Issuu

/1 Temné lesní příšeří. Ostružiníky vytvářejí souvislé ne prostupné houští. Linda má ruce zabarvené do fialova. Louka. Nebe nad hlavou. Jediný oblak – osamělý jako ona. Káně. Rozpadající se šmouha v leteckém koridoru. Slunko. Zaclání si oči: Martin a Aurora. Vlaštovka akrobatka prolétající otevřeným podkrovím srubového domu. Všude okolo se třepotají větévky: březové, dubové, bukové, lipové, habrové, osikové, javorové, a mezi nimi sem tam i smrkové a jedlové. Na kamenné lavičce pod letitým dubem vedle stejně vysoké a rozlehlé lípy leží dámský slamák a na kulatém stolku na terase čeká pálenka rozlitá do dvou číšek a rozevřená knížka. Listuje si v ní horký vánek. Martinovi pod rukama hrčí sekačka a rozlévá kolem sebe vůni posečené trávy. Aurora má v ruce zahradnické nůžky a stříhá trsy přerůstající dekorativní kameny. Kameny jsou všude. Malé, střední, velké, kyklopské. Položené v trávě, nedbale nav ršené 7

na sobě, cíleně zakomponované do plotů, do zídky, jež odděluje zahradu od prázdné koňské pastviny, do schodiště vedoucího na terasu domu, do kulatého venkovního ohniště, a ty ploché jako deska jsou zdánlivě ledabyle pohozené v trávě mezi stromy a po vyšlapaných pěšinách ztrácejících se v lese. Martin chce mít kolem sebe jen kámen a dřevo, ale od té doby, co u něj přespává Aurora, přemýšlí o tom, že zasadí růže: růžové a bílé keříky, a před dřevěné sloupy na terase rudé popínavky. Aurora je vetřelec, objevila se v horách s prvním letošním rozvitým lipovým květem a změnila všechno. U Martina vysoko na stráni i níže ve vesnici. Vnesla sem svěží energii. Zamíchala kartami, rozvířila stojatou zahnívající vodu, rozprášila zatuchlé letité nánosy. Nepatří sem, ze dne na den může zase odejít, ale Linda si přeje, aby zůstala co nejdéle. Ona sama, Martin a zdejší kluci, kteří se scházejí u jejího sportovního červeného porsche zaparkovaného před hospodou jako indiáni u svého totemu, si ji chovají jako v bavlnce. Toho teplého červnového podvečera nejdřív zaskřípěly brzdy, před hospodou se zvířila vlna prachu a Aurora najednou stála na prahu na svých štíhlých opálených nohou. Sundala si sluneční brýle a rozhlížela se po lokále, zatímco slunce za jejími zády pomalu klesalo k jednomu z okolo stojících horských vrcholků. Chlapi 8

pořád dokola rozebírali neověřenou informaci, která každou vteřinou divočela víc a víc, že se do zdejších hor zatoulal na svých migračních cestách los, a hádali se o to, jestli byl spatřen dole v mokřinách anebo o dva kopce dál, jestli měl parohy anebo neměl, jestli byly bidlovité či lopatovité, jestli to byl samec nebo samice, jestli to nakonec nebyl přerostlý srnec a jestli to vůbec není výmysl, šálení – něco jako fata morgána. Správce lesní obory, který přišel na jedno pivo jako obyčejně a přisedl si k Martinovi, celou při ukončil ráznou větou, že je to celé naprostý nesmysl, a následnou přednáškou o životě losů, kteří v těchto končinách dávno nežijí, a konečným shrnutím, že pravděpodobnost, že by se sem los zatoulal, je mizivá, i když ne zcela nemožná. Chlapi ho se zájmem poslouchali, pocítili obdiv k obrovskému lesnímu zvířeti velkému skoro jako kůň, které nežije ve stádech, ale samotářským způsobem života a jen v období říje si hledá samici, s kterou pobude pár dní, pak si najde jinou, a pak zase jinou. Žádná vlčí monogamie a věrnost. Když správce obory odešel, chlapi chvíli seděli jako zařezaní, ale brzy se vrátili do bezprostředního okamžiku, než vstoupil dovnitř, a znovu se začali hádat o něčem, co bylo důkladně a srozumitelně vyvráceno. Scházelo málo a poprali by se, ale jakmile se ve dveřích objevila Aurora, losí obraz vybledl do ztracena, chlapi 9

se nahrnuli k oknům a hvízdali s očima vyvalenýma na luxusní červený sporťák. Jen Linda a Martin zůstali v klidu. Ty dva už nic nepřekvapí: tíha jejich minulosti se jich drží jako klíště a zkresluje vnímání světa okolo, zplošťuje trojrozměrný svět na dvourozměrný, obírá ho o spontánní vřelost, emoce a zvědavost lidem vlastní. Aurora nečekaným letním pobytem u Martina zaplňuje pomyslnou hlubokou rokli zející mezi ním a ostatními. Zdejší usedlíci měli za to, že bývalý filharmonik do hor nepatří, že se k horalům nehodí, že je jiný, že tady stejně dlouho nevydrží, ale po těch letech si to tady bez Martina už nikdo nedovede představit. Oddal se horské samotě a dovolil si mít vedle sebe jen jednu živou bytost – koně. Dokud hnědák jménem Baron žil, Martin na něm jezdil po okolních kopcích a na zpáteční cestě domů se stavoval na jedno pivo u Lindy v hospodě. Ráda je pozorovala. Skrz otevřené okno se dovnitř k Martinovi nakláněla koňská hlava a třepotala hřívou. Martin má své místo v rohu u stolu pro dva, na které si nikdo jiný nesedá. Ani teď, když musel nechat Barona utratit a přestal do hospody cho dit. Chlapi z maringotky, s kterými pracuje v lese, na něho nedají dopustit a chlapi z vesnice si ho oblíbili – nemluví, neškodí, za ženskýma jim nechodí, i když mu ze začátku nadbíhaly, jak se dalo. V Martinovi je něco, 10

čemu se z ženského pohledu nedá odolat, ale on si opačného pohlaví nevšímá. Až na Auroru, u které udělal výjimku, poskytl jí dočasný azyl a ona přespává u něj v podkroví. Od prvního dne, co se sem jako dobrovolný vyhnanec přistěhoval, začal na svém koupeném pozemku chráněném ze dvou stran ohrazenou daňčí a mufloní oborou stavět dřevěnici, stáj a ohradu pro koně. Žije ve svahu nad vesnicí poustevnickým životem, jako nějaký zapomenutý šlechtic s duší indiána. Ženské mají za to, že s každým rokem zraje jako víno. Letos mu bylo čtyřicet osm let. Obklopuje ho zvláštní aureola smutku a nepřístupnosti, kterou od něho skoro každá touží odfouknout, jen kdyby dostala šanci. Martin si vystačí sám se sebou, nemá ani mobil, ani počítač, ani televizi. Je osobitý, trochu zakletý. Po tragédii, která ho potkala, žije tak, jak dokáže. Když ho nějaká žena se zájmem sleduje a on si toho všimne, nasadí nepřátelský výraz starého muflona s obrovskými toulci, jenž uzavírá mufloní tlupu pohybující se po strmých svazích obory, ale přitom si od ní udržuje jistý odstup. Všichni vědí, co se stalo, ale nikdo se ho neptá, jak sám se sebou vydrží. To, že se sám odsoudil k životu v horách a lidskou společnost si dávkuje po kapkách, ho vyneslo na piedestal zdejších dávných nepolapitelných zbojníků. 11

U dubového stolu v přízemí dřevěnice sedává sám. Na stěně přímo nad stolem visí zarámovaná fotografie, na níž je zvěčněna jeho nebožka – v rozevlátých vlasech má orlí brko. Směje se jako Buddha, a kdyby ten obraz měl zvuk, byl by to hlučný smích, rozhýkaný a divoký. Sedával tam s ní dny, měsíce, roky sám, jako kdyby urputně čekal, až obživne a přisedne si k němu, ale toto léto trůní naproti němu Aurora a ta, když na to přijde, dovede zabrat místa za několik lidí. Teď jsou venku a motají se vůní posečené trávy. Polední slunce pálí, vyžírá Auroře z vlasů oříškový odstín. Martin jí nasazuje na hlavu slamák, ona se tomu směje. Nevšimli si Lindy a ona je nechce rušit – toto jejich nedefinovatelné soužití jí připadá jako sledovat film z továrny na sny a občas si v něm taky zahrát. Linda do kina ve městě nejezdí: není s kým. Ve výčepu televize běží nonstop, většinou bez zvuku, ale i tak ji chlapi sledují. U sebe nahoře v pokoji má notebook. Připojení k internetu. Online berličku, o kterou se opírá, když na ni dolehne bezútěšná osamělost. Rozhlíží se na Martinově samotě a žasne. Nepamatuje si, že by někdy uzrálo tolik ostružin jako letos. Jsou šťavnaté, sladké a obrovské. Stačí se jich lehce dotknout a samy od sebe padají do bandasky, kterou teď v létě nosí

neustále při sobě. Když byla malá, chodila na ostružiny s mámou. Toto nevyzpytatelné léto je sbírá s Aurorou.

/2 Aurora si myslí, že Martin nezapadá mezi ostatní, že vyčnívá jako jeho nos z osmahnutého a větry ošlehaného obličeje, ze spousty ostře řezaných vrásek. Jsou tak hluboké, že když je schválně prsty vypne, objeví se bílé zažrané proužky. Slunce do nich nikdy nepronikne, i když Martin miluje sluneční žár a na rozdíl od Aurory se mu nevyhýbá ani za nejparnějšího letního poledne. Vrásky a ostře řezané rysy dodávají jeho obličeji přísnost, vážnost a mužný sebevědomý vzhled. Martin mluví málo a nerad. A když mluví někdo jiný, tak netuší, jestli Martin poslouchá anebo ne. Z Prahy vyjela nazdařbůh a hned první den to zapíchla v kraji, kde lišky dávají dobrou noc. V hospodě se ptala na nocleh, ale místo odpovědi jí začali objednávat pití. Soused sousedovi přinesl sklenici tmavého borovicového medu a jí se vybavily vzpomínky na dětství, na každoroční prázdniny u babičky a dědy. Zatoužila dávat si ho kvanta do čaje a mazat v silné vrstvě na chleba.