PRVNÍ cÁST ˇ
TROJÍ PUTOVÁNÍ 1912
SEN KTERY SE NAPLNIL.indd 9
17.6.19 15:39
Alcamo, Sicílie
D
„
ěvko.“ Rosetta Tricarico pokračovala v chůzi po zaprášených uličkách Alcama bez ohlédnutí, se vztyčenou hlavou. „Děvko nestydatá,“ vyhrkla další stařena oblečená do černého od hlavy až k patě, s obličejem seschlým od paprsků palčivého sicilského slunce. Rosetta kráčela dál, bosa, ve vlajících šatech barvy vlčího máku. Muži s neholenými tvářemi, sedící kolem stolku pod rákosovou stříškou před hostincem, čepice stažené do čela, v bílých košilích ušpiněných na límečku od potu a tuku, v černých vestách s prodřenými kapsami, ji sledovali jako kořist. Jeden vyplivl na zem tmavý, hlenovitý chrchel tabáku. „Kam letíš?“ utrousil hostinský a otřel si ruce do zástěry. Muži se zachechtali. Rosetta prošla kolem. „Doneslo se mi, že dnes v noci sešli z hor vlci,“ ozval se jeden z mužů a upil pár doušků vína. Jeho společníci se znovu zasmáli. „Naštěstí mému stádu nijak neublížili,“ prohodil. „Vlci vyhledávají coury, ne počestné křesťany,“ dodal hostinský a všichni kolem přikývli. Rosetta se zastavila, zády k nim, a sevřela ruce v pěst. „Chceš nám něco říct?“ pronesl kdosi vyzývavě. Zůstala stát a chvěla se hněvem. Pak opět vykročila a zamířila ke kostelu svatého Františka z Assisi. Jako fúrie vrazila na faru a stanula před otcem Cecém, místním farářem. 11
SEN KTERY SE NAPLNIL.indd 11
17.6.19 15:39
„Jak můžete něco takového dopustit?“ téměř vykřikla, rudá hněvem. Ačkoliv jí bylo pouhých dvacet let, vyzařovala z ní síla dospělé ženy. Po zádech jí splývaly vlasy, černé a lesklé jak havraní křídla. Oči, orámované hustými řasami, připomínaly jiskrné uhlíky. „Jak se může sluha Boží tvářit, že se nic nestalo?“ „O čem to mluvíš?“ zeptal se otec Cecé neochotně. „To dobře víte!“ „Uklidni se…“ „Dnes v noci mi zabili deset ovcí!“ „Aha… to… ano…,“ zabreptal farář. „Prý vlci…“ „Vlci nepodřežou ovce noži!“ „Ale dítě… jak můžeš říct…“ „Vlci je zadáví!“ pokračovala Rosetta. V očích se jí zračil hněv smí šený se zoufalstvím. „A sežerou! Nenechají je na poli.“ Sevřela pěsti, až jí zbělaly klouby na prstech. „Jenže to vy moc dobře víte,“ dodala s temným podtónem, který jí vibroval v hlase. Potřásla hlavou. „Jak můžete… vy? Jak můžete?“ Otec Cecé si povzdechl, stále víc na rozpacích. Odvrátil se, neboť nedokázal snést dívčin pohled, a uviděl hospodyni, jak natahuje uši. „Zmiz!“ vyjel na ni vztekle. Šel ke dveřím a zavřel je. Zamířil na opačnou stranu místnosti, vzal dvě židle a postavil je proti sobě. Pokynul Rosettě, aby se posadila. Věnovala mu dlouhý pohled, než si přisedla. „Jak to můžete dovolit?“ „To je doba, co jsem tě neviděl v kostele.“ Sarkasticky se ušklíbla. „Proč? Když budu chodit do kostela, pomůžete mi?“ „Pomůže ti náš Pán.“ „A jak?“ „Bude promlouvat k tvému srdci a poradí ti, jak se máš zachovat.“ Rosetta prudce vyskočila. „I vy jste jen baronův slouha,“ vyhrkla pohrdavě. Farář si znovu zhluboka povzdechl, naklonil se k ní a vzal ji za ruku. Dotčeně se mu vytrhla. „Posaď se!“ nařídil jí otec Cecé, ale tón jeho řeči postrádal agresivitu. Dívka ho poslechla. „Bojuješ už déle než rok, děvenko. Od chvíle, kdy zemřel tvůj otec,“ spustil unaveným hlasem. „Je načase, abys to vzdala.“ 12
SEN KTERY SE NAPLNIL.indd 12
17.6.19 15:39
„Nikdy!“ „Podívej, co se děje. Nikdo nekupuje plody tvé země, takže shnijí a není z nich užitek. Před dvěma měsíci ti oheň zničil půlku úrody…“ Rosetta sklonila hlavu k pravému předloktí, kde měla stopy po rozsáhlé spálenině. „A čím déle trvá tvůj boj s baronem, tím jsi tvrdohlavější a výstřednější…“ Otec Cecé na ni namířil prst. „Podívej se, co to máš za šaty,“ zamračil se. „Co je na nich divného?“ opáčila hrdě. „Nejsem vdova, abych se musela oblékat do černého. Sukni mám ke kotníkům a bradavky zakryté.“ „Jak to mluvíš…,“ povzdechl si farář. „Jako coura,“ ušklíbla se. Zadívala se knězi do očí. „Ale já nejsem děvka. A vy to víte.“ „Ano, jistě…“ „Jsem coura jen proto, že nechci ohnout hřbet.“ „Ty mi nerozumíš…“ „Rozumím až moc dobře,“ vybuchla a zahrozila pěstí. „Baron má stovky hektarů polností, ale vzal si do hlavy, že chce i mé čtyři, protože tam teče potok. A tak by všechna voda patřila jemu. Jenže ta půda je moje. Moje rodina se na ní dřela po tři generace a já nechci nic jiného než dělat totéž. Lidi by mi měli pomoct, jenže všichni se bojí barona. Zbabělci, nic jiného.“ „Tobě to nedochází, že ne? Jistěže se bojí barona. Ale opravdu věříš, že se proti tobě postavili jen kvůli tomu? Mýlíš se. Nic jsi nepochopila. Pro ně jsi možná nebezpečnější než samotný baron… a v určitém ohledu jim musím dát za pravdu. Jsi žena, Rosetto.“ „No a?“ „Co by se stalo, kdyby se i jiné ženy chovaly jako ty?“ Otec Cecé se dostával do varu. „Je to proti přírodě! I Bůh to odsuzuje!“ „Mám stejnou cenu jako muž.“ „A právě to se Bohu nelíbí!“ Kněz ji uchopil za ramena. „Žena musí…“ „Já tuhle odrhovačku znám,“ přerušila ho nasupeně a odtáhla se. „Žena se má vdát, rodit děti a pokorně snášet rány od manžela, jako dobrá služka.“ „Jak můžeš takto znevažovat Bohem požehnaný svazek?“ „Děda mlátil svou ženu. Do krve,“ vyhrkla temně, nosní dírky roz13
SEN KTERY SE NAPLNIL.indd 13
17.6.19 15:39
šířené vztekem. „Otec bil matku. Celý život jí vyčítal, že mu dala jen dceru. Když se opil, bral na ni řemen. A pak seřezal i mě a křičel, že budu dobrá jen na šukání.“ Sevřela ruce v pěst. Oči, plné vzteku a bolesti, jí při té vzpomínce zvlhly. „A takové má být manželství posvěcené Bohem, jak říkáte? Dobře mě poslouchejte, já nikomu nedovolím, aby mě mlátil jako nějaké zvíře!“ „Tak prodej svou půdu.“ „Ne.“ „Dělám si o tebe starosti…“ „Starejte se o svou duši, až budete dávat rozhřešení vesničanům, kteří mi podřízli ovce,“ vyhrkla Rosetta a znovu vstala. Zadívala se na něj. „Otec k vám chodil ke zpovědi, že? Přiznal se vám, že mě řeže řemenem, až mi dře kůži z těla? Že mě bije pěstma do obličeje? Neviděl jste modřiny na mé tváři i v obličeji mé matky? Nevšiml jste si rozbitých rtů, které krvácely, kdykoliv se snažila odříkat Otčenáš? Zemřela strachem, bolestí a smutkem.“ Upřela na faráře pohled plný nevole. „A vy jste mu dával rozhřešení,“ zašeptala. „Nechte si svého Boha, jestli vám radí tohle.“ „Nerouhej se. Je to i tvůj Bůh!“ „Ne!“ vykřikla. „Můj Bůh si žádá spravedlnost!“ Zamířila ke dveřím, bez váhání je otevřela a přistihla hospodyni, jak skloněná poslouchá klíčovou dírkou. Odstrčila ji a vyšla ven z fary. Hospodyně se třikrát pokřižovala, jako by jí do cesty vstoupil sám ďábel, a poté zamumlala: „Děvka.“ Venku Rosettu málem oslepily sluneční paprsky. Před kostelem se shromáždil malý dav zvědavců. Vytvořili něco jako pevnou hradbu, která zatarasila uličku, a mlčky Rosettu pozorovali. Měla sto chutí utéct. Jenže žádná úniková cesta se nenaskýtala. Se srdcem až v krku zamířila ke shluku lidí. Dýchala přerývaně. Hněv jí pulsoval ve spáncích. Když byla jen krok od prvního člověka, zastavila se a upřela na něj pohled, rty sevřené. Lehký poryv vánku jí cuchal dlouhé černé vlasy. Po chvilce muž uhnul. Kráčela pomalu dál. Lidé se rozestupovali, neochotně, takže se musela dotýkat jejich těl. Když je všechny minula, málem se jí podlomila kolena. Nepřidala však do kroku a snažila se jít vzpřímeně, jak jen dokázala. Jakmile se 14
SEN KTERY SE NAPLNIL.indd 14
17.6.19 15:39
ocitla na rohu uličky, kde měla zabočit ke své usedlosti, nohy ji přestaly poslouchat a Rosetta si uvědomila, že utíká, jako by jí za patami hořelo. Přeběhla přes pole, kde ležely podříznuté ovce. Snažila se na ně nedívat. Vrazila do vápnem obílené chalupy, kde se narodila, zavřela dveře a zajistila je na řetěz. Opřela se o ně zády a lapala po dechu. Najednou se jí zvedl žaludek tak prudce, že se skoro zlomila v pase. Klesla na kolena a rukama se opřela o podlahu z cihel sušených na slunci. Všichni sousedé věřili, že se ničeho nebojí. Jenže Rosettinu duši svíral strach. Od doby, kdy byla pouhým dítětem. A každý den, bez výjimky, ji pronásledovaly noční můry. Propukla v pláč. Neúspěšně se snažila potlačit vzlyky, které jí otřásaly, a opakovala si dokola, jako když ji v dětství otec mlátil do krve: „Nebolí to… nebolí to…“
15
SEN KTERY SE NAPLNIL.indd 15
17.6.19 15:39
Soročince, Poltavská gubernie, Rusko
V
e třinácti letech – i když jste vyrostli ve štetlu poblíž Soročinců, tak ubohé a Bohem zapomenuté vsi, že nemá ani nárok na jméno, i když jste zvyklí na neustálé pogromy od policajtů a rolníků, kteří vidí v židech všechno zlo světa, i když dokážete vzdorovat dvacetistupňovému mrazu jen v páru dřeváků a děravých vlněných šatech, i když přežijete tři dny s jedinou nahnilou řepou v žaludku – ve třinácti by prostě nikdo neměl vědět, co skutečně obnáší život. Ani jak dovede být krutý. Jenže osud rozhodl, že Ráchel Bücherbaum žádné úlevy nedostane. Vše začalo jednoho rána tak kalného, že připomínalo mlhavou noc, s nízkým příkrovem hustých, neproniknutelných mraků. Ráchel jako každý šábes doprovodila otce až ke stáji, nyní bez zvířat, kterou jejich komunita proměnila v šul, synagogu. Zastavila se u vstupních dveří, odkud už odmetli první sníh, který toho roku napadl velmi brzy. Rozloučila se s otcem a chystala se zamířit k venkovním schodům. Vedly na seník, přeměněný na ochoz, na němž se modliteb účastnily ženy. Vtom zahlédla zažloutlý list, pověšený uvnitř, v prostoru vyhrazeném pro muže. Natáhla krk a snažila se něco zahlédnout, zvědavá jako vždy, až jednou nohou šlápla dovnitř. „Stůj, Ráchel,“ pokáral ji otec, zvyklý na dceřiny prohřešky. „Co je tam napsáno?“ zeptala se s pohledem upřeným na list. „Běž pryč,“ pobídl ji otec a mávl rukou, jak to dělal, když odháněl slepice. „Chci jen vědět, co se tam píše,“ nedala se Ráchel. „Jestli jde o něco, co se týká celé obce, přečte nám to rabín po modlitbách,“ vysvětloval trpělivě otec. Dobrácky se na ni usmál a kývl hlavou. Dlouhá bradka s pěstěnou špičkou zavlála v ledovém vzduchu. Zvedl 16
SEN KTERY SE NAPLNIL.indd 16
17.6.19 15:39
prst v káravém gestu a dodal: „Běž nahoru, a buď tak laskavá, nezpívej jako obvykle hlasitěji než ostatní.“ Zmizel uvnitř. Ráchel si odfrkla a chystala se vykročit na schody, které vedly do prostoru vyhrazeného ženám. Vtom zahlédla, jak přichází Eliáš, hubený, uhrovitý chlapec přibližně tak starý jako ona. Zastavila se a počkala na něho. „Dobrý den, Eliáši,“ vyhrkla s přehnaným úsměvem. „Dobrý den, Ráchel,“ zamumlal a přidal do kroku. „Počkej,“ zarazila ho. „Musíš mi prokázat laskavost.“ „Cože?“ zeptal se nedůvěřivě. „Vidíš ten papír támhle?“ pokračovala stále s úsměvem na rtech. „Chci vědět, co je tam napsáno.“ Eliáš se otočil k listu na stěně. Potom se podíval na Ráchel a pokrčil rameny. „Neumím číst.“ „Jasně. Jediné, co musíš udělat, je vzít ho a dát mi ho, takže ho přečtu i tobě.“ Zůstal stát, zjevně se nedokázal rozhodnout. Nehtem si škrábal uhřík na tváři. V té chvíli se objevila Tamar, nejhezčí dívka z vesnice. Počastovala Ráchel pohrdavým úsměvem a ucedila: „Ahoj, ježoure.“ A začala stoupat po schodech. V Eliášových očích se objevil zlomyslný záblesk. „Kdyby ta mi něco slíbila, udělal bych to bez váhání,“ zasmál se přihlouple. „A to by byla chyba,“ odsekla Ráchel. „Tamar by si od tebe nikdy nenechala sáhnout na prsa, jak doufáš.“ Eliáš zrudl. „A vlastně ani neumí číst. Takže to udělej pro mě.“ Podíval se na Ráchelinu hruď. Byla úplně plochá. Obličeji vévodil dlouhý, nahoru zašpičatělý nos. Nezkrotné vlasy si nečesala do úhledných copů jako ostatní děvčata, nosila je volně rozpuštěné. Připomínaly trnitý keř. Nebo ježka, jak říkala Tamar. Ale pořád byla děvče. „A když to udělám, co z toho budu mít?“ zašklebil se. „Že tě nepraštím pěstí, ty malý uhrovitý čuně,“ usadila ho Ráchel. Přitroublý úsměv okamžitě zmizel Eliášovi ze rtů. „No tak, dělej,“ pobídla ho. Chlapec rozpačitě přešlápl. Pomalu zamířil k listu a chystal se jej sundat. 17
SEN KTERY SE NAPLNIL.indd 17
17.6.19 15:39
„Co to vyvádíš, Eliáši?“ zarazil ho muž, který šel kolem. „To je její vina,“ vyhrkl chlapec a ukázal na Ráchel. „Zbabělče!“ vykřikla pohrdavě. „Co se děje?“ Na prahu se objevil Ráchelin otec. „Tvá dcera po něm chtěla, aby jí přinesl ten list, a on ji málem po slechl,“ vysvětlil mu muž a Eliášovi vlepil pohlavek. „Co se má dělat, říkají muži ženám, ne naopak, hlupáku.“ „Ráchel, jsi tvrdohlavá jako osel.“ Otec potřásl hlavou a shovívavě se usmál. „Běž nahoru.“ „Dělej, ty nestydo,“ nařídila jí macecha, hubená, seschlá ženština, která se k tomu připletla, a surově ji uchopila za paži. Ráchel se jí snažila vytrhnout. „Neudělala nic špatného,“ omlouval ji otec. Měl slabost pro svou jedinou dceru, kterou po smrti její matky vychovával sám, než se znovu oženil. „Neudělala jsem nic špatného,“ opakovala Ráchel s drzým úšklebkem ve tváři. „Ne, jasně. Ale jen proto, že tě chytili při činu,“ poznamenala kousavě macecha a dál jí svírala paži. „Co se tam píše?“ trvala na svém Ráchel. „Běž nahoru,“ zasmál se znovu otec. Nechala se vláčet macechou na ochoz a po schodech klapala dře váky víc, než bylo nutné. Chodíš jako chlap, napadlo ji, a pak počítala do tří. „Chodíš jako chlap,“ ozvala se vzápětí macecha a Ráchel se na rtech mihl spokojený úsměv. Nebylo dne, aby jí druhá otcova žena neopako vala, jak je ošklivá a nevýrazná, že je nemotorná, bez špetky ženskosti, prostě chlapec v sukních. Aby ji dopálila, místo aby se napravila, chovala se Ráchel ještě víc jako kluk. A dál odmítala umravnit dlouhé, kučeravé vlasy mašlemi. Nahoře se lokty probojovala do první řady a naklonila se, aby viděla otce, chazana, předzpěváka komunity, který svým tenorem notoval melodie sidduru a obratně vedl neškolené hlasy věřících tak, aby správně odzpívaly modlitby. Otec je nejlepší zpěvák, jakého jsem kdy slyšela, pomyslela si pyšně. I ona má hezký hlas. Jenže z ženy se nemůže stát chazan, nemůže dělat všechny ty zábavné věci jako muži. Skutečnou Ráchelinou vášní však bylo čtení a psaní. Uměla číst zprava doleva zaob18
SEN KTERY SE NAPLNIL.indd 18
17.6.19 15:39
lené písmo svého jazyka. A zleva doprava jak znaky ruské azbuky, tak písmena latinské abecedy. Přečetla vše, co jí padlo do ruky, i když byla malá holka a neslušelo se to. Ale šlo jen o posvátné texty. Snila o tom, že si jednou přečte román. Jenže to bylo naprosto a úplně zakázané a nikdo z jejich vsi žádný román neviděl. Přečíst ho by byla shanda, ostuda. Ráchel si myslela, že to není správné. A že platí až příliš mnoho pravidel, která omezují ženu natolik, že nemůže žít tak volně jako muž. „Baruch atah Adonai Eloheim, melekh ha´olam…,“ přidala se ke sboru. „Nezpívej tak nahlas!“ pokárala ji nasupená macecha. Obyčejně by ještě přidala na síle, ovšem dnes se její mysl soustředila na list připevněný u vchodu. Muselo jít o něco mimo jejich štetl, protože vnitřní záležitosti obce se řešily ústně při shromáždění. Číst totiž uměl jen rabín a jeho syn, Ráchelin otec a Ráchel. Ostatní se dokázali s bídou podepsat. Během modliteb nemohla myslet na nic jiného než na tajemný kus papíru. Když ho konečně rabín vzal do ruky, odkašlal si a pohladil si dlouhou bílou bradku, v synagoze se rozhostilo hrobové ticho. Všichni přítomní zatajili dech. Rabín četl neuvěřitelně pomalu, s obvyklou obřadností, jako by citoval svatá slova z tóry. Vystavil tím Ráchelinu trpělivost tvrdé zkoušce. Když skončil, začala dívenka na ochozu poskakovat, neschopná zabrzdit své nadšení. V jejich malém společenství jen pět osob splňovalo požadavky uvedené v tom přípisu. A ona patřila mezi ně. Při návratu domů se nehnula od otce, mlčky mu visela na rtech a čekala, že něco řekne. Jenže jediným zvukem bylo křupání jejich kroků na zmrzlém sněhu. Zachmuřený otec přemýšlel o tom, co slyšel. „Ne. Jsi ještě moc malá,“ usoudil nakonec, když už byli doma. „Ale otče!“ protestovala Ráchel. „Běž vybrat vajíčka,“ nařídil jí. „Proč nemůžu odjet?“ zeptala se dotčeně. „Jsi ještě malá,“ opakoval otec. Macecha ji chytila za paži a strkala ke kurníku. „Běž vybrat vajíčka, huso!“ houkla na ni s obvyklým odpudivým výrazem ve tváři. „Nech mě být!“ zaječela Ráchel a vytrhla se jí. Utekla pryč a vrátila se domů až za soumraku. 19
SEN KTERY SE NAPLNIL.indd 19
17.6.19 15:39
Macecha ji přivítala s vyzývavým výrazem ve tváři. „Upaluj do postele bez večeře, ty nestydo.“ „Ne,“ vmísil se do toho otec. „Nikdo z nás si nemůže dovolit vynechat večeři, s tím málem, co máme.“ Sjel manželku přísným pohledem. „A pro dceru bych si utrhl chléb od úst.“ „Urazila mě,“ vyhrkla macecha. „A taky se ti za to omluví,“ opáčil otec a suše pokynul dceři. „Promiň…,“ zašeptala Ráchel. Na macechu se ani nepodívala. „Myslíš, že z toho vyvázneš tak lacino?“ „Dost!“ Otec bouchl pěstí o stařičký stůl. Macecha zmlkla, jen hněvivě stiskla rty. Otec pokynul Ráchel, aby přišla blíž, a vyzval ji, aby se posadila vedle něj. Ukrojil kus ztvrdlého chleba a přidal k němu půlku červené řepy. Namočil chléb do misky polévky z kostí staré slepice. Maso z ní dojedli skoro před týdnem. „Najez se a potom si promluvíme.“ „Zlobivý holce nemusíš nic vysvětlovat,“ naježila se macecha. „Musí tě poslouchat bez odmlouvání. V tomhle domě velíš ty.“ Otec se k ní obrátil a upřel na ni přísný pohled. „Máš pravdu. Já tu mám hlavní slovo. A to platí i pro tebe,“ podotkl ledovým tónem. „Řekl jsem ti, abys přestala.“ Mlčky se jí díval do očí, dokud nesklopila zrak. Stejně chladně a pánovitě dodal: „Odejdi. Já a má dcera si musíme promluvit.“ Jakmile osaměli, znovu Ráchel pobídl: „Jez.“ Hltala chléb s řepou, celá nedočkavá, co jí chce otec říct. „Víme, kdo jsou ti lidé, kteří nám zanechali ten vzkaz?“ zeptal se zkraje. „Ale…“ „Ano, nebo ne?“ „Ne.“ „Dobře, odtud začneme,“ pokračoval. „První povinností dobrého rodiče je opatrnost.“ Ráchel se kousla do jazyka, aby byla zticha. List v ní vyvolal spoustu dobrodružných představ, které ji zanesly daleko od bezútěšného štetlu, kde měla pocit, že se dusí. „A druhou povinností dobrého otce, neméně důležitou, je pečovat o blaho své dcery…“ Oči se mu zalily slzami, jak ho přemohlo dojetí. „I za cenu odloučení.“ Ráchel se zachvěla vzrušením. Co mají znamenat jeho poslední slova? Že změnil názor a souhlasí, aby odjela? 20
SEN KTERY SE NAPLNIL.indd 20
17.6.19 15:39
„Kdybys byla o tři nebo jen o dva roky starší, tak bych o tom uva žoval. Ale jsi ještě malá holka…“ „Je mi třináct!“ namítla. „V tom oznámení stojí, všechna děvčata mezi třinácti až sedmnácti!“ Otec na ni upřel láskyplný pohled. „Celý den přemítám o tom, zda se bráním představě odloučení od tebe z čistého sobectví. Jsi mou největší radostí.“ Ráchel sklopila oči a zrudla. Tomu, že by rozloučení s otcem mohlo být těžké, nevěnovala pozornost. Prostě ji to vůbec nenapadlo. A teď se cítila provinile. Otec ji znal příliš dobře, aby nevěděl, na co myslí. „Na tom není nic špatného,“ pronesl laskavě. „Vím, že mě miluješ.“ Pohladil ji po dlouhých, rozcuchaných, neupravených vlasech, které ve vesnici vzbuzovaly tolik veselí a odsudků. Jemu to bylo jedno. „V mládí člověk nedokáže moc uvažovat. Je výsadou dospělých obcházet horu a přemýšlet, ze které strany ji zdolat.“ Zhluboka si povzdechl a naklonil se, aby byl k dceři blíž. „Víš dobře, že v našem jazyce tvé jméno znamená nevinné jehňátko.“ „Ano,“ přikývla a odfrkla si. „A je to pastýř, kdo musí hlídat své stádo. A především jehňata, i za cenu toho, že je uzavře do ohrady, aby kvůli své neposednosti neskončila ve strži.“ Ráchel netrpělivě kopla do nohy stolu. Jemně ji k sobě přitáhl a objal. Položila mu hlavu na rameno. Nikdo se nevyrovnal jejímu otci, u něj se cítila milovaná a v bezpečí. „Maminka byla hodná?“ zeptala se po chvíli. „Chceš vědět, jestli by tě nechala odjet?“ „Ne… jenom si na ni nepamatuju. Byla jsem moc malá, když umřela.“ „Ano, byla hodná,“ přisvědčil s hlubokým zármutkem v hlase. „A taky uměla číst?“ „Ne. Nelišila se od ostatních dívek ve vsi.“ Pyšně se usmál. „Ale já ji to naučil, tajně.“ „Proč?“ „Protože ne všechna pravidla jsou správná.“ Ráchel se na něj zadívala. Opravdu mimořádný člověk. Nikdo v obci 21
SEN KTERY SE NAPLNIL.indd 21
17.6.19 15:39
se s ním nemohl měřit. „A… ona?“ zeptala se v narážce na macechu. „Proč jste se s ní oženil?“ Povzdechl si a sklonil hlavu. „Začala jsi dospívat a já měl pocit, že některé věci ti asi nedokážu vysvětlit. A pak… možná jsem se cítil osamělý… jako muž, myslím.“ „Nesnáší mě,“ vyhrkla nesmlouvavě Ráchel. „Jen žárlí.“ „Nesnáší mě,“ opakovala. „Nikdy jsem jí nedokázal dát ani setinu toho co tobě. Přes tebe se snaží trestat mě.“ Láskyplně se na ni zadíval. „Neuznává, že druhá manželka nemůže být tak důležitá jako dcera. Ale nedělej si starosti. Já budu s tebou a nikdy se ti nic nestane.“ Usmál se a pohladil ji po tváři. „Poslyš. V tom listu stojí, že spolek s názvem Sociedad Israelita de Socorros Mutuos Varsovia shání děvčata, která chce vytrhnout z naší bídné existence. Zajistí jim sňatky a dobré zaměstnaní jako služebné u bohatých židovských rodin v Buenos Aires, v Argentině…“ Zadíval se na dceru s nádechem zármutku v očích. „Na opačné straně světa.“ „Budu vám psát! A pošlu vám všechny peníze, které vydělám, abyste mohl přijet za mnou!“ Otec zavrtěl hlavou. „Kdo by tě chránil, když tam nebudu?“ namítl a vstal. „Jsi ještě moc malá, aby ses mohla starat sama o sebe.“ Znovu ji něžně pohladil po hlavě. „Konec diskuse. Teď běž do postele.“ Na druhý den Ráchel zahlédla další čtyři děvčata ze vsi, kterým bylo mezi třinácti až sedmnácti, jak si spolu živě povídají, a z rozrušení, které jim vyčetla z očí, pochopila, že se chystají k odjezdu. „Ty nepojedeš, ježoure?“ posmívala se jí Tamar, vesnická krasavice, která též patřila k vyvoleným. „Ne, nechce se mi,“ odsekla Ráchel a šla rychle pryč, aby neviděly, že její mandlové oči, černé jako smola, zalily slzy frustrace. Slyšela jejich smích, který ji dlouho doprovázel po blátivé ulici. Schovala se za chalupou a kopala ze vzteku do velkého polena tak silně, že jí praskl dřevák. Zahrozila pěstí klukovi, který ji zvědavě pozoroval, a zahnala ho na útěk. Nato zamířila na okraj lesa a pustila se do lámání větví. Nakonec si vyčerpaná sedla na pařez a myslela na to, že nazítří Tamar a ostatní odjedou do Buenos Aires, kde je čeká nádherné dobrodružství, které jim spadlo z nebe jako mana na poušti, jako skutečný zázrak. „A já tu budu trčet a chroupat řepu a cibuli,“ zamumlala závistivě, 22
SEN KTERY SE NAPLNIL.indd 22
17.6.19 15:39
„a čistit vajíčka od slepičinců.“ Vstala, obrátila oči k nebi a vážným hlasem pronesla: „Adonai, nevím, zda to pravidlo je tvým dílem, nebo rabínů. Ale jak říká otec, ne všechna pravidla jsou správná. A tak, i když je to asi hřích, slibuju, že budu bojovat za to, abych měla stejnou volnost jako muži.“ Vztyčila prst k obloze a téměř výhružně jím zakývala, i když byla jen malá holka. „A nedělám si legraci. To tady slavnostně přísahám!“ Vtom zaslechla hlomoz a hlasy. Obrátila se ke štetlu a zahlédla, jak zhruba padesát mužů, rolníků z okolí a carských vojáků, vtrhlo do vesnice a útočí na její obyvatele. Bez váhání se vrhla směrem k vřavě s podivnou předtuchou, která jí svírala hruď. Při běhu se jí rozlomil dřevák, prasklý chvíli předtím, když vztekle kopala do polen. Utíkala však dál, nezpomalila, a bosá noha se jí bořila do sněhu. Už z dálky slyšela, jak rolníci a vojáci vykřikují obvyklá obvinění. Že židé otrávili studně, provozují kouzla, aby přičarovali špatnou úrodu, že kvůli nim se Bůh hněvá na Matičku Rus, která se provinila tím, že skýtá útočiště vrahům Ježíše Krista. Nepřipadalo jí to nijak zvláštní. Pokud se hrůza opakuje s děsivou pravidelností, pořád z ní máte strach, ale už vás to nepřekvapí. Když běsnění skončilo, mnozí obyvatelé vesnice leželi na zemi s oteklými, krvácejícími obličeji, zlomenými kostmi, ránami, které je zohaví na zbytek života. Ráchel si nejdřív všimla rabína. Klečel na kolenou a vzpínal ruce k nebi. Blesklo jí hlavou, že je na něm něco divného, i když zkraje jí to nedošlo. Vzápětí pochopila. Neměl dlouhou bílou bradku. Uřízli mu ji spolu s kusem brady, která silně krvácela. A stařec s rukama vztyčenýma k nebi žádal Pána lidu Davidova, aby mu odpustil, že před něj předstupuje nahý. Teprve tehdy zahlédla otce. Ležel nehybně kousek od rabína. S výkřikem se k němu vrhla. Otec namáhavě dýchal a v hrudníku měl hlubokou, nepřirozenou prohlubeň. Věděla, co to znamená. Na venkově se to stávalo běžně. Nebylo nic zvláštního, když vás pokopal býk či kůň. Nebo když jste skončili pod jejich kopyty. A přesně to se muselo přihodit otci. Ráchel věděla, že z takového zranění se člověk nevzpamatuje. Krev nevytéká ven, zůstává uvnitř. Někdo vydržel celý týden, někdo měl štěstí a zemřel vzápětí. „Otče,“ rozplakala se při pohledu do očí, které bývaly tak živé, a teď se začínaly kalit. 23
SEN KTERY SE NAPLNIL.indd 23
17.6.19 15:39
Pohnul ústy ve snaze něco říct, objevil se však jen malý chuchvalec krve. Ráchel mu otřela spodní ret. S vypětím všech sil, které mu zbývaly, ji vzal za ruku. Znovu se snažil promluvit. A opět z něj vyšlo jen nesouvislé mumlání. „Nenamáhejte se, otče.“ Otec se však nechtěl vzdát. Věděl, že mu nezbývá moc času a že to, co jí chce sdělit, je moc důležité. Posunkem jí naznačil, aby se k němu sklonila. Přiložila ucho k jeho rtům. „Od… jeď,“ zašeptal s nadlidským úsilím. Ráchel se napřímila. Na tváři se jí objevil zmatený a udivený výraz. Přikývl, aby jí potvrdil, že mu dobře rozuměla. A opakoval hlasem, z něhož vyprchala průzračnost nejlepšího zpěváka obce: „Odjeď… má… dcero.“ A zůstal ležet s otevřenými ústy, dokud mu smrt nesebrala poslední dech.
24
SEN KTERY SE NAPLNIL.indd 24
17.6.19 15:39
Mondello – Palermo, Sicílie
R
„
occo… Rocco…,“ odříkával pomalu don Mimí Zappacosta. Seděl v křesle z vrbového proutí v podloubí svého letního domu v Mondellu na břehu moře a usrkával studenou limonádu. Ohrnul rty a konsternovaně potřásl hlavou. „Rocco,“ pokračoval klidným a zdánlivě dobrosrdečným hlasem, „je vážně pravda, co mi o tobě říkají?“ Rocco Bonfiglio, dvacetiletý mladík s plavými vlasy, dědictví po bůhvíjakém normanském předkovi, který kdysi doplul na Sicílii, stál před donem Mimím s hlavou vztyčenou. Kousek za ním hlídali dva muži, kteří ho sem přivedli, luparu, pušku s uříznutou hlavní, přeho zenou přes rameno. „O co jde?“ Don Mimí si povzdechl. „Jak dlouho tě znám, Rocco?“ Upil doušek limonády a postavil sklenku na stolek vedle křesla. Do klopy bílého plátěného saka si zapíchl prostou jehlici a vstal. „Znám tě od chvíle, kdy ses narodil!“ usmál se a popošel k Roccovi. Chytil ho za předloktí. „Pojď, projdeme se spolu po pláži. Doktor říká, že chůze prospívá mým kloubům.“ Opřel se o něho a přitom mu hubenou rukou stiskl předloktí, aby dal najevo, že sil má stále dost. Mlčky sešli pět schodů vedoucích do zahrady plné indických fíků a vysokých buganvilií s fialovými květy, které vypadaly jako z papíru. Jeden z mužů s luparou spěchal otevřít vrátka, která vedla přímo na pláž. Slunce stálo vysoko na obloze a lehký vánek čeřil mořskou hladinu. Drobné vlnky se líně převalovaly na pláž. Rocco cítil napětí. Neznamenalo nic dobrého, když si někoho po volal don Mimí Zappacosta, šéf dvou palermských rajonů, Brancaccio a Boccadifalco. A Rocco znal důvod této vynucené návštěvy. 25
SEN KTERY SE NAPLNIL.indd 25
17.6.19 15:39
Loni mu matka před smrtí kladla na srdce, aby vždy vyhověl každému požadavku dona Mimího. Jako všichni. Jako jeho otec. Jenže Rocco se rozhodl, že se tím řídit nebude. Chtěl, aby se jeho život odvíjel jinak, než jak mu bylo předurčeno. Don Mimí došel ke břehu a zastavil se. Rozhlédl se po moři a pusté, neposkvrněné pláži. „Hotový ráj, že?“ otočil se na Rocca a stále mu svíral předloktí. Druhou ruku strčil do kapsy saka, vyndal pár kousků chleba a hodil je před sebe. Dolů se okamžitě snesl párek racků a porval se o ně. „Krok za krokem může každý z nás dospět do ráje, který si zaslouží.“ Ukázal na ptáky. „Dobře si je prohlédni, Rocco. Myslíš, že se jim můj chleba hnusí?“ Rocco mlčel. „Vyřízli ti jazyk?“ zažertoval don Mimí. Z hlasu se však nedal vyčíst ani náznak veselí. „Ne.“ „Na kterou otázku je to odpověď?“ „Na obě.“ „Nevyřízli ti jazyk a rackům se nehnusí můj chleba, správně?“ „Ano.“ „Ano,“ přikývl zamyšleně don Mimí a vykročil. „Tak je pravda, co mi o tobě říkají?“ „O co jde?“ opakoval, i když věděl, na co naráží. Don Mimí si povzdechl. „Sakra, z tebe by se člověk posral,“ zasmál se. Zastavil se, pustil Roccovu paži a zpříma se mu podíval do očí. Potom ho lehce štípl do tváře. „Doneslo se mi, že tobě se na rozdíl od racků můj chleba hnusí.“ Rocco se obrátil. Dva strážci jim kráčeli v patách. „Hnusí se ti můj chleba, Rocco?“ Hlas dona Mimího už nezněl ani trochu přívětivě. „Na co si stěžujete, done Mimí?“ „Nardu Impellizzeri, můj kápo v Boccadifalcu, mi řekl, že jsi odmítl stát se mužem cti.“ „Done Mimí…,“ spustil Rocco a snažil si dodat odvahy. V jeho obličeji se zračilo napětí, zatímco pohled mu sjel na zlatou jehlici v klopě saka dona Mimího. „Já…“ „Ty co?“ 26
SEN KTERY SE NAPLNIL.indd 26
17.6.19 15:39
„Nechci být členem Cosy Nostry,“ vyhrkl jedním dechem. „Bez urážky.“ „Bez urážky?“ zvedl hlas don Mimí a udeřil ho do tváře. Rocco ztuhl a sevřel ruce v pěst. Strážci udělali krok dopředu, připraveni zasáhnout. Šéf je zadržel mávnutím ruky. „Ale ty už jsi součástí famiglie, přesně jako tvůj otec.“ „Otce zastřelili, když mi bylo třináct.“ Stále se mu o něm občas v noci zdálo. Viděl ho, jak leží na dlažbě před kostelem svatého Jana od Malomocných, oči vytřeštěné. A hruď rozervanou smrští kulek určených donu Mimímu. „Zemřel se ctí, protože mi zachránil život. A od té chvíle se famiglia o tebe začala starat. Ano, nebo ne? Scházelo ti snad něco?“ „Dřel jsem na vaší vinici,“ nedal se Rocco. „Zaplatil jsem vám svým potem.“ „Jedl jsi můj chleba.“ Don Mimí mu zabořil prst do hrudi. „Mohl jsem tě klidně vyhodit na ulici. Ale z úcty k tvému otci jsem tě nechal u sebe.“ „Vaši kápové mě přiměli, abych zmlátil chudáky, co nechtěli opustit svou půdu.“ Roccovi naběhly žíly na krku rozhořčením. „Loni v zimě zemřelo vysílením malý děcko. Zničil jste je.“ „Zničili se sami,“ odsekl don Mimí. „Udělal jsem jim štědrou nabídku. Koupil bych od nich tu půdu. Ale ne… ti hloupí, tupí sedláci šli za zasranýma socanama. Ti mají toho usmrkance na svědomí.“ „Ne, zabil jsem ho já! Mám ho na svědomí!“ „Neplácej kraviny!“ obořil se na něj popuzeně don Mimí. „Kdybys to neudělal ty, tak by tu prácičku vzal za tebe někdo jinej.“ „Ale byl jsem to já,“ vyhrkl Rocco temně. „A proto nebudu nikdy členem vaší famiglie ani žádný jiný.“ Upřel na šéfa vzdorovitý pohled. „Nejsem jako můj otec.“ „To tedy nejsi,“ konstatoval hořce don Mimí. Chvíli si ho mlčky měřil, pak se k němu otočil zády, vytáhl další kus chleba a hodil ho rackům. Sledoval, jak se krmí. „Život je složitá záležitost, Rocco,“ povzdechl si, aniž se obrátil. „Mnohem složitější, než jak ho dokáže chápat cucák jako ty.“ Zamyšleně udělal pár kroků, nato se vrátil a zadíval se na něj. „A co bys chtěl dělat?“ „Opravovat auta v Palermu.“ 27
SEN KTERY SE NAPLNIL.indd 27
17.6.19 15:39
„Tak na to jsi šikovný, pravda. Říkal mi to Firmino, který tě naučil všechno, co uměl,“ podotkl don Mimí. „A taky schytal pár kulek a zemřel,“ utrousil Rocco. „Všichni zemřeme, někdo dřív a někdo později. A na Sicílii je olovo nemoc jako každá jiná,“ opáčil poklidně don Mimí, jako by se jednalo o maličkost. „Voják to ví. Někdy zabíjíš a jindy někdo zabije tebe. Život je válka.“ „Má válka to není.“ „Voják bojuje ve válce svýho generála. Nerozhoduje.“ „Jenže já chci rozhodovat.“ Okamžitě té věty zalitoval. Už ji však vypustil z úst. Don Mimí kývl na strážce a ukázal na Rocca. „Slyšíte, co to vykládá za hovadiny?“ A vlepil mu pár políčků. „To nedělejte, done Mimí,“ zavrčel. Přestal se ovládat a hluboké černé oči mu přímo žhnuly. Don Mimí ho znovu udeřil. Rocco sevřel ruce v pěst, ale nereagoval. „Tak ty si myslíš, že můžeš jít do Palerma a hledat tam práci, jako by se nechumelilo?“ Don Mimí mluvil neuvěřitelně klidně. „Jak potom budu vypadat? Co? Můžeš mi to říct?“ Naklonil se k Roccovi a zašeptal: „Jako že je Bůh nade mnou, nikdo tě nezaměstná.“ Rocco vydržel jeho pohled, tváře zrudlé od políčků a hněvem. „Jak budu vypadat, když se z tebe nestane muž cti, člen naší rodiny. Lidi si budou myslet, že jsem slaboch. A třeba někdo nakonec uvěří, že je fakt možný říct ne donu Mimímu Zappacostovi a vyváznout z toho se zdravou kůží. Podle tebe si to můžu dovolit?“ Položil mu ruku na rameno jako hodný otec. „Působíš mi bolest, Rocco. Velkou bolest, po tom všem, co jsem udělal pro tebe a tvou matku, ať její duše odpočívá v pokoji.“ Vzal jeho obličej do dlaní. „Pro mě jsi jako syn, chlapče. Ale co mám dělat? Jiný na tvém místě by už byl po smrti, rozumíš? Že jsi ještě naživu, za to vděčíš otci.“ Poprvé od začátku jejich rozhovoru ztratil Rocco jistotu. Cítil, jak mu strach svírá žaludek. Znal metody Cosy Nostry. Vyrostl v úzkém kontaktu s těmi lidmi. A pomaloučku, polehoučku si na ně zvykl. Jako někdo, kdo žije poblíž hnojiště, přestává vnímat jeho zápach. V životě nikoho nezabil, neúčastnil se vydírání, nezapálil krám žádnému obchodníkovi, který odmítl platit výpalné. Vždy stál na okraji. Jenže v loňském 28
SEN KTERY SE NAPLNIL.indd 28
17.6.19 15:39