FRANK
SCHÄTZING
motýlí tyranie
EUROMEDIA GROUP
Motyli tyranie.indd 3
4.7.2019 17:12:09
Frank Schätzing DIE TYRANNEI DES SCHMETTERLINGS Copyright © 2018 by Verlag Kiepenheuer & Witsch GmbH & Co. KG, Cologne/Germany Alle Rechte vorbehalten Translation © 2019 by Vítězslav Čížek ISBN 978-80-7617-600-3
Motyli tyranie.indd 4
4.7.2019 17:12:09
Sabině Je to má múza. Můj motýl. Moje všechno.
Motyli tyranie.indd 5
4.7.2019 17:12:09
První ultrainteligentní stroj bude poslední vynález, který kdy člověk uskuteční. Podle Irvinga Johna Gooda
Motyli tyranie.indd 7
4.7.2019 17:12:09
1. D Í L
N E P ŘÁ T E L É
Motyli tyranie.indd 9
4.7.2019 17:12:09
Afrika. Promoklý čas. Od dubna do října je vzduch kapalný. Dešťové fronty v té době visí nad horami jako černomodré planety a ženou se směrem k savaně, cestou je oživuje tajuplná zář. Duchové větru sviští po postatomárně žlutém nebi jako zvěstovatelé nadcházející potopy. Oceánové planety je líně následují, polykají obzory a výhled, nasávají do sebe den, dokud všechno nesplyne v jednu všeobjímající čerň. Mrakem proniká hřmění. Putuje od východu na západ, jako by si titánské bytosti řetězově předávaly rozkazy. Bytosti z onoho světa, snad i sám Nhialik, nyní převtělen do Denga. Smluvená znamení, jež mají zahájit očistu světa a smýt jeho viny, ovšem první liják mnoho nezmůže. Vyprahlá a rozpukaná půda zřejmě není v stavu polykat kapky. Ty se nabobtnalé zatřesou v prachu, ihned ztratí tvar a zanechají po sobě rychle blednoucí skvrny blátivé kraklé glazury. Vzhledem k impozantním kulisám, jež nahánějí děs, je to spíš ochotnické představení. Krátká sprcha končí stejně náhle, jako začala. Všechny zvuky odumřely. Následuje ticho před totálním zánikem. Z nebe se dolů na zem řítí oceán. Nezpevněné silnice se během minut mění v úžlabiny, jako by země pukala a vymetala své nitro na povrch. Prýští z ní tuny nepoddajného červeného bahna plného bublin, jak do něj perou dešťové kapky. Luka a pastviny se proměňují v jezera, která se vylévají z břehů a tvoří vřící plochy, na nich těsně vedle sebe raší květy z rozstříknuté vody. Co bylo kdysi součást pevniny, je nyní ostrov. V živlech řádí Markardit, veliký černý bůh, jenž přináší smrt a plodnost, nikdy však jedno bez druhého. Potopa roste jako zuřivý organismus a vine se mezi houštinami a střídavě vlhkými lesy, strhává s sebou všechno vyprahlé. Splachuje starý svět odsouzený k zániku, ruší všechny důvěrně známé struktury a vyhlazuje jakoukoli jistotu, a to až do okamžiku spontánního nového uspořádání. Někdy prší bez ustání celé dny.
11
Motyli tyranie.indd 11
4.7.2019 17:12:09
Pak se najednou dešťová mračna roztrhnou jako právě nyní, kdy modř bez sebemenší vady na kráse dobývá nebe nazpět. Modř sytá a intenzivní natolik, že se muži v bahně bezděčně přikrčí a pevně sevřou v prstech své Hecklery & Kochy, jako kdyby je ta modř mohla vcucnout a vyplivnout do protější dimenze. Do Nhialikovy říše. Nhialik se octl mimo dosah člověka, poté co prabohyně Abuk oddělila nebe od země a zmocnila nižší božstva, aby řídila osudy Dinků – také by se dalo říci, že podlomila moc nejvyššího boha tím, že ho okradla, aby mohla dát lidem víc, než kolik pro ně velebůh zamýšlel. Čímž ho zahanbila a uražený Nhialik se stáhl, ale jako bůh deště Deng se neustále do všeho vměšuje, k prospěchu i zkáze všech. Skoro by se těm příběhům dalo věřit. Major Joshua Agok je anglikán a věří v Ježíše. Podle západoevropského a amerického chápání by to pro pohanská božstva mělo znamenat akutní nezaměstnanost, jenže Dinkům je princip „buď, anebo“ křesťanského monoteismu cizí. Misionáři, kteří na Bílém Nilu před sto padesáti lety padli za oběť chorobám, i pozdější otcové z Verony, britští anglikáni a naposled vyslanci americké presbyteriánské církve – ti všichni nikdy nepochopili, že je možné věřit v Ježíše a zároveň ho bez problémů zařadit do rodiny nižších božstev a uctívaných předků. Ti staří už tu jednou jsou. Na přírůstek pohlížejí podezíravě a nakonec přátelsky, ale proč by kvůli němu měli odcházet? Zmizí snad kráva, když si někdo přikoupí druhou? Ztrácíme se v mýtech, napadá majora. A proč? Protože už nedokážeme věřit sami sobě. Ale v něco člověk věřit musí. V Bibli se píše mnoho dobrého, a kdo by popíral, že přírodu oživují duchové, působí v ní duše zesnulých a že skutečně všechno, co bylo stvořeno, je materiální podobou světa duchů, kteří takto přecházejí do naší dimenze? Ale ať už nám dalo rozum cokoli – rozhodně to nechtělo, abychom ho nepoužívali k ukončení této nešťastné občanské války. V opačném případě by bylo všechno marné. Co všechno jsme vytrpěli a jaké utrpení způsobili druhým, abychom prosadili svou vizi svobody. A právě tyto vize nyní představují problém. Agok se ohlédl. Kreatury z hlíny, v zablácených obličejích se lesknou oči. Jako kdyby země povýšila sebe samu. Když Agok přehlíží svou malou bojovou jednotku, musí myslet na legendu o golemovi. Má sto dvacet po zuby
12
Motyli tyranie.indd 12
4.7.2019 17:12:09
ozbrojených golemů. Nepatrnou hrstku proti Olonyho milicím, které kontrolují oblast. Ale má ty nejlepší, jaké mohl najít. Lid, kterému dali do rukou pušky, aby bojoval za svou nezávislost, se nestane údernou armádou jenom proto, že někdo kolem sebe namaloval kruh a to, co je uvnitř, nazval státem. Jenže tihle hoši jsou opravdu dobří. Agok si je osobně vybral, každého jednotlivě. Nyní se soustředěným výrazem dřepí v nízkém podrostu ve stínu tamarindů a akátů. Dokud má slunce svoje žhavé intermezzo, listnaté koruny skýtají ochranu. Před deštěm je však neušetří. Při průtrži mračen je celkem jedno, kde se nacházíš. Vlhkost doléhá ze všech stran, a tak jsou všichni promoklí až na kůži. Červené bláto taky vykonalo své, aby muži vypadali jako horda skřítků na číhané. Chvilka oddechu, říká si Agok. Neplánovaná, ale nikoli nevítaná. Po ní vyjdou z lesa a vyrukují proti Olonyho pozicím. Nastane okamžik, na který horečně čekali od chvíle, kdy je helikoptéra před dvěma dny vysadila v zemi nikoho. Pěšky se probili až sem, řídkým lesem bohatým na podrost a stranou rozbahněných cest, které beztak nebyly schůdné. Tady nahoře, v severním příhraničí, déšť dokonale odřízl lidi od světa. Obce a usedlosti při místních komunikacích budou následující měsíce nedosažitelné. Na celém území státu existuje asi jen padesát kilometrů asfaltových silnic, jež slouží výhradně k tomu, aby dalekému hlavnímu městu dodaly aspoň trochu urbánního vzhledu. Když tam před šesti lety slavili nezávislost, hlučný pestrý městys obklopený chatrčemi a s náhodně rozmístěnými reprezentačními budovami se stal pojmem. Být tu znamenalo udělat terno. Rodil se stát a každý chtěl asistovat u porodu. Na jediné reprezentativní adrese v Sahara Resort Hotelu se tísnili diplomaté, ropní magnáti, obchodníci se zbraněmi, modré helmy, neziskovky a kazatelé, a všichni měli v příručním kufříku nemocnice, univerzity, letiště, ropovody a misijní stanice. Žalostný stav motorových vozidel se jakoby mávnutím kouzelného proutku proměnil ve vzorkový veletrh japonských terénních vozů se satelitní anténou. Už jen ropa nalije do státní pokladny miliardy dolarů a v evropských humanitárních fondech čekají stovky milionů dolarů na poskytnutí rozvojové pomoci. Po desetiletích krvavých bojů se dosáhlo odtržení od muslimské diktatury na severu, jež tak dlouho vykořisťovala černošský africký jih, aniž pro jeho obyvatele hnula prstem. Pokořený diktátor spěchal podepsat mírovou smlouvu a sliboval, že s novým
13
Motyli tyranie.indd 13
4.7.2019 17:12:09
sousedem bude udržovat nejlepší vztahy. Najednou z něho byl mílius a od huby se mu jen prášilo. Byl na něho koneckonců vydán mezinárodní zatykač za zločiny proti lidskosti, a tak nebylo na škodu zahrát si pro změnu na smířlivého a vstřícného člověka. Takovou příležitost jsme měli! říká si v duchu Agok. A potom jsme ji promarnili. Vyhlížel zpoza kmene akátu, kde se ukrýval. Před ním se rozprostírala savana. Rajon spoře porostlý křovím a osamělými stromy, protkaný kulatými chýšemi se slaměnou střechou, které za deštivých měsíců sloužily pastevcům stád za příbytek. Ještě minulý měsíc to tu vypadalo jako na Marsu. Teď už z nasáklé půdy vyrašily svítivě zelené rohože trávy, koruny stromů se zazelenaly listím jako ve zrychleném filmu, květy explodovaly do pestrobarevné krásy, prostě travestie stvoření. Blížil se pach příštího deště. Nad horami se nakupila nová mračná monstra a hnala před sebou hejna ptáků. Agok si užívá chvíle, kdy je vzduch čistý tak, jak ho v období sucha nelze zakusit. Proniká do plic téměř bolestivě. Agok pozoruje, jak se nad rovinou zvedají první cáry a okolní les se začíná pařit. Polední slunce bodá z nadhlavníku a rozpoutává omamný tanec molekul, rve vodu z půdy, sotva ji do ní nebe stačilo napumpovat. Vše se odpařuje, žár je enormní. Savana začne brzy vypadat jako pod závojem a Agok a jeho muži v ní budou působit jako přízraky. Opar a déšt je skryjí. Na otevřené rovině je to jejich jediná šance. Planina je odděluje od vlastního místa akce. Mezi nimi a městem, které obsadili Olonyho bojovníci, se rozprostírá pět kilometrů. Je to aglomerace z baráků a kontejnerů na kraji obrovského zařízení pro těžbu ropy, které trčí z roviny, jako by tam bylo transplantováno z jiného světa. Řeka, kterou musejí cestou překročit, se nejspíš rozlila do několikanásobné šířky a bující zalesnění na jejím břehu brání výhledu na ropné pole, jež se rozkládá za ním. Všechno, co Agok vidí, jsou jenom volně rozmístěná stáda dobytka a osamělá lesní zvířata, která se v očekávání dalšího lijáku ubírají ke skupinkám stromů. Něco antilop, sloní pár i s mláďaty, která se uvelebila ve stínu baobabu a svými kly drápají kůru. Z několika satelitních snímků, které jim poskytli Američané, mají určitou představu, jak vojevůdce rozmístil své lidi. Je to dost informací na to, aby tyranovi raději uhnuli z cesty. Otevřený boj by byla jasná sebevražda. To se rovnou můžou vzájemně přivázat ke stromům a zaručeně zemřou mnohem milostivější smrtí. I pro otrlé
14
Motyli tyranie.indd 14
4.7.2019 17:12:09
a ostřílené vojáky je Olony ztělesněním ďábla, jehož lidé přepadají vesnice, hanobí ženy, mučí je a mrzačí, jejich mimina házejí do zapálených chatrčí a starší děti odvlékají do vojenských výcvikových táborů. Tam je naučí pohrdat každým a vším, nutí je jíst lidské maso, znásilňovat a usekávat ruce a nohy. Kdo na to nechcípne, ten je odměněn bouchačkou a poslán do boje. Od vypuknutí občanské války takhle zmizely tisíce dětí a opět se vynořily jako traumatizovaní zabijáci – na obou stranách. Musíme tomu učinit přítrž, říká si Agok. Jak jsme jen mohli takhle zesurovět? Do vyzvánění zvonů se mísí tamtamy, auta troubí, všude hraje hudba. Na ulicích se tancuje a skanduje jméno prvního svobodně zvoleného prezidenta. Je to charismatický člověk, má za ušima, studoval a poznal svět. Stetson, jejž mu osobě daroval George W. Bush, nosí jako druhou hlavu. Pouliční svítilny jsou ozdobeny novými státními vlajkami, fasády nejsou téměř vidět za plakáty vládní strany, která byla ještě včera povstaleckou armádou. Cestu k letišti zdobí umělé květiny, každou hodinu tam přistávají hosté. Představitelé Číny, EU, Ameriky, Africké unie a Arabské ligy. Ohlásilo se třicet státních představitelů, Pan Ki-mun vystupuje z letadla a usmívá se do objektivů. Uprostřed kruhového objezdu v centru vyrostl sloup. Je černě nalakovaný a korunovaný svítícími písmeny: Žili jsme společně pod útlakem, nyní jsme společně svobodní. Šťastnou nezávislost všem! Agok na tenhle den nikdy nezapomene. Šťastná nezávislost, říká si trpce. Průlom! Nádherné veliké slovo! Nebo pes puštěný z řetězu. To je v Africe krycí název pro vyrovnávání účtů. Prorazte nám bránu do budoucnosti, a my skrz ni dokážeme projít do temné minulosti. Lidem se honí hlavou prvotní hřích. Jde tu o uraženou pýchu a krádeže dobytka, o pastviny, cesty, o otřepané mýty. Nhialik měl dva syny, Dinku a Nuera. Oběma slíbil dar. Dinka měl dostat starou krávu, Nuer tele. Následující noci přišel Dinka do chléva a Nuerovým hlasem si vyžádal tele, jež mu bylo ihned vydáno. Když Nhialik seznal, že svému bídáckému potomkovi sedl na lep, popadl ho boží hněv. Ustanovil, že Nuer smí až do skonání věků krást Dinkovi dobytek, a kvůli takové kravině si teď jdeme po krku! Prastará otázka zní, kdo si začal. Nikdo, a v tom je ten zakopaný pes. V našich otupělých vzpomínkách jsme vždycky všichni byli jenom oběti.
15
Motyli tyranie.indd 15
4.7.2019 17:12:09
Vyřídit Colonyho k ukončení občanské války nestačí. Je to jen jeden řezník z mnoha, ale úspěšná ofenziva vyšle signál: Asi nemůžeme zvítězit – ale vy taky ne. Tak pojďme konečně uzavřít mír! Agokovi lidé jsou záškodníci. Vycvičili je vojenští stratégové z USA a ukázali jim, jak infiltrovat do systému a zevnitř přivodit jeho pád. Výbušninami, otravováním studní, dezinformacemi. Pomocí zbraní jen tehdy, když je to nevyhnutelné. Muži tedy vynaloží všechny síly na to, aby se vyhnuli přímé konfrontaci. A samozřejmě vědí, že k ní nakonec stejně dojde a jejich vyhlídky přežít nasazení jsou všelijaké, jen ne růžové. Ale jistá šance tu je. Když nic jiného, tak aspoň šance napáchat pořádné škody. Agok trpělivě vyhlíží, jak se stahují mračna. Muži se nyní zhoufovali těsně kolem něho jako organismus tečkovaný červenými barety, jenž synchronně dýchá, chvěje se a čeká. Při každém pohybu jim z bojových uniforem odpadne malý kousek krusty, bláta vysušeného sluncem. Naoko trčí v marastu, ve skutečnosti plavou v ropě. Na ropě plave celý jih. Stojí na rudách, diamantech, zlatě a stříbře. Je to přímo zázrak, že vláda mladého státu vůbec vydržela celý jeden rok, dokud ji nesvrhl viceprezident – Nuer. Od té doby půl armády bojuje na straně prezidenta – Dinky – a druhá na straně protivníka. Spojenecká věrnost podléhá výkyvům, vedle nichž se lokální předpovědi počasí poslouchají jako neúprosné Boží přikázání. Tak třeba Colony: nedávno ještě oddaný vládě jako generál ozbrojených sil, jenže o oddanosti se vyjednává každou hodinu znovu. Teď bojuje na straně renegátského viceprezidenta. Ale třeba taky jen sám za sebe. Všichni jsme vzešli z pralesa, uvažuje Agok, a nemáme představu, co nás odlišuje od našich mučitelů. Teď už to víme. Nic. Odvedli jsme krvavou daň, abychom poznali, že nás žádné společ né hodnoty nespojují. Jak taky, když se svazky formují z kmenů, které jsou historicky nepřetržitě na válečné stezce. Tento kontinent plodí rebelie se stejnou neodvratností, s jakou slunce vrhá stín, jako kdybychom pocit vlastní hodnoty dokázali rozvíjet pouze ve věčné opozici, a nikdy to nebude o poznání lepší. Budiž. Možná pro ty, kdo nám dodávají zbraně. Přihrávají peníze. Podporují střídání u moci za kutné právo a vrtnou licenci. Povstání a korupce vytvářejí kruh. Před řadou
16
Motyli tyranie.indd 16
4.7.2019 17:12:09
generací jsme byli zotročeni a dnes se zotročujeme sami a vzájemně si ubližujeme mnohem víc, než jak nám ubližovali cizí utlačovatelé. Ani ten nejprudší déšť nespláchne ze země proudy krve, jež byla prolita jen mezi Dinky a Nuery. Možná dnes vyhrajeme malou bitvu, abychom ukončili velikou. Agok dává svým mužům znamení. Ti vystupují opatrně z lesa na volné prostranství, přikrčení a s přilícenou puškou. Slunce nad nimi se ubírá po kraji burácejícího břehu a sinavě ho ozařuje. Paprsky se zažírají do hrozivé černoty, jako by měly sílu ji rozložit. Slunce v poslední demonstraci své moci vytahuje mlžnou oponu výš a uzavírá ji nad hlavami vojáků. V oblačných cárech si bláznivě hraje světlo. Mihotá a třpytí se, poté ho spolkne obrovský mrak, jen tak banálně a mimochodem, a zbaví svět všech barev. Rázem se ochladí. Opar houstne. Savana se mění v kulisu z vystřihovánek, v diorama za sebou následujících vrstev. Odstupňovaná šeď vytváří teatrální hloubku. Antilopy ubírající se po levé straně zorného pole pod stromy, bělouché vodušky s charakteristickým zbarvením a satyrskými rohy, se proměňují v pouhé skici, obrysy bez vlastností. Odhadnout vzdálenost je v té prádelně těžké, ale Agok krajinu zná. Vyrostl nedaleko odsud, což byl jeden z důvodů, proč této akci velí. Zná důvěrně orientační body, v prvé řadě kolosální baobaby, jimž se také říká opičí chlebovníky. Jejich obří kmeny a zvláštně kroucené větve by člověk mohl považovat za velikánské chobotnice vyrážející ze země, z jejichž ztuhlých chapadel vyrůstají další a další malá chapadla a chapadélka. Mnohé se už zazelenaly a s listím vypadají trochu víc jako stromy, a ne už tolik jako cizorodé kreatury, leč bizarní dojem nepomíjí. Legenda praví, že baobaby zasadil sám ďábel, a to kořeny nahoru. Proč? Ďábel zkrátka takové věci dělá. Agok svírá rty. To jediné ďábelské na baobabu jsou vlastně pouze květy, z nichž proudí intenzivní zápach tlení. Ten milují kaloni, kteří se v noci slétají k baboabům po hejnech a opylují je. Agok kontroluje výzbroj a výstroj vojáků: nůž, láhev s pitnou vodou, munice. Vojenský oddíl se nyní rozvíjí do rojnice, jak bylo předem domluveno. Každý využívá nejbližší krytí. Mihne se kousek dopředu, setrvá v rašící trávě, za křovím nebo pod akátem. Přikrčený popoběhne dál. Muži se pohybují s neslyšnou elegancí vzdor zátěži, kterou nesou: výbušniny a rozněcovače, granáty a proviant. Nad nimi mohutní
17
Motyli tyranie.indd 17
4.7.2019 17:12:09
apokalyptický mrak, svíjí se v křečích, snáší se dolů a křižují v něm elektrické výboje. Na planinu pleskají první kapky. Výhled se rapidně zhoršuje. Agok ještě v dálce zahlédne rozmazanou siluetu sloní rodiny, a hned nato ji pohltí opar. Muži postupují rychle kupředu. Ještě pár set metrů, potom terén mírně stoupá, ale vzápětí se svažuje k řece. Na hřebenu plstnatí hustá a vysoká vegetace. Agok nikterak nepochybuje, že Colonyho jednotky leží v křoviscích na protějším břehu, ale ani s enormní silou svých mužů nemohou být všude. Někde tam budou nestřežené průchody. Cesty pro fantomy, kudy se mohou lstivě proplížit. A přepadnout pak milicionáře zezadu... Ne! volá v duchu Agok k pořádku. Byť je to lákavé pomyšlení, budeme se držet našeho plánu a vyhneme se otevřenému boji. Dokud to nějak půjde. Déšť zesiluje a šrafuje muže nalevo i napravo před majorem. Rozmazává krajinu, lidi a zvířata do monochromního akvarelu, do za sebou jdoucích stínů na nyní již šedivém plátně mlhy. Na úpatí vyvýšeniny se rýsuje obrovský opičí chlebovník, jehož stáří může obnášet tisíc i více roků. Jeho chapadla objímají v titánském gestu mraky, jež mu naplňují zásobárnu. Baobaby jsou živé rezervoáry a uchovávají obrovské množství vody pro období sucha. Potom přijdou sloni, odlámou kůru a vyrážejí do kmene velké dutiny, aby se dostali k mokré vláknině. Jejich dílo zkázy proměňuje baobaby v líhně a doupata pro jiná stvoření, stejně jako v každém tvoru hnízdí něco parazitního, co v cizí tkáni vrtá tunely a chodby a pomalu svého hostitele vyžírá zevnitř. Agok tenhle baobab samozřejmě zná. Kmen v základně měří dobrých třináct metrů. Zamíří k němu, houstnoucí déšť neustále snižuje viditelnost a půda se zalévá mlaskající mazlavou vrstvou. Něco ho přiměje zastavit se. Záplava mezitím nabyla rozměrů vodopádu. Hučí mu do uší a v hlavě, přehlušuje všechny ostatní zvuky, leč Agok má uprostřed všeho toho burácení dojem – ne, je si tím naprosto jistý! – že zaslechl slabý výkřik. Spíš náznak křiku, a okamžitě udušený. To křičel člověk. A někdo – něco – ho zardousilo. Agok mrká a vytírá si vodu z očí. Lvi tady jsou, ale útočí jen zřídka.
18
Motyli tyranie.indd 18
4.7.2019 17:12:09
Po savaně se prohánějí také leopardi a hyeny, loví zebry, buvoly a anti lopy. Někdy se snaží uchvátit mláďata z dobytčích stád nomádů. Vždycky dojde k nějaké tragédii, ale v principu žijí divoká zvířata pospolu. Každý se nasytí – kromě člověka, protože nekonečné bitvy znemožňují rolníkům zasít obilí. V jednom z nejúrodnějších krajů Afriky hrozí hladomor historických rozměrů, ale zvířatům se vyhne. Kde jsou jeho muži? Tamhle. Aspoň těch pár, které ještě vidí. Vynořují se a zase mizí. Jeden jde přímo před ním, rozmazaný jako kaňka před obrovskou hmotou baobabu. A náhled je pryč. Jenom tak, za tupého mlasknutí, jako kdyby se rozpláclo něco měkkého a mokrého. Agok se bleskově otočí, je to odvěký instinkt, aby se ujistil o hrozícím nebezpečí zezadu, odhadl vzdálenost mezi sebou a pronásledovateli, třebaže ten muž byl přímo před ním... Co? Napaden? Adrenalin se mu vlévá do svalů. Mozkový kmen nabízí ve zběsilém sledu schematické vzorce rozhodování, celý katalog evoluce. Agok je na své reflexy pyšný. V každé situaci, kterou zná, by postupoval cílevědomě, jenže tady nikde žádný cíl nevidí – pokud zde vůbec něco vyžaduje reakci. Nebo se jen stresuje kvůli mámení smyslů? Co ho vlastně tak zalarmovalo? Vůbec nic. Ten výkřik? Papoušek ara. Muž před ním? Plácl sebou o zem. Hned zase vyskočí a požene se dál, přesně podle strategie, kterou major chlapům natloukl do hlavy. Čeká. Nikdo se před ním nezvedá na nohy. Zato z mlhy pronikne další výkřik, tentokrát táhlý a naprosto nesnesitelný. Vyjadřující maximální hrůzu a vybičovaný do pronikavého skučení, než zčistajasna skončí. V týž okamžik déšť poleví a Agok to uslyší. Slyší to naprosto zřetelně. Hučí něco jiného než déšť. Rozbíhá se v návalu strachu, který je disciplinované části jeho osoby trapný, a snaží se dostat k baobabu. Ale uklouzne a plácne sebou do marastu jak široký, tak dlouhý. Dopad mu vyráží dech. Pokouší se zvednout, ale půda pod nohama mu neskýtá žádnou oporu. Na okamžik se ho zmocňuje děsivý pocit, že nabobtnalá země po něm leze vzhůru jako slepý pratvor, ovíjí mu končetiny kolem těla a vtahuje ho
19
Motyli tyranie.indd 19
4.7.2019 17:12:09
hluboko do svého promoklého nitra. Nato se mu podaří vstát a potácí se směrem k baobabu a kraji lesa za ním. V hlavě mu šeptají předkové a hádají se, které místo pro něho bude nejbezpečnější, jestli neprůchodná vegetace na hřebenu, nebo dutina v opičím chlebovníku, kterou v ní vydlabali sloni, třebaže v ní bude sedět jako v pasti. Jenže tady už se proměnilo v past asi úplně všechno, zatímco to hučení... Není to prosté hučení. Je to souhrn tisícinásobné přítomnosti – něco jako třepotání křídel, ale ne ptačích. Jsou to jiné, cizorodé kmity, naprosto nezvyklého charakteru. Zesilují. Agok utíká ze všech sil. Ať už je to cokoli, řítí se to skrz cáry mlhy jako samohybná hranice, jež se teď na chvíli rozevírá jakoby podle vůle nadpozemského režiséra, jenž chce, aby Agok nahlédl, a potom se hranice opět uzavře, poněvadž Agokův rozum není schopen takový pohled zpracovat. Pravděpodobně by se zbláznil, kdyby se o to pokusil. Výkřiky jeho mužů se teď nesou ze všech stran. Slyší je umírat, znovu ztrácí balanc a v pádu vidí, jak se cáry trhají, rozlétají se a odkrývají výhled na korunu baobabu. Vnější pletivo je plné kokonů, neuvěřitelně jemně upředených uměleckých děl, jejichž tvůrci zapracovali i listí: jsou to zelení mravenci, kteří si stavějí hnízda v keřích a korunách stromů. V každém kokonu se skrývá celá mravenčí rodina zhoufovaná kolem své královny. Někdy jedna rodina napadne druhou a sežere své soukmenovce; potácejícímu se Agokovi se to jeví jako znázornění jeho vlastního lidu, který se navzájem požírá – s tím rozdílem, že chladná inteligence mravenců zná vítěze, kdežto kontinent, na němž měl Agok tu smůlu se narodit, zná pouze poražené. Vzpamatovává se a popadá dech. Potácí se ke stromu, ten mu však s každým krokem uhýbá stranou v jakoby výsměšné hře na slepou bábu s nezavázanýma očima. Tlející rostlinná břečka uvolňuje dusivě sladké opiáty. Mršinový smrad baobabu šplíchá dolů na Agoka. Má z toho halucinace, ale možná taky jenom prostě šílí strachy. Přírodu a její projevy zná důvěrně už od dětství, tak co ho to teď tolik vyvádí z míry? Co to může být jiného než invaze neznámého, bez jakékoli reference, a tím pádem nepřítomnost všeho, co se vždy nějak odrazilo ve světě jeho zkušeností, takže mu nezbývá už nic kromě pocitu naprostého vydání se všanc? Jeho prsty se konečně dotknou drsné kůry. Agok se otáčí dokola a míří svou Heckler & Koch jednou sem, jednou tam. Cáry mlhy jsou plné míhajících se stínů. Jsou to nepojmenovatelné věci a mění svou pozici rychleji, než je oko stačí
20
Motyli tyranie.indd 20
4.7.2019 17:12:09
sledovat. Vzduch se chvěje pod výstřely a nářkem. Agok pálí naslepo do deště, vyprázdní zásobník, sáhne pro nový, ten mu ale upadne. Sveze se na kolena a hledá ho jako smyslů zbavený mezi kořeny baobabu. Po prstech mu šmátrají malinké nožičky a tykadla. Ohmatají si ho a čile ho přelezou. Ve vlhkých propastech se to jen hemží. Na kraji zorného pole jako by se pohybovalo něco velikého. Když se ohlédne, není tam nic, a přesto si lze představit vše. Hniloba a život jsou jedno. Půda dýchá, obrněné voje postupují podle bludných plánů, v listí, které strhla bouře, se lesknou těla brouků mrchožroutů. Kudlanky nábožné číhají na kořist. Ani se nehnou. A budou tu sedět na stejném místě, až se my navzájem vyhubíme, napadá Agoka. A žádný čas neuplyne. Déšť odplavuje pojem času. Moje existence nepotrvá ani mžik. Něco vedle něho plesklo do stromu. Agok otáčí hlavu. Zírá na tu věc. A ta věc pravděpodobně zírá na něho. Pokud to jsou oči, ale to se nedá říct. Agok nikdy předtím nic takového neviděl. A je to všude. Nabíhají mu klouby. Svírá pušku, jako by to bylo zábradlí, jediná zbývající bariéra mezi ním a propastí, jež na něho doráží. Agokův rozum vysílá signály s vytrvalostí automatického radiomajáku. Skrč se. Chraň si hlavu rukama. Snaž se dostat do té dutiny. Jenže je příliš zmatený, než aby dokázal odvrátit pohled. Zvedá paži, aby tu věc smetl ze stromu. A ona na něj skočí. Agok začne křičet, když se mu zakousne do nosu a bleskově se mu omotá kolem lícní kosti. Panicky se ji snaží odstranit z obličeje. Věc se mu překlopí přes levý oční důlek, vyrve bulvu a propracovává se dovnitř lebky. Agok se potácí šílený napůl bolestí a napůl hrůzou, škube nohama a padá po zádech do hnijící dutiny v baobabu. Poslední, co stačí zaznamenat, je vlna palčivé bolesti, když mu na těle přistanou další tyhle věci a začnou ho žrát.
21
Motyli tyranie.indd 21
4.7.2019 17:12:09
2. D Ă? L
S I E R RA
Motyli tyranie.indd 23
4.7.2019 17:12:09
V rokli se vznáší krvavý anděl. Necelých pět mil za Flume Creekem, kde se skalní stěny svažují kolmo a North Yuba River se dole zažírá hluboko do holého kamene, než ji těsně seřazený sled peřejí promění v bestii, jež láká raftery ze všech končin, aby je sjeli, se anděl s roztrhanými křídly zjevil dvojici turistů z Bakersfieldu, kteří se následkem šoku ihned udělali. Zjevení nebeských bytostí ohrožují bezpečnost dopravy, pomyslí si Luther Opoku. Představ si, že by dnes takové zjevení kráčelo po vodě. Dostalo by mastnou pokutu. Z Lutherova vyvýšeného stanoviště nelze mrtvolu rozeznat tak dobře jako z řeky o čtyřicet metrů níž. Je to dáno tím, že mrtvá při pádu narazila do stromu rostoucího ve skále asi v polovině výše kaňonu. Proletěla korunou a zachytila se až o poslední větve, kde se nyní s rozpřaženýma rukama i nohama jakoby vznáší nad říčním tokem. Větve ji ošlehaly dokrvava a servaly blůzu z těla, jehož znetvořené pozůstatky zdobí od ramen nahoru drapérie z listí a nadouvá je vítr, takže v tom lze při trošce fantazie spatřovat bezmocné třepotání křídly, ztroskotaná snaha vysvobodit se. Vysvobození se teď ujímají jiní. Vysvobození těla, abychom byli přesní. Duch je už asi několik hodin zbaven pozemských pout. Luther rozhrnuje větve a dívá se dolů. Kraj srázu je až do výše prsou zarostlý houštím. Kalifornským vavřínem, sem tam dub. A tam, kde jsou v bariéře mezery, lze vidět muže z dobrovolného záchranného týmu, jak – jištěni lany – vyprošťují mrtvolu z propletence větví a naučenými pohyby ji přivazují, aby jim ještě nakonec nespadla do řeky. Když se tělo propadne kousek níž, Luther uslyší akord lámajících se větví a vrzání kladkostroje. Borovice Balfourova, uvědomuje si. Ta má jehličí ostré jako dýky stiletto. Nabodnutý anděl. Ruth Underwoodová si vedle něho sedá do dřepu. Její světlezrzavá hříva, jež zezadu vypadá jako pramáti všech California Girls v drogovém snu Briana Wilsona, najednou siná při noření se do stínů,
25
Motyli tyranie.indd 25
4.7.2019 17:12:09
které slunce ještě nestačilo zahnat. Začíná slibný den bez mráčku. Stíny se za chvíli rozplynou a odnesou s sebou svá tajemství, přízraky tragédie utkané z měsíčního svitu. Když se Luther někdy sám toulá po lesích, přísahal by, že ve sténání větru a v mnohohlasém šepotu listí, ve všech těch spikleneckých malých zvucích, které ve výsledku dávají dohromady ticho, rozeznává ozvěny času, kdy prasíly vztyčily žulový blok jménem Sierra Nevada a mrtví v té kaleidoskopické hře světel na lesní půdě nabývají podoby. „K nevíře,“ podotkne Ruth a drží ve výši čerstvě ulomenou větev. „Vletěla do toho křoví, a nezabrzdila.“ Lutherův pohled prodlévá na protilehlém návrší. Jedle působí dojmem tajné společnosti. Stojí těsně vedle sebe, kam až oko dohlédne, a korunují je pastelové skály Sierra Buttes, zuby obrovské vzdálené koruny. „Kdo utíká ke srázu, když je tma jako v pytli?“ uvažuje spíš jen tak pro sebe. „Někdo, komu měli říct, že tam něco takového je?“ Když se Ruth předkloní, aby si zevrubně prohlédla průrvu v křoví, rukojeť služební zbraně se jí vmáčkne do žeber. „Byly tady dvě osoby, to je jisté.“ Ruth má uniformu zelenou jako mech, na němž dřepí. Za pár týdnů, až obyvatelé Sierra County zvolí Luthera Opoku svým novým šerifem, převezme jeho dosavadní funkci podšerifa. Libozvuk ranku „druhý velící“ ztrácí na dramatičnosti vzhledem k tomu, že Luther prakticky nemá komu velet. Jeho department nečítá ani deset lidí, a to ani když započítá Kimmy. Disponentka pracuje na půl úvazku a přísně vzato to není skutečný šerifův pověřenec. Takže jich je devět a půl a zodpovídají za tři a půl tisíce rozptýleně žijících obyvatel, kteří najdou jakýkoli myslitelný důvod, aby si zákon nárokovali, překrucovali ho nebo porušovali. A to Luther vůbec nebere na zřetel, že se tu po celý rok vyskytují zástupy turistů, projíždějící lidé a ilegální imigranti, kteří ve skrytých zátokách pěstují marihuanu. Jsou provinční kancelář vykazující všechny znaky zanedbání státem. Šerifův úřad v okrese, ve kterém klidně mohli vynalézt pojem provincie, je vybaven předpotopními počítači a hlídkovými vozy, které by v Rychle a zběsile neobstály ani minutu a z nichž každý druhý potřebuje generálku. Z pozadí této omezené kapacity vyčnívá jako absolutní luxus, že se tu objevili hned dva. Na místě činu, které je možná pouze místem neštěstí. Na druhou stranu, kdo by se v černé noci takhle hnal divočinou, kde je i ve dne potřeba pečlivě vážit každý krok? A jak s tím souvisí terénní vůz, který o kousek výš narazil do douglasky?
26
Motyli tyranie.indd 26
4.7.2019 17:12:09
Nahoře vede Golden Chain Highway, dobře stavěná státní silnice, která začíná u hranice s Nevadou a pokračuje téměř tři sta mil dolů do Oakhurstu. Na dlouhých úsecích se vine podél toku Yuba River a odchyluje se od něho jen příležitostně, jako kdyby se pokoušela vytvořit svůj svébytný obraz pro letecký snímek. Z takových míst odbočují nezpevněné cesty, vedou podél řeky a většinou končí u rybářských chat a kůlen na nářadí, nebo vedou zase zpátky na hlavní. Co přimělo řidiče odbočit v plné rychlosti na sráznou lesní cestu, která navíc končí u propasti? A kde je řidič teď? Nebo řidička? Dole na té borovici? Byla opilá? Nebo zhulená. Hlavu zamlženou od trávy, jež byla v polovině devadesátých let v Kalifornii legalizována pro lékařské účely. Výsledkem bylo, že kdekdo u sebe tenkrát náhle zaznamenal zdravotní potíže a hnal se k doktorovi. Pobřeží od Venice Beach do San Franciska se hemží tisíci mastičkářů, kteří za taxu čtyřiceti dolarů diagnostikují sofistikované neduhy a vystaví potvrzení, po jehož předložení dostanete ve výdejnách vše, nač si vzpomenete. Kalifornie hýří v konopné horečce, jako kdyby nikdy žádný jiný léčebný prostředek neexistoval. V oběhu je tolik legálního konopí, že už se lidé zmateně poohlížejí po nějaké náhradní planetě, kde by se dalo pěstovat. Není ale třeba hledět do takové dálky, stačí se podívat do zázemí. Do Central Valley, národních parků, do provincií v Sieře Nevadě, kde ilegální pěstování napomohlo legálnímu obchodu k rozmachu ve velkém stylu. I s tím se tady musejí potýkat: devět a půl strážce zákona proti dlouhé paži organizovaného obchodu s drogami. Lidé z DEA i FBI se mohou přetrhnout ochotou pomoci u každého případu ilegálního pěstování, pokud nejsou na pochybách, že v něm nefigurují ozbrojené bandy. Problém pochyb tkví v tom, že v něm nastolí jasno teprve kulka mezi oči. Luther si přidřepne k Ruth, která fotografuje houštinu a půdu ze stále nových a nových perspektiv. Co sem dorazila, nedala aparát z ruky. „Stopy zápasu?“ „Těžko říct.“ Ruth si utírá nos do rukávu. „Při zápasu by byl podklad rozrytý víc. Tyhle stopy jsou od našeho padlého anděla.“ Půda pod zlámanými větvemi je zbrázděná stopami člověka, jenž vletěl do bariéry křoví tak rychle, že ji prolomil. „Pak tu máme ještě jeho.“
27
Motyli tyranie.indd 27
4.7.2019 17:12:09
Do jedné brázdy se obtiskl drsný vzor. Outdoorový profil, bota pánské velikosti. Vlhká půda zachovala každý detail. Je to nádherný otisk z kategorie, při níž se zajišťovači stop koupají v šampaňském. „Vypadá to, jako by tu jenom tak stál,“ soudí Luther. „Jo, a čuměl dolů.“ „Jeho stopa jde přes její. Ona byla u srázu dřív.“ „Ne nutně. Mohl tu na ni čekat.“ „A potom?“ „Potom jí dal lekci létání.“ Ruth fotí profil boty. „Myslím, že při tom mohl šlápnout do jejích stop, ne?“ Luther se kouše zevnitř do tváře. „To nedává valný smysl, Ruth. Když máš pořádnou rychlost, rozhrneš ten živý plot jako Rudé moře. Ale prostrčit tím někoho? To by vyústilo v boj. A jak sama říkáš...“ „Žádné známky zápasu.“ „Kromě toho ten porost není zas tak vysoký.“ „Výška je dána úrovní očí pozorovatele.“ Ruth vstává a oklepává si špínu z latexových rukavic. „Ty máš metr devadesát.“ „Ta bota nepatří malému muži.“ „Kam tím míříš?“ „Ale no tak. Kdybych se pokoušel shodit tě dolů, co udělám?“ „Každopádně to bude to poslední, co kdy uděláš.“ Já bych tě přehodil vrchem, dodává Luther v duchu. Ruth kontroluje stav baterie v handycamu. Jsou zpátky na světle a slunce jí prozařuje konečky vlasů. Stejnokrojové tričko se jí napíná přes kostnatá ramena, v otevřeném véčkovém límci se pod spoustou pih rýsuje hrudní kost a žebra. Všechno na ní vypadá tak osobitě drsně a prototypově, jako kdyby sloužila za vzor pro vlídnější sériový model, který se mihne v reklamním spotu vpředvečer vysílání cajdáku, zatímco jí byla finální politura odepřena. Do Lutherova týmu – přesněji řečeno do týmu úřadujícího šerifa Carla Mary – přibyla před pěti lety. To jí bylo jedenačtyřicet a už tenkrát měla ve tváři tvrdé rysy, jaké často nacházíme u lidí, kterým je něco zásadního neprávem upíráno tak dlouho, až si začnou upírat sami sebe. Luther uvažuje. „Mohl ji na tom stromě vidět?“ „Tady shora?“ Ruth vrtí hlavou. „Sami ji skoro nevidíme. Na vyhlídku z lóže musíš dolů k řece. A v noci? Beznadějné.“ „A co když si do těch větví posvítil?“ „Jo. Až na to, že reflektor, kterým přivolávají Batmana, mají akorát v Hollywoodu.“
28
Motyli tyranie.indd 28
4.7.2019 17:12:09