Budovatelé státu Příběhy osobností, které ovlivnily vznik Československa Petr Zídek a kol. Jana Čechurová, Dagmar Hájková, Jan Hálek, Zdeněk Hazdra, Libor Jůn, Michal Kolář, Milan Kšiňan, Radovan Lovčí, Martina Lustigová, Pavel Marek, Antoine Marès, Martin Nekola, Jiří Noha, Michal Pehr, Jiří Pernes, Zdeněk Pousta, Jaroslav Rokoský, Petr Sýkora, Josef Tomeš, Dalibor Vácha, Aleš Vyskočil, Marek Waic, Petr Zídek
knižní klub
budovatele_statu.indd 3
05.11.2018 13:42:30
© 2018 MAFRA, a. s. Copyright a zdroje fotografií jsou uvedeny na konci knihy. ISBN 978-80-242-6230-7
budovatele_statu.indd 4
05.11.2018 13:42:30
Obsah
9 Úvod 11 Virtuos politického kompromisu – Antonín Švehla 16 Charismatický snílek premiérem – Karel Kramář 21 Revolucionář ve službách kontinuity – Alois Rašín 26 Kněz u zrodu republiky – Isidor Zahradník 31 Tribun lidu, který se nechal unést – František Soukup 36 Slovák s českou duší – Vavro Šrobár 41 Náš člověk ve Vídni – Vlastimil Tusar 46 Šedá eminence na výsluní – Přemysl Šámal 51 Muž 28. října, který zemřel v base – Jiří Stříbrný 56 Tvůrce „československého zázraku“ – Edvard Beneš 62 Spisovatel generálem – Rudolf Medek 67 Průkopník samostatnosti – Antonín Kalina 73 Okouzlující hvězdář, letec a diplomat – Milan Rastislav Štefánik 78 Generalissimus sokolského vojska – Josef Scheiner 84 Muž 29. října – Viktor Dyk 89 Vicekonzul ve službách Maffie – Bedřich Štěpánek 94 Spolehlivý emisar za velkou louží – Vojta Beneš 100 Vůdce převratu v Brně – Adolf Stránský 105 Zakladatelka Červeného kříže – Alice Masaryková 110 Antimilitarista ministrem obrany – Václav Klofáč 115 První Slovák premiérem – Milan Hodža 120 Monsignore politikem – Jan Šrámek 125 Úředník pro kritické chvíle – Jan Černý 130 Novinář, odbojář a diplomat – Cyrill Dušek 135 Konzervativní velkostatkář – Karel Prášek 140 Básník inspektorem branné moci – Josef Svatopluk Machar 145 Ombudsman katolíků v první vládě – Mořic Hruban 150 Autor první československé ústavy – Alfred Meissner 155 Feministka, jež psala Hitlerovi – Františka Plamínková 160 Advokát rozčarovaný z politiky – Jaroslav Budínský
budovatele_statu.indd 5
05.11.2018 13:42:30
165 Moderní husitský hejtman – František Udržal 170 Matador českého socialismu ve Spojených státech – Josef Martínek 175 Ministr, který dovolil sundat kříž – Gustav Habrman 181 Zásadový ministr financí – Karel Engliš 186 Mlynář z Hané, jenž se stal bankéřem – Kuneš Sonntag 191 „Jednooký hrdina Žižkovy slávy“ – Jan Syrový 196 První Masarykův osobní tajemník – Jaroslav Císař 202 Železný předseda sněmovny – František Tomášek 207 Sedlák kavalír z Jičínska – Bohumír Bradáč 212 Poslankyně, která si nebrala servítky – Fráňa Zemínová 217 Premiér, jenž se do funkcí nedral – Jan Malypetr 222 Čech v americkém Kongresu – Adolph J. Sabath 227 Agrárník, který se cítil nedoceněn – František Staněk 233 Odbojář, který se rozešel s Hradem – Lev Borský 238 Soudruh diplomat – Zdeněk Fierlinger 243 Tribun selského lidu – Josef Vraný 248 Bankéř vlastenec – Jaroslav Preiss 253 Rytíř fejetonu – Karel Horký 259 Malíř, jenž seznámil Beneše se Štefánikem – Ludvík Strimpl 264 Sociální demokrat na druhé straně chaosu – Rudolf Bechyně 270 Právník, jenž zanevřel na Čechy – Karel Pergler 276 Kněz odsouzený k smrti – Jozef Tiso 281 Rudý princ – Maximilian Lobkowicz 286 Druhý muž třetí republiky – Josef David 291 Masarykův tajný posel – Emanuel Voska 297 Stvořitel svého státu – Tomáš Garrigue Masaryk 305 Autoři 310 Jmenný rejstřík 318 Zdroje fotografií
budovatele_statu.indd 6
05.11.2018 13:42:30
Úvod Sté výročí vzniku Československé republiky si Lidové noviny připomněly – kromě jiného – rozsáhlým seriálem Budovatelé státu, jenž si od října 2017 do konce roku 2018 našel místo na poslední straně pondělního vydání. Příběhy osobností, které ovlivnily vznik Československa, se setkaly s živým ohlasem čtenářů, kteří se často ptali, zda seriál vyjde i souborně. Rozhodli jsme se proto uspořádat knižní vydání, které právě držíte v ruce. Budovatelé státu v knižní podobě zahrnují životní příběhy 56 lidí, kteří hráli důležitou roli při vzniku samostatného státu nebo v prvních letech jeho existence. Ambicí projektu bylo přinést portréty nejen všeobecně známých a dodnes oslavovaných otců zakladatelů Československa, ale i osob neprávem zapomenutých. Vedle Masaryka, Beneše, Štefánika, Kramáře, Švehly či Rašína tu tak najdete třeba Isidora Zahradníka, kněze, jenž jako první 28. října 1918 vyhlásil samostatnost, advokáta Jaroslava Budínského, který patřil k vůdcům převratu v Brně, nebo amerického kongresmana českého původu Adolpha J. Sabatha, jenž ve prospěch československé věci významně ovlivnil prezidenta Wilsona. Nechtěli jsme se omezovat jen na osobnosti bez poskvrny – v knize proto najdete také třeba Zdeňka Fierlingera, jenž byl jedním z nejodvážnějších velitelů československých legií a později zhanobil své jméno spoluprací s komunisty, nebo Jozefa Tisa, jenž ve 20. letech prováděl státotvornou politiku a po druhé světové válce byl odsouzen k smrti a popraven za zločiny, které spáchal v čele slovenského státu. Téměř každý bude asi v publikaci někoho důležitého postrádat. Určitě by zde mohlo být více legionářů či Slováků. Výběr byl nutně subjektivní a hlavně ovlivněný praktickými důvody. Ne ke každé významné osobnosti se dochovalo dost pramenů, aby bylo možné její příběh zpracovat formou čtivého novinového článku. Ne každý „budovatel státu“ našel svého historika. Mnohým zřejmě přijde divné, že je v knize tak málo žen. Musíme si ale uvědomit, že ženy získaly volební právo teprve v roce 1918. Vznik státu i jeho budování za první republiky byly téměř výhradní doménou mužů. Jsou-li v knize z 56 osobností
budovatele_statu.indd 9
05.11.2018 13:42:30
10
úvod
tři ženy (tedy něco málo přes pět procent), je to ještě podstatně lepší poměr, než byl mezi poslanci Revolučního národního shromáždění, z jehož 256 členů bylo žen jen osm (tedy asi tři procenta). Kniha, v níž spojilo síly 23 renomovaných historiček a historiků, volně navazuje na podobný projekt z let 2013/2014 nazvaný Osobnosti Lidových novin, jenž představil životní příběhy lidí, kteří v letech 1893–1989 vytvářeli nejstarší český deník. Oba projekty mají pozoruhodný průnik v osobě zakladatele „Lidovek“ a zároveň „budovatele státu“ Adolfa Stránského. Mezi budovatele státu by ostatně bylo možné zařadit i mnohé další redaktory a přispěvatele Lidových novin, jejichž redakce – o čtvrtstoletí starší než republika – byla v říjnu 1918 centrem převratu v Brně. Petr Zídek historik a redaktor Lidových novin
budovatele_statu.indd 10
05.11.2018 13:42:30
Virtuos politického kompromisu Antonín Švehla Petr Zídek Antonín Švehla (1873–1933) dominoval československé politice od vyhlášení republiky do konce 20. let. Mistr zákulisních jednání byl již pro své současníky trochu záhadou – a zůstává jí i pro dnešní historiky. Převratné události začínají většinou nenápadně. V pondělí 28. října 1918 ráno by si nikdo nepomyslel, že večer bude vyhlášen samostatný československý stát. Netušili to ani čtyři vůdci Národního výboru, kteří se někdy před devátou hodinou sešli v kanceláři předsedy agrární strany Antonína Švehly na Havlíčkově náměstí. Národní socialista Jiří Stříbrný, sociální demokrat František Soukup a národní demokrat Alois Rašín se dohodli se svým hostitelem, že se dle sobotního usnesení Národního výboru pokusí převzít Obilní ústav a pak se uvidí. Do instituce, která hrála klíčovou roli při zásobování obyvatelstva potravinami a sídlila v Paláci Lucerna, se vydali Švehla se Soukupem. Zde si nechali předvolat ředitele Schwarze, kterému Švehla oznámil, že Obilní ústav přebírá Národní výbor, aby svolal personál. K němu pak pronesl krátký projev: „Prohlašuji vám, že správa tohoto podniku přechází z bývalé rakouské vlády na československý stát. Prohlašuji, že jste zbaveni závazku vůči rakouské vládě, a beru vás do slibu. Kdo nechce, nemusí.“ Přísahu zatím neexistujícímu státu prý složili s jednou výjimkou všichni úředníci. Zatímco Švehla se Soukupem jednali v Lucerně, byla na vývěsce Národní politiky uveřejněna zpráva o nótě, kterou rakousko-uherský ministr zahraničí Gyula Andrássy upřesňoval podmínky, za kterých je monarchie ochotna uzavřít mírovou dohodu. Čtenáři si nótu mylně vyložili jako okamžitou kapitulaci Rakouska. V centru Prahy se začaly
budovatele_statu.indd 11
05.11.2018 13:42:30
12
virtuos politického kompromisu „Měli jsme všichni jedinou myšlenku: klid, aby nebylo krveprolití.“ Antonín Švehla (nedatovaný snímek z 20. let).
srocovat jásající davy. V této atmosféře se pak Švehla se Soukupem přesunuli do Obecního domu, kde sídlil Národní výbor. Spolu s Rašínem a Stříbrným se dohodli, že vydají zákon o zřízení samostatného státu. Starostu Sokola Josefa Scheinera pověřili, aby začal organizovat brannou moc a učinil opatření k zabrání zemského vojenského velitelství. Sami se vydali – již automobilem, který jim poskytl policejní ředitel Bienert – na Malostranské náměstí, kde sídlilo místodržitelství. Místodržitel Max Coudenhove odjel ráno do Vídně, takže deputaci přijal viceprezident, Čech Jan Kosina. Tomu Švehla řekl, že Národní výbor v zájmu udržení pořádku přebírá správu země a aby místodržitelství dále řídil jeho jménem. „Se zřetelem na situaci je odpor celkem bez vyhlídky na úspěch,“ rezignovaně telegrafoval Kosina do Vídně. Podobně převzali „muži 28. října“ nedalekou Zemskou správní komisi, která nahrazovala rozpuštěný zemský sněm. „Měli jsme všichni jedinou myšlenku: klid, aby nebylo krveprolití, a uvažovali jsme, co vše musíme dělat, aby se nic nestalo,“ vzpomínal na 28. říjen později Švehla. Hlavně díky jeho prozíravosti se převrat
budovatele_statu.indd 12
05.11.2018 13:42:30
antonín švehla
13
obešel bez násilí. Do ulic nechal poslat kapely, aby lidi vybili nadšení zpěvem vlasteneckých písní, a důvěrníky, kteří odrazovali davy od zesměšňování a ponižování rakouských (národnostně především maďarských) vojáků, kteří mohli převrat snadno potlačit. A večer vyslal do pražských divadel agitátory, kteří publikum seznámili s vývojem situace.
Venkov jedna rodina Kdo byl muž, který tak prozíravě řídil převrat v říjnu 1918 a pak vládl deset let československé politice? Narodil se v početné selské rodině, kde politika byla již tradicí. Jeho otec Antonín Švehla starší (1837–1900), který hospodařil asi na 70 hektarech v přípražské Hostivaři, byl dlouholetým starostou své obce a také zakládajícím členem agrárního hnutí. Antonínu Švehlovi mladšímu se na rozdíl od několika sourozenců nedostalo formálního vzdělání. Vystudoval jen čtyři ročníky gymnázia a již od 14 let pracoval v rodinném mlýně a pekárně. Po otcově smrti převzal statek, ale politická činnost jej brzy pohltila tak, že starost o hospodářství připadla z velké části na manželku Bohumilu, kterou si vzal v roce 1899 a s níž měl dvě děti. To, že na sklonku monarchie byli agrárníci nejsilnější českou politickou stranou, byla do značné míry zásluha Antonína Švehly. Právě hostivařský sedlák prosadil, že se strana, která původně zastupovala hlavně velkostatkáře, bude orientovat pod heslem „venkov jedna rodina“ na střední a malé rolníky. Švehla nebyl charismatický řečník ani nevládl brilantním perem. Jeho hlavní politickou devízou byla schopnost jednat s lidmi, dobře odhadovat jejich slabé a silné stránky a získávat je na svou stranu. Brzy také pochopil, že moderní politická strana potřebuje svůj tisk – v roce 1906 proto založil deník Venkov. O tři roky později se ve svých 36 letech stal předsedou agrární strany. Zůstal jím až do smrti o téměř 25 let později. „První ve straně jest Švehla, pak dlouho nepřijde nikdo, než přijdou teprve jiní. Co míní Švehla, co řekne Švehla a jak rozhodne Švehla, na to čeká celá strana jako na evangelium, beze Švehly žádné důležitější otázky se nerozhodne,“ popsal Švehlovu pozici prvorepublikový ministr financí Cyril Horáček. Švehla nekandidoval v roce 1907 do říšské rady, ale o rok později do českého zemského sněmu. „Myslím, že nejlepším místem k našemu
budovatele_statu.indd 13
05.11.2018 13:42:30
14
virtuos politického kompromisu
uplatnění je Praha, nikoliv Vídeň. Tam nejsem ničím. Tady můžeme být vším,“ komentoval své rozhodnutí, které mohlo být ale ovlivněno také jeho slabou znalostí němčiny. V roce 1912 se stal předsedou svazu českých poslanců v zemském sněmu.
Oportunistou od kolébky Za světové války prováděl Švehla opatrnou politiku dvou želízek v ohni. Navenek byl zcela loajální k habsburské monarchii, ale ve skrytu byl v kontaktu s odbojovou Maffií. Její ilegální list se tiskl s vědomím Švehly v tiskárně agrárního tiskového družstva. Švehla také vyslal do zahraničí za Masarykem agrárního poslance Josefa Düricha, který se ale nakonec v zahraničním odboji zdiskreditoval svým nekritickým obdivem k ruské monarchii. „Kdyby byli vo mně řekli, že jsem byl oportunistou, to by měli úplný recht – já byl oportunistou už v kolébce,“ komentoval v roce 1924 Švehla svou politiku za války v rozhovoru s Janem Masarykem. Podle původní dohody, kterou učinili domácí a exiloví politici na konci října 1918 v Ženevě, se měl Švehla stát ministrem zemědělství. Nakonec ale prosadil, že zaujal mnohem důležitější post ministra vnitra. Vzhledem k tomu, že premiér Karel Kramář odjel již v polovině ledna 1919 na mírovou konferenci do Paříže, stal se Švehla klíčovou osobností vlády. A zůstal jí až do roku 1927, kdy jej z aktivní politiky vyřadila těžká nemoc. Pozici agrární strany, která měla již před válkou 91 000 členů v 2 500 místních organizacích, upevnila pozemková reforma. Při parcelaci velkostatků byli posíleni především střední rolníci, tvořící jádro strany. Pozemkový úřad, který reformu prováděl, byl stejně jako ministerstvo zemědělství po celou první republiku v rukou agrární strany (od roku 1922 se oficiálně jmenovala Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu). Švehla byl architektem rudozelené koalice agrárníků se sociálními demokraty a národními socialisty, která v červenci 1919 vystřídala všenárodní koalici. Významně ovlivnil podobu provorepublikové ústavy přijaté v únoru 1920. Švehlovým dítětem se také stala neformální, ale o to důležitější instituce, tzv. Pětka. Rozkol v sociální demokracii způsobil na podzim 1920 pád vlády Vlastimila Tusara a turbulentní situaci dostala za úkol vyřešit úřednická vláda Jana Černého. O podstatných věcech pak v zákulisí rozhodovali předáci pěti hlavních stran: agrárník
budovatele_statu.indd 14
05.11.2018 13:42:31
antonín švehla
15
Švehla, národní demokrat Rašín, národní socialista Stříbrný, sociální demokrat Bechyně a lidovec Šrámek. Švehla prosadil, že o jednáních se nevedly zápisy, Pětka jednala zcela diskrétně a to, na čem se usnesla, vzápětí vláda provedla nebo poslanci odhlasovali. Přestože byla spjatá s úřednickou vládou, fungovala tato „nejspornější instituce československé politiky“, jak ji nazval Ferdinand Peroutka, označovaná pak podle počtu koaličních předáků také Šestkou či Sedmičkou, až do roku 1938.
Politika je krásná Antonín Švehla vedl od října 1922 do března 1926 dvě vlády všenárodní koalice a po krátkém intermezzu druhé úřednické vlády Jana Černého od října 1926 do února 1929 vládu tzv. panské koalice, tedy nesocialistických stran, do níž vstoupili i zástupci českých Němců. Od konce roku 1927 byl však Švehla nemocný, a tak vládu fakticky vedl předseda lidové strany Jan Šrámek. I jako premiér byl Švehla diskrétní politik. Na veřejnosti téměř nevystupoval, a to ani během volební kampaně. Do novin nepsal a rozhovory až na řídké výjimky neposkytoval. Jeho skromnost hraničila s obsesí. Když prezident Masaryk dopsal své paměti na válku Světová revoluce, dal je číst Švehlovi. A ten jej požádal, aby ho nelíčil jako vůdčího politika, kterým za války bezpochyby byl. Masaryk mu vyhověl a část zmínek o něm prostě vyškrtl. O Švehlovi jeho současníci mnoho nevěděli a většina tehdejších Čechů by ho možná ani nepoznala. A kdo chce dnes o Švehlovi psát, stojí před těžkým úkolem: zatímco po Masarykovi či Benešovi nám zbyly obrovské archivy, Švehla po sobě zanechal tři archivní krabice, v nichž nenajdeme téměř nic osobního. V září 1933 se Švehla svěřil Karlu Čapkovi: „Politika je krásná, ale ze všech nejkrásnější, člověče, je politika československá. Protože je tak těžká.“ Za několik měsíců Švehla zemřel. Do dějin vstoupil jako politik, který se dokázal dohodnout se všemi. A jako státník, který uměl zájem státu nadřadit nad zájem své strany.
budovatele_statu.indd 15
05.11.2018 13:42:31
Charismatický snílek premiérem Karel Kramář Martina Lustigová Karel Kramář (1860–1937) rychle promrhal politický kapitál, který získal v roce 1916 odsouzením k smrti. V prvorepublikové politice ztělesňoval směr, který byl kritický k prezidentu Masarykovi a ministru zahraničí Benešovi. Středa 8. ledna 1919. Premiér Karel Kramář přijímá návštěvy ve své pracovně na Hradě. Kolem druhé hodiny vychází na chodbu. Tam už dlouho čeká nervózní mladík. Když vidí předsedu vlády, lehce se ukloní, z pravé kapsy vytáhne revolver a vystřelí. Ze vzdálenosti jednoho metru nemůže minout. Přesto premiér vyvázne bez zranění. Život mu zachraňuje souhra náhod: má na sobě těžký zimník, kulka prochází náprsní taškou, ve které je kromě peněz i několik složených listin, a odráží se od přezky šlí. I tak se ale ještě dlouho bude vtipkovat o Kramářově nadité peněžence, která mu zachránila život. Pracovnu premiér opouští v doprovodu malíře Karla Langera: „Odstrčil jsem ministerského předsedu na dveře a ve strachu, aby útočník znovu nevystřelil, sevřel jsem ho vší silou do náručí. Vojenský sluha mu zatím vyrval revolver z ruky.“ Předsedovi vlády je jasné, s jakým štěstím atentát přežil: „Kdyby byl býval podniknut v mé pracovně, byl by se asi podařil.“ Útočník Alois Josef Šťastný je zadržen, Kramář se zastaví doma a odpoledne pak řídí jednání vlády: „Já to odnesl jen nervovým otřesem, ale těm otřesům jsem dávno zvyklý.“ Ferdinand Peroutka poznamenal, že premiér dosud neřekl a neudělal nic, za co by mohl být nenáviděn: „Ale byl ministerským předsedou a tím se útočník patrně cítil nějak utlačován. Je marné snažit se pochopit tento čin po rozumové stránce.“ Šťastný byl za zločin nedokonané
budovatele_statu.indd 16
05.11.2018 13:42:31
karel kramář
17
Hořký návrat z mírové konference. Karel Kramář (vlevo) spolu se svým nástupcem na postu předsedy vlády Vlastimilem Tusarem (uprostřed), pražská Národní třída, 27. září 1919.
úkladné vraždy odsouzen k osmi letům vězení, již v roce 1920 byl ale omilostněn.
Ješitné „Dítě“ První československý premiér byl charismatickým politikem. „Vynikal osobním kouzlem, jemuž téměř nikdo neodolal,“ napsal o něm francouzský historik Ernest Denis. Kramář měl řečnické nadání, které umocňoval jeho zvučný hlas. Byl také nesmírně sebevědomý, možná až ješitný. Když za ním přišla delegace stranických kolegyň, které žádaly, aby na kandidátkách Kramářovy národní demokracie bylo zastoupeno více žen, a strana tak oslovila více voliček, reagoval: „Ale dámy, vždyť přece ženy na té kandidátní listině volí především – mne.“ Vzdělaný Kramář vstoupil do politiky v rámci realistické skupiny v mladočeské straně po boku Tomáše G. Masaryka. Tomu se tehdy říkalo Pastýř, o deset let mladšímu Kramářovi Dítě. Zatímco Masaryk se brzy s mladočechy rozešel, Kramář se stal jejich vůdčí postavou a politikem „na plný úvazek“, což mu umožnily rodinné finance. Vztah obou
budovatele_statu.indd 17
05.11.2018 13:42:31
18
charismatický snílek premiérem
mužů se pak na dlouhá léta omezil spíše na formality. Spolupracovat začali zase na chvíli až při budování československého státu. Podle Kramáře měl Masaryk coby prezident hrát spíše symbolickou roli, aniž by se výrazněji vměšoval do každodenní politiky. Vadilo mu také, když se prezident otevřeně vyjadřoval například k zahraničním otázkám: „Zůstaňte trochu nad vodami, zvykněte si, že jste prezident, že nemusíte už do všeho mluvit, že je daleko lépe, řeknete-li své mínění mně, vládě nebo svým přátelům, důvěrně, přátelsky – než novinářům do novin.“ Po celou dobu první republiky panovalo mezi oběma politiky značné napětí. Poprvé byl Kramář zvolen poslancem v roce 1891, už v roce 1897 se stal druhým, později i prvním místopředsedou poslanecké sněmovny říšské rady. Brzy se také stal lídrem mladočeské strany. Na vrchol popularity se dostal za první světové války. Rakouským úřadům vadily Kramářovy styky se zahraničními (nepřátelskými) představiteli, vinily ho ze šíření protirakouských nálad nebo z toho, že mařil projev loajality českých politiků. Byl obžalován ze zločinu velezrady a zločinu proti branné moci státu a v červnu 1916 byl odsouzen k trestu smrti. Proces s Kramářem a jeho druhy, jak se tehdy říkalo, byl chápán jako proces s celým českým národem. Kramář věznění snášel velmi těžce. Podle svých slov cítil „nevýslovně hluboké ponížení“, že ho „hodí do smradlavé cely jako sprostého vraha nebo zloděje“. Neustále si na něco stěžoval – na jídlo, zimu, průvan, nepohodlný nábytek. Jeho spoluvězeň Alois Rašín k měsícům v cele poznamenal: „Neklesnout do špíny, čistě žít, nepoddat se, nesestoupit na nižší stupeň kultury, to je ten strašný zápas, který inteligentní člověk prodělává ve vězení.“ Začátek července 1917 přinesl politickým vězňům amnestii. Triumfální návrat z vězení učinil z Kramáře skutečného „vůdce národa“, ověnčeného aureolou mučedníka. Jeho popularita rostla. Během slavnostního přivítání na Žofíně k němu výstižně pronesl novinář Jan Herben: „Když jste byl odvážen, patřil jste jedné straně. Když jste nyní přijel, patříte celému národu.“ Koncem října 1918 odjela delegace domácích politiků vedená Kramářem do Ženevy na konzultace s představiteli zahraniční akce. Probírali, kdo bude prezidentem nebo jaké bude složení první vlády. Domácí události ale nabraly rychlejší spád, než účastníci ženevských jednání očekávali. Vracející se politikové byli zaskočeni, že se hlavní věci už udály – bez nich.
budovatele_statu.indd 18
05.11.2018 13:42:31
karel kramář
19
Přestože tedy nepatřil mezi „muže 28. října“, byl Kramář v době vzniku republiky stále nejvýraznější osobností domácí politiky. Jeho vládu všenárodní koalice zvolilo na své první schůzi v listopadu 1918 Revoluční národní shromáždění. „Volba provedena aklamací,“ psaly tehdy Národní listy. Vedle Kramářovy státoprávní (později národní) demokracie v ní zasedli agrárníci, socialisté, sociální demokraté, lidovci a zástupci Slováků. V parlamentu vlastně neměla opozici. Premiérem ale Kramář nezůstal dlouho. V komunálních volbách v červnu 1919 uspěly socialistické strany, Kramářova národní demokracie skončila z vládních stran poslední. „Nové rozvrstvení politických sil a stran, způsobené volbami, přivedlo rekonstrukci vlády,“ napsal v červenci 1919 Kramářovi prezident Masaryk. Vedení své vlády se Kramář navíc moc dlouho nevěnoval. V lednu 1919 totiž odjel v čele československé delegace na pařížskou mírovou konferenci. Těšil se, že se bude pohybovat mezi světovými státníky, kam podle svého mínění patřil. Čekal ho ale tvrdý střet s realitou. Velmi kriticky tehdejšího premiéra zhodnotil „jeho“ ministr zahraničí Edvard Beneš, který napsal Masarykovi: „Kramář: naprosto nemožný. Dělá zde zle, nemá smyslu pro význam náš, své osoby, naši úlohu, atd.“ Kramář totiž kolem sebe pořád viděl věhlas „vůdce národa“, ten ale doma odezníval a v Paříži neznamenal vůbec nic. Svou činnost na mírové konferenci do značné míry podřizoval plánu prosadit ozbrojenou intervenci, jež by svrhla bolševickou vládu v Rusku. Jenže pro takový nápad nenacházel podporu. Zatímco do Paříže Kramář odjížděl jako oblíbený politik a premiér, v září 1919 se vrátil jako nepochopený předseda své národnědemokratické strany a řadový poslanec, jímž ostatně zůstal až do konce svého života. Marně snil o prezidentském úřadě. Ztrátu významného postavení si ale zavinil sám také tím, že svým odjezdem uvolnil místo jiným politikům a nevěnoval se domácím problémům.
Pravdou třeba proti všem V pozadí Kramářových ruských a slovanských vizí stála jeho manželka – Ruska Naděžda Nikolajevna. Z říše snů je například předválečný plán na vznik mohutné slovanské federace, jejíž hranice Kramář rýsoval bez ohledu na ambice dotčených národů. A slovanskou politiku neopustil ani po válce, viděl v ní „jedinou záchranu míru“. Tyto
budovatele_statu.indd 19
05.11.2018 13:42:31
20
charismatický snílek premiérem
představy se ovšem pohybovaly v rovině utopie. Kramář ale také nepřestával varovat před bolševickou vládou a jejím šířením, odmítal snahy o navázání diplomatických styků se Sovětským svazem, a když byly navázány, komentoval to v roce 1934 slovy: „Slovanská zrada je dokonána, spáchán je největší zločin slovanský.“ Věřil, že bolševická vláda padne a místo ní nastoupí demokratické Rusko. I proto u manželů Kramářových měli vždy otevřené dveře zástupci protibolševické emigrace. „Pravdou třeba proti všem.“ Heslo z balkonu Kramářovy pražské vily, jíž se pro majitelův vztah s Masarykem svého času přezdívalo „vzdorohrad“, prvního československého premiéra dobře vystihuje. Málokterý politik dokázal jít za svými sny bez ohledu na to, co to přinese jemu nebo jeho politické straně, jako právě Karel Kramář. Snaha prosadit intervenci proti bolševikům Kramářovi výrazně ubrala na popularitě. Když šel podle svého přesvědčení za „národní věcí“, upozaďoval dílčí stranické nebo své vlastní zájmy. Za první republiky kritizoval přebujelou moc politických stran nebo existenci přísně vázaných kandidátních listin, ve kterých viděl „násilí nad svobodou volby, nad svobodou občanskou volit lidi své důvěry“. V republice podle něj vznikla „oligarchie několika lidí ve vedení stran“. Vadila mu i rozdrobenost politické scény. Kramářovi národní demokraté za první republiky působili ve vládě i v opozici. Jejich volební zisky (mezi 4 a 6,3 procenta) ovšem nebyly zrovna závratné, a strana proto nemohla hrát tak významnou roli, jak by si její lídr přál. Od poloviny 30. let pak s dalšími stranami vystupovali pod značkou Národního sjednocení. Sám Kramář se stal symbolem protihradní politiky. Stárnoucí Karel Kramář už nesehrál v pozdější prvorepublikové politice výraznější roli. Stal se z něj zahořklý člověk trpící tím, že ho jeho národ nechápe. V obecném povědomí ho dnes připomíná rezidence premiérů a mezi znalci růží odrůda nesoucí jeho jméno, kterou šlechtitel Jan Böhm představil v roce Kramářova úmrtí (1937).
budovatele_statu.indd 20
05.11.2018 13:42:31
Jmenný rejstřík
Adamsová J. 272
Blaskowitz Johannes 195
Albert Eduard 142
Boettinger Hugo 260
Alexandr I. Karadjordjević 67, 71
Böhm Jan 20
Andrássy Gyula 11, 32, 36
Borský Lev 233–237
D’Annunzio Gabriel 76
Bořek-Dohalský František 282
Ashton-Gwatkin Arthur 153
Bořek-Dohalský Zdeněk 205, 206 Bradáč Bohumír 139, 207–211, 219, 220
Badeni Kazimír 167
Bradáčová Anna 211
Baráčkem-Jacquier Pavel 43
Bradley Preston 109
Batthyány Vilmos 278
Bráf Albín 183
Beck Max 137
Bráf Viktor 283
Bechyně Rudolf 15, 124, 178, 264–269
Braunerová Zdeňka 132
Bechyně Zdeněk 268
Briand Aristid 57, 58
Bechyňová (Hyánková) Františka 265
Brožík Václav 33
Bechyňová Jarmila 269
Březina Otokar 173
Beneš Edvard 9, 15, 19, 25, 30, 39, 40,
Budínský Jaroslav 100, 127, 160–164
43, 46, 48, 53, 55, 56–61, 66, 72, 75–77, 84, 87, 88, 90, 92–94, 96,
Cadorno Luigi 76
109, 111, 115, 118, 119, 124, 129, 133,
Carroll Lewis 196, 200
145, 147, 154, 159, 168, 174, 179, 188,
Císař Jaroslav 196–201
193, 194, 199, 206, 219–221, 226,
Císař Rudolf 198
230, 233, 235, 236, 238, 240, 242,
Císařová (Jiránková) Antonína 200
243, 246, 247, 253–257, 259–263,
Císařová Božena 198
267, 268, 270, 274, 277, 278, 284,
Clemenceau Georges 59
286, 289, 290, 294, 299, 300, 301
Coburg, princ 118
Beneš Vojta 94–99, 268
Coudenhove Max 12, 36
Benešová Hana 60, 109, 134, 241, 261,
Crane Charles Richard 225
263 Beran Rudolf 247
Čapek Karel 15, 66, 104, 257
Bienert Richard 12
Čeček Stanislav 62, 65
Bielek Ivan 271
Čech Svatopluk 142
Bílek Rudolf 90
Čepička Alexej 146
budovatele_statu.indd 310
05.11.2018 13:42:58
311
Černý Jan 14, 15, 45, 54, 125–129, 186, 193
Fierlinger Jan 242
Černý Tomáš 47
Fierlinger Otokar 240
Černý Václav 46
Fierlinger Zdeněk 9, 146, 154,
Červený Jiří 63 Číla Mikuláš A. 195
238–242, 263 Fierlingerová (Ottahalová) Emma 238 Fierlingerová (Favre) Olga 240, 242
David Josef 286–290
Filla Emil 235
David Milan 288
Fisher Ludvík 271
Davidová (Fürstová) Marie 288
Frank Karl Hermann 221
Daxner František 271
Franke Emil 215
Denis Ernest 17, 46, 58
František Josef I. Habsburský 22, 56,
Dérer Ivan 268
111, 112, 143, 301
Dolanský Josef 220
Freund Sigmund 151
Dostálek Jan 220
Fröhlich Richard 107
Dumba Konstantin 294
Foch Ferdinand 81
Durdík Josef 202
Fuád I. 130, 133, 134
Dürich Josef 14, 253, 255, 256
Fuerst Otto 225
Dušek Bohuslav 134
Fügner Jindřich 82
Dušek Cyrill 35, 130–134 Dušek Vavřinec 131
Gaunt Guy 294
Dušková (Smolíková) Pavla 132–134
Gayer Edmund 41
Dyk Viktor 72, 84–88, 111, 138, 236,
Gebauer Jan 202
244, 301
Girsa Václav 288 Giunio Rudolf 89
Ebert Friedrich 44
Goll Jaroslav 28, 202
Ebertová Eva 142
Gottwald Klement 36, 40, 242
Eliáš Alois 221
Grégr Julius 102, 112
Engliš Karel 181–185, 189, 190
Guth-Jarkovský Jiří Stanislav 131
Engliš Karel jr. 184 Englišová Věra 184
Habrman Gustav 171, 175–180
Englišová Vlasta 184
Habrmanová Marie 177
d’Este František Ferdinand 96, 117, 293
Hácha Emil 35, 49, 109, 154, 194, 279 Hájek Jan 35
Farský Karel 29
Hálek Vítězslav 142
Ferdinanda I. Habsburský 143
Hampl Antonín 211
Feyrer Vilém 157
Harding Warren G. 90
Fiedler František 184
Hašek Jaroslav 64
Fierlinger Eugen 238
Havel Václav 66, 297
budovatele_statu.indd 311
05.11.2018 13:42:58
312
jmenný rejstřík
Havlasa Bohumil 112
Janin Maurice 77
Havlíček Borovský Karel 117
Jehlička František 280
Heidrich Arnošt 240
Jehlička Ladislav 123
Heinold Karl 125, 143, 186
Jiránek Miloš 200
Heinrich Arnošt 100
Jirásek Alois 138
Henlein Konrad 301
Jonáš Karel 246
Herben Jan 18, 244, 297 Herterich Ludwig von 260
Kalina Antonín 67–72
Hilar Karel Hugo 264
Kalina Antonín Svatopluk 68
Hitler Adolf 119, 155, 159, 194, 195, 279,
Kalinová (Wirthová) Ludmila 68
301
Kalista Zdeněk 66
Hladík, farář 263
Kalousek Josef 28
Hlinka Andrej 38, 39, 118, 119, 277,
Karel I. Habsburský 36, 110, 111, 132,
279, 280 Hodža Milan 39, 115–119, 169, 189, 194, 211, 227, 232, 263
199, 227, 251 Kašpárková Marcela 108 Kautsky Karl 203
Hodžová (Pifková) Irena 117
Kafka Bohumil 169, 260
Hora Josef 66
Kepl Rudolf 58
Horáček Cyril 13, 186
Kestřanek Paul 52
Horáková Milada 216
Klofáč Jaroslav 114
Horká Alena 255
Klofáč Václav 53–55, 90, 110–114, 146,
Horká Věra 255
212, 286
Horká (Dürichová) Emanuela 253, 255
Kmeťko Karol 270
Horký Karel 253–258, 298
Kolomenskij Nikolaj Petrovič 62
Hrdlička Aleš 271
Kolísek Alois 148
Hruban Mořic 145–149
Kollár Jan 58
Hruban Vladimír 149
Komenský Jan Amos 58
Hus Jan 33, 54, 58, 299
Kopecký František 294
Husák Otakar 233, 236
Kosina Jan 12, 127
Hussarek Max von Heinlein 165
Koudelka Joseph 172
Huyn Paul 29
Kovanda Julius 143
Hviezdoslav Pavol Országh 38
Kovtun Jiří 293, 301
Hynais Vojtěch 260
Kraemerová Helena 29 Kramář Karel 9, 14, 15–20, 24, 25, 46,
Charvát Jaroslav 43
49, 54, 59, 72, 78, 104, 111, 115, 135,
Chvalkovský František 274
143, 145, 147, 179, 186, 190, 211, 230, 248, 250, 252
Ingr Sergej 268
budovatele_statu.indd 312
Kramářová Naděžda 19
05.11.2018 13:42:58
313
Krapka Josef 265
Macharová Jiřina 142
Kratochvíl Bohuslav 285
Macharová Sylva 142
Krejčí František Václav 288
Machiavelli Niccolò 237
Krejčí Jaroslav 154
Machník František 211
Krejčí Ludvík 193, 263
Malypetr Antonín 218
Krofta Kamil 211, 263
Malypetr Jan 168, 210, 217–221, 231
Kubát, sekční šéf MV 217
Malypetr Jan (strýc) 218
Kudrna Josef 152
Malypetr Jan (syn) 219, 221
Kunz Jaroslav 104
Malypetr Jiří 219, 220
Kutnar František 169
Malypetr Josef (bratr) 218
Kvapil Jaroslav 48, 50, 140
Malypetr Josef (otec) 218
Kyjovský Jan 34
Malypetrová (Vopršalová) Božena 219 Malypetrová (Stránská) Božena 219
Laclos Choderlos de 75
Mamatey Albert 271
Lammasch Heinrich 44
Marek Ferdinand 187
Lancová Juliana 157
Mareš Bohumil 34, 35
Landová-Štychová Louisa 215
Marcha Jaroslav 190
Langer František 239
Marold Luděk 195
Langer Karel 16
Marten Miloš 132
Laušman Bohumil 268
Martínek Josef 170–174
Lenin Vladimir Iljič 76, 193, 231, 241
Masaryk Herbert 105
Lev XIII. 28, 121
Masaryk Jan 14, 57, 105, 109, 119, 239,
Linhartová Aloisie 34, 35 Lobkowicz Ferdinand Josef 283
263, 268, 284 Masaryk Garrigue Tomáš 9, 15, 17–19,
Lobkowicz Ferdinand Zdeněk 283
21, 25, 33, 36, 37, 44, 46–49, 51,
Lobkowicz Jaroslav 283
54–59, 65, 69, 71, 78, 80, 84, 87, 88,
Lobkowicz Maximilian Erwin
90, 93, 96–98, 100, 105–109, 111,
281–285
113, 114, 118, 119, 123, 128, 130, 132,
Lobkowiczová Gillian 283, 285
134, 137–140, 142–144, 152, 158, 163,
Lukjanov Grigorij 133
166, 168, 170–173, 175, 176, 183–185,
Luža Vojtěch 192
190, 196, 199–203, 205, 206, 211, 214, 217, 219, 221, 225, 230, 231,
Macek Josef 264
233, 234, 237, 238, 240, 242, 247,
Mach Alexander 280
252–257, 262, 267, 270, 273, 284,
Mácha Karel Hynek 66 Machar Josef Svatopluk 66, 140–144, 148 Macharová (Marešová) Hedvika 142
budovatele_statu.indd 313
286, 291–296, 297–302 Masaryková Anna 105 Masaryková Alice 105–109, 134, 168, 261
05.11.2018 13:42:58
314
jmenný rejstřík
Masaryková Herberta 105
Pekař Josef 151
Masaryková Charolotta 105–107
Pelikán Jaroslav 109
Masaryková Olga 105, 107, 299
Pellé Maurice 81
Masařík Hubert 277, 281
Pergler Karel 196, 197, 225, 270–275
Mastný Vojtěch 281
Pergler Oldřich 271
Máša Jan 125
Peroutka Ferdinand 15, 16, 39, 44,
Mamatey Albert 271
109, 117, 125, 137, 247, 266, 267
Maugham Somerset William 294
Petr I. Karadjordjević 67
Maxa Prokop 178, 267
Petříčková Ruth 109
Medek Ivan 66
Pik Luděk 178
Medek Mikuláš 66
Písecký Ferdinand 271
Medek Rudolf 62–66
Plamínek František 156
Medek Václav 63
Plamínková Františka 155–159
Medková (Slavíčková) Eva 66
Plamínková (Grubnerová)
Meissner Alfred 150–154, 264
Františka 156
Meissnerová (Sommerová) Olga 151
Plečnik Jože 107, 108
Meissnerová (Sommerová) Růžena 151
Podlipná Anna 243
Michelová Louise 177
Podlipný Jan 80
Morávková Libuše 167
Poincaré Raymond 59
Myslivec Václav 124
Pöschmann, generál 100 Pospíšil Vilém 251
Neipperg Anna Berta von 283
Prášek Josef 139
Němec Bohumil 220, 247
Prášek Karel 135–139
Neruda Jan 206
Prášek Karel jr. 139
Neumann Friedrich 167
Preiss Jaroslav 48, 82, 111, 248–252
Nietzsche Friedrich 237
Pribina, kníže 279
Novák Arne 258
Prokůpek Adolf 243 Prunar Václav 70
Osuský Štefan 179
Purghart Emil 262
Palacký František 58
Randík Jozef 278
Palacký Jan 202
Rašín Alois 9, 11, 12, 15, 18, 21–25, 32,
Papánek Ján 109
36, 41, 48, 49, 51, 53, 72, 82, 111, 124,
Paulová Milada 50
135, 184, 185, 187, 219, 248–252.
Pavlík Gorazd 29
Rašín Ladislav 50
Pavlů Bohdan 62, 65, 263, 288
Reich Edvard 190
Pecka Josef Boleslav 171, 178
Renner Karl 44
Pechmanová Ludmila 215
Revilliod Henri 107
budovatele_statu.indd 314
05.11.2018 13:42:58
315
Rieger František Ladislav 183 Richter František 288
Staněk František 179, 188, 209, 227–232
Rokoský Jaroslav 168, 220
Stašek Bohumil 123
Ronge Max 41
Steed Henry Wickham 293
Roosevelt Franklin Delano 226
Steiner Josef 33
Rost Viktor 139
Stopford Robert 153
Runciman Walter 153
Stránský Adolf 10, 100–104, 162, 163,
Rutte Miroslav 55
184 Stránský Jaroslav 101, 104, 186, 200
Sabath Adolph Joachim 9, 222–226
Stránský Karel 221
Sabathová (Fuerstová) May Ruth
Strimpl Ludvík 240, 259–263
225 Samassa Paul 117 Sazonov Sergej Dmitrijevič 111
Strimplová Eva 259, 261 Strimplová (Matějčková) Jiřina 259, 261
Sedlmayerová Oldra 108, 134
Stříbrný František 55
Seifert Jaroslav 66
Stříbrný Jiří 11, 12, 15, 32, 42, 49,
Seton-Watson Robert 299
51–55, 110, 114, 124, 144, 211, 257
Scheiner Josef 12, 37, 46, 52, 78–83
Suchý Oldřich 246
Schenk Antonín 219
Svatkovskij Vsevolod Petrovič 300
Schwarz, ředitel Obilního ústavu 11
Sychrava Lev 74, 260, 262
Sís František 48, 82
Syrový Jan 129, 191–195, 263
Sixtus Ferdinand Bourbounsko-
Syllaba Ladislav 23
-Parmský 76 Smolík Otomar 132
Šalda František Xaver 258
Sonnino Sidney 76
Šámal Jaromír 50
Sonntag Kuneš 186–190
Šámal Přemysl 25, 46–50, 93, 179,
Sonntag Kuneš jr. 189, 190
263
Sonntag Martin 188
Šámalová Pavla 47
Sonntagová (Nemluvilová) Anna 188
Šantrůček Bohuslav 112
Sonntagová (Opltová) Božena 189
Šimon Tavík František 260
Sonntagová Eva 189
Šlechta Emanuel 290
Soukup František 11, 12, 31–36, 42,
Šmeral Bohumír 35, 43, 176, 204, 266,
51–53, 117, 140, 141, 206
267
Spengler Karel Antonín Gustav 125
Šmeral Theodor 35
Spina Franz 190
Šmidke Karol 40
Srb Vladimír 47, 151
Šoupal Josef 21
Stalin Josef Vissarionovič 119, 241,
Špatný Emil 113
268
budovatele_statu.indd 315
Španiel Otakar 260
05.11.2018 13:42:59
316 Šrámek Jan 15, 120–124, 145, 148, 149, 220 Šrobár Vavro 32, 36–40, 51, 53, 118, 120
jmenný rejstřík
Tusarová Hedvika 45 Tyrš Miroslav 80, 218 Tyršová Renáta 243
Šrobárová (Kučová) Berta 38 Šťastný Alfons 245 Šťastný Alois Josef 16 Štefánik Milan Rastislav 9, 57, 58,
Udržal František 39, 81, 165–169, 210, 219, 231 Udržalová Marie 167
73–77, 97, 236, 253–256, 259–261,
Udržalová Marie jr. 168
270, 271, 273, 288, 299
Uhrová Eva 159
Štěpánek Bedřich 89–93
Urbánek František 106
Štěpánek Václav sr. 90 Štěpánek Václav jr. 91
Váchal Josef 63
Štěpánková Anna 93
Vaníček Jindřich 80
Šusta Josef 202
Vavrečka Hugo 297
Švagrovský Max 172
Viková-Kunětická Božena 158, 214
Švec Josef Jiří 239
Vilímek Jaroslav Igor 65
Švehla Antonín 9, 11–15, 25, 32, 36,
Vojcechovský Sergej 62
41, 51, 53, 54, 100, 118, 120, 122, 124,
Volková Klotilda Leopoldina 283
129, 135–137, 139, 162, 165, 168, 187,
Voska Emanuel 90, 173, 198, 269, 271,
188, 189, 207, 208, 217, 219, 227, 230, 231, 244–247, 266, 267, 279
291–296 Vosková (Ročňáková) Anna 291, 292
Švehla Antonín sr. 13
Vraná Miroslava 247
Švehlová Bohumila 13
Vraný Josef 231, 243–247 Všetečka Jakub 298
Teige Karel 142 Teplanský Pavol 278
Weigner Karel 82
Theer Otakar 261
Werner Karel 159
Thun František 158
Weyr František 153
Tiso Jozef 9, 276–280
Wilson Woodrow 9, 76, 100, 196, 198,
Tomášek František 202–206
222, 224, 225, 273, 300
Tomášek Jaroslav 204
Winter Lev 120, 152, 265
Tomášková (Soukupová) Marie 204
Wolf Karl Herman 167
Truman Harry S. 226
Wurm, JUDr. 102
Třebický Jan 248 Tuka Vojtech 280
Zahradník Brodský Bohumil 29
Tumulty Joseph 225
Zahradník Isidor 9, 26–30
Tusar Vlastimil 14, 17, 41–45, 54, 117,
Zanantoni Eduard 33, 140
128, 136, 187, 266
budovatele_statu.indd 316
Zápotocký Antonín 211
05.11.2018 13:42:59
317
Zavoral Metoděj 263
Žic Valentin 89
Zemínová Fráňa 156, 211, 212–216
Žilinskij, generál 111
Zenkl Petr 216, 263
Žitko Ivan 89
Zlámal Oldřich 172
Žižka Jan 169, 191 Žukovskij Vladimir 69
budovatele_statu.indd 317
05.11.2018 13:42:59
Zdroje fotografií
Fotografie na obálce: TGM v Karlových Varech s ministerským předsedou A. Švehlou, červenec–srpen 1927, MÚA AV ČR, AÚTGM, fond ÚTGM, sign. 3558 Str. 12 ČTK; str. 17 Atelier Bruner Dvořák – Archiv Národního muzea, Hradní fotoarchiv, sign. 1919/1075; str. 22 ČTK; str. 27 Národní archiv, Řád premonstrátů – Klášter Strahov, K. 103; str. 32 ČTK; str. 37 Archiv © NADACE LANGHANS PRAHA. www.langhans.cz; str. 42 ČTK; str. 47 ČTK; str. 52 ČTK; str. 57 ČTK; str. 63 ČTK; str. 68 Archiv © NADACE LANGHANS PRAHA. www.langhans.cz; str. 74 ČTK; str. 79 Archiv © NADACE LANGHANS PRAHA. www.langhans.cz; str. 85 ČTK; str. 90 Archiv autora; str. 95 ČTK; str. 101 Archiv © NADACE LANGHANS PRAHA. www.langhans.cz; str. 106 ČTK; str. 111 ČTK; str. 116 ČTK; str. 121 ČTK; str. 126 ČTK; str. 131 Archiv Národního muzea; str. 136 ČTK; str. 141 ČTK; str. 146 ČTK; str. 151 ČTK; str. 156 Archiv Národního muzea; str. 161 Archiv autora; str. 166 ČTK; str. 171 Archiv autora; str. 176 ČTK; str. 182 ČTK; str. 187 Archiv © NADACE LANGHANS PRAHA. www. langhans.cz; str. 192 ČTK; str. 197 Archiv autora; str. 203 ČTK; str. 208 ČTK; str. 213 ČTK; str. 218 ČTK; str. 223 Wikimedia Commons, Harris & Ewing; str. 228 ČTK; str. 234 Archiv autora; str. 239 ČTK/Sueddeutsche Zeitung Photo/Scherl; str. 244 Archiv © NADACE LANGHANS PRAHA. www.langhans.cz; str. 249 ČTK; str. 254 Archiv © NADACE LANGHANS PRAHA. www.langhans.cz; str. 260 ČTK; str. 265 ČTK; str. 271 ČTK; str. 277 ČTK; str. 282 Lobkowiczské sbírky, zámek Nelahozeves, Česká republika; str. 287 ČTK; str. 292 Muzeum stříbra v Kutné Hoře; str. 298 ČTK.
budovatele_statu.indd 318
05.11.2018 13:42:59
Budovatelé státu Příběhy osobností, které ovlivnily vznik Československa Petr Zídek a kol. Jana Čechurová, Dagmar Hájková, Jan Hálek, Zdeněk Hazdra, Libor Jůn, Michal Kolář, Milan Kšiňan, Radovan Lovčí, Martina Lustigová, Pavel Marek, Antoine Marès, Martin Nekola, Jiří Noha, Michal Pehr, Jiří Pernes, Zdeněk Pousta, Jaroslav Rokoský, Petr Sýkora, Josef Tomeš, Dalibor Vácha, Aleš Vyskočil, Marek Waic, Petr Zídek Editor Petr Zídek Jazyková redakce Iva Pospíšilová Odpovědná redaktorka Petra Diestlerová Technický redaktor David Dvořák Počet stran 320 Vydala Euromedia Group k. s. – Knižní klub v edici Universum, Nádražní 30, 150 00, Praha 5, v roce 2018 jako svou 10 295. publikaci Obálka, grafická úprava a sazba Stará škola (staraskola.net) Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.
budovatele_statu.indd 320
05.11.2018 13:42:59