Issuu

tři okamžiky exploze

CHINA MIÉVILLE

Přeložil Milan Žáček

Copyright © 2015 by China Miéville All Rights Reserved Copyright © 2019 for the Czech translation by Milan Žáček Copyright © 2019 for Cover and Ilustrations by Edward Miller Copyright © 2019 for the Czech edition by Euromedia Group a. s.

ISBN 978-80-7617-644-7

Pro Marii

Děkuji všem, kdo mi s těmito povídkami pomáhali, zvláště Jamiemu Allinsonovi, Marku Bouldovi, Nadie Bouzidiové, Mic Cheethamové, Meehan Cristové, Rupě DasGuptaové, Andree Gibbonsové, RL Goldbergovi, Marii Dahvaně Headleyové, Chrisu Johnovi, Simonu Kavanaghovi, Johnu McDonaldovi, Jemimě Miévillové, Karen Mirzaové, Susie Nicklinové, Helen Oyeyemiové, Anne Perryové, Sue Powellové, Maggie Powersové, Maxu Schaeferovi, Richardu Seymourovi, Jaredu Shurinovi, Julienu Thuanovi a Rosie Warrenové. Upřímné díky patří i editorům, kteří s řadou těchto textů pracovali: Benu Easthamovi a Jacquesovi Testardovi; Justinu McGuirkovi; Richardu Leaovi; Jordanu Bassovi; Davidu Leavittovi; Yuce Igarashiové; Omaru Kholeifovi; Micaele Morisetteové a Bradu Morrowovi a všem ve F.A.C.T. Liverpool. Hluboce zavázán jsem i Nicholasu Blakeovi, Robu Coxovi, Julii Crispové, Jessice CuthbertSmithové, Samu Eadesovi a všem v nakladatelství Pan Macmillan; a také Keithu Claytonovi, Penelope Haynesové, Davidu Moenchovi, Tricie Narwalové, Scottu Shannonovi, Annettě Szlachta-McGinnové, Marku Tavanimu, Betsy Wilsonové a všem v nakladatelství Random House Del Rey. Několik povídek v této sbírce vzniklo během stipendijního pobytu v MacDowell Colony, kde jsem působil jako stipendista nadace Lannan Foundation. Oběma těmto organizacím jsem velice vděčný za jejich velkorysou podporu.

„Koně snili vstoje a šelmy, i ve spánku přikrčené ke skoku, jako by si pod kůží střádaly žal, který později vyrazí ven.“ Ilse Aichingerová, „Spoutaný“

OBSAH TŘI OKAMŽIKY EXPLOZE

POLYNIE

POVAHA NOVÉ SMRTI

VČELÍ VDOVA

VE SVAZÍCH

LEZENÍ

105

SLEDOVÁNÍ BOHA

113

DEVÁTÁ TECHNIKA

131

LANO JE SVĚT

145

KÁNÍ VEJCE

153

SÄCKEN

171

STUDIJNÍ PLÁN

201

OBÁVANÝ DŮSLEDEK

207

PO SLAVNOSTECH

227

ZAPRÁŠENÝ KLOBOUK

257

(Three Moments an Explosion)

(Polynia)

(The Condition of New Death) (The Dowager of Bees)

(In the Slopes)

(The Crawl) (Watching God)

(The 9th Technique)

(The Rope Is the World) (Buzzard’s Egg)

(Säcken)

(Syllabus)

(Dreaded Outcome)

(After the Festival) (The Dusty Hat)

UPRCHLÍK

285

ZTRACENÁ NÁPOVĚDA

293

PRAVIDLA

323

SÍDLIŠTĚ

329

PEVNOST

341

DRUHÝ MANIFEST ŘEZU

381

COVEHITHE

387

MECHECHE

405

ČTYŘI POSLEDNÍ ORFEOVÉ

427

LIŠTA

431

POSLOUCHEJ PTÁKY

451

KONÍK

459

OBRAZCE

465

(Escapee)

(The Bastard Prompt)

(Rules)

(Estate) (Keep)

(A Second Slice Manifesto)

(Covehithe)

(The Junket)

(Four Final Orpheuses) (The Rabbet) (Listen the Birds)

(A Mount) (The Design)

TŘI OKAMŽIKY EXPLOZE

1. Demolici sponzoruje hamburgerová společnost. Všichni už jsou zvyklí na plesninzerci, vypisování obchodních značek a reprodukci log trendových výrobků v plísních a hnilobě geneticky poupravených rozkladných procesů – Apple platí za dekompozici jablek, kdy se značka nakousnutého ovoce objevuje na plesnivých jádřincích. Explozivní marketing je novinka. Když správné nanotechnologie nacpete do petard a raket, výbuchy válečných strojů ohněm vypíšou jména BAE a Raytheon na oblohu nad městy, která tyto společnosti zapalují. Dnes nepojednáváme o ničem tak bezútěšném. Je tu starý sklad, příliš nebezpečný na to, aby mohl zůstat stát. V předepsané vzdálenosti se shromažďuje obvyklý zástup diváků. Starosta podává odpalovací tlačítko dívce, která za laskavého přispění nadace Make-A-Wish má možnost udělat přinejmenším tohle. Dívka se usměje do kamer a tlačítko zmáčkne, ozve se rána a letitá ruina se za jásotu přihlížejících kácí k zemi, nad hlavami přítomných se potom všechna oblaka prachu

China Miéville

rozvlní v nadýchaných, rychle plynoucích slovech Je po tvém. 2. Je kurva umění dostat do lidí tu pilulku tak, aby ta směšná tachyonizovaná MDMA zaúčinkovala v tom nejsprávnějším okamžiku a vynesla je mimo čas. Tohle je extrémní squatting. Hlučná, láskou prostoupená partička kolektivně klusá svým překrývajícím se tichem a pospíchá k budově. Než se opět vrátí do plynutí času, tři z nich se dostanou dovnitř. Tihle si frčí na velkých dávkách a mají několik hodin – subjektivně vzato – k prozkoumání útrob hroutící se budovy, která tu zplihle visí, už s různě nakloněnými podlahami, vyrušenými uprostřed likvidace, s chodbami ucpanými prachem váhající exploze. Všichni tři průzkumníci si přinesli lezeckou výstroj a teď se vytahují do nových nahodilých svahů uvnitř budoucích sutin, ženou se, aby předehnali své vlastní metabolismy, aby dospěli do nejvyššího patra sesedávající se budovy dřív, než slétnou dolů a zpátky do času. Stihnou to. Dva z nich se dokonce stihnou dostat zpátky dolů a ven. Utěšují se tváří v tvář ztrátě své společnice, vzájemně se ujišťují, že to bylo schválně, to její poslední klopýtnutí, že zpomalovala záměrně, aby se jí extáze vyřinula z pórů, umožnila explozi vystoupat jako potlesk a pohltit ji. Pro městské melancholiky tohoto ražení to sotva bude neslýchané rozhodnutí. 3. Nemůžete říct, nemůžete si říkat, že cokoliv z těchhle věcí dělá duch oné vetřelkyně, že je zde nějaké ponaučení. Není to ona ani nikdo z těch ostatních lidí, kteří zemřeli ve zdejších místnostech, v průběhu kteréhokoliv z oněch sto dvaceti šesti let existence této velké haly. Nejsou to ani vzpomínky, tklivé, či jakékoliv jiné, na tuto budovu. Na ně je město už poměrně zvyklé. Ty poryvy, ty husté a dusivé závany, které plní ulice sídliště postaveného v prostoru, jejž kdysi zabíralo skladiště, jsou duchem samotné exploze. Něco chce. Je smutná – poznáte to z jejích úhlů, jejího

Tři okamžiky exploze

pomalého zavíjení a rozvíjení. Je přivolán farář: dochází na zaříkávání. Exploze konečně uléhá. Ale spíš – tvrdí oba drogoví nadšenci, kteří se dostali dovnitř a ven z jejího posledního okamžiku – jakoby ze soucitu než proto, že by musela.

POLYNIE

Když nad Londýnem začaly tuhnout studené masy, nebyly na radaru patrné. Jakmile patrné být začaly, možná o dvě hodiny později, na ulicích už byly stovky tisíc lidí a ti upírali k obloze nevěřícné pohledy. Stínili si oči – bylo pod mrakem, ale velmi jasno. Vzhlíželi k zářivým objektům velikosti katedrál, rýsujícím se nad městským panoramatem. Napřed se objevovaly jako obláčky, anomálie, jichž si všimli pouze zanícení pozorovatelé počasí. Pomalu se zvětšovaly, v odpoledni na počátku zimy se začínaly třpytit. Hutněly, jejich strany získávaly nové fasety a matněji bílý odstín. Začínaly vrhat stíny. Sociální média překypovala teoriemi. Objekty byly přezíravě označovány za fata morgány, hoaxy, reklamní triky pro kdovíjakou televizní show. Lidé je vítali jako anděly, děsili se jich jako útoku mimozemšťanů nebo nové superzbraně. První se objevil nad radnicí.

China Miéville

Bylo dost dobře možné, že radnice je strategickým cílem, což jen posilovalo paniku, ačkoliv budova parlamentu byla jen o několik kilometrů dál a jako cíl se možná nabízela víc. Další se rychle zhutňovaly a zviditelňovaly nad Lewishamem, Elephant and Castle a dál naším směrem. Některé se nehýbaly. Jiné začaly pomalu plout, zdánlivě nahodile, působením vlastních proudů, nikoliv větrů. Nad městem byly zakázány všechny lety kromě vojenských. Do ulic vjely vojenské oddíly a jednotky speciálních policejních sil. Nízko nad zemí přelétávaly tryskáče a ze země podezřele stoupaly zbraněmi se ježící vrtulníky, které pak jakoby očichávaly strany a spodní plochy vířících objektů. Bylo mi jedenáct – stalo se to před téměř patnácti lety. Bylo nás víc: Robbie, Sal – která byla na svůj věk velká a všechny nás tak trochu komandovala – a Ian, úzkostlivý kluk, ke kterému jsem se nechoval hezky. Nacházeli jsme se pod Masou 2, jak byla později nazvána. Poklidně se pohupovala přes neasdenské nebe, zatímco já a kamarádi jsme s dychtivým potěšením běhali kolem civících Severolondýňanů. Utíkali jsme, abychom s ní udrželi krok, následovali jsme ji směrem k Harlesdenu. Zdála se být tím nejneklidnějším ze všech zjevení, mířila na jihovýchod jako nějaká vratká loď. Z každé takové masy se snášela mikroklimata. Ve vzduchu, který z ní proudil, jsme měli všichni oblečené to nejteplejší, co jsme měli. Připadalo nám, jako by přímo k zemi vanul třeskutě studený vítr, prostoupený poryvy jemného sněhu. Všechno to bylo frenetické; je těžké určit, co se kdy dělo. Vzpomínám si, že jsem opravdu rychle uháněl kolem hodin na Station Road v místě, kde se setkává s Wendover Road a Avenue Road, prohnal jsem se kolem ženy v černém džilbábu, které jsem z ruky vyrazil nákup a která se na mě potom vztekle rozkřičela, a já na ni zařval něco jako: „Drž hubu, ty stará krávo!“, abych pobavil kamará-

Polynie

dy, ačkoliv jsem věděl, že chyba je na mé straně. Teď mi připadá zvláštní, že se na to pamatuju, že jsem si našel chvilku, abych jí odpověděl, že na mě byla tak naštvaná, že si mě vůbec všimla, ve stínu toho, co jsme měli nad hlavou. „Koukni na to, vole!“ zvolal Robbie. Vojenská vozidla projížděla kolem portugalských kaváren a islámského knihkupectví. Jako o život jsme se hnali k Západolondýnskému krematoriu. Za normálních okolností by do tamějšího areálu nikdo takovouhle bandu uličníků nevpustil, ale tehdy to nikdo neřešil: všichni se tlačili dovnitř, protože masa se vznášela přímo nad krematoriem. Stoupala nad pamětním parčíkem. Musely se tam toho dne konat pohřby, v parčíku byly stovky lidí, a nahoře tahle věc. Lidé se pídili po informacích, sledovali zprávy na mobilech, ale když vládní vědci oznámili výsledky svých testů (ať byly jakékoliv a ať k nim dospěli kdovíjak), jejich závěry byly každému naprosto jasné. Všichni jsme věděli, že nad Londýnem visí ledové kry. Vojenští piloti prováděli heroické manévry ve studených vírech kolem mas. Jejich spodní a postranní plochy tvořil ojíněný a sněhem pokrytý led. Nahoře, v místech, která byla z Londýna neviditelná, dokud jsme nespatřili nahrávky z letadel, se k nejnižším mračnům vypínaly téměř bez sněhu. Připomínaly bílé sklo, kopce a kopečky hranatých faset. Městské horko se setkávalo s jejich chladem. Druhého dne se z Masy 4 odlomil zmrzlý stalaktit podobný obřímu rampouchu a zřítil se na zem. V Dagenhamu zničil auto a vyvolal novou paniku. Posílali jsme si v partě esemesky. Dohodli jsme se, že se opět setkáme přímo pod Masou 2. Připadalo nám, jako bychom ji popichovali. Bylo nám jedenáct a smrt se nás nemohla dotknout. Kra se zastavila nad travnatými plochami Wormwood Scrubs. Prostranství uzavíral kordon policistů.

China Miéville

„Dál nepůjdete,“ přikázal nám jeden z nich. Za zády se mu táhl špinavý park s výhledem na Londýn. Nad ním byl led. Chvěli jsme se v jeho stínu. Slyšel jsem, jak ve stromech šílí londýnští volně žijící papoušci. Dohadovali jsme se, jak bychom mohli za policisty proklouznout, ale neuplynula ani hodina, dostali přes vysílačky nějaké instrukce a ne že by nás na prostranství přímo uvedli, ale jednoduše se přestali chovat jako strážci. Masa 2 se opět dala do pohybu. S výskotem jsme se za ní pustili. Po pádu toho prvního rampouchu lidé propadli nervozitě. Dostali pokyn nevycházet z domu, jako by bylo lepší nechat se rozdrtit zasaženým domem než přímo ledem. Kry byly ve skutečnosti velice pevné. Za první týden jejich existence z nich odpadly pouze tři různě velké kusy, které napáchaly rozmanité škody, ale nikoho nezabily. Nebyly to jediné kusy, které se odlomily, ale byly to jediné kusy, které dopadly na zem. Když jsem poprvé uviděl, jak se jedna z ker rozlamuje, byl jsem zrovna s rodiči a sestrou v nákupním centru Brent Cross. Bylo to několik dní poté, co se objevily, a sháněli jsme pro mě fotbalové vybavení. Byli jsme na parkovišti a já se právě díval na Masu 4 – myslím, že to byla ona –, jak visí několik kilometrů nad Ealingem. Táta mi řekl, abych sebou hodil, a když se otočil, uslyšeli jsme jakési puknutí. Ze severního okraje kry se ulomil kus ledu o velikosti domu. Zalapal jsem po dechu a táta něco vyděšeně vyjekl, když se ledový blok překotil, protočil – a potom se zastavil. Na zem nedopadl – odplouval souběžně s povrchem země. Houpal se, otáčel, zanechával za sebou slabou brázdu vznášejícího se ledu. S tátou jsme se na sebe podívali. Odlomený kus odplul a o den a půl později opět splynul s hlavní masou. Dva dny po zjevení dorazil k ledopádu první oﬁciální vládní průzkumný tým. Vědci, profesionální výzkumní-

Polynie

ci, několik mezinárodních pozorovatelů, doprovod tvořený příslušníky Královského námořnictva. V tiskové zprávě se uvádělo, že všichni měli to nejmodernější polární vybavení a odhodlané výrazy. Mířili k Mase 3. Úbočí v její horní části narušovala vodorovná plošina, na niž je mohl vysadit vrtulník. Tou dobou už všechny kry měly své jméno, jež jim bylo přisouzeno obvykle na základě jejich siluet. Tuhle konkrétní operaci večerník London Evening Standard označil za „výstup na Pánev“. Výsadek se přenášel živě online. Vojáci v termo oblečení a pohupující se na lanech se před očima diváků spouštěli na panenský povrch ledu, aby si vystavěli základní tábor téměř půldruhého kilometru nad Battersea. V průběhu následujících pěti dnů jsme všichni hltali stručné depeše, tweety, fotograﬁe a záběry z kamer průzkumného týmu, zatímco Masa 3 kymácivě opisovala obrovskou kružnici nad městem. Prokřehlí lidé se vykláněli z kanceláří, aby se dívali, jak nad nimi přelétává. „Pánev“ doprovázely vojenské vrtulníky. Pokud jste kry pozorovali z nějakého vyvýšeného místa, mohli jste Masu 3 vidět obklopenou tečkami letadel. Četli jsme hlášení o tom, jak tým zdolává ledová úbočí, ohromeně jsme si prohlíželi obrázky, které posílal z ledových výšin. Drama nás samozřejmě všechny strhlo a nikdo nepopíral, že průzkumníci jsou nesmírně stateční. Nyní však, s odstupem několika let – aby takový komentář už nepůsobil jako bezbožná provokace – je spravedlivé říct, že tyto zprávy byly z větší části přesně to, co byste mohli očekávat od jakéhokoliv polárního dobrodružství. Mrazivé vichry, příšerný led a tak dále. Myslím, že tím chci říct jen to, že Masa 3, stejně jako všechny ostatní masy, je přesně tím, co připomíná: ledovou krou. Nic víc, nic míň. Studenou, strohou a pustou. Samozřejmě i úžasnou, protože kdy kry nebyly úžasné, že? Ale, a v tomto ke mně buďte shovívaví, pomineme-li fakt,

China Miéville

že levitovala nad Londýnem, nezdá se o nic více či méně úžasná než její sestřenice na moři. Od této expedice jsme se nicméně dočkali dvou výjimečných záběrů. Prvním je onen ikonický snímek výpravy přecházející ledovou lávku mezi dvěma hrozivě vyhlížejícími bílými útesy, přičemž hluboko dole jsou vidět střechy a antény Wandsworthu. Druhým je selﬁe doktorky Joanny Lundové, kterou pořídila poblíž vrcholu kry. Doktorka Lundová se zkormouceně dívá do objektivu. Je drobná, přimhouřené oči jí tonou v tmavých kruzích, čepici má staženou hluboko přes uši. Za ní je vrchol. U jeho úpatí lze rozeznat zbytek výpravy, jak vzhlíží k bílým blokům. Snímek zachycuje obvyklou tvrdou krásu takových krajin. Město vidět není. Led by mohl být kdekoliv. Ale světlo je jaksi ploché a něco ve výrazu doktorky Lundové dodává snímku na pronikavé znepokojivosti. V prohlášení po odsunu týmu vláda neopomněla zdůraznit, že možnost střetu ledových ker samozřejmě brala v potaz. Pokud to byla pravda, protokoly pro úspěšnou realizaci odsunu v praxi dokonale selhaly. Ráno 17. června, přesně toho dne, kdy byla zveřejněna poslední fotograﬁe Lundové – zatímco se tým, jak nám bylo řečeno, pokoušel o zdolání onoho problematického ledového bloku –, se oblohou severně od Croydonu začala s neobvyklou rychlostí přibližovat Masa 6, přezdívaná Velká medvědice. Situace napřed nevyvolávala žádné zvláštní obavy. Avšak s plynoucími hodinami, za neustálého zrychlování Masy 6 a poté, co se změnila poklidná trajektorie Masy 3, začalo být zřejmé, že oběma tělesům hrozí střet. Celou pohromu zachycuje kamera na helmě doktorky Lundové. Členové týmu se na náraz připravují za pláty ledu. S blížící se Masou 3 do zorného pole pod nimi vklouzávají vysoké činžáky v Peckhamu. A z jihu se pak zničehonic vynoří ledový útes. Masa 6 se rychle blíží. Srážku slyšeli všichni lidé v Londýně.

Polynie

Uvážíme-li rozměry obou mas, šlo v podstatě o letmý střet. Obě tělesa do sebe příšerně narazila a odlomilo se z nich několik mohutných kusů ledu, které vzápětí odvířily do oblohy. Masa 6 se odrazila východním směrem. Masa 3 prudce poklesla. Doktorka Lundová zavrávorala, když se s ní její skulina nahnula. Výztuž vydržela, ocelové lano se nepřetrhlo, ale led, v němž bylo ukotveno, se rozdrolil. Lundová během několika vteřin sklouzla dolů po stěnách, po nichž už hodiny šplhala. Záznam jsme viděli jejíma očima. Řítila se propastí, která se pak ještě prudce sklonila a proměnila se v trychtýř. Sám jsem tento záznam sledoval mnohokrát, i když rodiče mě nabádali, abych to nedělal. Zpomaloval jsem ho a spolu s doktorčiným pádem zakoušel závrať a příval adrenalinu. Nebyla vybavena padákem. Záznam jsem opakovaně vracel na začátek, pokaždé, když ji led vyslal do vzduchu. Kamera naštěstí přestala fungovat dřív, než dopadla na zem. Hráli jsme Londýnský ledovec. Robbieho prateta bydlela v chráněném komplexu domků kousek od Wembley a tam jsme se s ním setkávali, protože za budovou se po nevzhledném travnatém svahu dalo sbíhat k železniční trati, k níž vedla cesta přes nízký plot u jedné sousední zahrádky. Robbieho prateta nám dávala sušenky a ptala se nás, co máme za lubem. V domku měla nepořádek a hromady papírů a knih. Ona sama byla malá a usměvavá a teď si myslím, že měla i pod čepicí a bavila se námi, ačkoliv se neustále zdálo, jako by byla duchem nepřítomná, jako by napínala uši, jestli něco neuslyší. Robbie se k ní choval hezky. Bylo zvláštní vidět ho tak laskavého, Robbieho s jeho boxerskou tváří a tlampačovým hlasem. Když byl malý, měl zasádrovaný trup a od té doby si to snažil vynahradit.

China Miéville

Své pratetě říkal Nantie a nikdy jsme se nedozvěděli, jak se jmenovala doopravdy. „Tyhlety věci,“ přerušila jednou naše trapné povídání, když jsme zdvořile seděli v jejím obývacím pokoji, a zničehonic a jakoby bezdůvodně vstala a otevřela vstupní dveře, abychom viděli, že se opravdu blíží jedna z těch ker. Když se opět posadila, dodala: „Život v polynii, co?“ Usmála se a sledovala naše reakce na takové slovo. „To je vodní plocha ze všech stran obklopená ledem,“ řekl Ian. Vykulil jsem na něj oči, dopálený, že to ví. Nepodíval se na mě. Nantie se zasmála. Když jsem se vrátil domů, výraz jsem si vyhledal. Měl pravdu. Projížděl jsem obrázky ledových jam a běluh. S Nantie jsme se snažili zdvořile rozmlouvat tak dlouho, jak jsme to vydrželi. Když nám došly náměty, chodívali jsme ven a čekali na Robbieho, až se bude moci ven dostat i on, a potom jsme všichni vždycky vystartovali, proklouzli bariérou a klouzali ze svahu plného suti a haraburdí k drátěnému plotu jen kousek nad železniční tratí. První obvykle bývala dole Sal. Čekávala na nás u plotu, prsty si zavíjela vlasy do dlouhých uzlů a netrpělivě si pohvizdovala mezi zuby. „Seš jak nějakej tlustej medvěd!“ křikla někdy na Iana, který opatrně našlapoval za mými zády. Tlustý nebyl ani náhodou, ale Sal nadávala do tlusťochů každému. Napodobovala těžkopádný pohyb a Robbie a já jsme se smáli a já se pokusil zrychlit, co nejdřív být dole a stanout vedle ní, zatímco Ian ještě sestupoval, aniž se na nás podíval. Byl to nejstrmější svah, jaký jsme dokázali najít v našem okolí, svah, jehož zdolání tím či oním směrem nebylo nic snadného. Měli jsme pocit, že napodobujeme všechno to, co nad námi dělali průzkumníci, že tomu vzdáváme čest. Sledovali jsme vlaky, které se hnaly úplně dole. Věděl jsem, že nejsem jediný, kdo si při pohledu dolů představuje, že shlíží na Londýn z okraje ledové plotny. Plovoucí kry nejvíc zajímaly mě a Iana, takže Ian se mnou chtěl trávit co nejvíc času. Bylo to komplikované.

Polynie

Já jsem sice toužil po společnosti někoho, kdo čte všechny časopisy jako já a ví tolik co já, nebo skoro tolik, ale jeho přiblblé kamarádství mě taky pěkně štvalo. Když jsem se bavil s Ianem, Sal po mně obvykle házela pohrdavé pohledy. Vždycky měl na rukávu mokré, ožužlané místo. Někdy jsem chodil k němu domů. Když jsem měl nějaké bezva karty v balíčku rozšíření Ledovců, porovnávali jsme si sbírky a občas si i něco vyměnili. Lundová dopadla před jedním supermarketem. Policie se na místo dostavila tak rychle, jak to bylo možné, ale místní samozřejmě nahráli fotky jejího těla a my jsme je samozřejmě našli, a ukazovali jsme si je se směsicí pocitů, kterou neumím vyjádřit slovy. Ten snímek pořád někde mám. Ten prázdný pocit v mém nitru nikdy nebyla pouhá krvežíznivost. Do paměti jsem si vštípil tváře všech přihlížejících a také podivné uspořádání jejího těla. Myslím, že jsem byl zděšený, myslím, že mi na ní záleželo. Chtěl jsem ji zachránit, a když se nedíval žádný z mých kamarádů, protahoval jsem ruku plotem, když se kolem míhaly vlaky, natahoval jsem prsty do poryvů vzduchu a představoval si, že právě tohle dělám. Přišly deštivé dny a my přemýšleli, jestli voda kry rozpustí, jestli je shodí v přívalu břečky. Ale druhá vlna průzkumných týmů plahočících se po jejich površích hlásila, že i ten nejprudší liják je rozpustil do hloubky pouhého jednoho centimetru. Záhy poté opět zmrzly do stavu, v jakém se nacházely před deštěm. Zatímco vědci pokračovali ve zkoumání, malá, ale docela vlivná skupinka parlamentních poslanců napříč stranami vznesla požadavek, aby vláda rozmetala vznášející se kry zápalnými bombami. Právě během těchto deštivých dnů někteří komentátoři poprvé poukázali na souvislost mezi vzezřením ker a růstem korálů na fasádách bruselských budov. Větevník mozkový a všelijaké korály ve tvaru sloupců nebo hrotů paroží

China Miéville

se začaly objevovat před třemi lety. Specializované firmy každý týden odstraňovaly mohutné výchozy a červovitě se vlnící výrůstky z Evropského parlamentu a jeho okolí. Dělají to doposud, odlamují je a kostní hmotu pak odírají a zahlazují na úroveň povrchu zdí. Korály se však týden co týden vracejí a budovy proměňují v útesy bez ryb. Zatímco se o této spojitosti debatovalo, průzkumné týmy šplhaly na svahy Masy 1 a 4. Opatrně zlézaly geometrické vrcholy, zarývaly do nich kotvice a kráčely po nich v botách s mačkami. Nenalézaly však nic než vítr, a opět se vracely. Ve zbytku země se opět začalo létat. Heathrow, Gatwick a City zůstávaly mimo provoz, ale Stansted znovu fungoval. Televize BBC oznámila, že zadala do výroby dramatický seriál odehrávající se mezi průzkumníky na Mase 2. Když jsem se někdy setkal s Ianem, jen my dva, tu či onu masu jsme sledovali. Moje nejoblíbenější byla pětka. Říkal jsem jí Ledová lebka, protože jsem tvrdil, že právě lebku připomíná. Jemu se zamlouvala dvojka, ta nejmenší, nejnižší, s největším počtem stalaktitů, která navíc kroužila hlavně nad naší oblastí. Líbilo se nám, když plynuly nad nevyužívanými průmyslovými areály a městskou pustinou; kráčeli jsme pod nimi, z cesty jsme odkopávali kusy starých cihel a různé odpadky a ve stínech ledu jsme hledali tajemství. Shromažďovali jsme fotografie, informace, příběhy. Ty dny mi otevřely město, poslaly mě do New Crossu, do Silvertownu, na jih a na východ, do oblastí, kde jsem ještě nikdy nebyl, všude tam, kam se vydávaly ledové kry. Ve Stepney jeden trafikant odstraňoval z výlohy všechno, co v ní doposud bylo, a zaplňoval ji, kdo by to byl řekl, výtisky časopisu New Scientist. „Já jim to říkám,“ volal na někoho uvnitř krámu. „Já jim to pořád říkám.“ Zvesela přede mnou zamával časopisem. „Podívej.“ Na obálce byly fotografie z jedné jižní mise z doby ještě před mým narozením, ledové kry vystupující z vody.

Polynie

Vedle každého snímku byla aktuální fotograﬁe té či oné masy nad Londýnem. Zmrzlé svahy, koryta a praskliny byly úplně stejné. Útesy ve výšinách se téměř shodovaly s útesy, které kdysi pluly v Antarktidě. „Podívej, oni tají!“ volal. „Napřed tají a teď se koukni, vracejí se!“ Poryvy pod ledem byly někdy mimořádně studené, vytvářely syrové minizimy, mrazily vzduch, až v něm vznikaly lokální bouře. Pořádný chlad v Londýně nebyl už drahnou dobu, a to ani v prosinci či lednu. Tehdy vešly do módy krabáty, které odstartovaly zálibu v nošení odlehčeného celoročního termo oblečení, v němž pořád chodí většina z nás a které si můžete oblékat a svlékat podle toho, jak prostor nad vaší hlavou zrovna křižují kry. Předtím jsem nikdy neviděl opravdový sníh, pořádné hluboké závěje. Jednoho odpoledne před nákupním centrem u Dollis Hillu, kousek od shluku seschlých stromů, jsme s Ianem objevili hromadu sněhu větší než já nebo on. Připadala mi nějak zvláštní. Později jsem si uvědomil, že na závěj byla příliš hranatá. Byl to vzácný případ toho, kdy se na zem zřítil velký kus ledovcové masy. Trochu jsme si s ním pohrávali, ale měl jsem naspěch a Iana jsem u něj zanechal. Když jsem se vrátil domů, poslal mi esemesku s fotkou špinavé tající hromady břečky. Prokopal se do jejího středu, kde narazil na potlučený válec obalený vycpávkou, o trochu větší než rulička ze středu toaletního papíru. Byl hermeticky uzavřený a chráněný černým plastem. UVNITŘ BYLY VĚCI Z VÝŠKY, napsal mi.

BLBE, TO JEN SNÍH DOPADL NA SMETÍ NA ZEMI,

odepsal jsem mu. Mezitím na internet nahrála záznamy jedna pirátská expedice.

Muž hledící do kamery má na hlavě vlněnou čepici a přes ústa šátek. Za ním, hluboko dole, jsou vidět noční

China Miéville

světla, Londýn ve tmě. K límci má připnutý mikrofon a i navzdory burácejícímu větru je zřetelně slyšet, co říká. „Tak jo, do prdele, jsme asi tak počtvrtý na Střepu.“ Na okamžik se objeví odkazy na videa ze tří předchozích výprav na vrchol téhle obří stavby. „Ale víte jak, blahopřejeme ke ‘zvýšené bezpečnosti’, pane starosto.“ Mimo záběr je slyšet sarkastický smích. Kamera se otáčí a zabírá další postavy v hloučku kolem anténní věže nejvyšší londýnské budovy. Lezci na sobě mají různorodou směsku barev a stylů. Výskají a mávají. Záběr zaostří na jiholondýnské ulice, kde lze rozeznat maličké chodce. „No prostě,“ pokračuje první muž. „Mě už jste viděli. Jsem Inﬁltrex. Nebo –“ Stáhne si z úst šátek, aby ukázal překvapivě vlídnou tvář. Vypadá jako bezva starší brácha, ten typ, co by vám mohl kupovat pivo. „Oukej, takže já jsem Ryan,“ říká. „Myslím, že tentokrát je vhodný jít odhalenej. Je čas na obříka.“ Kamera se stočí vzhůru. Noční oblohu nad nimi v ohromující blízkosti vyplní zubaté ledové pole. Působí zlověstně, blíží se. Je tak nízko, že nejdelší výrůstky visící ze spodní strany sahají pod úroveň hrotu Střepu. A na něm, jak krátce ukáže kamera, čekají dva průzkumníci. „Honem,“ křikne Ryan mimo záběr, „nemáme moc času.“ Nasune se nad ně rampouchy ověšená plocha a vyvolá extatický klaustrofobní pocit. „Dívali jsme se a čekali. Tohle je ten nejnižší kousek. Tahle kra rozesere plány vašich architektů. A teď je níž, než kdy byla, a jestli to máme správně...“ Nikdy nebylo příliš zřejmé, jaké vybavení používali; na kameře není vidět, ačkoliv se říkalo něco o „hákovacích dělech“. Víme jen to, že jsou slyšet jakési údery a křik, následuje střih na záběr z čelní kamery a necelé dvě vteřiny je vidět postava visící na nesmírně pevném laně. V tomhle doslova napínavém okamžiku video na chvíli zatuhne a je vidět pouze tma. Když zmizí, uvidíme Ryanovu tvář, vyplňující celý záběr.

Polynie

„Tak jsme tady,“ řekne. Sám drží kameru. Je den. Ukáže nám, že za sebou má okraj ledu, potom vzduch a mračna, potom, o kilometr a půl níž, se dole plouží Londýn. Móda městských průzkumů upadala. Svého času se objevila celá záplava fotograﬁcky nádherně zdokumentovaných výprav do opuštěných nemocnic a zanedbaných kanalizačních stok. Výstup na Masu 5 představoval pro tyhle inﬁltrátory zcela novou výzvu a znovu v nich roznítil fascinaci. „Jo, víme, co dělají,“ vykládal jeden rozpixelovaný informátor s pozměněným hlasem na kameru BBC, „ale nemáme tušení, jak se tam nahoru dostali.“ „Podívejte se, Battersea,“ vydechne ohromeně Ryan a mávne rukou ke komínům bez stříšek, zapře se, aby se vydal vzhůru štěrbinou pod kopajícími botami svého společníka. „Londýnské oko. A to je Fuckinghamský palác?“ Následuje dlouhý lezecký sestřih, stejně promyšlený jako cokoliv v Rockym. Když se Ryan opět objeví, má větší strniště. Už není tak suverénní. Kolem krku mu poskakuje dýchací výstroj. „Tak jo,“ řekne. Jsou vidět ledové bloky typické pro nejvyšší místa téhle masy. „Natáčíte mě? Máme takovou menší teorii. Viděli jste vojáky, jak pochodovali nahoru a jak pochodovali dolů, je to tak? Ale lézt po něčem se dá vícero způsoby. Takže Jo je rychlejší než my ostatní, předběhla nás a...“ Dvě stě metrů nad ním se nahoru vytahuje postavička v červené bundě. Je těsně pod vrcholem strmé ledové kupy. „Nespouštěj ji ze záběru,“ zavolá Ryan. „Za chvilku jsme nahoře. Lezem těsně za tebou, Jo!“ Žena se zdá být kousíček od nás a současně strašně daleko. Mává cepínem. Nahrávka se chvěje. Vyšplhá o několik kroků výš, obleze ledový útes, kamera se na okamžik prudce stočí, potom se k ní vrátí, a Jo není nikde. Zmizela. „Jo? Jo? Jo?“ Ryan třeští oči. „Je nahoře, kurva! Já ti to říkal.“

China Miéville

Nespouštěl jsem oči z obrazovky. „Musíš to vzít správným směrem,“ vysvětluje Ryan člověku za kamerou. „Tak jdem? Napřed ty, brácho.“ Posílal jsem Ianovi textovky, jednu za druhou. CO UDĚLÁŠ S TOU VĚCÍ, COS NAŠEL? ptal jsem se ho. VE SNĚHU. Poslal jsem mu tuhle otázku, protože z Ryanova batohu visel zvláštní trubicovitý předmět naprosto stejný jako válec, který Ian vykopl ze sněhu. Ryan šplhá po ledových blocích. Je slyšet, jak funí. Jsou vidět podrážky bot jeho společníka. Potom vzhlédne, a je sám, obklopen mračny. Potom záznam končí. Konečně se spojím s Ianem. „Nechal jsem ho tam,“ tvrdil. „Bylo to hnusný! Bylo to celý od hlíny a bylo to mezi odpadky!“ Přiměl jsem ho, aby se mnou na Dollis Hill zašel a ukázal mi, kde přesně tu věc objevil. Spustil hrozný povyk, že se chovám jako hlupák, ale děsil jsem ho, takže nakonec poslušně šel. Nad hlavou jsme neměli žádný led. U každé hromádky smetí, kterou jsme míjeli, se zastavil a ostentativně ji prozkoumával. Já se díval na vzkazy na vývěsce traﬁky, jako by to mohlo nějak pomoct. Jedna mladá žena říkala svému dítěti: „Ach, prosím tě, přestaň. Přestaň, prosím.“ V dálce, z východního směru, se ozvalo obrovské burácení. Přesouval se led, jedna z ker měnila tvar. Tyhle zvuky už jsme uměli odlišit od zvuků bouřky. „Ty seš takovej vůl,“ obořil jsem se na Iana. „Sáms to říkal,“ namítal. „Sáms říkal, že to nic není.“ „Drž hubu. Seš vůl, žes to tady nechal.“ Nic neřekl. Ve vzduchu kroužili holubi. Pomalu jsem shlédl a střetl se s Ianovým pohledem. Chvíli jsme se na sebe dívali a uviděl jsem něco v jeho výrazu. Vykročil jsem k němu a on pak najednou utekl ke stanici metra. Vlastně jsem ani necítil překvapení. Vydal jsem se za ním, skoro z povinnosti za ním křičel, ale měl

Polynie

přede mnou velký náskok, a než jsem se k němu přiblížil, zmizel v metru. Ian několik dní nechodil do školy. Přestal používat své účty na sociálních sítích. Když jsem k němu přišel domů, otevřela mi jeho máma a zadívala se na mě s novým odporem. „Nikam nepůjde,“ vyjela, než jsem se zmohl na slovo. Zavřela a přes dveře ještě dodala: „Nevracej se sem, jinak to řeknu tvýmu tátovi.“ S kým jsem si mohl o tom všem promluvit? Někdo našel další válec a prodal ho Daily Mirror. Jedna mladá žena další předala zpravodajskému pořadu Channel 4 News. „Měli bychom zdůraznit, že nemáme možnost ověřit, zda je to opravdu to, co tvrdí obsah,“ četla hlasatelka. Tvořila ho vyztužená lepenka, utěsněná černým plastem a obalená silnou vrstvou bublinkové fólie. „Ležel tam uprostřed hromádky sněhu,“ vysvětlovala v televizi. „Něco mi na tom nehrálo.“ Ukázali vzkaz, který byl uvnitř. Psaný rukou a velkými písmeny. Vzkaz 4, stálo v něm. Tady Ryan. Šplháme u samýho vrcholu. Museli jsme opustit Johna nebo Dura jak mu říkáme. Našel starý mačky a lano. Jako by tady dřív byl jinej tábor. Říkal že něco viděl v ledový šachtě jakoby něco tmavýho jako by tam před několika málo roky zmrzlo nějaký starý zvíře ale my sami jsme to neviděli ozývalo se praskání a kdeco padalo a když jsme k němu dolezli už jsme to neviděli. Zůstal tam a jenom šeptal. Když se podíváme dolů vidíme vás ale polámaně. Doufáme že tyhle vzkazy nikoho nezasáhnou. Pro jistotu je obalíme sněhem. Jsou tady nahoře ptáci nebo „ptáci“. Snímky máme ve foťácích který nemůžem shodit. Led tady vypadá jinak. Zdravíme odsud.

China Miéville

Bylo tam „Zdravíme z reduty“. Někdo ale slovo „reduta“ přeškrtl a jiným rukopisem zkusil „kra duchů“. Ale i to někdo přeškrtl. Ve spodních sférách nebylo poznat, jestli je v Londýně zima kvůli krám, nebo jestli je prostě zase zima, opravdová zima po tak dlouhé době. 25. prosince se Masa 6 spustila nad koupaliště u jezírka Serpentine, zatímco Plavecký klub absolvoval svoji tradiční vánoční koupel. V proudění vzduchu od kry bleskově zamrzla voda a o život přišel jeden dvaašedesátiletý muž. „Dělal to, co miloval,“ řekl novinářům tajemník klubu. Kolem kry poletovaly bitevní vrtulníky. Lidé se opět shromáždili na Parliament Hillu, aby se dívali, jak se vojáci spouštějí na níže položené svahy. Připomínalo to invazi. Táta mě vzal sledovat výsadek z vyhlídkové terasy na vrcholu Centre Pointu. Bylo to od něho hezké – jeho samého to zas tak nezajímalo. Upřímně, radši bych byl venku, na ulicích, přímo pod krou, ale dojalo mě to. Správa budovy instalovala na terasu výkonný teleskop, kterým jste se jeden po druhém mohli dívat na maličké postavičky plazící se po horském úbočí. Doslechli jsme se, že objevili pozůstatky Ryanova tábora, ale že průzkumníci sami někam zmizeli. Vojáci zacházeli hluboko od puklin a jeskyní – uvolnili zevnitř několik krásných fotograﬁí –, ale nic nenašli. Robbieho prateta umřela. „Proto s náma nebejval,“ usoudila Sal. Nevšiml jsem si. „Jeho rodina pak odjela. Víš, co se stalo?“ Jedné noci Masa 7 několik hodin trůnila nad severním Londýnem, s chráněným komplexem přímo pod sebou, takže všichni obyvatelé domků si zapnuli topení a předčasně se zachumlali do peřin. Následujícího rána, když kra odplula a slunce začalo rozpouštět jinovatku na trávě, našli Nantie sedět na lavičce ve společné zahradě, pokrytou vrstvou ledu. „Ve tváři měla jakoby zmučenej výkřik,“ řekla Sal.

Polynie

Pověděl jsem mámě, že Sal tohle řekla, a byla vzteky bez sebe. „To jsou jasně naprostý nesmysly,“ odpověděla. „Víš, že znám Robbieho mámu. Jeho teta byla hodně klidný člověk. Musela si v zahradě jen trochu zdřímnout a prostě se neprobudila. Doufám, že až přijde moje chvilka, budu to mít nějak podobně.“ Dodala, že v domku byly otevřené dveře. Vzpomněl jsem si, jak Nantie tehdy jednou znenadání vstala, aby je otevřela, jako by věděla, že se blíží kra. Ian pořád nebyl ve škole. Jeho rodiče kvůli tomu museli být v pěkné kaši. Znovu jsem se vydal k nim domů. Poslal jsem mu esemesku: JSEM TADY PŘED BARÁKEM HELE VYLEZ. Po chvíli otevřel. Když jsem vešel dovnitř, jeho matka si mě podezíravě prohlížela, ale nevykopla mě. „Tak pojď dál,“ řekl. Seděli jsme v jeho pokoji a Ian pak zpoza několika knížek na poličce vylovil mohutný a potlučený lepenkový válec. Sledoval mě, jak na něj civím. „Nikdo ho neviděl,“ upozornil mě. „Neviděla to ani moje máma.“ Z jednoho konce sňal víčko a vytáhl vzkaz. Rozvinuli jsme ho na posteli. Vzkaz 1. Milý Londýne. Písmo jsem poznával z televizních zpráv. Co se o ledovcích dozvídáme ze všeho nejdřív? Že vidíme jen jejich špičku. Devět desetin každé ledové masy nám zůstává ukryto. Musíte umět správně šplhat. Potom se můžete dostat nahoru a shlédnout dolů. My vás vidíme. Odsud vidíme všechno i z ostatních ledovců. Jaký má smysl dohlédnout sem nahoru když o tom nikdo neví? Budeme pokračovat v lezení. Přejte nám štěstí. Tady je dárek co jsme naškrábali. „Jakej dárek?“ zeptal jsem se. „Co naškrábali?“ „Počkej.“ Ian sešel do přízemí. Vrátil se s jakousi plastovou vaničkou. Byla plná ledu.

China Miéville

„Byla tam jakoby termoska,“ vysvětloval. Za brýlemi se mu rozšiřovaly oči. „Asi jako na čaj. Byla vražená v tom válci. Byla trochu naprasklá, ale když jsem ji otevřel, byla plná tohohle. A už to začínalo tát, ale vyškrábal jsem to, vložil to sem a dal to do mrazáku.“ Byl to led, jednolitá masa úhlů a tvarů. Všiml jsem si, že se částečně rozpustil a po menších kouscích znovu zmrzl. „Co když to najde někdo z vašich?“ zeptal jsem se. „Už jsem jim to ukázal. Řekl jsem, že to byl experiment. Je jim to jedno.“ Podívali jsme se na sebe. Ian vzal v kuchyni mísu a naplnil ji horkou vodou, sundal víko z plastové vaničky a položil ji do mísy. Nádobka plula, narážela do stěn. Snažil jsem se nedávat nic najevo. Jsem přesvědčený, že Ian cítil stejné vzrušení a nervozitu jako já. Led začal okamžitě tát. Praskal a cinkal. Ozval se další zvuk, zasyčení, jako kdyby někdo pootevřel uzávěr láhve s nějakým perlivým nápojem. Byl to vzduch, uvolňoval se poté, co byl v ledu zamrzlý kdovíkolik let – tisíce? miliony? Teď už vím, že se tomu říká sodovkový jev – bývá slyšet na průzkumných lodích v polárních oblastech, jak se line z těch několika málo úlomků ledu, co se tam pořád pohupují, když vplují do teplejších proudů. Poslouchali jsme syčení starého vzduchu z jakéhosi kousku oblohy. Sevřel jsem mísu v rukou a přitáhl si ji, natáhl jsem nad ni hlavu, jako bych byl nemocný a inhaloval mátové výpary. Nadechoval jsem se. Cítil jsem nicotu. Trochu se mi točila hlava, ale to mohlo být těmi hlubokými nádechy. Představoval jsem si, že cítím, jak mi do plic plynou kuličky studeného vzduchu. „Dej mi to,“ žádal Ian. Ucítil jsem křeč toho nutkání k surovosti, při němž se mi občas v jeho přítomnosti zatočila hlava. Nepřestával jsem dýchat, a když se pokusil přiblížit, odstrčil jsem ho.

Polynie

Led rychle roztával. Netrvalo to dlouho. Iana jsem k němu nepouštěl, co nejrychleji a nejsilněji jsem se nadechoval, zatímco on jen mručel, skučel a prosil, dokud bublavé syčení neutichlo. Zvedl jsem hlavu nad studenou průzračnou vodou. Pohlédl jsem na Iana a snažil se netvářit provinile. Díval se na mě s příšerně dotčeným výrazem. Sáhl po míse pod mojí hlavou a já mu v tom nebránil. Aniž ze mě spustil oči, nemotorně si ke rtům přiložil oblý růžek plastové dózy a všechnu vodu vypil. Dívali jsme se na sebe. „Ten vzkaz bys měl odevzdat,“ usoudil jsem nakonec. „Není tvůj. Napsali ho všem lidem v Londýně.“ Ian se na mě dál díval. Vstal jsem a odešel. Vojáci dál šplhali na kry a dál z nich slézali, a pokud někteří z nich zjistili, jak se dostat do té jiné vyšší sféry, nikdy jsme se o tom nedozvěděli. Pokud má vůbec nějakou váhu. Pokud je skutečná. Žádný z pirátských průzkumníků se nevrátil. Já se přestal stýkat se Sal, a když se pak vrátil Robbie, přestal se stýkat se mnou. Když se Ian vrátil do školy, nedalo mi moc velkou práci se mu vyhýbat. Někdy jsem ho zahlédl, jak se na mě dívá z druhého konce třídy nebo jídelny. Pokud k tomu došlo, občas jsem si v duchu říkal: „Já to viděl dřív,“ a měl jsem na mysli sníh, ve kterém byl obalený ten válec. Pokud ten vzkaz odevzdal úřadům, nikdy ho nezveřejnily. Očekával jsem, že se s ním občas náhodou někde potkám. Pořád bydlím ve stejné oblasti, a on tu žil dlouho, ale Londýn nás rozděloval. Máma mi jednou řekla, že navštívil Nantiinu starou zahrádku, aby jí vzdal poslední hold, což podle ní bylo hezké. Předpokládám, že ho teď vyslali na nějakou misi. Myslel jsem, že budu pracovat na místě, které má souvislost s ledovými krami, ale jsem zaměstnaný ve sféře importu a exportu. Musím trávit dost času v Evropě. Už hodněkrát jsem překonával Velký bruselský šelf. Mám

China Miéville

malý otvírák na láhve v podobě belgické vlajky, vyřezaný z kousku tamějšího korálu. I tak nezáživná práce, jakou vykonávám, má – dá-li se to tak říct – své vlastní mýty. Když něco naruší dodavatelské řetězce, začnou se objevovat všelijaké bizarní historky. Zvláštní je, na kolika z nich nakonec něco je. Ve zprávách docela často vídám bagatelizované verze zvěstí, které jsem slyšel už před několika měsíci. Třeba teď se zpomalují dodávky jakýchsi elektronických součástek z Japonska. Šušká se, že dělníci mají zákaz vstupu na pracoviště, protože továrny se nedají používat, a že továrny se nedají používat proto, že je zaplnil podrost z deštného pralesa. Miluju londýnské ledovce. Pořád krouží a nijak nenabourávají obchody. Musím předpokládat, že státní orgány se na ty problematické bloky nakonec dostaly. Vlastně ani přesně nevím, proč si přeju, abych si to nemyslel, ale myslím, že mě z toho kroužícího ledu v tom jiném kousku oblohy, z těch tabulovitých tvarů, musejí pozorovat britští vojáci. Nerozmetávají je na kusy a určitě pro to mají své důvody. Ian nastoupil do armády, k novému specializovanému ledovcovému útvaru. Mezi vojáky, kteří teď z výšin shlížejí dolů, může být i on. On se napil vody, já vdechoval vzduch. Masy pořád, bez ohledu na roční období, produkují tolik chladu jako vždycky. Neustále se z nich snáší ledový prach a ze vzduchu pod sebou vytvářejí jemný, nadýchaný sníh. Někdy se probudíte, a pokud během noci poklesly, trasa jejich pohybu je nad Londýnem patrná v brázdě sněhového poprašku. I když je třeba teplé léto, odhrnete záclony a uvidíte ojíněná okna. Vyjdete z domu a vaši ulici protíná zmrzlá čára.

China Miéville

TŘI OKAMŽIKY EXPLOZE Z anglického originálu Three Moments of an Explosion: Stories, vydaného nakladatelstvím Pan Macmillan v Londýně v roce 2015, přeložil Milan Žáček Obálku upravil Michal Kuba Jazyková redakce Helena Šebestová a Tomáš Jirkovský Odpovědný redaktor Boris Hokr Technická redaktorka Halina Kaslová Bechyňová Počet stran 504 Vydala Euromedia Group, a. s. v edici Laser, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2019 jako svou 10 747. publikaci. Sazba Laser-books PLZ s.r.o. Tisk FINIDR, s.r.o., Český Těšín Vydání první www.euromedia.cz Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz