny je přitom mnohem hezčí. Teď pokaždé ukazují Barbie,

Fany_byla_pri_tom.indd 19

1.10.2019 13:44:46

ke které dostanete spoustu kadeřnických věcí, abyste jí mohli každý den udělat jiný účes. Už dvakrát jsem řekla babičce, že bych si přála barbínu. Jenomže ona vždycky jen nakrčila čelo a řekla „Ach, Fany!“ Nevím, co to znamená. Tady se barbína koupit přece nedá. Ve zprávách mluví taky pořád o Maďarsku a o Praze. Dávám pozor, jestli neuvidím Sofii. Ale jsou tam jen samí pánové s mikrofony, stojí před vysokým plotem a říkají věci, kterým nerozumím. „Šup do postele!“ volá táta a chytí Hanna za ruku. Většinou spolu ještě chvilku zápasí nebo se lechtají, dokud Hanno nemusí do postele, ale dneska ho táta prostě jenom tak popadne a vede ho do dětského pokoje. Máme s Hannem jeden pokoj. On chodí spát v půl osmé a já až v půl deváté, takže smím večer zůstat vždycky hodinu s dospělými. Někdy je to fajn, protože se můžu o hodinu déle dívat na televizi. Ale někdy je to zase hloupé, protože musím dělat vždycky to, co dělají máma s tátou, třeba utírat nádobí a uklízet v kuchyni.

Fany_byla_pri_tom.indd 20

1.10.2019 13:44:46

Máma s tátou dneska výjimečně nechtějí, abych zůstala v kuchyni. Zázrak! Aspoň můžu dokončit puzzle, co leží na konferenčním stolku u televize. Dveře do kuchyně jsou jenom přivřené a já slyším, že si máma a táta povídají. Nejdřív mluví potichu a já usilovně hledám jeden dílek. Všechny modré kousky s oblohou jsou si hrozně podobné, proto poskládat oblohu trvá pokaždé nejdéle. Ale pak rodiče najednou zvýší hlas. „Ne! Stát se přece nemůže jen tak dívat, jak mu mizejí občané! Chápu, že na hranicích…“ „Ty to CHÁPEŠ?“ Mámě se třese hlas. „A TY zase chápeš, že se člověk, který má zodpovědnost za bůhvíkolik pacientů, jenom tak vypaří? Protože na západě mají pravou colu? Nebo protože si chce zaplavat ve Středozemním moři? To snad nemyslíš vážně!“ Jdu po špičkách ke dveřím. Ale oni ztichnou. Škvírou vidím, že oba sedí u stolu a prohlížejí si ubrus, jako kdyby přemýšleli, jestli je ještě čistý, nebo jestli je třeba ho vyměnit. Pak máma odstrčí židli a vstane. „Já taky vezmu brzy nohy na ramena,“ řekne. Pronese to docela tiše. Rozumím jí jenom proto, že stojí kousek

Fany_byla_pri_tom.indd 21

1.10.2019 13:44:46