0040228

JOSEF NESVADBA

PEKLO BENEÅ

Copyright © Josef Nesvadba, 2002 All rights reserved. ISBN 978-80-7549-917-2

Peklo Benes.indd 4

13/08/18 14:10

Všechny postavy a příběhy v této knize jsou vymyšleny. Podobnost se skutečností čistě náhodná. autor

Peklo Benes.indd 5

13/08/18 14:10

MOTTO: Vstupuje do sálu ve Versailles, v němž byli shromážděni všichni mocní tohoto světa, nemohl jsem tomu ani uvěřit: Před třemi roky jsem utíkal u Aše přes hranice Čech, plíže se úkradkem houštinami, abych ušel zraku celníků; a dnes mám položit na váhu náš hlas, rozhodující o osudu říší Viléma i Karla a podepsat jejich kapitulace. Edvard Beneš 1928 Praha

Nenajdete jediný národ mezi obyvateli habsburského Domu, kterému by získání samostatnosti přineslo něco jiného než jen muka a strázně, jaké dávní básníci a kněží popisují v pekle. Winston Churchill 1948 Londýn* * Dle Z. A. B. Zeman: The break-up of the Habsburg Empire 1961

Peklo Benes.indd 7

13/08/18 14:10

I.

BENEŠ BLÁZEN

Moje onemocnění, jak asi musím nazvat svůj současný stav, začalo smrtí mé matky. Dožila se, jak se říká, požehnaného věku devadesáti let. A protože mě porodila před svými dvaceti lety, setřel se generační rozdíl mezi námi, když mně bylo asi padesát. Žila sama v malém domku svých rodičů na předměstí, ve kterém jsem já nežil už od promoce. Ale kdykoliv jsem se tam vracel, snažil jsem se jí svou nepřítomnost nahradit dary a péčí — marně, samozřejmě. Chtěla city, a chtěla je tak úporně, až tím všechny své blízké zaplašila. Zůstala obklopena spoluvěřícími babkami, se kterými téměř každý den navštěvovala blízký kostelíček a starala se o jediného muže, který v jejím životě zůstal — pana faráře Adolfa. Někdy se zdržela péčí o kostel až dlouho do večera a já poplašeně telefonoval z nemocnice, kde jsem pracoval, dokud se neozvala. Několikrát přišla domů až kolem půlnoci. Po jednom takovém dlouhém dni také zemřela. Tiše a rychle, sousedka ji našla ráno na lůžku, nesvlečenou, uprostřed rozestlaných peřin. 9

Peklo Benes.indd 9

13/08/18 14:10

Spletl jsem si datum jejího pohřbu o den. Přišli jsme v černém, věnec v náručí s mou ženou Editou o den dřív. Byla celá uplakaná a neovládla se: — Copak ses zbláznil? Jsi už tak senilní? vyhrkla. A hned se zas rozplakala. Snad tak vyváděla kvůli tomu, aby mně nedala příležitost k smutku, abych se musel věnovat živé. Vysvětloval jsem si to tak, protože jinak se s mou matkou moc rády neměly. Ženil jsem se pozdě, snad právě kvůli nárokům té staré paní, která mně vědomě už dávno nic nepřikazovala, ale která ovšem nebyla spokojena se žádnou z mých nápadnic. Edita jí připadala tlustá, krátkonohá a moc zamlklá, to všechno byla pravda. Navíc nosila brýle a na ulici se po ní sotvakdo ohlédl. Matka si jistě představovala vedle mě nějaký skutečný kus. — Tak přijdem zítra… řekl jsem Editě a šel se přesvědčit za obřadníkem, že jsem se skutečně zmýlil. Začal na mě řvát, jako bych ho přistihl při nepravostech. A to jen s ostatními zavíral rakev. Byl jsem tak překvapen, že jsem se zapomněl urazit. V té době se říkalo leccos o tom, jak se tady zachází s mrtvolami. Snad řval kvůli tomu, že se bál kontroly, nevím. Vraceli jsme se domů a Eda pořád posmrkávala: — Promiň, jsi na svůj věk pořád fit. Žádný senilák. Nechtěla jsem to říct… Ale všiml jsem si už kolikrát, že se na mě dívá s obavou, když myslela, že ji nesleduji. Jako by viděla díru v lodi. Druhý den proběhlo všechno podle plánu. Pana faráře přivezl taxík, který jsem předem zaplatil, dostavilo se několik našich posledních příbuzných, kteří se ještě mohli hýbat, a skupinka těch babiček, které jsem u matky často 10

Peklo Benes.indd 10

13/08/18 14:10

viděl a s nimiž jistě navštěvovala své pobožnosti. Vzadu u stěny stála nápadná bruneta, v ruce kytici orchidejí, s vosím pasem a nadživotním zadkem, který se podle mě nemohl vejít do sedadla toho audi, červeného sportovního vozu, který stál osamoceně před touhle malou obřadní síní. Dívala se na mě upřeně, jako by mě znala, ale nevzpomněl jsem si, docela se mi však na tomhle místě při té krematorní náladě líbila. Jako kontrapunkt. Čekala zřejmě na následující obřad. Brali to tady po půl hodinách, pro malé skupinky, jako na běžícím pásu. Odchod „přestárlých“. Po obřadu jsem předával panu faráři obálku na kostel, bylo mi trapně, jako bych dával tuzér vrchnímu. Ale zřejmě se to slušelo. Pochválil jsem ho, že přivedl své ovečky. — Všechny ty dámy k nám do kostela nepatří, pane doktore, odpovídal s profesionálním smutkem, jako na revanš. Stýkal jsem se s ním málo. Byl jsem přesvědčen, že ze zpovědí mé matky musí vědět i to, co jsem nikdy nespáchal. — Znám jen ty z první řady, kolem té Kločkové, co trochu kulhá… Ale babičky zaplnily nejmíň řady tři. Farář odešel s povinným stiskem ruky. Na další otázky nečekal, tak sympatický jsem mu zas nebyl. — Ale ani ty jsem neviděl v kostele ten večer, co vaše matka zemřela… řekl na půl úst už vlastně ve dveřích. Ale kde tedy byla má matka v den, kdy zemřela? Kulhavá paní z první řady předstírala, že neslyší, a za námi už začínal další obřad. Harmonium, ne varhany. Málo muziky pro málo lidí v malém prostoru. Tahle obřadní síň byla vlastně předsíňka. Kam asi ty rakve odtud nosí a kudy? Velké krematorium je přece dost daleko. To mě teď zajímalo mnohem míň než společnost mé matky. Domníval jsem 11

Peklo Benes.indd 11

13/08/18 14:10

se, že žije sama šťastně hlavně proto, že má v posledních desetiletích svůj kostel a tyhle zbožné duše. Hlavně kvůli tomu jsem se smířil s církví, do které mě dala už v dětství zapsat. Vlastně podruhé. Pokřtít mě dala u církve československé, kterou u nás založili vlastenečtí kněží po vzniku nového státu jako trucpodnik Vatikánu a na památku husitů. Udělala to hlavně kvůli otci. Když se rozvedla, stali jsme se oba zase věřícími katolíky. Že by snad ve stáří zase svého papeže opustila? Že by celá ta léta žila tajným životem? Byla přece tak nemocná poslední dobou! — Nestaral ses o ni, přiznej si to, nevěděl jsi o ní moc… říkala mi potom Edita v naší ložnici, kde jsme si hned po návratu otevřeli láhev koňaku, ačkoliv bylo sotva jedenáct dopoledne. — A ona se tě bála. Vyčítala si, že žije moc dlouho, že tě stojí moc peněz… Takový nesmysl! I když to často opakovala, kdykoliv jsme přišli na návštěvu do jejího třípokojového bytu. Zcela formálně. Vítala nás usměvavě a slibovala: „Už brzy umřu!“ Jako by nám chtěla udělat radost. Zvykl jsem si na to za ta léta jako na jakési rčení. Vždyť to už opakovala víc než dvacet let, vlastně víc než třicet, napadá mě dneska. Nalil jsem si další sklenku, ačkoliv koňak nerad, a vyslovil nahlas svou otázku: — Kam to vlastně všude chodila? — Chodila taky k nám na oddělení… vzdychla Edita a přestala plakat. Takže se asi proti mně spojily za mými zády! A já to neprokouk! Budu jí zas připadat senilní? — Proč jsi mně nic neřekla? Eda dostala jeden ze svých zárazů. To si pak vsedě na židli přitáhne své tlusté nohy k bradě, položí hlavu na kolena a kouká do vlastních brýlí jak do mikroskopu. Mám to rád. Je zábavné hádat, o čem 12

Peklo Benes.indd 12

13/08/18 14:10

přemýšlí. Takřka nikdy to neuhodnu. Je jiná než ostatní. Proto jsem si ji vzal. — Protože… odpověděla moje žena po chvíli, — mně to zakázala. — Myslel jsem vždycky, že děláš jenom to, co chci já… řekl jsem rozzlobeně, protože to byl další důvod, proč jsem si ji vzal. Že jsem se na ni mohl spolehnout, že jsem se nemusel obávat podrazů a nevěr. — Že se staráš nejdřív o mě, když nemůžeme mít děti… Dával jsem si záležet na množném čísle, i když jsem byl přesvědčen, že je nemůže mít ona. Byli jsme oba na spoustě vyšetření, k ničemu ovšem. — Starala jsem se především o tebe, a právě proto jsem ti nic neřekla. Věděla jsem zaprvé, jak by tě to rozčililo, a za druhé, že bys jí to hned vyčetl a byly by zbytečné hádky. — Proč? Proč by byly hádky, co bych jí vyčetl? Co u vás vlastně hledala? Moje žena pracuje mezi jiným jako konsiliář na oddělení pro dlouhodobě nemocné, které nahradilo takzvaný odklaďák a bylo nedávno s velkou slávou otevřeno v jedné z předních nemocnic. — Je to takový spolek, víš, něco jako Červený kříž. Starají se o bývalé vojáky, koncentráčníky a pronásledované, kteří nikoho nemají, existuje to už od první války. Pečují prostě o všechny, kdo se zasloužili o bývalé Československo. Říkají si Živela, protože to jsou hlavně ženské, a založily svou organizaci po válce v Banské Bystrici, víš? Taky to byly české učitelky, těch tehdy pracovalo na Slovensku mnoho. — Takže učitelky? Zase! Moje matka byla učitelka, zakládala si na tom, že odborná. Na odbornost se musely 13

Peklo Benes.indd 13

13/08/18 14:10

skládat další zkoušky a měla to být učitelská smetánka. Pamatuji se na ty jejich schůzky z dětství. Pohazovaly si se mnou ve třech letech, jako bych byl míč, a smály se, dneska vím, že eroticky. Jednu jsem při tom kousl do ruky nad loktem, Tucku, brněnskou Němku, která mluvila s přízvukem, ale vyučovala prý češtinu výborně. Snad se mi od té doby líbí tlustší ženské. Tucka vážila nejmíň sto kilo. Vyvinul jsem si od té doby jakousi nenávistnou lásku k učitelkám. K jejich kárání, poučování, zdviženému prstu a zesílenému hlasu, mravním přikázáním a vzornému chování. — Učitelky v senilitě. Ty ti nevadily? — Ale tvoje matka byla navíc zbožná. Starala se o ty vojáky, ale i o své kolegy z mládí a učitele náboženství, katechety a řádové sestry, co museli za komunistů k lopatě, vesměs devadesátníky. — Kolik jich, prosím tě, u vás leží? — Už jen jeden… řekla Edita a zase vzlykla. — Říká se mu Beneš. Je to troska, víš, s květákem v hlavě místo mozku, jenže tak krásně bečí, že připomíná někdejšího prezidenta, aspoň to tvrdí naše vrchní, která ho prý ještě pamatuje. Někdy začne odříkávat celá souvětí. O Společnosti národů a Malé dohodě, jako politickou přednášku, a pak připomíná doopravdy státníka. Můžeš se mnou zítra ráno vyrazit. Ukážu ti ho… Neměl jsem její „dlouhodobé“ pacienty rád, Eda to věděla, a proto se chovala s ostychem. Ale přece jsem kývl. Tohle stáří bez intelektu a duše, vegetování, tedy ve stavu zelí nebo plevele, mně připadalo zrůdné. Ale teď šlo o mou matku. Co pro ni mohl takový chudák znamenat? Dovedl jsem si to představit. Bytost ve výkalech, bez orientace, s občasným rykem, která se nedokáže ani sama napít. Vždyť mohla být 14

Peklo Benes.indd 14

13/08/18 14:10

za pár let ve stejném stavu. Sám na to myslím, když se probouzím brzo ráno stylem starců. A přítel to byl sotva. Byl jsem přesvědčen, že měla jen mého otce. Aspoň to vždycky prohlašovala. Nalil jsem si znovu, pustil Mozartovo Rekviem a dost se ten den opil. — Ale pan doktor přece právě odešel… divila se staniční, když mě Edita přivedla druhý den na oddělení. Byla to vysoká šedivá ženská, nosila vlasy svázané do drdolu a cvikr na šňůrce, jak to už zase začíná být módní. — Já? — Děláte si legraci? Přišel jste před hodinou, že chcete vidět Beneše, promiňte, říkáme tak našemu nejstaršímu pacientovi. Víte, ta podoba. — Máte na to svědky? Vyděsila se: — Proč? Jde o nějaký zločin? Nebo máte bratra-dvojče? Vyběhl jsem na chodbu, obě dámy za mnou. — Nebyl jste… koktala staniční, — tedy on nebyl v civilu, měl na sobě bílý plášť, a proto mi nepřipadal nápadný. Přistihla jsem ho na pokoji a on na mě jenom kývl. Zmizel, až když jsem se ho zeptala, jestli něco nepotřebuje. — A mluvil s tím pacientem? — Mluvil? Pojďte se podívat… Na pokoji bylo šest pacientů. První u dveří umíral a šířil kolem sebe pach močoviny, chroptěl. Symbolicky byl oddělen přenosnou zástěnou. Pacient proti němu se rytmicky zdvihal pomocí hrazdičky, kterou měl zavěšenou metr nad svými prsy. Měl zřejmě ochrnuté nohy, 15

Peklo Benes.indd 15

13/08/18 14:10

ale pevnou vůli, nebo si prostě krátil čas. Hlasitě si při svých klicích vzhůru počítal. Pacient vedle klidně spal, naproti němu sledoval asi padesátiletý muž s napětím strop, jako by to byla televizní obrazovka. Občas vydával zvířecí zvuky. Kostra potažená kůží naproti němu se na nás mile usmívala a ukazovala bezzubé dásně. Teprve u okna jsme našli našeho Beneše, vedli ho ovšem jako Alzheimera. Dneska se tak říká všem změnám ve stáří, vliv USA. Co my se za mlada vydováděli s diagnostikou! Nemluvil a seděl jakoby svázán, loutka bez vodicích provázků, díval se nepřítomně očima bez obočí, ostříhán dohola, přikrývku k pasu. Edita na něj promluvila, říkala mu „pane Beneš“, ale on ji neslyšel nebo nechtěl slyšet, napadlo mě, že je doopravdy „duchem nepřítomen“. Kontakt jsme nenavázali. — A jak se jmenuje doopravdy?“ zeptal jsem se potom na chodbě. — To je právě ta zrada… hlaholila sestra. — Nemáme ani jeho papíry, tedy spolehlivé papíry. Patří mezi ty, kdo přežili požár v buzkovickém blázinci. Všechna dokumentace shořela. Možná že se opravdu tak jmenuje. Bylo tam pět Benešů, křestní jméno je ovšem sporné. Žádný Eduard ani Edvard. Vzniklo to asi ve středověku od Benediktus, ale jen u nás… informovala sestra. Začervenala se. — Prohlížela jsem záznamy, které dodala pojišťovna. Víte, dělám na odklaďácích už přes čtyřicet let, ale takového pacienta jsme ještě neměli. A navíc je v rodině bývalého prezidenta podobný! Malý, kulatá hlava, ale především bečí. Vy se na to ještě musíte pamatovat, pane doktore… obrátila se na mě jako k nejstaršímu. 16

Peklo Benes.indd 16

13/08/18 14:10

— Bylo mně dvacet, když zemřel, a přes deset, když jsem ho slyšel prvně v rozhlase. Tenhle pán by musel mít víc než sto let! — Já vím, je to nepravděpodobné, ale prosím vás, nám tady slouží mladé sestřičky a kluci místo vojny, potřebujou se něčím pobavit mezi tím smutkem dokola… A on opravdu tak krásně bečí, když si zamane. Tak jim nechci kazit hru. My mu tady mezi sebou říkáme Prezident, nebo prostě Beneš. To přece není urážka. Já urážky ani zesměšňování pacientů nesnesu, i když nejsou někdy víc než hlávka zelí. — A co tu dělala naše matka? — Nosila mu svátost oltářní… řekla sestra nejistě. Ještě nebyla zvyklá, že se ve špitálech už zase smí náboženství. — Benešovi? Vždyť to byl volnomyšlenkář a svobodný zednář. Ateista! — Nejen jemu. A nechodila vždycky sama. Ty dámy nosily svátost oltářní ještě dalším. Každý, kdo mohl polykat a měl zájem, dostal. Je to nějaká nová úprava, už nemusí chodit po nemocnici kněz se zvonícím ministrantem jako před válkou. Dneska přijde taková zbožná babička s čistým kapesníčkem, a šup, Pánbůh je v žaludku… Tak tahle vrchní zřejmě moc pobožná není. — Chtějí je dostat do ráje. Zlobil byste se? Být na jejich místě? Já rozhodně ne. Škodit jim to nemůže. — Ale proč tu byla naposledy tak dlouho? Staniční si povolila límeček své uniformy, jako by ji tlačil: — On se někdy tak rozpovídá… řekla nejistě. — A to vám pak zní jako román. Nebo gramofonová deska. Neurolog ovšem tvrdí, že to je nesmysl. Příště ty řeči 17

Peklo Benes.indd 17

13/08/18 14:10

máme nahrát. Támhle je na okně magnetofon. Ale on od té poslední návštěvy jaksi oněměl. Asi se namluvil do zásoby. — Ale o čem? O čem to vyprávěl? — To je různé. Nejvíc z třicátých let. Stříbrný, Kramář, Gajda, samá politika. Ale taky úplné nesmysly. Habsburci na Hradě nebo husiti v Hustopečích. Ale smysl to dává, přesvědčíme každého. Bohužel, když tu byla vaše paní matka, nikdo na magneťák nepomyslel. Jen jsme zapsaly do statusu: „Mluví souvisle přes půl hodiny.“ Ale ten den prý mluvil už od oběda, jen to nemáme doložené. Ty dámy, co byly kolem, z toho byly na mrtvici, ale poslouchal i jeden civilňák a ten se potom tak opil, že je dodnes na záchytce. Musel to být zážitek. — Kdy se to stalo? Podívala se na mě udiveně: — V ten den, kdy umřela vaše matka, pane doktore… řekla, jako by mě napomínala. A tak jsme se rozešli. Na chodbě jsem se ještě rozhlédl kolem sebe. Bylo právě sprchování. Vozili ty lidské trosky v omyvatelných kolečkových židlích pod sprchy. Mladíci, kypící zdravím, kteří si tím nahrazovali vojnu, se při tom sotva ovládali, někteří byli hlasití. (Ten můj se třese jak sulc! Můj se posral strachy! Tu bábu musíme přivázat!) Staniční tím zmatkem prošla důstojně, jako by neslyšela. — Nemají žádný pomocný personál, který by šel do toho zoufalství za pár korun… omlouvala tu scénu Edita vedle mě a překřikovala protestní skřeky pacientů. — Jen tyhle z civilní služby, co jsou tu místo vojny… Představoval jsem si pod sprchou pana prezidenta. — Ti kluci s nimi zůstávají ve sprchách samotní? 18

Peklo Benes.indd 18

13/08/18 14:10

— A kdo by je měl hlídat a namočit se při tom? Nikdo si nestěžuje, vždyť ani většinou nevědí, kde jsou a jak se jmenují. Tady je každý na hlavu. Snad bys nevěřil té pohádce o svém dvojníkovi! Staniční je z toho všeho už přepracovaná a plete se jí život. A taky stárne. Každého z nás jeho prostředí ovlivní. — Stárne a senilní jako já? Je nejmíň o deset roků mladší, dívko. To jsem byl ještě jura. Po šedesátce. Ale den matčiny smrti jsem zapomněl, tak jaké vychloubání! Myslela, že se ptám. Řekla mi polohlasně datum, snad aby to nikdo neslyšel, jako by to bylo neslušné a nechtěla mě shodit. — Pojedeš do lázní, a všechno bude v pořádku… řekla už zase nahlas. — Někdy na jaře… Zařídila to zřejmě za mě. — Jsem už nervózní, když pořád sedíš doma. Musíš zas sbalit nějakou ženskou… To byl druhý důvod, proč jsem si ji vzal. Byla vždycky tolerantní, ba víc. Byla má vrba. Naše známost vlastně vznikla tím, že jsem se s ní o svých avantýrách radil. Jako by sama nebyla ženská. Sloužili jsme často spolu a já jí vykládal o svých milenkách. Až po dvou letech jsem poznal, že ji to vzrušuje a že se vůbec necítí být mimo soutěž jako uznávaná ošklivka. Toužila být při tom. Jako sexuální sekretářka, pomáhat, evidovat a pamatovat na všechno, co je třeba udělat. Tím se postupně stala nepostradatelnou. A dneska je má jediná. — Do žádných lázní nepojedu… řekl jsem rozhodně. — Aspoň ne dřív, dokud se tohle všechno nedořeší. S babičkou. Říkával jsem své matce „babičko“, protože v našem stáří už mi dělalo potíže říkat jí „maminko“, a navíc jsem jí chtěl jaksi ideově poskytnout vnoučata. — Čeká 19

Peklo Benes.indd 19

13/08/18 14:10

mě přece vyřizování pozůstalosti, úřady a prázdný domek na předměstí. V údolí. Postavil ho otec mé matky blízko dráhy, protože se železnicí spojil svůj život. Pamatuji se na něj přesně. Na dědečka. Byl malý a svalnatý, mrštný, teprve v penzi začal pít jedno pivo denně. Měl pleš, kterou si každé ráno přeholoval, nosil cvikr a licousy, jak to bylo zvykem u c. k. úředníků. Původně se však vyučil jako pokrývač, protože měl převzít firmu svého otce v jedné západočeské vesničce. Ten ji však propil a jeho nejstarší syn musel začít od píky jako topič na lokomotivě, vypracoval se jako skutečný selfmademan. Patřil ke generaci, která rozhodla o češství Čech. V polovině devatenáctého století došlo k takovému vzrůstu českého obyvatelstva, že náhle převládlo ve všech vnitrozemských městech a v Praze nakonec měli Češi všechna obecní zastupitelství. Dodnes se na Olšanech vzpomíná na radního Pštrose na jeho hrobce proto, že první promluvil ve čtyřicátých letech na pražské radnici česky. V té době začala taky česká emigrace do Ameriky a Ruska, utvářel se proletariát a menšiny. Československo jako stát bylo vlastně vrcholem téhle vlny. (V roce 1836 se ze 133 000 obyvatel Prahy hlásilo 60 000 k české národnosti. Do roku 1886, tedy za padesát let, vzrostlo obyvatelstvo na 180 000, z nichž bylo 130 000 Čechů.) Domek při jeho vzniku obývaly dvě rodiny: moji rodiče a já v přízemí, rodiče mojí matky v prvním patře, to bylo koncem dvacátých let dvacátého století, což prý byla nádherná doba. Od těch časů naši vymírali jeden po druhém a nakonec jsem se odstěhoval i já, posledních třicet let tu bydlela matka sama. Měla za domkem velkou 20

Peklo Benes.indd 20

13/08/18 14:10

zahradu a podle lokálky, která pískala na kolejích za ní, mohla klidně řídit hodiny. Jízdní řád se tu nezměnil od první světové války. Stavení ovšem chátralo, za krátké ofenzivy vlasovců na konci druhé války dostala severní stěna zásah naplocho, takže opadla omítka, kterou dodnes nikdo neopravil. Stromy v zahradě byly přerostlé a užitková stavení — bývalá králíkárna, dílna a altánek — už pouhé kostry. Letos naštěstí bylo parné léto a zeleň keřů i stromů vše milosrdně zakryla. Byl jsem rád, protože stav toho domu byla má neustálá reálná výčitka. A matka odmítala cokoliv opravit nebo pronajmout, s odůvodněním, že se přece jistě brzo ožením a pro svou ženu a děti dám příslušně vše opravit podle svého vkusu. Jaksi tu neustále stávkovala, aby mě mlčky donutila k činu, ale později už protest pominul a spíš si na svou existenci zvykla. Nejmíň posledních deset patnáct let naopak vše udržovala při starém z piety, rovnala zařízení obou bytů, vlastní pozůstalost a korespondenci. Měla ji ve stole v obývacím pokoji v přízemí a já se tomu stolu pečlivě vyhýbal, protože jsem nechtěl zasahovat do jejích mýtů. Vytvářela si obraz svého života tím, že mi třeba po telefonu oznámila: „Dneska jsem spálila všechny dopisy od Tucky, byla to vlastně proradná Židovka.“ Tucka zemřela už dávno a já nikdy nevěděl, že to byla Židovka nebo že matka byla antisemitka. Snad takhle pomlouvala všechno, na co nechtěla vzpomínat nebo co ji příliš dojímalo. Otevřel jsem ten stůl, až když zemřela a já vyprovodil vůz pohřební služby. Bylo tam všechno srovnané ve slohách, dopisy a fotografie, dokumenty: Naši, Joška, Já, Náš nejdražší, Školy, Kolegové… Poslední sloha nesla nápis: Naši psi. 21

Peklo Benes.indd 21

13/08/18 14:10

OBSAH

I. Beneš blázen II. Císař Beneš III. Beneš vládne IV. Peklo Beneš

Peklo Benes.indd 317

9 75 165 243

13/08/18 14:10

PEKLO BENEŠ Josef Nesvadba Obálku vypracoval Michal Kuba Odpovědný redaktor Boris Hokr Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 320 Vydala Euromedia Group, a. s. – Laser, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 10 087. publikaci. Sazba TYPOSTUDIO, s. r. o., Praha Tisk TISK CENTRUM s. r. o., Brno Vydání druhé Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5

Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.

Peklo Benes.indd 319

13/08/18 14:10