0040286

OB S A H POZNÁM K A KE ZD R OJ Ů M PŘED M LUVA

1 2 3 4 5 6 7

V K R V I A O H NI Z R O D TA J N É H O S V Ě TA Ú Ř A D P R O Z A Ř I Z O VÁ N Í S C H Ů Z E K S B O H E M C E L É N E J V Y Š Š Í V E L E N Í J E D IN O U R A N O U „ J A K O B Y S E B L Í Ž IL K O N E C S V Ě TA“ Ř A D A K ATA S T R O F „ O Z B R O J E N Ý B O J J E J E D IN Ý Z P Ů S O B , J A K O S V O B O D I T PA L E S T IN U “ 8 M E IR D A G A N A J E H O O D B O R N É S C H O P N O S T I 9 IN T E R N A C I O N A L I Z A C E O O P 10 „ N E M Á M Ž Á D N Ý P R O B L É M S NIK Ý M , K O H O J S E M Z A B IL“ 11 „ C H Y B N Á ID E N T IF IK A C E C Í L E N E N Í S E L H Á N Í . J E T O O M Y L .“ 12 D O M Ý Š L I V O S T 13 S M R T V Z U B N Í PA S T Ě 1 4 S M E Č K A D I V O K Ý C H P S Ů 15 „ A B Ú N ID Á L , A B Ú N E N ID Á L“ 16 Č E R N Á V L A J K A 1 7 P U Č Š IN B E T 18 A PA K P Ř I Š L A J I S K R A 19 IN T IFÁ D A 2 0 N E B U K A D N E S A R 2 1 Z V E D Á S E Z E L E N Á B O U Ř E

Vstan_a_zabij_jako_prvni.indd 9

11 15 25 42 58 71 79 10 2 1 19 13 4 148 16 4 18 3 19 3 214 230 252 265 279 297 322 340 358

17.10.2019 14:39:20

2 2 2 3 2 4 2 5 2 6 2 7 2 8 2 9 3 0 3 1 3 2 3 3 3 4 3 5

V Ě K B E Z P IL O T N Í C H L E T O U N Ů M U G N Í J O VA P O M S TA „ J E N S P Í N A Č , K T E R Ý S E S E P N E “ „ P Ř IN E S T E N Á M A J J Á Š O V U H L AV U!“ „ L S T I V Ý J A K O H A D , N A I V N Í J A K O D Ě C K O “ NA DNĚ T O TÁ L N Í VÁ L K A „V Í C S E B E V R A Ž E D N Ý C H AT E N TÁT N Í K Ů N E Ž V E S T S V Ý B U Š N IN A M I “ „ C Í L B Y L Z L IK V ID O VÁ N , A L E O P E R A C E S E N E V Y V E D L A“ V Z P O U R A V J E D N O T C E 8 2 0 0 T R H Á N Í S A S A N E K R A D IK Á L N Í F R O N TA Z A B I T Í M A U R I C E P Ů S O B I V Ý TA K T I C K Ý Ú S P Ě C H , K ATA S T R O FÁ L N Í S T R AT E G I C K Ý N E Ú S P Ě C H

PO D ĚKOVÁN Í POZNÁM K Y LITERATU RA REJ STŘÍK

Vstan_a_zabij_jako_prvni.indd 10

376 391 401 415 435 455 47 0 484 500 5 12 523 546 566 586 607 611 727 745

17.10.2019 14:39:20

P O Z N Á MK A K E Z DR O JŮM

Izraelská zpravodajská komunita si svá tajemství žárlivě střeží. Její skoro naprostou neprůhlednost chrání složitá změť zákonů a norem, přísná vojenská cenzura i zastrašování, vyslýchání a trestní stíhání novinářů a jejich zdrojů, ale i přirozená solidarita a loajalita personálu špionážních agentur. Všechna nahlédnutí do zákulisí byla až doposud vždy jen přinejlepším částečná. Člověk by se proto mohl logicky ptát, jak lze tedy o jedné z nejuzavřenějších organizacích na světě napsat knihu. Snaha přesvědčit izraelský resort obrany ke spolupráci při rešerších k tomuto projektu vyzněla naprázdno. Žádosti adresované zpravodajským službám, aby v souladu se zákonem předaly své historické dokumenty Státnímu archivu a umožnily publikování padesát let starých či ještě starších materiálů, narazily na hluboké mlčení. A stížnost k Nejvyššímu soudu, která požadovala nařízení, aby služby postupovaly podle zákona, se vlekla řadu let; soud nahrával jim a věc nakonec skončila jen novelizací samotného zákona: Předpis o utajování byl prodloužen z padesáti na sedmdesát let, tedy na dobu delší než dějiny státu. Ani resort obrany neseděl se založenýma rukama. Už v roce 2010, ještě před podpisem smlouvy na tuto knihu, proběhla zvláštní schůzka v operačním oddělení Mosadu Caesarea, kde se probíralo, jak mi v mém pátrání zabránit. Mosad napsal dopisy všem bývalým zaměstnancům s varováním, aby mi neposkytovali interview, a promluvil s vybranými někdejšími agenty, které považoval za nejproblematičtější. V roce 2011 pak náčelník hlavního štábu izraelské armády,

Vstan_a_zabij_jako_prvni.indd 11

17.10.2019 14:39:20

12

Z A BIJ JA K O PRV NÍ

generálporučík Gabi Aškenazi, požádal tajnou službu Šin Bet, aby proti autorovi podnikla agresivní kroky – prý jsem se dopustil „závažné špionáže“ tím, že vlastním tajné dokumenty a „využívám utajovaný materiál k hanobení Aškenaziho“. Od té doby se nejrůznější orgány snaží publikaci této knihy anebo alespoň jejích značných částí zabránit. Vojenský cenzor požaduje, aby izraelská média ke všem zmínkám o tajných akcích připisovaných izraelským zpravodajským službám, zejména o cílených atentátech, vždycky dodávala slova „podle zahraničních publikací“. Má se tak zdůraznit, že informace neznamenají oficiální přiznání odpovědnosti Izraele. V tomto smyslu je třeba považovat i tuto knihu za „zahraniční publikaci“, jejíž obsah Izrael oficiálně nepotvrdil. Izraelský resort obrany neschválil žádný z tisíce rozhovorů, z nichž tato kniha vychází – zdroje zahrnují nejrůznější osoby, od politiků a šéfů zpravodajských služeb až po samotné agenty. Většina jich zde figuruje pod svými skutečnými jmény. Další se celkem pochopitelně báli, že budou odhaleni, a proto jsou označeni iniciálami nebo přezdívkami, případně dalšími detaily, které jsem směl poskytnout, ale jen do té míry, abych neodhalil jejich totožnost. Použil jsem tisíce dokumentů, které mi tyto zdroje daly. Tato kniha je všechny zveřejňuje vůbec poprvé. Mé zdroje nikdy nedostaly povolení, aby tyto dokumenty z místa svého zaměstnání odnesly, a rozhodně nezískaly povolení k tomu, aby je předaly mně. Tato kniha má proto velmi daleko k tomu, aby se dala považovat za autorizovanou historii izraelských zpravodajských služeb. Proč se mnou tedy tyto zdroje vlastně hovořily a dokumenty mi poskytly? Každý člověk měl svůj vlastní motiv a jejich důvody nebyly o nic méně zajímavé než obsah rozhovorů. Je jasné, že někteří politici a zpravodajci – obě tato povolání umí velmi obratně manipulovat a klamat – se mě snažili využít, abych vyprávěl jejich preferovanou verzi událostí, anebo chtěli upravit historii tak, aby vyhovovala jim. Snažil jsem se těmto pokusům zabránit důkladným prověřováním co nejvíce písemných i ústních zdrojů. Měl jsem však pocit, že je zde často ještě jiný motiv, který do značné míry souvisí s typicky izraelským rozporem – na jedné straně je

Vstan_a_zabij_jako_prvni.indd 12

17.10.2019 14:39:20

P oznámka ke zdrojům

13

všechno, co souvisí se zpravodajskými službami a národní bezpečností, v zemi označováno za „přísně tajné“, ale na straně druhé chtějí všichni mluvit o tom, co dokázali. Činy, k nimž by se lidé v jiných zemích styděli přiznat, jsou pro Izraelce zdrojem hrdosti, protože jsou všeobecně považovány za nezbytné pro národní bezpečnost a k ochraně životů Izraelců v ohrožení, pokud ne rovnou samotné existence státu v permanentní bojové pohotovosti. Mosadu se časem skutečně podařilo zablokovat mi přístup k některým mým zdrojům (obvykle až potom, co se mnou promluvily). Mnoho dalších od chvíle, kdy jsem je potkal, zemřelo, většinou přirozenou smrtí. Proto jsou svědectví z první ruky, která mi tito muži a ženy pro tuto knihu poskytli – a kteří byli svědky významných historických událostí a podíleli se na nich – ve skutečnosti jediná, jež existují jinde než v trezorech státních vojenských archivů. Občas jsou dokonce vůbec jediná, jež existují.

Vstan_a_zabij_jako_prvni.indd 13

17.10.2019 14:39:20

P Ř E DML U VA

Do místnosti vstoupil ředitel izraelského Mosadu a legendární špion a vrah Meir Dagan se svou holí. Používal ji od chvíle, kdy ho zranila mina palestinských teroristů, proti nimž bojoval v sedmdesátých letech v Pásmu Gazy jako mladý příslušník zvláštního komanda. Dagan, jenž si byl dobře vědom moci mýtů a symbolů, si dával dobrý pozor, aby nevyvracel zvěsti, že má v holi ukrytou břitvu, kterou může vytasit stisknutím tlačítka. Dagan byl nevelkého vzrůstu a měl znatelné bříško a tak snědou pleť, že každého vždycky překvapilo, že jeho rodina pochází z Polska. Tentokrát měl na sobě jednoduchou košili s nedopnutým límečkem, lehké černé kalhoty a černé boty a dělal dojem, jako by o svůj vzhled nijak zvlášť nepečoval. Čišela z něj však jakási přímá zhuštěná sebedůvěra a tiché, někdy až hrozivé charisma. Konferenční místnost, do které Dagan odpoledne osmého ledna 2011 vstoupil, se nacházela v Akademii Mosadu severně od Tel Avivu. Ředitel této špionážní služby se poprvé scházel s novináři uvnitř jedné z nejpřísněji střežených a utajovaných izraelských institucí. Dagan neměl média v lásce. „Dospěl jsem k názoru, že je to nenasytné monstrum,“ řekl mi později, „a proto nemá smysl s nimi udržovat vztahy.“ Tři dny před schůzkou jsme však s řadou dalších novinářů dostali důvěrnou pozvánku. Překvapila mě – celých deset let jsem Mosad zahrnoval ostrou kritikou, zejména Dagana, který se na mě kvůli tomu velmi hněval. Mosad udělal maximum, aby schůzce dodal tajuplný ráz. Bylo nám řečeno, abychom přijeli na parkoviště multiplexu Cinema City nedaleko ústředí Mosadu a nechali v autech vše kromě notebooků

Vstan_a_zabij_jako_prvni.indd 15

17.10.2019 14:39:20

16

Z A BIJ JA K O PRV NÍ

a psacích potřeb. „Podrobíte se důkladné prohlídce a chceme se vyhnout jakýmkoli nepříjemnostem,“ řekl nám náš doprovod. Z parkoviště nás odvezli autobusem se zatemněnými okny na ústředí Mosadu. Prošli jsme několika elektrickými branami a kolem elektronických varování příchozím, co v areálu je a není dovoleno. Pak přišla důkladná prohlídka detektory kovu, která měla ukázat, zda u sebe nemáme nějaký přístroj nahrávající zvuk či obraz. Vešli jsme do zasedací místnosti a několik minut po nás vstoupil Dagan, obešel nás a potřásl si s námi rukou. Když dospěl až ke mně, podržel mi ruku o okamžik déle a s úsměvem řekl: „Vy jste vlastně něco jako bandita.“ Potom se posadil. Vedle něj seděl mluvčí premiéra Binjamina Netanjahua a hlavní vojenská cenzorka s hodností brigádního generála. (Mosad spadá pod úřad premiéra, a psaní o něm tak ze zákona podléhá cenzuře.) Mluvčí i cenzorka byli přesvědčeni, že Dagan schůzku svolal jen proto, aby se oficiálně rozloučil s lidmi, kteří o jeho funkčním období psali, a nic zásadního neřekne. To se však mýlili. Překvapení bylo vidět premiérovu mluvčímu na tváři; jak Dagan hovořil, mluvčí stále víc poulil oči. „Mít poraněnou páteř má své výhody,“ řekl Dagan na úvod svého projevu. „Dostanete lékařské potvrzení, že nejste bezpáteřní.“ Velmi rychle nám došlo, že nejde jen o vtip. Dagan se pustil do intenzivního útoku na izraelského premiéra. Binjamin Netanjahu, prohlásil, se chová nezodpovědně a ze sobeckých důvodů vede zemi do katastrofy. „To, že je někdo zvolen, neznamená, že je chytrý,“ prohlásil mimo jiné. Byl to Daganův poslední den ve funkci ředitele Mosadu. Netanjahu ho propustil a Dagan, jehož životním snem bylo zastávat pozici nejvyššího izraelského špiona, nehodlal stát se založenýma rukama. Hluboká krize důvěry mezi oběma muži se vyhrotila kvůli dvěma záležitostem, které úzce souvisely s oblíbenou zbraní Meira Dagana – s atentáty. O osm let dříve jmenoval Dagana ředitelem Mosadu Ariel Šaron a pověřil ho, aby zastavil íránský program jaderných zbraní, který oba považovali za existenční hrozbu pro Izrael. Aby Dagan úkol splnil, zasahoval nejrůznějšími způsoby. Nejobtížnější, ale zároveň nejúčinnější

Vstan_a_zabij_jako_prvni.indd 16

17.10.2019 14:39:20

Předmluva

17

podle něj bylo zjistit nejdůležitější íránské vědce zabývající se vývojem jaderných zbraní a raket, vypátrat je a zabít. Mosad našel takových cílů patnáct a šest z nich zlikvidoval, většinou po ránu na cestě do práce s pomocí bomb se zpožděnou roznětkou, které jim na auto připevnil motocyklista. Kromě nich vyletěl do vzduchu i jeden generál íránských Revolučních gard, jenž měl na starosti raketový program, a to přímo na ústředí a se sedmnácti dalšími muži. Všechny tyto operace a mnoho dalších, některé ve spolupráci se Spojenými státy, byly úspěšné, ale Netanjahu a jeho ministr obrany Ehud Barak začali mít pocit, že snižují jejich vlastní užitečnost. Rozhodli proto, že pokoutní opatření už nedokážou íránský jaderný program účinně zpomalovat a cestu Íránců k získání atomové zbraně může úspěšně zastavit pouze masivní letecké bombardování jaderných továren. Dagan proti tomu hlasitě protestoval. Bylo to proti všemu, v co věřil – tedy že otevřená válka se má vést, jen když „už máme meč na hrdle“, tedy až jako poslední možnost a v situaci, kdy už jiná alternativa neexistuje. Všechno ostatní se může a mělo by se řešit tajnými prostředky. „Atentáty mají dopad na morálku i praktický účinek,“ prohlásil. „Myslím, že nebylo mnoho takových, kteří by dokázali nahradit Napoleona nebo prezidenta jako Roosevelt či ministerského předsedu Churchilla. Osobní aspekt rozhodně hraje významnou roli. Je sice pravda, že nahradit se dá každý, ale je rozdíl mezi náhradníkem s kuráží a nějakým bezduchým týpkem.“ Podle Dagana jsou navíc atentáty „mnohem morálnější“ než totální válka. Likvidace několika klíčových osobností stačí k tomu, aby ta druhá možnost přestala být nezbytná, a tím se zachrání životy bezpočtu vojáků a civilistů na obou stranách. Rozsáhlý útok na Írán by vedl k mohutnému konfliktu na celém Blízkém východě a ani tak by íránským továrnám nejspíš nezpůsobil dostatečnou škodu. A konečně, kdyby Izrael válku s Íránem začal, odsoudilo by to podle Daganova názoru celou jeho kariéru jako neúspěšnou. Učebnice dějepisu by tvrdily, že nesplnil úkol, který mu Šaron svěřil – tedy ukončení íránského jaderného programu užitím tajných prostředků a bez nutnosti otevřeného útoku.

Vstan_a_zabij_jako_prvni.indd 17

17.10.2019 14:39:20

18

Z A BIJ JA K O PRV NÍ

Daganův odpor a podobně silný tlak nejvyšších vojenských a zpravodajských šéfů si opakovaně vynutily odklad útoku na Írán. Dagan dokonce celý izraelský plán předestřel řediteli CIA Leonu Panettovi (premiér tvrdí, že bez povolení) a prezident Obama pak Netanjahua před útokem varoval. Napětí mezi oběma muži se ještě víc vyostřilo v roce 2010, kdy byl Dagan ve funkci sedmým rokem. Vyslal do Dubaje vražedné sedmadvacetičlenné komando, aby zlikvidovalo významného představitele palestinské teroristické skupiny Hamás. Úkol splnilo – atentátníci mu v jeho hotelovém pokoji vpíchli zneškodňující látku a uprchli ze země dřív, než bylo tělo objeveno. Kvůli řadě závažných chyb, jichž se dopustili, však celý svět brzy po jejich odjezdu viděl videonahrávku s jejich tvářemi a kompletním přehledem o jejich pohybu – agenti nevzali v úvahu četné průmyslové kamery v Dubaji, měli stejné falešné pasy, jež už dříve použili jejich kolegové, kteří cíl v Dubaji sledovali, a využívali systém telefonních hovorů, jejž místní policie bez obtíží rozluštila. Zjištění, že akci provedl Mosad, vážně narušilo jeho operace a postavilo Izrael do velmi trapné situace – opět byl přistižen, že svým agentům dává falešné pasy spřátelených západních zemí. „Vy jste mi ale tvrdil, že to bude snadné a jednoduché a riziko, že se něco zvrtne, je v podstatě nulové,“ soptil Netanjahu. A pak Daganovi nařídil, aby množství plánovaných atentátů a dalších operací až do odvolání pozastavil. Roztržka mezi Daganem a Netanjahuem stále sílila, až se premiér nakonec (podle své verze) rozhodl, že mu funkční období neprodlouží. Dagan zase tvrdí, že „měl už Netanjahua dost, a tak se rozhodl odejít do důchodu“. Na onom brífinku v Akademii Mosadu i v řadě pozdějších rozhovorů k této knize vyjádřil Dagan skálopevné přesvědčení, že Mosad by byl pod jeho vedením skutečně dokázal Íráncům zabránit ve výrobě jaderných zbraní pomocí atentátů a dalších přesně cílených opatření, například jim ve spolupráci se Spojenými státy znemožnit dovoz zásadních součástek k jadernému programu, které neuměli vyrobit sami. „Kdyby se nám podařilo Íránu překazit možnost některé tyto součástky získat, vážně by to jejich projekt poškodilo. Automobil jich má v průměru dvacet pět tisíc a představte si, kdyby jich stovka

Vstan_a_zabij_jako_prvni.indd 18

17.10.2019 14:39:20

Předmluva

19

scházela. Bylo by velmi těžké uvést ho do chodu. Na druhé straně je někdy účinnější zabít řidiče,“ vrátil se Dagan s úsměvem k své oblíbené pracovní metodě.

Mezi prostředky, které demokratické země používají k ochraně bezpečnosti, neexistuje žádný, jenž by byl problematičtější a spornější než atentát typu „zabít řidiče“. Někteří mu eufemisticky říkají „likvidace“. Americké zpravodajské služby ho z právních důvodů nazývají „cíleným útokem“. V praxi však tyto výrazy znamenají totéž – zavraždění konkrétního jedince za účelem dosažení konkrétního cíle, jímž je záchrana životů lidí, které má tento člověk v úmyslu zabít, a odvrátit tak nebezpečný čin, jejž se chystá spáchat. Někdy jde také o likvidaci vůdce s cílem změnit chod dějin. Provádění atentátů státem přináší dvě velmi závažná dilemata. Zaprvé, jsou účinné? Může likvidace nějakého jedince či určitého počtu jedinců zlepšit bezpečnost světa? A zadruhé, jsou morálně a právně ospravedlnitelné? Je eticky a soudně legitimní, když stát spáchá zločin, jenž je podle všech etických a právních zákoníků nejvážnější ze všech, tedy úkladné zbavení lidského života, aby ochránil vlastní občany? Tato kniha se zabývá především těmito vraždami a cílenými atentáty, které provádí Mosad a další orgány izraelské vlády v dobách míru i války, stejně jako to dělaly ilegální milice před vznikem Státu Izrael, jež se po jeho zřízení proměnily v armádu a zpravodajské služby, jak ukážou první kapitoly. Izrael od druhé světové války zavraždil víc lidí než kterákoli jiná země západního světa. Izraelští představitelé nesčetněkrát zvažovali, jak nejlépe chránit národní bezpečnost, a znovu a znovu rozhodovali o tajných operacích, kdy byl zvolenou metodou atentát. Byli přesvědčeni, že právě ten vyřeší obtížné problémy, jimž stát čelí, a někdy i změní chod dějin. V mnoha případech dokonce rozhodli, že pokud zvolený cíl zabijí, je morální a právně přípustné ohrozit životy nevinných civilistů, kteří se náhodou ocitnou uprostřed střelby. Jsou přesvědčeni, že je to nutné zlo. Čísla mluví sama za sebe. Do začátku druhé intifády v září 2000, kdy začal Izrael odpovídat na sebevražedné útoky každodenním

Vstan_a_zabij_jako_prvni.indd 19

17.10.2019 14:39:20

20

Z A BIJ JA K O PRV NÍ

nasazením ozbrojených bezpilotních letounů, které atentáty prováděly, podnikl stát na pět set cílených operací. Bylo při nich zabito nejméně tisíc osob, jak civilistů, tak bojovníků. Za druhé intifády provedl Izrael zhruba další tisíc takových operací, z toho 168 úspěšných. A od té doby až do vzniku této knihy Izrael podnikl na osm set cílených atentátů, z nichž byly skoro všechny součástí válek proti Hamásu v Pásmu Gazy v letech 2008, 2012 a 2014 nebo šlo o operace Mosadu proti palestinským, syrským a íránským cílům na celém Blízkém východě. Pro srovnání: v době prezidentství George W. Bushe provedly Spojené státy podle jednoho odhadu osmačtyřicet cílených atentátů a za prezidenta Baracka Obamy tři sta padesát tři. To, že se Izrael upnul na vraždy coby vojenský nástroj, nebylo náhodou. Vychází to z revolučních a aktivistických kořenů sionistického hnutí, z traumatu holokaustu a pocitu izraelských politiků i občanů, že země a její obyvatelé čelí neustálé hrozbě vyhlazení a stejně jako za holokaustu jim nikdo nepřijde na pomoc, až k tomu dojde. Kvůli nevelké rozloze Izraele, pokusům arabských zemí jej zničit ještě před jeho vznikem, jejich pokračujícím pohrůžkám, že to udělají, a neustálé hrozbě arabského terorismu vybudovala země nesmírně schopnou armádu a patrně nejlepší zpravodajské služby na světě. Ty zase vypracovaly nejdůkladnější a nejlépe organizovanou mašinérii atentátů v dějinách. Následující stránky podrobně popíšou tajemství této mašinérie – plody kombinace partyzánské války a vojenské síly technologické líhně nápadů – a jejích agentů, vedení, metod, úvah, úspěchů i neúspěchů, ale i morální ceny. Ukážou, jak v Izraeli vznikly dva samostatné právní systémy – jeden pro obyčejné občany a druhý pro zpravodajské služby a resort obrany. Ten druhý dovoluje provádět se souhlasem vlády velice problematické atentáty bez jakékoli parlamentní či veřejné kontroly, které končí i ztrátou řady nevinných životů. Na druhé straně, díky atentátům coby zbrani vycházející ze zpravodajských informací, které „jsou vždycky dokonalé“, abychom citovali bývalého ředitele NSA a CIA generála Michaela Haydena, je izraelská válka proti terorismu nejúčinnější ze všech, jaké kdy nějaká západní země vedla. Atentát mnohokrát Izrael zachránil před velice vážnou krizí.

Vstan_a_zabij_jako_prvni.indd 20

17.10.2019 14:39:20

Předmluva

21

Mosad a další izraelské zpravodajské agentury zlikvidovaly osoby, které podle zjištěných informací představovaly přímou hrozbu pro národní bezpečnost. Jejich likvidace zároveň vysílala i obecnější vzkaz – jsi-li nepřítelem Izraele, najdeme tě a zabijeme, ať jsi kdekoli. Tento vzkaz je skutečně znám po celém světě. Občasné přehmaty agresivní a nemilosrdnou pověst Mosadu jen posílily, což není marné, když je odstrašení stejně důležité jako předcházení konkrétním nepřátelským činům. Tyto atentáty neprováděly jen malé uzavřené skupinky. Čím byly složitější, tím více lidí se na nich podílelo; někdy až stovka osob, většinou mladších pětadvaceti let. Někdy tito mladí lidé přicházejí se svými veliteli k premiérovi – jedinému člověku, jenž smí atentát povolit –, aby mu celou operaci vysvětlili a získali konečný souhlas. Takové schůzky, jejíž účastníci obhajující nutnost něčí smrti ještě nedosáhli ani třiceti let, se pravděpodobně konají výlučně v Izraeli. Někteří nižší důstojníci, kteří se jich zúčastnili, časem získali vyšší hodnost a stali se celonárodními vůdci, a dokonce i premiéry. Jak je poznamenaly doby, kdy se na těchto vražedných operacích podíleli? Spojené státy považují shromažďování zpravodajských informací a způsoby provádění atentátů, které Izrael vymyslel, za vzor a po teroristických útocích z 11. září 2001 a rozhodnutí prezidenta Bushe zahájit cílené útoky na al-Káidu začlenily některé izraelské metody do vlastních zpravodajských systémů a boje proti terorismu. Strukturu rozkazů, řízení a velitelských středisek, metody shromažďování zpravodajských informací a technologii bezpilotních letounů, které nyní slouží Američanům a jejich spojencům, většinou vymyslel Izrael. Dnes, když Amerika proti svým nepřátelům denně používá stejný druh zákonem nepovoleného zabíjení, jaké už dlouhá léta provádí Izrael, je namístě nejen vyjádřit obdiv k působivým operačním schopnostem, které si Izrael vybudoval, ale také prozkoumat vysokou morální cenu, již za tuto moc zaplatil a stále platí. RONEN BERGMAN Tel Aviv

Vstan_a_zabij_jako_prvni.indd 21

17.10.2019 14:39:20

ZABIJ JAKO PRVNÍ

Vstan_a_zabij_jako_prvni.indd 23

17.10.2019 14:39:20

K A P I T OL A P R V NÍ V K R V I A OHNI

Devětadvacátého září 1944 se v temné ulici Svatého Jiří nedaleko rumunského pravoslavného kostela v Jeruzalémě skrýval David Šomron. Britské úřady vládnoucí v Palestině používaly budovu kostela jako ubikaci pro důstojníky a Šomron čekal, až z ní vyjde jeden z nich – muž jménem Tom Wilkin. Wilkin byl velitelem Židovské jednotky při Oddělení trestního vyšetřování Britské mandátní Palestiny a svou práci dělal velmi dobře, zejména tu část, k níž patřilo pronikání do řad rozhádaného židovského odbojového hnutí a narušování jeho činnosti. Wilkin byl agresivní, ale i výjimečně trpělivý a rafinovaný, mluvil plynně hebrejsky a po třinácti letech služby v Palestině měl rozsáhlou síť informátorů. Díky informacím, které mu dodávali, Britové zatýkali ilegální bojovníky, odhalovali skrýše zbraní a mařili plánované židovské operace, které měly Brity přimět k odchodu z Palestiny. Proto Šomron přišel Wilkina zabít. Šomron a jeho momentální partner Jaakov Banaj (přezdívaný Mazal neboli „Klikař“) byli agenty nejradikálnějšího sionistického podzemního hnutí jménem Lechi, které proti Britům bojovalo od začátku čtyřicátých let. Lechi byl akronym hebrejského výrazu „bojovníci za svobodu Izraele“, ale Britové hnutí považovali za teroristickou organizaci a říkali mu pohrdavě Šternův gang podle jeho zakladatele, idealisty a ultranacionalisty Avrahama Šterna. Ten spolu s nevelkou skupinou stoupenců používal taktiku cílených atentátů a pumových

Vstan_a_zabij_jako_prvni.indd 25

17.10.2019 14:39:21

26

Z A BIJ JA K O PRV NÍ

útoků, a prováděl tak „osobní teror“, jak říkal šéf operací Lechi (a pozdější izraelský premiér) Jicchak Šamir. Wilkin věděl, že po něm jdou. Lechi se o necelé tři roky dříve pokusila zabít jak jeho, tak jeho nadřízeného Geoffreyho Mortona při své první, poněkud těžkopádné operaci. Dvacátého ledna 1942 nastražili atentátníci bombu na střeše i uvnitř domu číslo osm v Jaelině ulici číslo osm v Tel Avivu. Místo nich však zabili tři policisty – dva Židy a jednoho Angličana –, kteří do budovy vstoupili před Wilkinem a Mortonem a šlápli na nálože. Morton později z Palestiny utekl, když byl raněn při dalším pokusu o atentát, jenž byl odvetou za zastřelení Šterna. Šomrona však nezajímal žádný z těchto detailů. Ani to, kdo zabil koho a v jakém pořadí. Britové okupovali zemi, kterou sionisté právem považovali za svou, to bylo hlavní, a Šamir vydal rozkaz Wilkina zabít. Pro Šomrona a jeho soudruhy to nebyl člověk, ale terč, významný a vysoce hodnotný. „Měli jsme příliš mnoho práce a hlad, než abychom o Britech a jejich rodinách přemýšleli,“ poznamenal Šomron o desítky let později. Když se ukázalo, že Wilkin bydlí v přístavku rumunského kostela, vrahové se vydali splnit úkol. Šomron a Mazal měli v kapsách revolvery a ruční granáty. Poblíž byli i další agenti Lechi, úhledně oblečení v oblecích a kloboucích, aby vypadali jako Angličané. Wilkin vyšel z důstojnické ubytovny v kostele a zamířil k budově Oddělení trestního vyšetřování v Ruském areálu, kde byli zadržováni a vyslýcháni lidé podezřelí z příslušnosti k ilegálním skupinám. Byl jako vždycky ostražitý a s jednou rukou neustále v kapse si prohlížel ulici. Když minul roh ulice Svatého Jiří a Mea Šearim, vstal jakýsi mladík sedící před místním obchodem s potravinami a upustil čepici. Byl to signál. Oba atentátníci se pustili směrem k Wilkinovi. Poznali ho podle fotografií, které si předtím prostudovali. Šomron s Mazalem s revolvery ve zpocených dlaních ho nechali projít. Pak se otočili a vytáhli je. „Než jsme to udělali, Mazal (Banaj) řekl, ,nech mě vystřelit jako prvního‘,“ vzpomínal Šomron. „Ale když jsme ho spatřili, tak jsem se nějak neovládl a vystřelil jsem první.“

Vstan_a_zabij_jako_prvni.indd 26

17.10.2019 14:39:21

V krvi a ohni

27

Mazal a Šomron vypálili čtrnáct kulek a jedenácti Wilkina zasáhli. „Podařilo se mu obrátit a vytáhnout pistoli,“ vyprávěl Šomron, „ale pak upadl tváří na zem a z čela mu gejzírem vystříkla krev. Nebyl to pěkný pohled.“ Šomron s Mazalem uskočili do stínu a ujeli taxíkem, v němž na ně čekal další člen Lechi. „Jediné, co mě mrzelo, bylo, že jsme zapomněli vzít kufřík, v kterém měl všechny dokumenty,“ dodal Šomron. „Jinak jsem necítil nic, ani nejmenší pocit viny. Byli jsme přesvědčeni, že čím víc rakví přijede do Londýna, tím víc se přiblíží svoboda.“

Myšlenka, že návratu lidu Izraele do Země izraelské lze dosáhnout pouze silou, nenapadla Šterna a jeho soudruhy z Lechi. Kořeny této strategie lze vysledovat k osmi mužům, kteří se devětadvacátého září 1907 sešli v dusném jednopokojovém bytě v pomerančovníkovém sadu v Jaffě, přesně třicet sedm let předtím, že Wilkinovi vystříkla z hlavy krev, v době, kdy byla Palestina ještě součástí Osmanské říše. Tento byt si pronajal Jicchak Ben-Cvi, který se do osmanské Palestiny přistěhoval začátkem téhož roku. Stejně jako ostatní v tomto bytě oné noci to byl oddaný sionista, třebaže z odštěpenecké odnože, která v jednu chvíli hnutí ohrožovala tak, že se málem rozdělilo. Všichni přítomní byli emigranti z ruského carství a seděli na slaměné matraci na podlaze v místnosti osvětlené svícemi. Sionismus byl politická ideologie, která vznikla v roce 1896, když vídeňský židovský novinář Theodor Herzl vydal knihu Židovský stát (Der Judenstaat). Hluboce na něj zapůsobil pařížský soudní proces s židovským vojenským důstojníkem Alfredem Dreyfusem, jenž byl nespravedlivě obviněn z velezrady, odsouzen a o němž Herzl jako novinář psal. Herzl ve své knize tvrdil, že v evropské kultuře je tak hluboce zakořeněný antisemitismus, že židovský národ může najít skutečnou svobodu a bezpečí pouze ve vlastním národním státě. Židovská elita v západní Evropě, které se podařilo vybudovat si pohodlný život, většinou Herzla odmítala. Jeho myšlenky se však zalíbily chudým a pracujícím Židům ve východní Evropě, kteří trpěli opakovanými

Vstan_a_zabij_jako_prvni.indd 27

17.10.2019 14:39:21

28

Z A BIJ JA K O PRV NÍ

pogromy a neustálým útiskem, na něž reagovali příklonem k levicovým povstaleckým hnutím. Herzl považoval za ideální místo pro budoucí židovský stát Palestinu, starověkou domovinu židovských předků, ale byl toho názoru, že k takovému řešení bude třeba přistupovat rozvážně a opatrně, řádnou diplomatickou cestou a s mezinárodním souhlasem, pokud má židovský národ přežít v míru. Herzlův názor časem dostal jméno politický sionismus. Ben-Cvi a jeho sedm soudruhů byli však stejně jako většina dalších ruských Židů praktičtí sionisté. Místo čekání, až jim zbytek světa daruje domovinu, byli přesvědčeni, že si ji musí vybudovat sami – tím, že se budou do Palestiny stěhovat, obdělávat půdu a zúrodňovat poušť. Vezmou si, co jim podle nich patří, a to, co si vezmou, budou bránit. Tím se praktičtí sionisté ocitli v bezprostředním konfliktu s většinou Židů, kteří už v Palestině žili. Jako nepočetná menšina v arabské zemi – mnozí byli pouličními prodavači, náboženskými učenci či funkcionáři osmanského režimu – vedli raději nenápadný život. Pomocí podlézavosti, ústupků a úplatků se těmto zavedeným palestinským Židům dařilo kupovat si relativní klid a pokoj i určitou míru bezpečí. Jenže Ben-Cviho a ostatní nové příchozí děsily podmínky, které jejich soukmenovci snášeli. Mnozí žili v žalostné bídě a bez prostředků k obraně, a byli tak vydáni napospas arabské většině i prodejným představitelům zkorumpované Osmanské říše. Arabské davy útočily většinou beztrestně na židovské usedlosti a ničily je. A ještě horší podle Ben-Cviho a ostatních bylo, že tytéž usedlosti svěřovaly svou obranu arabským strážcům, kteří pak někdy spolupracovali s útočícími hordami. Ben-Cvimu a jeho přátelům připadala tato situace neudržitelná a neúnosná. Někteří z nich byli bývalými členy ruských levicových revolučních hnutí inspirovaných agresivní proticarskou partyzánskou skupinou Svoboda lidu (Narodnaja volja), která používala taktiku terorismu, včetně atentátů. Některé z těchto socialistických revolucionářů, sociálních demokratů a liberálů zklamala neúspěšná ruská revoluce z roku 1905, která

Vstan_a_zabij_jako_prvni.indd 28

17.10.2019 14:39:21

V krvi a ohni

29

přinesla jen minimální ústavní reformy, a tak se odstěhovali do osmanské Palestiny, aby tam vzkřísili židovský stát. Všichni byli zoufale chudí a jen taktak vyšli. Vydělávali si vyučováním nebo manuální prací na polích a v pomerančovníkových sadech a často byli o hladu. Byli však hrdými sionisty. Jestli mají vybudovat národ, musí se nejdřív umět ubránit. A tak se po dvojicích anebo po jednom plížili ulicemi Jaffy na tajnou schůzku v bytě Ben-Cviho. Té noci oněch osm mužů založilo první hebrejskou bojovou jednotku moderního věku. Rozhodli se, že odteď bude všechno jinak a na celém světě se změní představa, že Židé jsou slabí a pronásledovaní. Židy v Palestině budou bránit jen Židé. Svou mladou armádu pojmenovali podle Bar Giory, jednoho z vůdců velkého židovského povstání proti Říši římské v prvním století. Zvěčnili toto starověké povstání i na své vlajce a zároveň předpověděli budoucnost: „V krvi a ohni padlo Judsko a v krvi a ohni Judsko povstane“. Judsko mělo skutečně povstat a Ben-Cvi bude jednoho dne druhým prezidentem židovského lidu. Nejdřív však mělo přijít mnoho ohně a mnoho krve.

Hnutí Bar Giora zpočátku nebylo lidové. Do Palestiny však přijížděli každým rokem další Židé z Ruska a východní Evropy – 35 000 v letech 1905 až 1914 – a přiváželi s sebou stejně odhodlanou filozofii praktického sionismu. Jak v jišuvu, jak se říkalo židovské komunitě v Palestině, přibývalo podobně smýšlejících Židů, skupina Bar Giora se v roce 1909 proměnila ve větší a agresivnější hnutí Ha-Šomer (hebrejsky „strážce“). V roce 1912 už Ha-Šomer bránil čtrnáct osad. Zároveň si však budoval ofenzivní tajné schopnosti, aby se připravil na podle praktických sionistů nevyhnutelnou konečnou válku o vládu nad Palestinou. Hnutí Ha-Šomer se proto považovalo za jádro budoucí židovské armády i zpravodajské služby. Strážci Ha-Šomeru na koních zaútočili na několik arabských osad, aby potrestali jejich obyvatele, kteří ublížili Židům; někdy je zbili, jindy popravili. V jednom případě zvláštní tajné shromáždění členů

Vstan_a_zabij_jako_prvni.indd 29

17.10.2019 14:39:21

30

Z A BIJ JA K O PRV NÍ

Ha-Šomeru rozhodlo, že zlikviduje jistého beduínského policistu Árifa al-Arsána, jenž pomáhal Turkům a mučil židovské vězně. Ha-Šomer ho zastřelil v červnu 1916. Aby skupina uplatnila autoritu, neváhala použít sílu ani proti jiným Židům. Za první světové války byla urputným protivníkem židovské špionážní sítě NILI, která v osmanské Palestině pracovala pro Brity. Ha-Šomer se obával, že Turci špiony objeví a pomstí se celé židovské komunitě. Když se mu nepodařilo NILI přimět, aby zastavila operace nebo mu předala zlaté mince, které dostala od Britů, pokusil se zavraždit jednoho z jejích členů Josefa Lišanského, ale jen ho zranil. V roce 1920 přišlo další stadium vývoje – Ha-Šomer se změnil v Haganu (hebrejsky „obrana“). I když Hagana nebyla zrovna legální, britské úřady, které v zemi vládly už tři roky, ji tolerovaly jako polovojenskou obrannou jednotku jišuvu. Této tajné organizaci velela socialistická odborová organizace místních Židů s názvem Histadrut, která vznikla v témže roce, a Židovská agentura, autonomní vládní orgán jišuvu založený o pár let později. V čele obou stál David Ben-Gurion. Ben-Gurion se narodil v roce 1886 jako David Josef Grün v polském Płońsku. Už jako malý kráčel v otcových šlépějích a stal se sio­ nistickým aktivistou. V roce 1906 odjel do Palestiny a díky kouzlu osobnosti a odhodlání se navzdory mládí brzy stal jedním z předáků jišuvu. Pak si změnil jméno na Ben-Guriona podle jednoho z vůdců protiřímského povstání. Hagana byla v prvních letech ovlivněna duchem i agresivním přístupem Ha-Šomeru. Prvního května 1921 zavraždil arabský dav čtrnáct Židů v ubytovně pro přistěhovalce v Jaffě. Když Hagana zjistila, že Arabům pomohl vniknout do ubytovny arabský policista jménem Tawfíq Bej, vyslala útočné komando, aby ho zlikvidovalo, a to ho sedmnáctého ledna 1923 zastřelilo na telavivské ulici. Podle jednoho účastníka bylo „věcí cti“ zastřelit ho zepředu, nikoli zezadu. Vražda měla Arabům „ukázat, že na jejich činy se nezapomíná a jejich čas přijde, byť třeba se zpožděním“. Členové Ha-Šomeru, kteří v čele Hagany v jejích počátcích stáli, byli ochotní dopouštět se násilných činů dokonce i na Židech. Jacob de Haan byl charedi (ultraortodoxní žid) narozený v Holandsku, který žil začátkem dvacátých let v Jeruzalémě. Šířil ultraortodoxní víru, že

Vstan_a_zabij_jako_prvni.indd 30

17.10.2019 14:39:21

V krvi a ohni

31

židovský stát může nastolit pouze mesiáš; že jen Bůh rozhodne, kdy vrátí Židy do domoviny jejich předků, a člověk, který se snaží celý proces urychlit, se dopouští vážného hříchu. Jinými slovy, de Haan byl horlivý antisionista a uměl pozoruhodně obratně vychýlit mezinárodní mínění. Jicchak Ben-Cvi, tou dobou už přední vůdce Hagany, ho proto považoval za nebezpečného. A tak nařídil jeho zabití. Třicátého června 1924, pouhý den předtím, než měl de Haan odcestovat do Londýna, kde chtěl vyzvat britskou vládu k přehodnocení slibu zřídit v Palestině židovský stát, na něj třikrát vystřelili dva atentátníci, když vycházel ze synagogy na Jaffské třídě v Jeruzalémě. Ben-Gurion však hleděl na takové činy s nelibostí. Uvědomoval si, že pokud má od Britů získat byť jen částečné uznání sionistických cílů, bude muset poloilegálním milicím pod svým velením vnutit řádná a umírněná pravidla. Chrabré a smrtonosné osamělé jezdce nahradily po de Haanově vraždě organizované a odstupňované ozbrojené síly. Ben-Gurion Haganě nařídil, aby od cílených atentátů upustila. „Ben-Gurion byl důsledně a soustavně proti osobnímu terorismu,“ potvrdil později velitel Hagany Jisrael Galili a připomněl řadu případů, kdy Ben-Gurion odmítl schválit návrh na likvidaci konkrétních Arabů. Patřil k nim i palestinský vůdce al-Hádždž Amín al-Husajní a další členové Vysokého arabského výboru nebo britský personál, například jeden významný činitel mandátního pozemkového úřadu, jenž mařil projekty židovského osídlení. Ne každý však byl ochoten se Ben-Gurionovi podvolit. Avraham Tehomi, který zastřelil de Haana, nesnášel umírněnou politiku, kterou Ben-Gurion vůči Britům a Arabům zvolil, a spolu s dalšími předními představiteli z Hagany odešel. V roce 1931 pak založil Irgun Cvaj Leumi neboli Národní vojenskou organizaci, jejíž hebrejský akronym zní Ecel, ale většinou se jí říká Irgun. Této radikální pravicové skupině velel ve čtyřicátých letech Menachem Begin, který se stal v roce 1977 izraelským premiérem. I uvnitř Irgunu panovaly spory, jak osobní, tak ideologické. Odpůrci Beginovy dohody o spolupráci s Británií za války proti nacistům se odštěpili a založili Lechi. Těmto mužům připadala jakákoli spolupráce s Brity zavrženíhodná. Obě tyto odpadlické skupiny se různou měrou hlásily k cíleným atentátům na arabské a britské nepřátele i na Židy, které považovaly

Vstan_a_zabij_jako_prvni.indd 31

17.10.2019 14:39:21

32

Z A BIJ JA K O PRV NÍ

za nebezpečné pro svou kauzu. Ben-Gurion byl v této otázce neoblomný a odmítal připustit, že by se mohly používat jako zbraň, a dokonce podnikal agresivní kroky proti členům, kteří jeho rozkazů neuposlechli. Pak ale skončila druhá světová válka a všechno se změnilo, dokonce i názory umírněného Ben-Guriona.

Za druhé světové války se na 38 000 Židů v Palestině dobrovolně přihlásilo pomáhat a vstoupilo do řad britské armády v Evropě. Britové jim založili takzvanou Židovskou brigádu, třebaže nepříliš ochotně a až po naléhání civilního vedení jišuvu. Nebyli si přesně jistí, co mají s brigádou dělat, a tak ji nejprve poslali na výcvik do Egypta. Právě tam, v polovině roku 1944, slyšeli její příslušníci poprvé o nacistickém vyhlazování Židů. Když je konečně poslali do Evropy, aby bojovali v Itálii a Rakousku, stali se svědky hrůz holokaustu z první ruky a jako první posílali detailní zprávy Ben-Gurionovi a dalším vůdcům jišuvu. Jedním z těchto vojáků byl Mordechaj Gichon, pozdější spoluzakladatel izraelské vojenské rozvědky. Narodil se v roce 1922 v Berlíně ruskému otci a matce ze slavné německé židovské rodiny, která byla neteří rabína Leo Baecka, vůdce německých reformních židů. Gichonova rodina se přistěhovala do Palestiny v toce 1933 poté, co v německé škole chtěli, aby Mordechaj zdravil nacistickým pozdravem a zpíval hymnu národních socialistů. Do zničené Evropy se vrátil jako voják; jeho lid byl málem vyhlazen a z židovských komunit zbyly jen doutnající trosky. „Židy ponižovali, ničili a vraždili, ale teď je čas vrátit úder a pomstít se,“ prohlásil. „Když jsem narukoval do armády, snil jsem o tom, že zatknu svého kamaráda z dětství v Německu, který se jmenoval Detlef a byl synem policejního majora. Tím bych napravil ztracenou židovskou čest.“ Lidi jako Gichon poháněl právě tento smysl pro ztracenou čest a lidské ponížení, ale také hněv vůči nacistům. Nejprve se na rakousko-italských hranicích sešel s židovskými uprchlíky. Členové brigády je nakrmili, svlékli vlastní uniformy a dali jim je, aby jim nebyla zima, a snažili se z nich vytáhnout podrobnosti o zvěrstvech, která prožili.

Vstan_a_zabij_jako_prvni.indd 32

17.10.2019 14:39:21

V krvi a ohni

33

Gichon si pamatuje setkání z června 1945, kdy za ním přišla jedna žena. „Oddělila se od své skupiny uprchlíků a mluvila se mnou německy,“ vyprávěl. „Řekla, ,vy, vojáci této brigády, jste synové Bar Kochby‘“ – hrdiny druhého židovského povstání proti Římanům v letech 132–135 křesťanského letopočtu – „‚a já nikdy nezapomenu na vaši jednotku a to, co jste pro nás udělali,‘ řekla.“ Gichonovi přirovnání k Bar Kochbovi zalichotilo, ale navzdory její chvále a vděčnosti cítil jen lítost a zahanbení. Jestli jsou Židé jeho brigády syny Bar Kochby, jací jsou ti druzí Židé? Vojáci ze Země izraelské, vzpřímení, drsní a silní, považovali ty, kdo přežili holokaust, za oběti, jež potřebují pomoc, ale i za součást evropského židovstva, které se nechalo povraždit. Tihle Židé byli ztělesněním stereotypu zbabělého a slabého Žida v diaspoře – vyhnanství, jak se mu tradičně říká v židovských a sionistických kruzích –, který se raději vzdal, než by se bránil, a neměl ani tušení, jak střílet či používat zbraň. Noví Židé jišuvu právě tuto představu – v extrémní podobě Žida jako musulmana, jak se vězeňským slangem označovali vychrtlí a mátožní vězňové na pokraji smrti v nacistických táborech – zavrhovali. „Můj mozek nedokázal tehdy ani dnes pochopit, jak je možné, že v táborech pobývaly desetitisíce Židů s pouhou hrstkou německých dozorců a přitom nepovstali a šli jako ovce na porážku,“ vyprávěl Gichon o více než šedesát let později. „Proč Němce neroztrhali na kusy? Vždycky jsem tvrdil, že v Zemi izraelské se nic takového stát nemůže. Kdyby ty židovské obce měly předáky, kteří by za něco stáli, všechno by vypadalo úplně jinak.“ V poválečných letech pak sionisté jišuvu světu a především sami sobě dokázali, že Židé už nikdy na takovou porážku nepůjdou a židovská krev se neprodává lacino. Těch šest milionů mrtvých bude pomstěno. „Říkali jsme si, že neustaneme, dokud nepomstíme krev krví a smrt smrtí,“ řekl vážený izraelský spisovatel Hanoch Bartov, který se do brigády přihlásil měsíc před svými sedmnáctými narozeninami. Jenže taková pomsta – zvěrstvo za zvěrstvo – by znamenala porušení válečných pravidel a s největší pravděpodobností i katastrofu pro sionistickou kauzu. Vždy praktický Ben-Gurion to řekl i veřejně:

Vstan_a_zabij_jako_prvni.indd 33

17.10.2019 14:39:21

34

Z A BIJ JA K O PRV NÍ

„Pomsta je dnes činem s nulovou národní hodnotou. Těm milionům zavražděných vrátit život nemůže.“ V soukromí však vůdci Hagany chápali nutnost nějaké odplaty, jež by uspokojila vojáky, kteří zvěrstva osobně viděli, a do jisté míry by vykonala historickou spravedlnost a odstrašila pokusy o vraždění Židů v budoucnu. A tak schválili určité druhy odvet proti nacistům a jejich komplicům. Hned po válce vznikla v brigádě tajná jednotka, povolená a řízená nejvyšším velením Hagany, o které však britští velitelé nevěděli. Jmenovala se Gmul, hebrejsky „odplata“. Jejím úkolem byla „pomsta, ale ne bez rozmyslu“, stálo v dobovém tajném protokolu. „Pomsta těm esesákům, kteří se na masakrech osobně podíleli.“ „Hledali jsme velké ryby,“ vysvětlil Mordechaj Gichon, a porušil tak slib mlčení velitelů Gmulu, který dodržoval přes šedesát let, „vysoce postavené nacisty, jimž se povedlo svléct uniformu a vrátit se domů.“ Agenti Gmulu pracovali v utajení, i když plnili běžné brigádní povinnosti. Když Gichon pronásledoval nacisty, měl dvě falešné totožnosti – jednu jako německý civilista a druhou jako britský major. Během výprav v přestrojení za německého civilistu získal archivy gestapa z Tarvisia, Villachu a Klagenfurtu, které nacisté podpálili, ale shořela jen malá část. V roli britského majora získal další jména od jugoslávských komunistů, kteří se ještě báli provádět odvetné útoky sami. Ochotu pomoci projevilo i několik Židů z americké zpravodajské služby, kteří jim poskytli informace o uprchlých nacistech, neboť byli přesvědčeni, že palestinští Židé je využijí efektivněji než americká armáda. Fungoval také nátlak. V červnu 1945 našli agenti Gmulu německý manželský pár polského původu, který žil v Tarvisiu. Manželka se podílela na převodech ukradeného židovského majetku z Rakouska a Itálie do Německa a její muž pracoval ve vedení regionálního úřadu gestapa. Palestinští Židé jim dali nesmlouvavě na vybranou – buď spolupráce, nebo smrt. „Ten gój se sesypal a řekl, že bude spolupracovat,“ vyprávěl Jisrael Karmi, který dvojici vyslýchal a později, když už existoval Stát Izrael, se stal velitelem vojenské policie izraelské armády. „Nařídil jsem mu, aby sestavil seznam všech vysokých představitelů, které znal a kte-

Vstan_a_zabij_jako_prvni.indd 34

17.10.2019 14:39:21

V krvi a ohni

35

ří pracovali u gestapa nebo SS. Jméno, datum narození, vzdělání a funkce.“ Výsledek znamenal dramatický zpravodajský průlom – seznam desítek jmen. Muži z Gmulu vypátrali každičkého pohřešovaného nacistu – některé našli v místní nemocnici, kde je ošetřovali pod falešnými jmény – a pak na ně vyvinuli tlak, aby dodali další informace. Každému Němci slíbili, že se mu nic nestane, bude-li spolupracovat, a většina souhlasila. A pak, když už nebyli k užitku, je agenti Gmulu zastřelili a jejich mrtvoly zlikvidovali. Nemělo smysl nechávat je naživu, aby na tajné operace Gmulu upozornili britské velení. Jakmile bylo nějaké jméno ověřeno, začala druhá fáze – najít jeho nositele a shromáždit informace, aby mohl být zabit. Tímto úkolem byl často pověřen Gichon, který se v Německu narodil. „Nikdo mě nepodezříval,“ řekl, „mluvil jsem jako Berlíňan. Zašel jsem třeba do obchodu s potravinami či do hospody, nebo jsem dokonce zaklepal na něčí dveře a vyřídil nějaký pozdrav. Lidé většinou (na své pravé jméno) zareagovali, anebo s sebou škubli a mlčeli, což bylo taky potvrzení.“ Jakmile se totožnost potvrdila, Gichon Němce sledoval a dodal podrobný náčrt domu, kde bydlel, anebo oblasti vybrané k únosu. Zabijáci pracovali v týmu nanejvýš pěti mužů. Když za daným Němcem šli, měli na sobě většinou uniformu britské vojenské policie a obvykle mu řekli, že přišli pro člověka určitého jména, aby ho odvedli k výslechu. Němec šel zpravidla bez námitek. Jeden z vojáků jednotky, Šalom Giladi, ve svém svědectví pro archiv Hagany vyprávěl, že někdy Němce zabili hned a jindy ho před zabitím odvezli na nějaké odlehlé místo. „Časem jsme si vypracovali tiché, rychlé a účinné metody, jak se s těmito esesáky, kteří nám padli rukou, vypořádat,“ řekl. „Jak ví každý, kdo někdy nastupoval do nákladního automobilu, člověk položí nohu na zadní korbu, skloní se pod plachtu a nasouká se dovnitř. Muž, který číhal v náklaďáku, tohoto přirozeného sklonu těla využíval. Jakmile se Němcova hlava ocitla ve tmě, útočník se nad něj sklonil, dal mu ruce pod bradu a omotal kolem krku a zezadu ho přiškrtil. Když se Němec začal dusit, útočník přepadl dozadu na záda na

Vstan_a_zabij_jako_prvni.indd 35

17.10.2019 14:39:21

Z A BIJ JA K O PRV NÍ

36

matraci, která ty zvuky ztlumila. Tímhle pádem nazad, při němž svíral Němcovu hlavu, muže udusil a na místě mu zlomil vaz. Jednoho dne utekla z anglického detenčního tábora vedle naší základny jedna důstojnice SS. Když to Britové zjistili, rozeslali její fotografie pořízené ve vězení – zepředu a z profilu – na všechny vojenské policejní stanice. Prohledali jsme uprchlický tábor a objevili ji. Když jsme ji oslovili německy, dělala, že nerozumí a tvrdila, že mluví jen maďarsky. To ale nebyl žádný problém. Přistoupil k ní jeden maďarský kluk a řekl: „Zanedlouho odpluje do Palestiny loď s ilegálními přistěhovalci z Maďarska. Zabalte si tiše věci a pojďte s námi.“ Neměla jinou možnost, než návnadu spolknout, a tak šla s námi k náklaďáku. Během operace jsem seděl vzadu vedle Zara (Meira Zoreje, později generála izraelské armády), řídil Karmi. A ten nám dal rozkaz: ,Až se budu blížit k nějakému opuštěnému místu, zatroubím. To bude znamení, že se jí máte zbavit.‘ A tak to taky bylo. Naposledy vykřikla německy: ,Was ist los?‘ („Co se děje?“). Aby se Karmi ujistil, že je po ní, ještě do ní střelil a my jsme to pak narafičili tak, aby to vypadalo, že byla znásilněna. Většinou jsme Němce vozili k nevelké linii opevnění v horách. Byly tam opuštěné opevněné jeskyně. Většina z těch, které zanedlouho čekala poprava, ztratila svou nacistickou aroganci, když uslyšeli, že jsme Židé. ‚Smilujte se nad mou ženou a dětmi!‘ Tak jsme se ho zeptali, kolik takových výkřiků nacisti slyšeli ve vyhlazovacích táborech od svých židovských obětí.“

Operace trvala jen tři měsíce – od května do července – a za tu dobu Gmul zabil sto až dvě stě lidí. Několik historiků, kteří operace skupiny studovali, soudí, že metody zjišťování totožnosti cílů byly nedostatečné a zabito bylo i mnoho nevinných lidí. V mnoha případech, tvrdí tito kritici, také zdroje týmu využily Gmul k osobní vendetě, zatímco jindy zase agenti určili nesprávnou osobu. Gmul byl zrušen, když Britové po nejrůznějších stížnostech německých rodin kvůli něčímu zmizení pochopili, o co jde. Rozhodli se, že věc nebudou dále vyšetřovat, ale pošlou Židovskou brigádu do Belgie a Nizozemska, pryč od Němců. A velení Hagany vydalo rázný příkaz

Vstan_a_zabij_jako_prvni.indd 36

17.10.2019 14:39:21

V krvi a ohni

37

odvetné operace zastavit. Novými prioritami brigády – podle Hagany, nikoli Britů – měla být péče o ty, kdo přežili holokaust, pomoc s organi­zováním přepravy uprchlíků do Palestiny navzdory odporu Britů a shánění zbraní pro jišuv.

Přestože vůdci Hagany nařídili Gmulu, aby přestal Němce v Evropě zabíjet, skupina se myšlenky na odplatu nevzdala. Rozhodla se, že pomsta, která byla v Evropě zastavena, bude vykonána v Palestině. Na začátku války Britové z Palestiny vyhostili členy německé sekty templerů (Tempelgesellschaft) – jak kvůli národnosti, tak sympatiím k nacismu. Mnozí se za války angažovali a aktivně se podíleli na pronásledování a vyhlazování Židů. Po válce se pak někteří vrátili do svých původních domovů v Šaroně v centru Tel Avivu a na další místa. Vůdcem templerů v Palestině byl zámožný průmyslník Gotthilf Wagner, který za války pomáhal wehrmachtu i gestapu. Jeden Žid jménem Šalom Friedman, který holokaust přežil v převleku za maďarského kněze, vyprávěl, jak se v roce 1944 s Wagnerem sešel a ten „se chlubil, že byl dvakrát v Osvětimi a Buchenwaldu. Když byl v Osvětimi, přivedli si velkou skupinu nejmladších Židů a polili je hořlavinou. ,Zeptal jsem se jich, jestli vědí, že je peklo i na zemi, a když je zapálili, řekl jsem jim, že takovýhle osud čeká i jejich bratry v Palestině.‘“ Po válce Wagner organizoval návraty templerů do Palestiny. Synovi židovských průkopníků z Ruska Rafimu Ejtanovi bylo tehdy sedmnáct. „Najednou začali přijíždět rozjásaní Němci, kteří byli členy nacistické strany, wehrmachtu a SS, a chtěli vrátit majetek, zatímco všechen židovský jinde byl zničen,“ popsal situaci. Ejtan byl členem sedmnáctičlenného týmu, který vyslal „speciální oddíl“ Hagany, aby Wagnera zlikvidoval, a to na přímý rozkaz nejvyššího velení. Náčelník jejího hlavního štábu Jicchak Sade si uvědomoval, že nejde o běžnou vojenskou operaci, a tak si předvolal dva muže, kteří měli stisknout spoušť. Aby jim dodal odvahy, vyprávěl jim o jednom člověku, jehož zastřelil v Rusku z pistole, aby pomstil pogrom. Po náročném shromažďování informací číhal dvaadvacátého března 1946 útočný tým na Wagnera v Tel Avivu. Přinutili ho sjet ze silnice na písečný pozemek v ulici Levinského 123 a tam ho zastřelili. Ilegální

Vstan_a_zabij_jako_prvni.indd 37

17.10.2019 14:39:21

38

Z A BIJ JA K O PRV NÍ

rozhlasová stanice Hagany Kol Jisrael (Hlas Izraele) druhý den hlásila: „Hebrejský odboj včera popravil známého nacistu a vůdce německé komunity v Palestině Gotthilfa Wagnera. Buďte ujištěni, že žádný nacista už do Země izraelské nikdy nevkročí.“ Brzy nato Hagana zavraždila dva další templery v Galileji a další dva v Haifě, kde si sekta rovněž zřídila komunitu. „Mělo to okamžitý účinek,“ vyprávěl Ejtan. „Templeři ze země zmizeli, všechno tam nechali a už je nikdy nikdo neviděl.“ Templerská čtvrť Šarona v Tel Avivu se později proměnila v hlavní štáb izraelských ozbrojených sil a zpravodajských služeb. A Ejtan, který se stal už v sedmnácti vrahem, pak pomáhal založit jednotku cílených atentátů Mosadu. Zabíjení templerů nebylo jen pokračováním odvet proti nacistům v Evropě, ale znamenalo i výraznou změnu taktiky. Noví Židé v Palestině se z holokaustu naučili, že židovskému národu bude vždycky hrozit zničení, že se na nikoho nedá spolehnout, aby Židy ochránil, a jediným způsobem, jak toho dosáhnout, je mít vlastní stát. Lid s tímto pocitem, že jim neustále hrozí vyhlazení, udělá vše, i když to bude extrémní, aby si zajistil bezpečnost, a bude dodržovat mezinárodní právo a předpisy jen okrajově, pokud vůbec. Od této chvíle Ben-Gurion a Hagana schvalovali cílené atentáty, partyzánskou válku i teroristické útoky jako pomocný nástroj vedle propagandy a politických kroků, jichž využívali běžně, aby dosáhli vzniku státu a udrželi si ho. To, co bylo ještě před několika lety pouze prostředkem zavrhovaných extremistů z Lechi a Irgunu, teď hlavní proud považoval za funkční zbraň. Jednotky Hagany začaly nejprve zabíjet Araby, kteří zavraždili židovské civilisty. Pak nejvyšší velení milicí nařídilo „zvláštnímu oddílu“, aby zahájil „osobní teroristické operace“, jak se tehdy říkalo cíleným útokům na důstojníky britského Oddělení trestního vyšetřování, kteří pronásledovali židovský odboj a bránili židovskému přistěhovalectví do Země izraelské. Rozkaz zněl „vyhazovat do vzduchu britská zpravodajská střediska, která Židům znemožňují získávat zbraně“ a „provádět odvetné akce v případech, kdy britské vojenské soudy odsoudí členy Hagany k trestu smrti“. Ben-Gurion předpovídal, že židovský stát vznikne brzy a nový národ bude okamžitě nucen bojovat proti Arabům v Palestině a odrazit

Vstan_a_zabij_jako_prvni.indd 38

17.10.2019 14:39:21

V krvi a ohni

39

invazi armád sousedních arabských zemí. Velení Hagany se proto zároveň začalo připravovat na tuto totální válku. V rámci příprav byl také vydán rozkaz s krycím jménem Zarzir (Špaček), jenž stanovil, že se mají zabíjet vůdci arabského obyvatelstva v Palestině.

Zatímco Hagana pozvolna stupňovala cílené atentáty, radikální odboj provozoval svou vraždící mašinérii naplno a snažil se vyhnat Brity z Palestiny. Jicchak Šamir, jenž nyní velel skupině Lechi, se rozhodl likvidovat nejen nejdůležitější místní představitele britského mandátu – Lechi zabila několik zaměstnanců oddělení trestního vyšetřování a párkrát se pokusila i o atentát na náčelníka jeruzalémské policie Michaela Josepha McConnella a vysokého komisaře sira Harolda MacMichaela –, ale i Angličany v jiných zemích, kteří ohrožují jeho politický cíl. Například Walter Edward Guinness, známější jako lord Moyne, byl místním britským státním tajemníkem v Káhiře, která byla rovněž pod britskou vládou. Židé v Palestině ho považovali za notorického antisemitu, jenž neúnavně zneužívá svého postavení k tomu, aby omezil moc jišuvu drastickým snižováním přistěhovaleckých kvót pro Židy, kteří přežili holokaust. Šamir nařídil, že Moyne má být zabit. Vyslal do Káhiry dva agenty Lechi, Elijahua Hakima a Elijahua Bejt Curiho. Tam čekali u dveří Moyneova domu. Když Moyne a jeho tajemník přijeli, Hakim s Bejt Curim se rozběhli k jeho vozu. Jeden z nich strčil dovnitř pistoli, zamířil Moyneovi na hlavu a třikrát vystřelil. Moyne se chytil za hrdlo a vykřikl: „Ach, postřelili nás!“ A pak na sedadle přepadl dopředu. Byla to však amatérská operace. Šamir svým mladým zabijákům radil, aby si zajistili útěk automobilem, ale ti místo toho prchali na pomalých jízdních kolech. Egyptská policie je rychle dopadla, Hakim s Bejt Curim šli před soud, byli odsouzeni a šest měsíců nato oběšeni. Vražda měla na britské činitele zásadní účinek, ale ne takový, jaký si Šamir představoval. Jak Izrael zjišťoval v budoucích letech, je velmi obtížné předpovědět, jakým směrem se budou dějiny ubírat poté, co je někdo střelen do hlavy.

Vstan_a_zabij_jako_prvni.indd 39

17.10.2019 14:39:21

40

Z A BIJ JA K O PRV NÍ

Po absolutním zlu holokaustu, pokusu o vyhlazení celého jednoho národa v Evropě, sílily na Západě sympatie pro sionistickou kauzu. Podle některých zdrojů Winston Churchill na svou vládu až do prvního listopadového týdne roku 1944 naléhal, aby podpořila vznik židovského státu v Palestině. Přesvědčoval i řadu vlivných osobností, aby se za tuto iniciativu postavily, včetně lorda Moynea. Není proto přehnané předpokládat, že Churchill by byl možná přijel na Jaltskou konferenci s Franklinem Rooseveltem a Josifem Stalinem s jasným pozitivním názorem na budoucnost židovského státu, kdyby se do toho nevložila Lechi. Místo toho však po atentátu v Káhiře označil útočníky za „novou skupinu gangsterů“ a oznámil, že svůj názor přehodnocuje. A zabíjení pokračovalo. Dvaadvacátého července 1946 nastražili členové Irgunu Menachema Begina tři sta padesát kilogramů výbuš­ nin do jižního křídla Hotelu Krále Davida v Jeruzalémě, kde měla sídlo britská mandátní vláda, armáda i zpravodajství. Ty zřejmě varovný telefonát Irgunu považovaly za žert, a tak budovu neevakuovaly. Rozerval ji obrovský výbuch, při němž přišlo o život jedenadevadesát lidí a čtyřicet pět dalších bylo zraněno. To už nebyl cílený atentát na nějakého opovrhovaného britského činitele nebo partyzánský útok na policejní stanici. Byl to obyčejný teroristický útok na cíl s četnými civilisty. Nejhorší bylo, že mezi oběťmi bylo i mnoho Židů. Bombardování Hotelu Krále Davida vyvolalo v jišuvu vášnivou debatu. Ben-Gurion okamžitě Irgun odsoudil a nazval ho „nepřítelem židovského lidu“. Extremisté se však nenechali odradit. Tři měsíce po útoku v Hotelu Krále Davida, jedenatřicátého října, buňka Lechi opět na vlastní pěst a bez Ben-Gurionova svolení i vědomí provedla pumový útok na britské velvyslanectví v Římě. Bomba budovu vážně poškodila, ale operace proběhla v noci, a tak byli zraněni jen dva italští kolemjdoucí a hlídač. Téměř hned potom Lechi poslala každému významnějšímu členovi britské vlády v Londýně dopisovou bombu. Na jedné straně bylo toto úsilí obzvlášť neúspěšné – ani jediný dopis nevybuchl –, ale na druhé dala Lechi jasně najevo, o co jí jde i jaký má dosah. Archivní materiály

Vstan_a_zabij_jako_prvni.indd 40

17.10.2019 14:39:21

V krvi a ohni

41

britské bezpečnostní služby MI5 ukázaly, že sionistický terorismus byl tehdy považován za nejvážnější hrozbu pro britskou národní bezpečnost – dokonce vážnější než Sovětský svaz. Podle jedné zprávy MI5 vznikaly v Británii buňky Irgunu s cílem „bít psa ve vlastní boudě“. Britské zpravodajské zdroje varovaly před vlnou útoků na „vybrané vysoké představitele“, jako byl například ministr zahraničí Ernest Bevin či dokonce premiér Clement Attlee. Na konci roku 1947 britský vysoký komisař shrnul ztráty z předchozích dvou let: Bylo zabito 176 členů britského mandátního personálu a civilistů. „Pouze tyto akce, tyhle popravy, přiměly Brity k odchodu,“ zdůraznil David Šomron desítky let potom, co na jeruzalémské ulici zastřelil Toma Wilkina. „Kdyby byl (Avraham) Štern tuhle válku nezačal, Stát Izrael by byl nikdy nevznikl.“ S těmi slovy by se dalo polemizovat. Zmenšující se britské impérium se vzdalo vlády nad většinou kolonií z hospodářských důvodů a kvůli sílícím žádostem místních obyvatel o nezávislost i v mnoha zemích, které teroristickou taktiku nepoužívaly. V této době získala samostatnost například Indie. Šomron a jeho druhové však byli pevně přesvědčeni, že odchod Britů si vynutila jejich odvaha a krajní metody. A ti, kdo v této krvavé odbojové válce bojovali – partyzáni, vrahové a teroristi –, pak hráli ústřední roli při budování izraelských ozbrojených sil a zpravodajských služeb nového státu.

Vstan_a_zabij_jako_prvni.indd 41

17.10.2019 14:39:21

K A P I T OL A DRUH Á Z R OD TA JNÉ HO S V Ě TA

Devětadvacátého listopadu 1947 odhlasovalo Valné shromáždění OSN rozdělení Palestiny a vytvořilo suverénní židovský stát. Rozdělení mělo vstoupit v platnost až za šest měsíců, ale arabské útoky začaly hned druhý den. Velitel palestinských sil v jižní části země Hasan Saláma a jeho bojovníci přepadli dva izraelské autobusy u města Petach Tikva. Zabili osm cestujících a řadu dalších zranili. Mezi palestinskými Araby a Židy vypukla občanská válka. Den po útocích na autobusy stanul Saláma na hlavním náměstí v arabském přístavu Jaffa a slíbil svým krajanům: „Palestina se promění v krvavou lázeň.“ Slib dodržel – během následujících dvou týdnů bylo zabito osmačtyřicet Židů a sto padesát pět dalších bylo zraněno. Saláma, který velel partyzánské jednotce pěti set mužů, a jednou dokonce zaútočil i v Tel Avivu, se stal v arabském světě hrdinou a jeho činy vychvaloval i tisk. Egyptský časopis Al-Musawar otiskl dvanáctého ledna 1948 obrovskou fotografii, na které Saláma hovoří k svým mužům, s palcovým titulkem „Hrdina Hasan Saláma, velitel jižní fronty“. Ben-Gurion se na tyto útoky připravil. Pro něj byli palestinští Arabové nepřátelé a Britové, kteří v zemi vládli dál, dokud v květnu 1948 nevstoupilo v platnost rozdělení Palestiny, byli jejich pomahači. Židé se mohou spolehnout jen sami na sebe a svou primitivní obranu. Většina příslušníků Hagany měla za sebou jen nedostatečný výcvik a byla špatně vyzbrojena; zbraně byly poschovávané po tajných skrýších, aby

Vstan_a_zabij_jako_prvni.indd 42

17.10.2019 14:39:21