0040240 by Knižní klub

PATITUL

STEZKA V TROSKÁCH GEMMA LIVIERO

Stezka v troskach.indd 1

30.10.19 12:23

Přeložila Zdeňka Zvěřinová

Stezka v troskach.indd 4

30.10.19 12:23

KVÄšTEN 1945

Stezka v troskach.indd 7

30.10.19 12:23

KAPITOLA PRVNÍ

Erich

Barva Erichových vlasů nebyla na žlutě rozkvetlé louce skoro vidět. Nehybně ležel na břiše, jedno oko měl zavřené a druhým pozoroval hlaveň pušky, jíž mířil na lidi pod kopcem. Postarší muž se pomalu belhal a doprovázela ho žena neurčitého věku. Erich zlehka přitiskl prst na spoušť, jako by zkoušel sílu jejího odporu. Nikomu chybět nebudou, pomyslel si. Pak ho však náhle rozptýlil nečekaný pohyb na straně. Přestal mířit na původní cíl a pohlédl na zvlněnou trávu. V houští spatřil mizející šedohnědé králičí běhy, zmáčkl kohoutek a údolím se rozlehl výstřel. Pak veškerý pohyb ustal a Erich vstal, aby to místo důkladně prohledal. Jeho štíhlé opálené tělo bez košile bylo místy až rudé a nahnědlý obličej se mu loupal. S přechodným pocitem svobody popošel k úlovku. Pocestní mu rychle zmizeli z očí. Netrápilo ho, že pro ně zvuk střelby znamená opakovanou noční můru. Jako mnozí další i tito dva mířili k domovům, které už nestály nebo jim nepatřily. Erich zvedl králíka za nohy a vydal se k patrovému domu, který poslední dobou značně zchátral, pod okapy se tvořila plíseň a na střeše chyběly šindele. Starodávná, kdysi doširoka otevřená okna jako z pohádky nyní chránila své obyvatele před nepřátelským okolním světem. Z půvabného stavení s mléčně bílými zdmi a čokoládově hnědými štítovými zdmi se stalo pouhé přechodné útočiště. Erich přimhouřil oči před sluncem a prudkým poryvem prašného větru, který s sebou nesl povědomé, a přesto odlišně čpící

Stezka v troskach.indd 9

30.10.19 12:23

GEMMA LIVIERO

výpary a kouř, na něž byl zvyklý odjinud. Zvířený prach ve vzdálených ohradách a jeho vůně v něm vyvolaly vzpomínky na sestru Claudine, jak běží jako šílená s rukama umazanýma od bláta a bez ohledu na trest nebo následky se chystá umazat mladším sourozencům obličeje. V dálce uviděl oblak zvířeného prachu, uslyšel vrčení motorů a pocit svobody nahradila naléhavá ostražitost. Obrátil se a hlavním vchodem vtrhl do domu. „Mami, náklaďáky! Rusové!“ Matka položila talíře na stůl tak prudce, až zařinčely. „Přines sirky. Honem!“ křikla na něj. Chvatně odešla do ložnice a vrátila se s dřevěnou bedýnkou. V době Erichova dětství byla ta schránka nedotknutelná a obklopená tajemstvím, které znali jen rodiče. Až v dospělosti zjistil, jakou má její obsah cenu, a pochopil, že je poslední dobou ohrožuje na životě. Matka vytáhla dopisy, fotografie a dokumenty a hodila je do krbu. Erich škrtl zápalkou, přidržel ji u hromádky a ta rychle vzplála. Oheň stravoval jejich jména i minulé životy a jak se scvrkávaly a černaly, Ericha obdařeného silnou touhou po přežití zaplavila obrovská úleva. Jemným foukáním rozdmýchával plameny, po nichž už brzy zůstane jen zuhelnatělý popel. „Třeba se tu ani nezastaví,“ pronesl nadějně. Na dně krabičky zůstalo několik archů s obrázky a textem. Matka se na ně jako mnohokrát předtím pozorně, téměř láskyplně zadívala. „Tohle si nech,“ strčila je Erichovi do ruky. „Nesmíš dovolit, aby na tvého otce a na to, co udělal, lidi zapomněli.“ Pohlédl na papíry a obrátil se k mladším bratrům, kteří s vážnými výrazy a s rukama v klíně seděli u jídelního stolu. Prostřední bratr byl už téměř na prahu dospělosti. Zvykali si na podobné chvíle, kdy jim nezbývalo než čekat a doufat. Dvě prázdné židle u stolu o jejich rodině hodně vypovídaly. Byly důkazem změny a všeho, oč v životě přišli. Erich pozoroval matčin důvěrně známý, klidný a bezvýrazný obličej. Zdědil po ní obrovskou nezdolnost. Za ta léta všem

Stezka v troskach.indd 10

30.10.19 12:23

STEZKA V TROSKÁCH

předala tolik vnitřní síly, kolik jen mohla. Ale i když její houževnatost zůstala neotřesitelná, tělo začalo chátrat. Zhubla, pokožka kolem čelistí byla vpadlá, brada ostře vyčnívala a po dlouhé zimě bez uhlí zůstaly její ruce tmavě červené. „Už je po válce, Mutti?“ zeptal se prostřední bratr. Upřela na něj oči, z nichž nečišely žádné tajné vzkazy ani další plány. Nic, co by naznačovalo, že ještě mohou něco udělat. Ta doba byla nenávratně pryč. Potom vyhlédla z okna na nákladní auta, která supěla do kopce po hliněné cestě vedoucí k jejich domu. „Ne,“ odpověděla.

Stezka v troskach.indd 11

30.10.19 12:23

SRPEN 1945

Stezka v troskach.indd 13

30.10.19 12:23

KAPITOLA 2

Stefano Berlín byl ponurý a šedý. Z města, které Němci popisovali jako nejmodernější na světě, jež obýval výkvět inteligence a překypovalo dokonalým pořádkem a skvostnou architekturou, se stala hromada trosek, jejichž zbytky se pomalu vynořovaly jako kousky skládačky. Neobyvatelné budovy s křiklavě obnaženými útrobami, jako by se vysmívaly poraženému režimu. Prázdná prostranství, kde Němci napřahovali paže, aby pozdravili svého Führera, a tleskali vojákům na ulicích, připomínala falešné elitářské sny. Chyběli tu muži v produktivním věku, protože většina jich padla nebo byla uvězněna, mládež, která oblékla uniformy, i starci, kteří už takovou zátěž neunesli. V závěrečných dnech války se v Třetí říši nedělaly žádné věkové rozdíly. Nevýrazné ženy v přepásaných béžových šatech s šátkem přes hlavu chodily ve skupinkách po chodnících vyklizených od suti a pevně svíraly kabelky, jako by snad měly namířeno na důležitou schůzku. Když kolem nich Stefano prošel, nepřítomně se na něj usmály, ale dlouho si ho neprohlížely. Berlíňané většinou neodvraceli oči ze strachu nebo kvůli pocitům viny, ale zkrátka proto, že se už o lidi, kteří bloumali po jejich ulicích, nezajímali. Hodili opatrnost do větru a nahradili ji apatií. Bez nacistických symbolů falešné nadřazenosti jim nezbylo nic, s čím by mohli ostatní poměřovat. V troskách a sutinách rozbořeného města i oni dosáhli svobody.

Stezka v troskach.indd 15

30.10.19 12:23

GEMMA LIVIERO

Když Stefana zastavili britští vojáci, ukázal jim vytetované znamení na paži. Fungovalo jako průkaz totožnosti, vlastně ještě líp, protože člověka zbavovalo zodpovědnosti. Nechali ho být a na nic se ho nevyptávali. Ruští vojáci si ho vůbec nevšímali a ti britští jen formálně přikývli. Američané se na něj chvíli upřeně dívali, protože byli zkrátka zvědaví. Stefano vypadal unaveně, byl na kost vyhublý a k smrti vyčerpaný. Přesně těmito slovy by ho popsala jeho matka. Vyděsilo by ji, jak její syn vypadá, ale jiní dopadli mnohem hůř. Přežil, a proto se řadil mezi šťastlivce, kteří se sami obvykle za šťastné nepovažovali. Kdysi byl vysoký, svalnatý, závodně plaval a studoval jazyky. Když poprvé odjel od rodiny, příbuzní ho popisovali jako „citlivého“ a „laskavého“. Podruhé se rozhovořili ještě víc, ale při jeho posledním odjezdu nemluvili vůbec, protože v té době už válka nelítostně zuřila a jakékoliv sliby, že se k nim opět vrátí, byly přehlušeny myšlenkami na nevyhnutelnost osudu. Bylo mu čtyřiadvacet, ale vzhledem k tomu, co už viděl a zažil, si připadal dvakrát starší. Prošel kolem hloučku žen, Trümmerfrau vyklízejících sutiny. Spojenci je pověřili tím, aby daly město do pořádku. Sbíraly tedy všudypřítomné cihly a ukládaly je do přeplněné kárky, kterou pak nějaký stařík odtlačil ulicí mezi rozvalinami. Ženy si otřely čelo, promnuly unavená záda a pak se opět sklonily, aby naplnily cihlami další vozík, který jim přivezl malý chlapec. Z opačného směru běžely dvě děti, povídaly si spolu, pak jedno ukázalo k hromadě kovového šrotu, dalšímu novodobému hřišti, a ještě zrychlily. Dvě holčičky s pytli v rukou se sebejistě procházely po haldách zničených věcí a každou chvíli se sklonily, aby si prohlédly lesklou tretku, která jim připadá cenná, a uložily ji do pytle. Jedna se zastavila a špinavou rukou si odhrnula vlasy z obličeje. Všimla si Stefana, usmála se a zamávala mu. To prosté gesto ho nejdřív zmátlo, protože nebyl zvyklý na děti, které snadno přijímají změny a rychle se přizpůsobují překážkám. Když konečně zvedl ruku, aby jejich gesto opětoval, dívčina pozornost už byla bůhvíkde a útlou paží šátrala hluboko v rumišti po něčem, co ji právě zaujalo.

Stezka v troskach.indd 16

30.10.19 12:23

STEZKA V TROSKÁCH

Jedna žena před sebou tlačila kočárek plný cihel, který se po chvíli naklonil a převalil na bok. Stefano by ji nejradši nevšímavě minul, ale příčilo se to jeho povaze, dokonce i teď. Proto se zastavil, aby jí pomohl, a cihlu po cihle opět skládal na kočárek. Když už byli skoro hotovi, žena si na chvíli odpočinula a zadívala se na něj. „Danke!“ poděkovala a potom pohlédla na jeho levou ruku, ze které se uvolnil obvaz. To, co uviděla vespod, s ní nijak neotřáslo. „Mám vám to znovu zavázat?“ nabídla se a přitom několikrát těkla očima mezi jeho obličejem, rukou a čísly na jeho paži. Zavrtěl hlavou. „Ein Konzentrationslager?“ zeptala se. „Ano.“ „Měla jsem syna ve vašem věku,“ svěřila se mu. „Kéž by tu teď byl se mnou.“ A znovu se pustila do práce. Nestarala se, jestli Stefano něco poznamená nebo se zeptá, co se mu stalo. Takové otázky byly zbytečné a Stefano znovu vykročil dřív, než se ho opět zmocní pocit, že pro ty lidi musí udělat víc. Měl na sobě novou košili a kalhoty od spojenecké správy a boty mu padly jako ulité. Přes rameno měl přehozenou kabelu a v ní konzervované maso s fazolemi, několik vojenských čokoládových tyčinek, lahev s vodou, náhradní košili a ponožky, baterku, trochu peněz, mapu a hodinky, které patřívaly nějakému mrtvému Němci. Ale především si nesl dokument, který potvrzoval, že je svobodný. Na jihu města, přesně tam, kde mu řekli, čekalo nákladní auto. Ulevilo se mu, že vidí konec městské zkázy a před ním se rozkládá široširá krajina. Přesto i za ní vládl nekonečný poválečný chaos. Popošel k okénku auta, ukázal papíry a nastoupil dozadu. Nepřítomně, protože cizinec tu nebyl ničím novým, se k němu obrátilo několik obličejů. Většinou to byly děti ve vypůjčeném oblečení s umytými tvářemi a jejich matky. Polští uprchlíci, usoudil podle jejich vzhledu, protože měli světlé vlasy, ale zjevně tu nebyli doma. Cestou mlčeli, a když se slunce začalo klonit k západu a auto zastavilo, řidič poklepal na bok karoserie a Stefano vystoupil.

Stezka v troskach.indd 17

30.10.19 12:23

GEMMA LIVIERO

„Dasvidania!“ houkl na něho voják. „Dasvidania.“ Stefano se chvíli díval za autem, které se na křižovatce stočilo na západ a zamířilo k vystěhovaleckému táboru, a pak se obrátil na jihovýchod směrem k Drážďanům, za nimiž se za městečkem Amalfi a tamějšími útesy rozkládalo Středomoří.

••• 1932 Stefana probudilo vrčení motorových člunů a pleskání vln na skalnaté pobřeží. Léto přilákalo k jejich středomořskému prahu spoustu rybářských a turistických lodí. V domě zatím nebylo horko, slunce ještě nevystoupilo moc vysoko, ale stříbrná vodní hladina se už odrážela na bílých pískovcových zdech a pableskovala okny do obývacího pokoje. Agatha, která s ním ležela v posteli, když usínal, tam nebyla. Stefano, který stále nebyl ochotný otevřít oči, napřáhl paže přes matraci a poslepu nahmatal její okraj. S rozcuchanými vlasy a očima stále opuchlýma od spánku si natáhl kalhoty, ze kterých už brzy vyroste. Jako každé ráno si přejel prstem po horním rtu a ucítil jemné rašící chloupky. Dennodenně se modlil, aby měl brzy tak pěkný knír jako otec. U sester v pokoji bylo ticho. Mladší Nina vstane nejdřív za hodinu, ale starší Teresa se brzy probudí a začne všechny sekýrovat. Když vylezla z postele jako první, bylo nejlepší klidit se jí z cesty. Neustále hledala záminky, proč mít vztek. Po křupavém písku a štěrku sešel po schodech z balkonu na zahradu, za níž se k moři svažovaly strmé útesy a další schody vedly až k vodě. Otec Nicolo míchal maltu u hromady bílých cihel, ze kterých stavěl čtvercový domeček, a černobílá fenka Agatha ho z trávy pozorovala. Jakmile Stefana uviděla, zavrtěla ocasem. Stefano ji našel jako štěně a i po dvou letech, co ji měli, se stále chovala jako uličnice. „Co děláš, tati?“

Stezka v troskach.indd 18

30.10.19 12:23

STEZKA V TROSKÁCH

„Boudu pro Agathu.“ Stefano se zadíval na cihly, které otec pečlivě kladl jednu na druhou, a najednou mu došlo, jak je to od něj pěkné. Tuhle práci dělal pro jeho psa – což byl další důvod, aby ho miloval. Přesto si uvědomoval, že Agatha patří otci stejně jako jemu. „Jak bude vypadat?“ „Bude asi takhle vysoká,“ odpověděl otec a přiložil si natažené prsty k boku. „Vzadu bude dlouhé úzké okýnko, aby z něj viděla na moře a měla jistotu, že se k nám neblíží žádní záškodníci. A může nás varovat štěkáním.“ Stefano pohlédl na moře a potom zpátky na otce, který roztáhl ústa do širokého úsměvu. Jeho upřímný výraz – kdy jeho knír vytvořil dlouhou tenkou čáru – byl nakažlivý a Stefano se také pousmál. „Žádní záškodníci tu nejsou, tati,“ namítl a otec ho láskyplně pohladil po hlavě. Stefano měl rád, když otec žertoval, ale ještě víc se mu líbilo, že Agatha dostane vlastní dům. „Ale proč se mnou nemůže spát v posteli?“ „Protože spíš jako dřevo, a když kňučí a chce jít ven, neslyšíš ji, takže se pak počurá na podlahu. A kromě toho se moc ráda dívá na moře. Miluje pohled na pestrobarevné turisty na výletních jachtách.“ Otec měl pravdu. Agatha nejradši trůnila na sloupkovém zábradlí, odkud sledovala lidi a vodu v dálce. Měla tam dokonalou pozorovatelnu. Stefano fenku objal a otřel se tváří o její srst. Odměnila se mu tím, že mu olízla paži. „Můžu ti pomoct, tati?“ nabídl se. „Samozřejmě.“ Pracovali celé dopoledne. Stefano míchal maltu a podával Nicolovi cihly. Někdy si otec sedl, aby si odpočinul a otřel si čelo, přičemž si prohodili role, a otec pak Stefanovu řadu cihel nenápadně srovnal, aby to chlapec neviděl. Skončili krátce po poledni a pak se i s Agathou smočili v moři, aby se ochladili. Když vyšli do kamenitého svahu a po schodech vystoupali až do přízemí domu, matka na ně čekala s vychlazenou vodou

Stezka v troskach.indd 19

30.10.19 12:23

GEMMA LIVIERO

s citronem. Všichni tři si sedli na terasu a pozorovali čluny. Takové chvíle budou Stefana provázet celý život, jako prám, kterého se může přidržet, až se bude potápět. Napřesrok otec spadl v práci ze střechy a cestou do nemocnice umřel. Agatha celé týdny štěkala na terase a několik dní do cihlové boudičky vůbec nevlezla. A kotva, kterou jeho otec symbolizoval, byla vytažena vzhůru a pohřbena společně s ním.

••• Stefana probudily nedaleké hlasy. Kousek od něj šel hlouček lidí, tlačili kárky a na zádech nesli děti. Instinktivně strnul při každém zvuku, zhodnotil míru nebezpečí a teprve potom zareagoval. Jeho tělo však bylo vycvičené na jiné zvuky a pachy. Od konce války viděl mnoho pocestných, kteří mířili domů, pod paždí si nesli oblečení a někteří si svůj skromný majetek přivázali na záda. Vynořovali se z různých koutů Evropy a procházeli spoustou cizích zemí, ale zášť a hlad je spojovaly. Stefano se rozhodl, že půjde sám. Nepřál si vzpomínat na válku a poslouchat cizí příběhy. Měl spoustu vlastních. Znovu si položil hlavu, ukrytý za přerostlou trávou, a překulil se na bok. Země byla tvrdá a vlhká a Stefano v noci prochladl. Pohlédl před sebe a rychle se posadil. Kousek od něj byla nějaká žena. Ležela na zádech, jako by upřeně pozorovala oblohu, a jemu prolétlo hlavou, jestli už tam byla, když si na louku lehal. Ve světle srpku měsíce neviděl její nevýrazný kabát ani šedý šátek uvázaný kolem hlavy. Nebyla však to jediné, co upoutalo jeho zvědavost. Vedle ní seděl chlapec, držel košík s balíkem plátna a pozoroval ho. Stefano opatrně vstal a popošel blíž. Hoch po něm bojácně pokukoval. „Není ti nic?“ zeptal se dítěte, ale to na něj jen dál upíralo odevzdané a červeně opuchlé oči. Pomalu, aby ho nepolekal, se naklonil k ženě a shrbil se, aby si ji líp prohlédl. Měla pootevřené oči, ale panenky se ztrácely pod očními víčky, takže nebylo vidět, jakou mají barvu. Byla úplně tuhá. Viděl už spoustu mrtvol, ale tohle bylo jiné. Nic nenaznačovalo příčinu smrti, žádná uvíznutá střepina ani bavlněná látka nasáklá krví. Vypadala nedotčeně.

Stezka v troskach.indd 20

30.10.19 12:23

STEZKA V TROSKÁCH

„To je tvá matka?“ Chlapec mlčel. „Kde máš tátu?“ Další ticho. Stefano zkusil položit stejnou otázku francouzsky, ale stále nic. „Máš hlad?“ zeptal se znovu německy. Po přikývnutí vytáhl pár dílků čokolády. Hoch po nich dychtivě chňapl, přiložil si dlaň před ústa a žvýkal, jako by na všechno kromě jídla, které mu žaludek zdaleka nenaplní, zapomněl. Hladověl, nejspíš už řadu dní. Stefano pohlédl za něj k nekonečným lánům polí. Nebyl tam nikdo, kdo by mu ohledně chlapcovy neutěšené situace poskytl vysvětlení. Skupinka už zmizela v dálce. Nic s tím nenadělám, pomyslel si. Musím ho tu nechat a doufat, že ho najde nějaký farmář nebo voják a ujme se ho. Obrátil se zpátky k mrtvé matce, potom k dítěti a mírně zavrtěl hlavou. Neměl mu co nabídnout. „Jsi z Berlína?“ Chlapec stále mlčky seděl a upřeně hleděl na Stefanův batoh, ve kterém se nejspíš ukrývalo další vytoužené jídlo. „Vydej se tamhletím směrem,“ doporučil mu Stefano, vstal a ukázal na sever. „Jsou tam domy. Zaklepej někde na dveře.“ Ustoupil o několik kroků a chlapec vysunul spodní ret a nakrabatil čelo. Prsty volné ruky se nervózně zatahal za kraťasy. „Hodně štěstí!“ dodal Stefano. Hoch se rozplakal a položil si hlavu na matčinu hruď. V záchvatu zoufalství na jídlo úplně zapomněl. Košík se mírně naklonil a až nyní Stefano uviděl, co v něm je – z plátna vykukovalo dětské čelíčko a nos, modrá, posmrtně opuchlá pokožka. Něco v jeho břiše se zakouslo do jeho lidství a probudilo povahový rys, který byl stále schopný soucítit – stejně jako když se zastavil a pomohl té Trümmerfrau. „To s tvou matkou je mi líto,“ pronesl jemněji. Alespoň předpokládal, že ta žena byla jeho matka. „Dál musíš jít bez ní a najít někoho, kdo ti pomůže, rozumíš?“ Chlapec jednou rukou objal matku a druhou pevně držel rukojeť košíku. Sklonil se a políbil nemluvně na čelo. Při tom gestu se

Stezka v troskach.indd 21

30.10.19 12:23

GEMMA LIVIERO

Stefano odvrátil. Na to, jak se mu stáhlo hrdlo, nebyl připravený. A to už byl přesvědčený, že ho takové věci nechají lhostejným. „Měli bychom je oba přikrýt kabátem, aby jim v noci bylo teplo,“ prohodil a přitom si vzpomněl na vlastní matku. Sundal ženě kabát, přičemž musel vyvinout jistou sílu, aby se ztuhlé končetiny bez života podvolily. Potom vytáhl z košíku raneček lehký jako pírko, položil ho vedle matky a přehodil jim kabát přes obličeje. Alespoň se nebudou dívat do slunce. Hoch ho mlčky pozoroval. Stefana napadlo, že odříká nějakou modlitbičku, ale nakonec si to rozmyslel. Na to je už pozdě, usoudil s povzdechem. Kéž bych si lehl někam jinam. Tomu klukovi pomoct nemůžu. Každopádně ne teď. Popošel k hlavní silnici, ale chlapec vyskočil a s prázdným košíkem ho následoval. Měl na sobě kraťasy, vytahané podkolenky a prošlapané boty. „Tudy ne!“ okřikl ho Stefano a ukázal zpátky směrem, odkud přišel. „Tamhle!“ Jenže dítě se ani nehnulo, a tak k němu přistoupil a uchopil ho za rameno. Na rozdíl od matky a nemluvněte, jichž se také dotýkal, cítil jeho teplo a živoucí energii. „Se mnou jít nemůžeš,“ vysvětloval. „Mám namířeno hodně daleko.“ Obrátil se, vykročil a pak se znovu ohlédl. Hošík se nervózně ošíval, pokukoval po matce a malém sourozenci a Stefano pochopil, že oba myslí na totéž. Teď už zůstal na světě úplně sám. „Jak se jmenuješ?“ Kluk mírně svraštil čelo, krátce pohlédl na zem a potom zpátky na Stefana. „Nemáš jméno? Kolik ti je?“ Stále nic. „Pět? Šest? Nebo čtyři?“ Konečně přikývl. „Čtyři?“ Další přikývnutí. „Umíš mluvit?“

Stezka v troskach.indd 22

30.10.19 12:23

STEZKA V TROSKÁCH

Nic. „Nemůžu tě vzít s sebou. Čeká mě nějaká práce.“ Nic. Stefano vzdychl. Promnul si čelo, ve kterém mu bolestivě tepalo, a přitom ho napadlo, že by chlapce mohl nějak oklamat, namluvit mu, že se vrátí, a nechat ho tu. „Pojď sem,“ navrhl rezignovaně a hoch ho následoval zpátky k matce. Stefano se sklonil a prohledal kapsy ženina kabátu. Nic nenaznačovalo její totožnost, odkud pocházela, ani čí je to dítě. „Ten košík tu musíš nechat. Jen by tě zdržoval.“ Ale kluk ho sevřel, jako by na něm závisel jeho život. Stefano si proplel ruce za hlavou a začal chodit kolem dokola. V duchu si nadával a litoval, že toho nešťastníka našel a nechal se zatížit takovým břemenem. Hoch na něj upíral bezvýrazné oči. Je stejně ztracený jako já, pomyslel si Stefano najednou. I k němu se život obrátil zády. „Tak dobře,“ svolil nakonec. „Ten koš si vem s sebou.“ Vykročil k jihu a dítě se rozběhlo, aby mu stačilo. Dvakrát se zastavili u náhodného domu, aby se Stefano zeptal, jestli tam chlapci neposkytnou přístřeší, ale pokaždé ho odmítli s tím, že teď jsou sirotci a žebráci na každém rohu. A když už jim někdo otevřel, rychle zase zavřel. Kluk se brzy unavil a nožky mu zpomalily, takže se o pár metrů zpozdil. Stefano se s pocitem marnosti zastavil a počkal na něj. Došli k dalšímu domu, u kterého chyběly hlavní dveře. Stefano zvědavě vstoupil dovnitř. Ve stěnách byly díry od kulek a nad schodištěm na podlaze krvavé šmouhy. Určitě tudy někdo táhl mrtvoly a kupky hlíny a kříže venku zřejmě naznačovaly, kde teď leží. Včera večer viděl v dálce za řekou Drážďany, spálenou půdu a torza budov tyčící se z válečné suti. Dál na východ však zřejmě města a vesnice mezi Labem a hustými lesy neutrpěly tak fatální škody. Přišli do vesnice, která vypadala téměř nedotčeně. Funkční hodiny na věži uprostřed náměstí obklopené hranatými budovami, ve kterých bylo víc oken než zdí, dávaly najevo, že tady se čas

Stezka v troskach.indd 23

30.10.19 12:23

GEMMA LIVIERO

nezastavil. Obchody byly otevřené a ve dveřích klevetily hloučky lidí, což bylo od začátku války téměř nevídané. Situace ve městech však byla dramatičtější. Na ulicích parkovala ruská vojenská technika – nákladní auta a zeleně maskované vozy. Cedule na hotelu se zabedněnými okny i dveřmi hlásala, že se majitelé vrátí, ale nebylo tam žádné datum, a výloha pekařství, i když bylo otevřené, zela prázdnotou. Na vybledlé dřevěné tabuli před rybárnou, jejíž okenice se vlivem času a povětrnostních vlivů zaklínily a nešly otevřít, bylo neuspořádanými klikyháky naškrábáno: „Ryby nejsou.“ Kavárna o kousek dál působila vstřícněji. Přinejmenším na ceduli stálo: „Otevřeno“. Stefano vešel dovnitř a žena za pultem si ho podezřívavě změřila. Už odhadla, že to není Němec a nepatří sem, a projevila krátkou zvědavost kvůli dítěti, ale jinak nic. Jeho obvaz, válečná omšelost, kterou nemusel předstírat, a přítomnost dítěte z něj pravděpodobně činily menší hrozbu, ale o nechuti v jejím obličeji nebylo pochyb. Stefano si v duchu připomněl, že některé výsady tu už neplatí a povýšenost je jednou z nich. Protože nikde neviděl jídelní lístek, zeptal se jí, co mají. Ze dveří kuchyně se linul pach vařeného zelí. Žena se nejdřív zdráhala i pohnout, natož odpovědět. Stefano otevřel kabelu a vytáhl z ní německé marky. Postěžovala si, že se vedou řeči o nové měně, takže marky budou brzy bezcenné. Přesto si je hodlala vzít, což bylo zřejmé z toho, jak dlouho se na ně dívala. A i když byl Stefano snědý obyvatel ze Středomoří, a tudíž cizinec, byl lepší zákazník než vůbec žádný. „Není ten kluk nemocný?“ zeptala se a pohlédla na chlapce. „Ne,“ odpověděl Stefano, ačkoliv o tom také chvíli přemýšlel. „Tak co tu máte?“ Žena ustoupila stranou a ukázala na tabuli opřenou o zeď za svými zády. Většina ručně psané denní nabídky byla přeškrtnutá a nové názvy nedbale načmárané, jako by je někdo psal ve vzteku. Pravděpodobně tu však nemívala společnost často, takže se bez ohledu na předsudky a podezřívavost rozhovořila. Pověděla mu, že se sem stahuje spousta žebráků, takže je musí odhánět. Chodí sem i ruská vojenská policie, což je jediný důvod, proč

Stezka v troskach.indd 24

30.10.19 12:23

STEZKA V TROSKÁCH

může ve své živnosti pokračovat. Z počátku jí i majitelům dalších obchodů sužovali život, ale už se to zlepšilo. Zřejmě mají jiné starosti. Přesto jsou vztahy s nimi stále vlažné. Někdy zaplatí a jindy ne. Zmínila se mu, že si pěstuje vlastní zeleninu. Její manžel se vrátil z války jako úplně jiný člověk. Byl starý a nestál jim za to, aby ho uvěznili, ale teď je ještě zbytečnější než dřív. Kdysi byly v řece ryby, ale teď je voda otrávená od Rusů, bomb a ruských chcanek. Jsou sprostí, hluční a pořád by jen pili, ale alespoň chodí k ní do kavárny. Její podnik má dobrou pověst. Na jídelním lístku nevede psí maso. Stefano usoudil, že opakuje jen to, co říkají jiní, protože toho sama moc neví a vychází pouze z klepů. Přála by si, aby všechno pokračovalo tak jako za války. Když do její kavárny chodili vojáci a movití občané, dobře prosperovala. Klientelu tvořili převážně němečtí turisté, což bylo lepší, dodala a při těch slovech uhnula pohledem. Nezapomněla, s kým mluví. Alespoň že na stěně nevisela Hitlerova fotografie, i když bylo zjevné, že majitelka stále zůstává věrná zemi před kapitulací. „Ve městě je rušno. Stěhuje se sem někdo nový?“ Požádala ho, aby jí ta slova zopakoval. Mohl za to jeho přízvuk nebo špatně slyšela? Tak či onak jí tu otázku položil znovu. Tentokrát pokrčila rameny a našpulila rty jako ryba. Do odpovědi se jí nechtělo, přestože nejspíš nějakou měla. Dobrovolně mu hodlala povědět jen to, co sama chtěla. Stefano ji za to neodsuzoval. Byla zcela neinformovaná a nejspíš i hodně nešťastná. Napadlo ho, že se jí zeptá, jestli by se chlapce neujala, ale když si to představil, připadalo mu to skoro stejně zlé, jako kdyby ho nechal s mrtvou matkou. Lidé zatím neprojevovali velký soucit a o dítě nikdo nestál. Dali si hustou růžovočervenou polévku se zvláštní kuřecí příchutí, která se snažila zamaskovat hořkost nezralé červené řepy. Stefano musel občas chytit chlapce za zápěstí, aby tolik nehltal a moc tekutiny nevybryndal, ale po chvíli tu bitvu vzdal. Požádal o trochu mléka, ale majitelka tvrdila, že je ho nedostatek, a místo toho jim nabídla kávu. Ta měla plechovou hořkou pachuť a nechutnala po kofeinu.

Stezka v troskach.indd 25

30.10.19 12:23

GEMMA LIVIERO

Na odchodu řekl danke a žena přikývla. Stefano se zastavil ještě v potravinách a lékárně, zeptal se na pár věcí a mezi řečí projevil zájem o nějaké útočiště pro chlapce, ale nikdo o žádném nevěděl. Zastavil se i na poště. „Jdete špatným směrem,“ upozornil ho poštmistr za zvědavých pohledů dalších zákazníků. „Jestli hledáte transport, bude nejlepší, když zamíříte zpátky k Drážďanům.“ Znovu se vydali na cestu. Venku se zatím udělalo horko. Kolem rychle projelo nákladní auto a motor zčistajasna zvýšil otáčky. Hoch sklonil hlavu a lehl si na zem. Stefano mu pomohl vstát. „Teď už žádné bomby nepadají,“ uklidnil ho a podal mu ruku. Hoch se na ni dlouho díval, jako by nic takového v životě neviděl, a potom ji váhavě přijal. Stefano mu pomohl vstát, pak se k němu přihrbil a vyzval ho, ať mu vyleze na záda. Opět vykročil, krátké hubené nožky se mu pohupovaly v podpaždí a chlapcova hlava se mu přitiskla na záda. Vzal i košík, zpomalil krok a kulhání se stalo výraznějším. Oba si nesli vlastní břemeno. Při pohledu na ovázanou ruku si Stefano vybavil bomby, výstřely z pušek a oheň. Pro něj to nebylo pouhé zranění z mnoha, ale připomínka, která ho už nikdy neopustí.

Stezka v troskach.indd 26

30.10.19 12:23

KAPITOLA 3

Rosalind Zaštěkání psa za řekou v tichém časném ránu, tikání rozbitých hodin s kukačkou a kejhání hus zvěstovaly začátek nového dne. Těch několik zvuků připravilo Rosalind na všední realitu, donutilo ji vstát z postele a pustit se do práce, která se nyní stala jejím životem. Neoblékla si hned pracovní zástěru, ale položila si nohy na chladné kamenné dlaždice a zamířila k Georgovi. Vyšla po úzkém schodišti do podkroví s klenutým dřevěným stropem, který se táhl po celé délce domu. Jeho postel stála u jediného okna s výhledem na les. Za svítání pronikalo zčásti zabedněným oknem denní světlo a vrhalo bledě žluté čtverce do zšeřelé místnosti, která stále tonula v ranní šedi. Georg ležel na zádech a pravidelně hrdelně chrápal. Dlouhé nohy mu přesahovaly z postele a prsty visely přes okraj. Rosalind zvedla přikrývku a lehla si na bok vedle něj. Pozorovala ho, jak spí, prohlížela si jeho profil, světle ryšavé prameny vlasů a mladistvou napjatou pleť. Obvykle toho moc nenaspal a někdy v noci bezcílně bloumal po domě, ale když konečně usnul, spal jako nemluvně. „Musíš mi povědět, co se ti honí hlavou,“ požádala ho před několika dny, když se krátce po půlnoci probudila a opět ho přistihla, jak chodí po pokoji a tiše si pro sebe mumlá. V jeho současném rozpoložení se s ním nedalo komunikovat a jen málokdy se jí ho podařilo přimět, aby si jí vůbec všiml. „Nevím,“ odpověděl. To vyrušení ho vyvedlo z míry. „Musím ještě něco udělat.“

Stezka v troskach.indd 27

30.10.19 12:23

GEMMA LIVIERO

„Právě teď nemusíš dělat vůbec nic.“ „Ale hrozí jí nebezpečí.“ „Komu?“ Ta otázka z ní vylétla dřív, než se stačila zarazit. I když mlčel, odpověď dobře znala. Myslel na Monique a dělal si o ni starosti. Po válce jí začal být úplně posedlý. Monique se o sebe dokáže postarat sama, vybuchla by nejradši. Přesto mlčela, protože se mu to snažila vysvětlit už dřív a jeho reakce ji vyděsila. V současné době mu pouhá zmínka jejího jména způsobila úzkost a vyvolala sled událostí, s nímž si někdy nevěděla rady. Od chvíle, kdy se válka stala trvalou součástí jeho mysli, se ho snažila udržet v klidu a hledala řešení na jeho deprese a výbuchy hněvu. Jenže poslední dobou se jeho výkyvy nálad zhoršily. Myšlenky a představy ho sužovaly natolik, že zuřil a rozbíjel všechno kolem sebe. Rosalind si položila hlavu na okraj jeho polštáře a přemýšlela. Měl otevřená ústa ochablá spánkem a kolem brady a na krku modré žilky. Přejela po nich prsty. Na zdravé straně vypadal stejně jako před posledním válečným tažením. Na druhém levém spánku se mu táhla dlouhá a červená zkrabatělá jizva, která končila až ve vlasech. Zavrtěl se a mírně zamrkal. Sálalo z něj teplo a Rosalind se k němu přivinula o něco blíž. Měla na sobě hedvábnou košilku těsně pod kolena v levandulové barvě, kterou jí před třemi lety koupil jako svatební dar. Kromě zlatého snubního prstenu to byla jediná drahá věc, kterou měla. O další majetek – šperky, sbírku knih nebo sváteční porcelán a příbory, které její rodiče dostali ke svatbě, už dávno přišla. Památky na její život i život jejích rodičů teď tvořily hromadu trosek v berlínských ulicích. Georg otevřel oči a zadíval se na strop, jako by si zvykal, že začíná nový den. Přála si, aby se na ni podíval, ale neobrátil hlavu. Natáhla ruku a natočila si k sobě jeho bradu, ale stále jí nepohlédl do očí. Bezvýrazně zíral za její rameno na něco, co jeho mysl ve skutečnosti nevnímala. Opřela se o loket, aby byla ve stejné výšce. Zrakové podněty u něj fungovaly nejlíp a brzy upřel zelené oči do jejích modrých.

Stezka v troskach.indd 28

30.10.19 12:23

STEZKA V TROSKÁCH

Vybavila si první ráno po jejich svatbě. Podle toho, jak se na ni tehdy díval, ji určitě miloval. Nebo ne? Až později mu hlavu zaplnily jiné věci. Sáhla pod přikrývku a vsunula mu ruku do kraťasů. Nejdřív ho jemně mnula, až bezděčně zavřel oči a mírně se zachvěl. Byl zčásti vzrušený, ale Rosalind věděla, že k ničemu dalšímu nedojde. I když jeho tělo reagovalo, mysl a srdce jí už nepatřily, dokonce ani v tomto stavu. Možná nikdy. „Miluju tě,“ zašeptala se slzami v očích. Nepřítomně na ni pohlédl. Dnes ráno ji nepoznal, stejně jako kdykoliv předtím.

••• 1933 „Je tady,“ prohlásila Rosalindina matka Yvonne a pevně sevřela rty. Nevypadala moc nadšeně a z toho, jak na konci její tón poklesl, bylo zjevné, že jim teď nezbývá nic jiného než Monique strpět. Dvanáctiletá Monique s obličejem ztraceným v moři tmavých kadeří a s pěstmi před očima naříkala jako opuštěné štěně. Yvon ne stála vedle ní, držela ji za ruku a zpod vrásek a neviditelného obočí se upřeně dívala na Rosalind. Těžko říct, jestli byla rozrušená, vzteklá anebo zklamaná. V matce bylo těžké se vyznat a nikdy neuměla řešit konflikty ani zvládat situace, které ji odváděly z vlastního světa. Dnes ji Rosalind musela zachránit. „Děti“ představovaly oblast, které Yvonne nerozuměla, a kdysi se dceři dokonce svěřila, že ani žádné neplánovala. Rosalind byla přesvědčená, že otce Maxe její příchod na svět potěšil víc. Jsi hodné děvče, chválil ji často, když mu po návratu ze směny, kde řídil tramvaje, ukazovala školní úkoly. Ta slova pro ni hodně znamenala. Přesto k otci necítila mimořádně silné pouto, jen silnější pochopení, že jsou součástí stejného životního koloběhu a všechny tři spojuje pokrevní pouto. Nikdy si nelámala hlavu s tím, proč matka působí občas tak zahořkle, dokud to Monique, když byly o pár let starší, nenadhodila. Zkrátka došla k závěru, že někteří lidé se už zasmušilí nebo

Stezka v troskach.indd 29

30.10.19 12:23

GEMMA LIVIERO

usměvaví narodí. A zároveň si uvědomila, že sama patří do té první skupiny a lidskou povahu jen tak něco nezmění. „Chceš se podívat ke mně do pokoje?“ navrhla mladší sestřenici, kterou dnes viděla poprvé v životě. Překvapilo ji, že ji Monique přes hlasitý nářek, který přerůstal v čím dál neovladatelnější kvílení, vůbec slyšela. V Rosalindině pokoji v zadní části domu si Monique sedla na volnou postel. „Tvých rodičů je mi líto,“ pronesla Rosalind. „Určitě se brzy vrátí a zase se budeš moct vrátit domů.“ Monique se trochu utišila a už jen tiše vzlykala. „Někdy jdou lidi do vězení jen nakrátko.“ Ale ukázalo se, že v tomto případě to tak není. V Rakousku, odkud Monique pocházela, zůstali její rodiče uvězněni natrvalo. Nová vláda zatýkala ty, kteří se otevřeně vzpírali režimu, a Gustav s Adou mezi ně patřili. Kromě nesouhlasného postoje byli obviněni z toho, že pomáhají dalším disidentům odjet ze země. Rosalindini rodiče zprvu považovali Monique za tajného špeha, další hladový krk a nežádoucí zdroj pozornosti. Mlčenlivé reptání však postupně utichalo a oba začali oceňovat její veselost, touhu po životě a schopnost zůstat sama sebou navzdory chaosu, který v Berlíně panoval. Stala se vítaným rozptýlením v té šedi. Dívky od sebe dělily dva roky a Rosalind, jíž se zprvu zamlouvala představa, že se bude o Monique starat, ovládat ji a tvarovat podle svého, rychle pochopila, že její mladší sestřenice žádnou péči nepotřebuje. To, jak rodiče novou situaci přijali, a dívčina síla a nezávislost z Rosalindina pohledu ještě zvýraznily rozdíly mezi oběma dívkami, což v ní někdy vyvolávalo pocity méněcennosti. Ale doopravdy nesnášet ji začala až během prvního společného léta u řeky s Georgem.

••• Dvě husy se rozběhly k zrní, které jim Rosalind sypala na zem. Takovou lahůdku jim dávala každých několik dní, protože trávu vyzobaly tak rychle, že nestihla natrhat další. Měla v úmyslu chovat husy, jako to dělávala babička, a husí farmu ještě rozšířit.

Stezka v troskach.indd 30

30.10.19 12:23

STEZKA V TROSKÁCH

Kdysi jich babička měla spoustu a nic nepřišlo nazmar – maso a tuk snědli a peřím vycpali peřiny. Když sem po dobytí Berlína přijela, zbyly tu jen tyhle dvě. Ostatní byly pravděpodobně ukradeny, branka výběhu byla povalená a tyčky od plotu někdo odnesl. Těmto dvěma ptačím exemplářům s přistřiženými křídly se však bůhvíjak podařilo schovat se v lese a Rosalind plot opravila a znovu jim vytvořila domov. Poslední dobou byla ráda za jejich společnost. Měla pocit, že nepřežily jen tak náhodou. Jako by byly ušetřeny proto, aby tu čekaly na její návrat. Nasypala jim trávu, kterou natrhala v prázdných ohradách za silnicí. Vzadu na oploceném pozemku stála malá boudička a v ní objevila zázrak. Na jaře husy vejce nesnášejí, a přesto tam dvě ležela, jedno vedle druhého. Zvedla je a ohromená jejich velikostí jedno po druhém políbila. „Děkuju vám,“ zavolala na husy, když kolem nich procházela, a položila jejich obětiny do košíku, ve kterém přinesla trávu. Už několik týdnů neochutnala jediné vajíčko. Když se na trhu objevila slepičí vejce, byla předražená, aby si tím hospodáři vykompenzovali ztráty vzniklé ruskou armádou, jejíž příslušníci je očekávali zadarmo. Rosalind si už živě představovala, jak z té vzácné snůšky udělá Georgovi na zbytku slaniny omeletu a k tomu přidá zavařený hrášek, který také používala velmi střídmě. Zaskřípání pneumatik na štěrku ji varovalo, že má hosty. Mířilo k ní vojenské auto a zastavilo před domem jen několik metrů od ohrady. Dva ruští vojáci nechali motor běžet, o něčem spolu diskutovali a jeden z nich ji ostražitě pozoroval. Čekala a srdce v hrudním koši jí divoce tlouklo. Nemělo smysl rozběhnout se ke dveřím a navíc se domnívala, že by ji tam nohy ani nedonesly. Od návratu z Berlína se tu vojáci zastavili už potřetí. Poprvé při hledání německých vojáků a podruhé, aby si prohlédli dům a zeleninu, kterou za domem pěstovala. Kousla se do rtu, aby neviděli, jak se třese, a popošla dopředu. Jeden z nich, ten na místě spolujezdce, vystoupil. Řidič zůstal uvnitř a nechal motor běžet na volnoběh, jen občas zvýšil otáčky. To bylo dobré znamení. Nehodlali se tu zdržet dlouho.

Stezka v troskach.indd 31

30.10.19 12:23

GEMMA LIVIERO

Voják se zastavil těsně před výběhem a pokynul jí, ať jde k němu. Rosalind otevřela branku a popošla tak blízko, že viděla jeho čisté nehty. Byl mladý a hezký, možná dokonce i mladší než ona, s tmavými vlasy i řasami a světle hnědýma očima. Na sobě měl světle hnědou uniformu, neforemné kalhoty zastrčené do pevných bot a na čapce připíchnutý červený odznáček. „Husy,“ promluvil pomalu německy a ukázal za ni do ohrady. „Mám jen dvě.“ „Vezmeme je.“ „Ale snášejí vejce.“ Krátce na ni pohlédl a pak se obrátil k svému společníkovi v autě. Promluvil rusky a ten druhý mu podrážděně odpověděl. „Dáš, až skončí,“ promluvil mladý překladatel. Přikývla a domnívala se, že tím rozhovor skončil, ale řidič vyštěkl na mladšího vojáka něco dalšího. „Kdo je tu ještě?“ zopakoval mladší německy. Ta otázka ji krátce vyvedla z míry, protože věděla, že ať řekne pravdu či lež, obojí s sebou ponese následky. „Musíme znát počet,“ dodal rázněji. „Můj manžel a já. Jen my dva.“ Znovu křikl na řidiče. Rosalind rychle dýchala, v ústech jí vyschlo a stáhl se jí krk. Ochranitelsky držela košík se dvěma vejci a počítala, za jak dlouho by v případě nutnosti doběhla k hlavnímu vchodu. Jenže pomohlo by to nějak? Znovu přikývl a všiml si vajec v košíku. „Prosím dej!“ Rosalind pohlédla do košíku, zpátky na něj a zamračeně přimhouřila modré oči. Všiml si toho, nebo to tak alespoň vypadalo. Zjemnil tón a už nepůsobil tak rozkazovačně. „Jen…“ Zvedne jeden prst. Mírně přimhouřil hnědé oči a odtáhl ruku od pušky. Rosalind sáhla do košíku a podala mu jedno vejce. Přikývl a obrátil se zpátky k autu. Zhluboka vydechla. Dobře si vzpomínala, jak ji jiná otázka v Berlíně přivedla do úzkých. Jenže tehdy ten tón jemný nebyl. Vybavila si žebraččin křik a nejradši by si zakryla uši. Když

Stezka v troskach.indd 32

30.10.19 12:23

STEZKA V TROSKÁCH

tudy ruští vojáci projížděli poprvé, nechovali se zrovna nejohleduplněji. Pomstychtivě překračovali ležící těla ozbrojených mladíků a kopali do nich, aby se ujistili, že jsou mrtví. Když důstojník ve vysokých botách nastoupil zpátky do auta, mírně se zachvěla. Cvaknutí hlavních dveří ji upozornilo na Georga. Oblečený v košili a kalhotách nehybně upíral zrak na muže v autě. Vypadá ostražitě a nedotčeně, pomyslela si, než jí došlo, jakému je vystavuje nebezpečí. Jeho oči získaly na slunečním světle ještě zelenější odstín a působily hněvivěji. Držel pušku, a i když na vojáky přímo nemířil, měl ji mírně zvednutou. Rusové v autě si rychle stoupli a namířili na ně. „Počkejte! Přestaňte! Je nemocný,“ vykřikla a poklepala si na hlavu. „Neví, kdo jste.“ „Řekněte mu, ať odloží pušku!“ vyzval ji voják. „Nezáleží na tom. Nemá náboje…“ Řidič křičel přes její hlavu. Neslyšel ji nebo jí nerozuměl a mladší voják opět vystoupil z auta. „Vezmu mu ji. Počkejte prosím!“ vyhrkla a zvedla ruku. Upustila košík s druhým vejcem a chvatně došla ke dveřím. Georg se na ni ani nepodíval, stále upíral oči na vojáky. „Kde je?“ vykřikl. „Nevšímejte si ho, prosím!“ Horečně mu vzala pušku z ruky a ukázala jim, že není nabitá. Rus sklonil zbraň a rychle jí pokynul, ať jde k němu. „Byl… v bitvě?“ Sáhl po pušce. „Ne,“ zalhala. Doplnila si chybějící slovo jako raněný. „Nebojoval na frontě. Těm, co tu byli, jsem to už vysvětlovala. Přepadli ho zloději. Jestli chcete, ukážu vám jeho průkaz.“ Mluvčí to přetlumočil řidiči a ten se opovržlivě ušklíbl. „Bum-bum,“ řekl a přiložil si k hlavě dva prsty naznačující revolver. Zasmál se vlastnímu vtipu, ale mladík zůstal vážný. Ještě se nevzpamatoval ze strachu, že ho ten vyšinutý chlap zastřelí. „Mějte se,“ houkl, přeskočil dveře na sedadlo pro spolujezdce a Georgovu pušku si vzal s sebou. Starší řidič řekl něco rusky, zvýšil otáčky motoru a otočil auto.

Stezka v troskach.indd 33

30.10.19 12:23

GEMMA LIVIERO

„Běž dovnitř!“ houkla Rosalind na Georga. „Tady není nic k vidění.“ Georg se obrátil, vešel do dveří a Rosalind pozorovala vojáky, dokud jí nezmizeli z očí. Pak se sklonila pro košík, který upustila. Zbylé vejce se rozbilo a v žluté kaluži na zemi pluly kousky skořápek.

Stezka v troskach.indd 34

30.10.19 12:23

KAPITOLA 4

Stefano Pozdě odpoledne došel Stefano na pěšinu obklopenou hustě rostoucími jehličnany. Stezka vedla na mýtinu u řeky, prudce se stáčela doprava a zakrátko končila u dvou domů ukrytých mezi stromy. Stefano si je chvíli prohlížel a pak zamířil po trávě k řece. Sundal si ze zad spící dítě, položil ho na zem a sešel ze svahu k vodě. Opláchl si obličej i vlasy a ospalý chlapec ho následoval a napodobil ho. Z tohoto místa dobře viděli na oba domy na konci cesty. Ten bližší vypadal zanedbaně, možná dokonce opuštěně. Na záhonu u dveří rostl plevel a usychající zbytky nějaké rostliny. V oknech v patře byla rozbitá skleněná tabulka. Stefano dům dlouze pozoroval a chlapec sedící vedle něj trpělivě čekal na další podnět. Měl hubený obličej, tmavé vlasy, oříškově hnědé oči, končetiny jako tyčky a červený spálený nos. Nohy měl pokousané od hmyzu, pokryté strupy od toho, jak si je škrábal, a kolena samou modřinu. Zanedlouho se ve vzdálenějším domě objevilo světlo a z komína začal stoupat kouř. Stefano čekal, zda někdo nerozsvítí i v druhém stavení. Za vrbami, které se skláněly k vodní hladině na druhém břehu, tlumily západ slunce šedé mraky. Rychle se šeřilo a Stefano se pokoušel odhadnout, jak dlouho potrvá, než padne naprostá tma a rozprší se.

Stezka v troskach.indd 35

30.10.19 12:23

GEMMA LIVIERO

Ještě pár minut vydržel, aby měl jistotu, že je druhý dům opravdu prázdný, a pak se obrátil k chlapci, který tiše seděl na břehu a díval se na tmavnoucí vodu. Hoch nebyl tak starý, aby si lámal hlavu s budoucností, která teď zcela spočívala ve Stefanových rukou. Náhlý pocit zodpovědnosti donutil Stefana, aby si vzpomněl na rozhodnutí, která ho přivedla až sem. K některým ho donutily vnější okolnosti, jiná učinil sám a teď se musel vyrovnat s následky. Najednou mu už každý další životní zvrat připadal nevhodný. Když ještě byli ve městě, postavil chlapce rozptýleného okolním ruchem na zem, aby si prohlédl mapu, a napadlo ho, že by ho tam mohl nechat a rychle mu zmizet z očí. Bylo zneklidňující nést za něj zodpovědnost, ale myšlenka, že je stále schopný ho opustit, byla stejně děsivá, ne-li děsivější. „Musíš tu zůstat tiše jako pěna,“ varoval ho tiše. „Dokážeš to?“ Nedočkal se odpovědi, což ho přivedlo na myšlenku, že němčina možná není chlapcův rodný jazyk. Když však přešel přes cestu, dítě zůstalo na břehu. Vzadu za domem, kam nebylo z druhé budovy skoro vidět, se nacházel dvorek s pumpou na vodu a zčásti oplocená ohrada, kdysi zřejmě určená pro chov domácích zvířat. Za ní stála polorozpadlá bouda a svah oddělující oba domy od cesty směřující ke zničeným Drážďanům byl zarostlý borovicemi. U zadního vchodu visela sekyra. Stefano si ji prohlédl a přičichl k ní. Ostří nevonělo čerstvě pokáceným dřevem. U kůlny pokrývaly zem zbytky ohořelého, téměř nerozpoznatelného vybavení domácnosti. V tlumeném světle jako ohnutá lidská paže trčel z hlíny kovový stojan na klobouky. Mezi zprohýbaným kusem kovu, který připomínal věšák na kabáty, se válelo oblečení, polštáře, povlečení, kbelíky a rámy obrazů. Zčernalou tuhou přikrývku možná zničil spíš vítr a déšť než oheň. Stefano popošel blíž a zadíval se na zčernalé kovové poháry, pravděpodobně sportovní trofeje. Zvedl jeden na dřevěném podstavci, který byl z větší části ohořelý, marně hledal nějaké jméno a pak ho položil zpátky na hromadu.

Stezka v troskach.indd 36

30.10.19 12:23

STEZKA V TROSKÁCH

Část kůlny byla zbořená a na zemi ležely přes sebe kusy dřeva. Poničená zeď vypadala, jako by se zhroutila po dělostřelecké salvě nebo po náletu a pak ji někdo ve vzteku kus po kuse rozebral. Když se Stefano dostal blíž, pochopil, že rozštípnuté dřevo není stavební trám, ale torzo nábytku, pravděpodobně dětské postýlky a nočního stolku.

••• 1935 Stefano přelezl kamennou zeď a vydal se po příkré pěšině zpátky k domu tety Serafiny, který byl postavený na skalnatém úbočí. Po otcově smrti se matka potýkala s velkými finančními problémy, a proto ho i se sestrami odvezla k tetě. Před odjezdem ji prosil a zoufale zapřísahal, ať s sebou vezmou i Agathu, jenže matka mu sdělila, že od nynějška platí jiná pravidla – a ta, která určují teta se strýcem, zvířata nepovolují. V novém domě byla sice terasa stejně jako v tom starém, několik mil vzdáleném, ale tísnil se mezi spoustou dalších budov a nebyl tam ani kousek trávníku, na kterém by se Agatha mohla proběhnout. Nahoře stály další domy s terasami. Voda narážela na pobřeží a vzduch prosycoval teplý vánek. Turisté si ze člunů prohlíželi žluté, červené a slonovinově barevné domečky vsazené do skály. Z terasy vedlo až k útesům nad vodou krátké schodiště. Když bylo pěkně, pableskující voda byla oslepující, a právě takové dny, se sluncem vysoko na obloze a se zářivě lesklou vodou, Stefano miloval. Na rozdíl od jejich bývalého domu se nedalo po kamenech sejít až k moři, ale terén končil příkrým útesem svažujícím se přímo do vody. Bratranec ho naučil skákat šipku a většinu odpolední si chodili společně zaplavat. Beppemu bylo čerstvě osmnáct, byl tedy o pět let starší než Stefano. Měl vysokou, štíhlou a svalnatou postavu s tmavě zlatavou pokožkou opálenou od sluníčka. Nosil malé plavky a dívky na terasách sedávaly venku a pozorovaly ho, jak s přáteli skáče do vody. Beppe to věděl a vyhříval se na výsluní jejich obdivu.

Stezka v troskach.indd 37

30.10.19 12:23

GEMMA LIVIERO

I Stefano na svůj věk rychle rostl a byl do bronzova opálený, ale stále zůstával štíhlý a svaly mu musely teprve narůst. Teta si ho neustále dobírala, že má „obličej kmeta“. „Jako bys znal věci, o kterých bys radši nevěděl. Jako my, dospělí. Možná za to může ta spousta knih, ve kterých pořád ležíš.“ Jednou po plavání vešel hlavními dveřmi do domu na břidlicové dlaždice vyhřáté sluncem a jeho matka zatáhla závěsy a vyzvala ho, ať se posadí. Serafina stála v kuchyni, aby měla přehled o všem, co si řeknou. Stefanova matka Julietta k starší sestře vzhlížela a většinu rodinných rozhodnutí nechávala na ní. Potom mu Julietta oznámila, že Itálie vtrhla do Etiopie. „Proč?“ zeptal se Stefano. „Protože Duce chce, aby byla naše země silnější,“ ujala se slova Serafina. „Musíme posílit moc Itálie. V minulosti jsme velký vliv ztratili.“ „Zvítězíme?“ „Samozřejmě,“ přisvědčila Serafina. „S vynikajícím vůdcem je možné všechno.“ Stefano byl skeptický. Slyšel, že lidé říkají něco jiného. Rád sedával kolem obchodů v centru města a poslouchal, jak starci v kavárnách klevetí. Mluvili o Ducem Mussolinim, ale ne v dobrém. Věděl, že ne všichni mají svého vůdce rádi, ale neodvažoval se to říct. Velmi rychle se naučil nedávat své myšlenky najevo, zvlášť před vznětlivou Serafinou a strýčkem Enzem, který byl vždy, když se mluvilo o politice a o válce, velice vážný a vášnivý. Stefano si nevzpomínal, že by se jeho otec choval podobně. Pamatoval se, že válku nenáviděl. „Mami, chci jít bojovat,“ ozval se Beppe. Jeho otec, který tam seděl s nimi, s tím souhlasil. Měl jen jednu nohu, o druhou přišel ve světové válce. Stefano nechápal, proč si Beppeho rodiče tolik přejí, aby šlo jejich jediné dítě do války, když tam Enzo málem přišel o život. „Ano, rozhodně musíš!“ přikývl Beppeho otec. Julietta pohlédla na Stefana. Vycítil její strach. Radši by šla do války sama, než aby tam poslala jediného syna. Ale Stefana už

Stezka v troskach.indd 38

30.10.19 12:23

STEZKA V TROSKÁCH

unavovalo, že ho všichni stále považují za dítě. Vadilo mu, že ho chce matka neustále chránit a pořád se ho vyptává, kam jde. Vždy dělala zmatek kvůli tomu, co si vzal na sebe, a do kostela ho oblékala do kalhot a naškrobených bílých košil. Chtěl být muž jako Beppe, který si podle jeho názoru mohl dělat, co chtěl. „V tom případě jdu taky,“ prohlásil. Beppe se shovívavě zasmál a poplácal ho po hlavě. „Na to jsi moc malý. Až vyrosteš, tak možná, ale do té doby tu musíš zůstat a starat se o mámu.“ To Stefana rozzlobilo. Je jediný muž v rodině, natolik starý, aby se postaral o své příbuzné, a přesto příliš mladý, aby šel do války? Julietta zavřela oči a pomodlila se. Ani ona nebyla zastánkyní války. Při zpětném pohledu si Stefano uvědomil, jak moc se od sebe obě sestry lišily. A později, když se ohledně loajality lámal chléb, si ten okamžik živě vybavil a vzpomněl si na teplé sluneční paprsky, které ho přes okno hřály do zad. Kdyby tam zůstali a nevydali se na sever, možná by jeho ztráty nebyly tak obrovské.

••• Zadní dveře byly pootevřené a Stefano do nich ještě mírně strčil, až staré zrezivělé panty zaskřípaly. Do suchého listí, které až dosud nerušeně leželo na prahu, zavál průvan. Vzduch uvnitř byl zatuchlý, když prošel úzkou chodbičkou mezi spižírnou a koupelnou a zotvíral dveře do obývacího pokoje, kuchyně a další ložnice na vzdálené straně domu. Slábnoucí světlo na obzoru nestačilo na to, aby se uvnitř zorientoval, a proto rozsvítil baterku a pozorně se rozhlédl. První místnost byla skoro nezařízená a na podlaze se válelo harampádí, jako by ho někdo přitáhl ze spáleniště venku. Oprýskané nádobí u stěny naznačovalo, že s ním někdo házel o zeď. Stále tam visel rozřezaný obraz. Stefano se na něj chvíli díval, ale nedokázal určit, co na něm bylo. Několik prázdných skříněk zůstalo pootevřených a na podlaze se povalovaly prázdné sáčky. Stefano si svítil z jedné strany kuchyně na druhou a prohlížel si, co tam zůstalo. V konvici zbyla trocha čaje pokrytá zelenobílou plísní.

Stezka v troskach.indd 39

30.10.19 12:23

GEMMA LIVIERO

Velké látkové lehátko pod jediným oknem v přízemí bylo omšelé a pastelový květinový vzor během desetiletí působení světla téměř vymizel. Čtvercový stůl odděloval od obývacího prostoru kuchyňský sporák se dřezem a jedna ze tří židlí byla rozbitá. Na stole ležely dva talíře se zaschlými neidentifikovatelnými zbytky jídla a příbor. Dům byl zcela oproštěn od nedávných vzpomínek. Tiché šouravé kroky u zadního vchodu donutily Stefana, aby rychle obrátil baterku. Zpočátku nic neviděl, ale když se vydal za zvukem, spatřil chlapce, jak mhouří oči před světlem a snaží se mu pohlédnout do obličeje. Stefano si přiložil prst na rty, aby byl zticha, ačkoliv se na něj v duchu zlobil, že ho neposlechl a nepočkal venku. Ukázal k výklenku pod schody a hoch poslechl. Byl zvyklý ukrývat se po domech, ale příliš vyděšený, aby zůstal v blízkosti tmavnoucí řeky sám. Stefano vyšel po úzkém schodišti do patra a ohlédl se, aby měl jistotu, že hoch nejde za ním. Nahoře bylo několik pokojů, ale otevřené byly jen jedny dveře, jako by s nimi někdo bouchl tak silně, až se uvolnily z pantu. Uvnitř nebylo vůbec nic. Nahlédl do další místnosti, z jejíchž oken byl výhled na zahradu mezi oběma domy. Visely tam neporušené krajkové závěsy a stolek byl pokrytý vrstvou prachu. Plyšový koberec na naleštěné dřevěné podlaze také vypadal nepoškozeně, ale zrcadlo na stěně bylo prasklé a nepoužitelné. Postel ho sice lákala, ale už došel k závěru, že tady spát nemůže. Bylo to tu příliš osobní. Ačkoliv tu zdánlivě nikdo nebydlel, místnost čekala na původní obyvatele. Slunce už téměř zapadlo. Stefano opatrně přistoupil k oknu a pohlédl na protější dům a řeku, která se za lesíkem po jeho levici téměř ztrácela. Sousední zahrada vypadala udržovaně, na trávníku vzadu byly ohraničené záhony k pěstování zeleniny a z úzkého dlážděného chodníčku od zadních dveří někdo smetl listí. Za domem se tyčila velká stodola a za řekou rostl hustý les. Přímo před domy rostlo pár stromů, které je oddělovaly od vody. Hned za prahem třetího pokoje objevil na podlahových prknech tmavé skvrny. Sklonil se, přejel po nich rukou a na prstech mu ulpěla rezavá barva. Samozřejmě že to byla krev, to pochopil hned. Popošel k oknu, zčásti zataženému pruhovaným

Stezka v troskach.indd 40

30.10.19 12:23

STEZKA V TROSKÁCH

žlutošedobílým závěsem, odkud viděl na les a na řeku. Měl bych spát tady, pomyslel si, protože odsud uvidím každého, kdo se objeví v zatáčce. Z matrace na kovové posteli vylézaly pružiny jako střeva z břicha. Posvítil na ni baterkou a v prostřední části, která se nejspíš stala cílem největšího násilí, spatřil červenohnědou skvrnu. Něco mu křuplo pod botou a ve světle se zaleskly skleněné modrozelené střepy, zřejmě nějaká rozbitá ozdoba, kterou někdo lhostejně odkopl do rohu. Stefano obrátil matraci poškozenou stranou dolů, přičemž se do vzduchu vznesl zatuchlý pach a oblak prachu. Projev takového hněvivého řádění by ho měl odradit, ale představa, že si lehne do měkkého, ho nečekaně a neodolatelně lákala. Zatoužil po posteli a představil si, jaké by to bylo pořádně se vyspat, než se vydá na další úsek cesty. Venku bylo většinou ticho, jen občas v dálce zaduněly motory nákladních aut převážejících zásoby, když přeřazovaly rychlost nebo jim zaskřípaly brzdy. Došel dolů pro chlapce a přivedl ho k matraci. Sotva se setmělo, ale oba byli unavení a Stefano chtěl být před svítáním vzhůru. Hoch na nic nečekal, vlezl si na postel, až pružiny zavrzaly, a schoulil se na bok tváří ke zdi. Stefano pohlédl na zbylé místo, ale tak těsná blízkost ho odradila. V dobách, kdy neměl na vybranou, se při spánku dělil o nesnesitelně malý prostor s dalšími lidmi, ale teď to bylo jiné. Potřeboval víc místa, aby mohl přemýšlet. Nezbude mu než postel přenechat chlapci. Vrátil se do pokoje na začátku chodby, odkud si vzal kobereček a odtáhl ho zpátky do místnosti, v níž stráví noc. Když si lehl, napadlo ho, že si položí brašnu pod hlavu, ale pak ji jen odstrčil stranou. „Michal,“ hlesl z šera tichý hlásek. „Tak se jmenuješ?“ Chlapec poprvé promluvil a Stefana překvapilo, jak moc se ten zvuk hodí k chlapcově útlé postavě. „Ja,“ odpověděl německy. „Mluvíš jen večer?“ „Ve tmě je to bezpečnější,“ zašeptal.

Stezka v troskach.indd 41

30.10.19 12:23

GEMMA LIVIERO

„To ti řekla matka?“ Mlčel. „A co otec? Kdes ho nechal?“ Hoch neodpověděl. Možná to ani nevěděl. Stefano si stále nebyl jistý, jestli je to Němec, protože měl trochu nezvyklý přízvuk. Možná byl někde v táboře a tam se trochu německy naučil. Tak či onak ho to přimělo uvažovat o jeho matce, jestli byla cizinka a proč měli namířeno právě na sever směrem k Berlínu. Přesto mlčel, protože dítě usnulo a konejšivě, pravidelně oddechovalo. Stefano byl rád, že alespoň někdo si konečně odpočine. Zašátral na podlaze vedle sebe a vylovil z podšívky brašny fotografii. Obrátil se na záda a vsunul si ji do košile, co nejblíž k srdci. Pak si složil ruce pod hlavu a poslouchal, jak déšť naráží do řeky, pleská na zem a zahaluje dům jako teplá přikrývka. Kdyby byl někde jinde, možná by to bylo příjemné, ale teď měl o čem přemýšlet a hlavu mu tížilo tolik starostí, že si ty zvuky nevychutnal. Několikrát se zavrtěl, aby si našel pohodlnou pozici na spaní. V ruce stále držel baterku, protože měl ve zvyku v noci kontrolovat, kolik je hodin. Zavřel oči, představil si chladnou vodu Středozemního moře a v duchu požádal o hezké sny.

Stezka v troskach.indd 42

30.10.19 12:23